obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915692 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Důležitý rozhovor - 2. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 11.08.2013, 19:17  
17. kapitola - úplný závěr
 

„Co se tehdy stalo?“
„Byl jsem tři roky ženatý, stejně tak Bergil. Robinovi byl rok a tobě dva, když přijel posel se zprávou, že Dagerladský král Morgath shromažďuje vojsko,“ znovu se oddal vzpomínkám Robert. „Chystá se prý napadnout Orrinor, a já jsem proto povolán zpátky do služby. Vrátil jsem se tedy do Nurasu a na příkaz tvého otce jsem opět převzal velení. Na pochod k hranicím jsme se vydali začátkem podzimu. Bylo chladno, vlhko a mlhavo a každou chvíli drobně pršelo. Vidím to, jak včera. V čele jel tvůj otec na svém mechově šedém hřebci. Oblečen byl v plné zbroji a vypadal vskutku královsky. Po jeho levé ruce jsem jel já a po pravici měl mladého Varetha. Druhého velitele, který pevně svíral tmavě modrou Orrinorskou korouhev se stříbrným jednorožcem. Za námi následovala jízda vedená tvým dědečkem Goranem, pak vozy se zásobami a celý průvod uzavíral dlouhý zástup pěšáků. Spěchali jsme na sever, jak nejrychleji jsme dokázali, a chtěli posílit posádky hraničních pevností a zabránit Dagerladským vstoupit na naše území. Ale přijeli jsme pozdě. Morgath nás předešel. Dobyl a vyplenil všechny tři naše pevnosti. Seran, Feia a Dargon tehdy téměř lehly popelem a jejich posádky byly bez milosti pobity. Naživu zůstali vlastně jen ti, kteří – prostě utekli.“
Robert opět zmlkl a zkoumavě pohlédl na Bergona. Mladík však jeho vyprávění nijak nekomentoval. Jen se díval kamsi do prázdna a pozorně poslouchal. Starší muž tedy pokračoval. „Musíš vědět, chlapče, že tvého otce uznávali a ctili nejen rytíři, ale i prostí vojáci, a všichni ti muži byli rozhodnutí a odhodlaní následovat ho třeba na smrt. Bez ohledu na špatné zprávy zvědů i na přesilu nepřítele. Chtěli bojovat a chtěli zvítězit. Noc před bitvou jsme strávili v Orodonském lese a na planinu Surrah se tak dostali až ráno. Putovali jsme pomalu. Pouhým krokem jsme jeli tou pustou, lehce zvlněnou krajinou a moc jsme nemluvili. Napětí by se tehdy dalo krájet. Každý z nás se zaobíral vlastními myšlenkami a netrpělivě a s napětím očekával nepřátelské vojáky. Objevili se asi po dvou hodinách a nejprve se samozřejmě vyjednávalo. Dagerladské vyjednavače vedl sám Morgath, ale žádné vyjednávání ve skutečnosti neplánoval. Jak jsme ostatně očekávali. Vlastně jen zahrnul tvého otce urážkami všeho druhu a doporučil nám, abychom se vzdali. Potom poukázal na početní převahu svého vojska a navrhl podmínky míru. Chtěl volný průchod Orrinorem pro sebe i své vojáky, chtěl pod svou vládu Nuras a ostatní větší města a chtěl tvého otce…“
„Mého otce?“ podivil se upřímně Bergon.
„Chtěl vzít tvého otce do zajetí a spolu s ním všechny významnější rytíře a velitele. Chtěl nás odvést do Bartheku a uvěznit nebo možná i popravit. To nevím.“
„A otec to nepřijal.“
„Samozřejmě, že ne. Ostatně – Morgath ani nečekal, že bychom něco takového přijali. Chtěl bojovat a chtěl zvítězit. Stejně jako my.“
„Jednání bylo tedy u konce?“
„Ano. Jednání skončilo a bitva začala. Bergil velel středu pěšáků, mladý Vareth pravému křídlu, já levému a Goran měl na starosti naši jízdu. Nikdy jsi nic takového nezažil, takže netušíš, jaké to je, když se na tebe řítí nepřátelští jezdci – mohutná, pohybující se hradba složená ze železa a koňských kopyt. Neumíš si vůbec představit tu hrůzu – strach ze zranění, zmrzačení, ze smrti i chuť zahodit zbraně a utéct. Zároveň ale cítíš obrovskou zodpovědnost. Zodpovědnost velitele, a tak musíš sebrat veškerou svou sílu i odvahu a vydržet. A pak přijde střet a ty už se soustředíš jenom na zbraně. Tu svou i tu cizí, útočící. Nic jiného nevnímáš. Ani křik bojujících mužů, ani sténání raněných, třesk mečů, ržání vystrašených koní, dusot kopyt, stříkající krev. Nic z toho. Jsi tu jen ty a tvůj protivník a štěstěna je vrtkavá. Chvíli přeje jednomu, chvíli druhému a proto… Když už nebylo pochyb o našem vítězství, tak se mi v té vřavě tvůj otec náhle ztratil a právě tehdy se to stalo.“
Robert smutně vzdychl, zadíval se na nepravidelnou kresbu dřevěné podlahy a Bergon se ani neptal, co se tehdy jako mělo stát. Tak nějak vytušil, že právě tehdy, jen pár okamžiků před koncem bitvy – před vítězným koncem bitvy – přišel jeho otec o život. V pracovně se tedy znovu rozhostilo ticho a jeho vláda trvala dlouhých pět minut. Potom Robert pohlédl zpátky na mladíka před sebou a tlumeně pokračoval v přerušeném vyprávění. „Můžu se o tom pouze dohadovat, ale stalo se asi toto: Goran vyjel proti Morgathovi a došlo ke srážce. Oba muži se vzájemně vyhodili ze sedel, spadli na zem a začal souboj, v němž tvůj dědeček nemohl vyhrát. Při pádu z koně si totiž zlomil tři žebra. Morgath ho zabil, a potom – nejspíš – zaútočil tvůj otec, který jako jediný z nás přiběhl Goranovi na pomoc. Napadl Morgatha a chvíli spolu šermovali. Náhle se však Ewil, meč Orrinorských králů, rozpadl na dva kusy a Morgath tvého otce velmi těžce zranil. Bergil to však nevzdal. Sebral poslední zbytek sil a vrazil Dagerladskému králi pahýl svého meče přímo do srdce. Pak zavřel oči a už jen nehybně ležel. A právě takhle jsem ho našel. Příliš pozdě… Můj král a nejlepší přítel ležel na tom zdupaném trávníku v kaluži vlastní krve. Poklekl jsem k němu, opatrně nadzvedl jeho tělo a on otevřel oči. Zašeptal jméno tvé matky a vydechl naposledy.“
Roberta přemohly vzpomínky. Hlas se mu zlomil, bojoval s pláčem a nebyl v tu chvíli schopen pokračovat dál. A ani Bergon nemohl promluvit. Vyprávění černě oděného muže bylo tak živé, tak skutečné, že měl celou dobu pocit, jako by tam bojoval i on. Jako by byl on sám na Robertově místě a v jeho náruči zemřel nejlepší přítel. Už jednou něco podobného zažil. To když před pár lety našel Nika oběšeného na Dagerladské šibenici. A teď?
V hrdle mu uvízl nepříjemně velký knedlík a oči se samy plnily slzami. Několikrát rychle zamrkal, aby se zbavil toho mokrého, slaného a pro muže prý nedůstojného nadělení, a párkrát polkl, aby stejně naložil i se záludným knedlíkem. Přesto ticho v místnosti neporušil on, ale opět Robert.
„Bitvu jsme vyhráli,“ řekl podivně ochraptělým hlasem. „Vyhráli jsme, uchovali si svou svobodu a nezávislost a Dagerladští byli poraženi. Ale za jakou cenu?! Náš milovaný král byl mrtev, jeho otec byl mrtev, téměř třetina našich mužů také, meč Ewil se rozlomil na dva kusy a z korouhve s jednorožcem zbyly jen cáry. Věru, smutné vítězství. Smutné vítězství a na mnoho let konec vlády králů v Nurasu i v celém Orrinoru.“
Černě oděný muž opět na chvilku zmlkl. Znovu významně pohlédl na mladíka, který seděl jen kousek od něj, a hlasem plným naděje pak pokračoval. „Ale teď máme tebe. Posledního z dávných Orrinorských králů… Něco ti ukážu.“
Vstal ze židle, kývl na Bergona, aby ho následoval, a několika spěšnými kroky přešel k oknu, pod nímž se nacházela velká dřevěná truhlice na šaty. Mladík jí při prohlídce místnosti nevěnoval větší pozornost, protože takováhle truhlice stála téměř v každé domácnosti na Erském poloostrově. A ne jedna. Přesto se vydal za Robertem a cestou ho napadla ještě drobná doplňující otázka.
„A co Rolland?“ vyslovil ji hned nahlas a se zvídavostí sobě vlastní čekal na odpověď. Trochu jej totiž zarazilo, že se o rytíři z Lorethu Robert ani jednou nezmínil. Že by se ten muž bitvy na planině Surrah nezúčastnil?
„Rolland tam tehdy byl také. Patřil k nižším velitelům,“ správně pochopil mladíkova slova tázaný a otevřel víko truhlice.
Bergon mlčky přikývl a zvědavě mu nakoukl přes rameno. Oblečení. Jak také jinak. Tři hromádky úhledně složeného, čistého oblečení – haleny, kalhoty, spodky… Robert ale ještě neskončil. Opatrně, aby nic zbytečně nepomuchlal, vyndal všechny hromádky, odložil je na vlčí kožešinu, jen tak se povalující na podlaze, a objevilo se dno truhlice. Bergon se zamračil, ale neřekl ani slovo. Už totiž tušil, co mu chce bývalý Orrinorský rytíř ukázat. V hlavě slyšel zcela jasně matčin hlas: „Má ji u sebe Robert.“
A skutečně. Robert zručně odstranil falešné dno truhlice a pod ním ležely takhle dobře schované dvě skříňky z leštěného světlého dřeva. Zabíraly celé, teď už skutečné dno truhlice, ale každá byla jinak velká. Robert vyndal nejprve tu menší, s téměř posvátnou úctou ji otevřel a pronikavým modrým očím mladého prince se ukázala koruna jeho předků v celé své kráse. Umně zdobený kruh z masivního stříbra vhodně doplněný pěti modrými oválnými drahokamy, stejnými jako na prstenu, který objímal jeho levý prsteníček. Spočívala na přesně na míru ušitém polštářku z tmavě modrého sametu a Bergon náhle pocítil nesmírnou chuť uchopit ji a nasadit si ji na hlavu. Už už se chystal natáhnout po ní ruce, v poslední chvíli se však ovládl.
„A v té druhé skříňce je co?“ zeptal se a i jemu samotnému zněla ta slova chladně a odměřeně. To neměl v úmyslu.
Robert si z jeho hlasu ovšem starosti nedělal. Alespoň na pohled ne. Odložil menší skříňku – stále otevřenou – vedle svého oblečení a sáhl po větší. Na tu byl Bergon skutečně zvědavý, protože o ničem dalším se jeho matka nezmínila. Co ještě tenhle zvláštní muž odvezl z Nurasu a teď to skrývá?
Robert skříňku otevřel a ukázal přihlížejícímu mladíkovi její obsah. Na tmavě modrém sametu ležely pečlivě vyčištěné zbytky nádherného jedenapůlručního meče místy překryté špinavými kusy tmavě modré, stříbrem vyšívané látky.
„Ewil, meč Orrinorských králů,“ vydechl obdivně Bergon a dvěma prsty lehce přejel po lesklém kovu.
„A části Orrinorské korouhve. Královské korouhve. Tvojí korouhve – pečlivě sesbírané na bojišti,“ ještě doplnil Robert.
„Ale jak to?“ divil se mladík. „Měly by být…?“
„Pohřbeny v Nurasu spolu s tělem tvého otce. Ano, to měly. Ale to by je získal Northor. Přitom patří tobě.“
„Takže ty myslíš, že bych se měl přihlásit o Orrinorský trůn?“ zeptal se Bergon zcela vážně a hleděl přitom Robertovi přímo do obličeje.
„Ano,“ přisvědčil starší muž.
„To potom ale – bude válka,“ pronesl Bergon stejným hlasem a nespustil z Roberta oči.
„Ano, to bude,“ znovu souhlasil bývalý Orrinorský rytíř a pod tíhou toho modrého a tolik známého pohledu sklopil zrak. „Chtěl jsem, aby ti tohle tajemství matka prozradila dřív. Už před dvěma lety, když Northor obsadil Nuras. Tehdy bys vyhrál rychle a bez velkých ztrát. Ona o tom však nechtěla ani slyšet.“
„A teď?“
„Teď?“ Robert vzdychl. „Nebudu ti lhát, chlapče. Za tu dobu cos byl na severu se hodně změnilo. Ve tvůj neprospěch. Northor, zcela opuštěn Argaanou, ještě před zimou uzavřel mírovou smlouvu s králem Galdorem.“
„Opuštěn Argaanou? Takže…?“
„Takže v Dagerladu se stále bojuje. Teď už skutečně bojuje. Argaana se sama postavila do čela vojska a měla v úmyslu rozprášit a zničit Darethovy muže jednou pro vždy, ale byla poražena. S hanbou utekla zpátky do Bartheku. Darethovi se však dobýt její pevnost nepodařilo, a tak válka v Dagerladu pokračuje. Proto Northor na jaře uznal platnost většiny Orrinorských zákonů, dokonce se prvního dne měsíce mayenu oženil s dcerou pána z hradu Generija. Což je velmi významný a starobylý Orrinorský rod. A teď Northor jedná o míru také z Fallarským králem Rikanem.“
„A Orrinorský lid? Prostí lidé, co ti si myslí?“
„Mezi lidmi panuje spousta názorů. Však to víš. Přesto – pravda je taková, že už si na Northora zvykli. Alespoň většina z nich. Už nebude tak snadné přimět je k povstání.“
„A přesto po mně chceš, abych to udělal? Koho tedy mám vést do války? Orrinorští páni se dohodli s Northorem, prostí lidé se s ním smířili a z Orrinorských rytířů přežila jen hrstka?! Mám je vést na smrt?! Dívat se, jak umírají?“ Bergon nyní stál proti Robertovi hrdě vzpřímený, s bradou bojovně vysunutou a planoucíma očima. Podobal se v tu chvíli svému otci tolik, že starší muž o krok couvl, odložil skříňku s mečem a korouhví a uctivě sklonil hlavu.
„Měl bys vědět ještě jednu věc, můj princi,“ pronesl pak mírně. „Po bitvě na planině Surrah jsem se nepohodl s Varethem. Došlo k hádce mezi námi a zbylé Orrinorské vojsko se tak rozdělilo na dva tábory. Jedni byli s Varethem, druzí stáli za mnou. Vareth s těmi svými chtěl odjet. Podle něj Orrinor zemřel spolu s Goranem a s Bergilem. Zapomněl tehdy na tebe. Když jsem mu tě však připomněl, souhlasil s přísahou. Všichni – prostí vojáci, velitelé, rytíři i my dva jsme potom přísahali věrnost pravému Orrinorském králi. Tobě.“
„Takže neodjel?“
„Odjel i se svými muži, ale…“
„Víš, kde je?“
„Ne,“ přiznal Robert.
„Takže jsme tam, kde jsme byli,“ pronesl suše Bergon a nevesele se usmál.
„Ty tedy nechceš přijmout své dědictví?“ otázal se Robert a opět zvedl hlavu.
„Za těchto okolností asi ne.“
„Asi ne?“ protáhl rozhořčeně Robert a jeho tvář zpřísněla. „Tobě nevadí, že se na tvém trůnu roztahuje cizák, který zabral tvou zemi násilím?! Nevadí ti, že ten muž je z Dagerladu?! Ze země, jejíž král kdysi zabil tvého otce?!“
„Vadí,“ odpověděl tiše Bergon a chtěl pokračovat, ale Robert jej hněvivě přerušil. „Tak s tím něco dělej!“
V očích mladého muže nebezpečně blýsklo a rysy tváře mu ztvrdly. „A co mám podle tebe dělat?! Vyvolat vá…“
„Ano, nejprve válku, potom mír. S právoplatným králem na trůně. Což ti matka neřekla dost jasně, kdo jsi?!“ nenechal ho domluvit Robert.
„Už mě nikdy, nikdy nepřerušuj,“ pronesl napohled klidným a tichým hlasem Bergon. O to hrozivěji však vypadal.
„Promiň, můj pane,“ omluvil se okamžitě Robert a znovu uctivě sklonil hlavu. Uznal své nevhodné chování a mladý princ tak poprvé pocítil opojnou chuť moci, přesto…
„Nebudu bojovat, pane Roberte. A vím dobře, co řekla má matka. Neměla ráda násilí a nechtěla válku. Ty to víš. A ani já ji nechci. Zůstanu Hraničářem a odejdu do Eriadoru. Bergon je mrtev. Utopil se před šestnácti lety v močále a s matčiným odchodem zemřel i Ellad. Zůstal jen Chodec.“
Po těch rozhodných slovech se otočil k bývalému rytíři zády, vyšel z pokoje, ve velké jídelně se pouhým kývnutím rozloučil s Dariou a s Robinem a stále ještě pln hněvu opustil dům. Rozzlobený a hlavně zklamaný Robert vyběhl ze své pracovny jen pár vteřin po něm a chystal se ho následovat i ven, ale Daria ho zadržela.
„Nechej ho být, muži,“ řekla něžně a láskyplně Roberta objala. „A nezlob se na něj. Je mladý a jeho čas přijde. Jednou bude muset volit znovu.“
Chodec o proroctví krásné čarodějky neměl nejmenší tušení. Hned jak vyšel ven, zamířil ke stájím, vyzvedl si Raula, spěšně ho osedlal, nasedl a po vyježděné pěšince opouštěl Údolí. Ani se neohlédl, a tak nevěděl, že ho na cestě provázejí tři páry očí. Robert, Daria a nic nechápající Robin stáli na zápraží a mlčky sledovali mladíkova vzdalující se záda, mírně se pohupující Raulovu záď i jeho vlající černý ohon.
Chodec mezitím už přejel potok a nyní klusal do mírného svahu směrem k výjezdu z Údolí. Pořád se zlobil a byl pevně rozhodnutý už nikdy se sem nevrátit. Přesto se nahoře ještě zastavil, naposledy se rozhlédl po tom klidném, mírumilovném místě a jeho pronikavé modré oči upoutal pohyb na nedaleké louce. Zadíval se pozorněji a byl okouzlen. Na statném grošáku tam plným cvalem uháněla dívka, která mu ráno ošetřila čelo. Kůň neměl ani sedlo, ani uzdu a dívka se ho držela pouze nohama. Ruce nesla rozpažené, tvář nastavovala větru vzniklému rychlou jízdou, rozpuštěné, narudlé vlasy jí divoce vlály stejně jako dlouhá, stříbřitě šedá hříva jejího hřebce, a plně si vychutnávala ten neskutečně krásný pocit volnosti a dokonalé svobody. Chodec dobře znal ten pocit. Omámeně hleděl na cválající dvojici a hněv ho pomalu opouštěl.
Adriana asi vytušila jeho pohled, neboť najednou a bez zjevné námahy koně zadržela a podívala se přímo na něj. Jejich oči se setkaly, odpolední slunce zbarvilo dívčiny vlasy do odstínu právě vyleštěné mědi a mladý muž v tu chvíli věděl jistě, že na tento okamžik ani na tuto dívku už nikdy nezapomene. A věděl také, že jeho předsevzetí je pryč. Jednou se sem totiž určitě vrátí…
Vysvobodil své modré oči ze zajetí těch hnědých a pobídl Raula do kroku. Hněv ho úplně přešel. S naprostým klidem a se srdcem tak čistým, jak jen mohlo být, navedl vraníka do úzké soutěsky a na několik let opustil tohle překrásné údolí.
Adriana za ním hleděla ještě dlouho. I jí utkvěl ten kratičký okamžik hluboko v paměti a od té doby se jí dost často stávalo, že těsně před usnutím viděla Chodcovu pohlednou tvář a jeho pronikavé modré oči.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.08.2013, 19:14:53 Odpovědět 
   Zdravím.

Hezké zakončení. Chodec v sobě "pohřbil" jak Ellada tak Bergona. Uvidí se, zda další události, které na našeho hrdinu čekají v budoucnosti, jej přinutí znovu rozhodnout se a volit mezi mírem a válkou, která může být i tak na spadnutí, protože zlo se nikdy nevzdává a stále touží po větší moci... Ona rusovláska bude mít zřejmě v životě našeho Chodce také své slovo, alespoň to tak vypadá. Stejně tak onen sen (či proroctví), které Chodec spatřil v horečkách... Každopádně bude (případné) pokračování zajímavé.

Nejspíš by se slušelo nějak zhodnotit celý příběh... Vyprávění má své kouzlo, stále se něco dělo a Chodce nejednou jen těsně míjela smrt (o zranění také neměl nouze). Z dítěte se s uplynulým časem stal mladý muž, který alespoň nyní v sobě zapřel královskou krev (charakter se nezapře, nehledě na to, že krev není voda, jak už bylo mnohokrát řečeno). Vyprávění bylo dostatečně barvité (a podrobné), aby si čtenář mohl k hlavním postavám vytvořit určitý vztah - snad si k tomuto povídání najdou cestu i další čtenáři.

Chodci zdar.

P.S. Kdyby se Chodec rozhodl jinak, určitě by to byl zase jiný příběh, ovšem nečekám, že bys napsala hned dvě verze pokračování vyprávění... Vždyť i v životě se neustále rozhodujeme a jen málokdo uvažujeme, jaké by to bylo, kdybychom se rozhodli jinak...
 ze dne 11.08.2013, 20:56:35  
   Ellien: Ahoj,
děkuji za přímo bleskovou publikaci i jakýsi všezhodnocující komentář. Tvá chvála mě těší, a tak budu na dvojce pracovat o to usilovněji. :-)
Díky a zatím se měj hezky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Sbíratelův kama...
LaAbsinthe
Temnota lásky
NoWiš
Prodejna srdcí
Disturbed angel
obr
obr obr obr
obr

Proč je dobré číst knihy
Zuzka Brouk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr