obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915260 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 5 ::
obr

:: Posel smrti VI: K. XXII - Ve stínu sestry 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VI
 autor Lukaskon publikováno: 12.08.2013, 22:13  
Samuel a Sakura se dostávají skrze magický portál na tzv. Bránu Pekel. Odsud je čeká skok rovnou do Anglie a tak Sakura bry zjistí, kde Samuel žije. Zdá se, že nebezpečí je konec, ale to jen dočasně...
 

Na Bráně Pekel se toho od poslední Samuelovy návštěvy moc nezměnilo. On sám toto místo už nijak zvlášť neprohlížel, neboť to tu znal, ale Sakura byla unešená. Celá místnost byla nabitá podivnou mrtvolnou atmosférou, která vyvolávala pocit tísně a dávala tušit, že lidé nejsou vládci světa, přestože si to myslí. Sakura zírala na ohromné vytesané sochy psů a na trůn u jehož paty ležely lidské lebky. Poté si prohlédla propast a oltář uprostřed sálu. Následně se zaměřila na podstavce, jež tu byli. Na jednom byla černá koule, stejná jako ta v podzemí a Sakura ji vzala do dlaně, aby si ji lépe prohlédla. Hned na to portál pohasl a Samuela to vyděsilo.
„Cos to provedla?!“
„Co je? Tak já ji tam vrátím.“ Sakura umístila kouli zpět a portál se rozžhavil. Samuel urychleně přešel k podstavcům.
„Určitě jsi ji vrátila tam, kde byla?“
„Jo. Přece nejsem pitomá.“
„Dobře…“
„Proč jsi na mě tak vyjel?!“
„Lekl jsem se, ale když se nad tím zamýšlím… nic jsi nepokazila, promiň. Tento portál už ale nevede do Somálska.“
„Heh? A kam jako vede?“
„Do Anglie.“
„Děláš si prdel…“
„Myslím to vážně, Sakuro.“
„To musím vyzkoušet, ale nejdřív mi prozraď - to tady Kasumi bojovala s démonem, kterého předtím vyvolala?“
„Ano a já byl u obou událostí. Zvláštní je, že při té první, to když Kasumi Samaela přivolala, jsem si přál její smrt a pravdou je, že od ní nebyla daleko. Jistý Ivan se ji pokusil srazit dolů do Pekla, ale místo toho tam ona poslala jeho. Podruhé už jsem Kasumi miloval a byl strašně rád, že Samaela přemohla. Sama však utrpěla vážné zranění a málem mi tu umřela v náručí. Na tohle místo zkrátka nemám dobré vzpomínky...“
„Málem ti umřela v náručí?! Ou, to muselo být dojemný, ale zmákla to a je v pohodě, že jo? Nemá to zranění trvalý následky?“
„Nemá, dokonce i jizva se jí skvěle zahojila a člověk skoro ani nepozná, že se jí něco stalo.“
„Za ten dlouhý život si musela vytrpět spoustu zranění…“
„To ano, ale nevypadá jako ty. Žádné viditelné zranění, snad jedině malíček, který si kdysi usekla.“
„To kvůli dětem, že?“
„Ano, bylo jí to hrozně líto a dávala si to za vinu. Vlastně na to nikdy nedokázala zapomenout, ale kdo by to svedl? Obdivuju ji, že s tím vůbec dokáže žít.“
„Hmm, těžko si to jen představit. Jsem hrdá na to, že jsem Kasumina sestra. Ona je pro mě jako symbol, jako hrdinka z bájí. Představuji si ji jako ženu, ze které už na první pohled sálá moc a síla.“ „Nebudeš zklamaná, až se potkáte. Hrdost, osobitost, sebevědomí, inteligence,… taková Kasumi je.“
„Ale má i stinné stránky…“
„Každý je má. Pravda – Kasumi je arogantní, necitelná a odměřená, ale když s ní člověk naváže pouto, tak mu dojde, že umí být i jiná a tyhle neduhy překonat. Rozhodně bych nemohl říct, že se ke mně chová špatně, to vůbec ne.“
„Když jsi mi tam v Kongu poprvé o sestřičce vyprávěl, měla jsem pocit, že si nebudeme moc rozumět, ale postupně měním názor. Možná, že ta holka bude moje lepší kámoška než Valkýra.“
„Pojď už odsud. Rád bych byl doma, co nejdříve.“
„Doma… stejně myslím, že kecáš a že budeme zase v Somálsku. Nedostal jsi tam úpal? Je blbost překonat z ničeho nic takovej kus světa.“ Sakura se naposledy rozhlédla po komnatě a pak prošla portálem.    

Ocitla se v jeskyni před hlubokou propastí. Vedle ní se během chvilky objevil Samuel. Sakura na něj pohlédla a on ji ještě nikdy neviděl tak zaraženou jako nyní. Docela ho to pobavilo, ale pak si uvědomil hroznou věc – propast nemá můstek a portál navíc po chvilce zhasl, neboť z této strany nebyla na podstavci koule.
„Takže… my jsme fakt v Anglii, jo? Můžeš… můžeš mi to nějak logicky vysvětlit?“ ptala se Sakura.
„Logicky asi ne, ale poslouchej – Samael, to je ten velký démon, tady v okolí vytvořil celkem šest portálů a to proto, že tady žije rod Gordonů a ten má jeho krev. Stejně tak tu je jistý ohromný portál zvaný Černé zrcadlo, který vede do jiné části Pekla. Protože Samael chtěl mít nad tímto místem kontrolu, je možné přecházet skrze jednotlivé portály sem a tam. K výběru cesty slouží právě ta koule, respektive podstavec do kterého je umístěna. Místo, kde jsme předtím byli, si představ jako velikou křižovatku, která ovšem nespojuje portály po celém světě, ale jen těchto šest, nicméně vejít tam se dá evidentně z kteréhokoli funkčního portálu, a když se tou koulí nevybere jiný východ, dá se vrátit i zpět.“
„Aha… mám v tom solidní guláš. Jak odsud pryč?“
„To je právě to. Dokážeš propast přeskočit?“ Sakura přikročila až k okrají díry a snažila si odměřit vzdálenost na druhou stranu.
„Asi čtyři metry, co? To je dost…“
„Upřímně, já na to nemám, a jestli ani ty ne…“ Samuel to ani nedořekl a Sakura již stála u zdi a rozbíhala se. Nabrala rychlost a vyskočila do vzduchu. Špičkou boty dopadla na okraj propasti, ale naštěstí se nepřevážila dozadu, ale přešla do kotoulu.
„Jó!“ zaradovala se Sakura a zvedla ruce nad hlavu.
„Výborně!“ pochválil jí Samuel, „tak a teď musíš dojít k nám na zámek a povíš mému komorníkovi, že jsem tady, tak aby přinesl žebřík a propast přehradil.“
„A proč to nepřeskočíš?“
„Už nejsem nejmladší, Sakuro. Nebudu riskovat. Podívej, vyjdeš nahoru a ocitneš se uprostřed lesa. Dávej pozor, protože v něm žijí vlci.“
„Vlci?!“
„Jo. Půjdeš na východ, dokud nenarazíš na řeku. Poté jdi proti proudu a měla by ses dostat do vesnice. Lidi tě už nasměrují k zámku a možná tě tam i dovedou.“
„Kurňa, v životě jsem v Evropě nebyla, natož v Anglii… Doufám, že to tu není hnusnější než v Somálsku.“ Sakura odešla a Samuel se usadil ke stěně. Na jednu stranu byl rád, že je zase doma, ale byl by raději na zámku, odkud by se mohl vydat na letiště. Očekával, že Sakura přijde až za dlouhé hodiny, ale neuběhlo ani pět minut a byla dole.
„Tak hele, venku chčije tak moc, že jsem už teď prochcaná jak slepice, je tam tma jako v prdeli, protože se stahují bouřkový mračna a krom toho je v lese mlha, že by se dala krájet motorovkou. Koukej to přeskočit, protože já nemíním bloudit po lese a trmácet se sem a tam jen proto, že se ti nechce trošku zariskovat!“
„Trošku?! Já nejsem takový typ, jako ty, Sakuro. Uvědom si to.“
„Ale hovno – jsi přece normální chlápek a ne srajda. Seber se a skoč. Neboj, já tě chytím.“
„Ne, Sakuro, tohle je sebevražda!“
„Do prdele, už mě fakt neser!" rozčílila se Sakura. "Copak tě z každýho zasranýho průseru musí tahat ženská?“
„Ne každá ženská je jako ty…“
„Drž hubu a skákej! Ty na to přece máš, přece se mi dokážeš alespoň v jediný věci vyrovnat! No tak Samíku, skákej, vždyť já se v tom lese ztratím!“ Samuel si popošel ke zdi a otočil se k ní zády. Rozkročil se a pokrčil nohy. Sakura už čekala skrčená na druhé straně a byla připravená Samuela zachytit, kdyby přeci jen nedoskočil. On se rozběhl a odrazil. Už ve vzduchu poznal, že je zle a že to nedokáže. Rukama dosáhl na okraj propasti, ale nedokázal se udržet. Sakuřiny prsty se mu sevřely kolem zápěstí a Asiatka se snažila ho vytáhnout nahoru.
„No tak polez!“ procedila skrze zuby a povytáhla Samuela výš, tak aby se dokázal druhou rukou opřít o zem. Pak už mu Sakura snadno pomohla nahoru. Samuel seděl na okraji propasti a zhluboka dýchal. „Ušlo to,“ řekla Sakura, „ale možná, že by nebylo špatný místo povalování se občas zvednout, zajít za Kasumi a trochu si s ní zacvičit.“ Samuel se postavil a pohlédl Sakuře do očí.
„Díky…“ řekl.
„To nestálo za řeč. Pojď, jdeme odsud.“

Samuel se rozhlédl venku a musel potvrdit, že počasí bylo opravdu otřesné. I tak ale počítal s tím, že do vesnice trefí.
„Ten slejvák nakonec není zase tak špatný,“ řekla Sakura, pohlédla k nebi a umyla si obličej. „Ani si nepamatuju, kdy jsem se posledně myla. Hele, možná přestanu tak smrdět!“
„To nebude na škodu.“
„Ještě než vyrazíme, se zeptám na jedno – to, co jsme podnikli, není nějaký časoprostorový skok, že ne? Nezjistíme, že během naší cesty ze Somálska sem neuplynul třeba týden…“
„Myslím, že to nehrozí, Sakuro.“ Samuel vyrazil k Willow Creek a Sakura ho následovala. Teď to byla ona, kdo se ocitl ve zcela neznámém prostředí, ale hlavu si z toho nelámala. Stejně tak se nesnažila přijít na to, jak je možné, že se náhle ocitla v Anglii. Věřila zkrátka Samuelovým slovům a brala to jako fakt. Cesta lesem byla dlouhá a Sakuře brzy začala být zima.
„Mrzne mi prdel.“
„Zvykni si.“
„Zvyknu, to se neboj a zvyknu si velice rychle.“
„Mě je taky zima, Sakuro, ale brzy už budeme z lesa venku.“ Prodírání se houštím nebylo ani pro jednoho z nich příjemné, a přestože by si hrozně rádi odpočinuli a konečně se po dlouhé době vyspali, nebylo to možné. Mlha v lesích byla skutečně velice hustá a Samuel měl s orientací nemalé problémy. Občas byl nucen se zastavit a rozhlížet se okolo, přičemž hledal cestu dál. Trvalo více než hodinu, než konečně stanuli na okraji vsi.
„Slušná díra,“ řekla Sakura a prohlížela si přitom pustou vesnici. „Ale abys věděl – já takovéhle prdele světa ráda. Čím větší prdel, tím líp.“
„To se ti tady bude líbit.“
„Hele… už je odpoledne… nechceš doufám vyrazit na letiště už dneska, že ne?“
„Jsi taky dost unavená, viď? Nejsi sama. Odpočineme si na zámku a vyrazíme zítra ráno.“

Samuel byl rád, že je vesnice tak prázdná. Provedl Sakuru přes most a dále pokračoval po pěšině k zámku. Ten byl vidět již zdálky a hrdě se tyčil nad okolím jako nějaký strážce.
„Do hajzlu…" pronesla s úžasem Sakura, "ty fakt vlastníš zámek… Brácho, to vážně máš rád chudou holku, která v dětství žila ve špíně a smradu na předměstí Jokohamy?“
„Kasumi miluji celým svým srdcem a je mi úplně jedno, kdo byli její předkové, jaké má postavení ve společnosti a kolik majetku má.“
„Tohle se dobře poslouchá. Sestřička si totiž zaslouží chlapa, který jí dá lásku a zázemí.“ Jakmile stanuli před hlavní bránou, Samuel zazvonil a nastalo několikaminutové čekání. „Klíč asi nemáš, co?“ otázala se Sakura.
„Do Konga jsem si bral jen pár drobností a klíč opravdu ne. Hmm, teď mě tak napadlo… viděla jsi vůbec někdy Kasumi?“
„Neřekla bych nebo… jo, vlastně jo. Když mě Akira tehdy nalezla, ukazovala mi její fotku, ale stejně se mi ten obrázek vykouřil z hlavy.“
„Mám tu medailonek, na kterém je vyobrazená. Uvnitř v teple ti ho ukážu.“ K bráně konečně přispěchal Edward a málem nevěřil vlastním očím.
„Pane Samueli a… paní Kasumi?“
„Nezlob se, kámo, ale Kasumi nejsem. Jsem její sestra, ale ta podoba tam asi zčásti bude.“
„Odpusťte, paní… ehh Sakuro, říkám to správně?“
„Jo. Jsem to já v celé své mokré kráse.“ Edward vpustil oba lidi za bránu a následně jí zamkl. Cestou k zámku se komorník vyptával:
„Ale… kde je paní Kasumi?“
„Ještě jsem se s ní nesetkal," odvětil Samuel. "Je stále držena v Japonsku a domů jsem přijel jen na otočku, dalo by se říct. Zítra brzy ráno nás odvezete na letiště.“
„Dobrá, pane. Mám vám jít teď připravit něco k snědku?“
„Budete hodný. A pro Sakuru zkuste připravit něco pořádného. Hlavně ať je v tom dost masa. Myslím, že její strava za poslední roky za moc nestála, když je kost a kůže.“ Sakura si dobře uvědomovala, že by nebylo od věci přibrat na váze.
„Půjdu hned na to, pane,“ odvětil Edward a obešel zámek z pravé strany, aby se okamžitě dostal do kuchyně.

Samuel se Sakurou mezitím vešli do hlavní haly.
„Vau,“ vykřikla Sakura a rozhlížela se kolem dokola. Impozantnost a velkolepost hlavní haly Black Mirror ji pořádně překvapila. „Tak tohle je hustý! Teď už chápu, proč je pro tebe divočina tak obtížně stravitelná, Samíku. Komu by se chtělo opouštět tuhle nádheru.“
„Líbí se ti tu?“
„To se vsaď. Takže dneska v noci se vyspím na zámku a hlavně na měkké pohodlné posteli… Řeknu ti – na tuhle noc do smrti nezapomenu. A… kdepak máš Parvati?“
„Těžko říct. Asi bude u sebe. Pojď nahoru.“ Samuel doprovodil Sakuru po schodišti do patra a zaklepal na Parvatiny dveře. Nikdo neotevřel, ale pak Sakura poklepala Samuelovi na rameno a ukázala směrem k posilovně odkud Parvati přicházela. Když spatřila Sakuru, měla z toho šok.
„Teda… řeknu ti, že potkat takovouhle hromadu masa v temné uličce, tak se asi i já rozklepu strachy,“ poznamenala na Parvatinu adresu Sakura. Přistoupila k ní, aby si ji lépe prohlédla. „Čau, jsem Sakura Sato, ale ty mě asi budeš znát pod jiným jménem. Ehm, jakže jsem si to tehdy říkala? Rita, že jo?“
„Jo…“ odvětila Parvati.
„Doufám, že na mě nemáš zlost kvůli tomu, jak jsem bodla tvýho kámoše. Kde vlastně je?“
„Ve vězení. Naštěstí!“
„No jo, byla to svině už od pohledu a ten jeho kousek s RPGéčkem to bylo fakt o držku. Já a tady Samík se tu moc dlouho nezdržíme a hned ráno frčíme do mý rodný země, a tak si říkám, že bys nebyla špatný člen našeho uskupení. Říkali bychom si Barevní prdi – černá, žlutá a bílá prdel. Tak co, nechtěla by ses angažovat v záchraně mý sestřičky? Já teda nemám ani hovno, takže ti za to nebudu moct zaplatit, ale Samík bude určitě rád, že jo Samíku a určitě ze sebe vysere pár tisíc navíc jako prémii! Budeš fakt užitečná, protože takové kopy svalů se lekne kaž…“ Parvati do Sakury vztekle strčila, až ji srazila na zem. „Hej!“ vykřikla Sakura.
„K Samuelovi se budeš chovat s úctou!“ vykřikla Parvati a potom přešla k němu. „Jsi v pořádku? Bála jsem se, že se ti tam něco stane.“
„Nebylo to snadné a nebýt Sakury, byl bych mrtvý, takže to co jsi ji právě teď provedla, se mi ani trochu nelíbí! Omluv se jí.“
„Urazila tě!“
„Já jsem se neurazil! Máš mě chránit především před fyzickými útoky a ne před slovními, takže si přestaň hrát na velkou ochránkyni a chovej se k Sakuře hezky, protože kdyby tu byla její sestra a viděla by, jak jsi do Sakury strčila… to by se Kasumi nelíbilo. Ani trochu, to mi věř.“ Parvati se otočila na Sakuru, která již byla dávno na nohou.
„Samuel mi nařídil, abych zůstala na zámku a hlídala ho, kdyby ho Kasuminyni věznitelé napadli. Je na něm aby rozhodl, jestli mám jet s vámi nebo ne.“
„Možná, že jsem se unáhlila, když jsem ti to navrhla. Zvládnu to i bez tebe a budu mít alespoň jistotu, že mi za nějakou pitomou urážku nevyrazíš zuby. Na tvý tělo se hezky dívá, Parvati, ale jen dívá, pocítit jeho dotek na vlastní kůži nechci. Samuel měl pravdu – vážně nejsi v pořádku.“ Parvati měla chuť Sakuru znovu napadnout, ale kvůli Samuelovi se ovládla. Odešla do svého pokoje a zamknula za sebou. Vůbec si nebyla jistá tím, co by pro ni bylo lepší. Počítala ale s tím, že pokud chce stále žádat Alice o odměnu, musí mít důkaz, že Kasumi zabila ona a to by se jí v nejisté situaci, jež v Japonsku evidentně byla, jen těžko podařilo. Rozhodla se raději vyčkat a Kasumi zabít zde na Black Mirror. Sice jí bylo jasné, že to před Samuelem neututlá, ale jestliže mu do konce života zbývá jen nějaký rok, měla by se snažit myslet více do budoucna. Miliony za odměnu vydrží, kdežto přátelství se Samuelem ne a pokud se Kasumi vrátí, nic jiného než přátelství stejně nebude.

„Teda… je pošahaná,“ komentovala Sakura Parvati, jakmile odešla do pokoje.
„Je především nemocná.“
 „No vždyť to říkám. Kruci a přitom mi byla tehdy docela sympatická, což nemůžu říct o všech lidech, kteří mi kdy šli po krku. Myslela jsem, že po tom, jak jsme si navzájem vypomohly, se z nás staly kámošky…“
„Pojď raději dolů ke stolu. Mám hlad jako vlk.“ V jídelně, kam Samuel Sakuru dovedl, byla již dvě prostřená místa.
„Trochu nezvyk jíst zase jednou příborem,“ řekla Sakura a usedla na vybrané místo. Samuel se šel zatím podívat do kuchyně.
„Ještě tak čtvrt hodinky, pane.“ řekl Edward. „Uvařil jsem nudle s vepřovým masem.“
„Jednou za čas to neuškodí. Té diety mám plné zuby a řeknu vám, v Africe jsem jedl zkrátka to, co bylo a necítím se špatně.“
„Stejně byste ale neměl tu nemoc podcenit. A co bolesti hlavy a nevolnost, smím-li se zeptat?“
„Pár prášků mám stále někde u sebe, ale poslední dobou je to lepší. Možná to přeci jen zčásti souvisí s tím žalem a stresem, ačkoli stresu jsem si užil až až, ale… na bolesti hlavy asi zkrátka nebyl čas. Počítám, že tady je všechno při starém.“
„Ano, pane. Je tu klid.“
„Co Desmond? Stýská se mu po mně?“
„Upřímně pane, v poslední době jste s ním trávil tak málo času, že mu ani moc nevadil váš odchod. Ale samozřejmě, že se na vás ptal a zajímalo ho, kdy se vrátíte.“
„Všechno mu to vynahradím… Ale ráno musím zase odjet. Možná… by bylo lepší, kdyby ani nevěděl, že jsem se vrátil.“
„Chápu. Klučina už spí, takže to snad nebude problém utajit.“
„Ještě mi povězte - kde je Mark? Ani jsem ho neviděl.“
„Bude asi v hospodě, pane.“
„Chápu. Myslím, že trocha alkoholu by mi taky neuškodila.“
„Mám přinést ze sklepa víno?“
„Buďte tak hodný.“ Samuel se vrátil do jídelny a usedl ke stolu. „Kdy jsi naposledy jedla nudle?“
„To bude let. Neříkej mi, že máš rád Asijskou kuchyni.“
„Člověk tomu přijde na chuť. Špatné to rozhodně není, ale pravda, jím to jen výjimečně. Edward ti chtěl asi udělat radost.“
„Povede se mu to. Pokud tedy umí vařit.“

Po večeři, kterou Sakura doslova zhltala, zavítala do Samuelova pokoje. Sakuru nejvíce zaujala velká manželská postel.
„Ty tak nějak počítáš, že se sestřička vrátí, co?“
„Přesně tak.“ Samuel vytáhl z kapsy medailonek a ukázal ho Sakuře. Ta si svoji sestru pořádně prohlédla.
„Je hezká…“ Sakura medailonek odložila na poličku a otřela si slzu, jež jí ukápla na tvář. „Nevím, co budu dělat, když jí nedokážeme pomoct,“ řekla Sakura.
„Já si raději ani nepřipouštím možnost, že zemře. Hmm, asi se budeš chtít vykoupat a převléknout. Taky ti nechám připravit pokoj.“
„A nemohla bych spát s tebou? Začínám tě mít docela ráda. Možná to bude tím, že je mi už jasný, co ke Kasumi cítíš. Přeju jí jen to nejlepší a s tebou má šanci to získat.“
„No… dobře nechám tě spát tady, ale lehneš si na pohovku.“
„To bys mi přece neudělal! Samíku… pohodlná měkká postýlka a ty mě na ni nepustíš?!“

Sakuřiny smutné oči a neustálé naléhání Samuela přeci jen obměkčily a tak se po koupeli společně natáhli na postel. Samuel zhasl lampičku na nočním stolku a užíval si pohodlí a pocit bezpečí. Ani jedno se mu v posledních dnech nedostávalo.
„Žádný sex nebude!“ zdůraznil Samuel.
„Toho se neboj. Jednou to stačilo.“
„Hned zítra ráno vyrazíme na letiště a nejbližším letem do Japonska. Znáš hotel Ikebana?“
„Vůbec ne. Z Japonska jsem vypadla ještě jako dítě.“
„Tak brzy? A proč vlastně?“
„Já i Kasumi pocházíme z chudý rodiny. Když žiješ v bídě, vidíš, jak tví rodiče dělají, co mohou, aby vyžili a uživili tě, tak to nechá chladným jedině svini. V době, kdy jsem je měla ještě ráda, což už je hodně dávno, jsem se našim snažila všemožně pomáhat. Vydělávala jsem žebráním, kradla jsem a tu a tam makala načerno s tátou v docích. Jasně, nebylo to ideální a riskovala jsem i kriminál, jenže dělala jsem alespoň něco, abychom se měli líp. Litovala jsem rodiče a přála si, abychom se jednou měli tak jako ty boháči, o kterých slýcháš v rádiu nebo televizi. Říkala jsem si, proč zrovna my jsme ti chudí, proč si nemůžeme dovolit auto, nový byt nebo alespoň jednou za čas vyjet do ciziny? Jenomže i přes moji snahu to stálo za hovno a jediné, co se změnilo, bylo to, že fotr prochlastal víc. Víš, táta chlastal už když jsem byla malá, ale teprve když jsem vyrostla a dostala rozum, došlo mi, kolik peněz se v tom utápí. Jednou jsem se rozhodla mu to zarazit. Prostě jsem mu všechen chlast vylila do odpadu a doufala, že s tím přestane.“
„Ale on nepřestal, co?“
„Nejen, že nepřestal, ale taky mě za to zmlátil tak, že jsem skončila v nemocnici. Pohrozil mě, že když povím, jak se to stalo, ztluče mě ještě víc, takže jsem držela hubu a svedla to na děti z okolí. Čekala jsem, že se za mě postaví alespoň matka, ale udělala hovno. Jakmile jsem se uzdravila, ukradla jsem jim veškeré úspory a šperky a zdrhla z domu. Myslela jsem, že se budu mít líp a hlavně jsem chtěla od těch hajzlů pryč. Nenáviděla jsem vlastní rodiče, ale později, když jsem žila v Tichomoří, mě to přešlo a já jsem měla chuť se vrátit a říct jim, jak moc mi chybí. Jenomže pak přišla Akira a když jsem nahlédla do jejích dokumentů a zjistila, že mi vlastní rodiče zatajovali skutečnost, že nejsem jedináček a někde tam venku je moje sestra… Chtěla jsem je zabít, za to, co jí provedli. Jak vůbec někdo může prodat svoji vlastní dceru mafiánům?! Dítě, se kterým roky žiješ a vychováváš ho… a pak se ho zbavíš, jako kdyby to byl kus hadru. Umíš si něco takovýho představit? Zbavil by ses vlastní dcery?“
„Nikdy.“
„Tady na skříňce máš fotku nějakýho haranta? To jsi ty za mlada?“
„Ne, to je můj syn.“
„Kasumin syn?!“
„Ne… on je to vlastně můj vnuk.“
„Jo… počkej, tys přece říkal, že ti Kasumi syna zabila…“
„Ano, ale nikdo jiný o tom nesmí vědět! Je to hrozně důležité, Sakuro a věř mi, že kdyby se pravda dostala na povrch, mě i Kasumi to vážně ohrozí.“
„Oukej, budu držet tlamu.“ Sakura otevřela ústa a zívla si. „Uff, pojď už spát. Jsem hrozně utahaná…“

Sakura vstala brzy ráno, tak jak byla zvyklá. Jemně zalomcovala se Samuelem, aby ho probudila.
„Samíku, vstávej, už je ráno.“ Samuel si promnul oči a posadil se.
„Proč mám pocit, že jsem spal sotva tři hodiny?“
„Kdy vyrážíme na letiště?“
„Okamžitě. Jenom se půjdu osprchovat, nasnídám se a…“ Samuelovi došlo, že by nebylo od věci se ujistit o tom, že Kasumi stále žije. Sice věřil Akiřiným slovům a počítal tedy s tím, že Tokutaro Kasumi nezabije, když ji chce vyměnit, ale jistota by nebyla na škodu. „…ještě si musím něco neodkladného zařídit.“
„Víš, ptám se proto, že bych chtěla navštívit tu díru, kterou jsme včera procházeli. Co takhle kdyby mi snídani tvůj sluha zabalil na cestu a já zatím pospíchala do vsi? Mohli byste mě cestou vyzvednout.“
„Dobře, ale moc toho ve Willow Creek nestihneš. Počítám, že vyrazíme tak za hodinu.“
„No tak to musím máknout.“ Sakura se urychleně oblékla, vzala si Valkýru a vyrazila ze zámku.

Sakura se zastavila před budovou knihovny a to proto, aby si zběžně prohlédla ves. Architektura staré Anglie pro ni byla nejen cizí ale především nezajímavá. Spíše hledala živou duši, kterou by mohla vyzpovídat. Na protějším břehu zahlédla Ephrama, který právě věšel na šňůry u okna v patře prádlo. Byly to především utěrky a ručníky. Přiběhla k hospodě a pohlédla vzhůru.
„Čau, kluku!“ Ephram pohlédl dolů a překvapením upustil zbylé prádlo až na zem. „Tys tomu dal…“ „Vy jste se přeci jen vrátila…“
„Asi tě zklamu, ale mám pocit, že mi mě pleteš se ségrou. Já jsem tady prvně. Mimochodem, jmenuju se Sakura.“
„Sestra paní Kasumi… nevěděl jsem, že má sestru.“
„To ona taky ne.“ Sakura se shýbla, aby posbírala špinavé prádlo. „Pojď si pro to.“
„Už letím, ale můžete klidně vejít dovnitř. Tohle je hospoda a je otevřeno prakticky od rána do večera. Jen… tatík z vás asi bude mít podobný šok jako já. A co teprve pan Samuel.“
„Ten už mě zná. Jsem jeho kámoška.“ Sakura otevřela do hospody a vstoupila. Harry zde právě myl podlahu, kterou včera zašpinili hosté. „Zdravim.“
„Kde jste to vzala?!“ vykřikl Harry. Sakura prádlo hodila na stůl.
„Ten týpek, co nahoře věší prádlo, to upustil, jakmile mě zahlédl.“
„Vypadáte jako slečna Kasumi Sato, ale… ne to přece nemůžete být vy. Jste velmi mladá.“ Ephram právě přiběhl dolů a hned si zblízka prohlížel Sakuru.
„To je Kasumina sestra Sakura, táto. A Kasumi se sem prý brzy vrátí.“
„Zatím to není jistý. Ségra má určitý trable a já jí musím pomoct je vyřešit. Nedá se vyloučit, že při tom obě cchcípnem.“ Ephramův rozradostnělý výraz náhle ochabl.
„To… to přece ne.“
„Vyloučit se to nedá. Hmm, co takhle pivo zdarma pro zachránkyni tohohle špinavého prádla?“ Harryho výraz rozhodně nenasvědčoval tomu, že by byl ochoten Sakuře věnovat jedno pivo. A když si všiml pistole, jež měla zastrčenou u pasu, pomýšlel na to, že ji spíše šetrně vyhodí. „Takhle se na mě nedívej, ty kořene! Chci jen jedno blbý pivo, protože mám žízeň. Vsadím se, že tyhle hadry by vám klidně někdo ukradl, kdybych nebyla poblíž. To víte – lidi jsou svině.“ Harrymu bylo Sakuřino chování proti srsti, ale Ephram přešel za pult a bez zbytečných řečí do půllitru načepoval pivo.
„Kasumi bychom přeci taky nenechali žíznit, nebo snad jo?“ zeptal se svého otce Ephram. „Možná že vaše chování není nejslušnější, paní Sakuro, ale jednak jste sem přinesla to prádlo, což by opravdu ne každý udělal, a především jste sestra Kasumi. Té si já moc vážím a věřím, že si i vy dokážete získat moje sympatie.“
„To nevím, kluku, ale za to pivko, fakt díky.“ Sakura vypila obsah půllitru a otřela si ústa od pěny. „Poprvý v životě piju pivo a musím říct, že jste právě získali vděčnýho štamgasta. Jen budu muset příště už zaplatit, co?“
„To by chtělo,“ řekl Harry a dál se věnoval podlaze.
„Ono už asi žádný příště ani nebude, ale je to škoda, začíná se mi tu líbit. Tak já padám.“

Sakura odešla ven a tady do ní málem vrazil Mark, který si tak jako každé ráno byl zaběhat.
„Dávej pozor, ty vole!“ vykřikla Sakura.
„Promiňte, nevšiml jsem si vás. Ehm, vás tu vidím poprvý.“
„Není divu. Jsem jistá Sakura Sato, sestra Kasumi, kterou tu lidi evidentně znají líp.“
„Tomu říkám setkání… a Kasumi je tu taky?“
„Kdepak, ta je někde v Japonsku. Kdo vy vlastně jste? Místní šílenec posedlý zdravým životním stylem nebo vás honí nějaký chlap, s jehož ženou jste se v noci muchloval? Mimochodem funíte jak parní stroj až si říkám, jestli se mnou netrávíte svý poslední chvilky. Nedivila bych se, kdyby to s vámi seklo.“
„Ráda si z lidí střílíte?“
„Taky ráda střílím do nich.“
„Tu pistoli asi nemáte jen na parádu… Jinak já jsem Mark. Pracuju na zámku jako opravář a příležitostný zahradník.“
„V noci jsem tam spala. Nevšiml jste si?“
„To opravdu ne. Přišel jsem až pozdě večer.“
„A teď brzy ráno běháte…“
„Chci si udržet formu.“
„Daří se?“
„Není to nejhorší. Proč se ptáte, jste snad nějaká sportovkyně?“
„To zase ne, ale taky si tu a tam zaběhám. Myslím, že ty zebry, který při tom obvykle vídám, ze mě mají strašnou bžundu.“
„Zebry?! Vy jste z Afriky?“
„Pár tamních zemí jsem navštívila, ale narodila jsem se v Japonsku. Taky jsem léta žila v Tichomoří.“
„Co takhle si se mnou zaběhat? Připojíte se?“
„Sakuro!“ zařval Samuel, který stál na protějším břehu Glance. „Už jedeme!“
„Ráda bych, ale musím padat. Nevím, jestli se tady ještě někdy ukážu, spíš se vidíme naposledy. Žij dlouho a blaze, kámo. Jo a pořádně trénuj, ať má pak sestřička s kým závodit.“ Sakura Markovi ještě zamávala a pak už pospíchala za Samuelem. „Takže vyrážíme?“ zeptala se Samuela Sakura, zatímco šli k autu.
„Jo, ale se zbraní, která není legálně držená… a to Valkýra určitě není, tě do letadla nikdo neposadí.“
„Valkýry se nevzdám.“
„Skončíš ve vězení! Už nejsme v Africe, Sakuro! Na letišti jsou přísná bezpečnostní opatření.“
„A co takhle to nějak dohodnout? Anebo někoho podplatit…“
„Je mi líto. Tady to takhle nefunguje.“
„Anglie je debilní země! A co si tu flintu zlegalizovat?“
„Uvidíme… Edward s tím už má jisté zkušenosti.“
„On je pašerák zbraní?“
„To ani ne, ale před pár lety obstaral mému synovi policejní zbraň.“ Samuel a Sakura nasedli do vozu, jež stál na parkovišti. „Takže na letiště, pane Samueli?“ otázal se Edward.
„Ne. Co kdybych vám řekl, že tu máme jednu zbraň bez papírů a potřebujeme ji dostat do letadla?“ „Ehm, to by neměl být problém. Pokud ovšem nejde o hledanou zbraň, kterou má policie ve své databázi.“
„To myslím, že nehrozí.“
„Pak nás čeká výlet do Brightonu.“

Brighton, město na jižním pobřeží Anglie, byl typický svými univerzitami a turistickými centry. Na jihu, kam Edward mířil, se rozprostírala čtvrť „The Lanes“ Tato oblast byla značně poznamenána prostou architekturou kdysi výhradně rybářských staveb. Edward projel alejí a odbočil do úzké uličky, která byla blízko samotného přístavu. Zastavil před úzkým domem zastrčeným mezi dvěma většími, které sloužily jako restaurace a půjčovna filmů.
„Klenotnictví…“ podivil se Samuel, když viděl mnohé šperky ve výloze a nápis nade dveřmi.
„Ano,“ odvětil Edward a vypnul motor. Vystoupil z auta a přišel k domu, aby se ujistil, že je otevřeno. Bylo, což dosvědčovala cedulka na vstupních dveřích. Edward otevřel, načež zacinkal zvonek upevněný nade dveřmi, a vešel dovnitř. Samuel a Sakura ho následovali. Za pultem seděl asi třicetiletý muž s krátkými dozadu sčesanými černými vlasy. Četl si dnešní noviny.
 „Přejete si?“ zeptal se, aniž by pohlédl na příchozí. Zatímco Samuel si prohlížel drahé prsteny, náušnice i brože, které zdobily výkladní skříně, Edward se věnoval svému známému.
„Myslel jsem, že mě poznáš, Jonty.“ Prodavač konečně zvedl hlavu a odložil noviny.
„No né…“ řekl, když Edwarda uviděl. Rychle vstal a potřásl si se svým kamarádem rukou. „Nazdar Teddy!“
„Nech toho, víš, jak tu přezdívku nesnáším.“
„Ok, promiň. Tyhle lidi jsou tu s tebou?“
„Ano, to jsou. Máme problém. Tady Sakura má…“
„To je holka? Jé, já bych to ani nepoznal.“ Sakura, která to slyšela, se protáhla uličkou mezi regály, aby se dostala blíže k prodavači.
„Frajere, řeknu ti to takhle – kdybych tě nepotřebovala, tak ti zařídím expresní jízdu pod pult.“
„Jonathane,“ oslovil svého kamaráda Edward „jde nám o to, že Sakura potřebuje odcestovat a to i s nelegálně drženou zbraní. Nemá na ní papíry, nemá ani zbrojní průkaz, no prostě nic.“ Jonathan přešel ke dveřím, zamkl je a otočil cedulku tak, aby bylo patrné, že je zavřeno. Pak se vrátil k ostatním.
„Jak můžu těm lidem věřit? Dlouhé roky ani nezavoláš, prostě nic, a pak sem přijdeš s tím, že něco potřebuješ a ještě s sebou přivedeš cizí lidi. Co když to jsou nějací… agenti?!“
„Nemusíte se bát,“ řekl Samuel.
„Tak co, pomůžeš nám?“ zeptal se Edward. Jonathan usedl na židli a zamyslel se.
„Ukaž mi tu flintu.“ Sakura vytáhla Valkýru a položila ji na pult. „Není kradená?“ zeptal se jí Jonathan.
„Je, ukradla jsem ji jednomu volovi. A vsadím se, že ten týpek, co ji měl přede mnou, ji taky nedostal jen tak.“
„Střílelo se s ní?“
„To se vsaď, že jo.“
„Já to myslel jinak – byli nějací mrtví?“
„Desítky…“
„Tak na to kašlu,“ řekl Jonathan a předal pistoli Sakuře.
„Ale to se stalo v Kongu. Ta bouchačka tady nikdy nebyla, takže úřady o ní nemají ani páru, ne?“
„Je to moc riskantní a vy nejste zrovna… seriózní osoba.“
„Ale no tak…“ řekl Edward „Myslel jsem, že máš rád výzvy, Jonty.“
„Dokud jsem neměl přítelkyni, tak jo, ale nechci skončit v krimu. Víš, Edwarde, pobyt za mřížemi vztahu neprospěje.“
„Nechceme to přece zadarmo,“ řekl Samuel. 
„No ještě to tak…“
„Stanovte si cenu, jakou pro vás ta… práce má.“
„Vzhledem k okolnostem… třicet tisíc liber.“ Samuel vytřeštil oči a všiml si, že není jediný.
„To nemyslíš vážně…“ řekl Edward.
„Jasně, že jo! Myslíš, že stačí napsat blbej papír a už to je? Tady jsme v Anglii, ne v USA, bohužel… Musím vyrobit falešný průkaz, dostat zbraň do databáze, oběhnout známé u policie a provézt spoustu kontrol a hlavně se modlit, že to všechno klapne.“
„Tohle ti nesplatím ani do konce života, Samíku,“ řekla Sakura.
„To už je věc vás tří. A… tak mě napadá – vy… nejste náhodou cizinka?“
„To jsem.“
„Tím dohoda padá. Tohle teda fakt ne. To už je moc. Zkuste tu flintu do letadla propašovat.“
„Jak?“
„Vím já? Hlavně už běžte a v životě jsem vás neviděl, neslyšel a sem jste ani nepáchli, jasný?“ Jonathan odemknul dveře a pustil všechny ven.

„Tak co teď?“ zeptala se Sakura.
„Mrzí mne, že jsem nemohl pomoct,“ omlouval se Edward.
„Vy za nic nemůžete,“ řekl Samuel a přemýšlel, co udělat. Nevymyslel však nic. „Vypadá to, že Valkýru budeš muset nechat tady. Do Japonska poletíme neozbrojení a Akira nám snad poradí, co dělat dál.“ Sakura velice neochotně předala zbraň Edwardovi.
„Vrátím se sem pro ni, tak mi na ni dávej pozor. Je to kámoška, rozumíš? Nic se jí nesmí stát.“
„Vynasnažím se, paní Sakuro.“ Společně nasedli do vozu a odsud již mířili do Londýna na letiště. Jejich cílem bylo Japonsko, země, kterou Sakura opustila už před lety. Nyní se měla vrátit a i když jí šlo v první řadě o záchranu Kasumi, byla ráda, že se vrací do rodné země. Počítala s tím, že se dostaví pocit nostalgie a především ohromná vlna emocí, to když se skutečně setká se svojí sestrou. V hloubi duše věřila, že se blíží dost možná nejnezapomenutelnější moment celého jejího života.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.08.2013, 22:13:28 Odpovědět 
   Zdravím.

Tak si říkám, že cestování portály ušetřilo našim hrdinům čas (až na jednu maličkost - Samuel se takřka zřítil při onom skoku do propasti, naštěstí pro něj - a pro čtenáře - tento incident se skokem přežil a příběh může pokračovat výletem do Japonska za Kasumi). Sakura je "pěkně ukecaná držka", která si nebere servítky, ale líbí se mi, je jiná než Kasumi a také jiná než Parvati a vo tom to je! Těším se na velké finále, pokud skutečně přijde (nechám se překvapit).

Ohledně šotků Překlepníčků... Všiml jsem si na několika místech neodřádkované přímé řeči (viz dvě přímé řeči vedle sebe - jedna replika končí a druhá začíná na tomtéž řádku). A tady bych vrazil spíše "tvrdou koncovku":

-- Následně se zaměřila na podstavce, jež tu byli. -- byly (TY podstavce, pokud je řeč skutečně o nich).

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Archon- Epilog
Iserbius
Posel smrti VII...
Lukaskon
Posel smrti VII...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

PRÝ NEZAHRAJU ÉČKO
Odváté zrnko popela
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr