obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2916108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: ADROGOVA ZKÁZA - kapitola 5. podzemí ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adrogova zkáza, díl 1. Dcera Tyryvalu
 autor Helča K. publikováno: 15.08.2013, 22:24  
 

*

Na sluncem zalitém nádvoří se hemžili Dronové, jako splašení mravenci. Nevelkou, bezpečně uzavřenou bránu, hlídali dva po zuby ozbrojení strážci, zatímco o kus dál peskoval své muže velmi energický velitel. Na hradbách hlídkovaly zhruba dvě desítky mužů a celý výjev se nedal nazvat jinak, než ‚mumraj.‘ Nalim musel dnes již po několikáté spolknout pár jadrných nadávek.
Takže tudy taky ne, povzdechl si nakonec a rychle se skryl ve stínu okenního výklenku, ze kterého už notnou chvíli sledoval dění na nádvoří o patro níž. V chodbách, jež ho obklopovaly, panoval relativní klid. Jen vzdáleně k němu občas dolehl zvuk výkřiku, nebo bouchnutí mříží. Zatím se mu na jeho cestě za svobodou podařilo vyhnout jakémukoliv kontaktu s vězniteli, ale věděl moc dobře, že je jen otázkou času, než Dronové jeho útěk odhalí… Musím okamžitě najít cestu ven! přikázal si a otočil se k odchodu. Pak se však v půli kroku zarazil a na okamžik strnul. Opatrně se přikradl zpět k okennímu výklenku a ještě jednou si pečlivě prohlédl prostranství pod sebou. Něco tu nehrálo. Hradby, nádvoří, všude plno Dronů, ale brána pevně zavřená… a chodby prázdné… Kde se všichni berou? ptal se sám sebe, ačkoliv odpověď na tuto otázku již tušil a ani trochu se mu nelíbila.
Neochotně se otočil zpět do chodby a zamračeným pohledem si změřil nedaleké schodiště, vedoucí kamsi do útrob pevnosti. Podzemí, zaúpěl v duchu. Mělo mě to napadnout dřív, zlobil se sám na sebe, takhle jsem ztratil příliš drahocenného času, ale na lítost už je pozdě.
Rychle se rozběhl po schodech dolů. Brzy mu další cestu osvětlovaly jen pochodně, upevněné na stěnách a Nalim cítil s každým dalším stupněm vzrůstající neklid. Chodby se začínaly zužovat, vzduch chladl a páchl zatuchlinou. Uprchlík se musel v členitém podzemí často skrývat, aby se vyhnul Dronům. Doléhaly k němu hlasy, šílený smích, výkřiky hrůzy i bolesti. Pevnost se náhle zdála mnohem větší, než se původně dohadoval a potřeba vypadnout čím dál naléhavější.
Blížil se k dalšímu z mnoha rozcestí, když se z poza rohu ozval hovor. Nalim se zastavil a přitiskl k chladné vlhké stěně výklenku, který se tu zjevil, jako na zavolanou. Kroky se blížily a uprchlík už dokázal rozeznat slova: „…už dlouho nezažil takovej bordel.“
„A kvůli čemu?“ vyzvídal dychtivě druhý hlas.
„Rozkazy z Duradasu. Kápové tam něco skrejvaj. Máme opevnit celej západní břeh řeky.“
„Něco tajnýho?“
„Jó to já nevim, mladej, ale asi to bude velký. Posílaj sem prej všechny zálohy.“
„Všechny? Celou armádu?“
„Přesně tak. Nechtěj, aby sem ty limský psi strkali čumák.“
„No jo, slyšel jsem, že ten špeh, co ho chytli za lesem nic neřekl.“
„Však už to z něj dostaneme. Pak se teprv začnou dít věci… A až s ním skončíme, čeká nás ještě sladká tečka,“ uchechtl se starší z Dronů lascivně.
„Myslíš tu čubku z Alunoru?“ zubil se druhý hlas.
„Hmmm,“ zamručel první, „Gardok jí chce navštívit osobě jen co chlapi zpracujou toho Lima.“
„Prej ho vyléčila…“
„Nána blbá, ale máme štěstí, nestihl ji zabít, takže až s ní Gardok skončí, je naše…“
V Nalimovi už zase doutnal vztek. Právě teď měl chuť vyrazit a předvést těm dvěma, jak rychle umí zabíjet. Nestihli by udělat vůbec nic. Skoro viděl jejich překvapené tváře a ta představa ho neodolatelně lákala. Klid, zachovej chladnou hlavu, připomínal si a se zaťatými zuby se soustředil se na pravidelné dýchání.
„No a co jí navštívit už teď? Kam jí vůbec zavřeli?“ vytrhl ho z meditace mladší z Dronů.
„Je tady, v jihozápadní chodbě, ale tu návštěvu bych si bejt tebou rozmyslel, pokud nechceš tu malou Gardokovi nahradit.“
Nalim prudce otevřel oči. Veškerá zlost byla tatam. Zatímco se dronské hlasy vzdalovaly, myšlenky se mu rozběhly zběsilou rychlostí dopředu. Je tady, blízko a žije. Možná bych ji mohl pomoct…
Nemáš čas, našeptávalo jeho druhé já.
Pomohla mi, měl bych splatit dluh, než jí ty zvířata rozáspou. Navíc… do Ligardie se nedostanu, právě teď by se mi hodila víc, než kdy dřív.
Co když je zraněná? Bude tě jen zdržovat.
Odvěký spor morálky a sobeckého nutkání však přerušil hlasitý příkaz.
„Hej vy dva! Gardok chce vědět, co vytáhli z toho Lima.“
Uprchlík se ve vteřině rozhodl.
*

Trvalo to dlouho, až příliš dlouho. Začínala jsem se trochu ztrácet, jako bych nedokázala rozeznat, jestli jsem vzhůru, nebo spím. V jednu chvíli jsem měla dojem, že slyším nějaký hluk. Křik, nebo co, ale vzápětí jsem si nebyla jistá, jestli to nebyl jenom sen. Z chodby ke mě dolehly těžké kroky. Znova jsem se schoulila do klubíčka a rukama si zakryla tvář. Slyšela jsem, jako kdyby někdo něco zašeptal a pak se ozvalo zadunění, jako když hodíte na zem pytel mouky. Klíč zachrastil v zámku. Přikrčila jsem se a čekala, až se objeví nějaký Dron. Dveře se otevřely a celu opět zalilo světlo. Ani z daleka však nebylo tak ostré, jako před tím, přesto jsem se neodvažovala vzhlédnout. Zaslechla jsem tichý výdech následovaný rychlými kroky. Něčí horká ruka mě chytla za zápěstí. Trhla jsem sebou leknutím a křečovitě se schoulila do sebe.
„Lio neboj se, to jsem já,“ zašeptal povědomý hlas a pak mi pomalu odtáhl ruku z obličeje. Vytřeštila jsem oči. Známá tvář ozářená pochodní, ležící na zemi, vypadala unaveně.
„Nalime?“ zasípala jsem nevěřícně. „Kde ses tu vzal? A co Dronové?“ šeptala jsem vyděšeně.
„Není čas na otázky, musíme jít,“ řekl naléhavě a za ramena mě vytáhl na nohy. Kobka se zapotácela, přítel mě však stačil zachytit dřív, než jsem stačila spadnout. „Můžeš jít?“ zjišťoval. Čekala jsem, až se místnost ustálí v jedné poloze, než jsem odpověděla:
„Snad ano.“
„Dobře, hlavně potichu, jo?“
Vyšli jsme do chodby, kterou jsem viděla okénkem cely. Přede dveřmi leželo na zemi obrovité tělo Drona, který vypadal, jako mrtvý. Snažila jsem se tou představou příliš nezaobírat. Nalim mi podal pochodeň a pak rychle chytil obra za nohy, vtáhl ho do temné místnosti a zavřel dveře. V hlavě jsem měla podivný zmatek, ale adrenalin už přinutil mé otupělé vědomí k činnosti. Něco mi říkalo, že jestli nás teď chytí, žádnou další celu potřebovat nebudeme. Spěchali jsme chodbou až ke zlomu a za ním pokračovali dál. Na stěně tu hořela další pochodeň a osvětlovala dvě strmá schodiště. Jedno vedlo nahoru a druhé dolu. K mému překvapení jsme se vydali dolů.
Pod schody se Nalim zastavila a okamžik pozorně naslouchal okolnímu tichu. Snažila jsem se nevydat ani hlásku, ale nedokázala jsem ovládnout sípavý dech. Před námi se táhla další chodba a my jí rychle spěchali dál. Byla dlouhá a klikatila se do všech směrů. Doběhli jsme k rozcestí ve tvaru kříže, ale můj průvodce ani na chvíli nezaváhal a táhl mě do temnoty před sebou. Znova jsme se zastavili. V hlavě mi bušilo a pištělo a měla jsem co dělat, abych se nepozvracela. Toužila jsem po doušku vody, ale daleko palčivější byly otázky, které mi vířily hlavou. „Kde to vůbec jsme?“
„V podzemí,“ zněla tichá odpověď.
„A neměli bychom se tedy snažit dostat spíš nahoru?“ zeptala jsem se udýchaně.
„Věř mi, Lio, vím, co dělám,“ zašeptal a vyčkávavě se na mě podíval. Když jsem přikývla, dali jsme se znova do běhu. Sestoupali jsme po dalším schodišti a za ním uhnuli ostře doprava. Chodba se najednou zúžila. Sotva se jí protáhl jeden člověk. Nalim šel napřed a táhl mě za sebou. Skoro jsem mu nestačila, ale horká ruka mě nepouštěla. Dorazili jsme k dalšímu rozcestí a před námi se černaly čtyři průchody.
„Kam teď?“ zaúpěla jsem bezradně.
„Tudy,“ rozhodl a ukázal na jeden z nich. Hned za portálem nás čekalo další strmé schodiště. Můj průvodce se naposled zaposlouchal do podzemního ticha a pak mě znova chytil za paži a vedl hlouběji do podzemí.
Chodba, která se před námi objevila, vypadala jinak, než ty nahoře. Oblé stěny působily dojmem nory vyhloubené do skály a jejich hrubý povrch se ve světle pochodně lehce třpytil. Dotkla jsem se kamene rukou a na prstech mi ulpělo trochu písku, jímž byla ostatně pokrytá celá podlaha. „Kde jsme teď?“ zašeptala jsem.
„Doufám, že na cestě do bezpečí.“
„Ty doufáš?“ hlava se mi roztočila dvakrát tolik.
„Neměl jsem čas kouknout do map, ale myslím, že je to cesta ven.“
„A co když ne?“ zaúpěla jsem. Netrpělivě se ke mně otočil.
„Budeme věřit, že bohové stojí při nás.“ Ztěžka jsem vydechla, zavřela oči a na chvíli se opřela o ledovou stěnu. Cítila jsem, jak mě rozechvívá chlad a únava. „Jak ti je?“ ozvalo se vedle mě. Vzhlédla jsem k Limovu obličeji. S jeho výškou jsem se rozhodně nemýlila.
„Jsem v pořádku,“ lhala jsem.
„Musíme jít dál. Nebude dlouho trvat, než zjistí, že jsme pryč a pak po nás půjde nejspíš celá pevnost.“ Unaveně jsem přikývla a odlepila se od stěny. Šli jsme tiše. Jemný písek tlumil naše kroky a nepříjemně se bořil pod nohama. Nalim byl krok přede mnou a v napřažené ruce držel náš jediný zdroj světla, pochodeň.
„Jak se ti podařilo utéct?“ prolomila jsem po chvíli mlčení. Napůl se na mě otočil, ale do očí se mi nepodíval.
„Zabil jsem toho Drona, co nám nosil jídlo a vzal jsem mu klíče.“ Zamračila jsem se na jeho záda.
„S rukama za zády?“
„Sám nevím, jak se mi to podařilo,“ pokrčil rameny. Zkusila jsem si ten výjev představit, ale nechápala jsem, jak by to mohl zvládnout.
„A pak?“ vyzvídala jsem dál.
„Pak jsem se pokoušel dostat ven, ale pevnost je dobře hlídaná, bylo tam moc Dronů, takže jsem pátral po jiné cestě.“
„A jak jsi věděl, že jedna povede podzemím?“ zjišťovala jsem trpělivě.
„Nebyl jsem si jistý, ale někde jsem slyšel, že dobyvatelé žijí v podzemí často. Mají prý jen velmi málo měst vystavěných do výšky, žijí spíš ve vesnicích a podzemních slujích. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby byla tahle země prolezlá chodbami, jako sýr. Věděla jsi, že na jihovýchodě je obrovská hora, pod kterou je vyhloubeno několik pater dronských slují? Bývaly to snad doly, nebo co. Teď je tam obrovské město, kde sídlí vůdci. Je to docela důmyslné a nedobytné.“ Odmlčel se.
„Víš o nich hodně,“ konstatovala jsem.
„Dlouhou dobu jsem sloužil v jednotce Ligardských hraničářů. Často jsem se setkával se zvědy, kteří se vraceli se zprávami do Midaru.“ Midar bylo hlavní město limské říše, zvané Ligardie. V Tyryvalu kolovaly pověsti o jeho kráse, o domech z bílého mramoru, divukrásných zahradách a palácích, ale neznala jsem nikoho, kdo by ho viděl na vlastní oči. Limové na své území nikoho nepouštěli, veškerá jednání se odehrávala v pohraničí, nebo v Tyryvalu.
Pochodeň nebezpečně zaprskala. Úzkostně jsem ji sledovala, protože mi bylo jasné, že dlouho nevydrží. Jestli zhasne dříve, než se dostaneme ven, je s námi konec, pomyslela jsem si. Ta představa mnou znova roztřásla. Zůstat tady dole, ve tmě, v zimě, byla noční můra. Raději jsem pevně stiskla zuby, aby mi necvakaly a snažila se myslet na něco jiného.
Z ničeho nic se Nalim zarazil, prudce se otočil a poslouchal. Zatajila jsem dech. „Do prdele,“ zaklel tichým hlasem a pak mě znova chytil za paži a vyrazil rychlým krokem. Neptala jsem se, co slyšel. Dovedla jsem si to sama dost dobře představit. Snažila jsem se nevnímat bodavou bolest v hlavě a udržet krok. Chodba se začala rozšiřovat a nejednou k nám zavanul čerstvý vzduch. Srdce mi poskočilo radostí, že jsme našli východ. Moje naděje však netrvala dlouho. Po pár metrech jsme totiž stanuli na kraji hluboké kruhové propasti, která přehrazovala celou chodbu. Byla široká snad osm metrů a na dno v té tmě vůbec nebylo vidět. Přes trhlinu vedl úzký provazový most, který nesliboval příliš velkou stabilitu. Podívala jsem se vzhůru a spatřila noční oblohu a hvězdy.
„Polezeme nahoru?“ zjišťovala jsem se s úzkostí v hlase.
„Ne, stěny jsou příliš hladké, není se čeho chytit. Musíme dál,“ oznámil Nalim a ukázal na provazový most. Cítila jsem, jak se mi z tváří vytrácí barva a podvědomě jsem udělala krok zpátky. „Neboj se Lio, ten most vydrží...“ Limův hlas ke mně však doléhal z veliké dálky.
Moje nejhorší představy se zhmotnily. Už odmalička jsem trpěla příšerným strachem z výšek. Vždycky, když jsem stanula někde příliš vysoko, v mém nitru se probudila panická slabost a já k té hloubce pod sebou pocítila nezvladatelnou přitažlivost. Jako by mě hypnotizovala k tomu, abych šla blíž a skočila. Pokaždé jsem měla co dělat, abych se dokázala nadechnout. Obvykle mě ihned polil studený pot a mé ruce v pudu sebezáchovy křečovitě sevřely nejbližší zábradlí. Totéž se dělo právě teď s tím rozdílem, že jsem se neměla čeho chytit. „Točí se mi hlava,“ šeptala jsem, neschopná promluvit nahlas. „To nezvládnu.“ Přítel si stoupnul proti mně a položil mi ruce na ramena, potom se mi podíval zpříma do mých vyděšených očí.
„Jdou za námi Lio. Jestli ten most nepřejdeme, je po nás.“ Mluvil tichým naprosto vyrovnaným hlasem. Zhluboka jsem se nadechla a potom pro jistotu ještě jednou. „To je ono,“ povzbuzoval mě. „Půjdeš první a budeš pravidelně dýchat, jasný?“ Do očí se mi tlačily slzy, srdce mi vyskočilo až do krku. Nalim mi vzal pochodeň z ruky, dovedl mě až na kraj propasti a postavil před most. „Postupuj pravidelným krokem,“ radil mi jeho hlas. „Zkus si třeba počítat, ale hlavně se nezastavuj, udržuj rytmus. Jestli… až se dostaneš na druhou stranu, budeš utíkat a nebudeš se ohlížet ano?“ Přehlédla jsem to ‚zaváhání‘ a vyděšeně se na něj podívala „Půjdu hned za tebou, ale ty budeš koukat dopředu a utíkat jasný?“
„Proč?“ uniklo z mého staženého hrdla.
„Není čas na vysvětlování… slib mi to!“ Přikázal mi.
„Ne, dokud…“
„Slib mi to!“ Zmatek a strach, který mnou prostupoval, byl paralyzující. Mlčenlivě jsem přikývla. Otočil mě za rameno zpátky k mostu a přikázal: „Běž…“ Pevně jsem se chytla provazu a snažila se dýchat. Nedokázala jsem se však přimět k prvnímu kroku. Pak jsem najednou ucítila horkou dlaň na své šíji. „Zvládneš to,“ zašeptal někde blízko mě. Jediný rytmus, který jsem v té chvíli dokázala vnímat, byl tlukot vlastního splašeného srdce, který mi bolestně bušil do hrudi. Zvládla jsem první krok a hned potom druhý. S každým třetím úderem jsem nejistě kladla nohy před sebe. Dech se mi zadrhával, ale nezastavila jsem se. Světlo naší jediné pochodně jen velmi sporadicky osvětlovalo lanoví mostu.
Asi v půli cesty jsem náhle zaslechla vzdálený výkřik hrubého mužského hlasu. Zadrhla jsem se, most se nebezpečně zakymácel a já jsem se strachy přikrčila a nemohla se hnout. „Běž dál Lio, nezbývá moc času!“
„Nemůžu,“ zakňourala jsem.
„Musíš! Ta propast není tak hluboká, nevidíš ani její dno, představ si, že je pod tebou jenom pár desítek centimetrů. Takovou díru bys přeci po tomhle mostě přešla jako nic.“ Nechápala jsem jak, ale na malou chvilku to pomohlo. Alespoň natolik, abych udělala další krok, a pak jsem se znova zoufale upnula ke svému srdci. Před koncem mostu jsem se doslova vrhla dopředu a pak dopadla na všechny čtyři, snažíce se ovládnout dech. „Utíkej Lio, dělej!“ vykřikl Nalim. Otočila jsem se a spatřila, jak stojí pořád na druhém břehu propasti a dívá se mým směrem.
„Na co čekáš? Přejdi ten most!“ křikla jsem na něj.
„Něco jsi slíbila!“ odporoval. Sledovala jsem, jak pokládá pochodeň na zem. Pak jsem se otočila do černé chodby za sebou, a co nejrychleji vyrazila vstříc temnotě. Moc rychle jsem běžet nemohla, protože jsem neviděla ani na krok. Natáhla jsem ruce před sebe a začala tápat. Z ničeho nic jsem se však zastavila. Cosi mě nutilo ohlédnout se, a já poslechla. Chodba se lehce stáčela doprava a její levou stěnu teď osvětlovalo mihotavě narudlé světlo. Zůstala jsem stát, jako opařená.
Co je to? Nevěděla jsem, jestli mám jít dál, nebo se vrátit. Ještě chvíli jsem se hádala sama se sebou, než jsem dospěla k pevnému rozhodnutí. Nemohu utéct. Musím se přesvědčit, že je v pořádku./ Váhavě jsem vykročila vstříc podivné záři.
Krok po kroku jsem se blížila k ústí chodby. Ucítila jsem podivné teplo, ještě jeden krok…


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 15.08.2013, 22:23:47 Odpovědět 
   Zdravím.

Vcelku napínavý díl. Štěstí oběma přálo, ale bude jim přát i nadále? Náš voják sice hrdince pomohl z cely, zavedl ji takřka až "ke svobodě" (projít po mostě nad propastí musel být pro ni výkon), ale on sám most nepřekonal... Proč asi? A co vůbec naše dívčina viděla, když se vydala zpět? Světlo? Teplo? Čáry a kouzla? Uvidíme v dalším díle. Co se chybek týče, pozor na psaní ji/jí a na čárky (třeba u zvolání a oslovení).

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 18.08.2013, 12:27:38  
   Helča K.: Děkuji za postřehy a přeji příjemný den.
Helča
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Spravedlivá smr...
Istarwen
Souboj v přísta...
Ellien
Rouhání
Betwithell
obr
obr obr obr
obr

Kapitola 8
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr