obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915260 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39340 příspěvků, 5725 autorů a 389581 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Cena odvahy - 29. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Cena odvahy
 autor Anne Leyyd publikováno: 03.09.2013, 14:04  
Na rozcestí
 

„Musí se napít,“ řekl Peter, když s Carou vstoupili na popoledním sluncem ozářené nádvoří. Kolem byl shon, jak si jezdci upravovali postroje na koních, přivazovali k nim své vězně nebo ty, kteří už nevydrželi stát na nohou, nakládali na vozy. Postupně se řadili do skupin k velitelům, k nimž patřili. Sem tam se po nich někdo podíval, ale většina si hned zase začala hledět svého.
Dívka se rozhlédla kolem, hledajíc vhodné místo, kam by mohli Jeremyho posadit.
„Já vím,“ pověděla Peterovi. „A ty se taky potřebuješ napít.“
Peter na to nic neřekl, a proto na něj pohlédla. Jeremy mezi nimi stěží pletl nohama a jeho hlava se kymácela ze strany na stranu, jak šli.
„Moc mě to mrzí, Petere,“ zašeptala tak, aby ji slyšel a počkala, dokud jí pohled neoplatil.
„Není to tvoje vina,“ zavrtěl hlavou. „Naopak – nebýt tebe, kdo ví, jak by to dopadlo. Nikdo z nás, tedy, Jeremy ani já jsme vůbec nečekali, že by ses vrátila. Nebo že by někdo něco udělal. Tak nějak jsme počítali s tím, že… no, vždyť víš,“ dodal a vydechl. „Mysleli jsme, že už jsi ve městě. Vlastně… jak ses o tom dozvěděla?“ zeptal se, sotva mu došlo, že Cara byla dávno pryč, když nastal ten zmatek a boj.
„Byla jsem už ve městě, ale...“ chytila Jeremyho paži pevněji kolem lokte, aby jí nevyklouzl, „to by bylo na dlouho. Támhle!“ vyhrkla, sotva spatřila ve stínu kousek od brány na nádvoří prázdné místo.
Pomalu dovlekli Jeremyho až ke zdi, kde ho opatrně posadili na zem. Cara si před něj klekla a přitáhla ho k sobě, aby se neopíral zraněnými zády o špinavou kamennou zeď.
„Podržíš ho takhle? Dojdu pro vodu,“ řekla a počkala, až Peter zaujmul její místo.
Rychle se zvedla a už chtěla zamířit pro vodu, jenže v tom málem narazila do Henryho, který se za ní zjevil jako stín. Najednou se jí vůbec nechtělo odejít, protože se bála, že by jim něco mohl udělat. Ale bylo jí jasné, že pro vodu by jim Henry asi nezašel.
Podívala se mu do očí a výhrůžně pronesla: „Jestli jim něco uděláš, do smrti s tebou nepromluvím. To ti slibuju,“ dodala a bylo jí jasné, že to Henry vezme vážně. Pokud něco slíbila, vždy udělala všechno, co šlo, aby to splnila. A věděla, že on to ví.
Nečekala, zda na to něco řekne a rozběhla se přes nádvoří k zahradě.
Probíhala kolem vstupní brány, když v síni za ní spatřila muže. Konejšivě držel ruku na rameni Melissy, která měla obličej rudý a oteklý od pláče. Její temně zelené sametové šaty byly na několika místech natržené a od krku po dekolt se jí táhly šmouhy zaschlé krve. Vedle ní stál Drake a poslouchal, co říká.
Ani v nejmenším ten výjev nechápala, nicméně mu téměř vzápětí přestala věnovat pozornost. Proběhla dál kolem stájí a po schodech do zahrady až ke studni. Stála u ní tři vědra. Co nejrychleji se do dvou z nich snažila dostat vodu, ale paže měla už tak unavené, že se musela dvakrát zastavit, popadnout dech a pak zase pokračovat.
Jen co nabrala vodu, chytila do každé ruky jedno vědro a spěšně se vydala zpátky.
Kvůli malým skupinkám mužů, kteří se po nádvoří s koňmi neustále přesunovali, v první chvíli Petera a Jeremyho u zdi přehlédla. Lekla se, že už je snad někam naložili či přivázali a odvlekli. Vytahovala krk, jak nejvíc mohla, snažíc se při tom nevylít vodu, až je konečně spatřila přesně na tom samém místě, kde je nechala. Oddechla si a ještě přidala do kroku.
Jak teď procházela kolem stájí, uslyšela tlumené zařehtání. Nezastavila se, ale v mysli jí kmitla vzpomínka na Sáru, Sorita a Jeremyho, jak je sledovala z okna kuchyně. Věděla, že Brix získal hrad a všechno, co k němu patřilo, ale snad si nevšimne, když mu bude chybět jeden kůň. Pocítila silné uspokojení při představě, že ho připraví aspoň o něco.
Jen co došla k Peterovi, viděla, že Henry bez pohybu stojí před ním jako sup. Zatnula zuby a prošla kolem něj. Podala jedno vědro Peterovi, aby se napil.
Potom mu nabídla, že jak skončí s Jeremym, vymyje mu záda taky, ale odmítl to s tím, že na tom není tak špatně. Jen si trochu vody vylil za krk, aby smyl krev a namočil si košili, aby ho aspoň trochu ochladila.
Cara na Petera nenaléhala a jen co mohl Jeremyho zase držet, vzala druhé vědro a pomalu mu vodu začala lít za krk, na ramena a záda.
Studená voda Jeremyho probrala. Trhnul sebou, bolestně se nadechnul a lehce zmateně se rozhlédl kolem sebe.
„To je jen voda,“ zašeptala a na chvíli ji přestala lít. Dřepla si k němu a mokrou rukou mu přejela po čele, až její dlaň vypadala, že krvácí.
Jeremyho oči se na ni upřely mnohem živěji, jakoby si až nyní uvědomil, že je zpátky na hradě a u něj.
„Caro…“ vydechnul, ztěžka zvedl levou ruku k obličeji a sevřel svými prsty její.
Měla velkou práci s tím, aby nezačala plakat a jen se mírně usmála. Stáhla jejich ruce dolů a opatrně palcem přejížděla přes Jeremyho klouby. Náhle za sebou uslyšela něco jako zuřivé vydechnutí a ihned si byla jistá, co to je. Sevřela Jeremyho ruku pevněji a otočila se.
Henry, stojící za ní, těkal rozezleným pohledem mezi Jeremyho hlavou a jeho rukou, kterou dívka svírala.
„Míníš tady pořád stát?“ zeptala se ho kousavě.
„Možná,“ odvětil a vzdorovitě se jí podíval do očí.
Cara vydechla a obrátila se zpátky. Pustila Jeremyho ruku a všimla si, že se dívá na Henryho. Prohlížel si ho, jakoby odhadoval, jestli od něj jemu nebo Caře hrozí nějaké nebezpečí.
„Ještě ti vymyju ty rány, dobře?“ zeptala se ho klidně.
Podíval se na ni a krátce přikývl.
Cara mu tedy vodou z vědra začala vymývat rány od biče na zádech, ramenou a pažích. Viděla, jak se mu zatínají svaly, a z mnoha ran vytéká další krev. Jen co vypotřebovala vodu z prvního vědra, natáhla se pro druhé, z něhož předtím pil Peter, a ještě trochou vody mu rány polila. Poté položila vědro se zbytkem vody vedle něj a dřepla si.
Zvedla nádobu a přidržovala mu ji tak, aby se mohl také napít. Viděla, že s každým dalším douškem jeho oči a výraz získávají více přítomný nádech, asi jako když se zamlžené okno pomalu projasňuje, až je možné pohlédnout ven.
Prohlížela si jeho potlučenou tvář a snažila se nemyslet na to, co všechno by udělala, aby ho dala do pořádku, jak nejlépe by to šlo, jak nejlépe by uměla. Nyní se musela soustředit pouze na to hlavní a k tomu by potřebovala aspoň kousek látky. Jenže u sebe neměla žádnou. Peterova košile byla rozedraná a nechtěla mu brát oblečení, Jeremy na sobě měl jen kalhoty a Henry…
Jakmile dopil, otočila se, chtíc ještě zaskočit do hradu, ale uviděla, jak z brány právě vychází Brix a Drake a došlo jí, že možná už nemá tolik času.
Kousek od nich spatřila Anguse a Sebastiána, jak udílejí rozkazy svým mužům, kteří se pomalu chystali k odjezdu.
Najednou ji něco napadlo a dlouho se nad tím nerozmýšlela. Když uviděla Henryho, který za ní pořád stál se založenýma rukama na hrudi, zeptala se ho: „Dáš mi svůj plášť?“
Henry pohlédl na Jeremyho zraněná ramena a paže a zatvářil se znechuceně.
„Ani omylem,“ odfrknul a ustoupil o krok dál.
„Caro, já ne…“ začal Jeremy, dívka ho neposlouchala.
„Dej mi svůj plášť, Henry, prosím. Potřebuju ho já!“ zvýšila hlas a natáhla k němu ruku.
„Ne,“ zavrtěl hlavou neústupně.
Cara rozladěně vydechla, jenže ve skutečnosti ji to ani nepřekvapilo. S jeho povahou mezka už měla bohaté zkušenosti.
„Dobře, jak chceš,“ přikývla a odvrátila se od něj. Levý koutek jí stoupl ve vzdorném úsměvu, jakmile si sáhla za krk a jedním prudkým pohybem si svlékla košili přes hlavu.
Uslyšela, jak Henry lapnul po dechu, a pak vydechl, sotva si všiml, že vlastně není úplně nahá, když jí prsa obtáčely pevně utažené pruhy prostěradel a z části také proto, že její záda byla posetá hojícími se ránami od biče, nebo již vytvořenými jizvami. Nepodívala se na něj. Namočila košili do vody a koutkem oka si všimla, že se na ni Jeremy dívá.
Vyždímala látku a opatrně mu začala otírat zakrvácené čelo. Vzápětí uslyšela, jak Henry zaklel a hned poté na svých ramenou ucítila přehozený jeho plášť.
„Díky,“ řekla, aniž k němu otočila hlavu a dál se věnovala Jeremymu. Snažila se přitom skrýt vítězoslavný úsměv, ovšem i tak ucítila, jak jí tváře zahořely horkem.
Henry si odfrknul a kousek poodešel, protože si nebyl jistý, zda by se na ni nevrhnul a nezatřásl s ní.
„Zdá se, že je na tebe velice… ehm, zatížený,“ poznamenal Peter, který se už stačil trochu vzpamatovat, a do obličeje se mu vracela normální barva.
„Možná,“ vydechla Cara neurčitě, jakoby jí to bylo jedno a opatrně otírala Jeremymu krev kolem očí.
Viděla, že se na ni stále dívá, ale nedovedla mu pohled oplatit. Najednou měla strach, co by mohla vidět.
„Caro… proč jsi… jak ses…“ začal nakonec sám. „Jak to, že jsi tady?“
Mrkla do jeho očí a pak zpátky na rány.
„Nejsi rád, že mě vidíš?“ zeptala se s malým úsměvem. Jenže sotva si všimla, že zůstal vážný, zvážněla taky. Povzdechla si a dál mu otírala obličej.
„My… byly jsme na cestě a narazily na Henryho a jeho muže. Dozvěděla jsem se, co mají v plánu a… a musela jsem se dostat zpátky. Myslela jsem, že se to zvrhne v masakr a že budeš…“
Odmlčela se, jak si vzpomněla na to zoufalství, které cítila, když bojovala o to, aby se osvobodila od Jareda a Richarda a pak na cestě sem, kdy si nebyla jistá, zda dorazí včas. Oči se jí zaleskly a raději se zaměřila jen na práci. Opatrně otírala Jeremyho rty od krve a snažila se uklidnit.
Lehce sebou trhla, když uviděla Jeremyho ruku, kterou k ní zvedl a začal ji hladit po čelisti. Zavřela oči, aby potlačila slzy, které v ní ten dotek vyvolal. Až příliš dobře si ještě pamatovala, jak po tomhle toužila. Stáhla ruku s košilí dolu a položila ji na jeho stehno.
„Jsem živý. Něco jsem ti přece slíbil,“ zašeptal se stejnou něhou, s jakou se jí dotýkal.
Peter, který je předtím poslouchal, protože ho také zajímalo, jak se sem Cara dostala, se nyní začal soustředěně věnovat zkoumání jedné z ran, jíž měl na předloktí.
Cara se zhluboka nadechla a vtiskla mu svou tvář do dlaně: „Ale pohybuješ se na samé hranici toho slibu.“
„Já vím,“ souhlasil. „Zase jsi mě musela zachránit.“
„Ne, já ne,“ zavrtěla hlavou a otevřela oči. „Zachránil ses sám.“
Jeremy stáhl obočí, ale kvůli otoku to skoro nešlo poznat.
„Dal jsi Sáře dýku, aby u sebe měla nějakou zbraň?“ zeptala se ho.
„Ano,“ odpověděl nejistě, nemajíc sebemenší ponětí, na co tím naráží a jak by to mohlo souviset s jeho životem. „Hned jak jsem ji odvedl do stáje. Říkal jsem si, že se jí může hodit. Kdyby náhodou…“
„Tak vstáváme!“ houknul na ně Henry, který přišel zpátky.
Cara se otočila a chtěla mu něco odseknout, jenže vtom si všimla, že se na ně dívá Drake, stojící pár stop od nich. Ostatní muži kolem něj, kteří patřili do jeho družiny, už nasedali na koně.
„Ty, co tady ještě děláš? Kam máš jít?“ vyštěknul Henry na Petera.
Cara se po něm natáhla a pevně Petera chytila za ruku, jakoby mu chtěla zabránit, aby někam šel.
„Já…“ začal Peter nejistě.
„Do Paindonu, ne?“ řekla Cara a oči přitom upírala na Drakea, který jí pohled opětoval. Nemohla tušit, že ji pozoruje už několik minut přes celé nádvoří.
„Caro!“ houknul na ni Henry nevěřícně.
Ta ho nevnímala, neuhýbala pohledem z Drakeovy tváře a očima jej prosila, aby to pochopil, aby nebyl proti. Došlo jí totiž (docela pozdě, jak si uvědomila), že bude velitelem skupiny mužů právě z Paindonu a přilehlého okolí.
„Vězení jako vězení, ne?“ zeptala se ho přímo, čekajíc, co na to řekne. Pevně doufala, že mu to dojde, že to z jejího pohledu pochopí. Prosebně se na něj dívala a čekala.
Dočkala se.
„Oba pojedou se mnou,“ řekl Drake nakonec a Henry vydechl, probodávajíc Caru pohledem přimhouřených očí.
Dívce se ulevilo a trochu se pousmála. S Peterem pomohla Jeremymu na nohy a ještě mu dala napít vody.
„Hej ty, pojeď sem!“ zavolal Drake silným hlasem na nějakého muže, který s vozem právě projížděl za bránou.
„Hned, pane,“ křiknul muž zpátky a otočil koně i s povozem.
Jeremy už zvládl stát sám a Cara jej i přes jeho protesty rychle donutila obléct si její mokrou – a nyní také zakrvácenou - košili. Když mu ji pomáhala přetáhnout přes hlavu, Henryho plášť jí sklouznul z ramen. Spěšně se pro něj sehnula a znovu si jej oblékla. Tentokrát si ho sepnula stříbrnými sponami pod krkem. Nevšimla si, že ji při tom pár mužů, postávajících kolem, dychtivě sleduje.
Sotva k nim povoz dojel, kývnul k němu Drake hlavou: „Vy dva nahoru.“
Peter se dlouho nerozmýšlel a vyškrábal se na vůz. Natáhl se a pomohl nahoru i Jeremymu. Cara se už chystala vyskočit za nimi, když za sebou uslyšela zvuk koňských kopyt. Obrátila se a viděla, jak k ní Henry vede Cyphira.
Vzala si od něj otěže a začala je uvazovat k povozu. Při tom si vzpomněla na Sorita, na něhož málem zapomněla.
„Tenhle je Richardův, co?“ zeptal se Henry a kývnul hlavou k vraníkovi, kterého také vedl.
„Hm,“ broukla Cara, aniž vzhlédla od přivazování koně.
„No to snad nemyslíš vážně!“ vydechnul Henry nevěřícně, když mu došlo, že Cara míní jet na voze a ne na Cyphirovi.
Obrátila se k němu.
„Na tom voze tedy nepojedeš!“
„Myslím to naprosto vážně,“ odsekla. „Na tom voze pojedu. Navíc už mi nemáš co rozkazovat,“ dodala a utáhla uzel.
Ohlédla se a ujistila, že Jeremy i Peter sedí bezpečně na voze mezi několika pohozenými špinavými hadry a stébly slámy. Pak se rychle otočila a přešla k Henrymu: „Už nejsem tvůj žák. Na to nezapomínej,“ pronesla potichu a rozběhla se pryč.
„Kam to jdeš?“ křiknul za ní Henry.
„Pro svéh… Sářina koně,“ zavolala zpátky.
Její nohy protestovaly proti dalšímu rychlému pohybu, ale přece se nezastavila a doběhla do stáje. Okamžitě zamířila do stání k Soritovi, který na sobě ještě měl sedlo. Odtáhla kůl, poplácala ho po krku a vyvedla jej ven.
Jen co vyšli zpátky na nádvoří, uviděla Evelyn, která společně s dalšími ženami právě vycházela ze vstupní brány. Žena na dívku vytřeštila oči.
„Evelyn,“ vyhrkla Cara a přešla k ní.
Rychle si ji prohlédla. Vypadala strhaně a pobledle avšak jinak v pořádku, stejně jako ostatní ženy. Dívka se přesto zeptala: „Jste v pořádku? Kam vás vedou?“
Evelyn svůj překvapený výraz opanovala a řekla: „Nic nám není. Tedy - nám, služebným. Nic nám neudělali, nabídli nám, že tu pár z nás může zůstat. Nebo můžeme jít do některých z měst a pomůžou nám najít přístřeší.“
„A zůstáváte tedy tady?“ zeptala se.
„Ne. Já ne,“ zavrtěla Evelyn hlavou.
„Proč?“
„To je…“ rozhlédla se po nádvoří, jakoby něco hledala. Nakonec se její oči na něco upřely a dívka následovala její pohled. Nejprve si myslela, že se dívá na vůz, kde byl Jeremy a Peter, ženiny oči však hleděly na jiný vůz. Dva muži tam právě nakládali Gila. Byl v bezvědomí a jeho tvář vypadala stejně potlučeně, ne-li hůř, než ta Jeremyho.
„Je to složité,“ povzdechla si Evelyn a zadívala se zpátky na Caru.
Ta se nechápavě zamračila.
„Evelyn, co…“
„Měla bys jít,“ přerušila ji žena klidně, pousmála se a poplácala ji po ruce. „Jsi hodná, že ses pro něj vrátila. Dávej… dej na něj… zkus na něj občas dohlédnout.“
Cara přikývla a snažila se porozumět tomu, co jí očividně unikalo.
Ženina tvář se najednou úplně změnila. Po slabém úsměvu nebylo ani stopy, zato zoufalství, provinilost a lítost z něj přímo kapaly.
„Já jsem…“ vydechla Evelyn a její pohled tentokrát spočinul na Jeremym. Hned si však zakryla obličej dlaní. Jakmile ji stáhla, v očích se jí třpytily slzy. „Udělala jsem něco… a on… Jeremy – nestihla jsem… nedokázala jsem mu to…“
Cara se tvářila čím dál zmateněji a užuž se chystala zeptat, co tím myslí, když sebou Evelyn trhla, jakoby se najednou probrala a uvědomila, co to vlastně říkala.
„Zapomeň na to, už je to pryč,“ zavrtěla krátce hlavou a ovládnula svůj výraz. „Musíš jít.“
„Ale…“
„Caro! Pojď už konečně!“ křiknul na ni Henry od vozu, za nímž seděl na svém koni.
„Běž,“ pokývala hlavou Evelyn a krátce jí stiskla ruce.
„Já…“ dívka nevěděla, co by měla říct. Chtěla vědět, o čem to Evelyn mluvila, jenže ta už se tvářila, jakoby se nic nestalo a tak se rozhodla po tom nepátrat. „Dobře, tak… Dávejte na sebe pozor,“ dostala ze sebe nakonec.
„Budu, neboj. Už utíkej,“ řekla jí Evelyn a usmála se na ni. Byl to však velmi smutný úsměv.
Cara se na ni naposledy podívala, přikývla a pak se se Soritem rozběhla k vozu. Přivázala koně z druhé strany naproti Cyphirovi a vyskočila nahoru.
Drake ještě udílel poslední rozkazy skupině svých mužů. To mu ale zabralo jen necelé dvě minuty, než dal povel k odjezdu. Muži z Cařina města, mezi nimiž dívka zahlédla Horatia, držícího si u obličeje kus zakrváceného hadru, a Henryho muži se seřadili velký kus před vozem. Uvědomila si, že Henry by nejspíš měl jet v čele, jenže zarputile zůstával jen pár stop od ní, což ji rozčilovalo, jenže s tím nemohla nic dělat. Kdyby mu něco řekla, tím spíš by ji neposlechl. Navíc se už tak tvářil dost rozezleně, jak ji na voze pozoroval.
Jen co se rozjeli, postřehla, že se na ni dívá Benjamin, který jel kousek za Henrym. Všimla si, že se jeho ústa zvedla do mírného úsměvu, nechápala ale, co by ho vedlo k tomu, aby se na ni usmíval. Odvrátila se pryč a přesunula se k Jeremymu, který ji rovněž sledoval, ovšem se zcela jiným výrazem.
Seděl uprostřed vozu na levé straně a ramenem se opíral o jeho dřevěný bok. Peter byl naproti němu a proti pražícímu slunci mhouřil oči.
Cara se posadila těsně k Jeremymu a hned se podivila, proč má ruce dané za zády. Pak se podívala na Petera, jehož ruce také neviděla. Vyklonila se za muže a zaskřípala zuby, sotva spatřila provaz, kterým byly jeho ruce svázané.
„Vážně, Henry?“ obrátila se s tváří staženou vztekem k němu.
„Ano, vážně, Caro. A buď ráda, že ti dovolím jet tady a ne - “
„Ty mi dovolíš? Kdy už ti to dojde?! Ty mi nemáš co dovolovat!“ štěkla a odvrátila se od něj.
Henry měl na jazyku pár vět, které by po ní rád hodil, ale nakonec je raději spolknul.
„Promiň,“ řekla Cara tiše, jak se usadila a podívala se na Jeremyho.
Zavrtěl hlavou a mírně pokrčil rameny: „Ty za to přece nemůžeš. To je to nejmenší.“
Povzdechla si: „Ale stejně…“
Jeremy se pousmál a byl by se rád dotknul její tváře, takhle mu zbylo jen se na ni dívat.
„Díky za koně,“ řekl šeptem, aby je nikdo z těch co byli kolem – muž na kozlíku, Henry, Benjamin a další dva, kteří jeli vedle boků vozu – neslyšeli.
„Za málo,“ odvětila a pousmála se.
Najednou jí úsměv ztuhl na rtech, sotva si na něco vzpomněla.
„Jeremy? Jak přesně ta dohoda zněla? Měli - mají právo vás mučit nebo… zabít?“ zeptala se s obavou a dívala se na něj.
Jeremy jakoby chvíli váhal, jestli nebo jak odpovědět, nakonec ale řekl: „Tohle v dohodě nebylo. Ale ne, že bych s tím nepočítal,“ dodal a syknul bolestí, jak se posunul, aby se mu lépe sedělo. „Nemají právo nás zabít.“ Nedodal už, že ani tímhle si vlastně nemůže být nikdo z nich neomylně jistý.
„Jedině pokud se pokusíme o útěk, tak můžou. Ten trest je v omezení svobody a v práci. Nic jiného v dohodě už nebylo.“
„A když někdo pracovat odmítne?“
„Nedostane jídlo,“ odvětil prostě.
Cara přikývla a na chvíli se ponořila do myšlenek. Nečekala, že by Jeremy odmítl pracovat nebo se pokusil o útěk. Spíš jí na mysli vytanul Gil, u kterého si poslušnost nedovedla řádně představit. To, že by pod někým ohýbal hřbet. Ale koneckonců to už nebyla její starost.
„Na co myslíš?“ zeptal se jí, když viděl její zamračený výraz.
Škubla hlavou.
„Jen jsem uvažovala o tom, jak to přijme Gil,“ přiznala popravdě. Oči se jí rozšířily, jak si vzpomněla ještě na někoho. „A… Marcus,“ dodala potichu.
Vytáhla hlavu, jakoby doufala, že ho někde uvidí. Všimla si přitom, jak muži před bránou, po levé straně hradeb, začínají připravovat velkou hranici. Nosili na ni nasekaná polena z hradu a suché dříví z lesa a vršili je v širokém kruhu na sebe. Nebylo pro ni těžké uhodnout na co. Při vzpomínce, jak se bála, že Jeremyho tělo leží mezi ostatními mrtvými těly před zbrojnicí, se otřásla.
„Marcuse nenašli,“ pronesl Jeremy tichým hlasem.
Cara se k němu rychle otočila.
„Několikrát prohledali celý hrad a… nemohli ho najít. Myslí si, že jsem…“
„Že jsi mu pomohl? Že jsi ho varoval?“ zeptala se Cara nevěřícně.
Jeremy přikývl.
Vydechla a nic neříkala. Neptala se, jestli neví, kde je. Poznala na něm, že nemá nejmenší tušení. Dokonce měla dojem, jakoby se v tónu jeho hlasu praly dvě emoce – úleva, že ho nenašli, protože teď už by byl bezpochyby mrtvý a nejistota, kam zmizel a co by mohl udělat.
Víc se opřela o desku povozu a soustředila se jen na dýchání. Neměla sílu, aby si dělala starosti ještě s tím, jestli se Marcus vrátí.
Beztak – pokud se nějak dostal z hradu, tak je už nejspíš hodně daleko. A snad nebude takový blázen, aby se vracel. A kdo ví, jak na tom je. Třeba… Ne!
Už kvůli Jeremymu doufala, že Marcus nezemřel. Věděla, že se na něj hrozně zlobí, ale jeho výraz a to, jak to řekl, jí dávaly najevo, že někde hluboko ve skrytu duše je rád, že ho tehdy nezabil. A že ho nezabili ani teď. A kdo ví, co bude za pár let…
Minutu bylo na voze naprosté ticho, které následně ukončil Jeremy. Zadíval se na Sorita a pak na Caru.
„Víš, kdybys potřebovala peníze nebo neměla čas nebo… já nevím, další místo pro koně, tak ho klidně prodej,“ pokračoval dál a vážně se na ni díval. Jeho hlas zněl znaveně a vyčerpaně a byl by rád spal, jenže to, že vedle něj seděla a byla s ním, když si myslel, že ji už buď hrozně dlouho, nebo dokonce vůbec, neuvidí, v něm přebilo touhu po odpočinku. Chtěl být při vědomí a ještě si užít její přítomnosti.
Cara se zamračila.
„Myslím to vážně,“ kývl hlavou. „Stejně pochybuju, že se na něm ještě někdy projedu.“
„Jeremy!“
„Už není nejmladší a deset let je dlouhá…“
„Rozhodně ho neprodám,“ skočila mu do řeči a snažila se potlačit další slzy. Měla totiž pocit, že kdyby udělala to, co jí navrhoval, zbavila by se přitom nejen koně, ale i části Jeremyho. „Nanejvýš bych ho dala k Sáře.“
„Dobře, jak chceš. Stejně je teď tvůj.“
„Je tvůj!“ sykla na něj Cara potichu a ve tváři se jí zračilo rozhořčení.
Jeremy se na ni mírně pousmál a pohled, který jí věnoval, ji rozzlobil.
„A přestaň se na mě takhle dívat!“ řekla a nadechla se, potlačujíc pláč.
„Jak?“
„Takhle! Jakoby… jako by ses loučil nebo umíral a odkazoval mi jediný majetek, co ti zbyl.“
Jeremy se smíchem vydechl, jeho tvář se při tom stáhla bolestí a smích ho rychle přešel.
„To nebyl přesně ten význam pohledu, o který… jsem se snažil,“ dostal ze sebe ztěžka.
„Nechceš si radši lehnout?“ zeptala se ho se starostným výrazem.
Rty mu zacukaly.
„No, být někde jinde, tak to rozhodně neodmítnu.“
Sotva jí došlo, jak to myslí, zasmála se.
„Tohle jsem chtěl vidět,“ řekl potichu, sledujíc její smějící se ústa a drobné vrásky kolem očí.
Pomalu se přestala smát, ale dál mu pohled oplácela. Posunula se k němu blíž, až se ramenem dotkla jeho. Po chvíli se zadívala dolů na prkna vozu. Začala si proplétat prsty, protože ji brněly touhou držet Jeremyho za ruku.
„Kdo je to?“ zeptal se do nastalého ticha.
Vzhlédla k němu a poznala, koho myslí. Stočila k Henrymu hlavu jen na půl a potom se vrátila pohledem ke svým rukám.
„To je Henry,“ odpověděla potichu.
Nedívala se na něj, ale cítila, že na ni Jeremy upírá oči a čeká, že bude pokračovat. Vůbec se jí do toho nechtělo, posléze však přece jen promluvila.
„Pamatuješ,“ začala a okamžik zkoumala modř jeho očí, než se zase odvrátila, „jak jsem ti říkala, jak zabili mou matku a otec mi zakázal cvičit boj a všechno? A jak se… do našeho města dostal muž a začal mě to potajmu učit? Tak to je on.“
„Aha,“ vydechl Jeremy a pozorně si Henryho prohlížel.
Ten si toho nevšiml, jelikož zamyšleně pozoroval cestu před sebou.
„Říkala jsi, že pak zmizel…“
„To ano. Bez jediného slova,“ přisvědčila Cara trpce, jakoby mluvila jen sama pro sebe.
„Ale teď se vrátil,“ poznamenal a sledoval její tvář, jakoby něco hledal. „Kvůli tobě?“
Cara pokrčila rameny: „Říkal, že byl na cestě, potkal se s mým otcem a chtěl nás navštívit.“
„Navštívit?“ podivil se Jeremy stále šeptem a povytáhl obočí, až ho zabolelo čelo. „Na jak dlouho?“ zeptal se a doufal, že jeho hlas zní pořád stejně a neodráží se v něm ani špetka zatrpklosti nebo žárlivosti, které v něm začaly doutnat.
„Nevím, nemluvili jsme o tom,“ pokrčila rameny znovu. Najednou sebou trhla, jakoby si až teď uvědomila, s kým se o Henrym vlastně baví, a pátravě se zadívala do Jeremyho obličeje.
Ačkoliv se opravdu snažil a hlas mu nezněl jinak než jindy, tvář a oči ho prozradily okamžitě. Cara se v nich snažila číst dlouhé dny a to úsilí se jí nyní vyplatilo.
„A co je tohle za pohled?“ zeptala se.
Jeremy mírně pokrčil rameny a zavrtěl hlavou, jakoby o nic nešlo.
Cara vydechla a naklonila se k němu blíž: „To, že se vrátil, nic nemění. Vůbec nic.“
„Nevyčítal bych ti to,“ dodal mírně a snažil se skrýt bolest, kterou cítil, jak to říkal. „Víš přece, na čem jsme se domluvili.“
„Jeremy!“ zvýšila Cara hlas a pak zase šeptala: „To, co bylo mezi Henrym a mnou, tak - “
„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Do toho… mi nic není,“ přerušil ji a pokoušel se na potlučené tváři vytvořit mírný a klidný výraz.
„Já vím, ale… já chci,“ pronesla skoro stydlivě.
Neříkala tak docela pravdu. Nechtělo se jí do toho, jenže věděla, co by se Jeremymu honilo hlavou, kdyby mu to neosvětlila. Také nechtěla, aby se bál, že je pro něj Henry soupeř. Nebyl. Tím si byla jistá.
Pohlédla do koruny rozložitého stromu, kolem něhož právě projížděli. Chvíli se nechala okouzlit paprsky slunce, které pronikaly mezi jeho větvemi a listy a zatoužila, aby si pod něj mohla lehnout a kochat se tou hrou světla a zeleně. Potom však sklopila oči dolů.
„Když byla má matka už po smrti a otec se změnil, tak jsem byla… zoufalá. A pak se zničehonic objevil Henry a já díky němu zase mohla dělat to, co mě bavilo, naplňovalo a dávalo mi pocit svobody, síly, vědomí, že se o sebe dokážu postarat sama. Tehdy jsem byla přesvědčená, že ho miluju. Jenže… pravda je, že potom, co už mě neměl co učit, jsem začala mít strach, že odejde. A to jsem nechtěla. Myslela jsem, že potřebuju jeho, že pokud ztratím ze života i jeho, tak už mi nezbude skoro nic. Nechtěla jsem přijít o jediného člověka, který mě znal tak dobře, líp než vlastní otec. Co jsem ovšem potřebovala a chtěla ve skutečnosti,“ odmlčela se a vzala mezi prsty stéblo slámy a začala si s ním hrát, „bylo, aby mě… někdo občas držel za ruku a řekl mi, že všechno bude dobré. Že bude líp, i když mi je právě hrozně. No, a on pak stejně… odešel. Zuřila jsem a…“ zavrtěla hlavou, jak si na tu dobu vzpomněla.
Jeremy zatnul zuby a v duchu si nadával.
Jsem vážně hlupák. Pořád je mi to všechno málo. Co po ní ještě vlastně chci? Jaký další důkaz, že ke mně cítí to samé, co já k ní?! Po tom všem, co udělala!
„A dneska,“ pokračovala dál, „když se objevil a zjistila jsem, co má v plánu, tak jsem dokázala myslet jen na to, že nemůžu dovolit, aby tě zabil. On tehdy… nebyl takový. Nebo možná byl, ale nenastala taková situace, aby se musel chovat tak jako dneska. Chce mě chránit, jenže to dělá úplně špatně. Ani mě pořádně neposlouchal, když jsem se mu to snažila vysvětlit, říct, co jsi naplánoval a aby to nechal na tobě. Anebo se opravdu změnil a je… No, prostě…“
Odmlčela se a nechala větu vyznít do prázdna. Zdvihla oči k Jeremymu a unaveně se pousmála: „Ale se mnou se od včerejška nic se nezměnilo, víš? Nic.“
Nejprve se jí chtěl omluvit a říct, že je ten největší hlupák pod sluncem, ovšem nakonec řekl něco docela jiného: „Od někoho, kdo vypadá právě jako já, by asi neznělo moc důvěryhodně, kdybych řekl, že všechno bude v pořádku. Ale… kdybych neměl svázané ruce, tak bych ty tvoje hned tak nepustil.“
Cara se usmála a cítila, jak se jeho rameno otřelo o její.
„Kdybych si nemyslela,“ ztišila hlas ještě víc, „že Henry vybuchne vzteky, tak bych si našla dýku a rozvázala tě.“
Jeremy jí úsměv oplatil, a pokud měl v hlavě ještě nějaké pochybnosti nebo nejistotu, zatlačil ji do nejtmavšího koutku mysli a zavalil jako balvanem tím, jak se na něj Cara dívala. A v tom pohledu nebyla ani sebemenší pochybnost, či váhání nebo nerozhodnost.
Přejela očima po jeho čele, které bez krve přece jen nepůsobilo tak hrozně, zastavila se o něco déle v jeho očích a pak sklouzla k ústům. Měl natržený horní i dolní ret a byly trochu nateklé, ale přesto nedokázala zpomalit srdce, jež se jí při tom pohledu rozběhlo.
„Vlastně,“ špitla a natočila se k němu na bok ještě víc, „ti svázali jen ruce.“
Zvedla ruku a lehce mu ji položila na tvář, bříškem palce přitom přejela místo pod jeho pravým okem, které bylo jako jedno z mála nedotčené nějakou ránou nebo podlitinou. Všimla si při tom, že má kolem nehtů špínu a zaschlou krev. Nenechala se tím rozptýlit. Ponořila se do Jeremyho očí, které se na ni upíraly téměř hladově, a pak najednou je neviděla. Přitiskla své rty na jeho, jemně a zlehka jakoby ho políbila ve spánku, aby jej neprobudila.
Nechtěla mu způsobit další bolest, a proto se od něj po chvilce pomalu odsunula. Stihla se však odtáhnout jen malý kousek, než ji Jeremy svými rty znovu našel a táhl k sobě. Tedy skoro táhl. Vnímala, jak škubnul rameny nahoru, jelikož zapomněl, že nemá volné ruce, chtíc ji sevřít v náručí.
Přestala se snažit mu ulevit, když mu to očividně nevadilo, a přitiskla se k němu víc, rukama svírajíc jeho tvář a rty silně tisknouc proti jeho.
Úplně zapomněla, a beztak by jí to bylo jedno, že po obou stranách vozu jedou dva muži. Ten na jejich straně na ně jen vykulil oči, jakoby nikdy nic takového neviděl, a pak se raději zadíval opět před sebe.
Plášť jí z jednoho ramene sklouzl, takže měla celou paži holou. Dlaně se jí lehce chvěly a srdce hnalo krev jejími žilami jako divé. Cítila, jak jí hoří tváře a věděla, že za to nemůže slunce. Pamatovala si, jak se včera políbili poprvé doopravdy, jakou opojnou slabost při tom cítila, až nemohla popadnout dech. Nyní, potom, co se bála, že Jeremyho zabijí, cítila jen vděčnost, že je naživu a touhu, aby ji nikdy líbat nepřestal. Rukama se dál jemně dotýkala jeho tváře, až jednu dlaň spustila k jeho krku. Pod prsty cítila, jak mu silně tluče srdce a právě ve chvíli, kdy si uvědomila, jakou hloupost udělala, že si pro dýku přece jen nedošla a nerozvázala ho, jelikož na sobě chtěla cítit jeho ruce, to, jak ji svírá a drží, zaslechla jako zdálky hlas, který volal její jméno. Nejdřív ho slyšela jen slabě a pak najednou blíž. Potom ten hlas zmizel a ona si pomyslela, že se jí to jen zdálo. Znovu lehce spojila svá ústa s Jeremyho a ucítila železitou chuť krve z rány, která se mu na rtu opět otevřela. Náhle ji od něj něco odtrhlo.
„Caro!“ křiknul někdo a už vůbec pro ni nebylo těžké uhodnout kdo. Ucítila na rameni širokou dlaň, jež ji držela tak, aby se k Jeremymu nemohla přiblížit víc jak na dvě stopy, takže celou vahou přepadla dozadu na vůz a opírala se o něj zády.
Projela jí další vlna zlosti. Připadalo jí, jako by jí Henry svým chování neustále vrážel jednu ránu za druhou. Jenže Cara na rány neodpovídala tím, že by se schoulila do klubíčka. Právě naopak – odpovídala na útok útokem.
Olízla si krev, kterou měla na rtu a zařvala: „Už jdi k čertu, Henry!“
Strhla ze sebe jeho ruku a hned nato se přetočila na kolena, což na tvrdých deskách povozu nebyl pro její natlučené nohy právě nejlepší nápad, ale nehleděla na to. Trochu se jí zatočila hlava a před očima viděla probíhat bílé tečky, přesto se napřáhla, aby mu vrazila nebo aby ho strhla ze sedla – prostě cokoliv, co by se jí podařilo. Jenže Henry se během těch pár hodin, co s ní zase byl, stačil připravit na skutečnost, že bude muset být neustále ve střehu, a proto její ruku zarazil těsně předtím, než mu dopadla kousek nad bradu.
Pevně jí sevřel zápěstí a zavrčel: „Mě nos tak snadno nezlomíš.“
Cara mělce a rychle dýchala a probodávala ho pohledem, jakoby doufala, že ho uškvaří.
„Měls to být ty! A už s tím přestaň! Mám toho dost, slyšíš? Dej mi pokoj!“ cedila slova přes zaťaté zuby. Pak prudce trhla rukou a vyškubla ji z jeho sevření.
„Ne, to ty s tím přestaň! Nemyslíš, že tohle…“
„Že co?“ křikla na něj šeptem, díky čemuž její hlas získal na zuřivosti. „Chceš mě o tomhle poučovat? Už si nepamatuješ, co jsi udělal, když jsem…“ najednou se odmlčela a v jejím pohledu se na okamžik objevilo něco jako záblesk dávné bolesti nebo lítosti.
Henryho tvář ztuhla, sklopil oči a beze slova otočil koně zpátky za vůz, kde byl předtím.
Cara se zhluboka nadechla a pak se posadila zpátky vedle Jeremyho. Schoulila se na bok, lehce přiložila kousek hlavy k jeho rameni a zavřela oči. Jeremy opřel tvář o její temeno a pocítil nevýslovné nutkání přervat – jakkoliv – provazy, které poutaly jeho zápěstí a přitáhnout si Caru do náruče a držet ji, hladit ji po pažích a zádech a zahnat ten výraz smutku a bolesti, který se jí usadil na tváři.
Po chvíli tichých úvah, které mu proudily v unavené mysli, jej napadlo něco jiného. Vzpomněl si, o čem Henry s Carou mluvil a co jediné mu dávalo smysl.
„Caro?“ zeptal se potichu a shlédl na kousek její tváře, který viděl.
„Ano?“
„Ty jsi někomu zlomila nos?“ jak to říkal, musel potlačit úsměv.
Dívka se zavrtěla a Jeremy si všiml, jak otevřela oči a rty jí cukly v úsměvu.
„No, ano… Nejspíš. Horatiovi,“ přiznala neochotně, ale nad tou vzpomínkou se musela na chvíli zasmát.
Jeremy si povzdechl. „Škoda, že jsem to neviděl,“ zalitoval, přemohl bolest a zasmál se také.
Cara se zasmála znovu a muž ucítil, jak se její tělo uvolnilo. Otočil se víc na bok a potlačil přitom bolestivé zaúpění. Sesunul se kousek níž a pravým spánkem se opřel o bok povozu. Cara ho napodobila, takže měla obličej a kolena ve výši jeho. Prsty pravé ruky se mu za koleno zahákla, když měl ruce spoutané a jinak ho držet nemohla, a zašeptala: „Zkus si odpočinout.“
Sama přitom už nedokázala potlačit únavu a vyčerpání, které na ni začínaly těžce doléhat.
Jeremy přikývl. Naklonil se k ní a lehce ji políbil na čelo, kousek od rány, jíž jí nechtěně způsobil Michael. Už se chtěl zeptat, co se jí stalo, ale sotva se na ni podíval, viděl, že se usmívá a víčka se jí chvějí, jak se přemáhala, aby je udržela otevřené. Mlčel tedy, opřel hlavu zpátky a ještě se podíval na Henryho.
Ten jej propaloval rozzuřeným pohledem přimhouřených očí a nebylo těžké uhodnout, co se mu honí hlavou. Bezpochyby mu vadil dotyk dívčiny ruky na jeho noze, o jeho polibku na čelo ani nemluvě.
Jeremy si chvíli zkoušel představit, že tenhle muž byl několik let, den co den v Cařině přítomnosti a za to, jak umí bojovat, vděčí právě jemu. Vlastně nebýt jeho, tak by si ji tu první noc na hradě bezostyšně vzal a… A kde by byl dnes? Zkoušel si to představit, jenže vidina toho, že by právě plánoval útok na další město, Cara by byla už bezpočtukrát zneuctěná, nebo dokonce mrtvá, ho natolik znechutily, že si na to zakázal myslet. Dalších pár minut sledoval její tvář, vnímal tlak jejích prstů na své noze, až nakonec také zavřel oči, snažíc se přehlušit bolest a aspoň trošku si odpočinout.



„Jeremy.“
Trhnul hlavou nahoru a prudce otevřel oči. Okamžitě poznal Cařin hlas, který ho ze slabého nepohodlného spánku probral. První se podíval kolem sebe, aby zjistil, zda není na blízku nějaké nebezpečí. Hned, co si všiml na druhé straně na bok stočeného Petera a v bolavých svalech pocítil kodrcání vozu, na němž ještě pořád byli, stočil hlavu k dívce.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Nic, jen…“ odmlčela se a sklopila oči.
Předtím na chvíli usnula, byla to však necelá hodina, po níž se probrala a už nezamhouřila oka. Sledovala Jeremyho tvář, která jí, když se kousek posunula, klesla na rameno. Posunula se ještě víc, aby mu svým ramenem mohla posloužit jako lepším polštářem, než kterým byly tvrdé dřevěné desky povozu.
Cítila se hrozně unavená a vyčerpaná a přesto nedokázala znovu usnout. Nanejvýš se dostala do slabého bdění, během něhož nepřestávala vnímat Jeremyho koleno, přes které chvílemi přejížděla prsty a hlavu, o níž se zlehka opírala. Cesta trvající pár hodin jí utekla ve vzpomínání na uplynulé dny a úvahách, co bude dál. Nakonec se rozhlédla kolem sebe, aby poznala, kde jsou a sotva jí to došlo, věděla, že musí Jeremyho probudit. Nechtělo se jí do toho, když celkem klidně spal, ale nemohla jinak, chtěla mu ještě něco říct.
„Já jen…“ pokračovala po chvíli ticha, „za pár minut budou odbočovat do Paindonu a tam já už nemůžu…“ nedovedla to doříct.
Jeremy se probral úplně a nadechnul se. Přikývl: „Dobře.“
Řekl to tak klidným, smutným hlasem, v němž se současně odráželo naprosté smíření s tím, co muselo nastat, že k němu Cara střelila vyděšeným pohledem.
„Nezapomeň, co jsi mi slíbil,“ řekla a nutila oči zůstat suché.
Jeremy zdvihl koutek v úsměvu.
„Přijedu za tebou. Hned jak to půjde. I kdyby si to rozmysleli a dali tě někam jinam. Najdu tě,“ říkala rychle a každé slovo myslela jako slib. „Ať budeš, kde budeš. Dobře? I kdyby se ti snažili namluvit, že ne. Já za tebou přijdu, rozumíš? Prostě…“ uvědomila si, že s Jeremym mluví, jakoby byl dítě a ona rodič, který musí na dlouhou dobu odjet.
„Prostě na to nezapomeň. A taky na to, že Henry… že se nic nezměnilo.“
Zarazila se a nezopakovala mu znovu, co k němu cítí. Měla totiž pocit, že kdyby to vyslovila, za nic na světě by nedokázala udržet proud slz, které by jí z očí začaly padat.
Už chtěla pokračovat ve svém přesvědčování, když ji Jeremy lehce zarazil: „Caro, já vím, že přijdeš a nezapomenu na to.“
Bude to to jediné, co mi zbyde. Čekat na to, až tě zase uvidím. Jediné, díky čemu to snad přežiju, dodal v duchu.
Cara rychle přikývla a slabě se usmála. Vyklonila hlavu a zjistila, že jsou možná dvě stě stop od místa, kde se dalo odbočit směrem k Paindonu. Srdce jí bolestně prásklo pod žebry.
Ještě ne. Ještě ne. Ještě ne.
Přetočila se na kolena a zůstala tak, oči široce rozevřené a ústa semknutá, aby se jí netřásla.
Jeremy se s mírným heknutím vytáhnul víc do sedu a nespouštěl z ní oči. Nedovedl se tak úplně zbavit skličujícího a neodbytného pocitu, který mu hlodal v hlavě a neustále opakoval, že tohle je možná naposledy, co ji vidí.
Vzala čistý cíp pláště a otřela mu tvář a čelo, na němž se mu perlily krůpěje potu a zaschlé kapky krve. Drake jel jinou cestou než ona, takže byli většinou na přímém slunci - lesem jeli jen krátce.
„Ještě…“ začala Cara a zhluboka se nadechla, kousala se do vnitřní strany rtů a zuřivě mrkala, aby na něj mohla zaostřit pohled. Nebyla si jistá, zda se jí rozostřuje únavou nebo potlačovaným pláčem.
„Ještě mi slib jednu věc,“ řekla a vpalovala si přitom jasnou průzračnou modř jeho očí do paměti.
„Slib mi, že ať ti řeknou cokoliv, ať se… ti budou snažit namluvit cokoli, připomenout cokoli, co se kdy stalo a jakkoliv to pokroutí, přesvědčit tě, že mi hrozí nebezpečí, ať tě budou dráždit sebevíc, neuděláš nic. Nebudeš se bránit. Nebudeš se snažit je zabít nebo jim… nebo jim to vrátit. I kdyby tě poplivali, řekli, že nemáš žádnou čest ani hrdost, že jsi zbabělec, že jsem děvka a najdou si mě nebo… Prostě cokoliv! Nedáš jim záminku tě zabít,“ při těch slovech se k němu přiblížila a vzala jeho tvář do dlaní. Oči divoce upírala do jeho, jakoby na tom, co teď říkala, závisel osud světa. Na jednu stranu však přece jen závisel. Závisel na tom osud jejího světa.
„Ať udělají cokoliv, Jeremy, pamatuj si, že přede mnou – přede mnou svou hrdost neztratíš nikdy. V mých očích ti ji nemůžou ničím vzít. Já vím, že kdybys dostal možnost se jim postavit čelem, v rovnocenném souboji, tak bys je srazil k zemi. Ale tohle oni neudělají. Je jich víc, tak si nehraj na… na hrdinu. Já jen… jen potřebuju, abys byl… abys…“ hlas jí přeskočil a z očí se jí vyhrnuly slzy. Trhavě se nadechla a pak mu paže opatrně obtočila kolem krku a přimknula se k němu.
Jednou rukou ho jemně hladila po hlavě a zatínala zuby, aby zarazila další vzlyky.
Jeremy přitiskl tvář k jejím vlasům a nadechnul se. Ucítil krev, pot a čistou vodu, koňský zápach a špínu. Na jeho rtech se objevil slabý úsměv. Tahle směs toho, co cítil, přesně vystihovala, co všechno se stalo - kam dospěli. Jakoby jen díky tomu mohl vidět, co všechno Cara udělala pro to, aby ho zachránila a dostala se sem.
„Slibuju ti to,“ zašeptal do jemné kůže na jejím krku.
Cara se nadechla a to, co viděla za jeho ramenem – přibližující se rozcestí – jí pomohlo úplně zastavit vzlyky. Odtáhla se od něj a otřela slzy do předloktí. S přemáháním se pousmála a pak ho políbila. Jednou, dlouze a silně. Sotva ucítila, že jí polibek začíná oplácet, s největším sebepřemáháním se odtáhla, protože se bála, že by nedovedla přestat. Naklonila se k němu ale zpátky a lehce ho líbala na čelo a tváře, kde měl méně ran. Nakonec mu krátce pohlédla do očí, pohladila ho prsty přes čelist a odsunula se od něj.
Neřekla sbohem a nechtěla to ani slyšet od něj.
Jakmile se od něj odvrátila, všimla si Petera, který se znovu probral a posadil se. Díval se na ni a na rtech mu hrál pochmurný úsměv.
Chytila se rukou okraje vozu na jeho straně a přitáhla se k němu.
„Dávej na sebe pozor, Petere,“ řekla mu a snažila se potlačit zbytky pláče.
„Pokusím se,“ usmál se na půl úst.
Cara se také slabě usmála, naklonila se k němu a vtiskla mu rychlý polibek na čelo. Už se otáčela, aby se dostala ke konci vozu a seskočila, když na ni Peter zavolal: „Caro, počkej prosím tě.“
Ohlédla se a tázavě na něj pohlédla.
„Neznáš ve vašem městě,“ začal potichu, takže se k němu naklonila blíž, aby ho slyšela, „jednu holku? Taková menší, světle hnědé vlasy, skoro blonďaté, a modrošedé oči a… a má asi hodně ráda slepice?“
Cara se nejprve nechápavě zamračila, ale postupně se její obočí udiveně zdvihlo.
„No, to by… to by mohla být Rebecca,“ řekla posléze zamyšleně.
„Rebecca?“ zopakoval Peter.
Dívka byla tak překvapená, že se jí ptá právě na tohle, že si vůbec nevšimla, jak se jeho hlas změnil, když to jméno vyslovil.
„Ano, nejspíš, ale… proč?“ zeptala se.
„Ale jen tak,“ pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.
V tu chvíli vůz s lehkým trhnutím zastavil. Cara se rychle otočila na Jeremyho, který ji nepřestával sledovat, a pevně stiskla rty k sobě. Viděla, jak lehce přikývl hlavou, načež mu odpověděla také mírným kývnutím. Potom se posunula ke kraji vozu a seskočila dolů.
Henry sesednul o chvíli později a šel odvázat vraníka, zatímco Cara odvazovala Cyphira a Sorita. Koutkem oka postřehla, že Drake přejel k přední části vozu. Mrkla k němu a postřehla, že se na ni dívá. Jen co koně odvázala, vyhoupla se na Cyphira a spěšně si přejela rukou po tváři, stírajíc zbytky slz, které ještě cítila.
Nechala Sorita u povozu a přejela k Drakeovi. Než k němu dorazila, všimla si, že se muži z jejího města oddělili od Drakeovy skupiny a natáčejí se směrem k nim domů.
Muž se jednou rukou opíral o hrušku sedla, zatímco dlaň druhé měl položenou na stehnu.
„Chtěla jsem vám říct,“ začala Cara, sotva u něj zastavila, „že sice nevím, proč jste… byl na mé straně, ale chci, abyste věděl, že si toho vážím. Děkuji vám za to.“
Drakeovi v očích proběhl záblesk mírného pobavení, které se vzápětí změnilo na překvapení.
Nečekala, že by jí řekl důvod svého rozhodnutí, a proto pokračovala: „Chtěla bych ho… je oba navštívit. Kdy bych mohla?“ zeptala se a upřeně ho sledovala.
Drake se rychle podíval jinam a pak pomalu odpověděl: „Ještě jsme o tom neuvažovali. Popravdě asi nikdo nečekal, že budou mít nějaké… návštěvy. Ale asi by to bylo nejlepší, no, řekněme v neděli. I Bůh sedmého dne odpočíval,“ dodal a koutek úst mu škubl nahoru v úsměvu.
„Dobře,“ přikývla Cara naprosto vážně, „takže v neděli… A ještě jednou díky.“
„Rádo se stalo,“ odvětil s pohledem soustředěným do jejích očí.
Cara kývla hlavou a pak otočila koně zpátky. Přejela k vozu a vzala Soritovy otěže.
Společně s Henrym a Benjaminem od vozu kousek odjeli.
Drake pokývnul na oba muže místo rozloučení, což mu oba oplatili, a pak pobídnul svého koně do čela skupiny a dal povel k odjezdu. Nato se vůz znovu pohnul kupředu. Odbočil doprava po lehce vyjeté cestě, která vedla do Paindonu. Byla to jedna z těch, které nebyly moc používané, a proto se otisk kol povozů na cestě chvílemi úplně vytrácel a zarůstal trávou.
Cara se zatnutými zuby hleděla na Jeremyho, který jí pohled oplácel. Celé její tělo bylo ztuhlé, jakoby ji ten pohled proměnil v kamennou sochu. Čím dál od ní byl, tím silněji svírala otěže obou koní a nutila se zůstat stát i přesto, že se v duchu živě viděla, jak vyráží za ním.
Nevšimla si, že muži z jejich města se ohlíží na Henryho a reptají mezi sebou, proč už nevyrazili. Ten hleděl na Caru se stisknutými rty, držíc se, aby jí něco neřekl.
Sledovala Jeremyho postavu, která se postupně měnila v čím dál menší tečku, z níž nakonec rozeznala jen bílou košili. Drakeova družina postupovala dál, až se dostala k prvním stromům, které tvořily vjezd do lesa. Jezdci dívce postupně mizeli z očí, jakoby je stromy polykaly, až se na řadu dostal vůz a ten ve stínech lesa zmizel během dvou vteřin také.
Neslyšně vydechla.
„Tak pojedeme?“ zeptal se Henry, jakoby se nic nestalo a všechno bylo v tom nejlepším pořádku.
Cara se pomalu otočila a setřela ho takovým pohledem, že mu další slova zamrzla v hrdle. Pobídla Cyphira k němu, Sorit ji následoval, a sotva byla u něj, sklopila oči k jeho sedlu. Vztáhla ruku a zuřivě jí zajela do jeho brašny, kterou měl připevněnou u levé nohy. Chvíli v ní šmátrala, až našla to, co hledala. Opatrně prsty sjela po ostří dýky k rukojeti. Vytáhla ji ven a vložila si ji zpátky do boty, odkud jí ji předtím Daniel vzal.
Pak se bez jediného slova nebo pohledu na Henryho obrátila, pobídla oba koně a vyrazila kupředu na cestu k jejich městu. Sorit ladně klusal vedle Cyphira jakoby tak běhali odjakživa. Projela kolem mužů seřazených v přehledném útvaru po trojicích na koních a jela dál. Za pár minut nechala všechny daleko za sebou.
Henry už chtěl pobídnout koně a vyrazit za ní, ale zarazil ho Benjamin.
„Nech ji,“ řekl klidně. „Teď se jí nic nestane. Jsme jen pár mil od města a jedeme stejnou cestou. Stejně by tě nejspíš praštila.“
Henry zhluboka vydechnul a povolil otěže. Musel uznat, že má Benjamin pravdu.
„Jedeme!“ zavelel pak a spolu s ním přejel do čela družiny.



Jak se Cara blížila k městu a viděla jeho hradby a otevřenou bránu, která ji doslova vítala, na tváři se jí na okamžik objevil slabý vyčerpaný úsměv.
Zpomalila koně do klusu a upravila si plášť kolem ramen, aby ji víc zakrýval.
Slunce už se pozvolna blížilo k západu a nyní jí svítilo za zády.
Když bránou projela, první čeho si všimla, bylo několik nových střech a dřevěných okenic v předních domech. Kolem některých oken spatřila velké černé šmouhy a skvrny, které jediné napovídaly, že tu a tam hořelo. Zavřela oči, jak si vzpomněla na den, kdy to všechno začalo.
Projela širší ulicí vedoucí k náměstí, po níž přecházelo mnoho lidí. Někteří se na ni podívali, jiní byli zabraní do rozhovoru a nevěnovali jí pozornost. Ona sama se nedívala na nikoho. Nebyla připravená se s někým zdravit, či odpovídat na nějaké otázky. A jak znala pár určitých lidí, nepochybovala, že by ji jimi doslova zasypali.
Z ulice, která dál zatáčela doleva, vjela na náměstí, na němž se hemžilo několik posledních desítek lidi, nakupujících u pár zbylých prodejců, kteří své stánky ještě nezačali uklízet. Rychle očima zaletěla na místo, kde stával Katieiyn stánek a ulevilo se jí, když tam tentokrát spatřila stát jejího otce. Byla by svou nejlepší přítelkyni ráda viděla, ale ne teď. Potřebovala chvíli nemluvit, snažit se nemyslet a především spát. Oči jí držel otevřené jen strach, že kdyby se sesunula ze sedla k zemi, shlukla by se kolem ní skupina lidí a ona nechtěla vidět nikoho.
Jak tak projížděla náměstím, nemohla přeslechnout několik hlasů, které přehlušily ostatní.
„Podívejte, to je Cara!“ slyšela jednoho. „Je to vážně ona,“ zaslechla dalšího. „Jak to vypadá?“
Po chvíli si na ni začali ukazovat, a když míjela ty, kteří k ní byli nejblíž, viděla, že na ni zírají s vykulenýma očima a mírně pootevřenými ústy. Odvrátila od nich zrak, pobídla koně a přešla do cvalu. Projela přes náměstí a zahnula do jedné z postranních uliček, která vedla do další a ta pak k jejímu domu.
Ačkoliv by si mohli dovolit bydlet v jednom z nejlepších domů kolem náměstí nebo blízko kostela, byla ráda, že se otec rozhodl vybrat dům, který byl dál od toho největšího ruchu města. Stál vmáčknutý mezi další čtyři, které mezi sebou měli jen úzkou uličku, jíž se dalo dostat za dům, kde měli menší dvorek pro slepice, studnu, přístavek pro koně a opotřebovanou dřevěnou lavičku pod rozložitým dubem, který tam zůstal stát jen díky Cařiným neustálým prosbám, že chce mít u domu něco zeleného. K nejbližší louce a do lesa to bylo z města necelých pět minut chůze, ale i tak si to prosadila.
Samotný dům byl kamenný, jeho rohy tvořily větší kvádry, zbytek stěn byl vyplněn menšími. V oknech v přízemí byly truhlíky s mátou, v prvním patře byly dřevěné okenice otevřené dokořán a menší okna z půdy, která byla z boční strany, je měla přivřená. Střecha byla z hliněných pálených tašek, které dům ze stran trochu přesahovaly.
Když svůj domov dívka uviděla, naplnilo ji to pocitem radosti prolínající se smutkem, kterého se nedokázala zbavit. Pohlédla ke dveřím, jež byly zavřené, ale sotva přijela o něco blíž, prudce se otevřely a ven vyšel, spíš vyběhl, její otec.
„Caro!“ zavolal na ni, jakoby se potřeboval ujistit, že to je opravdu ona.
Dívka k němu dojela a sesedla. Nechala se od otce znovu sevřít v pevném objetí, které mu nedokázala oplatit, i když cítila úlevu a radost, že ho znovu vidí.
Jen co se od ní odtáhnul, pohlédl na její strhanou téměř netečnou tvář a na okamžik ji vzal do dlaní. Cara mu upřený pohled oplácela jen chvíli, raději oči kopila dolů.
„Dítě, vypadáš strašně. Pojď honem dovnitř,“ řekl jí a vzal za paži, aby ji nasměroval do domu.
Zavrtěla hlavou.
„Ne, ještě se musím postarat o koně.“
„Nesmysl!“ odbyl ji. „O ně se postará Gavin. Gavine!“ křiknul do domu.
Mathias jí vzal z ruky otěže a otočil se, když za sebou uslyšel kroky. Z domu vyšel sotva šestnáctiletý chlapec, který Cařinu otci pomáhal v obchodě. Byl vysoký, hubený a delší, hnědé, rovné vlasy měl zastrčené za ušima, aby mu nepadaly do očí, jež měly barvu medu. Bílá košile na něm skoro visela, stejně jako hnědé kalhoty. Cara si ale pamatovala, že jeho zevnějšek klame, jelikož měl síly na rozdávání.
Gavin se na chvíli zarazil, když viděl pozůstatky ran a modřin na jejím obličeji a také její ostříhané krátké vlasy, ale pak se mu tvář rozzářila opravdovou radostí a úlevou, že ji vidí: „Caro! Málem jsem tomu nevěřil!“
„Gavine, ráda tě vidím.“ Cara se pokusila na tváři vydolovat aspoň náznak úsměvu.
„Postarej se o ty koně,“ kývl k nim Mathias hlavou sotva postřehl, že se Gavin nadechuje, aby něco řekl.
„Jistě, pane,“ odvětil hoch okamžitě a vzal si otěže.
Dívka ještě pohladila oba koně po krku a pak se nechala otcem zavést do domu.
„Kde je Henry?“ zeptal se Mathias, jen co se za nimi zavřely dveře.
„Dojede,“ odvětila bezvýrazně a rozhlédla se po domě.
Z menší předsíně, v níž právě stáli, vedly po levé straně dveře do prostorné kuchyně, vedle nich pak byly dveře do menší prádelny, která současně sloužila jako místo pro koupel. Naproti vchodovým dveřím se táhla menší chodbička, která měla na konci užší dveře vedoucí do dvorku, odkud se právě ozýval klapot koňských kopyt. Těsně u pravé strany vedlo nahoru dřevěné schodiště do prvního patra, kde se nacházely pokoje pro Caru, Mathiase a dva další pro případné hosty. Z patra pak šly ještě jedny užší schody na půdu. Pod schodištěm, kousek od dveří na dvorek, byla ještě jedna místnost, která sloužila jako místo, kde Mathias domlouval smlouvy, obchody, dohody a ceny s různými dalšími obchodníky. Někdy ji také používal jako skladiště cenného zboží, drahých látek nebo šperků, či cizokrajného jídla, které nechtěl nechávat přes noc v obchodě, jenž měl pronajatý na náměstí.
To, co se stalo s Cařinou matkou, ho odradilo od úmyslu bydlet nad obchodem, ačkoliv by to pro něj bylo výhodnější. Nechtěl, aby případní lupiči měli tak blízko k jeho dceři a aby se historie opakovala.
Dívka přejížděla očima přes dveře a kousky místností, které z nich zahlédla. Najednou jí jejich dům připadal podivně malý a těsný. Nemohl se rovnat obřím prostorám hradu. Zastesklo se jí po útulné kuchyni, společné ložnici pro ženy a širokých chodbách prozářených slunečními paprsky. V hloubi své duše ale věděla, že hrad není to, co jí chybí.
„Caro,“ promluvil na ni otec pomalu, „chceš něco k jídlu? Musíš mít hlad.“
Znovu zavrtěla hlavou: „Nemám hlad.“
„Dobře, tak…“ nevěděl, co říct.
Byl si jistý, že když se Cara vrátí, bude vyděšená, vrhne se mu kolem krku a on ji bude moct hladit po zádech a utěšovat, že už nikdy nedovolí nikomu, aby jí ublížil. Ani v nejmenším nepočítal s tím, že hned pojede někam pryč a pak bude zaraženě stát - děsivě klidná a z očí jí bude sálat netečnost.
Cara si nakonec promnula oči prsty a unaveně se na otce obrátila: „Otče, zítra ti všechno vysvětlím, ale teď si chci jít lehnout. Bolí mě… hlava,“ omezila popis své bolesti jen na tu jednu část těla.
„Přinesu ti vodu na pití. Nechceš napustit káď a umýt se?“
„Ne, děkuju. Dneska už ne,“ odvětila a slabě se na něj pousmála.
Mathias jí na okamžik stisknul paži: „Ani nevíš, jak jsem šťastný, že jsi zase doma,“ řekl a oči se mu zaleskly.
„Já vím,“ přikývla. „Já… já taky,“ dostala ze sebe a znovu se pousmála.
Mathias ji pak pustil. Cara se k němu naklonila, políbila ho na tvář a pomalu se vydala ke schodišti. Na něm se pevně držela zábradlí a s pohledem upřeným k zemi došla do svého pokoje.
Byla to malá místnost s postelí po pravé straně kousek ode dveří. Naproti ní bylo otevřené okno, jímž viděla oranžovo rudou záři zapadajícího slunce. Uprostřed stál prázdný stůl a dvě židle. Po levé straně komoda s jejími šaty a truhla s dalšími drobnostmi a zbraněmi.
Cara bezmyšlenkovitě přešla k oknu a sledovala obzor. Zkoušela si vzpomenout, kterým směrem by mohla, pokud by šlo tak daleko pohlédnout, spatřit hrad. Zpomaleně jí došlo, že tam už Jeremy není a nejspíš se tam už nikdy nevrátí. Vyhlédla proto z okna mezi větvemi dubu do dálky, kde věděla, že leží Paindon. Hleděla tím směrem a víčka se jí přitom klížila dolů. Stála tam dlouho, až docela zapomněla na čas.
Najednou sebou trhla a hlava jí vyletěla vzhůru. Uslyšela, jak někdo na stolek za ní něco položil. Otočila se a ztuhla.
„Vypadni!“ sykla na Henryho, který právě položil na desku hrnek a džbán s vodou.
„Caro,“ zvedl ruce v obraném gestu, jakoby se ji pokoušel přesvědčit, že jí nemíní ublížit, „vím, že se zlobíš, ale rád bych ti…“
„VYPADNI!“ zařvala na něj hrozivě, až sebou škubnul.
Na schodech se ozvaly spěšné kroky a vzápětí za Henryho rameny spatřila otce, který na ni přes chodbu třeštil oči údivem a nechápavostí.
„Caro, prosím tě, jen mě vyslechni než…“
Přešla se k němu, zuřivě ho popadla za lem kabátce a surově ho strkala ven.
„Řekla jsem ti, ať vypadneš! A TO HNED!“ řvala na něj nepříčetně, až se jí ho podařilo dostat před dveře.
Kdyby se bránil, měla by s tím jistě problém, avšak takhle se jí to povedlo v mžiku.
Cítila, jak jí hoří tváře vztekem a chápala, že musí vypadat jako šílenec, ale nedbala na to. Práskla mu dveřmi před nosem a ještě do nich vší silou uhodila pěstí, až se otřásly v pantech.
Ruka jí pulzovala bolestí, ale to bylo poslední, co ji trápilo. Už chtěla padnout na postel, když si uvědomila, že má na sobě pořád Henryho plášť. Zuřivě ho ze sebe začala strhávat, až jí stříbrná spona poškrábala kůži na předloktí. Jen co se jí ho povedlo svléknout, prudce otevřela dveře a hodila ho Henrymu, který tam ještě pořád stál jako opařený, na hlavu. Potom dveře znovu zapráskla a vyhnula se pohledu na otcovu šokovanou tvář.
Přešla k posteli a sesunula se na ni obličejem do polštáře. Z očí jí začaly kanout horké slzy a z úst se draly zoufalé vzlyky, které polštář z větší části utlumil.
Přitáhla kolena k hrudi. V tom jí došlo, co má v botě. Opatrně se nadzvedla a vytáhla Jeremyho dýku. Pak boty skopla dolů a přetáhla přes sebe přikrývku. Otočila se ke zdi a dál zlomeně plakala. Dýku přitom tiskla k hrudi.
Plakala tak dlouho, dokud nezačala lapat po dechu a vyčerpání nad ní konečně převzalo vládu. Víčka se jí zavřela a Cara usnula, prsty svírajíc dýku, jakoby to bylo to jediné, co by jí mohlo přinést klid a zbavit ji bolesti a strachu jen tím, že si ji bude silně tisknout k sobě jako štít.


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ellien 03.09.2013, 22:28:29 Odpovědět 
   Ahoj,
tak se Cara konečně dostala domů a já jsem zvědavá, jak to s ní a Jeremym bude dál.
Měj se hezky.
 ze dne 03.09.2013, 23:09:44  
   Anne Leyyd: ahoj,

jo, konečně doma! :) ale určitě není tak nadšená, jak čekala, že bude. díky, budu se snažit, aby tady pokračování bylo brzy, ale zase se začíná hlásit škola a diplomka k tomu, takže uvidím, jak to budu stíhat...

taky se měj hezky a děkuji za komentář! ;)
 Šíma 03.09.2013, 14:04:32 Odpovědět 
   Zdravím.

Láska prý nejen hory přenáší. Tento díl opět ukázal, jaká Cara je. Nezdolná a přesto tak lidská. Jeremy je ve vězení, Cara znovu v rodném městě. Henry je další postavou, která zřejmě bude mít v tomto příběhu "hlavní roli" (pokud se nemýlím - jako "sok" Jeremyho). Nebude Cařin otec naléhat, aby se s ním dala dohromady? Přestože ji Henry kdysi beze slova opustil (a kdysi třeba i tolik znamenal)... Uvidíme v dalším díle. Jakoby se jedna etapa v životě naší hrdinky uzavřela a začala další - ta těžší, na jedné straně Jeremy a na druhé otec a Henry, kterého Cara "od srdce nenávidí" (proto, co jí kdysi udělal). Uvidíme... Svoboda může být jen pojmem, nejspíše záleží na tom, jak se cítíme - třeba jako ve vězení i přesto, že jsme svobodní (viz psychologická stránka věci). Na šotky jsem nekoukal.

Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 03.09.2013, 17:20:11  
   Anne Leyyd: ahoj,

dík za komentář a publikaci. no, ano, Henry bude mít určitou roli, ale jako hlavní bych to nenazvala. a ani milostný trojúhelník (či jiný geometrický tvar) z toho udělat nechci, protože se mi zdá, že to je skoro všude, tak se tomu chci vyhnout aspoň ve vlastním příběhu.

s tou svobodou souhlasím - to může být opravdu "jen" pojem.

díky ještě jednou a přeji pěkný den!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Špatný trhovec
helen
Na věky věků
kimberly1995
Neocortext29
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr

PRÝ NEZAHRAJU ÉČKO
Odváté zrnko popela
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr