obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915543 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39807 příspěvků, 5772 autorů a 391761 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: ADROGOVA ZKÁZA - kapitola 6. oheň ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adrogova zkáza, díl 1. Dcera Tyryvalu
 autor Helča K. publikováno: 01.09.2013, 16:10  
...kapitola, která něco málo objasní...
 

Scéna, odehrávající se před mýma očima, brala dech. Nedokázala jsem se pohnout. Provazový most, který jsem před chvíli jen tak tak přelezla, hořel po celé své délce a běsnící plameny osvětlovaly druhý břeh propasti. Z ústí chodby, kterou jsme přišli, vybíhali Dronové, jeden po druhém se vrhali k hořícímu mostu, ale jakmile se některý z nich přiblížil, plameny vyšlehly a jako žhavý bič ho doslova zahnaly zpátky do temnoty katakomb. Jako kdyby měly vlastní vůli. Vůli, která se rozhodla nás chránit. Jako kdyby je někdo ovládal…
Můj pohled padl na vysokou temnou postavu stojící na mé straně propasti. Ani na okamžik jsem nezapochybovala o tom, kdo to je. Stál ke mně zády, lehce rozkročený a strnule hleděl k plamenům. Teplý vzduch se ve vlnách šířil do všech stran a rozevlával dlouhé, jako uhel černé vlasy. Vypadal, jako temný démon z dávných časů. Podvědomě jsem začala ustupovat zpátky do temnoty. Jakmile mi obraz zmizel z očí, rychle jsem se otočila a vyrazila kupředu. Ačkoliv jsem si myslela, že je to nemožné opravdu jsem běžela. Jednou rukou jsem tápala po stěně a druhou jsem měla nataženou před sebe, abych snad do něčeho nenarazila. V krku mě bolestně pálilo a do hlavy bodaly ostré střepy, ale běžela jsem dál. Za chvíli jsem ucítila ostré píchání v boku, ignorovala jsem ho.
To není možné, to snad není možné. Musím mít halucinace, ječely hystericky mé myšlenky. Jak by mohl ten most podpálit. Pochodeň přece odhodil na druhé straně… Dronové ho určitě nezapálili, neodřízli by si cestu. A ty plameny šlehající, jako bič… nikdo přeci nedokáže ovládat plameny… Při té představě se mi z hrdla vydralo vyděšené vzlyknutí.
Najednou stěna u mé pravé ruky zmizela. Prudce jsem se zastavila, lapajíce po dechu a tápala zpátky. Byl tam jakýsi zlom, zašátrala jsem levou rukou na druhé straně… další. Doběhla jsem k rozcestí. Někde za mnou se ozval výkřik, někdo mě volal jménem. Leknutím jsem sebou trhla a pak se bezmyšlenkovitě rozběhla doprava. Vůbec jsem nepřemýšlela, jestli je to správná cesta, chtěla jsem prostě utéct. Zmizet z dosahu té hrůzu nahánějící bytosti. Zdálo se mi, že se stěna hodně klikatí a potom jsem vztaženou rukou narazila na chladný kámen. Rychle jsem šátrala dál v domnění, že se chodba jen znova láme, ale vedle mě byla jen další chladná zeď. Několikrát jsem se ujistila, že se nemýlím. Dostala jsem se do slepé uličky.
„Lio!“ prudce jsem se otočila, výkřik zazněl až příliš blízko. Lim musel být na rozcestí, které jsem před chvílí minula. Zůstala jsem nehybně stát a snažila se uklidnit vyděšené sípání. Modlila jsem se k bohům, ať ho nepošlou mým směrem. Chvíli jsem slyšela jenom zběsilé bušení svého srdce a pištění v hlavě a pak se ozvaly velmi tiché kroky. Neodvažovala jsem se ani dýchat. Kroky došly až skoro ke mně a pak se zastavily. „Lio? Jsi v pořádku?“ Nemělo smysl předstírat, že tu nejsem. Roztřeseně jsem vydechla. „Proč jsi na mě nepočkala na tom rozcestí?“ zeptal se trochu rozzlobeně.
„Co jsi zač?“ zašeptala jsem roztřeseně. Ozvalo se hluboké povzdechnutí.
„Neměla ses vracet,“ vyčetl mi tiše.
„Jsi démon? Proč jsi mě sem odvedl? Zabiješ mě?“ Otázky se míhaly mou myslí jedna přes druhou a já si nebyla jistá, jestli na ně chci znát odpověď. Možná však mluvením oddálím svůj konec.
„Nemel nesmysly, proč bych tě zabíjel?“
„Co jsi zač?!“ vykřikla jsem.
„Vysvětlím ti to, ano? Ale uklidni se prosím.“ Chvíli čekal, jestli něco odpovím, ale když jsem nic neříkala, začal s vysvětlováním: „Nejsem démon, jsem Lim… ohnivý Lim, což by ti mohlo napovědět. Nechci ti ublížit a nechci tě ani zabít, chci nás odsud jenom dostat. To, co jsi viděla, ještě žádný člověk nespatřil. A spatřit ani neměl. Je to naše tajemství, víš?“ Odmlčel se.
„Co znamená ohnivý Lim?“ zeptala jsem se opatrně.
„To znamená, že oheň je mým živlem, mým dědictvím… elementem, umím ho vyvolat, ovládat a taky uhasit. Je mojí součástí, koluje mi v žilách spolu s mou krví.“ Vzpomněla jsem si na jeho horké čelo a zamračila se do tmy. Dávalo to určitý smysl.
„Proto máš tak horkou kůži?“ zjišťovala jsem nejistě.
„Ano, přesně tak,“ usmál se hlas ze tmy.
„Ne,“ vrtěla jsem sama pro sebe hlavou, „to není možné, musela jsem se zbláznit, když jsem se bouchla do hlavy…“
„Lio, ty nejsi blázen, věř mi prosím.“
„A proč bych měla?“ vyhrkla jsem. „Jestli jsi skutečně ten, kdo tvrdíš, že jsi, tak proč jsi hnil ve vězení? Proč už jsi dávno neutekl? Dronové by tě přeci nemohli zastavit?“ Další tichý povzdech.
„To souvisí s fyzickou bolestí, víš? Když mě něco bolí, opravdu bolí, je velmi těžké se bránit ať už silou, nebo ohněm. A já jsem byl zraněný, vzpomínáš?“
„To je šílené…“ odporovala jsem.
„Uvažuj,“ žádal zaníceně, „proč myslíš, že mi spoutali ruce? Viděli, že se uzdravuji,“ odpověděl si sám. „Nevěděli proč to tak je, ale báli se. Divila ses, jak bych jim mohl ublížit, tak teď už to víš, měli ze mě strach, a když zjistili, že jsi mi pomohla ty a že ti neublížím, odvedli tě pryč.“
I tohle dávalo jistý smysl.
„A jak ses dostal z té cely?“
„Přišli si pro mě. Věděl jsem, že je to jen otázkou času, ale díky tobě už jsem se dokázal bránit…“
„Ale… byl jsi spoutaný,“ namítala jsem.
„To je pro mě bezvýznamná překážka, když nejsem zrovna zraněný,“ objasnil. Temnotu ovládlo vyčkávavé ticho.
„Takže…“ začala jsem zase, „legendy nelhaly? Jsi potomek vládců Felawských ostrovů?“
„Pokud to tak chceš nazývat… v každém případě na tom asi něco bude. Už mi věříš?“ zeptal se po chvíli.
„Proč jsi mi to aspoň nenaznačil?“ odpověděla jsem vyhýbavou otázkou.
„Jak jsem řekl, je to tajemství…“
„Proč?“
„Uvažuj reálně. Jak se teď cítíš? Ohrožená? Bezbranná? Dovedeš si představit, jakou paniku by to ve tvém světě způsobilo? Lidé by se nás začali bát, možná by na nás dokonce zaútočili a my o žádné války nestojíme. Chceme jen v míru žít vedle svých sousedů. Proto je náš národ tak odtažitý, proto si nikoho nepřipouštíme k tělu...“ Další logická úvaha, všechno do sebe najednou zapadalo. Pak mě něco napadlo.
„Ale Dronové to vědí,“ namítla jsem.
„Ano, něco málo už zjistili a krom malých výjimek, jako jsem třeba já, si od nás také drží odstup…“ Povzdechla jsem si.
„Ale kdybyste to řekli, kdybychom se spojili, mohli bychom přeci Drony zneškodnit úplně. Dovedeš si představit, kolik mužů už, ve jménu bezpečí, obětovalo na hranicích život? To je vám jedno? Necháte své sousedy jen tak umírat? Víš, co se stane, jestli na nás Dronové zaútočí a porazí nás? Protože jestli ne, tak já ti to povím, vojáku. Budete další na řadě a nemysli si, že se vás budou bát věčně. A pak bude váš vytoužený mír jenom vzpomínkou,“ rozčílila jsem se. Následovalo krátké, zaražené ticho.
„Já o tom nerozhoduji, Evílio,“ začal smířlivým tónem, „a nemysli si, že takové návrhy už nepadly. Je to složité. Žili jsme takhle hrozně dlouho a, budeš se asi divit, mír nám tak nějak vyhovuje…“
„Myslím, že nás podceňujete,“ zamračila jsem se do tmy.
„Možná,“ připustil zamyšleně. Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem raději mlčela.
Ticho se prohlubovalo. Nalim zjevně čekal, až to všechno strávím a vyslovím nějaký rozsudek. Dávala jsem si na čas, strach ze mě pomalu vyprchával a vracelo se všechno ostatní. Především únava a zima.
„Ten most shořel?“ začala jsem odjinud.
„Ano, Dronové se teď za námi nedostanou.“
„A nemohou nám přijít naproti?“ napadlo mě.
„To je dobrá otázka,“ souhlasil. „Neměli bychom tu čekat na odpověď.“ Někde přede mnou zašustil pohyb.
„A jak chceš najít cestu ven? Bez světla…“ Slyšela jsem, jak přešlápl.
„Jedna možnost by tu byla,“ řekl opatrně.
„Jaká?“
„Umím zapálit oheň, vzpomínáš?“ zeptal se a bylo slyšet, že se usmál.
„A z čeho bude jako hořet, jen tak ze vzduchu?“ pronesla jsem skepticky.
„Prakticky ano.“
„Chceš říct, že…“
„Ukážu ti to,“ přerušil mě, „ale snaž se prosím zůstat v klidu ano? Nerad bych tě naháněl po tomhle podzemí.“
„Budu na to myslet,“ ušklíbla jsem se do tmy. A pak se přede mnou objevil malý plamínek, který lehce osvětlil chodbu. Neozval se žádný zvuk, nevylétla jediná jiskra, prostě najednou vyrostl ze tmy. Užasle jsem hleděla, jak se plamínek zvětšuje, a září stále jasnějším světlem, až vykvetl v ohnivý květ, který se lehce zatřepotal v Nalimově dlani. Zamrkala jsem, jak si mé oči přivykaly na světlo a pak jsem je nechápavě vyvalila.
„Nepálí tě to?“ užasla jsem překvapeně.
„Ne, ani trochu,“ odpověděl s úsměvem. Natáhla jsem k plameni ruku, abych se přesvědčila, že je skutečný. Na prstech mě zahřálo příjemné teplo. „Ale tebe by mohlo,“ upozornil a lehce rukou ucukl. Vzhlédla jsem k jeho tváři a zarazila se. Kdybych mohla, asi bych dokonce ucouvla, ale za mnou byla ještě stále kamenná stěna. „To je toho všeho součástí,“ řekl rychle, když viděl, jak se tvářím. Strnule jsem hleděla do jeho velkých planoucích očí. Temnota, kterou jsem čekala, kterou jsem znala, byla pryč. Kulaté zorničky zářily jasným plamenem stejně jako Nalimova ruka. Chvíli jsem vstřebávala proměnu ve známé tváři, než jsem byla schopná něco říct a pak ze mě vypadla první spontánní myšlenka.
„Vypadáš děsivě.“ To ho nepotěšilo, stáhnul obočí a odvrátil se. Najednou jsem si připadala hloupě. Tohle jsem asi vážně neměla říkat, ale vylétlo to ze mě tak rychle, že jsem už nemohla nic dělat. „Myslím, že si na to budu muset zvyknout,“ snažila jsem se o nápravu. Skepticky se pousmál a znova se na mě podíval.
„Měli bychom vyrazit,“ navrhl a vydal se napřed chodbou. Opatrně jsem ho následovala.


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 01.09.2013, 16:10:03 Odpovědět 
   Zdravím a omlouvám se za pozdní publikaci! ;-)

Další porce čtivého textu, která opravdu něco málo prozrazuje o bytostech, které žijí ve Tvém světě. Povídání je to nejen napínavé, ale také i kouzelné (tedy spíše plné kouzel a vládnutí nad elementy). Zdali se naši hrdinové z pevnůstky skutečně ve zdraví dostanou, to čtenáři zjistí v dalších částech...

Hezký den a psaní zdar.

P.S. Maličkost:

-- Ačkoliv jsem si myslela, že je to nemožné opravdu jsem běžela. -- (někde zde chybí čárka, viz dvě slovesa vedle sebe: "je" a "běžela jsem").
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Evangelium
Semtex
Bažina III.
Jera Igor
Lepší svět?
ShNel
obr
obr obr obr
obr

Kosmické hlasy I.
Jáchym Vostřický
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr