obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915204 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388987 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ledová královna - část 1 ::

 autor Doll publikováno: 17.09.2013, 8:05  
Horor ve stylu gotického románu.
 

Ledová královna



Je plavá a má ostrý zrak,
rty jak v plameni
a malomocně bledou pleť,
ta živomorka, která v led
krev živým promění.
Samuel Taylor Coleridge




Viktor zabloudil daleko. Jeho kůň klopýtal lesní stezkou a s každým dalším krokem se jen víc a víc vzdaloval od cíle své cesty. Okovaná kopyta klouzala po zledovatělém kamení, místy zase uvízla v hlubokém bahně. Kůň žalostně zařehtal, ale jeho prosebný nářek zcela zaniknul v zuřivém vytí mrazivé vichřice. Viktor vytušil, že ten už jej nikam nedoveze. Pomalu, ale jistě ztrácel síly pokračovat dál…
Jenomže kam!?
Nešťastný jezdec už se ho ani nesnažil pobízet do klusu. Věděl, že by to beztak nemělo žádnou cenu. I on sám již začínal postrádat jakoukoli vůli plahočit se tak příšernou nepohodou k nejistým místům kdesi daleko, předaleko v bělostné nicotě. Přitáhl si těžký plášť těsněji kolem sebe. Nechápal, jak se mohlo poměrně pěkné počasí tak krutým způsobem pokazit. Zrovna v tu nejnevhodnější dobu! Jakmile vjel do ztemnělého lesa - kde se i za pravého poledne houževnatě drželo smolou prosáklé šero plné zlověstných příslibů dravé zvěře - strhla se silná sněhová vichřice…
Jako blesk z čistého nebe.
Zatažená obloha ani nebyla vidět. Najednou všechno vířilo v hustém sněhu, pojmy jako nahoře nebo dole zde ztrácely jakýkoli význam. Zmírající les sténal v divoké fujavici, stromy vyvrácené z kořenů tiše dodělávaly pod bílým příkrovem nebeské zhouby. Bůh buď milostiv všem bludným duším, které nenašly bezpečné přístřeší před vražednou slotou. Viktor však neměl na výběr. Buď bude pokračovat v započaté cestě, nebo uvázne na místě a navždy zmizí ledovém hrobě. Kůň se náhle vzepjal, že jej div neshodil ze sedla -
Narazil na zeď.
Viktor si v nejmenším nedovedl vysvětlit, kde se to tu proboha vzalo. Podle ručně psaných map, které ještě včera pečlivě studoval, by se zde správně nemělo nacházet nic jiného, než liduprázdný les. Jeho zmatek ještě vzrost, když shledal, jak vysoká ta nečekaná překážka vlastně je. Seskočil ze sedla a vykročil podél zvětralé kamenné hradby. Znaveného koně vedl za uzdu. Statný hnědák jej poslušně následoval, přestože promrzlý jezdec sotva vzdoroval divokým poryvům sněhové vánice…
Nešlo se mu snadno, každý krok představoval malé vítězství. Silná zeď byla celá porostlá lesním mechem. Ožívala bezpočtem malých pruhovaných hlemýžďů s šedivým těly bezpečně stočenými v pevných ulitách. Brzy je zahubí všudypřítomná zima. Nebylo to pěkné pomyšlení, zvlášť ne pro člověka, který se snaží najít přístřeší před nepřízní vrtkavého počasí. Viktorova ruka se držela ledového kamení, jako když se osamělý slepec snaží najít správnou cestu v neznámé ulici. Bál se, aby nesešel špatným směrem. Skrz poletující sníh nebylo vidět dál, než na pár kroků před sebe…
Kde končí?
Dlouhá zeď musela být nepředstavitelně stará, snad tak stará, jako sám rozlehlý hvozd. Místy už byla úplně provalená a mezi rozbouranými kamennými bloky prorůstaly mladé stromky, většinou smrky nebo borovice. Ničemu méně odolnému by se zde nejspíš ani nepodařilo přežít. Rozhodně ne zdejší tuhou zimu. Viktor odkopl kus uvolněné malty mezi dvěma zarostlými schody. Mrtvá tráva sténala pod těžkým krokem jeho nohou, když dobrovolně vstupoval na území neznáma.
Nízké stupně vedly k působivé řadě hladkých, nezdobených sloupů, které pyšně podpíraly klenuté oblouky obrovské brány. Musel se do ní opřít vší silou, co mu ještě zbývala. Zrezavělé veřeje vydávaly podivný nářek. Znělo to skoro jako probuzený mrtvý. Mohl jen děkovat všem dobrým mocnostem, že jej nezastavil žádný zpropadený zámek. Jinak by, ztracen v hlubokých závějích, určitě umrznul k smrti. Viktor vzhlédl vzhůru. Přímo před ním se uprostřed bělostné sněhové bouře tyčil prastarý palác…
Opuštěné panství!?
Zde!? Nemělo nejmenší cenu domnívat se, že by byl na papíře schopný něco takového nedopatřením přehlédnout. Rozhodně ne na žádné mapě, která by pocházela z dnešní doby. Odrazující okolí jej nenechávalo na pochybách, že na takovém nehostinném místě již celá léta nikdo nežije. Nebo by přinejmenším žít neměl. Ze všech stran jej obklíčilo tvrdé, šedavé kamení pokryté usazeným lišejníkem. Dávno mrtvé stavby rozdrolené nelítostným zubem času…
Nikde ani živáčka.
Rozhlížel se na všechny strany. Neproniknutelné ticho neprozrazovalo nic z nejasné minulosti těchto zpustlých míst. Kůň byl neklidný, jako by se z nějakých vážných důvodů zdráhal následovat svého pána. Pořád řehtal a přitom divoce pohazoval hlavou. Viktorovi se ho nedařilo nijak uklidnit. Doufal, že by mohl v ponurých rozvalinách objevit nějaký úkryt, kam by neproniknul ledový vítr, ani palčivý sníh. Snad by se mu i z provlhlého dřeva podařilo rozdělat oheň a přečkal by zde do příštího rána, než by znovu vyrazil na cestu…
Vydal se na udusané nádvoří, ze tří stran obklopené přilehlými domy. Tušil, že někde dole by mohly být bývalé stáje. Pevně zabedněná okna byla pokrytá ledovými květy. Mezi dvojicí úzkých oken a starodávně okovanými vraty byly skoro u každého domu zasazené hranaté kamenné kvádry, zdobené hrubými rytinami. Nedalo se rozeznat, co mají představovat, protože všechno zakryl hustě padající sníh. Žili zde nějací lidé? Ukázalo se, že staré ruiny nejspíš vůbec nejsou tak opuštěné, jak se na první pohled zdálo…
Viktor uslyšel tupé rány, jak zmrzlé dřevo dopadá na udusanou hlínu pokrytou zaschlými kusy zledovatělého bláta. Na holém plácku v rohu zasněženého nádvoří stála zchátralá kůlna. Před ní uviděl muže ve vypelichaném ovčím kožichu s hustými vousy a prošedivělými vlasy pod velkou beranicí naraženou do čela, jak štípe polena na otop.
„Zdravím! Příšerné počastí!“ zavolal Viktor. „Zabloudil jsem. Mohl bych u vás přenocovat?“
Muž ho asi neslyšel, nebo byl úplně hluchý. Vůbec si ho nevšímal. Dál se oháněl sekerou, jako by se nechumelilo. A že se ale chumelilo! Sněhová vánice běsnila, jako kdyby se snad dnes v noci chystal konec světa…
„Vás nezajímá, kdo jsem?“ divil se Viktor. Byl promrzlý až do morku kostí.
„Co je mi po tom?“ mávl muž mozolnatou rukou. „Tady se stejně dlouho neohřejete!“
„Tak? Proč!?“
„Sem nikdo nesmí!“ odsekl nerudný muž.
„A proč, smím-li se ptát,“ opáčil Viktor podobným tónem.
„Pán to tak poručil!“
„Věřte mi, že jsem nezabloudil záměrně,“ bránil se znavený Viktor. Již mu začínala docházet trpělivost. „Vůbec jsem nevěděl, kam jedu. Kdo je váš pán?“
„Vypadněte odsud!“
„Nebo co? Vezmete na mne sekeru!?“
„Jestli odsud hned -
„No tak muži, měj rozum!“ zvolala žena, zabalená v tlustém vlněném šátku. Právě vyšla z jednoho domu. „Přece ho nemůžeme vyhodit do takové sloty.“
„Chceš ho vzít k nám?“
„A ty ho chceš poslat pryč? Vždyť by ani psa nevyhnal!“
„No, jak myslíš,“ odvětil muž. „Ale jestli se o tom dozví pán…“
„O ničem se nedozví!“
„Nebudu vám působit potíže,“ vložil se Viktor do rozhovoru. „Chci jenom počkat, než se ta bouře přežene. Hned zítra ráno zas vyrazím na cestu.“
„Jsme chudí. Nevím, jak se vám bude naše pohostinství zamlouvat,“ předestřel muž mrzutě. Viktor byl ale vděčný za všechno.
Odvedl vyčerpaného hnědáka do stáje, kde bylo teplo a plný žlab sušeného sena. Překvapilo jej, když našel i pár dalších koní ustájených v takové mizerné barabizně. Všechno na tomhle ztraceném panství bylo pobořené a zanedbané, včetně kamenného domu, kde hodlal strávit dnešní noc. Vlídná žena ho usadila v přízemní místnosti, zařízené jako kuchyň.
„Máte velký dům,“ podotknul Viktor.
„Můj muž je správce.“
„Opravdu? Myslel jsem si, že tady nikdo nežije. Hrad vypadal jako nějaká zřícenina.“
„O panství se nikdo nestará,“ připustila správcová. „Pán říká, že nemá peníze. My v podhradí nedostáváme skoro žádnou mzdu.“
„Proč se zdejší pán zlobí, když přijede někdo cizí?“ zajímal se Viktor. „To každého poutníka takhle odhání od prahu?“
„Pan hrabě není dobrý člověk. Aby ho čert vzal!“ správcova žena viditelně rozpačitěla nad svými opovážlivými slovy. Vzápětí se vše snažila zamluvit něčím jiným: „Ale to jste vy neslyšel! Však jste z daleka. Jak jste se k nám vůbec dostal?“
„Byl jsem na cestě do Modrého Brodu. Mám důležitý dopis pro radní.“
„Vy jste posel?“
„Ano,“ přikývnul Viktor. „Ve městě čekají na nějaké listiny. Nesmím se moc opozdit.“
„No, nevím, kdy se tam vůbec dostanete. Takové zlé počasí je tady pořád. Samý sníh a mrzne až praští! Zima je rok od roku horší a horší,“ povzdechla si Viktorova hostitelka.
Postavila před něj horkou polévku s kusem chleba. Viktor se najedl a rozhodl se, že půjde brzy spát. Správcová pro něj připravila prostou místnost nahoře pod strmou střechou z šedivých břidlicových tašek, kde očividně nikdo dlouhá léta nesložil hlavu. Stál tam malý stůl s jednou židlí, kde se dalo sedět a vyhlížet přitom ze zledovatělého okna do nekonečné sněhové dálavy. Viktor se uložil do kouta na těsné lůžko, které snad dřív patřilo nějaké chudé služce. Usnout se mu však nepodařilo…
Nebyl sám!?
Byla mu strašlivá zima. Teplota náhle poklesla pod bod mrazu, tmavá místnost byla cele prosycená tou samou zimou, jaká vládla i za silnými zdmi starobylého domu. Měl pocit, jako by snad i na jeho schnoucích šatech – v části z nich se musel i uložit ke spánku – dosud ulpíval krutý mráz. Věděl, že je to holý nesmysl, přesto se nedokázal ubránit nepříjemným pocitům, které mu pronikly až pod kůži. Z běsnící vichřice přicházelo cosi příšerného…
… žalostné sténání na samé hranici slyšitelnosti…
Vstal z nepohodlné postele a dřív, než si vůbec stihl uvědomit, co vlastně dělá, otevřel okno dokořán. Do obličeje ho okamžitě uhodil venkovní mráz, jako by dostal pořádnou ránu pěstí. S pochmurnou úporností se dral dovnitř, zavál s sebou sněhové vločky i nestvůrný nářek z černé hlubiny. Něco cizího…
Co vůbec viděl?
A slyšel!? Zimní noc byla temná, takže nemohl dohlédnout dál, než na zběsilý tanec bělostné vánice. Pozorně se zaposlouchal do toho, co by správně neměl slyšet žádný živý člověk. To nebylo nelidské volání žádných neviditelných nočních tvorů, žádné hladové zvíře by nemohlo vydávat takový hrůzyplný zvuk. Nemohlo, protože ten zoufalý pláč zněl jako lidský hlas…
… zašlý hlas z dávno zapomenutého hrobu…
Otřesený Viktor po chvíli přibouchl ledem pokryté okno. Pod tenkou košilí rozhalenou až k pasu mu zběsile bušilo srdce. Vrátil se na lože, ale přestože byl k smrti vyčerpaný, spánek k němu stále nepřicházel. Zavřel oči až brzy nad ránem, když se hustá temnota začala pomalu rozplývat pod zlatými paprsky nového dne. Naproti tomu sněžit nepřestávalo. A nepřestávalo…

***

Probudil se pozdě, mnohem později, než by mu bylo milé. Slabé lednové slunce již stálo vysoko na šedivé obloze, zvenčí zaslechl lidské hlasy, doprovázené protivným psím štěkotem. To už jej alespoň probralo docela. Posadil se na nepohodlném loži, vycpaném seschlou slámou. Pokoj v podkroví se mu náhle zdál až směšně malý, za denního světla ještě více vystupovala všechna truchlivá chudoba tohoto kdysi výstavného domu. Viktor si pomyslel, že zdejší lidé jistě nemají moc dobré živobytí. Po chvíli vstal a začal zkoumat své promočené oblečení, nyní již zcela suché.
Košile, kabátec i kalhoty vypadaly v pořádku, ale pro jistotou se rozhodl převléknout se do čistých šatů, které vyhrabal se svých skrovných zavazadel. Nesměl s sebou vozit žádné zbytečnosti, takže i jeho oděv byl ryze praktický, aby jej co nejlépe chránil před nepříznivým počasím. Vypadalo to, že venku se konečně alespoň trošku vyčasilo. Původně měl v plánu vyrazit na cestu ještě před svítáním, dříve, než zase projeví nevyzpytatelné rozmary zimního hvozdu…
Venku bylo lezavo, takže na dvorku se nezdržel dlouho. Umyl se v dřevěném vědru s ledovou vodou, která mu div nemrzla v rukou. Rychle se vrátil dovnitř. Na nikoho přitom nenarazil, což bylo s podivem. Dům byl mrtvý. Zdánlivě prázdný příbytek, kam sotva proniklo trochu světla zpoza zašlých skleněných tabulek. Ponurý den přinesl pro Viktora jednu ne zrovna příjemnou událost: krátké setkání s kýmsi, komu se usilovně snažil vyhnout.
V síni na něj čekal cizí muž, který navzdory vybranému oblečení nepůsobil dobrým dojmem. Přestože byl ještě poměrně mladý, tvářil se otrle. Bylo cosi zneklidňujícího v jeho jednání, jako kdyby se za každým slovem skrýval nějaký skrytý význam…
„Pan Viktor?“
Jmenovaný přikývnul. V úzké chodbě za jeho zády se ozvaly tiché kroky, doprovázené tlumeným šepotem. Že by to byl správce se svou ženou? Poslouchali za dveřmi, dovnitř se však vejít neodvážili. Proč se proboha plížili při zdi jako nějací zloději ve svém vlastním domě!?
„Schovával jste se před mnou,“ obvinil jej muž. „Všiml jsem si, že ve stáji je cizí kůň. Svoje koně mám spočítané, o tom nemůže být žádná řeč.“
„Hádám, že vy jste zdejší hrabě,“ řekl Viktor. Rozpaky vystřídalo neblahé tušení, kam tento rozhovor pravděpodobně povede…
„Hádáte správně.“
„V tom případě mi dovolte, abych se vám omluvil. Vaši lidé mi řekli, že nechcete na svém panství žádné cizince. Proto jsem se vám ani nepřišel představit.“
„Nemám rád nezvané hosty.“
„Hledal jsem pouze bezpečený úkryt před sněhovou bouří. Nehněvejte se na mne,“ omlouval se Viktor.
„Co jiného mi zbývá?“ nadhodil hrabě. Měřil si ho vypočítavým pohledem, který se Viktorovi pranic nezamlouval. „Když jste zabloudil, nemohu vás jednoduše vyhnat, jako kdyby jste byl nějaký prašivý žebrák.“
„Nebojte se, nebudu vás dál obtěžovat,“ ujistil jej Viktor chladně. „Dnes odjíždím.“
„Obávám se, že to není možné.“
„Proč?“
„Cesty jsou zavalené sněhem. Lesem se nedá projet,“ objasnil hrabě. „Zdá se, že jsme zcela odříznuti od okolního světa.“
„V tom případě jsem odkázán na vaše pohostinství,“ odvětil Viktor nevzrušeným hlasem, i když moc dobře věděl, že se pouští na tenký led…
„To vskutku jste,“ opáčil hrabě s cynickým podtónem. „Můžete zůstat tak dlouho, dokud nebude znovu bezpečné vydat se na cestu. Prozatím se přestěhujete na hrad.“
„To není nutné.“
„Vaše pokoje jsou již připraveny. Služebnictvo se o vás postará,“ zašklebil se hrabě. „Jste mým hostem, Viktore.“
S těmi slovy vyšel ze správcova domu. Viktor zakoušel rozporuplné pocity. Na jednu stranu byl velice vděčný, že zde může po nějaký čas zůstat. Na druhou stranu se ovšem nedokázal zbavit dojmu, že hrabě před ním cosi skrývá. Jeho přítomnost zde byla nežádoucí, to poznal jak z podivného uvítání hradního pána, tak z řečí a neurčitých narážek, které tu a tam zaslechl od prostých lidí v podhradí…
Bezcílně bloudil mezi kamennými pozůstatky ponurého panství. Překvapilo jej, jak málo obyvatel tu je a v jak otřesné nouzi jsou nucení žít. Nastěhovala se mezi ně všudypřítomná chudoba, to viděl kolem sebe na každém kroku. Jedna z posledních chatrčí měla částečně propadlou střechu, kamenitá suť se kupila u polorozpadlé zdi očazené od černých sazí. Uvnitř hořelo malé ohniště, které zde poskytovalo alespoň trochu tepla.
Přespávala tam stará žena s hrubým obličejem, který zohyzdila dlouhá léta tvrdé dřiny. Seděla před žalostným zbořeništěm na odpoledním slunci a cosi šila. Kolem ní se motalo několik otrhaných děcek, na které občas dávala pozor. Hubená holčička opatrovala špinavou hadrovou panenku. Ostatní si hrály v ledovém blátě. Dohromady tvořily tak dojemný obrázek lidské bídy, který nebylo možné déle přehlížet. Viktor jí rozpačitě pokynul na pozdrav…
… dál už byla jenom sněhová nicota. Mezi holými korunami uprostřed sivé oblohy zahlédl záhadnou stavbu. Přidal do kroku, neboť se do něj zakusovala krutá zima. Následoval zarostlou pěšinu, která se klikatila pod mrtvým příkrovem propletených větví. Háj hustého stromoví zpíval v mrazivém vánku podivnou píseň. Zněla v ní zimní melancholie krátkých dní a dlouhých nocí, kdy vše umírá pouze proto, aby se s toužebně očekávaným příchodem jarního slunce znovu navrátilo k novému životu. Nikde nezahlédl žádné drobné tvory, žádné poletující ptactvo, nikde ani sebemenší…
… náznak života. Zpustošená kaple připomínala starověkou ruinu. Pochmurné místo jako přeživší posel z úplně jiné doby, kdy ještě i necitelný kámen mohl krvácet v nesnesitelných bolestech a dovedné ruce neznámých mistrů uměly vytvořit různé zrůdy. Shlížely na něj slepýma očima, které nikdy neviděly denní světlo.
Cosi jej lákalo přijít blíž, přestože zde z nevysvětlitelných důvodů vládl neskonale silnější mráz. Okovaná vrata byla zamčená, nejspíš sem celá léta žádný člověk ani nezavítal. Viktor zanechal marných pokusů proniknout dovnitř. Když sklonil hlavu, spatřil jakousi stopu, mělký otisk tlapy v černé hlíně nedaleko od svých nohou. Pomyslel na divá stvoření, který mohla pod pláštěm temnoty přitáhnout odněkud z ledového hvozdu…
… nebo se snad vyplazit přímo z ohyzdné zříceniny!? Stopa vypadala podobně jako od obrovského psa, ale zdání rádo klame. Troufali by si lesní vlci zavítat až sem? Tak nebezpečně blízko k lidem? Těžko říct, třebaže zde nezahlédl živé duše a navíc nemohlo být vyloučeno, že dravá zvířata jsou zejména v zimních měsících stále odvážnější. Nezvaní hosté rádi přichází po setmění…
V tuto roční dobu přicházel soumrak velmi brzy, nebyl žádný div, že již po šesté hodině se začalo pomalu stmívat. Viktor měl strávit dnešní noc jako host nevlídného hraběte. Nijak nadšený z toho pochopitelně nebyl. Konečně si uvědomil, proč v něm stále přetrvává ten špatný pocit. Hlupák! Nezeptal se jej na jméno, dokonce ani na místo, kde leží jeho panství. Nevěděl, kde je.
Osamělý hrad byl vybudován na skalnatém kopci, takže původě šlo nejspíše o nevelkou pevnost nějakého zchudlého rytíře. Šedivý kámen mohutného průčelí lemoval výhružné hradby, odkud se dalo shlížet dolů na prostý lid hluboko pod sebou. Z úzkých lomených oken se linula zlatavá zář, nepůsobila však tak oslňujícím dojmem jako omamné měsíční světlo. Ze všech stran se rozlévalo po zmrzlé zemi jako zpěněný příboj nebeského oceánu. Stříbrná bouře dorážela na silné stěny starého sídla, jako když se mořské vlny tříští o vysoké útesy…
Služebnictvo jej uvedlo do prostorné síně s klenutým stropem, kde se nacházela jídelna. Dlouhá hodovní tabule obklopená dřevěnými křesly by bohatě vystačila pro nejméně dvacet osob, on však spatřil pouze dvě. Uprostřed honosného stolu plály tři obrovské svícny rozestavené tak, aby mihotavé světlo dosáhlo co nejdál do chladné temnoty rytířského sálu. Viktor dostal místo uprostřed, přesně v polovině mezi oběma hostiteli, každý po jedné vzdálenější straně. Zalitoval, že nikdo čtvrtý nesedí proti němu. Snad by si zde pak nepřipadal tak nepatřičně…
Hrabě po pravici na dřevěném sedadle, pro větší pohodlí překrytém hustou kožešinou, už se neobtěžoval jej podruhé přivítat. Paní po levici také seděla mlčky. Plavé vlasy lemovaly bledý obličej se smutnými rysy. Ledově modré oči jej naplňovaly nevyzpytatelným pocitem vinny a na bujných kadeřích bylo cosi krajně znepokojivého.
„Paní Cordélie,“ pronesl hrabě takovým tónem, jako by Viktorovi oznamoval, že je malomocný.
Jmenovaná mu pokynula bílou rukou. V jejím zamlženém pohledu nebylo žádné nepřátelství, přesto mu z ní náhle přeběhl mráz po zádech. Bylo v ní cosi zneklidňujícího, i když to nedokázal nijak vysvětlit.
„Vítám vás, pane Viktore.“
„Vždycky tak zdvořilá,“ ušklíbl se hrabě.
„Na rozdíl od vás,“ opáčila Cordélie.
„Jste oba velmi laskaví, že jste mne pozvali k sobě,“ řekl Viktor rychle, neboť se obával, že ti dva se začnou hádat. „Člověk na cestách se často nesetká s pohostinstvím.“
„Cestujete sám?“ vyptával se hrabě.
„Většinou ano,“ odpověděl Viktor.
„Zdejší kraj je nebezpečný,“ předestřel hrabě. „Mnoho lidí potkalo smrt v lesích a nikdo je již nenašel. Všechny stopy zapadly sněhem.“
„Už ho nestrašte!“ vyprskla Cordélie.
„Mohl bych si na něj počíhat někde při cestě…“
„To byste neudělal!?“
„Pro vás bych udělal cokoli!“
Cordélie se rozesmála. Neveselý smích nikoho nenechával na pochybách, že hrabě by patrně udělal cokoli, aby se jí nadobro zbavil. Musel ji skutečně nenávidět, když si z ní tropil tak kruté žerty. Jakmile po něm jedenkrát šlehla záštiplným pohledem, Viktor téměř na vlastní kůži pocítil, jak je tvrdý a ostrý hrot dvojsečného meče. Nevěděl, co si o tom mám myslet, ačkoli dumal, v jakém vztahu jsou vlastně ti dva. Služebnictvo začalo nosit na stůl…
Jedli mlčky, Viktor si pochutnával na vynikající pečeni. Velmi jej to překvapilo, protože v takovém zapadlém doupěti by nečekal nic lepšího, než studenou šlichtu dobrou tak akorát pro prasata. Večeře byla výborná, skutku příjemná změna oproti tomu, co musel obvykle přetrpět na cestách. Když dojedli, hrabě si poručil přinést něco ostřejšího k pití. Čas již citelně pokročil…
„Přeji vám dobrou noc,“ řekl Viktor. Právě vstal od stolu. „Nebudu vás déle obtěžovat.“
„Jak myslíte,“ odvětil hrabě, pohodlně rozvalený v dřevěném křesle, aniž by se na něj obtěžoval byť jen jedenkrát pohlédnout.
Jak nezdvořilé rozloučení. Zůstal sedět v čele dlouhé tabule, zatímco Viktor odcházel. Všiml si, že služebnictvo začalo opatrně sklízet ze stolu. Tlusté svíce pomalu skomíraly v slzách kanoucího vosku. Cordélie zmizela v zákrutech kamenné chodby, její drobné kroky představovaly jedinou věc, která narušovala tísnivé ticho. Zimní temnota nesmlouvavě ovládla starodávné sídlo…
Shrbený služebník s řídkými bílými vousy jej vyprovodil z velké jídelny. Viktor se snažil zapamatovat si kudy kráčí, bylo to však hotové bludiště. Starý muž šel pomalu, jako by mu chůze činila velké potíže. Žádný div, když to vlastně byl poloviční mrzák. Dovedl ho až na konec dlouhé chodby a úslužně před ním otevřel jedny dveře.
„To jsou vaše pokoje, pane,“ oznámil hrbatý sluha. „Vaše věci jsou uvnitř. Když budete něco potřebovat, stačí zazvonit.“
„Děkuji.“
Ubytování Viktora nijak nenadchlo. Komnata, kterou s milostivým svolením hradního pána směl obývat, byla velká a bohatě vybavená. Po této stránce se jí skutečně nedalo nic vytknout. Připadal si v ní ale asi tak, jako by jej škodolibý hrabě uvěznil v nějaké podzemní kobce. Ze zdí táhla vlhkost. Pranic se mu nelíbilo starodávné dřevěné zařízení ani velká, ručně tkaná tapiserie, zobrazující rytířský turnaj ve vybledlých odstínech modré a rudé barvy…
Uložil se na vysoko nastlané lože, které ze čtyř stran halila splývavá nebesa, tak příznačná pro tento starobylý kus nábytku. Zlověstně zaskřípalo pod jeho vahou pokaždé, když se náhodou obrátil na bok. Spal špatně, i když byl zvyklý na mnohem horší nocleh. Nic nemohlo zakrýt chorobnou příchuť počínajícího rozkladu, která prosakovala starým hradem…
Jedné noci se mu zdál zlý sen. Byla v něm sněhová bouře, zuřivá vichřice a vše se proměnilo ve spalující led. Byla v něm přízračná žena oděná v bělostný šat mrtvých, vedla jej do záhuby. Děsivá podoba plála uprostřed mrazivých plamenů, připomínala lživé zjevení ze samého pekla. Prošla silnou kamennou zdí…
Jako duch.
Probudil se s zběsile bušícím srdcem, právě v posledním tažení zmírající noci. Podle vyprávění pověrčivých lidí je to vždy čas zla, kdy se dějí divné věci a málokdo by v tu brzkou dobu našel dost odvahy k tomu, aby se potuloval někde venku. Rudé svítání přinášelo nový den, byla to však smrtící krása čerstvě prolité krve, když se postupně vsakuje do sněhových závějí. Noční můra byla tak živá, že ji stále viděl přímo před očima…

***

Dny plynuly pomalu. Viktor shledal, že mezi bezútěšnými zdmi starého hradu již strávil celý týden. Promarnil zde příliš mnoho času. Nicnedělání se mu odjakživa velmi protivilo, navíc měl nedokončenou práci. Důležité listiny, které měly být doručeny již před několika dny, stále ležely na dně těžké cestovní brašny. Kdoví, za jak dlouho se asi dostane do Modrého Brodu. Venku hustě sněžilo…
Viktor už toho začínal mít tak akorát dost. Ze zřejmou nevolí si uvědomoval, že hrabě mu nejspíše lhal. Již řadu dní jej ani nezahlédl, jako by se do země propadl. Uvažoval dokonce o tom, zda se před ním neskrývá naschvál. Že by na něj nastražil nějaký prohnaný žert? Ale proč by to dělal!? Měl to být ostentativní projev toho, že se záměrně straní jeho společnosti? Snad proto, aby mu dost nevybíravým způsobem dokázal, že zde není vítaným hostem?
To přece nedávalo smysl!
Jestli to měl být skutečně nějaký nevhodný žert na jeho účet, Viktor jej v nejmenším nepovažoval za vtipný. Čím déle o této možnosti přemýšlel, tím méně pravděpodobná se mu zdála. Spíš by byl ochoten uvěřit tomu, že cynický hrabě tajně opustil nic netušící panství. Jenomže jak? Vždyť mu přece tvrdil, že všechny cesty jsou beznadějně zavalené sněhem! Kam se proboha poděl!?
Bez něj byl hrad náhle až strašidelně pustý, jenom kvílející vítr si hrál v prázdných komnatách a běsnil na kluzkých ochozech pod zlověstně bledou oblohou. Lidé téměř vůbec nevycházeli ven, na to byl příliš špatné počasí. Viktor na svých melancholických procházkách ve vysokých závějích potkával pouze prošedivělého správce ve vypelichaném ovčím kožichu s velkým huňatým psem nějaké neurčité rasy, který jej doprovázel na dlouhých obchůzkách opuštěného panství.
Občas spolu prohodili pár slov, celkem o ničem. Když se však Viktor pokoušel zavést řeč na zjevnou nepřítomnost hradního pána, obhroublý muž jen beze slova potřásl hlavou a to byla pokaždé stejná odpověď. I nepočetné služebnictvo bylo zamlklé, na jeho zvědavé dotazy odpovídalo výhradně krčením ramen. Jediný, kdo byl ochotný s ním mluvit, byla stará žena z podhradí, která mu každý den nosila jídlo…
„Pán odjel,“ odpověděla rozpačitě, když se jí vyptával.
„A kam?“
„Jak bych to já mohla vědět?“
„Nic vám neřekl?“
„To ne,“ zabručela udřená stařena. „Nic takového!“
„A nevíte alespoň, kdy se vrátí?“ naléhal Viktor.
„Pán nic neříkal.“
„Myslel jsem si, že dal snad služebnictvu nějaké pokyny, co dělat po dobu své nepřítomnosti, nebo ne?“
„Ten se o panství nestará!“
„Jak dlouho zde žijete?“ vyzvídal Viktor.
„Odjakživa. Už ani sama nevím,“ dumala letitá služebná. „Začala jsem sloužit jako mladá, to byl ještě žil starý pán.“
„Starý pán?“
„Předchozí hrabě,“ objasnila stará žena. „Už je to spoustu let. To jsme se ještě neměli tak špatně.“
„Vážně?“
„No, ano. Byla jsem chůva jeho dětí. Zeptejte se paní Cordélie,“ zamumlala, když za sebou zavírala dveře. Protahoval studený průvan…
Odpoledne strávil sám. Krátké zimní dny vždy uběhnou velmi rychle, tím spíše, když máte o čem přemýšlet. Slýchával ozvěny svých vlastních kroků po prastarých dřevěných podlahách, které je v některých komnatách pokrýval sešlapaný vzor z různobarevného dřeva. Někdy si připadal, jako by vstoupil do jakési strašidelné pohádky o začarovaném zámku, kde neopatrný poutník zůstane navždy uvězněn v zajetí věčné zimy. Blížil se modravý večer…
Vytušil, že klidný spánek se mu bude zatvrzele vyhýbat i této studené noci, stejně jako mnohokrát předtím. Sám pro sebe si povzdechl. Když vyšel na ztichlou chodbu, bez zjevného důvodu jej zamrazilo v zádech. Všudypřítomný mráz byl nevysvětlitelný už proto, že každých pár korků planuly v kovových držácích smolné louče. Viktor opustil prázdné poschodí a zamířil do míst, odkud zaslechl lidský hlas…
Spoře zařízená síň tonula v konejšivém přítmí. Cordélie seděla v jednom z bohatě vyřezávaných křesel u hořícího krbu, obloženého hladce otesanými kameny. Volně spletené světlé vlasy a bílá pleť ještě ostřeji vynikaly v kontrastu s tmavým šatem, zvlněná látka tekla přes masivní kus nábytku jako zkamenělé moře. Malými doušky upíjela svařené víno ze silné sklenice. Hleděla přímo do žhavých plamenů…
„Napijeme se spolu?“
„Rád,“ usmál se Viktor. „Jste velmi laskavá.“
„Tohle je jediní věc, která mne dokáže zahřát,“ podotkla Cordélie. „Je strašná zima. Snad nikdy neskončí.“
Usedl vedle ní a přijal nabízený pohár z její chladné ruky. Horné víno, ochucené nějakým kořením, jej přece jen dokázalo příjemně zahřát. Mlčeli. Ledové květy na lomených oknech vyhlížely jako strnulé obličeje. Za nimi se na nuzné panství začal postupně snášet noční mráz jako tíživé znamení hrozící bídy a hladu. Kdoví, kolik z místních lidí asi ve zdraví přežije dlouhou, krutou zimu!?
Neodvažoval se uvažovat nahlas. Poslouchal pronikavé praskání seschlých polen. Cordélie vyhlížela zamyšleně, do mírné tváře jí pozvolna vkrádal smutný výraz. Kdoví, jaké neveselé věci se jí snad honily plavovlasou hlavou. Ticho začínalo být tíživé. Byl nejvyšší čas, nechat si nalít čistého vína. Viktor se konečně osmělil vyslovit to, co mu nejvíce vrtalo v hlavě:
„Kde je hrabě?“
„Já nevím.“
„Musíte přece něco vědět.“
„Ujišťuji vás, že nevím o nic víc než vy.“
„Tomu nevěřím!“
„Nemusíte mi věřit, ale říkám pravdu,“ odvětila Cordélie. „Hrabě se mi nesvěřuje se svými záměry, jak jste si možná myslel. Proč by to dělal?“
„Nemohl odjet! Sám jsem viděl, že cesty jsou skutečně neschůdné,“ rozčiloval se Viktor. „On mi tvrdil, že lesy jsou nebezpečné. Co kdyby se mu něco stalo?“
„Ďábel se o ty svoje vždycky postará!“
„Jak jste to myslela!?“
„Nemyslela jsem tím nic,“ odsekla popudlivým tónem. Viktor si povšiml, že zřejmě vypila více, než by bylo zdrávo. „Vy o něm nic nevíte. Nevíte, co je to za zrůdu!“
Nevěděl, co na to říct. Cordélie upřeně hleděla do šlehajících plamenů v krbu. Roztřesené ruce nervózně bloudily v jemných závějích splývavé látky, ostré nehty se náhle v záchvatu zuřivosti bolestivě zabořily do měkkých dlaní. Modré oči naplnily hořké slzy.
„Žiji zde jako ve vězení. A přitom by mělo panství patřit mě!“ bezradně rozhodila rukama, jako by se snažila jedním gestem obsáhnout vše kolem sebe. „Všechno by bylo moje, kdyby mi to neukradl on!“
„Hrabě!?“
„Hrabě byl dříve ženatý s mou straší sestrou,“ prozradila po chvíli skličujícího ticha. „To jsem byla ještě moc malá. Oženil se s ní krátce poté, co otec zemřel.“
„Panství patřilo vašemu otci?“
„Ano. Skoro si na něj ani nepamatuji. Otec byl proti tomu. Ale ona si vždycky prosadila svou, i kdyby měla jít přes mrtvoly. Vzala si ho za muže,“ pousmála se svému řečnickému žertu. Byl to smutný úsměv, kde se zračilo zklamání…
„Začínáte být lehce opilá,“ opáčil Viktor, velmi překvapený, co se dozvídá za věci. „Už nevíte, kdy je lepší přestat mluvit. Proto plácáte takové nesmysly.“
„Musím se občas napít, nebo bych se nadobro zbláznila!“ vykřikla Cordélie. „Nenávidím ho!“
„To je hrozné!“
„Neměla bych se vám takhle zpovídat,“ pokračovala Cordélie klidnějším hlasem. Nerada vzpomínala na minulost, ale silné víno jí zázračně rozvázalo jazyk. „Pochybuji, že vás to zajímá.“
„Nemáte se komu svěřit?“
„Není s čím,“ pokrčila rezignovaně rameny. „Všichni ví, jak to tenkrát bylo. Vše by mělo patřit mě!“
„A kde je hraběnka?“
„Je mrtvá. Už dlouho,“ opáčila se zjevným odporem, poté co opět upila svařeného vína. S těmi slovy odložila prázdnou sklenici.
„To je mi líto,“ řekl Viktor.
„Příliš pozdě si uvědomila, že zvolila špatně. Byla to jeho vina,“ pronesla Cordélie spíše sama pro sebe. Nebyla to slova o nic hlasitější, než něžné šustění dlouhé hedvábné vlečky…
„Jak zemřela?“ zajímal se Viktor.
„Do toho vám nic není!“ odsekla podnapilá Cordélie.
„Když už jste to nakousla, měla byste to také dokončit. To je snad slušnost!“
„Už mlčte!“
Cordélie byla velmi rozzlobená. Bez vysvětlení odešla a Viktor opět osaměl v starodávné síni, která spíše než obytnou místnost připomínala podzemní vězení. Zdálo se, že je dlouho opuštěné a prázdné. Kdoví, kolik krve tu bylo prolito od dob dávné rytířské slávy? Jaká minulost hyzdila tato místa? Kamenná tma okolo něj mu nemohla poskytnout žádnou odpověď. Začala zimní noc…
Plná zlých snů?
Opět nemohl spát. Ztemnělou komnatou pro hosty pronikaly studené paprsky měsíčního světla. Myslel na plačící Cordélii a na nešťastný život plný nezhojených ran, který zde již bůhvíjak dlouho vede. Litoval ji, zároveň však pochyboval o tom, co si o ní má myslet. Posadil se do malého výklenku ve zdi na kamennou lavici a vyhlížel do dáli skrz okenní skla zkrášlená namodralou ledovou krajkou. Do tváře mu létaly drobné kapky ledového deště, mísily se s nimi i sněhové vločky.
Zimní noc se rozlévala do lesů, do samých neprobádaných míst, kde rostou prastaré stromy s mohutnými kmeny pokrytými šeromilným lišejníkem. Vane z nich neslyšný nářek seschlého listoví, žíznivého mechu a zetlelé kůry, která pomalu odpadává z jejich dřevnatého těla jako ohavné cáry odumřelého masa. Jistě připomínají malomocné velikány vyzbrojené ohebnými hadovitými šlahouny, které škrtí slabé lidské bytosti, co zabloudily do nebezpečných hlubin hladového hvozdu…
… do zelené temnoty. Spatřil je, až když je objevili mezi posledními lesními stromy. Anonymní postavy, které mohly být docela dobře jen planým výplodem jeho zjitřené představivosti. Jakmile projeli hradní bránou, poznal, že přijíždí na zchvácených koních. Dva z nich nesli jakýsi náklad. Vypadal jako velká kovaná truhla, i když si tím nemohl být moc jistý. Pozoroval je, jak mizí uvnitř spícího sídla. Po chvíli, která mu připadala jako celá věčnost, se opět objevili venku. Odjeli…
Odjeli? Nenapočítal náhodou o jednoho méně!? V dálce doznívalo dunění koňských kopyt. Viktor by přísahal, že se mu to celé jen zdálo. Nezanechali po sobě žádné stopy, až na podivnou pachuť hrůzy, která se mu rozlévala v ústech. Představa, že se jakýsi záhadný vetřelec skrývá v stinných sálech, nebo se možná plíží ztichlými chodbami právě před jeho zavřenými dveřmi, se mu nijak nezamlouvala. Kdoví, jak dlouho ještě zíral do tmy, než jej přemohl neklidný spánek. V hlavě se mu honilo tisíce otázek…


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 17.09.2013, 8:04:24 Odpovědět 
   Velmi sugestivně napsáno, četl jsem jedním dechem. Zpočátku vypadá příběh jako realistický a pravděpodobný, ale přesto je tušit tajemno a jakési ohrožení. Je dobře, že tady nešlapeš na plyn a necháváš pocit postupně narůstat, že šetříš náznaky, a ty použité jsou působící. Nebezpečí jsou skryté a postupně se projevuje a vyvolává se pocit ohrožení.
Horor vyrůstající z realistické situace je většinou silně působící, vytváří se napětí a očekávání, jaký příběh se rozvine. Používáš dobře vybrané detaily, správně nasvícené ze zneklidňující strany. Prozatím šetříš expresivními přehnanými výrazy a výjevy. Tak se mi to líbí: čtenář se začte a jeho fantazie volá po pokračování, kde tuší cosi zlověstného a předem mu nabíhá husí kůže (o to víc, že toto zde popsané se klidně mohlo stát).
Stylistika je výborná, psáno přesvědčivě, jasně, s podtextem a přitom neotřele. Pár výrazů mně trochu vadilo:
"stromy dodělávaly," "vypískla", "projeví rozmary," naproti tomu sněžilo" (ty první slova by bylo lépe vyškrtnout)A viny se píši viny.
Už se těším na pokračování. Uvidíme, jak udržíš pěknou a částečně realistickou linii textu s detaily a myšlenkami a nebudeš příliš kupit paralelní hrůzy. Podle mého by měly mít vývoj a souvislosti. Ta očekáváná hrůza by měla mít určitou linii, měla by být stupňovaná, podpíranou běžnou skutečností a běžnými detaily. Tak se čtenář bude bát víc, když se do hrdiny vcítí. A když je hrůza největší, očekával bych pointu nebo vysvětlení (i hororové). Líbilo se, hodně ses co se týče psaní vyvinula. A jak se daří jinak osobně? Už se mi docela zastesklo.
 ze dne 17.09.2013, 9:55:28  
   Doll: Ahoj, moc díky za obsáhlý komentář, jsem ráda, že se snad trošku postupně zlepšuju :) Jak se mám? No, nic moc. Zase začíná semestr a já mám zrovan trento týden praxi, takže mám plno práce. A navíc bude tento rok bakalářka. :( POMOC!!!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Variace na V. 1
Stanislav Klín
Cesta, která ni...
Larkin
Gladitáor
Casstial
obr
obr obr obr
obr

Naděje pro hříšnici
Totenherz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr