obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915659 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39756 příspěvků, 5802 autorů a 392271 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Dokážeme vždy přesně pochopit Svět dětí? ::

 autor Atana publikováno: 19.09.2013, 12:03  
Popis dětského světa a jak jej vídí dospělí. Snaha o jeho pochopení.
 

Dokážeme vždy přesně pochopit Svět dětí?

Svět dětí – dětský svět je komplikovaná a pro některé dospělé lidi mnohdy nepochopitelná oblast.
Děti mají svůj vlastní svět, každý kluk či dívka žije v odlišném světě než dospělí.
Děti do určitého věku žijí daným okamžikem, teď jsou hasiči a co se děje, v jejich okolí je nezajímá, naleznou zajímavého brouka a na hasiče si teď ani nevzpomenou… Nedokáží přesně nebo docela přesně plánovat několik hodin dopředu nebo utvořit plán na několik dní.
Vědí, že jsou teď ve školce a za pár chvil půjdou s maminkou domu, kde je bude čekat další hra nebo něco jiného. Ať už příjemného nebo méně příjemného. Jejich den utíká ( né, ještě chvilku, prosím, ….) nebo se neskutečně vleče (u lékaře, v obchodě, při setkání dvou, tří sousedek na ulici, na návštěvě u bezdětné tety, apod.)
Děti velice dobře rozpoznají ve svém světě dobro a zlo. Nic MEZI tím pro ně neexistuje.
Dokáží poznat křivdu a podlý úskok rádo by kamarádů a na svou obranu a pro získání satisfakce jsou ochotny obětovat i sváteční šaty.
Děti ve svém světě uskutečňují velkolepé plány, starší děti je dokáží i plánovat. Tajný úkryt v lese je potřeba dokončit včas, a dobrodružná výprava s kamarády do staré budovy je víc než nenapsaný domácí úkol. Hrozba postihu za špatnou známku ve škole mizí kdesi nezřetelně v dáli.
Ta stará budova skýtá mnohé tajemství. A úkol do školy nebo špatnou známku řeší děti až v daném okamžiku nastalých událostí.
Z pohledu dospělého jsou to zbytečnosti (bunkr v lese, stará budova, tajemný kdosi), nemá cenu se tím třeba zaobírat. Tak tomu však není, dospělí prostě zapomněli na svoje bunkry v lese, zatajené domácí úkoly, a podobné náležitosti dětství.
Mnoho dětí prosí svoje tatínky a maminky o kus jejich dospěláckého času, jenom aby, jim mohli něco důležitého sdělit, říci. Většinou však slyší, teď ne, za chvilku. Ale, ten okamžik sdílení dítěte s rodiči kvůli něčemu důležitému, (dle dítěte ) - pro dospělé mnohdy nepochopitelné - zmizí a už se nikdy nemusí vrátit.
Společné chvilky – rodičů a dětí - jsou velmi důležité, skutečnost, že mnohý dospělý již nedokáže „blbnout“ jako dítě a na chvilku se stát pro svoje okolí „šaškem“, je víc než patrná.
Potom můžeme od svých dětí slyšet – nemám tě rád, ale v hloubi srdce tím dítko volá o pomoc, křičí jinými slovy „JÁ JSEM TVŮJ SYN – DCERA, POTŘEBUJI TĚ, VŠÍMEJ SI MNĚ“.
V určitém věku dítěte přichází období hledání svých vzorů, ať už jsou to učitelé, vedoucí turistických nebo jiných oddílů, a jiní vhodní dospěláci. Děti mohou hledat svoje vzory i v postavách z comicsů, filmů, knih.
Je však nebezpečné pro dítě, najde-li si takový svůj životní vzor v závadových osobách, o něco málo starší vrstevník, nebo cizí dospělý člověk dokáže přetočit vložené hodnoty a normy do dítěte o velmi velký krok zpět. Někdy nelze již učinit nápravu.
Děti rádi přejímají vzorce chování, nás dospělých. Duplikují od narození naše pohyby, gesta, mluvu, vyjadřování emocí a hledají sami sebe. Je velmi nevhodné říkat - poučovat dítě o správném chování, když to sami nedokážeme činit. Dítě na naši lež přijde velmi brzo.
Narušený vztah se špatně napravuje. Důvěru je těžké si získat, ale ztratit ji můžeme okamžitě.
Otázka jak děti chápou dospělý svět, je těžké zodpovědět. Vidí svoje rodiče stále pracovně zaneprázdněné, pořád někam spěchají, stále něco zakazují nebo na to přehnaně upozorňují.
Nebo je mohou vidět jako pozorné a milé kamarády, kteří se o svého syna či dceru starají s láskou a péčí.

Stejně tak vidí i vztah mezi rodiči, děti dokáží rozpoznat nepohodu ve vztazích rodičů.
Pociťují, že něco není zrovna v pořádku a mohou si tuto situaci vyložit jako svou chybu – mají pocit, že něco provedli a rodiče se kvůli nim na sebe zlobí.
Děti jsou velice čiperné a pohybově „nadané“, neradi dlouho vysedávají, nutit je ke klidu v okamžiku kdy jejich mysl a tělo říká něco jiného, je začátkem konfliktu, mezi dospělým a dítětem.
Kluk nebo děvče mají svoje specifické potřeby, jež se mění dle jejich věku. Kluci jsou spíše zaměření na pohyb ve venkovním prostředí, stále něco musí vytvářet a družit se se svými vrstevníky za účelem dosažení větších dobrodružství. Nevadí jim schopnost neustále se předhánět, v dobré víře jeden před druhým. Někdy i za cenu drobných zranění, potrhaného oděvu a s myšlenkou následného trestu od rodičů.
A přitom se stačí zeptat jejich otců, zdali ten stejný bunkr, sad, řeku či jiný klukovský Ráj, mněli ve věku svých synů, za svoje nedotknutelné teritorium, které je nutno bránit před jinou partou.
Děvčata také rádi pohyb, zvlášť dokáží upřednostňovat tanec, krasobruslení či jiný sport.
Jsou od přírody nadané pro ruční zájmovou činnost, jejich trpělivost mnohokrát přinesla radost jejich rodičům, tak trochu na úkor jiných sourozenců.
Najdou se však mezi chlapci i děvčaty přesné opačné povahy. Holka šplhá na strom nebo vrhá prakem a kluk radši vyšívá nebo se učí vařit.

Za dvacet pět let mojí činnosti s dětmi ve skautských oddílech jsem mněl možnost poznat různé povahy chlapců. Od hochů, jenž by se rádi s vámi „mazlili“ a mněli vás jenom pro sebe. Občas se dala vypozorovat i jejich drobná žárlivost. Až po hochy, kteří dávali najevo svou „drsnost“.
První chlapci hledali lásku, kterou ve svých – někdy – neúplných rodinách nemněli.
Ti drsní hoši, mnohokrát špatně skrývali svoje špatné rodinné zázemí, a tak to co prožívali, doma přenášeli nevědomě na druhé chlapce, mnohokrát hrubším jednáním. Potřebovali taky naši lásku a hledali tak pomoc. Po čase – třeba půl roku, v oddíle se jejich povaha začala pomalu měnit k přátelství a ve schopnost pomáhat jak mladším tak i starším hochům. Našli to, co doma neměli.
Spousta chlapců ze zcela normálních pohodových rodin, vnášelo radost a mnoho zážitků do činnosti oddílů, ze kterých se mnohým v určitém věku nechtělo.
Oddíl tak přinášel všem povahám kluků klid a dobré zázemí. (záleží vždy na vedení). Kluci jsou opravdu schopni uskutečnit i nejnáročnější projekty, ujít s těžkým batohem neskutečně mnoho kilometrů, strádat v dešti nebo žíznit. A přijde-li čas na stesk po domově či pláč z důvodu únavy nebo ztráty něčeho, ostatní hoši se snaží vypomoci i rozveselit svého kamaráda.
Kluci jsou schopni se vám svěřit s nejrůznějšími problémy, radostmi, tajemstvím. Vy takováto sdělení však nesmíte nikdy nikomu říct. (pokud nejde o zdravý a život dítěte).
Sledujte pozorně několik školáků, kteří se při slavnostní chvilce o něčem mezi sebou dohadují, pošťuchují nebo drobně brebentí. Je, to ten dětský svět, o kterém mluvím.
My dospěláci v takové chvilce – když kluky vidíme rušit - můžeme vyskočit z „kůže“.
Ale, naproti tomu děti rádi a zcela vážně prožívají pro ně zvláštní slavnostní chvilky. Slib, udělení titulu, povýšení v kolektivu, přebírání ceny pro svoji družinu. To potom opravdu vydrží být slavnostnější než, mnohý dospělý. Sbírají nezapomenutelné a nedocenitelné zážitky na celý svůj život. I kdyby to co dělají, prožívají mnělo být to poslední v jejich životě.

Holky a kluci velmi rádi zpívají. Z kolektivu, který v během roku se neznal a nezazpíval ani jednu písničku, se v průběhu letního tábora při táborových ohních stane krásný pěvecký sbor.
Na každý takovýto táborák se děti těší. A odjezd z tábora domu provází nejedna slzička.
S přibývajícím věkem dítěte se mění i jeho zájmy, napřed jsou to jednoduché hračky, pískoviště, „čárání“ pastelkou nebo propiskou po kusu papíru, nejlepší malířské plátno je však bílá čerstvě vymalovaná zeď nebo nábytek. Dokáží a experimentují s trháním papírků na kousky (bankovky).
V pozdějším školkovém věku, se rádi pouštějí do úvah co se a jak dělá a jak se má správně ta či ona věc dělat. Začínají první „mocenské“ boje o hračky a o kamarády. Již se ukazují vůdci a ti co se nechají vést, žalobníčci a naschválníčci. Avšak v životě příštím to může být úplně jinak.
Drobné klukovské pranice o „něco končí samozřejmě pláčem, po chvilce však kluci opět spolu kamarádí. U děvčat je to trochu složitější, málokdy se poperou, ale když k tomu dojde je to občas rozchod a konec kamarádství navždy. Když se tato děvčata potom sejdou třeba v pokročilém věku, jsou schopny si vyčítat hádku, nebo křivdu ze školky. (viz moje babička)
Škola přináší velký posun ve vtazích dětí a v jejich stále se měnících zájmech. Děti hledají svůj vzor, svoje zájmy, kterým se budou věnovat v dospělosti, zkoušejí, co si mohou k dospělému světu dovolit. A tady záleží hodně na trpělivosti, šikovnosti a lásce rodičů i dalších dospělých, aby dítě našlo to správné, co hledá a co mu vyhovuje.
Ne vždy se to povede.
Je slabá hranice mezi světem dětí a světem dospělých. Přijde-li dítě do věku, kdy je studentem, pomalu tuto hranici překročí a dětský svět navždy zmizí z jeho mysli, nejsou již bubáci pod postýlkou, bunkr na stromě je jen barabizna a stavění přehrad na potoce, dětinskost.
To vše do okamžiku, než mají svoje vlastní děti.
Avšak, jsou lidé, kteří tuto hranici stále dokáží vidět, dokáží tak „cestovat“ v těchto dvou světech, ku prospěchu dětí. A přitom si zachovat vědomí plné odpovědnosti za tato malá „stvoření“. Dokáží připravit dokonalý program pro děti. Ne, každé dítě tuto schopnost dospělého přijme. Záleží hodně na povaze dětí. Nejde se vždy každému dítěti lze zavděčit, jednomu se bude zamlouvat tato činnost a druhý ji bude považovat za nudnou.
Jednou z důležitých věcí pro dospěláka je nepodceňovat děti když vysloví svůj názor na jakoukoliv činnost a věc. Děti dost dobře chápou, co se po nich chce, (mluvím teď o jejich povinnostech a schopnostech udělat něco na víc). Pokud však špatně vysvětlujeme cokoliv, tak je chyba na naší straně.
Děti mají velmi bohatý svět, bohatší o vlastnost – BESTAROSTNOST. Netrápí je, co bude k večeři, co si vezmu na sebe, jak zaplatit složenky, co vysázet na záhon, kdy jet na chatu….
Pokud máme možnost pracovat s problémovými nebo postiženými dětmi, je velmi moudré zvážit, nakolik jsme schopni výchovu takového dítěte zvládnout, pokud se jedná o dětský kolektiv, do kterého postižené dítě přijde, je potřeba děti na tuto skutečnost připravit, to se může týkat i rodin, kteří uvažují o osvojení takového dítěte. Jistě, více než občas vyžadují zvláštní péči, avšak vynahradí ji svojí láskou a důvěrou k Vám. Mněl jsem možnost mít postupně v oddílech tři takovéto chlapce, s LMD. Každý byl jiný, ke každému jsme přistupovali jinak, zvláštní výhody oproti ostatním hochům však neměli. Kluci se sami snažili zapojit do činnosti, a co hned nezvládali
dokázali časem. Není nikdy kam spěchat. Takové děti jsou zlatíčka, byla s nimi radost a i starost, obohatily svým způsobem naší oddílovou činnost.


Dětská duše je upřímná, poví Vám na plno, co si myslí o vašich přítelkyních, o vašem jednání a v ten nejméně vhodný čas, (většinou na veřejnosti), vám děti položí velmi choulostivou otázku a čekají rovněž upřímnou odpověď.
Děti potřebují volnost pro svůj růst po všech stránkách, omezování si užijí až v dospělosti.
Není radno vynucovat si poslušnost nebo správné jednání dítěte, nevhodným způsobem. – křik, bytí, zákazy, zavírání.
Ať se děti i na veřejnosti projevují svým vlastním způsobem. O jejich činnosti, chování, vyjadřování se starejme postupně a takovým způsobem, aby dítě nepoznalo, že jej poučujete a vychováváte. Základní společenské návyky musí přijmout samovolně a přirozeně.
Pokud však neumíme sami dobře vystupovat, (dobré vychování), tak tuto činnost po dítěti ani nechtějme. Duplicitně bude napodobovat naše špatné chování.
Viděl, jsem v supermarketu stát u panelu s časopisy chlapce, asi osmiletého, s velkým zaujetím si četl časopis ABC, po chvilce přišla jeho sestra a povídá „Tomáši, pojď, už jdeme k pokladně“! Tomáš se na ní podíval a v jeho tváři bylo vidět velké zklamání. Důvodem byl časopis ABC a nemožnost si časopis do prohlížet. Jeho maminka, mu jej nechtěla zakoupit.
Za několik okamžiků jsem se vracel od jiných regálů se zbožím a Tomáše jsem viděl opět číst ABC. Jeho oči a obličej, vyjadřovali pohodu.
Nakonec jsem mněl možnost je pozorovat u pokladny. Tomášova sestra se točila okolo maminky a vozíku s nákupem. Tomáš poslušně, a zřejmě nazloben stál u nich a díval se bez hnutí na zem.
Jiný příklad z pošty. Čekal jsem na odbavení, seděl jsem na lavici a vedle mě byla maminka asi s tříletou holčičkou. Dívenka mněla vyloženě – dle mne – drobnou LMD. Pobíhala po poště, pořád se na něco ptala, občas mně omylem kopla. Maminka, se jí snažila uklidnit a usadit vedle sebe, hrubším způsobem. Občas padla slova o ošklivé dívce. Na konec jí dcerka řekla něco ošklivého – utrhla se na maminku. Padla drobná facka. Dívenka začala brečet, od slabého pláče až po řev. Vše skončilo utěšováním.
K přepážce přistoupila jiná maminka s tříletým hochem, klučina se zaujetím pozoroval v naprostém klidu a pohodě okolí. Maminka zatím vyřizovala svojí záležitost na přepážce.
Odešli spokojeně držíc se za ruce.
Podobná situace se opakovala za malý okamžik, opět maminka s malým chlapcem. Tentokrát klučina požádal maminku, aby jej vysadila na poličku u přepážky. Z toho místa pozoroval práci paní za přepážkou i to co dělá maminka. Opět odešli držíc se za ruce.

Čtyři příklady a každý vypovídá o něčem jiném.

Dětský kolektiv – parta, bez dospělého.
Jeli, dítě o samotě dokáže si hrát a dovádět poměrně delší dobu. Potom začne vyhledávat společnost. Rodiče, sourozence kamarády.
Jsou-li děti ve skupině dvou až čtyř, dokáží dobře spolupracovat, uvažovat, hrát si, něco tvořit, poškorpit se a zase se udobřit. V takové malé partě zaniká potřeba hledat v určitý čas svoje rodiče. Pokud nemají informaci, kdy se mají vrátit domu. (do sedmi ať jsi doma, ze školy do hudebky a rovnou domu, dnes můžeš přespat u kamaráda, apod.)
Ve větší partě, smíšené nebo rozdělené na kluky a dívky, a věkově různorodé se občas mohou zrodit nepěkné plány ve snaze se ukázat. „nejsi-li, srab vylezeš na ten komín“, „ten šesťák mi dnes nadával, co mu provedeme?“, apod.
Nemusí tomu být takto vždy. V každé partě přijde čas na volbu vedoucího, který bude rozhodovat, co se bude dělat. Který, bude též soudcem.
Vytvoří se i skupina sympatizantů s tím či jiným členem. Každý se jednou bude snažit prosadit svůj názor. Parta bude rozvíjet svojí činnost, ať už v dobrém nebo ve špatném světle.
Bude se rozdělovat a zase slučovat. Bude to takzvaný stát ve státě.
Děti se tak mezi sebou naučí komunikovat, postupně získávat názor a náhled na svět.
Jiná parta je ve škole, jiná v okolí bydliště, jiná v kroužku nebo oddíle.
Některé děti však od narození preferují osamocený život. Mají rodiče, sourozence, ale být v partě jiných dětí je pro ně zbytečné. Chodí do kroužku, nebo oddílu. Nejsou tam však plně šťastní. Nejlíp jim je o samotě. Mají svůj svět, a jiné děti i dospělí toto nemusí vždy chápat.

Děti, ale také dokáží velmi racionálně a přesně uvažovat. A to v případech kdy je potřeba důležité rozhodnutí, dokáží reagovat a využít získané vědomosti. Mnohokrát se stalo, že svým rychlým a dobře provedeným činem zachránili nejeden lidský život. A nebrali v potaz svojí momentální nepohodu, strach, zašpinění, námahu.
Děti dokáží vykonat velké dobré skutky a zrealizovat velké projekty, třeba na pomoc něčemu – někomu.
Nepodceňujme jejich schopnosti, ať už jsou v jakémkoliv věku.

Svět dětí je složitý organismus, každý zásah ze světa dospělých jej může, buď obohatit, nebo navždy zničit. Mějme úctu k dětem, k jejich hrám, dovádění, učení se vlastní zkušeností,…

Vítězslav Čermák - Atana


 celkové hodnocení autora: 72.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 19.09.2013, 12:02:47 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Když jsem tak pročítal tento text napadlo mne, že by bylo krásné být stále dítětem. Svět dětí je opravdu jiný, než ten dospělácký. Líbí se mi, že je tento text napsaný „od srdce“ s jistou dávkou „profesní zkušenosti“ (ať už jde o táborového vedoucího, vychovatele či učitele). Z práce je patrné, že ji psala osoba znalá věci. Teď nechci napsat, že rodiče o svých dětech (či o dětech obecně) neví vůbec nic. Ony dva světy se v našich životech stále prolínají – ať už v podobě vzpomínek na časy, kdy jsme byli dětmi, nebo v případě vlastních (či cizích) dětí, se kterými přicházíme pravidelně do styku... Je tento text i určitým ohlédnutím za X lety soužití s dětmi? Nenapíšu souhrn, spíš mám dojem, že apeluje na mysl, duši a srdce dospělých lidí, aby nezapomínali, že také byli (kdysi) dětmi.

Tak... Musel jsem se z toho krapet vykecat, sám jsem strejda na hraní na plný úvazek, naštěstí jen u dětí své sestry. Po obsahové stránce. Text má svůj úvod a vypovídá o něčem. Při bližším prozkoumání je z něj patrné, že má několik podkapitol (témat), které se stále točí okolo hlavní (nosné) myšlenky, kterou jsou děti, jejich pohled na svět, vnímání reality jako takové a hlavně vnímání dospělých duševních pochodů a jednání dětí. Jsou všechny myšlenky, náměty a názory od sebe „správně odděleny“ a také dostatečně (mezi sebou) pospojovány? Nechci tvrdit, že se zde „skáče“ od tématu k tématu, ale trochu se mi nabízí otázka, zda by nemohly být jednotlivé „body“ pospojované lépe (podotýkám, že může jít jen o můj osobní pocit či názor, další čtenáři mohou reagovat na přečtený text jinak, a o tom to je). Text by se neměl "tvářit" jen jako prostý výčet určitých skutečností. I profesně zaměřené texty by neměly postrádat čtivost a přehlednost, aby je čtenáři brali plně za své a rádi je pročítali, popřípadě se k nim i vraceli (teď nemyslím odbornou literaturu, viz učení mučení).

Jak už bylo řečeno, profesní znalosti zde jsou stěžejní složkou, jako určitá „nosná zeď“, která drží celý text pohromadě. Autor ví, o čem píše. Nabízí se však myšlenka, zda není text určen (obsahově) více pro určitou skupinu čtenářů, kteří se pohybují v dané oblasti, či se zajímají o tuto problematiku (ano, souhlasím, kdo nepřišel do styku s dětmi, kdo se o ně nestará a nevychovává je). Není malý kámen úrazu právě v onom pohledu na věc? Co třeba tento text (i samotnou problematiku) více přiblížit širší veřejnosti (čtenářské obci). I s jiným úhlem pohledu? Jaké to je žít a pracovat s dětmi tolik let? Dát do textu více sebe a nejen onen dětský faktor. I přes určitou čtivost textu by mu nezaškodilo jisté zpopularizovaní, větší hloubku a nadhled, aby v něm nebyl jen onen „pohled autora“ a jeho myšlenky (což na druhé straně nemusí být zase špatné).

Po stránce gramatické pozor na interpunkci. Občas chybí, občas přebývá:

- jen tři tečky (ani více, ani méně, přemíra teček evokuje mravence na pochodu),
- pozor na správné užití interpunkce u přímé řeči, píše se na konci přímé řeči a to hned před uvozovkami (na konci), ne až za nimi, interpunkční znaménko je součástí přímé řeči,
- všiml jsem si i nějaké té chybějící čárky ve větách či souvětích (minimálně jednou, což vlastně není zase taková „katastrofa“, čárky občas utečou každému).

Správné slovní tvary (viz spisovná mluvnice), příklad:

- sloveso mít (užité tvary v tomto textu: mněl, mněli, mnělo – opakuje se v různých variacích dle koncovky) – toto vyjádření je nesprávné, mrkni do pravidel. Našel jsem tento odkaz na net, snad pomůže (jde o diskuzi, slůvko mněl pravidla neznají): http://www.ontola.com/cs/di/kdy-se-pise-mel-a

Co se týče užívání pomlček, uvozeného textu (aniž by šlo o přímou řeč), zkratek a slov napsaných velkým písmem (verzálkami), také to používám, užívají se běžně v „odborné literatuře“, tento text se však jako běžná literatura (co se krásné literatury týče – povídka a podobně), netváří, proto lze užití podobných znaků a zkratek akceptovat. Jen pozor, aby toho nebylo příliš, sám jsem kritizován, že ve svých „odborných textech“ používám velmi často uvozovky, ne vždy jsou na místě!

Pokud jsem něco přehlédl, po technické stránce, jistě mne rádi opraví další čtenáři. Napadly by mne snad jen odstavce, jenže poměrně jednoduchý editor pro vkládání textu na SASPI (v internetovém prohlížeči) prostě „nežere“ lepší a složitější formátování, kupříkladu z Wordu, OpenOffice textového editoru a podobně, pak ne nutno odstavce formátovat ručně, ať už pomoci prázdného řádku, nebo html tágu: [tab], který se vkládá na začátek nového řádku, který má reprezentovat nový odstavec (příklad: [tab]Začátek nového odstavce...) Tento tág pak automaticky odsadí počáteční písmeno v daném řádku o několik úhozů vpravo, jako běžný tabulátor na psacím stroji.

Hezký den a psaní zdar.

P.S. Co se nedostatků týče, jak obsahových, technických a podobně, pomůže jak pozorné přečtení, uložení textu na čas „do chládku“ (k ledu) a opětovný návrat k němu po určité doby, popřípadě betareader (další pár očí navíc). Zde záleží jen a jen na tom, jak autor píše své texty a jak je opečovává (ve smyslu dokončovacích prací na již vytvořené práci). Tolik jen na okraj...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Neocortext3
kilgoretraut
Tilda a její př...
Tilda
Na ceste za sno...
Mon
obr
obr obr obr
obr

Tvý soukromý USA
Nikotin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr