obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915544 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39810 příspěvků, 5772 autorů a 391771 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Svět za duhou 3 ::

 autor micromys publikováno: 29.09.2013, 20:17  
Závěrečný díl povídek o světě za duhou, s dalším nepřítelem.
 

Mlhavé podzimní dny formovaly chlad v Lenčině duši. Měla pocit, že je za mlhou, kde se vše ostatní ztrácí. Nacházela se úplně někde jinde a svět jako by pro ni neexistoval. Respektive pro ni existoval zcela jiný, vzdálený svět, kde její duše bloudila a užívala si blaženosti. V tom jiném světě bylo tak krásně oproti tomu světu, kde žila její tělesná schránka! Ani malou dcerku téměř nevnímala, bylo jí už jedno, co se stane, její myšlenky kolovaly někde jinde.
Venku pršelo, ale Lenku to přesto lákalo jít ven. Vyšla tedy před dům. Zvedla hlavu k nebesům a nechala se máčet dešťovými kapkami. Pocítila intenzivní touhu jít a jít až do padnutí. Jít za voláním z jiného světa. Volají ji ze světa za duhou! Jen ještě najít duhu. Hle, je támhle nad obzorem, kde se vyjasňuje a svítí slunce. Pustila se tím směrem a za chvíli se propadla do temnoty.
Když otevřela oči, moc toho neviděla. Ležela na vlhké trávě a všude kolem ní se valila mlha. Nebylo vidět na krok. „Lenko, jsi tu?“ uslyšela hlas elfa Elandora, jejího přítele ze světa za duhou. „Ano, jsem tady! A kde jsi ty?“ volala Lenka, protože elfa neviděla. Ten se za chvíli vynořil z mlhy vedle ní. „Ahoj, vítám tě, jsem rád, že jsi tu. Máme tu nového nepřítele – Lhostejnost. Způsobuje nám tady mlhu, že nevidíme na krok a pod ní je vlhko a chladno. „Aha, takže zase do boje, co?“ řekla Lenka. „Ano, ale přes takovouto mlhu to bude těžké, když není přes ni vidět,“ odpověděl Elandor. Vzal Lenku za ruku a vedl ji k příbytku lesních elfů za vodopádem, respektive směrem, kterým příbytek tušil. Šli a šli, Lence přišlo, že celou věčnost. Lenka jen podle zvuků poznávala, kde asi jsou. Pod nohama jí šustila tráva, to šli po louce. Pak slyšela křupání jehličí, to šli lesem. Nechala se vést Elandorem, cestou zakopávala o kameny a kořeny, ale Elandor ji vždy chytil, než dopadla na zem. Elf se evidentně uměl v mlze dobře pohybovat. Lenka mu to řekla. „Už jsem si zvykl a cestu k domovu už jsem se naučil, ale ze začátku jsem také bloudil a zakopával,“ odpověděl jí Elandor. Konečně dorazili k vodopádu. Byl už z dálky slyšet jeho hukot. Když se přiblížili až k němu, spatřili ho přes závoje mlhy padat dolů ze skály. Šli podél stěny skály k otvoru, který byl za vodopádem skryt. Otvor vedl dovnitř do skály – do příbytku lesních elfů. Jako vždy prošli tmou, až došli k místnosti ozářené loučemi a křišťálovým lustrem na stropě. Elfové tam pobíhali nebo seděli u vyřezávaného dřevěného stolu na dřevěných židlích. Vládce elfů seděl v čele stolu, naproti jeho manželka. Zrovna se podávalo jídlo. Elandor zavedl Lenku ke stolu a usadil ji vedle vládce. „Opět tě tu vítáme, jsme rádi, že nám pomůžeš porazit Lhostejnost,“ řekl jí vládce. „Teď se pořádně najez, ať máš na zítra sílu.“ K jídlu se podával králík. Maso bylo jemné a velmi dobré. Po jídle se všichni napili vody ze zlatého poháru ozdobeného drahokamy. Náhle si Lenka všimla obrázku na stěně. Jarní probouzející se příroda s horami na obzoru. Ten kreslila ona při minulé návštěvě. Elandor jí udělal radost, že ho tam vyvěsil, a hlavně, že se všem líbí.
Po jídle si elfové sedli na podlahu do kruhu a vyprávěli si legendy ze světa za duhou. Lenka dychtivě poslouchala, velmi ji to zajímalo. Občas, když měl někdo z elfů zájem, vyprávěla Lenka něco o lidském světě, ve kterém žije.
Vládce elfů poté pronesl: „Teď půjdeme spát, zítra budeme vstávat brzy, za svítání a vypravíme se do boje proti Lhostejnosti. Tak ať jste pořádně odpočinutí.“ Všichni elfové šli dozadu ke stěně, kam nedopadalo světlo z lustru a loučí, a zmizeli v ní. Lenka za chvíli zjistila, když jí Elandor pokynul, aby šla s nimi, že je tam vchod do další místnosti. Nebyl téměř viditelný, Lenka se ho dříve vůbec nevšimla. Tam, ve sporém světle jedné louče, Lenka spatřila na zemi cosi jako spací pytle z mechu s mechovými polštáři. „Máme tu několik lůžek navíc pro hosty, tak si do jednoho lehni,“ pokynul Lence vládce elfů a ukázal na pytle u zdi. Lenka se tedy zavrtala do jednoho mechového pytle. Byl nádherně měkký, ale ležela vlastně na tvrdé zemi jeskyně, tak měkkost lůžka a tvrdost země byly akorát pro záda, aby nebolela. Lenka za chvíli usnula a zdály se jí samé krásné sny o létání.
Ráno ji vzbudil ruch. Elfové vstávali. Elandor s Lenkou zatřásl: „Vstávej, musíme do bitvy.“ Lenka tedy s nevolí vstala. V mechovém lůžku se tak krásně spalo! A teď musí bojovat! Neví, jestli to vůbec zvládne. Už sice zvítězila dvakrát, proti Nenávisti a Zlobě a proti Smutku a Strachu, ale dokáže porazit i Lhostejnost? Co když teď všechny zklame? Nejradši by se na to vykašlala a nikam nešla. Elfové však byli neodbytní. Naléhali na ni, aby s sebou trochu hodila, že už nemohou meškat. Lenka se tedy s nevolí šourala z jeskyně. Venku ji Elandor chytil za ruku, aby se v mlze neztratila. Elfové znali cestu na Vílí paseku, kde se sejdou s ostatními, nazpaměť. Když tam došli, král elfů zatroubil na roh: TRÁ TA DA DÁ! To byl povel ke shromáždění ostatních tvorů, dětí a hrstky dospělých, kteří mohou do světa za duhou vstoupit. Přes mlhu nebylo nic vidět, ale byl slyšet dusot nohou a hlasy shromažďujících se tvorů. „Doufám, že jsme všichni. Teď zatroubím na výzvu k boji,“ řekl vládce elfů a zatroubil: TRÚ TÚÚ TÚÚ! Brzy i přes mlhu bylo poznat, jak se zešeřilo, a zaburácel hromový hlas: „Vy mě vyzýváte k boji? Chachá, to jsem zvědavá, jak budete v mlze bojovat!“ Všichni se s bojovým výkřikem vrhli za hlasem. Máchali kolem meči, sekyrami a stříleli z luků a snažili se trefit nepřítele. Řídili se jen podle zvuků a temnoty, která Lhostejnost obklopovala. Lenka ucítila chlad a ztratila úplně chuť bojovat. Bylo jí všechno jedno, co s ní bude, co bude se světem za duhou... Jen tak bezmyšlenkovitě máchala klackem, kde tušila Lhostejnost. Chvíli šla, chvíli běžela a najednou si uvědomila, že neslyší žádné hlasy. Zabloudila! Ucítila chlad na nohou. Podívala se dolů a zjistila, že stojí v jakési mokřině. Nohy se jí bořily do země. To by jí ještě chybělo, aby se utopila v bažině! „Elandore! Elandore!“ zoufale křičela. Nikdo však neodpovídal. Pustila se směrem, kterým tušila, že přišla. V mlze se absolutně neorientovala, takže nevěděla, jestli vůbec jde zpět. Ani vlastně nevěděla, jak se sem dostala, kudy šla. Když se po chvíli začala propadat do bažiny až po kolena, zjistila, že její směr není správný. Zachvátila ji panika. Co si teď počne? Nikdo si evidentně nevšiml, že chybí, jak by také mohl, když není na druhé přes mlhu vidět a ještě ke všemu jsou zabraní do boje s Lhostejností. Ani Elandor ji nepostrádá… V tom však zaslechla zvonivé volání: „Lenko, kde jsi?“ Víly! „Tady jsem! Po kolena v bažině!“ Za chvíli se vynořila z mlhy víla se světlými vlasy a po chvíli druhá s rudými vlasy a třetí s tmavými vlasy. Víla se světlými vlasy popadla dlouhý klacek, který ležel na zemi, a podala jeho konec Lence. Musela však popojít kousek do bažiny, stála v ní po kotníky. Druhá víla chytila první kolem pasu, třetí chytila druhou a takto udělaly „hada“ a Lenku vytáhly. „Nechala ses moc ovládnout lhostejností, nejsi jediná, kdo se ztratil. Hledali jsme i některé trpaslíky. Ale nikdo neskončil jako ty v Širých bažinách. Jsme rády, že jsme tě našly, Elandor se už po tobě ptal,“ řekly víly. Lenka se Elandorovi v duchu omlouvala, že mu křivdila. Když to víly dořekly, popadly Lenku za ruku a vedly ji k Vílí pasece. Zavedly ji k Elandorovi. Nejdříve jí ale daly napít teplého povzbuzujícího nápoje, vždyť také byla Lenka celá mokrá a prokřehlá. „Nechala ses moc ovládnout lhostejností,“ řekl jí Elandor. „Ale neboj, musíš hlavně najít sílu ve svém SRDCI, vzpomeň si, jak jsi třeba zachraňovala koťátko, které se nemocné objevilo u vás na zahradě, jak jsi bránila vaše osmáky degu proti manželovým rodičům, jak se tě dotýkají některé osudy lidí, jak stále bojuješ proti zlu a nespravedlnosti…“ Lenka si tedy tato slova vzala k srdci a se znovu nalezenou silou se rozmáchla klackem ve směru největší temnoty, kde pravděpodobně byla Lhostejnost. Náhle jako by se rozsvítilo a mlha se začala rozpouštět. Lhostejnost byla poražena! Vypařila se i s mlhou. Všichni se začali radostí objímat, i když spousta jich byla unavených. Lenka se objala s Elandorem, pak vyhledala Vivianu Mori a Salazaret, nové kamarádky z minula, a objala i je.
Všechno se radovalo, i slunce, které konečně posvítilo na zem, když mlha zmizela. Brzy začalo být teplo. V kraji za duhou začínalo léto. Lenka však náhle uslyšela vzdálené volání. Tentokrát ji však nevolala Maruška, ale manžel. Musela se opět vrátit do lidského světa, ale nebyla moc smutná, protože věděla, že se do světa za duhou může kdykoliv vrátit.
Zanedlouho se také vrátila, šla se vykoupat do řeky, jejíž břehy porostlé křovinami skrývaly písčité nánosy, které sloužily jako pláž. Voda v řece byla průzračně čistá. Lenka si po vykoupání lehla na břeh a sledovala Vivianu Mori, jak si nedaleko hraje na schovávanou se skřítkem Všudybýlkem. Pak spatřila Salazaret, která se kolem prohnala na koni. Pozorovala zvířata, která ve světě za duhou žila, poslouchala zurčení vody a zpěv ptáků. Po odpočinku na břehu řeky se šla proletět. Cestou potkala děti v oblecích různých superhrdinů a také Salazaret v kouzelnickém oblečení, která přesedlala z koně na koště, jako správná čarodějka. Pozdravily se, popovídaly si o životě ve světě za duhou a „tam venku“ (v lidském světě) a letěly dále. Lenka letěla až za hory, ke kterým dolétla poprvé. Za horami se rozpínala široká rovná močálovitá planina s řekami a za ní se zrcadlila azurová hladina. Když se Lenka přiblížila, zjistila, že je to moře. Bílé vlny narážely na písčité břehy a zanechávaly za sebou nánosy škeblí. To bylo něco pro děti! Na břehu jich byla spousta a sbírala lasturky. Pak Lenka zase musela jít domů, k Marušce a manželovi.
Ale často se, když jí bylo smutno, nebo se necítila dobře, do světa za duhou vracela. Když tam nastal podzim, brouzdala se spadaným listím a pouštěla s dětmi draky, v zimě lyžovala nebo bruslila, na jaře se procházela rozkvetlými loukami, v létě se koupala... Lenka měla ráda všechna roční období, milovala i podzim, ačkoliv v ní často vzbuzoval zvláštní melancholii. Zde ve světě za duhou jí bylo blaze, byl to její svět a nikdo jí ho nemohl vzít. A také nevezme.


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 29.09.2013, 20:16:55 Odpovědět 
   Zdravím.

V jednom je povídka - nebo tři krátké povídečky spojené jedním motivem a postavami - konstantní: ani v jednom případě neřešíš, kde se nepřítel vzal, proč na svět za duhou zaútočil. Všechny tři střety jsou vedeny stejným naivním způsobem: Lenka je povolána, dostane se do úzkých, někdo jí pomůže, Elandor zdůrazní, že má děvče bojovat srdcem (velká písmena nemají v textu co dělat) a pak najednou pink! a je vyhráno. Takový prvoplánový popis podle předchozích tvrzení těžké bitvy je nejen neuvěřitelný, ale vyloženě působí odbytě. Jako by ses bála nechat své postavy skutečně trpět. Píšeš o zraněních a nesnázích, ale jako čtenář ti to nevěřím.
Průběžně jsem přemýšlela, co by se s texty dalo provést, aby zněly uvěřitelněji, věrohodněji. Nejen, že už samo členění textu a ploché dialogy nahečmané pohromadě zabíjejí pozornost. Chybí tomu atmosféra. "Všechny ovládl strach" - to ještě netvoří atmosféru. Ale když vylíčíš, jak se bojovníkům prudce rozbušila srdce v očekávání nevyhnutelného boje, jak se tu jeden potýkal s obavami, tam toho zase zachvátil třas a třetí si nervózně hryzal ret, už to vyvolá během čtení určitý obraz, kterého právě docílit chceš. Čtenář pak začne víc vnímat postavy jako skutečné osobnosti, ne jako nakreslené panáčky, kterými šoupeš po plátně.
Většinou platí totéž, co u předchozích dílů. Ani tady jsem nenašla indície, které by mne zavedly k druhému plánu, tedy k pochopení, že Lenka trpí jakousi duševní poruchou a halucinuje (případně utíká do vnitřního světa) - bez interakce s vnějším světem, kdy by třeba manžel vyjadřoval obavy, kam se poděla, to ani nelze zjistit. Stejně tak bych mohla jako čtenář nabýt dojmu, že Lenka skutečně cestuje do jiného světa - konec konců se text tváří jako pohádka nebo fantasy příběh. Ta rovina, kde jsi chtěla vést její duševní chorobu v potaz, tady zkrátka není. Kdybys mi to neprozradila v komentáři, ani mne to nenapadne. Takže znovu zopakuji, nač nesmí zapomínat žádný autor: čtenář vám do hlavy nevidí. Má k pochopení jen to, co je v textu.
 ze dne 30.09.2013, 21:16:42  
   micromys: Lenka skutečně cestuje do jiného světa, její nemoc se projevuje jen v tom, že opustí své dítě.
Nepřátelé jsou všudypřítomní, vyskytují se denně kolem nás, je to každodenní boj.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Ambrózie
Yontalcar
Janě Č. podruhé
Stanislav Klín
Beznaděj?
Jurca
obr
obr obr obr
obr

Štěstíčko v pyžamu
Radher
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr