obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915204 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388987 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ledová královna - část 2 ::

 autor Doll publikováno: 23.09.2013, 17:48  
Horor ve stylu gotického románu.
 

Ani ráno nebyl o nic moudřejší. Paní Cordélie s ním nyní nechtěla ani poobědvat, jak bylo zvykem v minulých dnech. Snad se bála jeho vtíravých otázek? Vyhýbala se mu, jak to jen šlo, celičký den ji ani nezahlédnul. Možná měla špatné svědomí z toho, že mu nechtěně prozradila více, než by se slušelo. Zneklidňovalo jej nepěkné pomyšlení a zlé události, které pravděpodobně zapříčinily její zatvrzelou mlčenlivost. Kdoví, kolik rudé krve již bylo marně prolito mezi těmito odlehlými zdmi?
Rodinné tajnosti!?
Na zasněženém panství zavládla stísněná nálada. Viktor si již nepřál nic víc, než odsud co nejdříve odjet. Přemýšlel, jak přežije další hnusný, nevlídný den s hlavou naplněnou řadou nevyřčených otázek. Bílé nebe nad vysokými věžemi, které se časem proměnily v temné trosky plné usazeného prachu a spících netopýrů, mu nedokázalo dát žádnou odpověď…
Ani nevzhlédl, když mu stará služebná přinesla dnešní oběd. Pohybovala se ztěžka, když před něj sukovitýma rukama pokládala plný podnos. Obnošené šaty, které nosila už bůhví kolik let, nebyly o moc lepším oděvem než rozedrané hadry kdejakého žebráka. Pravděpodobně dožije v bídě, stejně jako mnoho jí podobných, co živoří pod vládou kruté vrchnosti…
„Budete si přát ještě něco, mladý pane?“
„Ne, děkuji vám. Můžete jít.“
Stará žena se s námahou narovnala. Zdála se být tak strašlivě sešlá. Těžko říci, zda na tom měl vinnu její vysoký věk, nebo dlouhý život plný tvrdé dřiny. Hrabě zacházel se svými poddanými tak zle, jako by to byli spíš nevolníci. O tom měl Viktor již mnohokrát příležitost přesvědčit se na vlastní oči. Služebná si nervózně otírala mozolnaté dlaně do nuzné suknice. Otálela u dveří, jako by odsud nechtěla odejít. Konečně se osmělila promluvit:
„Pane Viktore, já…“ odmlčela se, neboť nedokázala najít ta správná slova. „Nechci vám radit, jsem stará a hloupá, ale…“
„O čem to mluvíte?“
„Hrabě přijel. Dnes se vrací na hrad.“
„Hrabě je zpátky?“ zvolal Viktor se vrůstajícím údivem. „Takže vy víte, kde byl!?“
„Já nic nevím,“ bránila se stařena, do očí mu však nepohlédla. Těžko poznat, zda lhala, či mluvila pravdu. „Přísahám, že nevím o nic víc než vy!“
„Tak co tím sledujete? Proč mi vykládáte takové věci?“
„Pro své svědomí musím,“ vyrazila se sebe stará žena. „Uvidíte ho dnes večer. Neptejte se pána, kam jel!“
„Proč bych se nemohl zeptat, když můj hostitel tak záhadně zmizel?“
„Pane Viktore, poslechněte mne, prosím!“
„Proč bych vás měl poslouchat?“ ušklíbl se Viktor. „Nemám se jej ptát, kde byl a co tam dělal? To je nějaká pověra, či co?“
„Ne! Radím vám dobře.“
„A co když vás neposlechnu?“ namítl se smíchem.
„Stane se neštěstí!“
„To máte ze svého pána takový strach?“
Místo odpovědi jen pokřižovala. Bylo to tak samozřejmé gesto, že jej z nevysvětlitelných důvodů vyděsilo. Takhle od sebe přece prostí lidé zaháněli ďábla! Zamračená stařena se mlčky odbelhala se dveřím. Cosi přitom mumlala spíš sama pro sebe, nicméně slova musela být určená právě malému muži:
„Komu není rady, tomu není pomoci.“
Jak pravdivé přísloví! Viktor měl už na jazyku jadrnou odpověď, zarazil jej však vážný tón, který zazněl v jejím zvláštním varování. Osaměl v melancholicky laděné komnatě, kde z každého sebemenšího detailu dýchala nepředstavitelná staroba. Náhle jej přepadl podvědomý strach z neznáma. Jaká hrozba se skrývala ve vyřčených slovech? Zrak mu znovu zalétnul k turnajovým rytířům z vybledlých barev na kdysi nádherné tapiserii. Časy jejich slávy již dávno minuly…
V nenávratnu. Jídla se ani nedotknul, nějak jej úplně přešla chuť. Už nedokázal dál vydržet zavřený v tom odporném pokoji. Dřevěný nábytek byl celý zpuchřelý, holé zdi prolezlé lezavou vlhkostí. Znechuceně za sebou práskl dveřmi. Pusté, studené místnosti starého sídla nedokázal pořádně protopit ani šlehající oheň v horkém krbu, kterých zde bylo ostatně jen velmi poskrovnu. Každý rozumný člověk by musel usoudit, že se znovu ocitl ve středověku. Zde se čas nadobro zastavil…
Viktor kráčel ztichlými chodbami. Nenarazil na nikoho, až začal sám pochyboval o tom, jestli zde vůbec ještě někdo žije. Ledové bludiště složené z neobydlených síní zařízených ztrouchnivělým nábytkem a zchátralých sálů plných šedivé suti se proměnilo v liduprázdné mauzoleum. Všechno zde bylo jako z jiné doby. Jako kdyby náhle vstoupil do minulosti, odkud už není úniku…
Sídli zde duchové?
Zimomřivě se otřásl. Shledal, že proud vzduchu v jedné chodbě není stejně chladný jako v ostatních odbočkách, ale přímo nesnesitelně mrazivý. Jako sněhová zhouba, která nepřetržitě vládla tam venku. Polil jej studený pot. Místo aby pokračoval rovně, zabočil doleva. Následoval nevysvětlitelný průvan, který kvílel ve zšeřelých zákrutech zdánlivě nekonečného koridoru. Horká krev se mu rázem změnila v rudý led. Nyní mu všechno připadalo až děsivě povědomé…
Jako by znovu vstoupil do své noční můry. Slepá odbočka končila holou zdí, kterou ve Viktorově snu prošel bezejmenný přízrak. Bál se pohlédnout za sebe, aby opět nespatřil zlověstnou postavu plnou mrazivé zloby. Vzpomněl si na staré pověsti o bílé paní, která prý navěky bloudí v opuštěných zříceninách. Zjevuje se vždy, když má dojít k nějakému velkému neštěstí nebo k násilné smrti…
Varování ze záhrobí!?
Ledový průvan přicházel z rozšklebené spáry mezi těžkými kamennými bloky. Při bližším pohledu poznal, že očividně nedrží pohromadě tak, jak by správně měly. Vytáhl z dlouhý nůž, co vždy nosil zavěšený na opasku, a opatrně vsunul ostrou čepel do černé mezery ve tlusté stěně. Zvědavost brzy odhalila, že jde o tajné dveře, které bylo možné otevřít pouhým tlakem na jisté místo.
Odhalený průchod skýtal mnohé záhady. Viktor nevěděl, zda se vůbec odváží pátrat dál. Táhl z něj ohavný vzduch. Ucítil nepříjemnou vůni čerstvé hlíny, smíšenou s čímsi dalším, s něčím neskonale sladkým jako stará mršina. Páchnoucí chodba se svažovala směrem dolů. Ztuhlá zemina mu klouzala pod nohama. Těžko říct, jak dlouho tápal podzemním tunelem plným plesnivého přítmí, než konečně spatřil první záblesky slabého světla…
Pronikalo zrezavělými mřížemi, zasazenými v nepatrném výklenku vysoko nad jeho hlavou. Tajný tunel vyústil v zatuchlé sklepení, plné odporných pozůstatků dob dávno minulých. Do udusané hlíny se vsakovaly mělké kaluže ledové vody. Kapala z promáčeného stropu, místy podpíraného silnými dřevěnými trámy. Zatrnulo mu, když si uvědomil, že musí být skrz naskrz prohnilé. Kdy už se definitivně rozpadnou na kusy!? Každou chvíli se mohly zřítit a navěky jej pohřbít pod obrovskou vahou uvolněné zeminy.
Naslepo zapadl do jedné černé odbočky, zvědavý, kam asi povede. Objevil velkou kovanou truhlu, částečně skrytou za kamennými zbytky vybourané zdi. Zdálo se, že kdosi ji dal strhnout záměrně, aby vznikla tato odrazující skrýš. Ztrouchnivělé dřevo se mu samo pohnulo pod zkřehlýma rukama, když zvedal těžké víko. Skoro ani necítil vlastní paže. V mrazivé temnotě se zalesklo uloupené zlato. Spatřil třpytivý prsten posázený planoucími rubíny…
… nádherný prsten, který dosud krášlil uťatý prst, neboť evidentně nešel tak snadno stáhnout z mrtvé ruky. Zlaté mince zle hyzdily zaschlé skvrny od nedávno prolité krve. Poskvrnila i nevinné dřevo, na některých místech bylo celé zčernalé. Drahocenný hřeben posázený vzácnými kameny byl hrubou silou vyrván ze zničeného účesu nějaké nebohé ženy. Mezi tupými zuby dosud ulpívaly vytržené vlasy…
Vynořila se před ním živá představa, jak početná smečka mizerných lapků v otrhaných hadrech uprostřed zelených hlubin zimního hvozdu nedočkavě číhá na tučnou kořist. Prastará sklepení, vykopaná snad před stovkami let pod polorozbořeným hradem, se stala tajnou skrýší zbojnické bandy. Přes olezlé zdi se smýkly mihotavé plameny ze zažehnuté pochodně…
… krve by se v něm nedořezal. Chtěl utéct, ale nebylo kam. Vtom uslyšel v dálce za sebou čísi kroky. Najdou jej!? Nechal otevřenou truhlu plnou ukradených cenností a rychle se vrhl do postraní chodby, které si předtím vůbec nevšiml. Stojatý vzduch zčeřil jeho přerývaný dech, když klopýtal po zledovatělé hlíně v podzemním tunelu. Stěží viděl na krok před sebe. Letěl nestvůrnou tmou…
… pojednou narazil na nečekanou překážku. Vší silou se do ní opřel, až zrezavělé panty málem povolily. Z druhé strany se ozval pronikavý křik. Viktor se na nic neohlížel. Vyrazil zpuchřelé dveře, aniž by uvažoval o tom, kam vedou. Nelidský chlad mu naráz rozpustil všechny kosti v těle…
Ocitl se ve zpustošené kapli. Mrtvé šero, spoře narušované pouze ostrými střípky barevného světla z mozaikových oken, kde jen nejasně rozeznával mramorové rozvaliny stržených stěn, lemované rozbitým sochami zapomenutých světců. Uprostřed potemnělé stavby spatřil obrovský ledový blok. Průzračnou rakev pro zesnulou ženu zabalenou v bílém rubáši, kterou již znal z noční můry. Nedokázal uvěřit svým očím. Příšerné poznání probodávalo mrtvolným mrazem jeho ubohou duši. Obrátil se ke zděšené Cordélii, která se krčila blízko u obludného oltáře…
„Kdo je to!?“
„Má sestra!“ vykřikla přerývaným hlasem. „Hrabě ji zabil!“
„Hraběnka!?“
„Utekla s jedním mužem,“ vzlykala Cordélie. Její vzpomínky byly stále velmi živé. „Už si ani nepamatuji, jak se jmenoval. Zmizela tak rychle, že tu nechala i mě. To jsem byla ještě dítě.“
„Co se s ní stalo?“
„Jedné… jedné noci se vrátila. Bylo to v zimě. Celou noc běsnila hrozná sněhová bouře. Hrabě ji nechtěl vpustit dovnitř, i když sám slyšel, jak křičela. I já jsem to slyšela. Má sestra… Zmrzla před bránou jako nějaká žebračka!“
„Odporný konec.“
„Lidé druhý den zanesli do kaple, hrabě o tom ani nevěděl. Od té doby se sem chodím modlit. Modlím se za jeho smrt!“ v jejím pohnutém hlase se ozývalo zřetelné nepřátelství, které naostřilo její obvyklou líbeznost do smrtící špičky.
„Neplačte!“ zaprosil Viktor.
„Jak jste se sem proboha dostal!?“ obořila se na něj se slzami v očích. Tón zraňoval svou nevšední ostrostí jako kusy polárního ledu…
„Sám nevím,“ odvětil Viktor. „Všiml jsem si, že na jednom místě je ve zdi prasklina. Vypáčil jsem ty tajné dveře do sklepení. Byla tam truhla plná zlata. Našel jsem v ní moc krásný prsten. I s prstem!“
„Tam schovávají svůj lup,“ vyhrkla Cordélie. „Má svoje lidi. Nevím, kolik jich je, ale vím určitě, že včera v noci už odjeli. Hrabě je na hradě nechce.“
„Viděl jsem je,“ opáčil Viktor. Ona jen zalapala do dechu. „Nemohl jsem spát. Stál jsem u okna, když jsem je uviděl před branami. Přivezli tu zpropadenou bednu!“
„Jste v nebezpečí!“
„Já!? Vy jste jediná, kdo mne zde viděl. Vy byste mi přece neublížila, nebo ano?“
„Já ne, ale nezapomínejte, že na panství nejsme sami. I zdi mají uši! Jděte do své komnaty,“ poručila mu Cordélie způsobem, který nepřipouštěl sebemenší námitky. „Zamkněte se tam a nikoho k sobě nepouštějte! Nikoho!“
„Mám se schovávat?“
„Nevycházejte ven!“
„Proč!?“
„Musíte mne poslechnout!“
Upírala na něj prosebný pohled. Viktor jen rozpačitě přikývnul. Roztřásl se zimou. Zpustošená kaple vydechovala mrazivé zlo. Snažil se vyhnout nehezkému pohledu na kamenné lože, kde spočívala zesnulá hraběnka pod průzračným příkrovem věčného ledu. Vyhlížela jako živá…
Ledová královna.
Následoval její mladší sestru. Cordélie odemkla klíčem ze svazku na silné šňůře u pasu zrezavělý zámek, který bránil nezvaným hostům ve vstupu do míst zasvěcených neměnné smrti. Zimní den vládl podivnou prázdnotou. Odvedla jej zpět do pochmurné komnaty, kde již strávil tolik bezesných nocí. Znovu se na něj upřeně zahleděla…
„Udělejte, co říkám,“ nabádala jej. „Nikoho k sobě nepouštějte!“
Těžké dveře za ní zapadly. Nezbylo mu nic jiného, než spoléhat na oporu pevného dřeva. S každou další hodinou, co uplynula v chladném přítmí zapomenutého hradu, v něm neustále vzrůstala strašná nejistota. Viktor se mohl jen domýšlet, co se s ním stane. Mohl jen doufat, zda odsud ještě odejde živ a zdráv. Čas se nesnesitelně vlekl…
Někdo zabušil na dveře. Po hlase poznal toho starého muže, který jej obsluhoval, když byl Viktor před pár dny uveden jako host. Nyní se mu zdálo, že od té doby už musela uplynout celá staletí…
„Pane Viktore? Jste tam?“
„Ano!“
„Hrabě vás chce vidět,“ vyřizoval shrbený sluha. „Ptá se, proč jste nepřišel k večeři.“
„Řekněte, ať pro dnešek přehlédne mnou nepřítomnost. Není mi dobře,“ křiknul Viktor a přitom jej napadlo, že v podstatě ani nelže. Po tom, co viděl dole v tom odporném sklepení a navíc ještě nahoře v ledové kapli, se skutečně necítil právě nejlépe…
„Jste v pořádku, pane!?“
„Nejsem!“
„Co se vám stalo?“
„Nestarejte se o mne!“
„Ale pane –
„Jděte pryč! To je rozkaz!“
„Promiňte, pane,“ vyrazil se sebe ubohý stařík. „Nechtěl jsem vás rozčílit. Už půjdu!“
Opravdu odešel? Viktor se přitiskl k zavřeným dveřím a jenom naslouchal. Belhavé kroky doznívaly ve vzdálené odbočce tiché chodby. Napětí pominulo, přesto nedokázal zůstat chvíli v klidu. Přecházel velkým pokojem, neschopen ani na moment udržet jasnou mysl. Nenáviděl vynucenou nečinnost a tohle nekonečné čekání jej pouze přivádělo k šílenství. Stmívalo se…
Vysoko na černém nebi se objevil jasný měsíc, omračující záře přehlušila i lživé světlo slábnoucích hvězd. Dole v bouřlivém údolí se mrazivý vítr s ohlušujícím řevem proháněl po lesnatých úbočích okolních kopců, spící stromoví sténalo ve sněhové vichřici. Jako by v ní tančily samé hříšné duše…
Rej mrtvých.
Dveře se začaly pomalu otevírat. Dovnitř pronikl nepříjemný průvan, tak příznačný pro všechna stará, zpustlá sídla plná zamlčených vzpomínek, následovaný přízračnou postavou. Viktor nedokázal uvěřit svým očím.
Mrtvola z ledového bloku!?
Říká se, že pouhý pohled na zjevení ze záhrobí dokáže nešťastného smrtelníka nadobro oslepit. Bylo bledé jako čerstvě padlý sníh, přineslo s sebou závan zimy. Kráčelo němou tmou, rozpuštěné vlasy stékaly po bělostné róbě, dlouhé rukávy se téměř dotýkaly kamenné podlahy. Až když slabá zář skomírající svíce v její průsvitné ruce zatančila na smutné tváři, poznal paní Cordélii. Na okamžik v ní spatřil mladší podobu její zesnulé setry…
„Přišla jsem vás varovat,“ pronesla naléhavým hlasem.
„Varovat mne?“ užasl Viktor. „Je to tak zlé!?“
„Musíte utéct. Jde vám o život!“
„Co!?“
„Hrabě vás chce zabít, protože jste odhalil jeho tajemství,“ prozradila Cordélie s mrazivou vážností v hlase, který jej ani na moment nenechával na pochybách o pravdivosti jejích slov. „Poslouchala jsem za dveřmi, když si myslel, že je sám. Bude to vypadat jako nehoda. Zítra ráno vás pozve na vyjížďku, ale vy už se nikdy nevrátíte!“
„Co mám dělat?“ vyhrkl Viktor.
„Pomůžu vám, když vy pomůžete mně.“
„Jak!?“
„Odvezte mne odsud!“ vykřikla Cordélie plná dlouho potlačovaného zoufalství…
„Kam?“
„Na tom mi nezáleží, hlavně, když budu co nejdál od hraběte. Je to vrah! Nenávidím ho!“
„Rozumím vám,“ připustil Viktor, protože velmi litoval jejího trpkého osudu. Pro nikoho v jejím postavení nemohl být život žádný med…
„Pak mi pomůžete?“ zvolala Cordélie s novou nadějí.
„Tak slepě se svěříte do rukou cizího člověka?“
„Jste má jediná naděje. Sama se odsud nikdy nedostanu!“
„Vypadá to, že musíme spoléhat jeden na druhého, abychom vůbec přežili,“ uznal Viktor s ponurou nevyhnutelností. „Ano, udělám, co budete chtít.“
„Děkuji vám!“ vyrazila ze sebe Cordélie. „Utečeme dnes v noci, až budou všichni spát. Přijdu k vám přesně o půlnoci. Nesmíte usnout!“
„Budu připraven na cestu. Sejdeme se na nádvoří.“
„Slibte mi, že neodjedete beze mne! Prosím!“
„Nenechán vás zde, slibuji,“ ujišťoval ji Viktor. „Odjedeme společně.“
„Věřím vám,“ řekla Cordélie. „Nesmíte mne zklamat!“
„Nezklamu vás, to slibuji.“
„O půlnoci!“
S těmi slovy se tiše vytratila tam, odkud přišla. Viktor zůstal sám se svými neveselými myšlenkami. Mimoděk přistoupil k oknu a vyhlédnul ven. Jeho zrak, částečně oslepený noční temnotu, bezmyšlenkovitě bloudil po nebezpečné divočině, která ze všech stran obklopovala starý hrad. Již brzy se bude ubírat po nejistých cestách. Mnohé z nich nikam nevedou. Co jiného mu však zbývalo? Jemné sněhové jíní ulpělo i na tlusté skleněné tabulce, kterou zase přibouchl. Cosi v zimní noci věštilo brzkou zkázu a strašlivou smrt…

***

Udeřila dvanáctá hodina. Viktor a Cordélie se setkali na prázdném nádvoří. Kůň, osedlaný a připravený na cestu, už neklidně klapal podkovami. Nemohli se zde dlouho zdržovat, nebylo času nazbyt. Bylo skoro jako ve dne, studené světlo se rozprostíralo široko daleko přes černé lesy, modravé závěje třpytivého sněhu až na ostré stíny neschůdných hor za ztemnělým obzorem. Nad hlavou jim zářil smutný zimní měsíc…
Půlnoční slunce.
Sněhová vichřice ztichla. Noční svět byl v měsíčním světle celý bílý. Spící panství v něm působilo jako přízračný výjev ze zlého snu. Lživou iluzi narušené skutečnosti ještě umocňovalo vtíravé tušení neživých tvorů, kteří možná nepřebývají jenom na samém dně záludné lidské mysli. Mohli se ukrývat kdekoli. Sešlé budovy připomínaly předpotopní zříceniny, napůl zhroucená zeď s obrovskou bránou zase pekelný vstup do podsvětí…
Přestože Cordélie se narodila a vyrostla právě mezi kamennými zdmi starobylého hradu, nedokázala se při posledních pohledech na místo, kam se nejspíše již nikdy znovu nevrátí, přece jen ubránit nehezkému záchvěvu pověrečné hrůzy. I ona sama v něm působila jako pouhý přelud…
Stříbrná zář tančila po bledém obličeji s široce rozšířenýma očima, skloněné šíji i na křehkém zápěstí, kterým si přidržovala vířící sukně. Její snová podoba se střídavě ztrácela a opět vynořovala v sivých stínech mezi šeptajícím stromovím. Viktor ji vysadil do sedla. Koňská kopyta dusala hlubokým sněhem, kam až oko dohlédlo…
„Kam pojdeme?“ zvolal Viktor.
„Vím o vesnici, která leží hned za lesem,“ odpověděla Cordélie. „Je to jen pár hodin cesty. Nad ránem tam dorazíme!“
„Kudy?“
„Musíme se držet staré silnice!“ vykřikla Cordélie, ale další slova jí odvál od úst silný vítr…
Viktor věděl, o čem mluví. Pokud si pamatoval, stará silnice vedla směrem na sever, skrz hustý, divoký hvozd. I když po ní již léta nikdo nejezdil. Z žádné mapy se mu ale nepodařilo vyčíst proč. Pobídl odpočatého hnědáka. Brzy minuli otlučený milník, nakloněný na stranu jako vykotlaný náhrobní kámen. Kůň klusal po nepohodlné cestě, místy zarostlé vysokou trávou či trnitým křovím. Všechno spálil nemilosrdný mráz…
Noc byla neuvěřitelně jasná, to bylo jediné štěstí, jinak by byl jejich riskantní podnik předem odsouzen k nezdaru. Zimní měsíc prozařoval černé mlčení kolem dokola. Jakýsi zvuk ostře zazvonil o křehkou dokonalost nočního ticha. Ve zbývajících útržcích vědomí ji již nevybavovala nic víc, než že se to stalo strašně rychle. Dřív, než si to vůbec Cordélie stihla uvědomit. Stříbrný svět se rozpadl na tisíce třpytivých krystalů ledu…
Cinkot kovu.
Kůň náhle podklesl v kolenou a s příšerným řevem se svalil na bok. Viktor ještě stihl seskočit ze sedla a strhnul s sebou i zděšenou Cordélii, dříve než oba skončili v prachu cesty. Zázrak, že až na nějaké modřiny se ani jeden z nich vážně nezranil. Škoda, že kůň na rozdíl od nich neměl takové štěstí. Šlápl do želez, které kdysi dávno položil nějaký lstivý lapka jako nástrahu na neopatrné poutníky. Byla celá zrezavělá, ale zvládla ho zmrzačit nadobro…
Ostré železné hroty rozdrtily svaly a šlachy, některé pronikly až ke kosti. Měl zlomenou nohu, takže se nemohl ani hnout. Bylo by velmi kruté nechat jej samotného na místě, aby pomalu dodělal uprostřed liduprázdné silnice. Viktor mu nedokázal pomoci jinak, než že mu mečem milosrdně srazil vaz. Rudá zkáza roztavila bělostnou dokonalost, když hustá krev vyprskla na zasněženou cestu. Byla tak horká, až se z ní kouřilo. Cordélie sotva překřičela vřískající vítr -
„Co budeme dělat!?“
„Musíme dál!“
Nebyla jiná možnost. Zůstat na místě by se rovnalo sebevraždě. Kdoví, jak dlouho už klopýtali v nekonečných sněhových závějích. Cordélie se zachvěla zimou. Drobné ruce jí mrzly. Oblékla si sice kožešinový plášť s teplou podšívkou, pořádně zahřát se však nedokázala. Brzy byla celá jako kus ledu. Myslela na tu dálku, kterou bude muset ještě ujít, myslela na to, že se třeba z hlubokého lesa už nikdy nedostane. Viktor byl pořád pár kroků před ní. Co když mu přestane stačit?
A on ji tu nechá!?
Musela s ním za každou cenu udržet tempo, i když vůbec nebyla zvyklá dlouhé chůzi. Zničené střevíčky byly skrz na skrz promáčené rozteklým sněhem. Jako by byla bosá, do nohou se jí zařezávala ostrá bolest, sálala ze ztvrdlé země, utopené pod silnou vrstvou nového sněhu. Přesto šla pořád dál. A dál…
Ledové peklo.
Za nějaký čas už přestala vnímat i to. Viktor náhle změnil směr a bez varování zmizel mezi houževnatým stromovím podél hrbolaté cesty. Cordélie ho zdráhavě následovala. Obklopovala ji mrazivá temnota, sápala se po ní ze všech stran. Už se sotva držela na nohou. Všechny plané naděje do budoucnosti se v ní drtivě rozpadly na tisíc kusů. Nezbylo jí nic víc, než přízračná pustina plná děsivých náznaků…
„Už nemůžu,“ naříkala Cordélie. Nohy jí vypověděly službu a ona bezvládně klesla do sněhové závěje…
„Vydržte,“ opáčil Viktor. Nepohlédl na ni.
„Nedokážu jít dál!“
„Není čas odpočívat,“ objasnil Viktor. „Nesmíme zůstat na místě.“
Kráčel dál, aniž by se za ní jedinkrát otočil. Byla tak vyčerpaná. Přesto se jí podařilo s námahou vstát a rozběhla se za ním. Kožešinová kapuce jí ve spěchu sklouzla z hlavy a plavé vlasy divoce vlály ve větrných poryvech. Větve lesních velikánů vysoko nad ní tiše sténaly strašidelným hlasem. Po pár krocích zakopla a znovu ztratila rovnováhu. Cordélie zcela propadla zoufalství…
„Počkejte! Nenechávejte mne tady!“
„Vzpamatujte se!“
Viktor ji zvedl na nohy. Nevnímala, jako by už byla předem napůl mrtvá. Zatřásl s ní, až jí hlava odlétla dozadu. Cordélie vykřikla a konečně se mu podívala do tváře. V zastřených očích měla nepřítomný výraz, jako když se člověk probouzí z noční můry…
„Chcete umřít!?“
„Ne!“
„Tak musíte jít dál!“
Popadl její zkřehlou ruku a navzdory všem nářkům ji táhl za sebou. Cordélie s ním sotva stíhala držet krok. Bezděky si vzpomněla na peníze, které pečlivě ukryla v tlusté podšívce svého rozevlátého pláště. Nebylo jich moc, ale na dobrou večeři a pohodlný nocleh v nějakém hezkém hostinci by to snad stačilo. Možná i na nějaké nové oblečení, které by ji dovedlo lépe uchránit před krutým chladem.
Dávno sešli z cesty, ona sama už by se ani nedokázala vrátit zpět ke staré silnici. Noční les ji mátnul, nedokázala si vůbec představit, jak by se tu vyznala ani za bílého dne. Kolik lidí už zde zemřelo? Co když také z posledních sil klopýtali mezi zasněženými stromy, ruce mrznou, v hlavě se míhají dávno mrtvé odrazy, neviditelní duchové zbloudilých poutníků. Vznášejí se jí před očima…
Rozesmála se.
Vše bylo marné. Už i ten šílený smích ji stál příliš mnoho sil. Vypadalo to, že útěk jim nějak nevyšel. Napřed pošel kůň, pak bude na řadě ona a nakonec zemře i mladý muž. Nebylo to svým způsobem komické? Viktor v nejmenším nechápal její ječivé veselí.
„Zbláznila jste se!?“
Neodpověděla. Cítil, jak křečovité sevření jejích prstů v jeho dlani pomalu ochabuje. Zpomalovala jej. Zdravý rozum mu říkal, že by takovou neužitečnou přítěž měl bez milosti nechat na místě, nicméně špatné svědomí mu to přesto nedovolilo. Divoký vítr mu vmetl do tváře zmrzlý sníh. Už si to málem ani neuvědomil. Nesměl se zastavit, ani jí nesměl dovolit, aby navždy usnula ve sněhových závějích. To jí snad našeptávali hladoví duchové?
Měsíční paprsky prozařovaly nehostinný hvozd. Všechno v něm kol dokola mlčelo, jen noční vítr vřískal vysoko v holých korunách lesního stromoví. Zabloudili ke skalám, postříbřených bělostným sněhem. Měl pocit, jako kdyby jej neproniknutelná temnota v rozšklebeném ústí jeskyně upřeně sledovala. Představil si prázdný oční důlek uprostřed lysé lebky, kde světlo již dávno navždy vyhaslo. Otřásl se neblahou předtuchou čehosi zlého. Znavené děvče za ním upadlo a už nemělo sebemenší sílu pokračovat dál…
Nebylo na výběr. Viktor odtáhl Cordélii dovnitř, neboť už se nezvládla ani sama udržet na nohou. Vyčerpaně se mu zhroutila v rukou. Už nedokázala udělat jediný krok. Za zavřenými víčky jí tepala tupá bolest. Ulehla na kamenité dno. Lesní jeskyně skýtala stísněný úkryt před venkovní nepohodou. Zde přečkají dnešní noc…
… příliš promrzlí a vyčerpaní na to, aby si vůbec uchovali sebemenší naději na přežití. Po pár neúspěšných pokusech se jim přece jen podařilo rozdělat oheň z nalámaných větší a různého suchého chrastí. Viktor musel obětovat kus hořlavého pergamenu ze své velké brašny. Naštěstí to nebyla žádná důležitá listina. Seděl u ohně a hřál si promrzlé ruce nad šlehajícími plameny. Padal na něj dlouho odpíraný spánek.
Cordélie na tom nebyla o nic lépe. Doléhala na ni strašná únava, už ani nedokázala udržet oči otevřené. Začala ztrácet vědomí. Promrzlá až do morku kostí. Když usínala, už téměř ani nevnímala palčivý led hluboko v sobě samé…

***

Ti, kteří nenašli žádný bezpečný úkryt, se ocitli rovnou ve válce běsnících živlů. Neznala slitování. Jako by v ní ožila zhoubná nenávist všech nesmiřitelných duší, které nikdy nenaleznou pokoje. Hněv horoucí jako roztavené železo, žal ledový jak třeskutý mráz uprostřed černé norské zimy. Jen velmi málo zbloudilých poutníků ve zdraví přežilo onu zlou noc. Co z ní vzešlo, to nikdo z lidí nevěděl. Živoucí bytosti by nikdy nedokázaly pochopit pravou hloubku mrazivé hrůzy…
Oheň dávno vyhasl.
Viktor začínal pomalu přicházet k sobě. Hlava mu padala na ramena. Usnul opřený zády o hrbolatou skálu, zabalený do tlustého, nepromokavého pláště. Ze země vyzařoval hrozný, zraňující chlad. Dobré oblečení ho možná zachránilo před omrzlinami, navíc byl také velmi otužilý. Vyprostil zkřehlé ruce ze silných kožených rukavic a protřel si opuchlé oči.
Napřed nerozeznával nic víc, než potemnělý prostor jeskyně, cele vyplněný palčivou prázdnotou, kde je občas přeskočil vzácný záblesk denního světla. Mladá žena bez hnutí spočívala na tvrdém loži z kluzké skály. Kožešinový plášť se jí ve spánku svezl ze zad a pomačkaný oděv pod ním odhaloval holý krk s jedním obnaženým ramenem. Z kamenitých útrob podzemního paláce vytékal omračující mráz…
„Cordélie!?“
Ležela převrácená na bok, zády k němu. Spala tak tvrdě? Šero ji proměnilo v nezřetelnou věc, sotva viditelnou ve slabém odlesku vzdálené záře z míst, kde malá podzemní dutina ústila vzhůru na povrch. Viktor si všiml jejích dlouhých, hustých vlasů, které se jí plazily přes odvrácenou tvář. Rozpletené prameny se slepily sněhem, když se jí dotknul, málem se spálil. Sálal z ní čirý led…
„Cordélie! Probuďte se!“
Neodpovídala. Nemohla. Umrzla k smrti! Zatímco on sám spokojeně spal. Viktora náhle posedl nevysvětlitelný odpor k sobě samému. Byla to jeho vinna!? Proč ji proboha bral s sebou? Odvezl ji z místa, kde celý život pomalu umírala, vstříc plíživé smrti v ostrých spárech hladového ledu. Málem se nad ní rozplakal. Musel ji nechat tam, kde zemřela, neboť nezbyla žádná jiná možnost. Jestlipak se někdy dočká řádného pohřbu? Neodvažoval se domýšlet, zda její tělo dlouho zůstane neporušené.
Nic mrtvého, co už se nedokáže samo bránit, by v žádném případě nezůstalo ušetřeno slizkého zájmu masožravé zvěře. Zvlášť, když je v tomto období tak obrovská nouze. Otřásl se jak pronikavou zimou, tak tím nepěkným pomyšlením. Když vyšel ven ze stísněné jeskyně, která se právě stala otevřenou hrobkou, ovanul jej mrazivý vítr…
Zasloužil si žít?
Pohltilo jej ohlušující ticho spící přírody. Bylo v ní cosi zlovolného. Zakoušel nevysvětlitelný strach z neznáma, neodvažoval se ani projít hlubokými stíny schýlených stromů. Rostly tu staré, prastaré borovice se šerednými tvářemi vrostlými do rozšklebené kůry. Šupinaté kmeny pokrýval hustý mech, vanuly z nich matné vzpomínky na dávno zetlelé listí. To, co tiše tráví šťavnaté mrtvoly, stejně jako odumřelé kusy svého vlastního dřevnatého těla…
Síla pralesa.
Vysoko nad temným lesem plakala sedá obloha, zpola zacloněná těžkými mračny. Ztěžkla nebezpečným příslibem nového sněhu. Viktor klopýtal osamělou stezkou, obklopenou štíhlými břízami. Sklíčeně se krčily v sněhových závějích, stejně hubené a pobledlé jako bývala mladá Cordélie. Kolem dokola vše pomalu zmíralo mučivým mrazem…
Nesměl myslet!
Neodbytní duchové se rádi vracejí. S oblibou oblékají svá nehmotná těla do shnilého masa a zpráchnivělých kostí, které mají správně navždy tlít v němé zemi. Tam, odkud povstali, zpravidla nic neroste. Každý se je od sebe snaží všemožnými způsoby odehnat, ale oni se mnohdy nedají vymýtit ani těmi nejupřímnějšími modlitbami. Jsou především v nás samých…
Viktor se ani na moment nezastavoval, přestože ho trápil velký hlad, žízeň a navíc se začínala hlásit i únava. Jak daleko se dostal? Jak daleko bude ještě schopný dojít, než mu nadobro dojdou síly!? Občas se skrz holé větve zadíval vzhůru, nerozeznával však nic víc, než slepou prázdnotu. Opatrně překračoval vystouplé kořeny, propletené ve slabém mlází, kam zřejmě nikdy dřív nevstoupila žádná lidská noha. Bloudil v bílé beznaději…
Divočina.
Upadl na tvář. Neschopen se dál udržet na nohou. Připadal si jako padlý voják, který prohrál v rozhodující bitvě se svým vlastním osudem. Viktor si s odzbrojující jistotou uvědomil, že už zanedlouho dojde na konec té nejdelší cesty. Věděl jen, že pokud je tohle život, pak musí zemřít. A jestli je tohle jeho smrt, pak chce za každou cenu žít dál…
Zkolaboval.
Krutá zima jej zaplavovala ze všech stran, nesmlouvavě se zmocnila Viktorova vysíleného těla, když zakopnul a skončil ve sněhu. Drsný dotek jejích chladných rukou pálil jako rozžhavené železo. Srazila jej na kolena, stejně jako už kolikrát předtím. Prý je rok od roku pořád horší a horší. Od té doby, co zemřela mladá hraběnka a její neklidná duše řádí přeje stejnou smrt ve spárech surového mrazu všemu živému…
Ztuhla mu krev v žilách.
… jakýsi stín se pomalu sunul hlubokým sněhem. Pohyboval se nízko při zemi, docela dobře to mohlo být nějaké vyhublé lesní zvíře. Slídilo snad za potravou? Viktor se s hrůzou rozpomněl na varování před vlčími smečkami, které přes zimu trpí hladem. Zlá nouze je vyžene z brlohů a ony jsou schopné zaútočit i na osamělého člověka…
… následoval lidský pach, poznával v něm lahodnou příchuť horké krve. Lačně ji polykal, jako by to byl zázračný elixír věčného života. Věděl, že musí dovézt svého pána přímo ke kořisti. Nebyl to žádný vlk, ale obyčejný pes. Bílý ohař s bystrýma očima a protáhlým čumákem, zarytým do rozblácené sněhové krusty. Nasával pronikavou vůni spící země, cizích zvířat, ševelícího lesa. A vlhkou hnilobu, která postupně, den po dni rozežírala zdejší zem…
Lovecký pes, který už bůhvíjak dlouho sledoval čerstvou stopu! Viktor už nemohl zůstat nehybně ležet, neschopný rychlého pohybu, jako by už byl předem mrtvý. Dříve, než se vůbec stačil vzpamatovat z tak hrozného leknutí, se v zákrutu cesty objevili další štěkající psi. Následovali je dva koně, na jednom jel nějaký pobuda nedbale oděný v obnošených hadrech. V sedle toho druhého spatřil krutého hradního pána s nevyzpytatelným výrazem v mrazem ošlehané tváři…
„Našel jsem tu mrtvou čubku,“ oznámil hrabě a výmluvně zamával krajkovým rukávem utrženým z Cordéliiných šatů. „Teď je řada na tobě!“
Možná chtěl dodat ještě něco dalšího, Viktor však na nic nečekal. Vyrazil do hlubin ledového pralesa. Měl ještě šanci přežít!? Hrabě po něm vystřeli z kuše. Minul jej a rozkřikl se:
„Za ním!“
Zimní hvozd škodolibě hlučel, přehlušoval i Viktorův zběsilý tep. Sněhová krusta se lámala pod jeho nohama. Mrtvé stromoví bez listí sténalo v závanech ledového vánku, on sám dýchal jen velmi ztěžka. Uháněl jako štvaná zvěř, za ním se ozývalo neúprosné dunění koňských kopyt a zuřivý štěkot zdivočelých ohařů…
Všechno vířilo ve sněhových vločkách.
Lesní vzduch ztěžkl hutnou příchutí dosud neprolité krve, splýval v jednu masu s nebezpečnou temnotou pod převislými větvemi, které nehybně útočily ze všech stran. Viktor upadl a ještě se stihl zachytit tenkého kmene jednoho zkormouceného stromu, který se už bůhví kolik nekonečných let smutně skláněl nad příkrým srázem. Lehký sníh padal hluboko do kamenité strže…
„Pozor!“
Muž, který doprovázel hraběte na honu, se i s vřeštícím koněm skutálel ze zarostlého srázu. Podlomily se mu nohy a rázem zmizel na dně zrádné strže, kde zavalil roztříštěné tělo svého nešťastného jezdce. Už nestihl včas zastavit, na rozdíl od zdivočelého vraníka, který vypověděl poslušnost svému pánovi a bezhlavě vyrazil mezi holé stromy. Pronikavý štěkot psů, bolestné ržání zmrzačeného koně a do toho zuřivý křik…
Amok.
Běžel jako o život, hnán čirou hrůzou ze všech těch nezvyklých zvuků. Vystrašený vraník vykopl zadníma nohama. Vzpínal se tak zuřivě, že hrabě v sedle rozeznával okolní svět jenom jako rozmazanou změť. Zatočila se mu hlava a všechno náhle vybledlo. Prudký pád ze hřbetu vystrašeného koně vnímal spíš jako nesouvinnou vzpomínku kohosi cizího. Vybuchl bolestní. Cítil, jak se cosi v jeho těle tříští na kusy…
Zatmělo se mu před očima.
Jak dlouho to trvalo? Vší silou zaťal zuby a přinutil se spolknout pronikavý výkřik plný utrpení. Nemohl se pohnout. Že by zlomená noha? Nebo pár žeber!? Promrzlá zem pod ním žhnula jako oheň. Zarývala se do něj palčivá zima. Roztřásl se jako v horečkách…
Viktor se skláněl nad ním.
V prokřehlé ruce držel otěže hraběcího koně, jankovitého vraníka, který měl sice dobrou krev, ale špatnou povahu a rád se plašil při každé příležitosti. S kletbou na rtech se přinutil pohlédnout mladíkovi do očí. Ve tváři měl vepsáno cosi, co se pyšnému hraběti pranic nezamlouvalo. Spatřil v ní nepříjemný úsměv, který v sobě nesl nezaměnitelnou krutost kohosi, kdo již ví, že bezbranná kořist je mu zcela vydána na pospas…
„Sbohem, hrabě!“
Zraněný muž se vzrůstajícím děsem v očích sledoval, jak Viktor nasedá na koně. Pobídl ho do cvalu a beze slova zmizel mezi hustou masou prastarého stromoví. Hrabě byl jako bez sebe. Nedokázal ho zastavit! Snažil se zvednout se ze země, ale vzápětí s výkřikem bolesti opět upadl tam, kde již nejspíš zůstane ležet navždy. Náhle shledal, že je zcela sám v nebezpečné sněhové pustině. V dálce už dozníval dusot koňských kopyt po příkré stezce…
Bez pomoci.
Marně volal a křičel, marně se pokoušel postavit na nohy. Jeho pacholek byl mrtvý, zabil se pádem ze srázu. Opodál právě dodělával polámaný kůň, obě nohy chromé. Vyplivl zpěněnou krev, než ho opustil zbytek sil a vydechl naposled. Byl to žalostný pohled. Honící psi se dávno rozutekli, nejspíš se vrátili zpět po svých stopách na zanedbané panství. Tam ho nikdo hledat nebude. Byl špatný pán. A ještě horší člověk…
Takhle skončí!?
Hrabě tvrdošíjně odmítal pochopit, že mu už nezbyla žádná naděje. Podupaná zem kolem něj se začala barvit do ruda. Necítil ruce ani nohy, z celého těla se mu začal vytrácet cit. Ostrá bolest jej však ovládala dál. Zlámané kosti vřískaly v jeho roztřeseném těle. Zmocnila se jej čirá hrůza, mrazivá hrůza ze zlověstného lesa a z toho ohavného, co z něj podle strašidelných legend rádo přichází jako zákeřný mrchožrout pro prohnilé lidské duše…
Prodlužovala jeho utrpení.
Jiskřící sníh ho zasypával ledovými doteky, které byly stejně falešné a chladné jako kdysi bývaly hebké ruce jeho mrtvé manželky, kterou bez sebemenších výčitek svědomí odsoudil k mučivě pomalé smrti před uzavřenou branou spícího hradu jedné dávno minulé, zimní noci. Zde vládla ledová královna…
Hrabě zavyl bolestí.
Přes vytřeštěné oči se mu přelil krvavý závoj. Každou sněhovou vločku vnímal jako bodnutí ostrým nožem. Nezáleželo na tom, jak zuřivě vzpíral jisté smrti. Ona vždy vyhraje. Něžný sníh se pozvolna snášel na bezmocného muže, který stále nepřestával křičet. Čekal ho tichý pohřeb v bělostných závějích…


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Maruška 24.09.2013, 17:54:24 Odpovědět 
   Prima. Dočetla jsem až do konce. Mělo to spád. :-)
 ze dne 26.09.2013, 10:00:50  
   Doll: Dík!!! :)
 čuk 23.09.2013, 17:47:20 Odpovědět 
   Dobře se četlo, s potřebným napětím. Určitá stylizace do temna je zřejmě typická pro tento žánr, patří k věci. Nedovedu posoudit, co je přes čáru,co je špatně, neboť tento typ prózy nečtu. Snad jen pár drobných námětů k zamyšlení. Zdá se mi, že některá slova jako "hrozný," "strašný" by bylo lépe nahradit ( na př. "strašně rychle") nebo rozvinout do vedlejší věty. Někdy by bylo možno adjektivum vynechat (nehezký záchvěv hrůzy). Protikladné je vyjádření: odporný konec (je spíš politovánihodný). U charakteristiky koně by nemuselo být opakováno stejné adjektivum "vystrašený." Slovo "zkolaboval" vybočuje ze stylu. Našel jsem jediný překlep: "vinna" ve smyslu prohřešek. Jinak nemám, co bych vytknul nebo připomenul. Těším se na další text.
 ze dne 23.09.2013, 19:44:14  
   Doll: Díky za komentík, překlep snad najdu aopravím, jinak doufám, že se dobře četlo a neboj, další text bude už trošku modernější. :o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Variace na V. 1
Stanislav Klín
Cesta, která ni...
Larkin
Gladitáor
Casstial
obr
obr obr obr
obr

Naděje pro hříšnici
Totenherz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr