» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."

William Shakespeare

počet přístupů: 2141768

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Dcera svého otce - Kapitola VII. ::

Bibi Violet	publikováno: 06.12.2006, 18:53

Etapa II. - Odevzdej se mi


	Vozidlo A se začne z určitého místa pohybovat po přímce stálou rychlostí 50 kilometrů za hodinu. Za dobu patnácti sekund vyrazí z téhož místa vozidlo B rychlostí 60 kilometrů za hodinu. Za jakou dobu a v jaké vzdálenosti od počátku se budou vozidla míjet? Nahoře ve svém pokoji ležím pohodlně na posteli a v polospánku řeším domácí úkoly. Chrastění klíče v zámku příjmám někde vzadu za mými myšlenkami, když v tom tlumeně zespod zazní: "Nevaříš něco?" Ještě chvíli to se mnou ani nehlo, ale pak jako byste na mne kýbl vody vylili. "Špagety, sakra!" sletím schody do kuchyně a na sporáku už nacházím jen bílou, zběsile vařící se vodu. Povzdychnu, vypínám sporák a nahnu se do obýváku: "Tati? Nebude ti vadit, když dnes budou zase chlebíčky?" … "Příští týden ve středu je ples ku příležitosti třiceti let Mariovy vlády. Chci, abys tam šla se mnou," oznámil mi táta u chlebíčků, na které se dvakrát šťastně nedíval. "Ale tati, vždyť víš, že ty snoby nesnáším…" "Bez diskuse. Já taky ne a musím. Nebudu si přece pronajímat doprovod, když mám doma skoro dospělou dceru. Osm let jsem ti platil hodiny slušného chování. Teď chci vidět výsledky!" položil nakousnutý chlebíček, vstal, aby mohl odnést talíř na linku. Nesnědl skoro nic. Probodla jsem ho pohledem nelíbivosti: "Budu se tam šíleně nudit! Co jim asi tak budu říkat?" "To, co vždycky Michi." odpověděl už myšlenkami jinde při odchodu, "Budeš se usmívat, tančit, když tě někdo požádá a nezapomeneš všude vykládat, jaký jsem skvělý otec." zazněla v jeho hlase i dávka pobavení. I já přestala jíst. Vybavila se mi představa, jak tři hodiny trčím někde v salóně krásy, kde mě budou mučit sezením na kosmetickém křesle, česáním nesmírně zbytečně složitého účesu, zkoušením desítek šatů, aby se pak rozhodly pro ty první. Už jsem to zažila dvakrát a pokaždé jsem jen spásně hleděla ke dveřím a plánovala útěk. *** O týden později ve škole… "Co, že tu není Elen?" u své skřínky nacházím Tanyu opřenou o vedlejší a hledící kamsi do blba. "Její táta chtěl, aby jela s ním na dražbu, přijde až o velký." zaznělo od ní duchaprázdně. "A proč jsi nejela s nimi? Myslela jsem, že tě má pan Elbrow jako vlastní." ptám se dál, než si nachystám věci. "Ale jo, aji má. Jenže jsou hrozně bohatý, chápeš. Do těchhle věcí se jim motat nechci. Mi stačí ta postel a jídlo. Moc se k nim nehodím. Její táta je cestovatel a dobrodruh, Elen je do toho taky úplně šílená. Já to moc nemusím. Miluji zbraně a tanky, chtěla bych být vojákem. To mám asi po otci. Po vlastním." povzdychla a zahleděla se opět tam, kam hleděla dříve. "I když nevím, kdo to je." To mě pobavilo: "Tak jak můžeš říct, že to máš po něm?" Pokrčila rameny: "Cítím to. Když jsem si jako malá hrála s klukama na válku a na poli jsme hloubili zákopy, dívala se na mne máma tak zvláštně." Otočila hlavu a zaryla svůj pohled do mne, jakoby mi chtěla předat tu bolest z nevědomosti. "Musí to být voják." Její pohled mne umlčel. Ona ho nezná, říká, že nechce znát, ale její oči říkají něco jiného. Nechápu ji. Mé odmlčení ji přivedlo zpět do polohy, ve které byla, než jsem přišla. Jaký to má smysl? Má snad strach z pravdy? Vždyť by mohla jen získat. Získala by část své pravé rodiny. Copak je pro ni lepší nemít žádnou? Chtěla jsem zahnat takové myšlenky. Je to Tanyina věc. Možná je to dobře, ještě by mohla najít takového otce, jako mám já. A takového bych nepřála ani Cate. "Co vlastně děláš?" ptám se. "Dělám, že na tebe čekám." odpoví zcela vážně. Pohlédnu na ni nechápavě, pak se zaměřím víc, kam se asi dívá a vše je mi hned jasné. Odsud je nádherný výhled na Maxe Vehlera stojící s partou na druhé straně chodby. Bohužel, Peeter mezi nimi není. "Jak Cate drží kolem pasu…" zabrumlá Tanya kysele. "Aby se z ní nezbláznil." "A co já s tím?" zavřu skřínku. "Víc by mne zajímalo,kdyby držel vyplněnou dokumentaci do dějin, co mi dluží už dva týdny." "Myslíš tuhle?" zaznělo za mnou vesele a když jsem se otočím, Peeter stojí u skřínky a mává s dokumentací před očima. "Jak jsi to dokázal?!" nadšeně se po dokumentaci vrhám a prohlížím si snad první hotový Maxův úkol. A opravdu jej psal on. "Promiň, že to tak trvalo, naléhal jsem každý den, ale těžko se ho ukecávalo. Chápeš, on aby měl alespoň jeden volný večer…" "Nechci chápat," zastavuji jeho vysvětlení stále se štěstím ve tváři. "Vůbec nevadí, že jsi to přinesl teď, důležité je, že vůbec. Mockrát děkuji, opravdu! Už skoro ani nedoufala. Kdybys cokoli potřeboval, máš to nastopro u mě! Díky!" vyjádřila jsem svou vděčnost a Peeter vyrazil ke své partě. Mezitím Tanya ještě nespustila z Maxe oči. "Ten Peeter je teda zlatej," promluvím k ní. "Jo, je celkem v pohodě," vyjádřila Tanya svůj názor na trochu jiné úrovni, než byl ten můj. V podstatě ji zrovna vůbec nezajímá, co říkám. Je v jiném světě a žvatlá si po svém: "Stejně je Cate čůza. Já ji tak nesnáším! Neumí si ho vůbec vážit! Řekni, co ona má a já ne?" Vyprskla jsem smíchy při představě toho seznamu věcí… "Ccc!" odfrnkla uraženě a zahleděla se zase na ně. "Zase tolik toho není! Je jen… hezčí…" "Hele neber si to tak… vždyť na tom vůbec nezáleží!" snažím se ji uchlácholit. "Podívej, on je miláček školy, ona je miláčkem školy, tak se k sobě prostě hodí… Vykašli se už konečně na to!" "Nikdy! Já ho jednou dostanu… vsaď se!" vyhrkla podrážděně. Práskla jsem se do čela: "K čemu by ti asi byl?! Leda tak na výstavku… Pochop už konečně je to vypatlanej ignorant. Nezajímáš ho, nikdo ho nezajímá, je to prostě Vehler a s tím nehne NIKDO! Nechápu, proč vůbec ve třinácti letech uvažuješ nad takovýma věcma! A to ještě nevím, nad čím vším uvažuješ… Tanyo, vykašli se na něj, je to nemožný!" "Nemluv takhle o něm, vůbec ho neznáš!" vyletěla proti mně rozčileně. "Každého jen soudíš! Myslíš si, že když jsi šprt a jeptiška dohromady, tak jsi spolkla moudrost světa! O těchhle věcech nevíš ani zbla! On není špatný, jen nikdy nepoznal, co to je, když ho někdo fakt miluje a já ho miluju! Až to někdy zakusíš, pochopíš o čem mluvím!" hodila prudce přes rameno batoh a zasyčela: "Jen počkej, já ti jednou ukážu, kdo z nás dvou má pravdu!" A odešla naštvaně pryč. Povzdychal jsem těžce a také se vypravila do třídy. Je mi líto, že je tak zaslepená, že může v něco takového věřit… Na druhou stranu, kéž by měla pravdu. Kéž by byl skutečně takový, jak jej ve svých očích vidí. Došla jsem ke své lavici, pohodila batoh vedle a sedla si na ni. "Představ si, že včera večer si pozval k sobě Zuzi Sesme z IC! Teď už balí i desáťačky!" promlouvá na mne nadšeně Judith. "Kdo?" nechápu… "No Max přece!" zvolala. Až teď jsem si vzpomněla, že vedle mě sedí největší drbna na škole. "Ááá!" zařvu nešťastně. "To se tu všichni musíte bavit o něm?! To na tomto světě neexistují jiní?! Mám toho dost! Co s vámi všemi je?! To mi nemůžeš říct něco jiného… inteligentního… třeba… jak jsi zvládla ten úkol do matiky? Jo, proč se mnou nemluvíš třeba o matice? Vždyť z ní skoro propadáš!" Judith se zamrazil obličej a zamrkala smutně svýma psíma očima. "Promiň," zavlnila kulatými lícemi. Lítostivě jsem vydechla: "Ne, ty promiň. Pohádala jsem se kvůli Maxovi s Tanyou a ještě pořád mě to žere." Omlouvám se, ale Jutith kouká někam za mne s úsměvem: "Myslím, že Remony tu nečeká na Maxe." Kývla ke dveřím, abych se otočila. U nich stál Peeter a hlavou naznačoval, že bych měla jít k němu. Seskočila jsem z lavice a zvědavostí jsem se nemohla dočkat, co mi chce. "Víš, jak jsi mluvila o tom dluhu za ten Maxův úkol," spustil trochu nesměle, "no a víš, že je dneska ten rozlučkový večírek pro íčkaře… tak jsem si myslel, jestli bys tam… nechtěla jít… třeba… se… mnou?" zadrhával se roztomile. "Teda pokud už nejdeš s někým jiným!" dodal rychle. Už jsem se chtěla usmát a říct, že nemám nic proti, ale pak jsem si vzpomněla: dnes jdu s tátou na ples! "No víš… já dnes musím…" to odmítnutí mi trýznilo jazyk. Přece mu neřeknu, že jdu na snobský ples! "Musím se učit do matiky." Zamračil se: "Vždyť jsi nejlepší ze třídy!" "No… víš.. já… Judith potřebuje…" snažím ze sebe vymanit cosi smysluplného. Jeho mentolové oči zesmutnily: "Ne," zastavil mne. "nemusíš si nic vymýšlet. Já… to chápu." Otočil se, odchází. "Ale já to nemyslela tak, že…" vyhrknu do davu. Pozdě, Peeter zmizel v chodbě. "…nechci." Došla jsem zpět do lavice a praštila o ni čelem: "Sakra!" … Odpočítávám každou minutu do konce hodiny fyziky. Ne, že bych neměla fyziku ráda, ba naopak. Jenže učí ji jedna šeredně protivná ženská. Nepřetržitě na mne podezíravě kouká, aby jí neunikl sebemenší důvod vyřknout na mě narážku. Chodí jako nejkrásnější žena na světě, přitom bílé vlasy má, jako kdyby strčila prst do zásuvky a množství rtěnky, které spotřebuje za měsíc se vyrovná i množství pleťového krému, které na sebe napatlá Cate za stejnou dobu. A to je co říct. Nevím, co jí na mně vadí, ale co mi na ní, to vím přesně. Neříká mi totiž jménem, ale jen "dcero teefu Tarise". Dokáže mě s tím nesmírně vytočit, že mám co dělat, aby jí ty vlasy nezačaly hořet! Na naši lavici zprava přiletěl zmuchlaný papírek. Když jej rozbalím, poznávám Maxovo písmo. Píše: "Nebuď mrcha, běž s ním!" Je jasné, že mu to Peeter řekl. Otočím se přes uličku na Maxe, který na mě kouká prosebně. "Já nemůžu," naznačuji ústy. "Co ti to udělá?" šeptá zpátky. "Musím s tátou na ples," přestávám mít zábrany a pošeptám na něj odpověď stejně hlasitě. Této chvíle okamžitě využila profesorka Resl, prudce se otočila od tabule a její bystré oko mne okamžitě zaměřilo. S vítězným úsměvem došla k lavici a ukazovátkem o ni třikrát poťukala: "Naše dcera teefu Tarise má opět problémy?" "Ne," odpovím poslušně. "Ale já mám s Vámi opět problém! Váš průkaz!" natáhla ruku a dostala jej, "Musím Vašemu otci napsat, jak s oblibou vyrušujete v mých hodinách." … Po tak pitomých událostech pochopíte, že jsem o velké přestávce neměla vůbec chuť k jídlu. Vyšla jsem alespoň ven na dvůr, abych si sedla na trávu pod strom. Jeden nenápadný úplně vzadu je můj nejoblíbenější. Jírovec. Jsem šťastná, že tu stojí, bokem od všech ostatních míst, kam si chodí děcka sedávat. Připomíná mi domov v Kitě, můj jírovec dole v zahradě. Tolik se mi stýská… Zavírám oči, uklidňuji se, snažím se na chvíli nemyslet na smůlu, která se mi dnes lepí na paty. Náhle uslyším blížící se kroky, povědomé svým rytmem… Elen. Vždycky ví, kde mě najít. "Chvilku tady nejsem a už se stihneš s Tanyou pohádat. Jak ty to děláš…" sedá si vedle a nevěřícně kroutí nazrzlými kadeřemi. "Ahoj…" povzdychnu, "asi jsem zvolila špatnou taktiku. Nerozumím si s ní tolik jako s tebou…" "No jo, u Tanyi se musí vědět jak na ni. Nemůžeš ji říct vše tak surově na rovinu. Víš jak ji to vzalo? Je do něj blázen a nikdo jí to nevymluví. Ani já a to už jsem se jó mockrát pokoušela. Jak by bylo tobě, kdyby někdo mluvil špatně o někom, koho máš ráda?" "Dobrá, dobrá… udělala jsem chybu…" zastavila jsem ji. "Ále," mávla rukou, "mě se to stalo už tolikrát… Za chvíli ji to přejde a bude to zas dobrý. Prostě věří, že je pro něj ta pravá… Necháme toho, co jinak?" "Mám špatnej den," svěřuji se. Alespoň někomu můžu. "Nejdřív jsem teda pohádala s Tanyou, pak jsem musela odmítnout Peeterovo pozvání na závěrečák. Vzal to, jakože o něj vůbec nemám zájem. Nakonec mi Reslovka napařila poznámku, když jsem se pokoušela Maxovi v hodině vysvětlit, že tam s ním nejdu, protože dnes musím s tátou na ples." Rukou si podepřu čelo a tiše povzdychnu: "Nic horšího se dnes už snad nemůže stát." … V literatuře nás prskavice zaskočila písemkou. Dneska se fakt všechno sype. Naštěstí jsem trochu připravená… "Sheeno Taris?!" Dveře se prudce otevřeli a z nich vběhla dovnitř vyděšená zástupkyně ředitele s upřeným pohledem na mne. "Volal tvůj otec, máš okamžitě přijít do nemocnice!" O dva měsíce později Omlouvám se všem, že jsem se na tak dlouhou dobu odmlčela. To, co následovalo po vstupu zástupkyně do třídy, jsem nebyla schopna v tu chvíli popsat. Celý svět se v tom okamžiku změnil. Naděje byla pryč, utrpení se prolínalo každou vteřinou. Ten den mi kdosi vyškubnul kus srdce a já po ty dva měsíce byla v naprosté prázdnotě, jako kdybych ani nežila, jako kdybych ležela v bezvědomí a zdála se mi ta nejstrašnější můra. Každou minutu jsem pochybovala, že ještě dýchám, každou minutu jsem pochybovala, že nějaká další bude následovat, každou minutu jsem měla strach ohlédnout se za tou předchozí. Neexistovala jsem, mé tělo leželo na posteli a plakalo, chvělo se, propadalo se z dní bez jídla, občas nabralo trochu síly a trhalo peřiny. Čekalo, až se vrátím k sobě, až otevřu oči a podívám se z okna. Dva měsíce se toho nedočkalo… Až dnes. Dnes jsem zvedla hlavu od proplakaného polštáře. Až dnes něco ve mně vyhrklo: žiju, ano, stále žiju. Uvědomila jsem si, že svůj zhroucený svět musím opět přimět dýchat. Slabě, přerývavě, ale musím. Snad dnes už nebudu mít strach ohlédnout se za tím, co se v ten den vlastně stalo, přiznat si, že to nebyla noční můra. Musím to zkusit, jen tak si uvědomím realitu... Ale pokud to nezvládnu, odpusťte… Tou větou zástupkyně vrazila do mne nůž. Společně s ostatními jsem se na ni zaraženě dívala, jako kdybych neslyšela, komu ta věta patřila. Jestli jsem na něco myslela? Nevím. Ale asi to bylo něco zmateného. Snad jsem se rozhodovala, jestli vstát, protože jsem dlouhou chvíli ještě nevěřícně seděla. Po pár vteřinách hrobového ticha mi došlo, že to není ani sen a že to nebylo na žádného spolužáka. Roztřeseně jsem vstala od stolu a pomalými kroky došla s ní ven na chodbu. Nohy byly jako z olova, brzdily každý krok, možná chtěly oddálit následující události. Vyhnout se jim ale nemohly. Zástupkyně zavřela dveře třídy a my se ocitly v chodbě samy. Pohlédla na mne lítostivě a pootevřela ústa, zřejmě mi chtěla něco říct. Říkám zřejmě, protože než se nadechla k jakékoli větě, začala jsem couvat dál do chodby, a když otevřela pusu, otočila jsem se a utíkala. Utíkala do nemocnice v té největší rychlosti, jakou mohly nohy vyvinout. Náhle nebyly z olova, naopak, byly lehounké, jako nikdy předtím. Vyběhla jsem ze školy, po chodníku, přes cesty nedbaje aut, pět bloků, než se přede mnou vynořila bílorůžová budova nemocnice. Nechápu, jak jsem mohla takovou dálku uběhnout vkuse bez zastavení, bez zpomalení. Pamatuji si jen zběsilý tlukot srdce, troubení aut, kterým jsem vběhla do cesty, a rozmlžený obraz ze slz, ve kterém se míhaly obrysy míjejících osob. Ta cesta trvá deset minut autobusem, nikdy jsem ji nechtěla jít pěšky. Tentokrát jsem ji ale uběhla v pár okamžicích… Stejným tempem jsem přeběhla celou budovu, čtyři patra schodů a do pokoje 354 jsem vletěla jak vítr. Táta dosud sedící na židli v rohu se složenou tváří v dlaních se postavil, aby mne uřícenou zachytil. Pohlédl na mne kameně, bez určitého znamení. Vytrhla jsem se mu a pár kroky přiskočila k posteli, kde máma ležela v klidu, hrudník se jí jemně dýcháním zvedal. Spala. "Nebuď jí. Nevydrží být vzhůru ani minutu. Je už moc slabá…" položil táta dlaně na má ramena a pevně je sevřel. Rozplakala jsem se, opět se mu vytrhla, dosedla na postel a maminku objala. Čtyři hodiny jsme s tátou čekali mlčky a téměř nehnutě. Já ležela na posteli a pevně svírala maminku, on seděl v rohu pokoje na židli. Ani jsme se navzájem nevnímali, každý byl sám ve svých myšlenkách naprosto oddělený od okolního světa. Vím, že jsem se modlila. Prosila jsem Lin-Chua o zázrak. Z počátku, aby to šlo všechno vrátit a uzdravila se, pak, aby dostala ještě pár let, a nakonec, aby se alespoň na pár minut ještě probudila. Nic z toho se mi nedařilo přivolat. Maminka stále spala, mírný úsměv zdobil zmoženou umírající tvář. Vypadala stejně, jako když spala doma, až těžko by někdo uvěřil, že tomu bylo jinak. Po čtyřech hodinách tátovy praskly nervy. Na chvíli zmizel z pokoje a pak se vrátil s doktorem. Doktor si ji prohlédl a pak bezmocně pokrčil rameny: "Mohl bych ji vzbudit, ale nedoporučoval bych to. Nemusela by to pak… moc dlouho vydržet." Táta na něj pokývl, aby šel s ním ven, ale to se mi nelíbilo: "Ne, tati, chci to slyšet!" Souhlasil a jeho pohled se současně s mým upřel k doktorovi. "Pár hodin," snažil se doktor soucítit, "zítra už… určitě ne." Zhroutila jsem se. Tátův kamenný výraz ještě více zkameněl a v očích měl čím dál víc prázdnoty. V tu chvíli jsem jej za to nenáviděla. Můj pláč se skoro ani na chvíli nezastavil a on zatím neprojevil ani trochu emoce. Možná jsem chtěla, aby mne objal, aby mne nenechával samotnou. Snad ani nelze, aby někdo s někým žil osmnáct let v manželství, a pak s bezcitným výrazem přijal informaci, že se mu ten druhý nedožije zítřka. To byly pocity v tu chvíli. Až pak mi došlo, že takhle se chová, když trpí. Úplně se uzavřel, sedl si tak, aby byl ode všeho co nejdál a bezduše hleděl do země, snad ani nedýchal. Nechápala jsem jej, ale hlavu jsem měla plnou jiných myšlenek. Ty dlouhé minuty beze změny byly nejmučivější. Když maminka pomrkla víčky, pohnula rukou, nebo se jí zachvěly rty, šlo to lépe přežít, než když každou vteřinu vypadala tak, jako tu předchozí. Po další hodině, kdy už slunce pokoj obarvilo do oranžova, se maminka nadechla o něco víc a otevřela oči. Lin-Chu mě jistě vyslyšel. Táta vyskočil jako vytržen z hlubokého spánku a přiskočil ke mně. Čekali jsme oba nad postelí, co se stane. Nejdříve se dívala na nás, pak ke dveřím, do okna a zpět se vrátila k nám. Mlčela a dívala se, jakoby vůbec nevěděla kde je a kdo jsme. Nakonec se pousmála a pološeptem řekla: "Koukáte, jako kdybyste spadli z višně." Rozesmálo nás to oba a kdo ví, čemu jsme se vlastně smáli. Nejdůležitější bylo, že neusla po minutě ani po dvou a věděla kdo jsme. Také cítila, jak na tom je. Občas to vypadalo, že usne, oči se jí klížili, ale dala veškerou vůli do toho, aby si s každým z nás mohla naposledy promluvit. Nejdříve chtěla se mnou. Táta se posadil zpět na svou židli, já si sedla na postel a naklonila se blíž. "Už jsme si mnohokrát o tom povídaly," začala s něžným stiskem mé ruky, "já vím, že si na to pamatuješ i na má tři přání. Věřím ti, andílku." Přivinula mne k sobě a pokračovala: "Poslouchej tatínka. Hlavně buď hodná. Nemyslí to s tebou zle, ví, co dělat, aby ses měla dobře. Když ti bude smutno, pohlaď můj prstýnek. Budu pořád s tebou. A nezapomeň, že úplně stejný prstýnek nosí na světě ještě jeden, někdo, kdo je ti nejblíže ze všech a o koho se můžeš stejně opřít tak, jako jsi mohla o mne." Únava ji očividně utápěla a tak si chtěla ještě rychle promluvit s tátou. I já je nechala trochu o samotě a sedla si na tátovo místo. "Michi, já…" chtěl táta něco říct, ale máma prstem přikryla jeho rty. "Já vím," pošeptala, "věřím ti. Celou dobu jsem bojovala proti tvé myšlence, ale moc jsem o tom přemýšlela. Chci, abys to udělal. Vím, že to bude pro ni nejlepší. Naše dcera je to jediné, na čem záleží." Táta souhlasně pokývl a maminka ztišila hlas. Zřejmě nechtěla, abych slyšela poslední věty, ale marně. Řekla: "Neudělej tu chybu znova. Sheena není jako já." Odpověď nedostala, políbil ji. Trochu zamračeně pokývala hlavou a pak si přivolala i mně. Chtěla, abychom si oba lehli vedle ní, každý z jedné strany. Pak nás objala a pošeptala: "Andílci tarisoví, miluji vás." Po chvíli zavřela oči a usnula. Po pár minutách jsme slezli z postele, abychom maminku neutiskli. Vrátili jsme se na svá původní místa. Následující chvíle byly ve znamení ubíjejícího sledování hodin. Proklínala jsem každou minutu, která uhryzávala zbývající čas do půlnoci. Už jsem neplakala. Byla jsem tak roztřesená a psychicky na dně, měla jsem pocit, že s pláčem už snad umřu. Táta to taky nevydržel. Několikrát odešel a zase přišel. Už neseděl, chodil tam a zpátky po pokoji, třásly se mu ruce. Vypadal, jakoby měl každou chvíli vybouchnout. Před půlnocí, bylo to přesně 23:43 vešel do pokoje doktor. Táta stál zrovna u stěny nejvíce vzdálené od postele. Když jsem ve dveřích doktora zahlédla, došla jsem k tátovi a přestože chtěl být asi sám, chytila jsem jej za ruku. Vůbec se nebránil, ještě mne druhou rukou objal kolem krku a přitiskl k sobě. Doktor k nám přistoupil, dvakrát sklopil soucitně víčka a nebýt toho, že mne táta držel, určitě bych se zhroutila k zemi. Doktor řekl jen jedinou větu: "Je mi líto."


celkové hodnocení autora: 95.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

MinnieMoony	04.03.2007, 2:17:38

Zatím jsem nečetla předchozí kapitoly, ale moc se mi líbí styl, jakým píšeš, takže to snad napravím. Hezky se to čte, dialogy jsou dobře napsané, celé to není ani moc zdlouhavé, ani příliš svižné. Při té části v nemocnici mi až vhrkly slzy do očí...

Adrastea	06.12.2006, 18:53:28

No, toho matematického začátku jsem se docela dost zděsila. :P Příběh udělal opravdu velký krok kupředu. Je to věrohodně a citlivě napsané. Tak mě to vtáhlo do děje, že mi ty občas hrůzostrašné hrubky ani nevadily...