» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."

Buddha

počet přístupů: 2141768

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Dcera svého otce - Kapitola VIII. ::

Bibi Violet	publikováno: 07.12.2006, 18:58

Etapa II. - Odevzdej se mi


	Jsou to tři měsíce od smrti maminky. Myslím, že dnes už se dokáži na to všechno podívat s trochu klidnější hlavou. Stále to bolí a nikdy nepřestane, vím to. Celý můj život se změnil. Stal se prázdným. S tátou nás zastihl jev, kdy tři bez jednoho nejsou dva, ale jeden. Maminka nás opustila a oba jsme zůstali sami. Úplně sami. První ráno, kdy jsme kolem čtvrté hodiny přijeli z nemocnice, začalo tichou snídaní. Seděli jsme naproti sobě v kuchyni, dívali se do svých malých talířků. Nikdo samozřejmě nejedl. Nikdo nic nepromluvil. Tehdy mi to nepřišlo divné, ale každá následující rána byla naprosto stejná. Míjeli jsme se v bytě, snažili se navzájem vyhýbat. Žili jsme každý v jiném světě, nezajímalo nás okolí. Ani nevím, co jsem s tolika časem dělala. Vše plynulo dál, ale v doma se čas zastavil. Z pohřbu si nepamatuji skoro nic. Jen obraz maminčina jména na náhrobku. Pořád jsem mrkala, přes slzy jsem jej takřka neviděla. Nevím ale, jestli ten den pršelo, nebo svítilo slunce. Jestli mne někdo držel, nebo jsem byla sama. Nevím, kolik nás tam bylo a kdo tam byl. Byla jsem naprosto mimo, jako kdybych si nepřiznala, že je to pravda. Že už tady není… Trávila jsem zřejmě většinu dne v pokoji. Ležela jsem na posteli a asi jsem pořád plakala, protože jsem měla mokrý polštář. Táta byl asi zavřený v pracovně, do práce chodil méně a v pozdějších hodinách. Vím to od strejdy Maria, který byl u mne skoro každý den. Seděl na posteli, hladil mne po vlasech a něco mi vyprávěl. Z toho si také moc nepamatuji. Jen to, že prý táta nechodil na schůze rady, vlastně vůbec nepracoval. Seděl celou dobu v kanceláři, díval se z okna, nemluvil, nereagoval. Seděl tam takhle pár hodin a pak z paláce odešel, nikdo nevěděl kam. Domů určitě ne, to se vracel až pozdě večer. Možná zajel do Kity, podívat se na náš dům a možná, že jel někam úplně jinam… nevím. V tom jsme si byli hodně podobní. Do školy jsem se rozhodla jít po třech týdnech, nikdo mě tam nenutil. Taky tam ale jen seděla a koukala bezduše z okna. Nepsala jsem zápisy, odevzdávala prázdné písemkové papíry a co se probralo, to už nevím vůbec. Vím jen, že mi to nikdo nevyčítal, dokonce ani fyzikářka ne. Nechávali mě být, na nic se neptali a když jsem ani na kondolence nereagovala, přestali mě kantoři i děcka oslovovat úplně. Stala jsem se osamělým poutníkem, co po škole objevoval nová místa Hertisu. Nemohla jsem jít domů, byly tam máminy hrnce, koberce, vyšívané potahy… těžký byl příchod zvenčí, kde nic kromě nemocnice nemohlo být s ní spjato, do zdánlivě cizího bytu s polovinou věcí z Kity. Nalezla jsem malý dřevěný můstek vzadu v jednom parku na druhém konci města. Teče pod ním řeka Steila, má zvláštní nazelenalou barvu a při pohledu na pěnu kolem říčních kamenů jakoby voda odplavovala negativní myšlenky. Zamilovala jsem si to místo. Šumění peřejí a listí starých okolních bříz přinášelo na chvíli odlehčení zármutku a i když by nic nedokázalo vnést do pocitů trochu radosti, zde jsem neměla alespoň pocity žádné. Chodila jsem i na jiná místa. Kdykoli jsem začala na maminku opět myslet, posunula jsem se o pár bloků dál, abych vědomí zase něčím zaměstnala. Tak jsme zjistila, že radniční zvony hrají něco jiného v celou, něco jiného v půl a něco jiného ve čtvrt a tři čtvrtě, že Hertis má další tři parky, jednu krásnou zahradu pro děti s pískovišti a prolézačkami, že na jednom přechodu se zelené nikdy nedočkáte, že dvě babky se pravidelně scházejí ve stejnou hodinu, aby se pohádali, která má lepšího vnuka a že jeden žebrák žebrá na vozíčku do osmi večera, pak zajede za roh, zahází vozíček bednami a domů jde po svých zdravých nohách. Poznala jsem tedy červenozelené město dokonale, ale přesto Kita zůstane v mém srdci na prvním místě. Zdálo by se, že mi to všechno i pomáhá, ale stačí večer odemknout byt a ručně vyrobená maminčina rohožka s nápisem "Tarisovi" mě uvede do původního stavu. Jedna věc mne ale zaskočila. Všichni měli pochopení, všichni se nám snažili to nepřipomínat. Všichni, až na jednu část společnosti. "Včera, sedmnáct minut před půlnocí, zemřela manželka nevyššího polit-" vypnula jsem televizi. Novináři. První den stáli v houfu před domem, volali nám, psali, čekali u školy. Po třech týdnech už je to v podstatě nezajímalo. Byla toho ale plná televize, plné noviny. Většina prvních stránek, celý svět se v pár hodinách dověděl, že jedna dívka ztratila svou maminku, že jeden muž ztratil svou ženu. Jedno ale nevěděli. Že se kvůli tomu ztratil vztah mezi jednou dcerou a otcem. To nevěděli, to už vyžvanit nemohli… hyeny odporný…! * Tři měsíce uběhly od smrti maminky a ticho v naší domácnosti přetrvává. Maximálně zazní z tátovy strany "Nepotřebuješ něco do školy?" nebo "Můžeš mi na zítra tohle vyžehlit?" a z mé "Nemáš hlad?" či "Máš mi to podepsat.", jinak nic. Ani mě to nemrzí, pořád cítím k němu zášť. Jsem přesvědčená, že vše se stalo kvůli němu. Že to on nás přivedl do téhle situace. Možná, kdybychom spolu začali mluvit, vyplulo by to na povrch a začala bych mu všechno jen vyčítat… Jednou, když hodiny ukazovaly něco málo po první hodině ranní, vzbudilo mne zdola zvláštní chrastění. Sešla jsem potichu jako pěna spirálové schody a nahlédla jsem do průchodu, odkud vycházelo světlo z kuchyně. Táta zahalen téměř ve tmě jen pod linkovou zářivkou měl na lince postavenou krabici a něco do ní skládal. Chvíli jsem jej v jeho nevědomosti pozorovala a všimla jsem si, že všechny ty lžičky, talíře a hrnce, které tam skládá, jsou ty, které jsme dovezli z Kity. "Tati, co to děláš?" promluvila jsem překvapeně a přistoupila blíž. Bleskově mě zaměřil pohledem a hned ucukl zpět, zastavil se s rukama položenýma na krabici dívaje se strnule do ní. Očividně znervóznil, že jsem jej přistihla. "Ty vyhazuješ máminy věci?!" pokračuji s přísným, nelíbivým tónem. Přece to nechtěl udělat jen tak bez mého vědomí. Neřekl nic, nehnul se, jen panenkami prokmitl mezi rohy krabice a zhluboka se nadechl.. Stále jsem čekala neoblomně na odpověď, kterou mi nechtěl dát. Bolelo mě, co se rozhodl udělat, chtěla jsem vysvětlení. Ani po dalších vteřinách nehybného ticha nedokázal ze sebe nic dostat a tak nakonec nechal mlčky krabici krabicí a bez jediného pohledu ke mně prošel svižně kolem, přes obývák do pracovny, kde za sebou rázněji zabouchl dveře a zamkl. Zbabělec! Nedokázat říct, že je pro něj těžké dívat se na ty věci, proto se jich zbavuje. A má strach, že bych mu vtom zabránila, proto takhle tajně v noci. Jsme na tom stejně, oba nás maminčina ztráta trýzní, ale já to na rozdíl od něj dokážu přiznat! * Přicházím ke své skřínce, kde už Elen s Tanyou žhavě něco rozebírají. Jakmile mne ale spatřují, zmlknou a Elen odstupuje od skřínky, aby mi nepřekážela. Jak jsem řekla, stal se ze mě samotář a tím jsem ztratila všechny přátelé včetně Elen, Peetera a Tanyi. Nechtěla jsem lítost, nějaká zbytečná povzbuzování, a tak jsem si jich nevšímala, spálila všechny mosty… Házím mlčky věci do skřínky a když chytám její dvířka, zaplavuje mé svědomí lítost. Lítost z toho, že už tři měsíce se chovám ke všem, kteří mě měli rádi, jako bych je vůbec neznala. Pohlédnu Elen do očí. V jejích hnědých studnách není zloba, ani výčitky, je tam stále stejná Elen s pochopením a trpělivým vyčkáváním, až se sama ze sebe konečně vyhrabu. A já už chci, chci se z toho vyhrabat, chci jít dál, žít, už nechci umírat, utápět se ve věcech, které nelze vrátit zpátky. Vždyť tu jsou přede mnou ti, na kterých mi záleží. Nečekaně jsem Elen objala, pevně přitiskla a položila líc na její rameno. "Mám vás ráda," vysypalo se ze mne tak lehce. Smrt maminky mne přinutila přemýšlet o tom, jak moc by mi chyběli ti, kteří stále kolem mne žijí. Zjistila jsem, že bez dvojčat a bez Peetera si nedokážu život představit. "Já tě mám taky ráda," odpověděla Elen mile a drží mne stejně pevně, jako já ji. "Promiň…" pošeptám. "Já to chápu," nenechá mě nic dalšího říct. Bála jsem se téhle chvíle, že bude chtít mámu rozebírat, že bude říkat nějaká moudra, ale neříká nic. Jakoby cítila, že to nechci, jakoby věděla, proč jsem k ní tak dlouho nepromluvila. Šly jsme do tělocvičny na klasický první ředitelův projev, který se prý koná každoročně na konci září. Šly jsme zase my tři pohromadě, jako dřív a já konečně zase cítila, že mi něco dělá radost. Moje trhlé holky. Vešly jsme dovnitř a musely se u desítek dlouhých řad z laviček rozdělit, protože jejich a má třída seděly jinde. Došla jsem ke třetí řadě vepředu a když jsem se chtěla prodírat někam doprostřed k našim, vylézá z té řady zrovna Peeter, který zřejmě ještě před začátkem byl za Maxem. U okraje se mu vyhýbám, aby mohl projít a naše pohledy se střetávají. Zastavili jsme se, protože nemohu spustit oči z jeho mentolových bonbónů. "Ahoj," přetínám tu chvilku napětí slovem, které určitě nečekal, protože jej už tři měsíce ode mne neslyšel. Mírně pozvedl koutky, mentolky se zalili radostí z mého návratu. "Ahoj," řekl tak sladce. Jeho hlas mi chyběl. Ta něha, kterou do vět pařící mě vkládá. Nikdo se mnou nikdy tak hezky nemluvil. Už začínám blbnout, rychle pryč od něj! Nechávám jej na okraji a pokračuji dál k volnému místu mezi děcka z naší třídy, v podstatě na místo, kde před chvílí seděl Peeter - vedle Maxe. "Tak se uklidněte, začneme!" vyzval ke klidu slizký, prošedivělý, ředitel Ravson. "Milé dívky, milí chlapci, nejlepší žáci našeho nádherného města…" "To je hňup!" povzdychl Max polohlasně a děcka kolem vybuchla smíchy. "Říkal jste něco pane Vehlere?!" podotkl přísně ředitel naštván, že ho někdo přerušil. "Ne pane řediteli, jen že je dneska tááák hezký den." odpověděl s úsměvem Max a kruh kolem nás opět zachvátil výbuch. "No jistě," zabručel ředitel, "pan Vehler měl zase dneska ke snídani vtipnou kaši." "Vidíte," práskl se Max do stehna, "a ono se to tvářilo jako rohlík se sýrem." Polovina z nás už ležela na zemi a ředitel zrudnul. Co ho dokáže naštvat je, když jej někdo nechce poslouchat. "Tak dost legrácek." přerušil náš smích rázněji a pokračoval v proslovu. "Bych chtěl vědět, kdo tyhle idioty dosazuje do důležitých funkcí." promluvil k nám ještě Max, ale už tak, aby Ravson neslyšel. Ředitel mluvil ještě dlouho, únavně, většinou ve statistikách, ve kterých jsme samozřejmě byli na prvních místech a to hlavně díky němu. "Se s tím zadus, pitomče, aspoň bude od tebe pokoj," nevydržel už Max poslouchat jeho samochválu. Vlastně celý proslov měl nějaké poznámky. Bavil tím rád znuděné okolí a ani má tvář nezůstávala mnohdy kamenná. "Letos jsem se rozhodl vytvořit radu žáků, kteří budou rozhodovat o mnohém dění ve škole. Z každé třídy jsme s učitelským sborem vybrali tři adepty, kteří by byli podle nás nejschopnější něco konstruktivního do takové rady přinést. Ve třídách pak budete hlasovat o jednoho z nich, který do rady skutečně půjde. Budu teď číst vybraná jména: Z IA byli vybráni: Kevin Baldor…" Poslouchám jména a přemýšlím, že je to dobrý nápad. Aspoň ten hňup nebude packat všechno sám. Elen ani Peeter nebyli vybrání, zato Tanyino jméno padlo. Nikdy jsem se nedostala k Tanye pod kůži, ale jedno o ní vím. Je to rozená vůdkyně. Ráda věci organizuje, řeší problémy a jejím největším snem je dostat se k nějakému vojenskému útvaru a vypracovat se na velitele. Asi to má po tom svém neznámém otci - vojákovi. Její maminka pracovala na vojenské vyšší jako administrativní pracovnice, takže pro ni nebyl problém se s nějakým vojákem seznámit. Myslím si, že až ji přejdou ty věci s Maxem, bude mít dobrou vojenskou kariéru. "CHC: Sheena Taris, Max Vehler a David Rovoz. CHD:…" náhle slyším od ředitele. Ale ne, proč já? A vůbec, stačí, aby řekli rovnou Max Vehler, kdo by proti němu měl šanci? … O velké přestávce nás všechny prskavice, tedy paní třídní profesorka Proloh, zadržela proti naší vůli v klidu ve třídě k hlasování. Rozdala všem papírky, abychom na ně napsali jednoho z kandidátů. "A tfeď," vyšlo z jejích úst s řádnou dávkou slin, "by nám mohli naši kandidáfti řícft, koho by jsfte měli volitf a proč. Dáme přednostf dívce:" ukázala na mne rozevřenou dlaní vyzívajíc k řeči. "Víte," zhluboka jsem se nadechla. Nesnáším maximální pozornost. "jestli se v té radě bude skutečně o něčem rozhodovat, měl by vás zastupovat někdo, komu skutečně věříte. Já osobně bych volila Maxe, protože nejlépe rozumí, co všichni v našem věku chtějí." Max překvapeně pozvedl obočí a v očích jde vidět, že se nad tím zamyslel. "Nebudu nikoho jmenovat, protože si stejně myslím, že to vyhraje Max," pomluvil po vyzvání David s úsměvem. "Ale každopádně doufám, že se nebudete rozhodovat podle posledních událostí, které se kolem někoho točili," odbyl to s jasnou narážkou na mne. "Já bych zvolil Sheenu," vyhrkl Max vesele, ale jeho věta nezní ironicky. "Ne jako oplátku za její návrh, ale podle mě to má být někdo, kdo má rozhodovací schopnosti v genech." mrkl na mne. Usmáli jsme se na sebe. Většinu nerozhodnutých jsme asi zmátli a tak nezbude než počkat, jak to dopadne. Prskavice neměla zájem o nějaké natahování. Posbírala papírky a začala je postupně jeden po druhém číst. Zpočátku to vypadalo na jasnou převahu Maxe, postupně se však hlasy nás dvou vyrovnávaly a David zůstal na třech hlasech. Poslední lístek. David tři hlasy, já osm, Max devět. Prskavice zašilhala pod brýlemi, zadívala se na nás neutrálně a řekla: "Sheena." Nastal rozruch, všichni se zběsile rozmluvili. Judith chytla mou ruku: "Ty jsi dohnala Vehlera!" Šla na ni vidět radost. "Tfakže máme tfu problém s remízou," pohodila rameny prskavice. "Tak nechte hlasovat ty, kteří dali hlas Davidovi," prohlásila hlasitě Cate, "Ať rozhodnou o vítězi. Catin záměr byl jasný. Ti, co hlasovali pro Davida, jsou více Maxovi kamarádi než moji. "Ne, Catfherine," zamítla prskavice rázně, "máme dva zástupce v radě." Po vyučování… "Kdybys měla volit, volila bys mě, nebo Maxe?" popichuji Tanyu u skříněk. Nezvolili ji, ale vůbec nic si z toho nedělá. "Ty vojčo, chápej, musím být věrná svý lásce." vykulila na mne Tanya oči. "Hele, za chvíli scuka před školou…" ztratila se v proudu chodby. Minula při tom Peetera, který zase mířil ke mně. "Mám ti vzkázat od Elčy, že musí ještě jít vrátit knihu, tak jestli chceš, máš počkat na scuka." Předal vzkaz a založil spokojeně ruce do kapsáčů. "Myslela jsem, že to oslovení nesnáší," prohodím. "Jo, to máš pravdu, ale to je o důvod víc, proč ji tak říkat, ne? Víš, jak se umí u toho hezky rozčilovat?" na tváři se mu objevil záškodnický úsměv. "Ne, to nevím…" zavřu skřínku a všimnu si, že se nervózně zhoupnul na patách. Jakoby mi chtěl ještě něco říct, ale nevěděl jak. Pohlédla jsem mu do očí a chvíli jsme mlčeli. "Jak ti je?" zeptal se starostlivě. "Přežívám," odpovím upřímně a společně jdeme ven. "Na," podává mi plátek zabalené žvýkačky. "Třešňová. Pomáhá mi, když jsem z něčeho smutný. Uklidňuje, fakt!" "Dík," usmívám se už se žvýkačkou v puse, "je dobrá. A proč jsi smutný ty?" narážím na to, že taky žvýká. "Z toho, že se mnou nemluvíš." "Tak to už nemusíš, ne?" "Teď jsem zas smutný, že ty jsi smutná…" řekl jemně. Sedli jsme si na lavičku před školou a čekali na dvojčata. "Vím, že ti to teď nepomůže, ale je fajn, že máš ještě tátu," začal opatrně. "Já jsem své rodiče nikdy nepoznal. Spát v malém pokoji se sedmi dalšími není nic úžasného. Plánujeme s Maxem do roka děcák opustit. Bude mít patnáct a to už má nárok na žití mimo něj. Jsme domluvení s vedoucí, že když budu bydlet s ním, nemusím tam už muset taky přespávat. Jen se pravidelně jednou měsíčně hlásit…" vyprávěl nadšeně. "A co ty? Vsadím se, že máš velkej, krásnej, přepychovej pokojík do růžova s desítkami plyšáků…" "Ne, to ne," rozesmál mě, "nemám ráda růžovou. Můj pokojík je možná velký a skromností v nábytku taky neoplývá, ale těch plyšáků tam moc není, ty mi občas přinese jen strejda Mario. Jinak je celý do zelena, já si totiž bez zelené nedokážu život představit." "Počkej, tím strejdou Mariem myslíš našeho vládce Maria Warda?!" rozevřel naplno ohromeně oči. "Jo," pokrčím rameny, "je to můj kmotr." "Páni…" vzdychl nadšeně, "takového kmotra bych taky chtěl mít…" Od chodníku se objevili dvojčata a Peeter hned k nim vyhrkl: "Představte si, že se zná s Mariem Wardem a ještě mu říká strejdo!" "No a cos čekal, když její tatík je jeho zástupce," poťukala k němu prstem o čelo Tanya a pokračovala k Elen: "No a pak mě začal líbat… řeknu ti, bylo to úžasný…" Peeter se chvíli zamyslel a pak se rozesmál: "Copak, Tanyo, zase se ti zdálo o Maxovi?" rýpl si trefně a Tanya se na něj zamračila s vypláznutým jazykem. Pak ale tvář uvolnila a lišácky se usmála: "Abych se tě nezeptala, o kom se zdá tobě," vrátila mu to s jemným kývnutím ke mně. Peeter na ni vyplázl jazyk úplně stejně. "Tak! Co budeme dělat?" vpadla do toho Elen se sprásknutím rukou. "Pojďte se mnou, chci vám něco ukázat," vyskočila jsem z lavičky a vedu je do parku na druhé straně města. Samozřejmě pěšky, přesně tak, jak jsem chodívala já. Po cestě jim vyprávím, kam všude jsem ty tři měsíce chodila, co jsem tam viděla, a všichni tři byli zaujati. Přestože v tomhle městě jsou déle než já, Peeter dokonce odmalička, o některých věcech neměli ani ponětí. Nadchází podzim a na dřevěném můstku se vytvořil koberec oranžového listí bříz. Po včerejším dešti se hladina říčky zvedla a cestičky v parku jsou blátivé. Zpočátku Tanya bědovala nad ušpiněnými botaskami, ale když jsme dorazili na místo, přestala litovat. Všem se most okamžitě zalíbil. Vzali jsme lavičku, která stála opodál a postavili jí přímo na most. "Je to tu fakt hustý, no," zhodnotila to Tanya po svém, když jsme se namačkali na lavičku vedle sebe jak sardinky. "A to sis celou dobu schovávala pro sebe?" "Jéé, já se mám!" protáhl se Peeter radostně, když zjistil, že sedí namačkán mezi třemi holkami a všechny nás naráz objal s výrazem krále. "Tolik holek najednou se ke mně tiskne…" Nastala chvíle ticha, pozorovali jsme nádhernou podzimní malbu okolí, když v tom Peeter promluvil: "Sheeno, ukaž nám nějaké kouzlo." Usmála jsem se: "To nejde." "Proč ne? Ukaž!" přidává se Elen. "Jo! Nebuď bageta!" i Tanya nezůstává potichu. "Když já nevím… ona by se magie neměla používat jen tak…" prohlásím nejistě. Jejich oči mne však prosí dál. Nechci jim vzít tu radost, tak nakonec povolím. Pobídnu Tanyu, aby sebrala ze země klacík a držela jej na jednom konci. Druhý konec jsem nechala zapálit. "Ty vojčo!" vyjekla trochu leknutím, když ji začal klacík v ruce jen tak hořet. "A to jsi na to jenom koukla! To bys jako mohla klidně i někoho zabít?" "Proč bych to dělala?" řeknu pobaveně. "To můžeš ty taky, třeba nožem nebo pistolí…" "No, o to nejde," mávla rukou. Oči ji zářili nadšením. "Já jen, že kdyby ti někdo lezl na nervy, tak mu třeba ve vzteku můžeš nechat shořet vlasy!" představovala si a my samozřejmě věděli, koho má přesně na mysli. "Tak to je moc krutý," zamračil se Peeter. Své neučesatelné vlasy miluje. "Ale třeba když sedíš na pohovce a koukáš na telku, tak by sis třeba z dálky přitáhla ovladač, nebo tak, ne?" "A nebo, když špatně napíšeš písemku, tak se může za záhadných okolností otevřít okno a tvou odnese z kupky na stole vítr…" přidává i Elen svou fantazii. "Ale no tak, proč bych to dělala?" zastavuji jejich nadšení. "Jo, to s těmi vlasy mě občas napadá u Reslovky, ale tyhle věci se prostě nedělají. Nemůžu takhle magii zneužívat. Ano, jako malá jsem někomu roztopila naschvál míč, ale jinak chci žít normálně jako vy, nemágové. Navíc ve škole mám kouzlení zakázané." "Písemky padají…" povzdychne Elen. "Já jsem se kdysi o magii trochu zajímal," řekl Peeter. "Vím, že je každý rok v televizi Turnaj stupňů. Ty tam nechodíš?" Postavila jsem se, došla k okraji mostu a opřela se o dřevěné zábradlí: "Byla jsem tam jednou. V šesti. Měla jsem tehdy velké sny. Vedla jsem si dobře, dosáhla jsem tehdy šestého stupně. Bojovala jsem ale i se synem svého gerota Tlarabova a nedopadl moc dobře. Tlarabov mi tenkrát slíbil, že když se ještě jednou na turnaji ukážu, slíznu pěkné ponížení. Tak jsem už na něj nikdy nešla, přestože mi pozvánky chodí každý rok. Stupně získávám díky tomu, že mě učí Lin-Chu. I když už ani to není pravda. Od smrti maminky jsem nebyla ani na jedné jeho hodině." Ovládl mne smutek a sklopila jsem víčka k šumivému povrchu řeky Steily. "Vždycky jsem si přála dosáhnout dvanáctého stupně, kterého nikdo ještě nedosáhl. Ale asi je to hloupost…" "Proč?" Elen už také nevydržela sedět. "Protože…" zadívala jsem se na mámin prstýnek. Hlavou mi proletělo její první přání a to se mnou hnulo: "…já vlastně nevím proč… proč ne?" "Jo! Správně! Proč ne?" prohlásil Peeter, "Tak se prostě na ten letošní turnaj přihlas! Jedině tak svůj problém vyřešíš!" Zadívala jsem se na ty dva nejistě. Co oni vědí o tom, jak je takový turnaj těžký. "A vy byste tam šli se mnou?" zeptám se. "To víš, že šli!" shodli se oba. To mě zahřálo u srdce. Náhle jsem si uvědomila, že nevidím Tanyu: "Kde je vůbec Tanya?" Rozhlédli jsme se a uviděli Tanyu opřenou o strom opodál, jak něco pozoruje. Došli jsme k ní a ona zašeptala: "Není támhleto Cate? S kým to tam je? To je Reny!" Opravdu. Asi třicet metrů od nás je Cate opřená o strom a naproti ní Reny s růží v ruce hladí její tvář okvětními lístky. "Ach, ta láska," povzdychne Tanya ironicky s posměchem, "A ta romantika, to jim fakt žeru! Vsadím se, že tu krávu vůbec nezajímá, co teď dělá Max." "A myslíš, že Maxe zajímá, co dělá ona?" zasměje se Peeter. "Proč je už nenecháš být? Vůbec do toho nevidíš!" "Protože ji nesnáším!" zavrčela Tanya, "Mít tak odstřelovačku, tak ji tu růži přišpendlím k úsměvu!" "Ne, to je neosobní," oponuje Elen, "Pětačtyřicítka. Prásk z metru a hotovo!" "Nechcete na ni rovnou vytáhnout brokovnici? Vy už z toho kroužku střelby magoříte!" brání ji Peeter, "Ani jedna ji pořádně neznáte. Není tak špatná, má jen ráda pozornost. Co dělá, je jenom její věc!" "Něco je ale přece jenom moje věc," vkládám se do rozhovoru. Opouštím ty tři a pár kroky se ke Cate přiblížím. "Hej, Cate!" zakřičím. Otočila se překvapeně, že tady jsem, ale ještě větší překvapení ji čekalo. V tom okamžiku jsem totiž nechala tu růži zapálit. Oba se lekli, odskočili od sebe a prach z růže už jen dopadl na trávu. "To máš za to triko! Příště to bude horší!" rozčileně dodávám, otáčím se a s obrovským uspokojením se vracím k přátelům. Udělala jsem to proto, aby věděla, že si ke mně nemůže dovolit cokoli. Udělala jsem to také, aby nejen ona, ale i všichni ostatní věděli, že jsem zpátky. Že Sheena Taris je zpátky!


celkové hodnocení autora: 95.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 46		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Vanessa Kuzníková	25.08.2008, 21:16:44

Zásadně nečtu něco na pokračování, ale u tohodle dílu jsem fakt skoro brečela...takže si budu muset přečíst všechno. Nevydáš to náhodou knižně? Mě se to přes monitor děsně blbje čte. Až na nějaké chybičky fakt moc dobré.

Adrastea	07.12.2006, 18:58:11

Občas Ti tam divně drhne slovosled a taky by bylo dobré rozhodnout se, jestli hlavní postavy mluví spisovně nebo nespisovně. Sem tam se to v těch dialozích totiž míchá a ty pak nevypadají příliš přesvědčivě. Jinak ale fajn. :)