» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141768

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Dcera svého otce - Kapitola IX. ::

Bibi Violet	publikováno: 08.12.2006, 22:38

Etapa II. - Odevzdej se mi


	Mám pocit, že právě procházím největší proměnou mého života. Od chvíle, kdy jsem se opět začala bavit s Elen, Peeterem a Tanyou, jakoby se do mne vlila nová energie, nový smysl života. Chci zase žít. Pro ně, pro maminku, pro její i má přání. Chtěla, abych se stala nejlepším mágem světa, abych byla šťastná po boku svých přátel a já se rozhodla to splnit. Uvědomila jsem si, že nemá smysl vracet se zpátky. Můj život potřeboval změnu. Už nejsem uzavřená malá holka ležící pod jírovcem. Už nebydlíme v Kitě a jsem si jistá, že už nikdy nebudeme. Už nikdy neucítím maminčino kuře, už nebudu krást jahody na pečení. Už nepozoruji ostatní, jak si hrají, už zatrpkle netvrdím, že nerozumím, čemu se tak smějí. Vše, co mě dělalo mnou je pryč… Probudila se ve mně utopená touha vítězit, být ve všech směrech ta nejlepší, jít za vším tvrdohlavě dál. Startem bylo hlavně zvolení do školské rady, kde vyšlo najevo, že nás ředitel dal dohromady jen proto, aby žáci měli pocit, že nerozhoduje sám. Sedí vždy v čele, vyzývá nás ke slovu, ale stejně se nakonec vždy rozhodne po svém. Jestli mne to štve? Ne. Rada mi dala do života něco úplně jiného. Maxe Vehlera. S Maxem jsme se stali největšími rivaly. Před zbytkem rady si veřejně vmetáváme argumenty, proč je nápad jednoho lepší než druhého, kdo na koho víc myslí, kam tím druhý míří, až někdy plácáme úplné hlouposti jen pro poslední slovo. Naše rivalita se už přesunula z "formálního" bojiště do osobního a jakýkoli rozhovor na chodbě, ve třídě, po škole, skončí slovním pošťuchováním, většinou naprosto zbytečným o naprostých pitomostech. Háček je v tom, že to nikdy nemyslíme zle a často se tomu nakonec zasmějeme. Ve skutečnosti nás to sblížilo. Poznala jsem, že není jen blýskavý miláček plný frajeřinek, ale i dobrý kamarád, který má ke každému úplně jiný vztah. Začal se mi líbit jeho štiplavý a sebevědomý humor, se kterým mám tendenci se kočkovat. Vytvořil mezi námi most a já zjistila, že mě má upřímně rád za to, jaká jsem… Při duševním návratu do školy jsem měla štěstí. Kantoři mi dali šanci začátek roku dohnat, prázdné písemkové papíry opravit, dozkoušet a během pár týdnů jsem se vyšvihla zpátky na jedničky a začala slabší žáky jako Judith opět doučovat… * Dny rychle ubíhaly, sníh roztál, ke slovu se dostalo jaro. Trochu později než obvykle, ale o to usměvavější byly naše tváře, když ta bílá břečka nadobro roztála. V půli března mi přišla pozvánka na Turnaj stupňů, já si okamžitě podala přihlášku, a pak až do dneška netrpělivě čekala. Čekala a to bylo vše, na cvičení jsem neměla ani pomyšlení. Po uši jsem byla zahlcena do svých i cizích sešitů, ve volných chvílích jsme se s dvojčaty a Peeterem procházeli po parcích, cukrárnách a kinech. Povídali jsme si o životě, budoucnosti. Elen i Tanya chtějí studovat dál. Elen archeologii jako její otec a Tanyu láká Vyšší vojenská. Ta samá, ve které pracovala její maminka. Prý takhle ji bude cítit stále u sebe. Peeter má školy plné zuby. Na závodním okruhu vzadu za městem si vydělává mytím aut. Jakmile mu odzvoní patnáct, udělá si řidičák a je zcela přesvědčen, že si za jejich volanty bude sedat jako přední závodník. Samozřejmě, že ho nechají se tajně projet za odměnu už teď… Krásné jsou jejich sny. Dokáží o nich básnit hodiny, ale já? Vždy, když přijde řada na mě, těžko se mi cokoli povídá. Co mám říct? Že mé sny otec zadupal do země? Že mám přesně určeno, co bude v šestnácti? Oni sní, přestože jsou si vším tak jisti, ani jeden z nich nemůže vědět, jestli to tak skutečně bude. Jen já ano. Znám otce. Jeho slovo je nezdolná skála. Jsem odsouzena navěky řídit se jeho vůlí. Mám už jen poslední dva roky relativní svobody… ale míním si je už jen z trucu užít! Pokusím si užít i dnešek, dlouho očekávaný den - den Turnaje stupnů. Jako naschvál Lin-Chu určil den mých čtrnáctých narozenin. Řídím se Tanyinou radou a slézám postel pravou nohou napřed s úsměvem a celkovým optimismem do dne D. Dobrou náladu si prý musím udržet celý den, tudíž i přes snídani s tátou. Zaujatě čte noviny, jako kdybych naproti němu u stolu vůbec neseděla. Nic neobvyklého, ale alespoň by mi mohl popřát k narozeninám… pusa by mu neupadla… i když, taky nemusí vědět, kdy jsem se narodila, ten den byl na obchodní cestě… "Víš, co je dnes za den?" ptám se nenápadně… "Hmm… dvanáctého června…" složil noviny a zapřemýšlel, "Jo, jdeš na ten turnaj," zahleděl se opět do novin, "hodně štěstí." Grrr, chce mě naštvat! "Jo, díky," nechávám otrávená jídlo být a do minuty stojím před domem. V batohu mám jen kouzelnický šat, strejda Mario se opět činil. Koupil úplně stejný jako minule jen samozřejmě o pár čísel větší. Šáhla jsem na mámin prstýnek, abych se ujistila, že ho na ruce mám. Hlavně pro mámu tam dnes jdu. A částečně také pro ty tři, se kterými jsem se setkala na zastávce, odkud už nás přímá linka hodila ke stadiónu. Město Seten Prošli jsme hlavní halou, prodrali se chodbami do hlediště a uvelebili se v první řadě. Promítá se mi s každým krokem hromada vzpomínek. Téměř nic se nezměnilo. Až na novou grafiku informačních displayů a přemalování stěn na světle modrou je to tu stejné jako před osmi lety. Nemyslím na zápasy. Všude vidím maminku. Každé místo, kolem kterého prošla, mě utápí v nostalgii. Ze sedadla, ze kterého mi fandila, nemohu spustit oči. Je jen pár metrů od nás, pár kroky stačí k tomu místu zajít… Přitom důvod je osm let vzdálený. Nedosažitelný. Ztracený. "Je ti něco?" cítím polštářky Peeterových prstů na zápěstí. "Ne… ne…" odpovím a jeho starostlivost oplácím vděčným úsměvem, "…já jen, že… už je to hrozně dlouho, co jsem tu byla… jsem jen trochu nervózní, nic víc…" Na čtení pravidel jsem nešla, stejně tak nepůjdu v úvodním průvodu arénou. Teď konečně chápu ty, kteří to neudělali tenkrát. Nepřišla jsem se předvádět, ani nikomu dělat představení. Přišla jsem vmést Tlarabovi do očí, že tehdy neměl právo mě zastrašit… "Hned třetí zápas je tvůj, takže se běž převléct!" říká Tanya s letáčkem v ruce. Celou dnešní organizaci si vzala pod svá křídla a my se jí snažíme poslouchat. Sehnala lístky, zjistila, jak a kdy pojedeme tam i zpět, vše se zodpovědnou pečlivostí. "Musíme si pospíšit, ještě máš jít k porotě pro soupeře…" zamyslela se, "teda pro informaci, kdo jím je…" Vyrážím s dvojčaty k porotě, Peetera necháváme hlídat místa. Vzdálíme se od hluku tribun a dojdeme do čekárny před balkónem poroty. Nemohu uvěřit tomu, co vidím. Stojí tady kousek přede mnou. Zelenohnědý plášť, známá hůl se smaragdem, blyštivá zlatá čelenka. Královna blesků. "Nino!" zvolám k ní nadšeně. Otáčí se a její pohled o mne zavadí. Přimhouřila víčka, jakoby vzpomínala, kdo jsem, ale hned se usmála a přišla blíž. "Sheeno, jsi to ty?! Páni… ahóóój!" objímá mě přátelsky. Vypadá tak dospěle! Dívčí rysy se už přeměnily v ženské, ztratila se potrhlá zář z očí. Vypadá jako skutečně vážená kouzelnice. Zpočátku jsem pochybovala, jestli je to ona, ostříhala si vlasy po ramena a výrazně ubrala od výstředních ozdob. S prvním úsměvem ale bylo hned jasné, že to není nikdo jiný. "Holka, ty's vyrostla!" prohlédla si mne od hlavy k patě. "Myslela jsem, že už na turnaje nechodíš… Jo a…" zesmutnila, "Viděla jsem v televizi, že ti zemřela máma. Upřímnou soustrast. Je mi to líto, tenkrát na tom turnaji jsem s ní mluvila a byla skvělá." "Děkuju," přijímám kondolenci a chci rychle od tohoto tématu utéct: "A co ty? Určitě se ti v životě daří lépe. Stále Mistr?" popichuji. Usmála se: "Stále Mistr. Náš Gerot je opravdu moc dobrý a ta ctižádost, co jsem měla kdysi, mě dávno opustila. Jsem spokojená s tím, co mám. Sláva už vyprchala a na turnaje taky moc nechodím. Vdala jsem se, plánuji rodinu, magii učím mladé." vyprávěla spokojeně. "Dnes jsem tu na pozvání. Prý se přihlásilo hodně devátých stupňů, tak jsem jim přišla srazit hřebínky… Ale o tobě se tu hodně mluví!" "Proč?" vložila se do toho zpoza mne Elen. Když ji uviděla Nina společně s Tanyou, zarazila se: "Ony jsou…" ukazuje střídavě na obě. "Jo," přikývnu, "stejný." "Dvojčata?" "Mmmm… tak nějak," uvažuji krátce, jestli má smysl to vysvětlovat. Nakonec je alespoň představím, a pak pokračuji: "Jak jsi to myslela s tím, že se o mne mluví?" "Těžko říct, jestli je to positivní, nebo ne, ale každopádně se veřejně ví, že získáváš vyšší stupně bez turnajů," vysvětluje Nina. "Vždyť stejně jediný, kdo může udělovat stupně, je Lin-Chu, tak o co jim jde?!" nechápu. "Já vím, já vím, ale některým se to prostě nelíbí… chápej, oni kvůli nim musí skutečně bojovat, nemají to štěstí, že je učí samotný Lin-Chu. Sama víš, že to stojí spoustu nervů a někdy i zdraví…" dopověděla a už nervózně vyhlíží, kdy přijde na řadu. Je tu narváno, taková koncentrace cizích man nedělá dobře žádnému z mágů. Tanya říká, že tu musíme být kvůli technickým problémům… Upřímně je mi jedno proti komu budu bojovat. Ukážu jim, že na ty stupně mám, ať jsem je získala s turnajem nebo bez. "Víš co? Něco mne napadlo!" šťouchla do mne Nina prstem. "Přihlásíme se spolu do soutěže družstev! Jsme dost vážené, určitě by nás vzali i bez přihlášek!" "Ne, ne, je to sice hezký nápad, ale čím míň budu v aréně, tím líp. Vyhraji ty tři souboje a půjdu domů." "Jo, v půl čtvrté nám jede autobus," poťukala Tanya plánkem přísně o své hodinky na ruce. "Tři?!" zamračila se nechápavě Nina, ale po chvíli ji naskočil na tváři úžas: "Ty chceš vyzvat Gerota?!" zvolala nadšeně. "Ano," usmívám se, rudá mi vstoupila do tváří. "Chci, aby Tlarabov věděl, že já také nezapomínám. I kdybych měla prohrát, udělám všechno pro to, aby ta geniálně nadaná kouzelnice, za kterou mě označil s ironií, ukázala to nejlepší, co umí!" "Správně!" podpořila mne. "Už by měl někdo tu jeho vládu přetrhnout. Je veřejným tajemstvím, že nadaným ohnivým mágům hází klacky pod nohy, aby se nikdy necítili na jeho post. Má prý strach z té legendy o ohnivé maně Velkého mága." "O jaké legendě?" zaujalo mne. Nina se nejistě rozhlédla po okolí a ztišila hlas: "Říká se, že nějaký mág z první generace předal svou ohnivou manu nějakému dítěti. Ta mana je mnohem silnější, než kterákoli jiná na světě, než ta, kterou má Tlarabov. A toho se bojí. Neví se, kdo ji má, a tak doufá, že zastrašováním jej od kouzlení odradí." Nina ještě naznačila, abych si to nechala pro sebe a už odešla k porotě, protože na ni došla řada. Hned za ní si zavolal i nás. Teda mě, ale co bych dělala bez těch dvou. Ani jedna víru v Lin-Chua neuznává, ale chtějí jej alespoň jednou na vlastní oči vidět. Vešla jsem dovnitř, ty dvě jako ocásek stydlivě namačkané za mnou. Když se mi Lin-chuova tvář vtiskla do pohledu, přinesla s sebou vzpomínku na přísahu, že po smrti maminky nebudu nikdy kouzlit… "Řekl jsem ti, že svá ústa nemáš ovládat emocemi," promluvil náhle. "Musíš toho ještě hodně okusit než zjistíš, že většinou je přísaha chybou. Nemůžeš přece zahodit něco, co je tvou součástí." Sklopím oči: "Přišla jsem si pro jméno soupeře." Řeknu, jako kdybych jeho věty neslyšela. "Pro první zápas jsem ti vybral Vaviera, je to skvělý mág nemrtvých. Myslím si ale, že jsi lepší, tak mě nezklam. Pokud vyhraješ, o Mistra se budeš prát s Ninou Dasher, ale tu ti představovat nemusím." "To nejde!" vyhrkla zpoza mne náhle Tanya, namíchnuta se prodrala k pozornosti. "Je to její kamarádka, postavit je proti sobě je podraz! Myslím, že tady také Tlarabov zanechal své stopy, co?! Tohle bych od VŠEMOHOUCÍHO Lin-Chua nečekala!" nadechovala se k dalším projevům a její tón byl stále ostřejší. Elen okamžitě zakročila. Chytila ji a stáhla dozadu za sebe. Pak se omluvně pousmála a řekla: "Tanya tím chtěla říct, že se jí to nelíbí…" "Ano, Tanya," pokýval hlavou Lin-Chu, krokem v před se dostal k ní blíž, aby ji pohlédl do očí. Ta stále hlavu hrdě a tvrdohlavě zdviženou. "Tanya Tamishi. Temperamentní a svérázná jako otec. Škoda, že nebyl dost rozhodný na to, aby se jím doopravdy stal," pověděl jí přímo do očí a na ni jde vidět, jak jen slovo "otec" dráždí její jazyk k nemilým slovům. "Přemýšlela jsi někdy, Tanyo, proč se tvá přání neplní? Uzavřeme spolu takovou dohodu. Ty zkusíš nad tím popřemýšlet a jestli na to přijdeš, tak já znovu zvážím jejich splnění," dopověděl a Tanyu tím definitivně umlčel. Já i Elen jsme si oddychly. Tanya je nevyzpytatelná. Jakmile se spustí, zastavit ji dá hodně práce a to umění ovládá zatím jen Elen. Ještě, že je Lin-Chu chladná hlava. Bez problémů se otáčí zpět ke mně a pokračuje: "Myslel jsem si, že budeš nesouhlasit-" "Věděl jste to," skočím mu do řeči s poznámkou. Pousmál se: "Věděl jsem, že budeš nesouhlasit," opravil se, "A proto mám alternativní řešení. Necháme kombinaci stejnou, ale přehodíme to, což bude pro tebe mnohem těžší. Máme tady dost mágů elektrické magie devátých stupňů, někoho ti vyberu." "A souboj o Mistra?" cítila jsem z něj vyhýbavý tón. "Jsou jisté okolnosti, které ti už soupeře vybraly. Toleroval jsem tvá přání a dával ti vyšší stupně bez turnajů. Rada ale naléhá a zvlášť Tlarabov nechce být vyzván někým, kdo neprojde pořádnou zkouškou." "Lin-Chu," zastavím ho, "vážím si vaší benevolence a chápu, že je důležité mít uznán stupeň od rady nejvyšších mágů. Nezklamu vás," ujistím jeho výraz a bručivě dodám: "Ať už Tlarabov vybral kohokoli, aby si udržel gerotství…" "No, kohokoli je příliš slabé slovo…" zamračil se s obavou, "… vybral ti Tivmu Hilnepa." * "A to je kdo?" zeptal se Peeter. Jdeme spolu chodbou ke dveřím arény. Jsme sami. Dvojčata jsme poslali na tribunu. Pomohly mi se obléct do šatů a upravit se. Peeter se cítil ukřivděný, že jsme ho nechaly samotného, proto si to teď vyměnili. Jsem ráda za jeho zájem. Jsme si stále bližší. Máme mezi sebou takové tiché tajemství. Líbí se mi, ale nemluvíme o tom. Když se naše pohledy střetnou, cítím, že je to vzájemné. Snad proto před ním unikám, před chvílemi jako je tato. Nechci být prozrazena. Přesto jsem se té touze neubránila. Jsme sami a i přes strach z prozrazení, z lesku upřímnosti jeho mentolových očí, chci, aby to byl právě on, kdo mne doprovodí na první zápas. Vím, že jen jeho blízkost mne dokáže podržet. "Tivma Hilnep je výborný mág psychické magie. Není divu, že za těch osm let se stal Mistrem," vysvětluji putováním ve vzpomínkách. "A proč jsi z toho tak nervózní?" řekl něžně a pohlédl na mé třesoucí se ruce. Nejdříve se jich dotkl konečky prstů, a pak je uchopil. Pohledem chtěl do mne soucitně proniknout a vyčíst vše dřív, než to vyslovím. Bráním se. Rozpačitě uhýbám pohledem, osvobodím ruce a dám se znovu do chůze: "Byl to můj poslední soupeř. Porazil mne tím, že vykouzlil představu slimáka a já si pak nehlídala manu. Vysál mi ji. Je to ta největší potupa, co mezi mágy existuje." "Ale to je už hrozně dávno," pošeptal a pár metrů před bránou jsme se zastavili. "Každý potřebuje k úspěchu zkušenosti. I ti nejtalentovanější mágové na světě, ke kterým patříš. Neznám nikoho, kdo by ve čtrnácti dosáhl osmého stupně… Vlastně, nikdo jiný kromě tebe nedosáhl ani na třetí… Vzpomínáš, jak jsi mi vyprávěla o Nině? Jak jsi ji pojmenovala Královnou blesků? Představ si, kolik takových malých mágů bude teď s otevřenou pusou koukat na tebe. Ty tam teď půjdeš jako princezna. Jako Princezna ohně," promlouvá s tou největší vážností a upřímností. Usměji se, otáčím rozpačitě tvář. Chytá ji do dlaní pevně, narovná ji a mírně mi pozvedne bradu, abych hlavu držela hrdě. "Až se otevřou ty dveře, půjdeš tam pro svou korunovaci. Nesmíš o tom ani na chvíli zapochybovat. Je v tobě něco velkého, co tě nenechá ve štychu. Jdi tam hrdě, v klidu, s vědomím, že si to zasloužíš." S dojetím zvednu chvějící se koutky rtů. Odpočítávají se poslední vteřiny. Objímám Peetera, cítím jeho uklidňující teplo. "Děkuju," zašeptám v objetí. Pouštím jej ve chvíli, kdy si uvědomuji, že bych si přála, aby mne takhle držel roky. Vzdaluji se, brána se otvírá, světlo z arény zaplavuje chodbu. V jeho záři se naposledy ohlížím za Peeterem. Usmál se a naznačil, abych bradu nezapomněla držet stále sebejistě nahoře… * Boj začal zostra. Nic jiného jsem ani neočekávala, jde přece o ty nejvyšší stupně. Peeter mi dodal hodně sebevědomí. Uklidňuje mne pocit, že je tam nahoře společně s Elen a Tanyou a že jsou v duši se mnou. Je v ní také maminka, její prstýnek objímá prst jako ochrana před pochybnostmi. Nikdy jsem si nebyla tak jistá svými kouzly… Tolik se toho změnilo. Nezajímá mě, kdo stojí naproti. Neznám jeho jméno, nevidím mu pořádně do tváře. Vnímám pouze jeho útoky, jeho manu. Je to silné, rychlé, instinktivní. Žádné uvažování. Útoč, nebo se braň. Rozhodnutí musí přijít spontánně, přirozeně, jako mrknutí víčka při větru s prachem… Nezahřívám okolí, nevytvářím ohnivé zdi, kruhy, lávu. Je to vyčerpávající a neefektivní. Mrští po mně bleskem, je to okamžik, záblesk. Kdybych měla něco vyvolat sama, nikdy bych to nestihla. Má mana sama útok odrazí, je připravená dřív, než je blesk vyvolán. Věřím ji. Je to základ. Věřím, že se mohu spolehnout, není třeba se starat o obranu. Rozeběhnu se naproti, čím budu blíž, tím bude dopad silnější. Bohužel také antienergetická síla protivníka. Každý mág si svou bezprostřední blízkost chrání. Z toho ale strach nemám. Věřím si. Už jsem jen már metrů vzdálená. Vyskakuji, mana mne na chvíli ve vzduchu podrží. Švihnu přes protivníka dlaní, vyšlehne z ní ohnivý pás mé žhavé moci. Švihnu hned druhou, další šleha následuje. Další, další a další. Vše ze vzdálenosti asi dvou metrů. Ohromná síla. Má i jeho. Mísí se, rvou. Nejen na úrovni elementární, ale i energetické. V tom já vysílám zběsile šlehy dlaněmi. Musím vypadat jako rozběsněná škrábající kočka. Je mi to jedno. Je mi vše jedno. Jsem ve varu. Cítím, jak soupeřova mana pomalu povoluje. Nedovolím mu ani na okamžik vydechnout. Je to blízko, je v úzkých. Měla bych se vzdálit, na maně se začne projevovat instinkt přežití, když je zahnána do kouta… Nestihla jsem se dostatečně vzdálit. Prorazila jsem jeho obranu, pronikla energií do bezprostřední blízkosti. Bylo to chvilkové povolení, kdy okamžitě jeho mana sebrala poslední zoufalé síly a vyrazila proti mně stylem "vše nebo nic". Odrazila mne, odlepila od země obrovskou energetickou vlnou. Strhlo mne to a tvrdě přirazilo ke zdi. Sjela jsem po ni poloomráčená na zem. Záblesk… …Kde to jsem? Vidím mlhu. Šedou mlhu. Všude kolem je šedá, rozmazaná mlha. Chci se pohnout. Nemohu. Necítím tělo. Jako kdybych ho ani neměla. Je to tak lehký pocit, jako stav bez tíže. Co to je? Všechna tělesná vnímaní jsou pryč! Žádná vůně, teplo, nevím, kde je nahoře a kde dole. Jen ta mlha… Něco v ní je. Už vidím její obrys. Je to postava. Známá postava. Je to maminka. Usmívá se, vypadá tak šťastně, tak zdravě… Tváře má zase plné, oči švestkově září… Přibližuje se. Chci udělat krok, chci natáhnout k ní ruku. Nemohu. Je u mne. Nic neříká, jen se dívá. Šťastně. Spokojeně. Chci plakat. Cítím plačtivou úzkost, ale necítím slzy. Natahuje ruku, chytá tvář, dotýká se mého líce. Necítím, sakra, proč to necítím… mami… …otvírám oči, jako kdybych se probouzela z nějakého snu. Ticho se mění ve skandování z tribun. Mlha se rozplynula i s maminčinou tváří. Pomalu se ve světle rozostří detaily. Jsem zase v aréně. Konečně cítím zem, žhavý písek. Vstávám, přede mnou na druhé straně leží soupeř. Jsem zmatená, nechápu, co se stalo. Všichni tleskají, nevím komu. Pohlédnu na přátele, Tanya vřeští s Elen, ukazují na mne zvednutý palec. Komentátor mne prohlašuje za vítěze… * Opustila jsem okamžitě arénu a běžím k Lin-Chuovi. Jsem si jistá, že on bude mít to nejpřesnější vysvětlení. Utíkám, míjím osoby, vybíhám schody. Za sebou slyším Elen, jak volá mé jméno. Zastavuji se. Když se ohlížím, vidím dvojčata s Peeterem, nadšeně utíkají za mnou. "To bylo fantastický!" jeden přes druhého líčí svou radost. Snažím se je uklidnit a dostat z nich něco smysluplného. "Bylo to neuvěřitelný," spustil Peeter a dvojčata ho nechala mluvit, jen rozjařeně přikyvovala. "Když jsi narazila na tu stěnu, mysleli jsme, že je po tobě, zvlášť když na tebe Rofin vyslal ještě dorážející blesk. Ležela jsi tam jak v bezvědomí, byl to jasný konec zápasu. A pak, najednou z tebe vyšlehly plameny a vrhly se na něj. Bránil se, ale neměl před čím, protože ty jsi jenom ležela a všechny jeho útoky se od tebe odrážely jako nic. Nakonec ho obrovský žár sesmažil tak, že to s ním seklo," vyprávěl s emotivními gesty a tvářil se, jakoby nic úžasnějšího v životě neviděl. "To nám spíš ty musíš vysvětlit, co se stalo!" vyhrkla Tanya netrpělivě. "Já… nevím…" snažím se vybavit poslední minuty. "Viděla jsem záblesk a pak… jsem byla někde úplně jinde a viděla jsem něco zvláštního… má mana musela kouzlit bez mého vědomí, ale to by znamenalo, že jsem se dostala do nadnesené dimenze…" Kdybyste teď mohli vidět jejich nechápavé ksichtíky. "To je stav, kdy se mana oddělí od mága a jedná pak bez jeho vědomí. Je to hrozně nebezpečný stav, Kara, Gerot psychické magie, kvůli tomu přišla o celou rodinu…" Všichni tři zaraženě poslouchali, ale ani jeden na to nedokázal nic říct. "Já… já… musím teď za Lin-Chuem… Tanyo přijď mi prosím tě pak říct, až budu na řadě…" * Teď poprvé cítím, že za Lin-Chuem jdu jako za svým učitelem. Přestože od smrti mámy jsem nebyla jedinkrát na hodině magie, teď potřebuji jeho pomoc, jeho radu. Jestli se mám dnes stát Gerotem, potřebuji podporu toho, kdo mne dostal tam, kde jsem. "Mana tě mohla samozřejmě vzbudit hned, ale byla jsi příliš slabá a nechtěla, aby se ti něco stalo. Dostala tě do nadnesené dimenze, a když souboj vyhrála, vrátila se," vysvětloval po cestě do parku před stadiónem. Chtěla jsem na náš rozhovor klid a soukromí. Když skončil ten zápas, připadala jsem si unavená, pochybovala jsem, že bych další - těžší - zvládla. Potvrdilo se, že má mana je za těch osm let někde úplně jinde. Nejen, že se vzpamatovala, ale po setkání s Lin-Chuem jakoby do sebe z jeho blízkosti vsála nový a silný bojovný elán. "Nebyla to náhoda," pokračuje, "právě jsi objevila svou novou schopnost. Bude ještě trvat, než ji zcela ovládneš, ale pokud budeš tvrdě trénovat, staneš se jednou z mála jedinců na světě, kteří tohle dokáží." "Ale Kara…" namítnu. "Kara si svou manu podmaňovala. Ty jsi vytvořila mezi tebou a tvou manou něco výjimečného - přátelství. To nikdo před tebou neudělal. Je mezi vámi tak silný vztah, že i když se od tebe svévolně odtrhne, nedokáže udělat nic, co bys nechtěla. Važ si toho. Je to dar. Ale zároveň si dávej pozor! Při silných emocích se může sama odtrhnout a splnit cokoli, co si tvá mysl v afektu bude přát." "Rozumím," kývnu. Zahlédla jsem v dáli Tanyu, jak běží za námi s horlivým ukazováním na hodiny. S nejistotou ještě před odchodem pohlédnu na Lin-Chua: "Lin-Chu, mám Tlarabova vyzvat?" Usmál se: "Ta volba je jen na tobě. Kdybych ti poradil používat rozum, neposlechla bys. Proto ti radím, rozhodni se srdcem. Teď je ale důležitější porazit Tivmu. Ať mana a zkušenosti tě dovedou ke tvému snu." * Asi mi vůbec nedochází, že za pár vteřin začne souboj o stupeň, na který devadesát osm procent mágů nikdy v životě nedosáhne. Tohle kdyby mohla vidět máma. Jak tady stojím tváří v tvář někomu, kdo mi v dětství zajistil několik bezesných nocí. Tivma. Vypadá pořád stejně. Nezměnil svůj styl, stále mám v paměti vtisklou jeho tvář, jeho naplno rozevřené oči, když mou největší pýchu srazil na kolena. Je tady, nezměnil se, jen má o několik stupňů víc. Ale to já taky. A jsem na to připravená. Gong odstartoval souboj. Volím opačnou strategii. Psychická magie není na útok stavěná, má své speciální postupy. Přestože proti ní stojím podruhé v životě, mám v sobě pár zkušeností. Vím, že nesmím věřit ničemu, co vidím. Když ho nechám obestoupit lávovým příkopem, aby se nemohl hnout, věřím, že tam je, i když ho nevidím. Iluze neposlušných kouzel už je ohraná… Něco vylézá ze země. Jsou to poloshnilé osoby a jdou ke mně. Je to fikce, vím to, ale i tak jsou… odporné… Nic nedělám, nechávám jednu polomrtvolu dojít až ke mně. Natahuje ruku, chce se dotknout. S odporem přivírám oči, musím držet… Cítím dotyk, tak skutečný… cítím zápach, zkostnatělá ruka dosáhla na krk a pevně stiskla… bolest… ono je to skutečné! Jedinou ohnivou šlehou vyděšeně roztrhám tu ohavnou věc na kusy. To nebyla představa, on skutečně umí vyvolávat nemrtvé! Házím po ostatních ohnivé koule. Některé to roztrhá a některými proletí skrz. Ti nejsou opravdoví. Ale jak poznám ty skutečné od iluze? Nezbývá než házet to na všechny a pamatovat si ty, kterými koule proletěly. Nápad nevydržel dlouho. Už je jich kolem tolik, že nevím, na které jsem koule házela. Přestávám, nikam to nevede. Odrážím jen ty, co se dostanou na metr, snažím se uhýbat. Tivma svůj obraz ruší. Musím ho vidět. Promlouvám k maně, aby ho našla. Mé oči jsou myslí zastřeny, ale mana ho cítí, ví, kde je. Nejde to. Začínám zmatkovat. Už ovlivňuje i mé pocity. Přemítá mi v hlavě myšlenky na mámu a tátu. Ten hajzl ví moc dobře, co mě trápí, má v této slabé chvíli mé vzpomínky jako otevřenou knihu. Bráním se, ale je příliš silný… Výčitky. Promítá mi den, kdy maminku naposledy odvezly do nemocnice. Výčitky svědomí. Že jsem tam za nimi nešla, jak jsem chtěla, a nezastavila tu hádku… Ne, ne, ten den ne! Maminčin poslední den… hodiny čekání v pokoji… doktor přichází pár minut před půl nocí… Dost! Přestaň! Až tě dostanu, tak to nepřežiješ! Nemůžu za to! Já dělala všechno proto, aby se nezatěžovala! Tivma se objevil přede mnou. Zvládli jsme to. Prorazila jsem ho vlastním přesvědčením a mana už dokonala zbytek. V okamžiku se spousta Tivmů rozprostřela po aréně mezi nemrtvými… Už zase nevím, kde je… Už nemohu dál, je to marné, ať dělám cokoli, vždycky vymyslí něco, čím mate. Zastavuji se, udělám kolem sebe silnou silovou kupoli. Tou neproniknou nemrtví. Hromadí se kolem a bouchají do ni. Pevně zavírám oči, tolik mě to znervózňuje… Kdybych alespoň věděla jak… Napadá mne poslední možnost. Nadnesená dimenze. Má tělesná schránka je pro psychickou magii jako hračka. Musíme se oddělit. Mana Tivmu vidí a má proti němu větší šanci samotná. Jenom… rychle… Bež! Běž! Znič ho! Zachvátila mne úzkost, v hrudníku se vše sevřelo do malinkatého bodu a síla, se kterou mana vyletěla pryč, mne srazila na kolena. V tom momentě jedny smrtelné ruce nemrtvého dolehly na krk a začaly škrtit. Chytila jsem je a křečovitě snažila ze sebe strhnout, ale jsou silné jako ruce muže. Dusím se, chytají mne mdloby. Kolem slabým vnímáním cítím žár many, která se bez milosti pouští do Tivmy. Pálí mě… nikdy jsem necítila její účinek na sobě… nikdy jsem nebyla obyčejný smrtelník jako teď… Už nemohu… omdlévám… náhle ruce nemrtvého povolily. Otevřela jsem oči, nemrtví v celé aréně společně s obrazy Tivmy se rozplynuli. Pravý Tivma zůstal několik metrů ode mne a sotva se drží na nohou. Zaplavilo mne teplo many, která se vrátila, a všechny spáleniny jí způsobené zmizely. Okamžitě vysílám to nejsilnější dorážející kouzlo, které znám. Tivma padl k zemi. Tribuny se zaplnily obrovským výbuchem eufórie. Je konec… je konec! Já… já… já… u Lin-Chua… celá jsem se roztřásla a slzy mi stouply do očí, nevěřícně si přikrývám dlaní ústa… JSEM MISTR! Ano! Ano! "ANO!" vykřiknu, klekám, úplně se mi podlomily kolena. Schovám celou tvář do dlaní, nekontrolovaně se mne zmocnil pláč štěstí. Po chvíli vyšvihnu vítězně ruce nad hlavu a vzhlédnu přes slzy k tribunám, ke stovkám rozjařenců namačkaných na zábradlí. Je to nádherný pohled, užívám si to. Vždyť jsem přece Mistr! V pozadí jde slyšet klidný hlas moderátora: "Dámy a pánové. Právě jste byli svědkem zrodu nejmladšího Mistra na světě. Sheena Taris se stala nejtalentovanějším mágem v historii Turnaje stupňů. Toto je bezpochyby ten největší postup, jaký jsme kdy viděli. Jako naděje Lin-Chua byla několikrát zpochybněna radou mágů pro svou neúčast na turnajích. Dnes, v den svých čtrnáctých narozenin, tady před vámi všemi stojí jako Mistr ohnivé magie." Přichází další a další nával pláče společně s výbuchy radosti. Ještě nejsem schopná odejít, je to až příliš nádherné. Ukláním se, říkám "Děkuji" na všechny strany. Tleskot a křik se přenesly do jasného skandování jediného slova. Všichni jednohlasně opakují: "Gerot! Gerot! Gerot!…" Nastal čas se rozhodnout. Diváci mají jasno, ale na můj výrok musí počkat. Zvednu rozevřenou dlaň na znamení, aby ztichli. Chvíli trvalo, než opravdu šlo slyšet, co řeknu. Srdce mi buší, tohle je má chvíle. Tlarabov sedí hrdě mezi Geroty, sleduje mě jistě ostře a já k němu přede všemi promlouvám: "Tlarabove! Vzpomínáš si na mne? Jsem Sheena Taris, před osmi lety to malé děvčátko, kterému jsi slíbil peklo ze života. Svůj slib jsi řádně plnil, pro tento zápas jsi vybral Tivmu, protože vše bylo na jeho straně. Máš strach, že přijdeš o post Gerota, ale svým jednáním jsi o něj právě přišel! Pro mě jsi nikdy Gerotem nebyl a podívej na ostatní… pro koho nyní jsi?" Tlarabov se prudce postavil dávaje najevo výzvu. Nenechávám se vyprovokovat a sebejistě pokračuji: "Nebudu tě vyzývat a ani tvou ubohou výzvu nepřijímám. Kdybych chtěla, ten titul by byl už dnes můj. Ale jen si ho nech, užij si ještě těch pár posledních let. Pak se vrátím, vyzvu tě, ale nebudu o titul Gerota bojovat. Prostě si ho vezmu." Nastalo chvilkové ticho a pak ohromný hřejivý potlesk. Uklonila jsem se naposledy a z arény hrdě odešla. … Otevřenou bránou jsem vyběhla jak vítr. Už při mé promluvě jsem si všimla, že přátelé nejsou na svých místech. Nemůžu se dočkat, až je uvidím. V dáli v chodbě vidím shluk novinářů, blesky foťáků spustily, už když jsem byla jen na dohled. Mezi nimi se kupředu prodrala Elen. Radostně k ní vztahuji ruce a vrhám se do objetí tak horlivě, div ji nepovalím. Drží mne pevně, tisknu tvář k rameni a slzy opět hrají svou… Elen ke mně mluví, a i když přes hluk všech kolem nic neslyším, cítím, že jsou to hřejivá slova. Cítím, že tuto radost sdílí se mnou. Pomalu se uklidňuji a objímám i Peetera a Tanyu. Chválí mě a já jim všem neustále děkuju. Nemohu slovy vyjádřit, co právě k nim cítím. Nakonec začnu vnímat i otázky novinářů a objektivy kamer, jejíž cílem celou dobu jsem. Uvědomuji si , že musím mít mokrou tvář rozmazanou… "Co říkáte tomu, že jste se stala nejmladším Mistrem v historii?" ptá se jeden z nich a natahuje neodbytně mikrofon. "Já… já… jsem hrozně šťastná," odpovídám napůl ještě omámená, "kdyby nebylo tady mých přátel, na tenhle turnaj bych nešla… Jen je mi hrozně líto, že tady není máma. Byla by šťastná, vždycky si to přála…" * Turnaj pro mne skončil, ale přece cosi vevnitř bylo rozpálené bojovou náladou a nemělo stále dost. Rozhodla jsem se přetrvávající nabídku Niny přijmout. Nikdo nebyl proti připsání nové dvojice na poslední chvíli a neříkám, že to nebylo tím, že jsme to byly zrovna my dvě. Dostaly jsme pořadové číslo 87. No, vlastně jediná proti byla Tanya. "O půl čtvrté nám jede autobus!" protestovala tvrdohlavě. "Ale Tanyo, můžeš přece zjistit, kdy jede další…" snažím se její modrozelené přimhouřené oči udobřit. "Další? Další?!" zvolala s údivem, "Jak další?! Viděla jsi rozpis soubojů?! Dostaneme se domů až večer!" zabručela ještě, povzdychla a namířila si to ven. Nezlobí se, jen nemá ráda, když není vše, jak naplánovala. Puntičkářka… … S Ninou jsme si vedly moc dobře. Nebyly jsme sice sehrané, ale síla každé to kompenzovala. Když se proti mému ohni někdo bránil vodou, tak skrz ní dostal elektrickou ránu od Niny. Bojovaly jsme uvolněně, pro zábavu. Nic jsme si od toho neslibovaly. Užívaly jsme si vítězných potlesků, mávly rukou nad prohrami. Ukázaly jsme hlavně těm mrňousům, že magie může být i plna krásných efektů ohně a blesků. Vše vyšlo z přátelství, spontánně, bez přípravy. Jaké bylo naše překvapení, když při vyhlašování nám přisoudili nádherné druhé místo… * Na turnaji jsme zůstali téměř až do konce. Pak, než nám jel autobus, jsme zašli za Lin-Chuem, abych mu ještě jednou poděkovala. Když jsme odcházeli, zeptal se Lin-Chu Tanyi: "Chceš znát jeho jméno?" Bylo jasné, že mluví o jejím otci. Tanya chvíli přemýšlela a nakonec potřásla hlavou: "Ne." Lin-Chu pokrčil rameny a dodal: "Kdyby sis to rozmyslela, máš ho u mne." Byla jsem ve dveřích, všichni ostatní už skoro venku, když jsem si vzpomněla na jednu věc. Lin-Chu mi splnil přání a na smrtelné posteli maminku ještě naposledy probudil. Ohlédla jsem se k němu, ale než jsem stačila cokoli říci, promluvil: "Nemohl bych ti takové přání nesplnit. Buď silná, ještě toho moc čeká…" *** Dvojčata utíkala raketově domů. Měla tam být už před čtyřmi hodinami. Blížila se devátá hodina večer. Slunce právě nadobro zapadlo a já s Peeterem unaveně loudavým krokem brouzdám studenými, zlatou září pouličních světel zalitými uličkami Hertisu. Oba jsme naplněni nádhernými zážitky a pocity. Povídáme si. Tak zvláštně napjatě. Dáváme si pozor na téma, která by se nás týkala. NÁS - chápete… Použít slovo "my" je něco zakázaného. Je lákavé, tajemné, ale zároveň nejisté a závazné. Dokáže dva spojit, nebo také úplně rozdělit, když při jeho použití zjistíte, že pro toho druhého slovo "my" není… Opět jsme sami. Přestože se dívá do země s rukama v kapsách plandavých khaki kalhot, nic to nemění na síle krásy hry šera a světla, okolního chladu a vnitřního žhnutí, uvolněné okolní přírody a citového napětí mezi námi… mezi ním a mnou … Zastavili jsme se v parku před dětským domovem. Vím, že v devět má Peeter večerku… že už musí jít… "Co kdybychom si teď ještě někam zašli oslavit tvé narozeniny?" navrhl opatrně s upřenými mentolkami a já si v záři jejich panenek uvědomuji, jak moc nás objímá romantika… "Za chvíli máš večerku," špitnu. Kolik práce mi dává neprozradit smutek. Povzdychl: "To je "ne"?" "Nechci, abys měl problémy…" uhýbám pohledem, jak se dá. "Noremi mě zná," mávl rukou na děcák, "ví, že přijdu. Kolikrát jsem to přetáhl…" "Můžeme to oslavit třeba zítra i s dvojčaty. Jsem už moc unavená, až přijdu domů, plácnu sebou do postele a budu na místě mrtvá," odpovím lítostivě. Ubíjí mě, jak strašně si to teď kazím. "Dobře…" řekl jen a to vydalo za všechny jeho pocity zklamání. Pohlédl na hodinky: "Tak mi aspoň dovol tě odprovodit domů. Do tří minut to od tebe sem doběhnu." Souhlasila jsem a vydali jsme se cestou k nám. Zachvěla jsem se zimou, a tak pozdním příchodem jsem ráno nepočítala. Peeter si sundal svůj tmavě zelený svetr a přikryl mi s ním záda, rukávy přehodil přes ramena. "Nemrzí tě, že jsi dnes nemohla oslavit narozeniny s tátou?" zeptal se. "Táta ani neví, že mám narozeniny," odpovím. "Jsem možná radši, je to poprvé bez mámy. Asi by to bylo víc smutné než veselé. Chyběl by mi její velký jahodový dort a na něm marcipánové plamínky. Vždycky si s nimi hrála několik hodin, než je vytvarovala…" "Tvůj táta neví, že máš narozeniny? To je zvláštní," pokýval soucitně hlavou. "Kdybys byl ty dítětem nejmocnějšího muže světa, nepřišlo by ti to zvláštní. Zajímá ho jen práce a od doby, co zemřela máma, se už vůbec ke mně nehlásí…" Povídali jsme si až do půli cesty, pak jsem jej poslala zpět, aby to doopravdy stihl a také, aby nás táta neviděl spolu před domem. … Obavy byly zbytečné, táta doma není. Až v předsíni jsem si uvědomila, že mám na sobě stále Peeterův svetr. Potěšilo mne to. Položila jsem ho na postel a přitulila se k němu. Možná jsem s Peeterem ještě někam jít. Byli bychom déle spolu sami… byl by mi na blízku… a možná… Mezi představami jsem ucítila, jak mi kručí v žaludku. Ztěžka jsem se postavila a sešla do kuchyně. Mažu si chleba máslem, pak si jej donáším do obýváku. Jsem ale tak unavená, že usínám na gauči… … Něco mne studí na tváři. Nějaká vlhká, studená tečka ťuká o můj nos, tváře, rty… nutí mne to otevřít oči a zjistit, co to je, ale únava se brání… ucítila jsem chloupky… ano, chloupky… a slyším předení… Teď už jsem zvědavostí musela oči otevřít a před nimi se rozostřil ten nejkrásnější obrázek na světě. "Kotě!" posadila jsem se prudce a vzala to něžné stvoření do dlaní. Nemůžu uvěřit, že tu lehoučkou, roztomilou, mourovatou kuličku chlupů držím. "Ahoj…" pošeptám na dvě vytřeštěná zelená očička. Vedle gauče dřepí táta a usmívá se. Pohlédnu na něj nadšeně: "Tati… to je… moje?!" Táta souhlasně kývl a pohladil mne po vlasech: "Všechno nejlepší k narozeninám."


celkové hodnocení autora: 95.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 24		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

britney	16.02.2007, 19:57:19

Zajímavé...

duddits	08.12.2006, 22:35:50

Tak Sheena se konečně vrátila do života a také – aby toho nebylo málo – na turnaj stupňů… Také se dovídáme tu zajímavou věc o maně Velkého mága ;-) Magické souboje se povedly – stejně jako při prvním turnaji. Jsou zábavné a nápadité… a ty konce, opravdu nerad bych čtenářům něco vyzrazoval, takže je raději nebudu komentovat. Ale stojí za povšimnutí a za zamyšlení… A konec kapitoly mě jen utvrdil v tom, že Tay Taris je hodně zajímavá a povedená postava… Až na pár škobrtnutí napsáno pěkně a čtivě… Uf, co víc k tomu dodat? :-)