obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Kniha první - Probuzení ohně ::

 autor James King publikováno: 12.11.2013, 13:16  
První kapitola z chystané knihy. Jedná se o fantasy.
 

„Co jsem?…co vlastně jsem?“… „Jsem jen monstrum, které zabije cokoliv, a kohokoliv, kdo mu stane v cestě?…“Jen krvežíznivá bestie, která povraždí všechny, a vypije jejich krev, bez ohledu na jejich příslušnost?“… „Pokud ano, pak si zasloužím zemřít. Zasloužím si, aby mě nemilosrdně mučili, bičovali a cejchovali žhavým železem.“… „Ale pokud ne…pak neznám odpověď, proč jsem naživu. Proč jsem se vůbec narodil a proč žiju tak dlouho? Co je mím posláním na tomto světě? Bohatství? Sláva? Nebo snad láska?… Ne, to není možné. Nevím, proč žiju, a nevím, proč nezemřu. Kdo mi na ty otázky odpoví? … Co jsem?“.

Znepokojivé zprávy
Nad Sarastem svítalo. Z dřevěné brány města vyjížděla ranní hlídka, jako každý den. Patnáct mužů v železných zbrojích, ozbrojených krátkými meči, štíty a kopími zavěšenými na koňských sedlech. Tento pohled byl pro běžné pocestné denní rutina. Na svých objížďkách se denně střídalo pět hlídek, každá o síle patnácti mužů. I pro Castamira, ač nebydlel přímo ve městě, to byl běžný pohled. Zrovna sestupoval po travnatém svahu, který vedl k městu, a ranní vítr mu rozcuchával neposednou hřívu černých vlasů. Včera se dozvěděl velice znepokojivou zprávu od jednoho ze svých přátel z města, a teď si jí potřeboval ověřit.
Když dorazil k bráně, jeden ze strážných mu zahradil cestu kopím a bezvýrazně se zeptal: „Jméno, a důvod návštěvy?“. „Kdyby ses pořádně podíval, tak budeš hned vědět, kdo jsem“, odpověděl mu kousavě Castamir, odhodil si vlasy z obličeje a upřel na strážného své pronikavé modré oči. „Ano, jistě, nepoznal jsem vás, můžete jít“, odpověděl trochu zmateně strážný a ustoupil z cesty. Castamir prošel branou a zamířil po cestě vzhůru městem. Město nebylo malé, ale také to nebylo žádné velkoměsto, domy tu byli většinou dřevěné, lidé chodili v zalátovaných šatech, a tvářili se nepřátelsky. Ze všech stran na Castamira dýchala chudoba, která město sužovala už řadu měsíců. Jedinná výjimka byl střed města. Domy tu byli vysoké a honosné, obehnané svou vlastní palisádou, a v jejich středu se tyčila velká zděná pevnost. Právě tam měl Castamir namířeno a když bez problémů prošel vnitřní palisádou, zamířil přímo k bráně pevnosti. U železné brány pevnosti už to ovšem tak lehké neměl. U brány hlídkovali čtyři muži v plné zbroji. Od ostatních se lišili asi tak, jako štěně od dospělého vlka. Měli na sobě plátové zbroje z oceli, dlouhé přilby s chocholem, a černé pláště, na kterých byl vyšit erb rudého draka chrlícího oheň. U pasu jim viseli dlouhé meče z kvalitní oceli v nablýskaných pochvách, a v ruce každý z nich svíral dlouhé kopí s hrozivými zpětnými háčky na hrotech. Garda, a osobní stráž samotného knížete.
Když k nim Castamir přicházel, nedal nijak najevo, že by z nich měl strach, a když proti němu kapitán stráží s černým plnovousem, spleteným do copu, sklonil kopí, vzdorovitě se na něj podíval. „Bráníš mi v průchodu, Daggone?“, řek pomalu Castamir, který očividně muže znal. „Náš pán si nepřeje být rušen. Nikým, ani tebou“, odpověděl vrčivým hlasem Daggon. „Skutečně? Jsi ochotný zemřít, abys mi zabránil vejít?“, řekl Castamir tichým hlasem, ve kterém ale byla slyšet smrtelná hrozba. Daggon viditelně zbledl, když se Castamirovi podíval do očí. „Já…musím poslouchat příkazy…“, zašeptal v odpověď, ale jeho sebejistý tón byl pryč. „Vyřídím si to s lordem sám, buď bez obav“, řekl Castamir, a ten titul doslova vyplivl jako kletbu. „Dej pryč to kopí“. Daggon se ještě chvíli rozmýšlel, ale pak pomalu vrátil kopí do původní polohy, a pokynul ostatním mužům, aby ho pustili. Neodvážili se nic namítat.
Tak on si nepřeje být rušen, pche. Ještě mu ukážu takové vyrušení, že na něj do smrti nezapomene, pomyslel si Castamir, když procházel chodbami chladné pevnosti.
U dlouhého masivního stolu, který byl pokryt spoustou jídla, sedělo devět lidí. Lidé u obou krajů byli většinou staří rádci a někteří vazalové. V temných rozích velké zatuchlé místnosti postávali otrokyně se džbánky vína, a čekali, kdy jejich pán bude potřebovat dolít pohár. V čele stolu seděl pohublý muž ve středních letech, s krátkými černými vlasy a hlubokýma černýma očima, které měl propadlé hluboko v lebce. Na sobě měl dlouhou černou tuniku s pláštěm se svým erbem rudého draka. Když Castamir vkročil do místnosti, zrovna usilovně okusoval kachní stehýnko, a zdál se na něj být plně zaměřený. Ponurá společnost po celou dobu jídla mlčela a bylo slyšet jen mlaskání a dolévání pohárů. Ovšem když Castamir vkročil do místnosti, všechny oči se k němu rázem obrátili. Jako poslední se na něj podíval muž v čele stolu s podezřívavým pohledem plným zlosti a zadržované nenávisti.
„Zdravím vás, lorde Palore, a ctihodní vazalové“, řekl výsměšným hlasem Castamir a ještě se co nejvíc uklonil. „Co tu chceš?“, zasyčel Palor hadím hlasem. „Přišel jsem se podívat na svého milovaného bratra“, odpověděl Castamir tak ironicky, jak jen to šlo. Pak se bez vyzvání posadil na konec stolu, přímo proti svému bratrovi na druhé straně. „Odejděte, všichni“, řekl Palor směrem k hodnostářům a ti se bez námitek začali zvedat od stolu a kvapně odcházet. Když byla jídelna prázdná, Palor se bleskurychle napřímil a namířil na Castamira prst.
„Přišel jsi mě jen zesměšnit, nebo máš na srdci ještě něco, než tě nechám zbičovat a vsadit do želez?“, vykřikl a v jeho očích se zableskly rudé plaménky. Castamir vstal. Pomalu, rozvážně, bez spěchu. „Slyšel jsem, co se snažíš udělat, a je to šílenství. I kdybych vynechal to, že tím přivedeš na naši zemi zkázu, tak k tomu ani nemáš potřebnou moc. Jsi sice starší než já, ale já jsem mnohem mocnější! Ale i tak bych se o něco takového nikdy nepokusil! Jsi blázen!“, rozkřikl se Castamir a vztekle zíral na svého bratra. „Blázen? Ano, to možná jsem, ale snažím se udělat to nejlepší pro mé město, a můj lid! Arganiané přecházejí Rudé pláně, a bez toho, co chci udělat, se jejich vojskům nikdy neubráníme. Nehodlám o tom s tebou diskutovat. Probudím rudého draka Sarastu!“.

Bloudil temnotou. Předalekými časy, které dávno minuly, a nikdo je nepamatoval. Byl v ní dokonale ztracen, ale vítal ji, jako starou milenku. Protože jen v temnotě a minulosti nacházel klid. V přítomnosti byl jen dlouhý pochod a v budoucnosti popel, prach a krev. Blížila se válka, a on v ní měl hrát hlavní roli. Měl být nejostřejším hrotem kopí, které srovná se zemí starý svět, a z plamenů a zkázy vybuduje nový, pod nadvládou jediného muže. Muže, v jehož vojsku pochodoval vstříc válce.

Náhle do jeho stanu proniklo světlo. Otevřel oči a uviděl prostého mladého vojáka, spíš ještě chlapce, než muže, jak stojí ve vchodě a civí na něj. „Potřebuješ něco, nebo ses přišel jen pokochat pohledem na můj honosný příbytek?“, řekl ironickým hlasem. „Chce vás vidět král, můj pane“, odpověděl plachým hlasem muž. „Nejsem tvůj pán, a nejsem ani sluha tvého krále…Ale půjdu“. Pak vstal a nechal se vojákem odvést přes rozlehlý tábor, plný zápachů až k velkému modrožlutému stanu s erbem vzpínajícího se smaragdového hada. Voják zůstal stát před stanem a on vstoupil dovnitř.

Ve stanu se nacházel dlouhý dřevěný stůl, pár židlí a v čele stolu vyřezávané křeslo z tmavé hnědého naolejovaného dřeva vystlané hedvábím. Na něm seděl ohromně robustní muž v plátovém brnění z černé oceli se stejným znakem jako na stanu. Tmavě hnědé vlasy mu splývaly na ramena a na prsa mu spadal hustý plnovous, mírně protkaný šedí. Jeho temně zelené oči byli jako dva kusy železa. Na krále Rhoyce z rodu Naggarů byl vskutku impozantní pohled.

„Volal jsi mne?“, zeptal se muž, aniž by poklekl, nebo třeba jen kývnul hlavou. „Mám pro tebe úkol. Dám ti patnáct set jezdců, povedeš je skrz pláně třicet mil na jihozápad. Tam se nachází pohraniční Sarastská pevnost, Rondunn. Smeteš ji z povrchu zemského, veškerá kořist, co tam najdeš, bude jen tvá“, řekl král hřmotným hlasem, který zněl jako dunění hromu. „Chci jen oheň a krev, kořist si nech. Přesto…proč ji nezničíš sám?“, odpověděl tichým hlasem muž. „Nechci zajíždět tak daleko na západ, chci pokud možno pochodovat přímo k srdci Sarastu. Ale zároveň nechci abychom tu pevnost nechali za sebou nedotčenou. Její obránci by nám pak mohli škodit v zádech“. „Kdy mám vyrazit?“. „Čím dřív, tím lépe, až bude pevnost zničena, vrať se i s muži zpět k vojsku co nejrychleji to půjde. V bouři co nás čeká tě budu opravdu potřebovat, příteli“. „Nejsem tvůj přítel, já nemám žádné přátele“, odpověděl temným hlasem muž. „Tak budiž, ale nezapomeň, že já znám tvé jméno. Argorothe“.


 celkové hodnocení autora: 60.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 3.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 4.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.11.2013, 13:16:14 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Pamatuješ si na onu repliku z jistého českého filmu? "Hmm, nepotěšil jste mne, ani já vás nepotěším..." Jen tak pro začátek, jukni do první "lepší" knihy a podívej se, jak vypadá (na první pohled)? Jak je zpracovaný text v ní a jak jej máš zpracovaný ty? Ne po stránce obsahové a dějové, k tomu se dostaneme později, teď řešíme to, co je očividné (a zřejmé)...

A nedostatky se táhnou celou úvodní částí. Jak řekla (napsala) kolegyně, je to děs a běs. Pokud bys skutečnému vydavateli poslal něco takového, nejspíše by se ani neobtěžoval s nějakou tou odpovědí:

- interpunkce - podívej se do pravidel, kde se píše, kde ne,

- všiml jsem si i nějaké té chyby v psaní ji/jí,

- odstavce - text by neměl být v jednom chumlu (bloku), odstavce činí text nejen přehledným, ale také poukazují na fakt, že si dal autor tu práci a rozdělil text - tu podle změny v ději, tu podle toho, co zrovna popisuje a nad čím se zamýšlí (v jednom odstavci se můžeš zabývat jednou věci a v dalším jinou, příliš mnoho informací v jednom bloku může být únavné a matoucí),

- přímá řeč - je dobré ji odsadit, tedy každou novou přímou řeč odsadit na nový řádek, pokud ta či ona přímá řeč nenavazuje na popisný text (kupříkladu po dvojtečce). Není pěkné, když se dialog hrdinů nachází v jednom odstavci... Opět napomohou pravidla českého pravopisu nebo strejda Gooogle.

Tak... Co se děje týče, nejde zde o nic nového a využíváš nejen klasické fantasy kulisy, ale také klasické dějové vzorce (viz napadení země nepřítelem a použití temné síly - zde draka - k jeho odražení a to bez ohledu na následky, ono se to zvrhne proti obráncům, jako obvykle). Zde bych souhlasil s kolegyní, že se zdá být děj krapet předvídatelným, ale uvidí se.

O stylu se zde bavit nebudeme, každý autor píše svým zcela vlastním a osobitým stylem (který si třeba i hledá delší dobu, než přijde na to, co mu prostě sedne a jak by měl psát, aby zaujal své čtenáře a byl spokojený i sám se sebou). Ale můžu napsat, jak se mi jeví tato práce... Ještě sis nenašel svou cestu, jak oslovit své čtenáře a tu a tam hledáš pomoc u jiných autorů (pozor - nemám na mysli opisování - chraň bůh - ale způsob, jakým sestavuješ slůvka a věty k sobě). Ovšem, všichni jsme si tím prošli, všichni jsme hledali pomoc jinde a dívali se, jak s texty pracují jiní a hledali svůj vlastní způsob, takže piš dál (pokud to se psaním myslíš opravdu vážně).

Takže tak... určitě jsem na něco zapomněl, ale to nevadí, další čtenáři mne zcela jistě rádi doplní. Hezký den přeji a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Arn Dresko VIII...
jindra
Děti
ŽenaŽet
Útěk
Werika
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr