» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141768

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Dcera svého otce - V. Intermezzo (po kap.9) ::

Bibi Violet	publikováno: 08.12.2006, 22:47

Etapa II. - Odevzdej se mi


	V tělocviku se po dlouhé nudné rozcvičce, kterou po první minutě snažení každý šidil, jak mohl, rozhodla slečna Bubl, které nikdo neřekne jinak než Bublina, zbytek všeobecně oblíbeného předmětu zasvětit basketu. Nevím, jaký vztah k této hře máte vy, ale po zjištění, že kvůli chronickému přerušovanému driblování ze mne hráč nejvyšší ligy nebude, jsem celý tento sport odložila do škatulky "to ti nejde, s tím neztrácej čas". Kdyby nebyla Bublina rozhodnutá mě té chyby, z nepochopitelných důvodů do mě silněji vyryté než násobilka, stůj co stůj zbavit, asi bych se s vidinou vytaženého baskeťáku pokaždé vymluvila na bolavý kotník, nevolnost, nebo - to zabírá vždycky - ženské problémy. Samozřejmě, že pro tohle jako žena má největší pochopení a všechny si to moc dobře uvědomujeme. Akorát nechápu, že jí nepřijde divné, když v období procvičování fotbalu mají některé holky menstruaci třikrát do měsíce... Už i kluci si tohoto zvláštního úkazu začali všímat a pokoušeli se se stejnou výmluvou vyhnout gymnastice, ale marně... Tak tolerantní Bublina zase není... „Tak dneska, aby byla legrace, zkusíme si zahrát dohromady kluci i holky!“ prohodila na nás Bublina s úsměvem. Tak to je rána pod pás, ze které mě rozbolívá kotník. Běžně tohle Bublina nedělá, ale když jo, tak to dopadne katastrofálně. Kluci z toho mají klasicky prdel, ehm tedy srandu, protože se s oblibou dívají na nás, něžnější a od přírody méně sportovnější pohlaví, jak se jim beznadějně snažíme dělat vyrovnané soupeře, nebo alespoň soupeře. Zahrnují nás trapnými poznámkami, jakože kdybychom poprsí neměly, tak bychom na míč viděly, nebo naopak kdybychom měly, tak by mělo smysl se nechat námi občas obehrát, nebo kdybychom neměly tak velké zadky, tak bychom možná ten odkopnutý míč i dohnaly... krasavci jedni dokonalí... na některých si ještě něco speciálně najdou a pak se diví, že zdeptané houfně odcházíme na lavičku... Rozdělili jsme se na dvě družstva. Cate s Maxem jsou samozřejmě spolu a já jak jinak proti nim. Judith schovaná za mnou popisuje nespokojeně, jaký to bude zase masakr. Ta, kvůli své obezitě, ve hrách trpí nejvíce. Nikdo ji nedává šanci se dostat ke slovu, tak aspoň já se jí pokouším občas přihrát, i když výsledek je vždy stejně špatný. „Cate, jdi na druhou stranu, nemají tam nikoho vysokého!“ všímá si Bublina nevyváženosti sil. „Ccc,“ odfrnkla dotčeně Cate nalepená co nejblíže k Maxově blízkosti, „s Tarisovkou nebudu!“ „A to já bych s ní klidně byl,“ zareagoval pohotově Max, oddálil se od Cate, čímž Bublině naznačoval, že by se k nám přidal. „To já s tebou zase ne,“ odpinkla jsem s obrovskou libostí. „Nemůžete osobní spory nechat na jiné předměty?!“ povzdychla Bublina. Nepatí k těm rázným, nekompromisním čarodějnicím, ale k těm bezmocným, nejistým, čestvě vystudovaným profesorkám, které ještě neotloukaně strší benevolencí. „Tak to nechme tak, nějak se to vyvrbí.“ Dostala jedním pohybem baskeťák z podpaží do dlaní a hra začala. Po pár minutách, když jsem se zažrala, začala zaznívat píšťala pro mé špatné driblování a musela jsem si co chvíli vyslechnout okřikování, ať to k sakru nechytám oběma. Nevysvětlím ji, že to nejde. Abych to týmu nekazila, přestávám být tak aktivní. Ono je stejně fuk, jestli prohráváme o dvacet, nebo o třicet bodů. Ustávám pohledem na uřícenou Judith, která se s úctyhodnou snahou pouští do předem prohraného pokusu vzít Maxovi míč. I ostatní se zastavili a koukají pobaveně na ten zápas, ve kterém Max se svým přirozeným talentem pro cokoliv založeného na pohybu si hraje s obtloustlou postavou mé kamarádky jako kočka s myší a náramně se tím baví. Kdyby chtěl, už by dávno míč skončil v koši, ale tohle je estráda. Popadá mne vztek a vyrážím Judith na pomoc. Přiskočila jsem k Maxovi a pouštím se do něj zuby nehty. Vyčerpaná Judith to vzdává a připojuje se k publiku. To se vám líbí, co? Vehler a Taris zase soupeří... „Uou, ahoj Sheeno!“ driblujícímu Maxovi se po všimnutí mé přítomnosti ještě víc zvedla nálada. „Copak chceš... míč?... Víš, že bych ti dal cokoli, ale tenhle míč...ne,“ potřásl hlavou a dál odolával mým výpadům. „Anebo víš co? Dám ti šanci, zkusíme to naopak!“ K mému překvapení mi přihrál. S míčem v rukou mi rychle dochází, o co mu jde. Chce si hrát... nejde mu o hru, kterou jeho družstvo má stejně v kapse... jde mu o nás dva... už zase. Ale já se nevzdám... ne proti Vehlerovi. Dávám si pozor na své driblování a kupodivu mi to i jde. Ze začátku mi Max nechával dost volnosti, teď však přitvrzuje. Nutí mne k ústupu a tlačí nás tím k čáře autu. Hrajeme jen na polovině hřiště tělocvičny a není to zrovna málo, ale teď se to zdá zatracený kousek. Ozvalo se písknutí, jsme za čárou, ani jeden z nás nemá v úmyslu se vzdát, tady nejde o hru! Putujeme skrz druhou polovinu tělocvičny. „Jste mimo hřište! Přestaňte!“ slyším párkrát opakovaně od Bubliny. Dál se motáme v té nejtěsnější blízkosti, ruce dravě zadrhávají o míč, točíme se dokola a posouváme se ke dveřím jako dva šermující mušketýři. Stále se mu nedaří mě obehrát, občas mi připadá, že to ani nechce, že nechce konec té dětinské tahanice. Dveře do chodby jsou otevřeny a my necháváme tělocvičnu za sebou. V chodbě se už neudržím a směji se téhle situaci. To mi vzalo pozornost a Max mi vyfoukl baskeťák raz dva. Důkaz, že tohle mohl udělat klidně už dávno. Plácla jsem vztekle do stehen a udýchaná se o ně opírám. Stejně se tomu musím smát... „No... tak co?“ dribluje Max s úsměvem přede mnou. „Pojď mi ho přebrat, nevzdávej to! Jedině pořádná konkurence tě přinutí něco dělat!“ Najednou chrlí moudrostmi, když vyhrál... frajírek. Pomalými kroky vzad se vzdaluje dál do chodby, jednou rukou dribluje a prstem druhé ruky naznačuje, abych šla k němu: „Pojď, pojď... nebo se mě bojíš?“ To neměl říkat. Vyrážím okamžitě proti němu s novým návalem energie. Popíchnul mě tím tak, že má co dělat, aby si tu kulatou blbost udržel pod kontrolou. Rány od dosedání míče na podlahu se jejím materiálem a akustikou zesílily a přivábily pohledy zvědavců z tělocvičny. Udivené zvuky se smíchem skoro nevnímám, do boje dávám vše, až se bojím, aby nezasáhla má mana. Ani jsem si nevšimla, kdy jsme se protancovali přes další dveře do nářaďovny. Náhle nám něco podrazilo nohy a svalili jsme se vedle sebe na velkou žíněnku. Překvapení vyměnil okamžitě výbuch smíchu. Směšná mi připadá představa, že jsme museli vypadat jako děti, co se na pískovišti tahají o kyblíček s lopatičkou. Směšný mi připadal i pohled na celou třídu s Bublinou nacpanou ve dveřích nářaďovny s vykulenýma očima na dva rivaly, jak spolu leží na žíněnce a smíchem nemohu popadnout dech. „Teda,“ Max se postavil a nabízí mi pomocnou ruku. Odmítám a vstanu sama. "Na tuhle holku si dávejte pozor! Je třída!" Uštědřil mi pro něj obrovskou poklonu před všemi a nemůžu říct, že mne to netěší. ... Po cestě do sprch se všechny holky snaží ze mne vymanit každý detail zážitku s Maxem. Všechny až na jednu. Cate. Ta je podrážděná. Velmi podrážděná. Náhle jsem ve středu pozornosti, dělají z té situace naprostou senzaci. Najednou nikoho nezajímá Cate. Max dal víc pozornosti mě než ji a jde přímo vidět, jak se jí ta žárlivost zažírá pod kůži... A poslední dobou se toho dost sbírá... V šatně mne pořád zdržují povídáním a když jdu do sprch, spousta dívek už vychází ven. Mám obavu, že Cate zase něco přichystá, skoro to cítím v kostech. Nic se neděje. Cate uraženě odchází zpět do šaten a já po sprchování také. Oblečená a sbalená si uvědomuji, že jsem ve sprchách nechala mýdlo. Vkročím do nich, něco kluzkého se mi objevilo pod nohami, upadám tvrdě na kachličky. Zachvátila mne tupá bolest v lokti. Chytám se za něj, pod sebou poznávám rozmáznuté kousky svého mýdla, z loktu mi teče krev. Ta silná bolest vehnala slzy do očí. Opatrně vstávám, dívky ze šatny se přišli podívat, byla to rána. Některé dusí chichot, ty inteligentnější s krví poznaly, že to zas taková sranda není. V ruce mám kus mýdla, ani nevím, proč jej stále tak křečovitě držím. Očima rychle vyhledám Cate. Stojí u jedné ze sprch již oblečená, ruce má ještě od mýdla. Stojí hrdě s kamenným výrazem, vůbec se svůj čin nesnaží skrýt. „Ty svině!“ zakřičím na ni a tou bolavou rukou po ní vší silou mrsknu mýdlo, které jsem držela. Nestihla se zakrýt a ten kus ji jak facka přistál na líci. Vrhla se na mne. Kdyby to neudělala ona, udělala bych to záhy já. Jak rozběsněné kočky jsme si vjely do vlasů, fackujeme se, kopeme, nadáváme tak, že bych nedokázala cokoli z toho tlumočit. Zaryla mi své dlouhé pěstěné nehty do tváře, div mi tím do hloubky nerozpárala pleť. Okamžitě jsem ji za to vrazila pěstí do zubů. Ale ona je dost silná, vyšší, ustává všechny rány a neustupuje… Vyhnaly jsme zbytek nahých dívek ze sprch a velká část rvačky se odehrává pod proudem vody, která trochu tlumí bolest ran, ale také se naše kůže stávají kluzčí. Slyším klučičí hlasy. Vtrhli k nám, aby se podívali, jak se dvě promočené holky mlátí hlava nehlava. Připadá mi, že s každou ranou, kterou ji zasadím, jsem méně unavenější než předtím. Už si začínám uvědomovat, jak jsem potlučená a poškrábaná, ale v hlavě mám jen jedno: Chci ji zabít! „Nechejte toho! DOST! Přestaňte! Sheeno! Catherine!“ Bublina s velkým opožděním vletěla dovnitř a snaží se nás od sebe odtrhnout. Max chytá Cate kolem pasu a odtahuje ji od mého těla, které pevně svírá Bublina… O pár minut později… Sedíme na lavičce před dveřmi ředitelny. Já a Cate. Každá na opačném konci, odvrácené od sebe, stále naštvané, ale už pod kontrolou. Koukám na ty dveře. Vevnitř sedí můj táta, ředitel, Bublina, třídní a pečovatelka z Cateitina děcáku. Diskutují, co s námi bude dál. Tady se tyhle věci řeší vyhazovem. Začínám přemýšlet, jestli to stálo zato. Pokud mě vyhodí, stoprocentně se odstěhujeme zpátky do Kity a ztratím všechny přátele. Jak táta bude naštvaný, až vyjde, je mi jedno. Neví nic o tom, jaká je Cate mrcha. Přišel k nám Max. Se svým smyslem pro humor promluvil: „Jste se nemusely rvát kvůli mně. Já vás mám rád obě. Jestli chcete, můžete se střídat. Každá jeden den.“ Obě jsme se na něj znechuceně podívaly a jednohlasně poslaly někam. „To byl vtip,“ bránil se stále dobře naladěn. „Ale ztřískaly jste se pěkně, to jo. Škoda jen, že jste v těch sprchách byly oblečené. Ono by to pak byla ještě lepší podívaná…“ Posadil se vedle Cate, snažil se jí dotknout, dát pusu, ale odmítavě ho od sebe pohotově odstrkává. Myslím, že jí za ten vyhazov taky nestojí. S těmi modřinami a škrábanci ji určitě taky došlo, že budeme teď na několik týdnů vypadat jako lamy a že si budou všichni tu historku vyprávět. Dveře ředitelny se otevřely. První vyšel táta. Vyskočila jsem z lavičky, ale on se na mne ani nepodíval, bez jediného slova prošel kolem, jako kdybych byla vzduch, a zmizel s prvními schody do nižšího patra. Vyšla i třídní a Cate si zavolali dovnitř. Zůstala jsem s Prskavicí na chodbě sama. Max se poslušně na její přání odklidil. Nastalo ticho. Prskavice na mne lítostivě pohlédla a spustila: „Nemohu uvěřitf tfomu, co se stfalo. Tfy, tfaková chytrá holka, snad nejsečtělejší, co jsem kdy učila a necháš se stfrhnout ke rvačce. Catfe ještě pochopím, ona je tfaková… spontfální…“ Mluvila zcela otevřeně, pomalu a soucitně. „Mohla jsi za mnou přijítf a říctf, že mátfe mezi sebou problém. Sheeno…“ Vím, že si mne moc oblíbila a její zklamání nebylo hrané. „Dohodli jsme se, že tfo částfečně omluvíme a necháme tě na škole, ale máš podmínku…“ „Jen já???!“ vyhrknu. „Bohužel ano,“ odpověděla. „Pan ředitfel má s Catferiným dětským domovem smlouvy a řeknu tfi tfo upřímně na rovinu: Catfe by nikdy nevyhodil. Jestfli budetfe dělatf problémy, tfak půjdeš tfy. Ono tfeď už si musíš dávatf pozor na vše. Jakákoli drobná neplecha tě pošle jinam…“


celkové hodnocení autora: 95.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Janette	15.01.2007, 21:15:08

Pro mě lepší než dobré, tzn. 2 ;o) jen tak dál

čuk	09.12.2006, 0:01:02

Místy to bylo vtipné, ale celkově zdlouhavé. Je to uvěřitelné a odpovídá to realitě. ale je to asi jenom pro mladší vrstvu čtenářů a nijak to nepřerůstá školské téma.

duddits	08.12.2006, 22:46:48

Úvodní scéna s Maxem byla opravdu zábavná, navíc celkem dobře připomněla, jak asi vztah mezi nimi vypadá. Potom už jsem se tolik nesmál… Souboj s Cate a to, co následovalo, měly zase jiné přednosti. Zvláště ta zajímavá informace o tom, jak se to má s vyhazovy na škole ;-) Pokračování si stále drží svoji úroveň. To znamená: podařené dílko :-)