» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Osud si cestu najde."

Vergilius

počet přístupů: 2141768

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Dcera svého otce - Kapitola X. ::

Bibi Violet	publikováno: 09.12.2006, 21:14

Etapa II. - Odevzdej se mi


	Sheena Taris, 15 let Táta mi nedaroval jen kotě, přivedl mezi nás nového člena rodiny. Zpočátku měl problémy s pochopením, že kočka nemůže hned vědět, k čemu slouží bednička s pískem, ale oproti jeho zvykům se choval velice tolerantně. Možná se proklínal, že ji do bytu přinesl, ale nedal to znát. Projevila se jeho nejsilnější vlastnost a to, že když už něco udělá, nikdy nepřizná, že to udělal chybně. Dokonce se mnou vybíral i jméno. Do té doby to byla jen ta „kočka“, po dvou týdnech už to přišlo hloupé. Nemohli jsme se s tátou shodnout na žádném jméně, tak jsme to vzdali a nechali to tak. Stejně už jsme si zvykli. Říkáme ji Maree (=kočka – screamsky). Starám se o ni pečlivě, aby táta neřek, že odmalička vykřikuji planá slova. Když byla Maree malé koťátko, věnovala jsem ji většinu volného času a hrála si s ní několik hodin v kuse. Na druhou stranu to bylo i užitečné, protože jsem ji tak utahala a ona mne, že dala celou noc pokoj a já neměla problémy s usínáním. Když trochu povyrostla, projevila se u ní zvláštní věc. Při učení si vždy lehla naproti a pozorovala svýma zelenýma očkama intenzivně každý můj pohyb a když jsem na ni promluvila, připadalo mi, jakoby mi rozuměla. Vím, že takové věci se např. u psů běžně stávají a u koček mnohdy také, ale Maree byla prostě jiná. Zdálo se, že rozumí víc, než ostatní zvířata. Byla jsem rozhodnutá všechny, kteří mě při tomto tvrzení považovali za blázna, přesvědčit, že je to pravda. Naučila jsem ji, co to znamená „zůstaň“, „nesmíš“, „ke mně“, „popros“ a další psí pokyny. K mému překvapení, ale hlavně k překvapení ostatních, to šlo až příliš lehce. Maree se tedy ukázala jako nesmírně inteligentní a výjimečná a k dokonalosti už by stačilo jen, aby promluvila. To se samozřejmě nestalo… Za ten rok už jsem ale poznala každý její pohled a ona se naučila naznačovat mi každou svou myšlenku, abych jí rozuměla. Jsme téměř nerozlučné a mimo školu ji mám stále u sebe. I táta si všimnul, jak je úžasná, a nedokázal uniknout tomu, že si ji zamiloval, jako ostatně každý, kdo s ní chvíli je. * „Stejně je to hloupost, I-té třídy by si samy měli financovat závěrečný večírek,“ říkám Maxovi cestou ze zasedání žákovské rady. Jako každý konec školního roku se poslední ročníky zběsile chystají na odchod. Zrovna procházíme nad vyvěšenou plachtou „JEN SE NEDĚLEJTE, MY VÍME, ŽE VÁM BUDEME CHYBĚT“. Takové podobně laděné nápisy jsou teď po celé škole a všichni žáci druhého stupně v podstatě ničím jiným poslední dny nežijí. Očekávaným vrcholem je závěrečný večírek, o jehož financování jsme se před chvílí dohadovali dvě hodiny s ředitelem. „Ber to z té lepší stránky, příští rok to budeme my a celá škola se poskládá na nás,“ odpověděl Max. „No, to jo. Devět let budeš platit ty, aby to jednou zaplatili za tebe,“ reaguji znechuceně. „Stejně na něj nejdou jen oni, ale i ty, já a spousta dalších z H-tých a G-tých tříd,“ protáhl si natěšeně prsty. „Kde to má být tentokrát?“ Večírek je za čtyři dny a tuhle věc ještě nevím. „Klub Čtyři polibky, znáš? Je to kousek od centra. Prý má v sobě nějaký kouzlo, že každý začínající pár, který tam je poprvé, tak se tam i poprvé políbí. Funguje to, mám to několikrát ověřený…“ dodal s poskakujícím obočím. „To mě tak napadá,“ zjemnil tón, zastavil mne a už s podezřelým úsměvem se zadíval přímo do očí, „jestli máš doprovod?“ Bylo to až stupidně průhledné. „Ne. A to je odpověď i na všechny navazující otázky,“ odpovím s napodobením jeho úsměvu. Jeho laškovná reakce byla předvídatelná: „Ale no ták, Sheeno, nestyď se za své city ke mně a projev je!“ aplikoval svůj druh zábavy. „Dej si pohov Maxi, až si budu chtít ulevit od svých citů k tobě, kopnu tě do holeně,“ dávám se do chůze s tím, že snad pochopil, jak je u mě na tom, a nechávám jej za sebou. Chvíli za mnou bylo zaražené ticho, a pak mu to stejně nedalo: „Tak mi aspoň slib, že když tě přijdu požádat o tanec, tak přijmeš,“ zvolal. Zastavila jsem se a na okamžik otočila: „S tebou bych si zatančila leda tak až po tanci s koněm. Opovaž se přijít, teda jestli nechceš, abych tě před všemi setřela.“ Opustila jsem jeho viditelný dosah a zamířila si to ke skřínce. Po cestě potkávám Peetera, pozdravím ho, jeho odpověď je však tichá, odbytá a dál pokračuje ve své cestě… Po Turnaji stupňů se náš vztah začal nekontrolovaně prohlubovat a o přátelské mantinely jsme párkrát narazili, nikdy je ale nepřekročili… Aspoň v našich projevech, co bylo v našem nitru a myšlenkách, to jsme si střežili a druhému nedali znát. Přestala jsem se vyhýbat situacím, kdy jsme sami a celé letní prázdniny jsme strávili téměř o samotě. Ukázal mi závodní dráhu, na které pracuje, dokonce mě tajně v jednom z aut po ní svezl… Bylo to nádherné léto plné dovádění u vody, procházek po památkách a sledování těch nejkrásnějších západů slunce. Řekli jsme si o sobě asi všechno, každou větou jsem cítila víc a víc, že nemůže být na světě nikdo, kdo by to dokázal lépe pochopit… můj život dcery Taye Tarise… Doufala jsem, že to nikdy neskončí, byla jsem po smrti maminky poprvé opravdu šťastná… Jenže pak přišel den, kdy se všechno obrátilo. Šli jsme na bazén společně s dvojčaty a s Maxem. Max se choval podle svého způsobu s nepřiměřeným zájmem o mou maličkost. Peeter byl z toho naprosto rozladěný, každé přiblížení mě a Maxe, ho provokovalo k nepřiměřenému, řekla bych žárlivému, chování. A pak, když Max naléhal, abych s ním někam šla a já odmítala, vložil se do toho Peeter, aby mi už dal Max pokoj. Vložil se do toho ale tak ostře, až bylo těžko k uvěření, že proti sobě stojí dva nejlepší kamarádi, kteří si říkají bráchové. Musela jsem to zastavit, měla jsem pocit, že se za chvíli poperou. Protože byl Peeter ten agresivnější, tak jsem se pokusila uklidnit jeho. Stačila jediná věta. Řekla jsem mu, že je to dobrý, že se nic neděje, ať už toho nechá. V tu chvíli jsem to myslela dobře, ale až pak mi následně došlo, že to vypadalo, jako kdybych se zastávala Maxe. Peeterovi to však takhle připadlo hned. Ztichl, jako kdyby do něj někdo vrazil nůž. Prudce se otočil, se svižným krokem vztekle strhl své věci z lavičky a zmizel ve sprchách… Od té doby je to takhle. Nemluví se mnou, vyhýbá se mi. Nedal mi nikdy šanci to vysvětlit, prostě mne z ničeho nic vyřízl ze svého života… „Už máš šaty na večírek?“ zapojila mne Tanya do rozhovoru, který u skřínky vedla s Elen. Nikdo se teď na škole v podstatě o ničem jiném nebaví. „Ehm…“ vzala jsem si knížky maskujíc smutek ze svých předcházejících myšlenek, „ne, ještě ne. Ale chystám se na to,“ zalžu, protože ve skutečnosti jsem na ten večírek nechtěla jít. „Co ty?“ „Jdeme je nakupovat dneska. Doufám, že narazím na nějaké fakt extra… ale zas nesmí být moc drahé, jinak to můj rozpočet z kapesného nevydrží…“ odpověděla zpočátku nadšeně, pak mírně zesmutněla. „Proč to?“ „Tanya je rozhodnutá udělat všechno pro to, aby si zatančila s Maxem,“ odpověděla za ni Elen a při tom zakroužila výsměšně ukazováčkem u spánku. „Nepoužívej ten pohrdavý tón, když vyslovuješ jeho jméno!“ obořila se Tanya na ni. „Dokonce mluvím slušně, vidíš?!“ ohlédla se pyšně zpět ke mně. „Pomůžeš mi s Elen, viď Sheeno? Potřebuju, abyste mě nalíčily a učesaly… Sheeno? Sheeno! Posloucháš mne vůbec?!“ Zadívala jsem se na Peetera, který na konci chodby smutně postával mezi svými v partě. Přesto Tanyu na půl ucha vnímám. Přeskočila jsem k ní pohledem a řekla: „Ty šaty ti koupím já. K tomu taky boty, kabelku, sponky a ty blbosti, co k tomu patří. Je na čase trochu zapřáhnout tátovy peníze. Celý život mi dělají jen trápení, tak ať aspoň někomu udělají radost. A půjčím ti své šperky, které mám z plesu těch zazobanců.“ Tanya překvapeně vykulila oči, ale já se stejným přesvědčením pokračuji: „Chceš být přece co nejhezčí, ne? Jinak si tě Max nevšimne!“ Po vteřinovém odmlčení dodávám: „A ještě k tomu pořádně naštvem Cate!“ * V obchodech jsem se opravdu praštila přes kapsu. Nakonec jsem nás zafinancovala všechny a nejvíc pitomostí jsem nakoupila Tanye. Strávily jsme nad ní s Elen několik hodin, než jsme z ní na večer udělaly skutečnou princeznu. Za ty dva roky, co ji znám, hodně vyspěla a stává se z ní krásná slečna. Možná, kdyby se uměla jako slečna i chovat, zvýšila by se její šance u Maxe na 1 : 1 000 000. Na druhou stranu se teď kvůli němu opravdu snaží a po Lin-Chuově radě vychytává všechny mouchy, které by šli na ni vytknout. Ne, nevěřím, že se ji to povede, ale je to moje kamarádka a záleží mi na ni. I když si vybrala toho největšího idiota na světě. Elen se tak nečančala. Sama je toho názoru, že při rozdávání krásy stála podruhé ve frontě na mezeru mezi zuby. Tančit prý s ní bude chtít jedině tak Drootl, což je jeden džin od nich ze třídy, se kterým navíc chodí do taneční. Vím, že si dělá velké ambice, ale Elen je hold vybíravá, i když vážně netuším, kdo by se jí tak mohl líbit, když si na každém něco najde. Je to prostě Elča, s tím nic nenadělám… Původně jsem nechtěla jít na ples kvůli Peeterovi. Nevím, jestli proto, abych se s ním nepotkala, nebo naopak. Doneslo se mi, že tam nechce jít a zřejmě ani nepůjde. Ať už kvůli mne, nebo ne. Nakonec tam teda jdu, protože by mi to dvojčata neopustila… Ale tančit nebudu! Všechny jsem připravena nemilosrdně odmítat…. Až na jednoho, pokud tam bude… Večer… Ředitel v přeplněné tělocvičně slavnostně zahájil představení. Všichni I-čkáři tu z povinnosti jsou, ale většina našinců tu není. Ani Peeter, ani Max, ani Cate, vlastně nikdo z party. Tu hodinovou nudu v podobě trapných vystoupení žáků posledních ročníků si přece oni vytrpět nemusí… V tělocvičně je horko a nedýchatelno. Sleduji taneční kreace nadějné baletky, ale jejich ladnost nevnímám. Hryžu si rty nervozitou, zužuje mne pocit lítosti, že tu není Peeter. Zvlhly mi oči. Jen trochu, snažím se slzy vůlí zadržet. Už to nemohu vydržet. Vyčítám si ten bazén. Bylo to mezi námi tak krásné a já to zničila… Podrazila jsem mu nohy, muselo ho to hrozně bolet, jinak by mne tak neignoroval… Ta srdcervoucí hudba mě snad utopí. Tolik mi chybí… Představení skončilo ani nevím kdy. Houfně se všichni prodrali ven, namířili si to ke klubu. Já mezi nimi ještě dost rozložená… Tanya se třásla nervozitou jak ratlík. „Myslíte si, že se mu budu líbit?“ opakovala neustále s dalšími otázkami. „Ale jo,“ odbývaly jsme ji už otrávené. „Nebudeš možná nejhezčí…“ začala Elen. „Ale rozhodně nejdražší!“ dokončila jsem. Nepomohlo to a dál celou cestu žvatlala hlouposti. Klub není tak hrozný, jak jsem předpokládala. Tmu a jemný kouř z cigaret prostupují tlumená světýlka na stěnách a nad stolky, které kruhově objímají obrovský taneční plac ve středu. Na stropě visí neonové ozdoby, různobarevná bodová světla se zrcadlícími se koulemi. Všechny stolečky jsou už kompletně přeplněné těmi, co se vybodli na představení a přišli dřív. Trochu místa zbylo jen u baru, kde jsme se s dvojčaty vtlačily. Rozhodla jsem se nic nepít, i když na to v podstatě skoro nikdo nemáme věk, je naivní si myslet, že to dodržíme. Dala jsem si sodovku a rozhlížím se, kdo v tomhle houfu vlastně je. Jeden stoleček je zabrán Maxovou partou. Kromě Cate tu jsou všichni. I Peeter. Když jsem jej spatřila, ucítila jsem, jak se mi zrychlil tep. Znervóznila jsem. Tváří se spíš, jakoby tu byl za trest. Je opřený o stěnu, ruce založené, pohled bezduše do země. Chtěla bych jít za ním, ale bojím se. Navíc je mezi námi zeď té jeho party… O královnu večera je postaráno. Cate přišla později než my. Když ale vešla, téměř všichni jsme na ni postupně upnuli svůj pohled. Nikdo by nepochyboval, že Cate si udrží své místo mezi námi děvčaty, a ona opravdu nezklamala naše očekávání. Vstoupila se svou elegancí v krásných krémových šatech střihem zvýrazňující její dívčí krásu. Jemně zvlněné vlasy dnes nechala volně vlát romantickým nádechem. Nesla se lehce přes celý parket, nikdo ji nestál v cestě, došla ke stolu s partou, políbila Maxe a posadila se. „Ale ne!“ zavyla bolestně Tanya, práskla se dlaní do čela a na ex do sebe kopla půlku před sebou. Ani nevím, kde se před ní vzala. „Co blbneš?! Jseš normální?!“ okřiknu ji, přes tu hlasitou hudbu by mě ani jinak neslyšela. „Opovaž se ještě něco pít! A nebul, rozmažeš si make-up! Ještě přece není konec večera!“ „Co se stalo?“ vrátila se Elen z WC. Kývla jsem na Cate a Elen na ni pohlédla s chápajícím povzdychem: „A je!“ vysypala s překulením očím. O té půlce jsem pomlčela, Elen by Tanye za to vrazila facku. Vyměnily jsme si pár pohledů, pak seskočila z vysoké židle a prohodila na Tanyu: „Jdu trsat, jdeš taky?“ „Neee…“ vypustila ze sebe Tanya nešťastně. „Jdeme!“ chytila ji Elen nekompromisně za ruku a už ji tahá na parket. … Večírek je téměř u konce. Velká část děcek už poodcházela domů. Hrají už jen smutný ploužáky, panuje melancholická nálada, jsme unavení. Celou dobu jsem proseděla u baru. Mám v sobě sedmou sodovku. Tanya měla hodně zájemců o tanec a taky si to užívala. S každým pohledem na Maxe však zesmutní. Její princ se k ní ještě přes zástup dalších poblázněných holek nedostal. Elen na tom byla hůř. Opravdu tančila celý večer jen s Drootlem, který na ni může oči nechat. Mám ale pocit, že Elenino srdce je úplně u někoho jiného. Jen se mi ještě nepodařilo z ní vyčíst u koho. Já jsem netančila vůbec. Někdo zezačátku občas přišel, ale slízl si jen omluvné odmítnutí, a pak už radši nechodili vůbec. Max se přiblížit neodvážil. Párkrát, když se musel rozhodnout u dámské volenky, se kterou půjde, podíval se na mne přes celý klub a vyzývavě několikrát vyzdvihl obočí. Vždy mne to rozesmálo a kývala jsem na něj nesouhlasně hlavou, že určitě nejdu. Těší mne jeho neodbytnost, vždyť kolem mne poletuje nejžádanější kluk na škole, ale zároveň mi to leze i na nervy. Přála bych tento zájem Tanye. Naši nešťastně zamilované Tanye. Peeter seděl o samotě taky jako já. Celý večírek. Jako kdybychom si tím byli bližší… jen ten nekonečný parket mezi námi. Už se naše pohledy setkali a ne jednou. Hned jsme ale ucukli, jakože nic. K naštvání… „Je to marný ,“ sedla si vedle Elen utahaná z neustálé pozornosti Drootla, „za chvíli to tu zapíchnem a Max se skrz ty slepice už neprorve. I když pochybuji, že by vůbec chtěl,“ pozorovala Tanyu, které předala Drootla. Povzdychla nešťastně: „Zase probrečí celý zbytek noci. Buď ráda, žes to ještě nezažila. Vždycky mi to rve srdce se na ni dívat.“ Upřela na mne své velké hnědé oči a mi je hned jasné, co chce: „Sheeno… prosím…“ Ciknu nevolí a prohodím: „Dělám to jen proto, že jí mám tak ráda, ale říkám ti, že to špatně dopadne, víš, co je Max zač!“ Odlepuji se od baru a vyrážím ke stolku s partou. Je dámská volenka, to mi přihrává. Přemáhám se k Maxovi přijít, nejen kvůli němu, ale i kvůli Peeterovi. Žene mne jen touha uchránit Tanyu před zklamáním… Přestože jsem přesvědčena, že ji tímhle do něj jen přivedu… Max mě mezi dívkami hned zbystřil. Vítězně se usmál, čímž mi navodil obrovskou chuť mu jednu vrazit… Přistoupil ke mně a zdlouhavě se zadíval do očí, jestli to myslím vážně. Pak objal můj pas a odvedl na parket. Mohl to udělat méně osobněji, ale ne, on musí dráždit i Peetera, který samozřejmě tohle všechno pozoroval. „Neviděl jsem toho koně odcházet,“ začal rýpat při tanci. „Nepřišla jsem proto, že chci s tebou tančit,“ bráním své přesvědčení. „To je mi jasné. Nechej mě ale ještě chvíli v té iluzi, že toužíš po mé blízkosti,“ řekl se svým dráždivým vtipálkovstvím. „Máš na to pět vteřin – čtyři, tři, dva, jedna, stačí!“ reaguji se stejným tónem. „Tak teď k věci,“ vrátil se do normálních kolejí. „No, já vlastně…“ nevím jak začít, “znáš Tanyu Tamishi?“ tak to bylo to nejprůhlednější řešení. Max pochopil rychle a správně: „Jo to je ta, která mě každou přestávku zamilovaně pozoruje. Není špatná, až…“ „Až co?“ „Je zamilovaná, pochop to. To znamená při rozchodu pláč, scény, řezání žil, polykání prášků… věř mi, už jsem to párkrát zažil. Mají v očích jen mne a to mě svazuje… Jsou s tím jen problémy…“ vysvětluje tak jednoduše, až mám chuť ho profackovat. Vždyť on tady pošlapuje veškeré city! „Ale s tebou by to bylo jiné… pro tebe bych si v srdci našel místo,“ ujišťuje. Dělám, jako kdybych poslední dodatek neslyšela, a držím se stále na poslání: „Jeden tanec.“ Vzdychl, že opět ignoruji jeho balení, a přikývl: „Mám ale podmínku. Je to jen na ni a ty mi nebudeš nic vyčítat.“ Nechápu sice, co tím myslí, ale souhlasím. Do zbytku písně jsme mlčeli, jen když chtěl odejít, zeptala jsem se: „Nevíš, proč se mnou Peeter nemluví?“ Byla to hloupá otázka, ale doufala jsem, že mi hodí jakékoli stéblo, kterého se mohu chytnout. Pohodil bezmocně rameny a odpověděl upřímně: „Vím, ale myslím, že by ti to měl říct sám.“ Odešel ke svému stolku, kde Peeter naštvaně trhal třetí tácek. Krásně jsem si to u něj pohnojila… S rozporuplnými pocity, jestli jsem udělala správnou věc, se vracím k baru. Max po dvou písních skutečně pro Tanyu přišel. Ta samozřejmě o mém dohozu nic neví. Vypadala zpočátku, že se radostí složí, ale ustála to a zbytek večírku zářila štěstím. My s Elen však ne. Max s ní totiž netančil jen jednou a Catin pohled mě smrtonostně probodával. Věděla, že za tím stojím. Já ji občas s úsměvem zamávala, aby se ještě víc vařila ve vlastní pýše. A dělá mi to ohromnou radost. Sranda skončila. Max s Tanyou zmizeli, všichni tvrdí, že šli domů. K Maxovi domů. „To bude…“ podepřela Elen rukou nešťastně čelo. „Katastrofa,“ dokončuju. Nějaký hlas se ozval za námi: „Chtěla to sama. Asi potřebuje dostat rozum jiným způsobem.“ Ten hlas byl až moc známý a rozechvěl každou buňku v mém těle. Za mnou stojí Peeter, nejistě kmitá pohledem mezi námi, jakoby se sám sebe ptal, co tady dělá. „Sheeno… šla… šla by sis zat… ančit?“ vydoloval ze sebe tím svým nádherně roztomilým způsobem plným zadrhování se z nervozity. Usmála jsem se, přikyvuji. Poprvé v životě mě pevně chytil za ruku a vede mě na parket. Pustili jednu z mých oblíbených. Každá píseň by se určitě v této chvíli stála oblíbenou. Ale přesně u téhle vždycky doma v pokoji myslívám na něj. A teď to nejsou myšlenky. Jsem nejistá, mám se přitisknout víc, míň, neodtahuji se? Vše ve mně zběsile skáče, chci toho mnoho říct, bojím se však tento nádherný okamžik pokazit. Drží mne pevně, jako kdybych mu měla utéct. Mlčí. Mlčí, ale v jeho očích září touha po větách. Větách udušených nedorozuměním… „Tenkrát na bazéně…“ pošeptala jsem mu nejistě do ucha. Tváře mi hoří z toho, jak blízko jsou k těm jeho. „Nechci o tom mluvit,“ přerušil mě zbrkle. Jeho ruce kolem mého pasu se roztřásly. Sevřel je víc, aby přestaly. Prolila se mnou vlna horka, cítím pocit blaženosti z jeho objetí. „Měl jsem to pochopit dřív.“ „Pochopil jsi to špatně…“ vyhrknu. „Sheeno, prosím…“ nenechal mne opět domluvit. Padla na mne úzkostlivá beznaděj. Je tak… tak… nepřístupný! Tvrdohlavý! Do koutků se mi prorvaly slzy. Poznal to, zastavil náš tanec a pustil mne. Zavřela jsem oči vzteklá na sebe, že jsem to pokazila a že teď odejde. Peeter se ale nepohnul ani tam ani zpátky. Dívá se na mne, když otevřu oči, pohledy splynuly v jeden. Po chvíli povzdychl: „Když jsem tě poznal, myslel jsem si, že si jiná. Do té doby jsem byl přesvědčený, že taková holka prostě nemůže existovat… Ale já tě chápu… opravdu tě chápu… Já ani nevím, jak jsem si mohl tak naivně myslet, že bys chtěla… Ale myslel jsem si to. Jo myslel, celý ty prázdniny. Měl jsem pocit, že… že…“ začal se zadrhávat s dlouhými přestávkami. Mentolky teď vypadaly jako ty nejsmutnější oči na světě. Dokázal je ale udržet stále v přímém pohledu do mých, i když mu to dělá čím dál větší problém. „… že by jsi chtěla… možná… ale pak, jak jsi mi vyprávěla o svém životě, že zase nechceš… o prázdninách jsem si byl skoro jistý, že ano… a na tom bazéně to vypadalo úplně jinak… tolik mě mateš, Sheeno, nevím už, co je pravda, co si mám myslet, chceš, nechceš, chceš, nech-“ Přiložila jsem prst na jeho rty a tím ho umlčela. Roztřeseně jsem koutky zvedla k úsměvu a pošeptala: „Chci.“ Prst sjel ze rtů dolů, mlčky se znovu naše pohledy propojily, ale tentokrát to pouto v nich bylo jiné. Neviděla jsem radost, ani smutek. Jsme se slovy v koncích. Vytvořilo to napětí, několik vteřin nejistoty… Přetl ji. Chytil mou tvář do dlaní, přiblížil se a přitiskl své rty na mé. Krátce, pak se mi znovu podíval nejistě do očí. Usmála jsem se a on se usmál také. Políbil mě znovu, tentokrát déle. Na okamžik odtáhl rty, ale obrovská síla touhy jej přitáhla zase zpátky… Nedokázali jsme přestat. Líbali jsme se dokonce té nádherné písně, jejíž text se teď pro mne stal posvátným. Líbali jsme se přes spousty dalších písní, které následovaly. Uprostřed poloprázdného parketu, mezi největšími vytrvalci. Žádní z nich ale právě neprorazili obrovskou bariéru k lásce. Nikdo jiný neprožíval nejkrásnější chvíli v životě, nikdo nepoznával krásu prvních polibků. Jen my dva. Jeho polibky byly intenzivní a vyzařovaly všechny pocity, které chtěl se mnou sdílet tak dlouhou dobu …. A jeho ústa chutnala po třešních…


celkové hodnocení autora: 95.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 25		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Čierna ľalia	11.05.2007, 20:49:24

hmmmmm pekny pribeh :) nemam co dodat

duddits	09.12.2006, 21:14:38

Cesta to byla dlouhá, ale Sheena a Peeter se nakonec dostali tam, kam celou dobu směřovali… a kde je jistě každý čtenář chtěl mít. A myslím, že ta malá klička, která se tak nepěkně zavlnila u bazénu, celé věci jen prospěla… Milé a pěkné, chutná to po třešních ;-)