obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915781 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39717 příspěvků, 5825 autorů a 392925 komentářů :: on-line: 5 ::
obr

:: Posel smrti VI: K. XXVIII - Legenda 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VI
 autor Lukaskon publikováno: 05.10.2013, 20:14  
První část předposlední kapitoly (respektive poslední - následovat bude jen kraťoučký epilog). Kasumi čeká návštěva u svého otce, který ji jako dítě zaprodal mafii. Dokáže mu odpustit?
 

Samuel neřekl své milé, že je vážně nemocný a byl rozhodnut nedávat svůj stav jakkoli najevo. K večeru druhého dne Samuel a Sakura pomohli Kasumi sbalit věci a připravili kufry. Další den ráno dala Kasumi svému bytu sbohem a společně se Samuelem, Sakurou a Kenjim odcestovala na letiště. Odsud všichni odletěli do Jokohamy, kde Kenji zajistil vůz a dopravil ostatní k věznici, kde byl držen Kamon Sato.

Kenji a jeden muž z ostrahy věznice doprovodili Kasumi na vězeňský dvorek. Nebylo tu mnoho lidí, ale snad všichni vězni se za Kasumi otáčeli a podivovali se nad tím, co zde dělá žena. Bylo jim jasné, že nemůže jít o oficiální návštěvu, ale nikdo nedokázal odhadnout pravý důvod Kasuminy přítomnosti.
Dozorce ukázal na postaršího muže v koutě dvora a řekl: „To je on, slečno.“
„Dobře, můžete se postarat, aby nás nikdo nerušil?“
„Jo, to snad nebude problém, ale zkuste si pospíšit. Některý lidi tady neviděli ženskou už celé roky. Radši si ani nechci představovat, co by se stalo, kdybychom je tu nechali s vámi bez dozoru.“
Kasumi se ohlédla a přejela v rychlosti pohledem všech osm zbylých mužů. Pak jen suše dodala: „Nejspíše byste ušetřili za stravu pro vězně.“ Kenji pokýval hlavou a chtě nechtě opět musel Kasumi obdivovat. Ta přešla ke svému otci – Kamonovi. Kasumi sledoval už z dálky, ale netušil, o koho se jedná. Jeho tázavý pohled a výraz ve tváři mluvil za vše. Kasumi si ho nějakou dobu jen tak prohlížela a snažila se spojit vzpomínky na svého otce v jeho nejlepších letech s prošedivělým smutným mužem, který před ní seděl. Pro Kasumi to byl zvláštní pocit, spatřit po více než dvaceti letech svého otce. Neuniklo jí, že má u pravého oka veliký monokl a bylo jí jasné, že si ho sám neudělal.
„Bijí tě tu?“ zeptala se.
„Proč? Co… co po mě chcete? Vy jste nějaká kontrola nebo tak něco?“
„Ne, to nejsem. Jen mě problesklo hlavou, že bych tě taky praštila nebo tě dokonce utloukla.“ Kamonův výraz byl najednou ještě zmatenější. „Zabil jsi mi matku, ty parchante!“ vykřikla Kasumi a Kamonovi to konečně začalo docházet.
Zíral na svoji dceru s otevřenými ústy a až po chvíli ze sebe tiše vydal: „Sakuro?“
„Nejsem Sakura. Ta o setkání s tebou ani nestojí. Zapomněl jsi snad na svoji druhou dceru?“ Kamon se konečně zvedl z lavičky a přistoupil ke Kasumi blíž, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Po tváři mu začaly nekontrolovatelně stékat slzy.
„Kasumi,“ zašeptal a objal ji. „Tohle je nejšťastnější den mého života,“ řekl a hladil svoji dceru po tváři. Políbil ji na čelo a hleděl do jejích hnědých očí, jež vyzařovaly klid a absenci emocí. Kamonovi došlo, že jeho radost Kasumi rozhodně sdílet nebude. „Co se s tebou stalo? Jsi tak chladná… jako nějaký robot.“
„A co čekáš? Prodal jsi mě.“
„Musel jsem. Odpusť mi to, jestli můžeš.“
„To, že jsi zavraždil matku, ti ale neodpustím nikdy!“
Kamon sklopil zrak. „Po odchodu Sakury… ehh jak se vlastně má?“
„Dobře. Čeká ji dobrý život, stejně jako mě.“
„To jsem rád. Zasloužíte si ho, obě dvě.“
„Mluv dál. Proč jsi ji zabil?“
„Chudoba, ztráta dcery, výčitky za tvůj osud,… a alkohol, spousta alkoholu. To ten mě zničil a to kvůli němu zemřela. Já jsem ji nechtěl…“
Kasumi chytila svého otce za triko a zatřásla s ním. „Ne alkohol, ty hajzle, to ty jsi ji zabil! Ty jsi její vrah, tak si to přiznej!“
„Jak ke mně můžeš být taková? Uplynulo skoro čtvrt století a ty mě k smrti nenávidíš.“
„Nediv se.“
„Ale ano, divím se a jak… Kam se poděla ta roztomilá usměvavá holčička, jakou si pamatuju? Brával jsem tě každé ráno do školy a ty jsi mi celá rozradostnělá vyprávěla, co všechno ses už naučila. Říkala jsi, že jsi chytrá a tak až vyrosteš, že budeš vydělávat spoustu peněz a budeme se mít všichni dobře. Pamatuješ si ještě, jak jsme někdy o víkendech během cesty do parku chodívali kolem domu pana Oshira a ty sis vždycky hrávala s jeho psem? Tak moc sis přála vlastní štěňátko a já ti ho nemohl pořídit… Vždycky po celém dnu těžké dřiny v přístavu jsem se těšil domů, až mě obejmeš mezi dveřmi a povíš mi, jak moc mě miluješ. Dokonce jsi říkala, že bys chtěla chodit do práce se mnou, abys mi pomohla. Nebo to, jak sis vždycky hrávala s panenkami na doktora a říkala, že se chceš stát lékařem a pomáhat lidem. Dávala jsi nám všem tolik radosti… Měla jsi mě ráda, Kasumi a já tebe taky – ani nevíš jak moc. Co se to s mojí holčičkou stalo?!“
„Zbavil ses jí! Zahodil jsi všechny ty chvíle, jakoby nikdy nebyly. Jak jsi jen mohl?“ Kasumi svého otce konečně pustila a ten udělal pár kroků vzad. Poté pohlédla na své dlaně. „Já chtěla být doktorkou… proboha ani si na to pořádně nevzpomínám, ale… ano – je to tak. Jenomže jsem vyrostla a změnila se v téměř necitelnou vražedkyni! Neumíš si představit kolik krve a potu jsem procedila, abych se zbavila pout, která jsi mi nasadil. Za celý svůj život jsem zabila víc než stovku lidí. Naučila jsem se jak mučením způsobit ty nejšílenější muka, jak sekat nepřátele na kusy, jak holýma rukama drtit a lámat kosti. Nejsem robot, ale nejsem ani obyčejný člověk, jakých jsou miliony. Už nejsem tvoje holčička, které jsi sebral všechno, úplně všechno! Jsem Kasumi Sato, žena se kterou se život nemazlil a která si musela všechno vybojovat, protože její vlastní otec ji prodal jako kus hadru! A to jsem se ještě dozvěděla, že jsi mě původně chtěl prodávat pedofilům… Ty zkurvená svině, jak jsi vůbec mohl na to pomýšlet? I kdybych neměla co jíst a chcípala hlady, tak bych své dítě nenechala, aby se…“
„Proto jsem souhlasil s nabídkou těch lidí… věděl jsem, že to pro tebe bude to nejlepší.“
„Věděl jsi hovno! Jen jsi využil příležitosti, která se naskytla, a nezajímalo tě, co se mnou bude. Přála bych ti, abys to zažil, aby tě zavřeli společně s dalšími a tam tě cvičili… nebo spíš mučili. Kdybys nesplnil, co požadují, nedostal bys najíst a nejen ty, ale i všichni ostatní. To má pak člověk velkou motivaci se snažit a nejen kvůli hladu, ale především kvůli hrozící ztrátě přátel, protože když jsi sám… je těžké se vyrovnat s takovým životem. Všechna ta bolest, únava, strach, nejistota, tíseň, slabost,… a přesto to byl jen začátek. Nedokážeš si ani představit, čím vším jsem si za ty roky prošla… Někdy si až říkám, kolik lidí by to vydrželo, tak jako já. Tohle všechno člověka změní, a buď ho to zocelí, nebo ho to zlomí. Dokázala jsem se s tím životem poprat, a i když jsem se dopustila mnoha chyb, tak jsem také mnoho dobrého získala. Mám novou rodinu – sestru, budoucího manžela a nevlastního syna, mám také domov a peníze. Konečně mám pocit, že i přes všechny ty hrůzy budu zase šťastná…“ Kamon zíral na svoji dceru a přál by si, aby mu řekla víc o sobě a o tom, čím si prošla. Kasumi to však neměla v plánu. „Jak dlouho tu ještě budeš?“ zeptala se ho.
„Už jen necelý rok.“
„Máš kam jít?“
„Ne. Možná se vrátím do Thajska do Bang Lamungu a budu zase rybářem. Přijedeš mě navštívit? Prosím.“
„Těžko. Jsem tu jen proto, že jsem chtěla vidět svého otce, ale už mě k tobě nic neváže. Bude lepší, když už se neuvidíme, protože kdybychom byli někdy někde zcela o samotě… možná bych svoji milovanou matku pomstila.“
„Nemám už nikoho blízkého, Kasumi, ale jsem tvůj otec a krev není voda. Neodvrhuj mne, prosím tě o to. Můžeme všechno napravit. Všechno bude jako dřív, uvidíš. Otec a dcera, můžeme být spolu. Já tě nebudu vinit za to kým jsi, místo toho tě budu bezmezně milovat.“ „Drž už konečně hubu!“ Kasumi se otočila ve snaze odejít. Kamon ji však chytil za paži.
„Prosím, dceruško moje, neo…“ Kasumi se mžiku otočila a dala svému otci tak silný levý hák, až spadl k zemi a z úst mu vytryskla krev. Dvorkem se začaly rozléhat obdivné hlášky, ale Kasumi nevěnovala vězňům pozornost a nevšimla si ani blížícího se dozorce.
„Milovala jsem tě… a teď tě nenávidím.“ S těmito slovy Kasumi svého otce opustila, ale nestačila udělat ani dva kroky a už vedle ní stál dozorce s pozvednutým obuškem v ruce. Kasumi instinktivně přešla do bojového postavení, kdy byla schopná okamžitě útočit i bránit se. Kenji dozorce, naštěstí pro něj, zavčasu zadržel.
„Nechte ji být,“ řekl.
„Napadla vězně!“
„Ve vlastním zájmu ji necháte být, jasné?! Tak a vy už pojďte, Kasumi, už jste toho natropila dost.“
Cestou z věznice si Kenji neodpustil poznámku: „Povězte mi, Kasumi, to jste jela za otcem proto, abyste si ověřila, jak tvrdou máte levačku? Bez mučení přiznávám, že ránu od vás bych dostat nechtěl, ale ten chlápek… víte, vyptával jsem se toho dozorce a prý je to chudák.“
„Je to vrah mé matky!“
„Prý svého činu hrozně lituje a vzhledem k tomu, o co všechno v životě přišel, vás asi ani nepřekvapí, že se několikrát pokusil i o sebevraždu. Po tom, jak jste se k němu zachovala… prostě je mi toho chlapa líto.“
„Mě ne.“
„Nevěříte, že se člověk může změnit?“
„To věřím, ostatně také se v průběhu života měním.“
„Tak proč mu neodpustíte? On už není takový.“
„Ale i když se člověk změní, jeho činy a jejich následky jsou tu s námi dál, tak co čekáte? Že zapomenu? Já nikdy nezapomínám.“

Po pár minutách už Kasumi nastupovala do Kenjiho vozu a mířili na letiště.
„Tak jak to šlo, miláčku?“ zeptal se Samuel.
„Nic zvláštního. Jen jsem si vzpomněla na své dětství… všechno se to z ničeho nic zvrhlo v děs a hrůzu. Je zvláštní, jak se z obyčejné holky může stát někdo, jako já. Za ty roky jsem ušla dlouhou cestu… Kdysi jsem chtěla být doktorka…“
„To je vtip?“ zeptala se Sakura.
„Ne, to byl jen dětský sen. Dnes by mě to ale ani ve snu nenapadlo, vždyť já bych ani nemohla pomáhat lidem. Dokonce ani ta vidina veliké sumy peněz by mě nemohla přinutit to udělat. Jak moc se může člověk změnit… je to až zarážející. Taky mi řekl, že nechtěl mámě ublížit a že ho to mrzí.“
„Stejně je to svině. Nechápu, jak to mohl mámě udělat. Doufám, že dostal po tlamě!“
„Dostal.“
„Umíte vůbec existovat bez násilí, Kasumi?“ zeptal se Kenji.
„Spousta lidí si myslí, že ne, ale to se pletou.“
„Vážně? No… z vlastní zkušenosti vím, že lidé, kteří se dopouštějí násilností, se od nich nedokážou zcela oprostit a dříve nebo později se k tomu vrátí. Doporučím vám jednu věc, Kasumi – najděte si zálibu v mezích zákona. Třeba nějaké ty turnaje bojových umění, to určitě bude i v Evropě.“
„O turnaje už nestojím a pak – nemám ráda boje podle pravidel. Omezují moje schopnosti a znevýhodňují mě.“
„Takže dáváte přednost zásadě – první kdo zemře, prohrál? No… sám mám krvavé souboje v oblibě, i když jsem raději, když oba bojovníci přežijí. Každopádně, kdybych vás někdy v něčem podobném potkal, vsadím si na vás a vydělám balík.“
„S tímhle jsem skončila už před lety. Čeká mě klidný a pohodový život.“
„Tak to vám do něj přeju hodně štěstí.“
„Ano… hmm, poslyšte Kenji… mám na srdci ještě jednu záležitost. Totiž, potřebuju zjistit, jak je na tom dcera a zároveň milenka Raidena Yukimury, Sora. Nebude to těžké, že ne?“
„No… právě že bude. Mí lidé nemají Raidena v hledáčku, ostatně v poslední době je v ústraní a je od něho klid.“
„Vážně? Neobjevila se čistě náhodou zhruba desítka vcelku známých žen, které si stěžovaly na to, že je Raiden uvěznil?“
„Neřekl bych. Vy o tom něco víte?“
„Sora je nechávala chytat a věznila je. Je to vyšinutá sadistka. Pokud se nepletu, tak ty únosy se objevovaly i v novinách. Opravdu jste si toho nevšiml? Jako policejní důstojník byste přece musel…“
„Hmm, vy tvrdíte, že v tom má prsty Raiden? Únosy jsou samozřejmě známou věcí ale co vím, tak se nikdo neobjevil. No… dám vědět vedení a co se Sory týče… nemyslím, že se mi podaří něco zjistit. Snad jedině přímo od Raidena.“
„V tom případě potřebuji navštívit jeho zimní sídlo. Je u jezera Towada.“
„Zatraceně, Kasumi, vždyť to je nějakých pět set kilometrů od Jokohamy.“
„Já vím. Potřebuju ale vědět na čem jsem a jestli mi Sora jde po krku. Tady Samuel je…“
„Ale Kasumi…“
„Říkal jsi, že máš strach z dalšího útoku a já chci zjistit, jestli nám z Raidenovy strany hrozí nebo ne. Pak budeš klidnější, ne?“
„No… budu.“
„Fajn, Kasumi,“ řekl Kenji, „zamluvený let do Londýna přesunu na zítra a jedeme k jezeru…  Nakonec výlet do hor mi prospěje a rád si s Raidenem promluvím osobně.“
Jezero Towada leželo v kaldeře vyhaslé sopky, jež patřila k pohoří Óu. Kasumi tu sice nikdy nebyla, ale věděla o tomto místě a znala přesnou polohu Raidenova domu. Ten stál na okraji jezera a obklopoval ho les. Blížila se zima a tak tu byl klid a téměř žádní turisté. Kenji zastavil na parkovišti u jezera a dál museli všichni pokračovat pěšky.
„Teda…“ řekla Sakura, když se rozhlédla okolo, „tady to je krásný.“ Listí stromů hrálo barvami – od zelené po jasně rudou. Od jezera, které bylo skryto za stromy, táhl příjemný vánek. „Pojďte se podívat na jezero,“ pobídla Kasumi ostatní a vyrazila napřed. Čerstvý vzduch, který nasávala do plic, jí dělal dobře. Po necelých dvou set metrech se Kasumi a následně i ostatním naskytl výhled na jezero. Vodní hladina se čechrala vlnami způsobenými jemným větrem a třpytila se slunečními paprsky. Celé jezero obklopovaly barevné lesy. Šum jejich listů byl příjemný na poslech. Po levé straně byl skalnatý výběžek, který zasahoval až téměř do poloviny jezera. I tyto skály byly porostlé listnatými stromy. Kasumi se vydala blíže ke skalám a stoupala, kam až jí to terén dovolil. Odsud z výšky byl výhled na jezero obzvláště krásný. Zprvu ji napadlo, že půjde dál, ale uvědomovala si, že tu není jen kvůli procházce v bujné přírodě. Stála na okraji srázu a nechávala se ovívat větrem. Dole na hladině plavalo hejno bělavých labutí. Jejich skřeky se rozléhaly okolo. Vypadaly šťastně, na rozdíl od Kasumi. Ke své milé přišel Samuel, postavil se vedle ní, pohlédl do dáli a položil Kasumi ruku kolem ramen.
„Je tu krásně,“ řekl a užíval si hřejivého slunce. Nebylo zde chladno, přestože zima pomalu klepala na dveře. Za pár týdnů okolní stromy pokryje sněhová přikrývka. Nad jezerem zavládne mlžný opar a příroda všude kolem usne.
„Japonsko mi bude chybět,“ hlesla Kasumi a po tváři jí stekla slza. Utřela si oči a pohlédla na Samuela. Usmála se na něj, ale on poznal, že je smutná, že v jejím srdci je neklid. „Tohle je jedno z nejkrásnějších míst, jaké jsem kdy viděla.“
„Rozumím ti… ta klidná atmosféra je kouzelná.“
„Jako malá jsem si přála jednoho dne opustit město a bydlet v domku v přírodě na místě jako je tohle.“
„A to přání tě neopustilo?“
„Myslím, že ne, ale chápu, že tady žít nemůžu.“
„Proč ne?“
„Nechci tě opustit. Teď je můj domov v Anglii. Chci se konečně usadit a žít v klidu.“
„Mohl bych ti tu nechat postavit dům.“
„Ne to ne, Samueli. Navíc teď je podzim, je tu klid a mír, ale jakmile se oteplí a začne turistická sezona, po jezeře začnou proudit lodě plné nadšených lidí, parkoviště zaplní auta, hotely u břehů budou obsazené turisty z celého světa a žádný klid tu nebude. Umíš si mě představit, jak tu bydlím, v blízké společnosti lidí z nejrůznějších koutů světa? Na Black Mirror budu mít daleko větší klid a to po celý rok. Kdysi jsem se děsila toho, až začnu stárnout. Nejde mi o vzhled, ale o to, co najednou ztratím. Všechny ty dovednosti budou pryč, já budu slabá a křehká žena s prošedivělými vlasy. Kdo si pomyslí, že před lety jsem byla mistryně bojových umění? Všechno to odvane čas, ale zatímco sem k jezeru se vrátí život a příroda bude vzkvétat, tak já budu jen stárnout a vzpomínat na ty chvíle, kdy jsem mohla být pyšná na to, kým jsem. Dnes, když vím, že jsi mi nablízku a že mám rodinu a zázemí, se stáří tak moc nebojím. Snad budu moct předat své zkušenosti jiným a tak alespoň trochu zlepšit ten pověstný podzim života.“ Kasumi si smutně povzdechla a přitiskla se k Samuelovi. „Ani dnes po všech těch letech nevím, jaký smysl můj život vlastně má. Tvrdí se, že by po sobě lidé měli něco zanechat, že to je důvod, proč žijí. Nevím, jestli je to pravda, ale kdyby ano, tak co mohu říct já? Že jsem za sebou zanechala obrovskou řadu mrtvol?“
„Ne, lásko. Řekneš, že jsi učinila jednoho muže šťastným a dala mu smysl života, který nespočívá v tom, něco za sebou zanechat, protože ať už zanecháš cokoli, tak to dříve nebo později přestane mít svůj význam. Kdysi mi jedna žena řekla – není důležité, jak dlouhý život vedeme, ale jak ho prožijeme. V tom je smysl života, lásko, jde o to žít šťastně. Člověk může být misionářem a pomáhat druhým, může být vojákem a chránit svoji vlast, může být vědcem a poznávat nepoznané, ale když není šťastný, tak k čemu ten život je? Lidé by neměli bojovat v první řadě za štěstí druhých, ale za to svoje. Možná to zní krutě, ale já to tak prostě vidím. Nechci tím říct, že by se všichni měli starat jen o sebe, to rozhodně ne, ale oni sami by měli být na prvním místě.“
„Myslím, že ti rozumím. Povím ti, že před lety jsem se stáří tak bála, až jsem myslela, že spáchám sebevraždu. Ale teď se objevil důvod, proč žít – objevil ses ty a já najednou cítím, že i když budu slabá, tak budu mít nablízku někoho, kdo mě učiní šťastnou a dá mi důvod, proč to nevzdávat.“
„Nevzdávat… jsou věci, proti kterým člověk bojovat nemůže. Pak nezbývá, než se smířit s osudem. Věříš na osud Kasumi, nebo třeba na karmu?“
„Život lidí je provázaný s životem ostatních. Osudem se ohánějí slaboši. Všechno má nějaký důvod, nic se neděje jen tak samo od sebe. Někdy v tom má prsty příroda, jindy druhý člověk, ale ne žádný osud. A karma… mě se nedějí jen špatné, ale i dobré věci, přestože jsem mnohonásobná vražedkyně a jako taková bych si zřejmě měla zasloužit jen hromadu bolesti a utrpení.“
Samuel Kasumi políbil. „Ne, miláčku. Ty si nezasloužíš trpět. Nezabíjela jsi jen nevinné lidi, ale také násilníky, zločince, no a také démony. Uvědom si, že jsi zachránila miliardy lidí i jiných tvorů před Peklem. Měla bys být opěvována a nikdo by neměl zapomenout, kdo jsi a co jsi dokázala. Bohužel, anebo možná naštěstí, o tobě ví jen málo lidí, ale to tvoji důležitost nezmenšuje. Pro mě jsi hrdinka.“
„Zní to hezky, ale zapomínáš na jednu věc – to já Samaela vyvolala a on za svoji krátkou vládu poslal do Pekla ohromné množství duší. Takže možná jsem hrdinka, ale také ta největší zrůda v historii světa.“
„To neříkej. Netušila jsi, co to způsobí, nebo snad ano? Ne, Kasumi, ty jsi jen vkročila do neznáma a to lidé dělají, protože chtějí vědět, jak věci fungují, ostatně takový je pokrok. Podívej, ty jsi sice vyvolala bestii z Pekel, ale rozhodla ses jí postavit. Jiní lidé by to vzdali a utekli by, ale ty ne – ty sis to rozdala s démonem. Člověk proti démonu… Neuvěřitelné! Mnozí by řekli, že to je předem prohrané, ale ty jsi měla tu odvahu s ním bojovat, a co víc – ty jsi ho porazila! Kdo dokázal v historii světa něco takového?“
„Tvůj předek Mordred.“
„Jenomže ten Samaela porazil zákeřně, zezadu a když to on vůbec nečekal. Ty jsi bojovala čestně a vyhrála jsi – to už něco znamená, Kasumi. Chtěl bych, aby ses stala Strážcem. Neexistuje lepší kandidát než ty.“
„Strážcem? To je ten, co chrání portály?“
„Přesně tak. Kdysi Strážce vybíral Vatikán a to dle dobroty srdce, ctnosti, víry… no především dle potenciální schopnosti odolat kletbě čili Mordredovi. Nevěřím tomu, že ty, přestože jsi vražednice, bys Mordredovi podlehla dříve než kdokoli jiný. Tvá vůle, sebeovládání, soustředěnost a mnohé další schopnosti by ti pomohly odolat a pak – kdo z dosavadních Strážců by byl schopen bojovat se Samaelem?! Ty bys mohla být ten nejlepší Strážce v dějinách, a proto bych si moc přál, abys tuhle funkci přijala. Nemusíš dělat v podstatě nic zvláštního, stačí jen dávat pozor na portály, na Bránu pekel a na Černé zrcadlo. Zvaž to, prosím.“
„Uvidíme. Pojď už ale dolů, musíme vyřešit tu věc.“ Kasumi a Samuel se vrátili k ostatním, kteří postávali u auta.
„No to je dost,“ vykřikla Sakura. „Už jsem myslela, že tu budeme muset přenocovat. Kde je barák toho vola?“
„Půjdeme směrem na východ podél břehu a měli bychom na něj narazit.“

Cesta zalesněnou krajinou trvala jen necelých čtyřicet minut. Na stráni nad jezerem stál veliký dům v tradičním Japonském stylu. Byl takřka celý ze dřeva, jen podpěrné sloupy a schodiště k hlavním dveřím byly z kamene.
„Tak co?“ zeptala se Sakura. „Zaťukáme a necháme se pozvat dál?“
Kenji s tím však nesouhlasil „Kdybyste nezabila Raidenovi syna, tak by to možná šlo, ale teď…“
„Myslíte, že o tom už ví?“ zeptal se Samuel.
„Počítám, že ano,“ odvětil Kenji. „Půjdu tam sám a zjistím, co potřebujete. Nakonec jsem policejní důstojník a Raiden snad není takový blázen, aby…“
„Vy ho asi moc dobře neznáte, co?“ zeptala se Kasumi.
„Já to zvládnu. Zajímá vás osud Sory, ano?“
„Přesně tak,“ řekla Kasumi, „Sora je Raidenova dcera. Před pár dny jsem ji dost ublížila, a pokud je naživu, dá se očekávat, že na mě bude mít vztek.“
„Dobře, tak jdeme na to. Bude lepší, když zůstanete tady mezi stromy.“ Kenji vyrazil k domu a Kasumi pozorně sledovala, co se bude dít. Netrvalo dlouho a dveře domu se otevřely. Kenji se ještě venku uklonil a vstoupil dovnitř.

Od té chvíle se nestalo nic a to ani po dobré půlhodině. Kenji se stále nevracel a zdálo se, že se mu něco stalo.
„Možná je to naposledy, co jsi svého kámoše viděla,“ řekla Sakura.
„Už se pomalu stmívá,“ poznamenal Samuel, „měli bychom něco dělat. Ochlazuje se…“
„Jdu dovnitř,“ řekla zcela rozhodně Kasumi.
„To ať tě ani nenapadne, sestřičko. Všimni si, že tu nemáme ani žádný zbraně. Co budeš dělat, až na tebe vyskočí ochranka toho kreténa?“
„Zabiju je.“
„Jen tak?“
„Jen tak. Raiden se nejspíše bojí, že ho navštívím – to proto se schovává zde. Vím ale, že ani jeho strach ho nedonutí porušit své zásady. Raiden je velice starý a má rád dávné tradice. Svým lidem, kteří ho v domě chrání, nikdy nedovoluje nosit střelné zbraně. Jdu tam. Vy zůstaňte tady.“
„Ani hovno,“ řekla Sakura, „snad si nemyslíš, že tě nechám jít samotnou. Před pár dny tě šíleně ztloukli. Ještě teď musíš mít pořádný bolesti. Jdu ti pomoct, protože jsem tvoje sestra a protože tě mám moc ráda.“
„A já jdu taky,“ řekl Samuel a vykročil k domu. Kasumi ho chytila za ruku.
„Ne, lásko. Ty v žádném případě nejdeš.“
„Ale Kasumi…“
„Ne! Počkej tu a hlídej. A pokud ti je zima, můžu ti dát svůj plášť.“ Kasumi si plášť sundala a předala Samuelovi. Ten o něj sice nijak zvlášť nestál, ale nechal si ho.

Kasumi a její sestra přišly ke dveřím a zaťukaly na ně. Otevřel krátkovlasý muž a vpustil ženy dovnitř.
„Kde je Kenji?“ zeptala se Kasumi a přitom se rozhlížela po místnosti. Na zemi byla rohožka a v rozích květináče. Na zdi visely plátna s motivem krajiny. Muž na Kasuminu otázku neodpověděl, místo toho odešel do vedlejší místnosti a zatáhl za sebou posuvné dveře.
„Co to je za debila?“ zeptala se Sakura. Obě sestry chvíli čekaly, jestli někdo přijde, aby je zavedl za Raidenem, ale nestalo se nic. Sakura si na poličce u posuvných dveří všimla stojanu na katanu.
„Nechybí tu něco?“ zeptala se.
„Katana a řekla bych, že ji Raiden nechal odnést.“
„Kvůli tobě?“
„Jistě. Kdyby se mi dostala do rukou…“
„…tak těm hajzlům nepomůže ani Bůh.“ Když se dveře konečně odsunuly a do místnosti vběhli dva muži, přičemž jeden z nich byl ten, který ženám otevíral. Muži se rozkročili, pozvedli ruce a zaťali pěsti.
„Kterého si bereš ty?“ zeptala se Sakura.
„Oba.“ Kasumi se rozběhla proti jednomu z mužů. Ten se jí pokusil udeřit, ale Kasumi se ráně snadno vyhnula a okamžitě udeřila muže pěstí do tváře. Otočila se, udeřila ho znovu tentokrát loktem druhé ruky. Další rána pěstí vedená přímo pod nos do horní čelisti muže poslala k zemi – navždy. Kasumi musela zablokovat ránu druhého muže. Zkroutila mu ruku, kopla ho do břicha, načež se předklonil a poté ho chytila kolem krku. Stačilo jedno škubnutí, aby muži zlámala vaz.
„Hustý…“ komentovala Sakura výkon své sestry. „Jdeme dál?“
„Určitě.“ V další místnosti nikdo nebyl, ale vedly odsud troje posuvné dveře. Na dvou z nich byl křídou načrtnutý křížek.
„Co to jako znamená?“ ptala se Sakura.
„To netuším.“ Kasumi se chystala otevřít dveře po své pravici, ale Sakura ji zastavila.
„Hele, copak nevidíš značku? Těmihle ne.“ Sakura ukázala na dveře bez značky „Máme jít tudy.“ Kasumi svoji sestru poslechla, odsunula dveře a vstoupila do obrazárny. Na stěnách visela více než dvacítka nejrůznějších děl mnohdy velice známých autorů. Ani jedna ze sester se však v Japonském umění nevyznala a navíc je zaujal holohlavý muž, který postával u dalších dveří bez značky.
„Co je to šaškárnu?“ zeptala se Kasumi. „Raidenovi hráblo tak moc, že si se mnou chce hrát? Aby mu to nepřerostlo přes hlavu.“ Muž se jen usmál a z kapsy svého obleku vytáhl malou vrhací hvězdici. Kasumi v mžiku začala sledovat oči svého protivníka. Věděla, že právě oči jí prozradí mužovy záměry dříve, než je doopravdy uskuteční. Kasumi byla klidná a vyrovnaná, přestože muž měl v rukou smrtící zbraň. Muži se na tváři objevil zlomyslný úsměv. „K zemi!“ vykřikla Kasumi a strhla svoji sestru na zem, právě když jí těsně nad hlavou zasvištěla hvězdice a zabodla se do zdi.
„Tvé vytříbené reflexy jsou opravdu působivé, Kasumi,“ uznal muž. Kasumi se postavila a muž jí po zemi poslal váček s další hvězdicí. „Jsi na řadě,“ řekl muž. Kasumi se shýbla, aby vytáhla hvězdici z váčku a jakmile tak učinila, švihla zápěstím a vymrštila hvězdici, aniž by to muž tušil. Na tváří muže nejprve proběhl úsměv, ale ten okamžitě vystřídalo zoufalství, to když mu z proseknuté tepny začala crčet krev. Chytil se za ránu ale k ničemu to nebylo. Během pár sekund se zhroutil k zemi a zemřel.
„Ty umíš být fakt nebezpečná, sestřičko. Jo a díky za záchranu. Mám takový pocit, že chybělo málo a měla bych v oku zabodnutou hvězdici. To by mi moc neslušelo…“ Kasumi odsunula dveře a společně se sestrou vyšla na chodbu. Zde bylo mnoho dveří, ale pouze jedny jediné nebyly označené. Těmi sestry prošly a ocitly se v šatně sauny. „Začíná mě ta jeho hra bavit,“ řekla Sakura. „Doufám, že na konci cesty najdeme poklad.“
„Možná tak smrt. Raději se drž u mě a buď ve střehu.“ Dveře vedoucí dál se otevřely a do šatny vstoupila pohledná dívka v kimonu.
„Už na vás čekám, Kasumi. Pojďte dál.“ Dívka dovedla sestry do příjemně vytopené místnosti s vanou a lehátkem uprostřed.
„Co to má znamenat?“ zeptala se Kasumi.
„Koupel a masáž jen pro vás. Tady vaše společnice mi bude muset odpustit, ale mé příkazy jsou jasné. Této pocty jste hodna jen vy.“
„Tak hele, ty krávo,“ zařvala Sakura. „Tady Kasumi cestou sem zlikvidovala tři chlapy a za to má dostat masáž? Co je to tady kurva za blázinec?!“
„Až budeme hotovy,“ řekla dívka, „ukážu vám, kudy se máte vydat. A nebojte se, Kasumi – ublížit vám rozhodně nemíním.“
„Je to cvok, Kasumi. Všichni tady jsou cvoci. Doufám, že neuvažuješ o…“ Kasumi si sundala oděv a vlezla do vany. Voda byla horká, možná až příliš.
„Co ode mne Raiden chce?“ zeptala se Kasumi.
„To se dozvíte až od něj. Je moc rád, že jste přišla.“
„Kde je Kenji?“
„Nebojte se, nic mu není. Raiden ho má u sebe. Čeká na vás.“
„Proč ta koupel a masáž? A proč ti lidé? Nejprve mě chce Raiden zabít a teď…“
„Tohle vám jen pomůže se připravit. A co se těch mužů týče… Raiden ví, že pro vás nejsou výzvou, ale chtěl, abyste se rozehřála. Myslí na vaše dobro.“
„Kasumi… můžeme tu holku přinutit, aby nám vyzradila všechno, co ví. Tak proč jí posloucháš a proč se myješ?“
„Protože mi to pomůže.“
„Ty ses taky zbláznila… Jsem tu jediná normální… ach jo.“ Sakura se usadila na lavičku a jen sledovala, jak se Kasumi koupe a jak jí následně ona dívka masíruje krk a záda. Když byla hotova, Kasumi si navlékla zase své kalhoty a podprsenku.
„Tak a nyní vám ukážu, kudy se máte vydat.“ Dívka dovedla sestry do šaten a otevřela další dveře. Byla na nich značka, ale přesto tudy vedla cesta k Raidenovi.
„Výborně,“ řekla Kasumi a zkroutila dívce ruce za zády. Ta vykřikla bolestí. „Odvaž jí pás z kimona – svážeme ji.“ Sakura velice ráda poslechla a brzy již dívka seděla v koutě místnosti se svázanýma rukama za zády.
„Co když uteče? Nemám jí zlámat nohu?“ zeptala se Sakura.
„Dobrý nápad. Myslela jsem, že ti navrhnu, abys jí vykoupala ve vařící vodě, ale tohle bude rychlejší.“
„Hmm, dala bych přednost té vodě.“
„Né,“ vykřikla dívka, „prosím ne!“
„Tak nám odpověz zcela popravdě – co se mnou Raiden zamýšlí? Nejdříve se mám rozehřát, poté koupel a masáž… Když si uvědomím, že v domě je jen minimum lidí, přestože tu měl být chráněný právě přede mnou… Co chystá? Chce mě zabít, o tom nepochybuji, ale proč tohle všechno?“
„Protože… protože si vás váží. Jste mistryně v boji beze zbraní, jste ta nejlepší ze všech, jste legenda.“
„Legenda?“ podivila se Sakura. „Tomu říkám kariéra, sestřičko.“
„Tohle bude zlé, Sakuro. Vrať se za Samuelem.“
„Si děláš prdel! Bok po boku – proti komukoli. Nejela jsem z Konga až sem, abych tě našla a hned zase ztratila. Jsem s tebou Kasumi, za každou cenu, ať se stane cokoli. Jestli tě Raiden chce zabít, bude muset zabít i mě a pak… kdyby se to přiostřovalo, zdrhnout můžeme vždycky, ne?“
„Tak dobře. Nakonec tvá pomoc se může hodit, ale buď opatrná.“

Sestry prošly dveřmi a natrefily na schodiště vedoucí do podzemí. Sešly dolů a vstoupily do velikého sálu ve tvaru kruhu. Na podlaze byl černobílý symbol znázorňující síly jin a jang. Za sestrami se zabouchly masivní železné dveře. Kasumi okamžitě zkusila otevřít, ale marně. Z téhle strany nebyl ani zámek a ani klika. Přímo proti těmto dveřím byl průchod kamsi dál a nad ním byl balkon, kde na kolečkovém křesle seděl Raiden. Vedle něj klečel svázaný Kenji s roubíkem v ústech. Za Raidenem stál holohlavý urostlý muž, zřejmě jeho strážce.
„Tak vás tu vítám, Kasumi,“ řekl stařeckým chraptivým hlasem Raiden.
„O co tady jde? Chcete se mi pomstít za syna?“
„Ne to ne. Shiro byl hlupák a věřte mi, Kasumi, já jsem mu nenařídil, aby se vám postavil do cesty. A neviním vás ani za to, co jste provedla mé dceři. Sdělila mi, co se stalo, ale chápu vaši reakci. Sora byla u lékaře, ale… podlehla svým zraněním. Proto jste sem přišla, že ano? Chtěla jste vědět, jestli se vám bude mstít? Teď víte, že nebude, ale tím, že jste pustila vězeňkyně, jste nic nezískala, Kasumi – stejně jste jim nezachránila život. Tady Kenji mi už něco málo řekl. Nezlobte se, že jsem ho nechal svázat, ale kdybych ho pustil, nejspíš byste mě nepoctila svojí návštěvou a já si jí moc vážím, Kasumi. Vy jste pro mě legenda a myslím to vážně. Dostalo se vám péče od Mizuki? Doufám, že ano. Chci, abyste byla připravená a v té nejlepší formě. Je mi jasné, že ti tři muži pro vás nebyli víc než malé zdržení na cestě sem. Doufám, že jsem vás neurazil tím, že jsem je proti vám postavil. Mrzí mě ale, že jste sem přivedla tu dívku, mohu vědět, jak se jmenuješ?“
„Sakura Sato, ty plesnivej hajzle! Co to má kurva znamenat? Okamžitě sem pošli Kenjiho a otevři nebo si pro tebe dojdu a podívám se zblízka na tvůj vypatlanej mozek!“
„Nevyhrožujte, slečno Sakuro. Nejste v postavení, kdy bych se vás měl obávat.“
„Tak o co vám jde?“ zeptala se Kasumi.
„Je to prosté – jste na vrcholu svých sil, Kasumi. Je vám již třiatřicet let a to je dobrý věk, jenomže v nejlepším se má odejít a pro legendu vašeho formátu to platí dvojnásob. Vězte, že souboj, jaký jsem pro vás připravil, nebude zapomenut a zůstanete legendou – vaše pověst v tomto nerovném boji nijak neutrpí, ale vaše smrt bude slavná a navždy se zapíšete do paměti mě i mých lidí, kteří tuto událost roznesou dál. Budete nesmrtelná…“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 05.10.2013, 20:14:00 Odpovědět 
   Zdravím.

Možná je to jen můj dojem, ale mám pocit, že konec krapet "natahuješ" (zatím co je mé druhé já zvědavé, zdali si Peklo skutečně na Kasumi smlsne, po smrti Samuela se může stát ledacos). Avšak chápu, že chce Kasumi za sebou pěkně (a řádně) zamést a udělat za svým (nepříliš šťastným) životem jednu velkou tečku (ne, Kasumi není jen "zlá", má své klady i zápory a konec konců, dělala jen svou "práci"). Teď mi do mysli vytanula vzpomínka na Kasumi a její doprovod kdesi v pralese, či v Rusku (popřípadě v Čechách), kdy hledala nejen černé koule, ale i portály vedoucí do Pekla. Od té doby uplynulo již mnoho času a ta "stará" Kasumi je pryč, protože je tu jiná Kasumi, a to snad i díky Samuelovi, který také není svatouškem. Dost však zamyšlení a psychologie postav. Nejspíš se v této sérii nedočkám toho, jak bude Kasumi bojovat s pánem Temnot, ale snad se dozvím alespoň to, jak dopadla a jak se vedlo Samuelovi v jeho krátkém životě, který mu ještě díky nemoci zbyl. Něco mi říká, že může naše šikmooká hrdinka se svou sestrou ještě něco zažít (ale to bude patrně zase jiný příběh). Stále jsme v Japonsku a stále si vyřizujeme účtu (ať už to zní i trochu "klišátkově"). Na práci šotků jsem nekoukal, ba ani na nic výrazného nenarazil...

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 05.10.2013, 20:24:41  
   Lukaskon: Děkuji za komentář i hodnocení
Svým způsobem o natahování příběhu jde už od samého začátku této série. Kasumi za sebou zametá stále, protože bordel, který má je až neuvěřitelný. V minulé sérii hrálo nadpřirozeno značnou roli a nyní je upozaděno a řeší se 'lidské' záležitosti hrdinů. Máte pravdu že v této sérii se již žádného střetu hrdinů s Peklem nedočkáte. To přijde až příště...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Jen samota mě d...
Quasarius
V tichosti básn...
dilemer
Otázka
Dír
obr
obr obr obr
obr

Křišťálová koule
Dick
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr