obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Cesta do neznáma ::

 autor Astrak publikováno: 25.10.2013, 22:50  
Evidentně příspěvek do univerzitní literární soutěže, jestli to stihnu řádně vytisknout, zaobálkovat a šoupnout jim to na podatelnu. Jinak poměrně složitý námět s poměrně neumětelským zpracováním. Přemýšlel jsem, zda-li všechno naservírovat čtenáři jak na stříbrném podnose, nebo riskovat případné nepochopení. Nakonec jsem se přiklonil k druhé možnosti a hodně důležitých bodů nechal mezi řádky. A tak si teď říkám, že jsem si možná podepsal vlastní ortel smrti. No nic...
 

Pěšina uprostřed holé pláně. Nejvíc by se k ní asi hodil přívlastek „normální“. Respektive by se hodil, kdyby na té cestě semtam ležel nějaký kamínek. Nebo kdyby z ní někde vyrůstal plevel. Anebo prostě nějaká další věc, která obyčejně dělá z normální cesty normální. Na téhle nebylo nic. Kdybychom tak měli slovo „nicovatý“. To by sem pěkně zapadlo… A proč bych se vlastně měl omezovat? Nicovatý je od teď slovo. A tahle cesta je nicovatá, protože není natolik normální, aby se tak dala nazvat. Naopak není ani dostatečně nenormální, ani vyloženě podivná není. Klidně a nerušeně se tu táhne uprostřed ničeho. Ostatně i okolí by se dalo shrnout stejně. Na první pohled obyčejná pláň porostlá obyčejnou trávou, kam až oko dohlédne. Když se ovšem dívám podruhé, není zase tak obyčejná, abych ji mohl takhle zaškatulkovat. Nic tu vlastně není, nic tu neroste, nic tu nežije… Je to nicovatá pláň. S nicovitou pěšinou. Takové nicovité duo.

Zastavil jsem se a ohlédl se za sebe. Moje oči čekala stejná scenérie, na kterou hleděly před několika okamžiky. Trochu mi při tom přejel mráz po zádech. Kdo by také něco takového přijal s absolutním klidem. Nejděsivější na celém tomhle zasazení byla stejně neuvěřitelně dokonalá rovnost terénu. Lidsky řečeno celou dobu kráčím po dokonalé rovině. A s každým krokem to vypadá, jako bych se ničemu nepřibližoval ani neoddaloval. Celou dobu ve mně dřímá pocit, že bych možná udělal nejlépe, kdybych prostě stál… Ale kdo mi vlastně zaručí, že se opravdu pohybuji vpřed?

Poslední myšlenku jsem musel urychleně vytlačit z hlavy. A to z jednoho velice jednoduchého důvodu…


Pomalu jsem otevřel oči. Nade mnou se rozpínal bílý strop ozářený mdlým světlem pouliční lampy. Zase jsem si zapomněl zatáhnout rolety, problesklo mi hlavou, když jsem se snažil vyhrabat z postele. V tom mi bránila především vyhřátá pokrývka, největší spáčův nepřítel. Po krátkém souboji jsem ji přemohl a konečně stanul na studené podlaze. Nohy se pomalu začaly sunout směrem k oknu. Na mistrovství světa v krasochůzi bych se s tím asi nedostal. Mám takový pocit, že vypadám v omámeném stavu hůř, než by člověk v omámeném stavu vypadat měl. Ale co už, mám na to právo po všech těch nachozených kilometrech… I když jen snových. Ano, snových. Už nějakou dobu se na to nicovaté místo vracím každou noc. Nějakým způsobem mi tahle pěšina nastolila v hlavě totalitu a odvelela všechny zbývající představy na Sibiř. Ani nikoho dalšího do vlády si nenechala. Takže je to vlastně takový snový absolutismus. Kdyby toho moje obličejové svaly byly schopny, asi bych se zasmál. Takhle bez obalu to zní celkem komicky.

Konečně jsem doputoval k oknu a jedním krátkým trhnutím zadusil proud umělého světla. Pak se moje tělo automaticky otočilo a chtělo se vydat zpět do postele. Já však zaváhal. Cítil jsem, jak se na ten svůj příjemně vyhřátý pelech dívám trochu nedůvěřivě. Můj mozek se chtěl co nejrychleji vrátit zpět na cestu, protože moc dobře věděl, že právě a jedině ona nás po usnutí čeká. Já se tomu ale vzpíral. Trošku a ani jsem dohromady nevěděl proč, ale vzpíral. Pěšina sama o sobě mi nijak nevadí. Je to trochu nudné, to ano. Čeho se ovšem bojím, je ta nepatrná hranice mezi obyčejným snem a noční můrou. Že se za mnou v dáli najednou něco objeví. A bude se to pomalu pohybovat směrem ke mně. Ke mně, který postupuje kupředu jen na oko. Ke mně, který stojí na místě a přitom jde. Prochází nekonečnou a absolutně stejnou krajinou po nekonečné a absolutně stejné pěšině. Bez jakýchkoliv zvuků a ozařován pouze jakýmsi mdlým světlem. Skoro jako by to byl měsíční svit. A já tam takhle stojím a jdu. Stodu a čekám, až mě to něco dostihne…

Lehce jsem zatřásl hlavou. Asi bych to neměl tolik řešit. I když je možná moc pozdě doufat, že to přejde. Přece jenom několik týdnů je několik týdnů.

Ovládla mě potřeba si pořádně zívnout. Trochu jsem si pak protřel oči a ještě na okamžik se otočil k zataženému oknu. Možná si s tím někam zajdu, pomyslel jsem si nakonec. Potom jsem dal svému tělu zase volnou ruku. Nohy mě odnesly k posteli a já se sklátil zpátky do těch pohodlných peřin.

Pevně jsem si zavázal tkaničky u bot, které jsem neměl. Potom jsem sklopil víčka a zhluboka natáhl vzduch do plic. Když jsem znovu pohlédl před sebe, čekala na mě už ta dobře známá scenérie.

Další snový pochod, další noc v nicovitém světě.


Další den, další příležitost zářit!

Z postele jsem vylezl bez nějakých větších potíží. Příští zastávkou se stala koupelna. Ze všeho nejdříve potom záchodová mísa. Stav nádrže byl totiž kritický, jak jsem si při tom zatahování rolet zapomněl zajít na malou. Spěšně jsem tedy zamířil ven z pokoje. Ta noční epizodka začala pomalu upadat do zapomnění. I ty podivné pochybnosti byly teď najednou nějak lehčí.

Každopádně je ráno a tohle je můj slunečními paprsky vyhřátý byt. Nemám si krom toho opakujícího se snu na co stěžovat. Tedy, nikdy nebude dokonalé úplně všechno, ale musím říct, že se mi zrovna celkem vede. Ostatně možná i proto si nejspíš o tom podivném výjevu zkusím s někým popovídat.

O tomhle ovšem budu přemýšlet až po osvobození močového měchýře. Chudák malý se musí cítit jako ten Brahův.


Oblečen, zuby nablýskané, úspěšně vyčůrán. Teď už si hovím na židli u stolu v dobře vybavené kuchyni mého bytu. I přes svůj mírný kuchařský antitalent se mi povedlo stvořit poměrně poživatelnou snídani. Také co se dá zkazit na vejcích. Hodíte je na pánev a máte hotovo. V kostce samozřejmě. Pak musíte mít ještě dobré oči a případně i čich. A ono se to nějak poddá, ať se to vejcím líbí nebo ne. Popravdě si tak říkám, kdo by se při té mučivé teplotě nepoddal.

Jsem to ale filozof, uznale jsem pokýval nad svými myšlenkovými pochody. Kdyby se jen tohle moje umění nevztahovalo jen na takové hlouposti. To bych pak klidně mohl založit nějakou novou světovou víru… A zase to začíná. Měl bych se raději soustředit na to jídlo a noviny tu vlastně mám.

Sáhl jsem jednou rukou po nějakém bulvárním plátku, co jsem včera přinesl. Název ani nešel rozluštit, jak bylo to písmo všemožně i nemožně nastylizované. Jméno je ovšem stejně úplně zbytečné. Všechny podobné tiskoviny jsou na jedno brdo. Vsadil bych se, že najdu minimálně deset dalších se stejnou fotkou na úvodní straně. Z té, co mám v ruce, se na mě smálo něco, co měla být nějaká těhotná celebrita nebo co já vím. Připomínalo mi to spíš březí velrybu. Ale proti gustu žádný dišputát, říká se. Titulek se dovolával odpovědi na otázku, s kým, že si to uhnala. Upřímně řečeno bych se po tom raději ani nepídil. Pravda může být více než děsivá.

Raději jsem noviny pohodil zpět na své místo a soustředil se na jídlo. Měl jsem takovou nemilou předtuchu, že uvnitř by mě čekalo hned několik jejích fotek, nejspíš i nahých, k tomu dlouhé komentáře o jejím jistě bohatém sexuálním životě a mnoho dalšího podobně dechberoucího materiálu. Ještě bych potom začal závidět, jaký vzrušující život vedou. Když já jsem obyčejný člověk, který je zrovna odkázán na úplně obyčejnou práci. Jednak na nějakém tom překladu a potom bych měl asi také pohnout s tou dizertačkou.

„Jak je jen můj život těžký,“ pronesl jsem s hranou dramatičností a následně i těžkým povzdechem. Pak jsem si vzpomněl, že mám dneska jeden dead line. Tedy bych do sebe měl možná naházet zbytek snídaně a rychle na to skočit.

Po místnosti se rozlehl sípavý zvuk, který uslyšíte jen od dávícího se člověka. S tou rychlostí bych to nejspíš také neměl přehánět. Přece jenom mám času dost. Mám ho dostatek. Není třeba spěchat. Času mám, kolik budu chtít… A než jsem si to stačil uvědomit, začal mi tenhle „kolovrátek klidu“ okupovat hlavu.


Většinou překládám doma. V kritických situacích, k nimž patří i tato, se ovšem vždycky odebírám do své oblíbené kavárny. Paradoxně z toho důvodu, aby mě nic nerozptylovalo. V mém bytě je rozmístěno příliš mnoho pastí v podobě připojení k internetu nebo stále nezhlédnutých filmů. Zde ovšem žádné takové nástrahy nečekaly. Jednalo se o malý podnik v jedné malé, od hlavní třídy poměrně vzdálené uličce. Tahle kavárnička byla vtěsnaná mezi další dva domy. Kompenzovala si tedy svoji úzkost dvěma patry. I přesto tu bylo všehovšudy osm stolečků. Nebo možná víc… Anebo možná také méně. Vždy jsem si zasedl k nejvíce zapadlému místu ve druhém patře, které jsem si ostatně zabral i teď. A už jsem poněkud pozapomněl, kolika přesně stoly tu disponují.

Jako obyčejně jsem si objednal pro začátek jednu kávu. Nebo ji už číšník přinesl rovnou? Nedokážu si to teď dost dobře vybavit. Když jsem zabraný do svojí práce, ztrácím někdy pojem o realitě. Ale tak to má kdejaký člověk z branže. Bez toho bychom toho mnohdy moc nenapsali. Každopádně jsem zrovna pozoroval mladého muže v bílé košili a zástěrou kolem pasu. Scházel právě ze schodů. A i když jsem to neviděl, věděl jsem, že oběma rukama před sebou pevně svírá tác, na němž mi přinesl kávu, která stojí na stolku přede mnou. Matně jsem si vzpomněl na jeho úsměv, když hrníček pokládal. Ať už byl hraný nebo upřímný, je to jeden ze základních požadavků k téhle práci. Člověk může být sebenevrlejší, ale nesmí to na sobě dát znát. Náš zákazník, náš pán! Nemohl bych dělat takovouhle práci…

Lehce jsem potřásl hlavou a znovu se vrátil k obrazovce svého počítače. V otevřeném textovém souboru bylo třeba dopsat ještě několik celých stran. Procházel jsem si právě krizí těch několika posledních odstavců. Nebyl jsem schopen ničeho moc jiného než prostého civění na tu malou blikající čárku. Tu tam ostatně vůbec neměli dávat. Mám takový pocit, že tam je jen kvůli jednomu velkému spiknutí proti ubohým pisatelům trpícím tvůrčím blokem. Když se člověk zasekne a za žádnou cenu není schopen ze sebe dostat nic dalšího, tahle malá mrška ho ještě navíc uhrane. A v dnešní době, kdy se už moc nevyplatí si text nejdříve psát ručně, se jí ani nevyhnete. Dnes vás pokaždé čeká lítý boj, který se může rovnat těm nejtvrdším historickým bitvám. Přičemž vy jste oproti ní v obrovské nevýhodě. Ta zpropadená čárečka má totiž tolik času, kolik ho jen potřebuje. Mezi její nejsilnější zbraně potom patří schopnost odvést pisatelovy myšlenky do velice nesmyslných vod a tam je nelítostně utopit. Což se právě stalo i mně.

Tím zjištěním jsem nad ní ovšem vyhrál! Všechny kousky skládanky do sebe najednou skvěle zapadly a moje oči znovu nabyly lesku příčetnosti. Dlouze jsem se protáhl, zhluboka se nadechl a znovu položil prsty na klávesnici. Krátce jsem si prohlédl předlohu psanou v rozsypaném čaji a prsty se daly do pohybu: A byl jsem si naprosto jistý, že můj život je jen a jen cesta k smrti. Což je samozřejmě už dávno objevený fakt. Tedy by byl, kdybych už nebyl dávno mrtvý. Z nějakého důvodu jsem totiž i po své smrti držen v tomhle podivném univerzu, které se ani v nejmenším neliší od mého ztrativšího života.

Prsty se zastavily. Ta poslední věta je divná. Budu muset překopat tu poslední část o „ztrativším životě“. Jednak si nejsem jistý, jestli by to někdo dneska ještě správně pochopil, a také jsem to možná použil špatně. Nevím. Ta japonská stavba věty někdy může překladateli pěkně znepříjemnit život. A vůbec i ta témata, co si někdy japonští autoři vybírají, donutí člověka se v nějakém smyslu zamyslet. Buď jejich myšlenkové pochody odsoudíte jako podivné a dále se jimi nezabýváte, anebo si je vážně připustíte k srdci a trochu nad nimi popřemýšlíte. Tohle je skoro konec jedné hodně dlouhé povídky. Možná už i románu, ale Japonci tohle dělení moc neřeší. Hlavní hrdina překladatel celou dobu žil, žil a pak si najednou uvědomil, že vlastně dávno umřel. Ale nikam neodešel, vlastně „žije“ v takovém podivném vesmíru. Víc o tom teď říct nedokážu, protože to všechno začíná vysvětlovat až teď.

S upřímným zájmem jsem se vrátil zpět k obrazovce. Budu muset ještě hodně pohnout, abych to stihl. Leží to u mě už asi tři týdny a nakladatel, co si u mě tenhle překlad tak nějak objednal, už je celkem nervózní. Údajně se z toho stane bestseller a on to nechce, aby mu to vyfoukl někdo jiný. Zhluboka jsem se tedy nadechl a vrátil jsem zpět ke psaní. Nejdřív jsem nějak opravil ten konec předešlé věty a potom pokračoval dál: Všechno – a tím myslím absolutně všechno – co jsem kdy…

„Tak tady jsi!“ rozlehlo se jinak tichým lokálem.

Trochu jsem sebou trhnul, ale to vyjeknutí se mi povedlo zadusit. Oči odhlédly od obrazovky. Místo toho se zabodly do ženy stojící už přímo přede mnou. Usmívala se. Měla na sobě červený kabátek, přes levé rameno kabelku a byla krásná. Nade všechno na světě ji miluji. Moje Anna.

„Ahoj,“ pozdravil jsem a protřel si oči. Byly po tak dlouhém psaní unavené. Dlouhém? Nevědomky jsem pohledem zabloudil k hodinám v pravém dolním rohu obrazovky. Evidentně to je už asi osm hodin, co jsem začal. Takže jsem zase upadl do toho svého transu. Mimo jiné to také znamená, že jsem za tu dobu měl jednu kávu a vůbec nic jsem nejedl. Což není u mě nic nenormálního. Ovšem žaludku se to moc nelíbí.

„Zase ses zapomněl u psaní?“ poznala hned Anna, která bije. Se stále zářivým úsměvem si při tom odkládala kabát na židli. Já se posunul, aby si mohla sednout vedle mě.

„Už to tak bude,“ přiznal jsem provinile. Ještě jsem si také pomalu začal uvědomovat, že tohle hlavně znamená další odložení termínu. Dneska to totiž nezvládnu dokončit. I kdybych nespal, tak to s nejvyšší pravděpodobností nestihnu.

„Myslíš, že ti to ještě prodlouží?“ zeptala se, když dosedla vedle mě. Otočil jsem se k ní, abychom si mohli dát pusu na uvítanou.

„Uvidíme. Každopádně to už dneska nestihnu, to je jistý. Schválně mu napíšu. A jak říkám, uvidíme,“ odpověděl jsem a složil obličej do dlaní. Nějak mě to vyčerpalo. A koho by také takový půst nevyčerpal.

Anna mě s utěšujícím: „To bude dobrý,“ vzala kolem ramen.

„V pohodě, v pohodě. Jen na mě trochu dolehla ta osmihodinovka. Asi si tady něco dám. Budeš taky jíst?“

„Hmm, asi ne. Už jsem něco měla,“ opáčila zamyšleně. „Ale snad ti nebude vadit, když ti budu dělat společnost.“ Zvonivě se přitom zasmála. Ten smích jsem měl rád.

„Já myslím, že bude,“ řekl jsem vtipkovně a zasmál se také. Byl to už takový reflex, podobné reakce. Jediné štěstí, že to té mojí Anně nevadí.

Mezitím po schodech nahoru vyšel číšník s jídelním lístkem. Musel podle rozléhajících se hlasů správně vytušit, že už jsem z transu venku. Jsem tady už takový štamgast, takže se nejednalo o nic podivného. Vybral jsem si z nabídky to, co vždy, tedy několik různých toastů, s úsměvem mladíkovi lístek vrátil a nakonec se otočil zpátky k Anně. A pojednou jsem si vzpomněl na svůj sen.

„Copak? Něco tě trápí?“ odhadla moje nejspíš moje myšlenkové pochody z mého obličeje.

„Ne přímo trápí,“ začal jsem rozpačitě. „Je to spíš takový divný. Už ani nevím kolik týdnů mám tenhle jeden sen, víš.“

„Sen?“ zpozorněla.

„Jo, no. Že jdu prostě po cestě uprostřed ničeho. Ta pěšina je nekonečná, i ta pláň kolem je nekonečná. A ať ujdu kilometrů, kolik chci, stejně se cítím, jako bych stál na místě.“ Na okamžik jsem se odmlčel. „A zdá se mi to opravdu každou noc. Někdy to pomalu sklouzne i do noční můry,“ dodal jsem tlumeně.

„To je zajimavý,“ položila si Anna prsty přes ústa. „Takže prostě jenom jdeš a nic víc?“

„Ani ťuk.“

„V tom případě by se to možná dalo vysvětlit celkem lehce,“ řekla takovým učeným hlasem. Kdoví proč jsem v něm ještě navíc postřehl náznak úlevy. „Prostě se hledáš. Někde jsem četla, že podobný výjev znamená, že si člověk ještě nedal nějaký životní cíl. Většinou se ti to pak může zdát proto, že třeba dost nevěříš v to, co děláš.“

Zadíval jsem se do ztracena a snažil se zpracovat informace, co mi právě vpluly do lebky. Moc mi to nedávalo smysl a ani jsem tomu nakonec nevěřil, ale stejně jsem se zeptal: „A co bych měl teda podle tebe dělat?“

„To je jednoduchý,“ pohlédla mi do očí a sladce se usmála, „můžeš třeba zkusit seknout s tím, co teď překládáš, a schválně se pustit do něčeho jiného. Nebo třeba zkusit úplně jinou práci. Určitě by se ti dařilo i tak.“

Co? Cože? Něco z toho, co právě zaznamenaly moje uši, způsobilo v mém mozku zkrat. Seděl jsem tam u stolku, nevědomky jsem i zaznamenal, že číšník už přinesl toasty, a díval se do nicoty. Neměl jsem nejmenší ponětí, co způsobilo tuhle modrou obrazovku smrti. Byl jsem si vědom jen toho, že celá moje bytost právě jede na úsporný režim a nějakým způsobem se snaží situaci řešit. Která část toho, co vypustila moje Anna z úst, tohle mohla způsobit? Sen o cestě není nic špatného. Nic. Hledám sám sebe. Nic. Řešení je jednoduché. Nic. Seknout s překladem. Nic. Přestat překládat to, co právě překládám… To je ono. To je to, proti čemu se celá moje bytost bouří. Ale proč?

Zhluboka jsem nadechl. Ten můj zkrat byl evidentně jen otázkou několika milisekund. Anna si určitě ničeho nevšimla.

„Uvidíme,“ vydechl jsem. „Každopádně to, co mám teď rozdělaný, už dodělám. Přece jenom tři týdny jsou tři týdny. Nechci, aby ta práce přišla nazmar.“

„Určitě?“

„Určitě.“

Tímhle jsem uzavřel tohle téma. Když jsem přitom zkoumal Anninu tvář, nenašel jsem v ní žádný náznak toho, že by mi chtěla nějak ublížit. Proč jsem to tedy tak vyhodnotil, je mi záhadou. Záhadou… Slabě mě zamrazilo. Můj pohled zabloudil k už zavřenému počítači. A v tu chvíli mě začalo mrazit stejně, jako bych se nahý promenádoval po Severním pólu. Celou mou bytost prodchl nepříjemný pocit. Pocit, že záhada je nějakým způsobem spojena s textem, který právě překládám. S tím podivným příběhem psaným v rozsypaném čaji…

Ten pocit se mi s jistými těžkostmi podařilo zatlačit do pozadí. Prozatím. Raději jsem se konečně pustil do toastů. Byly výborné. Ten, kdo je dělal, to musí opravdu umět. Ne jako někdo… Proč mi tohle svitlo hlavou?


Než jsem dojedl, stihli jsme spolu probrat snad celý svět. Smáli jsme se, povídali si, smáli se, objímali se, smáli se, semtam se pusinkovali a pak se zase smáli. Přišla řeč i na dizertační práci, kterou mám právě rozdělanou. Byl jsem strašně rád, když mi ji přijali, protože se jednalo o téma více než kontroverzní. Obecně se divím, proč se ta slavná akademická obce nebo jak si říkají, tak moc štítí zábavní produkce. Ale když teď nebrblají, možná se to do budoucna konečně změní. Což by byl ještě mnohem větší úspěch než ta práce samotná.

A tak než jsme se nadáli, byla hluboká noc. Pobrali jsme tedy svoje věci, já zaplatil a pak vyšli ven. Tam jsme se na chvíli zastavili. Každý totiž jdeme jiným směrem. Anna mě najednou silně objala. Když se po poměrně dlouhé době odtáhla a já zahlédl v jejím obličeji záblesk lítosti, zeptal jsem se, jestli je něco v nepořádku. Ona jen s tím tak nádherným a sladkým úsměvem ve tváři pro sebe tak typickým opáčila, že vůbec nic, a dala mi polibek na rozloučenou.

Pak jsme se ještě jednou rozloučili a každý se vydal na opačnou stranu.

Když už jsme byli od sebe vzdáleni tak, že skoro nebylo možné vidět jeden druhého, pohlédla ještě Anna mým směrem. V její tváři se zračil smutek.

„Za chvíli už bude konec…“


Tak jsem tu zase. Nicovatá krajina a nicovatá pěšina. Vzpomněl jsem si na Annin výklad. Upřímně se mi to zdá jako snůška hloupostí. Absence životního cíle? Vždyť těch mám hned několik! Ona navíc patří mezi ně. A moc dobře to ví. Možná… Ale když tohle nechám teď být a zaměřím se na její teorii, tak mi stejně nedává smysl. Proč by se člověku, co není spokojen s tím, co dělá, objevoval tenhle výjev? Takoví lidé se spíš utápí ve všemožných depresích a úzkostech. Pak z toho mají tak akorát nějaké zmixované noční můry. Tohle je jiné. Není to noční můra a je. Nepociťuji žádnou hrůzu nebo děs. Prostě tu jsem. A stodu.

Na okamžik jsem se opravdu zastavil. A hlavou mi svitl nápad na jeden malý pokus. Prostě si sednu. Když budu stát na nohou, může to způsobit iluzi pohybu nebo také nepohybu. Jinými slovy určitě nerozeznám, jestli opravdu jdu či nikoliv. Takže si tu prostě kydnu a neudělám ani jeden další krok vpřed.

A také jsem tak udělal. Složil jsem nohy do tureckého sedu a založil ruce na prsou. Tak teď uvidíme.

Neustále jsem se rozhlížel kolem sebe, jestli úplnou náhodou nezaznamená můj zrak nějakou změnu. Samozřejmě nic. Tak jsem tam uprostřed nekonečné pěšiny seděl dál. A pak to přišlo. Začaly mi klesat víčka. V tu chvíli se mě zmocnila hrůza tak neuvěřitelně silná, že ji ani slovy nelze popsat. Bleskově jsem otevřel oči, vystřelil na nohy a celý zpocený se opřel o kolena. Ztěžka jsem oddechoval a čas od času otíral ledový pot z čela. Neměl jsem absolutní ponětí, co se právě stalo, ale věděl jsem naprosto jistě, že to už nechci nikdy zažít. Je opravdu usnutí ve snu tak špatná věc? Sám sebe jsem se nevědomky zeptal. Odpověď samozřejmě neznám, ovšem už jen ta představa je z nějakého důvodu hrozivá. Ale nevím proč…

Pro teď mi však bohatě stačí to vědomí, že musím jít. Musím jít, abych neusnul. Něco mi říká, že by to bylo to poslední, co bych udělal. A že by to bylo to poslední, co bych udělat chtěl…


Následující ráno jsem se neprobudil v tak prozářeném bytě jako každý jiný den. Ležela na mě jakási záhadná tíha. Nějaká předtucha. Měl jsem sto chutí ani nevylézat s postele. Chvíli jsem tedy jen tak civěl do stropu. Nechal jsem jen tak plynout myšlenky. O svém dosavadním životě. O tom, co se stalo včera, co předevčírem, co před týdnem, co před dvěma, co před třemi, co… Co se stalo před čtyřmi? Snažil jsem se rozpomenout, ale pak jsem to vzdal. Je moc brzo na takové těžké přemýšlení. Ne?

Někde ve mně se po chvilce přece jenom nastřádal dostatek vůle a já vstal. Odbyl si svou běžnou rutinu a nakonec skončil před otevřeným počítačem.

Ještě včera před spaním jsem zaslal tomu nakladateli zprávu o tom, že budu potřebovat víc času. A dostalo se mi spěšné a více než stručné odpovědi: „Už toho mám dost! Dám tuhle práci někomu jinému a tobě za to nedám peníze, ani kdybys mi to nakrásno poslal. Takže se s tím ani nemusíš namáhat. Nejlépe bys udělal, kdybys to rovnou vymazal a zapomněl na to. Nazdar.“

V té odpovědi mě zaujaly dvě věci. Zaprvé byl pan nakladatel tak rozlícený, že přešel do tykačky a zadruhé se z nějakého důvodu nemohu zbavit dojmu, že poslední věta je tam víceméně navíc. Jako by voperovaná. Kvůli tomuhle objevu jsem se najednou začal cítit jako ty postavy z příběhů o konspiračních teoriích. Tedy, samo o sobě by mi to asi nepřišlo podivné. Pořád mi ovšem vrtalo hlavou to, co včera říkala Anna. Měl bych seknout s tím současným překladem a nejlépe bych ho měl smazat a úplně na něj zapomenout.

Zároveň jsem měl pocit, jako by se mi pomalu otevíraly oči. Jako by něco vyplouvalo na povrch. A ke svému údivu mě to už neznepokojovalo. Mě to někdy znepokojovalo? Co? Počkat. Co?!

Po tváři mi stekla slaná krůpěj. Ne, neplakal jsem. Tohle nebyla slza smutku. Po celém těle mi přejížděla husí kůže a já cítil, jako by se něco tlačilo ven. Jako by něco chtělo vytanout na hladině, ale tomu něčemu v tom bránila tlustá vrstva ledu. A to něco se nechtělo za žádnou cenu vzdát a doráželo pořád a pořád a pořád a pořád a pořád! Z toho mi vhrknuly slzy do očí. Z toho se chytám za hlavu a zatínám zuby. Něco tam je. Něco životně důležitého. A to něco potřebuje poslední pomocnou ruku.

Pohlédl jsem na počítač. Byl přímo přede mnou. Stačilo několik málo kliků. Několik málo kliků a… Co? To nevím. V tu chvíli jsem se zase začal cítit jako protagonista v těch knihách, kde si jako čtenáři můžete vybrat z několika možností podle toho, jak chcete, aby příběh pokračoval. Akorát já jsem čtenář i hlavní hrdina dohromady, protože se nenacházím v nějaké fantazii, ale v realitě. Tím těžším se ovšem to břímě volby najednou stává. Mám před sebou dvě jasné možnosti. A je mi až bolestně jasné, že na konci jedné z nich čeká bad end. Zároveň však také ve skrytu duše znám tu „správnou“. Jak? To nevím. A jestli je opravdu správná, to také nevím.

Zhluboka jsem se nadechl. Tak moc zhluboka, jak to jen jde. Označil jsem textový dokument a namířil ukazovák nad tlačítko Delete. Pak jsem se usmál, krátce prohodil: „Ta zvědavost mě jednou zabije,“ a místo něj stlačil Enter. V koutku mysli jsem přitom cítil, že jsem se touhle volbou něčeho vzdal. Něčeho velikého. Pro pochybnosti teď ovšem není místo. A pro nějaké litování také ne. Ani vteřinu jsem nepomyslel na to, že bych se vrátil k poslední uložené pozici, kdybych byl ve hře. Teď už existuje jen postup vpřed!

Soubor se několik sekund načítal. Když se otevřel a já kolečkem myši pomalu sjížděl k místu, kde jsem skončil s překladem, nemohl jsem se ubránit dojmu, jako bych opravdu prožíval herní dobrodružství. Ne, to je trochu neohrabané vyjádření. Spíš jsem pomalu nabýval vědomí, že mě nic nepřekvapí… A samozřejmě nevím proč. Tenhle pocit už mi pomalu začal lézt na nervy.

Kolečko se zastavilo. Naposledy jsem se pořádně nadechl. Pak jsem po chvilce zkoumání toho rozsypaného čaje našel úsek, kde jsem včera skončil… Skončil? Z nějakého důvodu mi v mysli vytanuly jisté pochybnosti ohledně použití tohohle slova. Potřásl jsem ovšem hlavou a začal číst: Všechno – a tím myslím absolutně všechno – co jsem kdy chtěl tady je. Všechno jsem si to pomalu začal uvědomovat, když mě moje přítelkyně jednoho dne vyrušila při práci. Všechno to do sebe začalo pomalu zapadat.

Naprázdno jsem polkl. Po celém těle mi začal rašit studený pot. Jen jsem se ovšem nejistě zasmál a pokračoval dál. Nebo jsem spíš byl nucen číst dál… A jak jinak, „z nějakého důvodu“.

Co jsem dělal před tím, než jsem ty tři týdny zpátky dostal tu překladatelskou zakázku? Jak vypadal můj život? Na to jsem se sám sebe ptal, ale zjistil jsem, že neznám odpověď.

Trochu se mi začala motat hlava. Nervózně jsem se rozhlédl po pokoji. Možná bych se i byl šel podívat k oknu, kdybych nebyl znovu přitažen k textu.

A pak tu byl také problém té cesty, po které se každou noc procházím.

V ten okamžik jsem přimrzl k židli. O žádné cestě se v té knize nikdy nemluvilo. Přinejmenším se tam nemluvilo o té cestě, kterou mohu znát jen já…

Té nicovaté cesty uprostřed nicovaté krajiny.

…a popisovat ji slovem, které znám jen já. Po rozmrznutí z prvotního šoku se mi nějak podařilo se uklidnit několika hlubokými nádechy a výdechy. Trochu mě ten záhadný pocit přecenil, když mi povídal, že mě nic nepřekvapí. Ale možná mi chtěl popravdě říct, aby „mě nic nepřekvapilo“. Ano, tak to nejspíš bylo.

Krátce jsem si povzdechl. Tak mi hlavou blesklo, že je lidská mysl skvělá věc. Čím si není jistá, nějak domyslí. A to jen proto, aby sama sebe uklidnila. Nu, dobrá tedy, přistoupím na tuhle hru. Tak mi ukažte, co pro mě máte dál, ať už jste, kdo jste.

Vídal jsem ji každou noc. Každou noc jsem také poslušně putoval pořád dál a dál. Žádnou z těch nocí jsem však na nic ani na nikoho nenarazil. Jedné noci jsem ovšem konečně na něco přišel. Přišel jsem na to, že na cestě nesmím usnout. Tehdy jsem ještě nevěděl proč, jen jsem byl „z nějakého důvodu“ k smrti vyděšen. Tehdy přede mnou bylo ještě všechno skryto. A všichni kolem „z nějakého důvodu“ chtěli, aby to také tak zůstalo. A bylo to právě tehdy, když jsem si uvědomil, že dál nevede jiná cesta. „Z nějakého důvodu“ jsem věděl, že musím dočíst to, co jsem začal překládat. Při pročítání prvních několika řádku jsem měl sto chutí na místě jen tak zešílet. Takový to byl nápor. Ale „z nějakého důvodu“ jsem věděl, že mám být v klidu. A také jsem byl. Když jsem potom začal číst znovu, zaklepal někdo na dveře. Byla to moje přítelkyně.

Klidně jsem vstal od stolu a přešel do předsíně. Bez nahlédnutí do kukátka jsem otevřel dveře.

„Pojď dál,“ pozval jsem dovnitř Annu, která už tam tak samozřejmě čekala.

Ona nabídku přijala, vešla a začala se vysvlékat. „Vypadáš klidněji, než jsem si myslela,“ prohodila trochu udiveně, když si zouvala boty.

„To víš, z nějakého důvodu vím, že se nemám nějak vzrušovat,“ opáčil jsem jí se svým běžným úsměvem ve tváři.

Na okamžik se zastavila. „Už víš z jakého?“ zeptala se potom.

Zakroutil jsem hlavou.

Anna si odložila boty do botníku. Udělala od něj pár kroků a stanula přímo přede mnou. Věnovala mi nejistý úsměv. „Budeš číst dál?“

Mlčky jsem přikývl.

Povzdechla si. „Ty se nikdy nezměníš, co?“ prohodila spíš sama pro sebe a po tváři se jí rozlil trochu smutný úsměv. „Můžu jít s tebou?“

Znovu jsem přikývl a zamířil zpět k počítači. Byl jsem při tom následován lehkými cupitavými kroky. Než jsem potom usedl, přitáhl jsem vedle sebe ještě jednu židli. Anna si na ni beze slova sedla. V obličeji se jí přitom skvěl výraz člověka, který je připraven na všechno.

Nevědomky jsem ji krátce pohladil po hebkých vlasech a sedl si také. Rovnou jsem pokračoval ve čtení.

[i[Nejprve jsem si myslel, že mě bude přemlouvat a možná i vyhrožovat. Že udělá všechno proto, abych nepokračoval ve čtení. Ale mýlil jsem se. Jen tam stála a zeptala se, jestli budu číst dál. A když jsem řekl, že ano, ona mi jen věnovala úsměv prodchnutý smutkem. Prý, jestli se někdy nezměním… Každopádně jsem ji pozval dál. Ona pak chtěla jít se mnou, já svolil. A pak jsem četl dál. O mně, o tomhle vesmíru, o všem.

Věnoval jsem jeden poslední pohled Anně. Nevěděl jsem, proč jsem věděl, že je poslední. Ona přikývla. A mně „z nějakého důvodu“ bylo jasné, že ona to ví…

V první řadě jsem se dozvěděl to nejdůležitější. A totiž to, že jsem už dávno mrtvý.

V tu chvíli se mi po těle rozlil stejný pocit, jaký se v psaném textu značí třemi tečkami. Celá moje existence se na několik milisekund zastavila… A pak se s mocným křupáním začaly lámat ledy… Akorát, že to nebyly ledy. Odehrávalo se mi to před očima jako film. Hrál jsem v něm já. Na sobě jsem měl svůj oblíbený černý kabát, huňatou šálu a mojí věrnou oplackovanou tašku. Šel jsem do školy nejspíš. S úsměvem na tváři a knihou v ruce jsem se zastavil na přechodu. Počkal si na zelenou… A byl ve skoro plné rychlosti sražen autem. Ne, to nebyly ledy, jejichž praskání jsem slyšel. To byla živá vzpomínka mého těla na lámání a drcení jeho kostry.

Znovu jsem přišel k sobě. Těžce jsem oddechoval. Celého mě zaléval pot. Pot způsobený bolestí. Bolestí, již skýtá rozlámání všech kostí, které lze jen v těle najít. Zaživa.

Zaťal jsem zuby a pokračoval ve čtení. Na Annu jsem se neohlížel. Moc dobře jsem věděl, že roní jednu slzu za druhou. Že cítí stejnou bolest jako já.

Ano, jsem mrtvý. Nebo přesněji řečeno jsme mrtví. Pravděpodobně se něco takového může stát. Tak pravděpodobně, že se to dokonce i stalo. Zemřeli jsme, ale žijeme. Co víc k tomu tak říct? A proč je nás víc, to nevím, to neví nikdo z nás. Co teď už ale víme, je hned několik věcí. Náš život nebyl tak skvělý, jak je v tomhle vesmíru vykreslen. Vždyť si pořád dobře vzpomínáme na tu nedosažitelnou dívku. Na dívku tak nádhernou, že jsme nikdy nebyli schopni s ní promluvit ani slovo. Moc dobře si pamatujeme všechny ty probdělé noci nad různými scénáři o tom, jak si ji získat. Moc dobře si vzpomínáme na její krásné jméno. Moc dobře si pamatujeme Annu.

Víme, že naše téma dizertační práce bylo popliváno, že se mu vysmívali, že ho shazovali… Že si tropili žerty z nás. Že ničili nás. A že jsme i kvůli tomu byli nuceni pracovat v té příšerně nudné a zapadlé kavárně.

A nakonec to vidíme jako včera, jak jsme nebyli schopni žít v našem vlastním domově. Ba že jsme ani neměli možnost si nějaký pořídit. Vidíme tu hnijící trosku. Vidíme ten mrzký parazitující hmyz. Vidíme sebe

Jsme mrtví! Ne, jsem mrtev.


Jednu chvíli jsem seděl ve svém bytě. Pak jsem mrkl a při otevření očí jsem stál na pěšině. Na nicovaté pěšině uprostřed nicovaté krajiny. A pojednou se tohle místo zdálo tak uklidňující a příjemné. Nakonec měla Anna pravdu… Ne vlastně Anna. Jen její obraz, jen a jen oživlá vzpomínka.

Zemřel jsem. To je jisté a tohle je moje podivná realita. Když jsem před chvílí četl vzpomínky svého „předchozího já“, málem jsem na tuhle důležitou věc zapomněl. Nejsme my, jsem já. Nejsem on.

Ale dost o tom. Stojím na pěšině a v dálce něco vidím. Zkusmo jsem udělal pár kroků a zjistil jsem, že už nestodím. S jistou úlevou jsem pokračoval dál. Hlavou se mi honilo mnoho věcí. Mezi hlavní patřil vzrušující pocit z toho, že jsem objevil, jak vypadá „život“ po životě. Hned na to jsem však zaváhal. Provizorně jsem to nazval „životem“, ale… Ale říkám si, jestli tohle není spíš Očistec. Ano, to by snad i souhlasilo, i když si ve vší své neznalosti nejsem jistý, jak přesně ten Očistec funguje. A nakonec je možná Očistec stejně moc silné slovo. Nejpřesnější by bylo, kdyby někdo vymyslel nějaký jednoslovný název pro místo, kde se koná poslední zkouška. Kdyby takové slovo existovalo, tak přesně tak by se to tu jmenovalo. Hlavou mi v tu chvíli proběhla otázka, zda-li to moje jiné já tuhle zkoušku úspěšně složilo. Jestli také šlo po stejné cestě, jako teď jdu já. Možná také stále „žije“ v tom podivném snu, v němž jsem poslední tři týdny pobýval já. Možná si nakonec vybral nevědomost a nechává se sladce klamat dál. Možná…

Dorazil jsem na místo. Zastavil jsem se a hleděl před sebe. Ve vzduchu tam visely obyčejné dřevěné dveře. Udělal jsem pár dalších kroků, vzal za kliku a otevřel je dokořán. Na druhé straně bylo jen… Jakési bílé nic. Nebylo to světlo, nebyla to tma. Pravděpodobně ale někdo jen zapomněl zaplatit účet za elektřinu a tohle bude to slavné světlo na konci tunelu. Respektive v mém případě oprýskané dveře s bílým nic na konci nicovaté pěšiny obklopené nicovatou krajinou. Hned to zní víc k světu.

„Opravdu jdeš?“ ozvalo se za mnou. Byl to krásný, medový hlásek. Nemusel jsem se ani otáčet, abych věděl, kdo to je. Co víc, věděl jsem, že se nesmím otočit. Prostě jsem to věděl. Jak jinak než „z nějakého důvodu“.

Mlčky jsem pokývl. V koutku duše se ve mně při tom vzedmulo něco jako lítost. Bylo mi ovšem více než jasné, že teď musím své city udržet na uzdě.

„Chápu,“ řekla přidušeným hlasem. Slyšel jsem, jak tiše popotáhla. Svojí další větu už však zase pronesla tím svým nádherným a uklidňujícím hlasem, který jsem moc dobře znal. Byla to věta krásná a také věta poslední: „Šťastnou cestu.“

Chvíli jsem ze všech sil přemýšlel, nad nějakou originální a neotřelou poslední větou. Nakonec jsem se sám sobě musel zasmát. Na co si tu budu hrát…

Zvedl jsem pravou ruku na rozloučenou a vykročil.

„Měj se…“


 celkové hodnocení autora: 87.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.10.2013, 22:50:07 Odpovědět 
   Zdravím.

Předně se omlouvám za delší čas, při kterém tato povídka zůstala viset v publikační frontě, než na ni přišla řada... ;-)

Jak začít? Povídka je napsaná čtivým stylem, máš príma "jazyk", text se četl takřka sám, je plný nejen myšlenkových pochodů a pocitů, ale zřejmě i vzpomínek (na předešlý život).

Tenhle text je zajímavě (a takřka až dokonale) metafyzický. Život po životě? Pche, bůh ví, kde hrdina byl, než zjistil, že je prostě mrtvý a že musí jít dál a nechat "za sebou" vše, co miloval (i svou dívku Annu). A prý že neexistuje láska až za hrob (ta pravá láska, která hory přenáší). A ke všemu mi ona pocitová stránka nepřišla vůbec pateticky podaná - prostě tu byla (či je) a basta. Prostě odešel, nejspíše musel. Ostatní se s tím museli smířit, nakonec, nechtěl zemřít, to jej jen nějaký blázen přejel na zelené (na přechodu).

Líbí se mi ono tajemno a jeho postupné "prolamování" a hrdina (možná i čtenář) až do určitého bodu prostě neví (ne netuší, neví) vo čem že je řeč. Mezi námi, nějaké podezření, tu vždy bude - že je tu něco "nenormálního" (viz špetka pochybností), nyní mám na mysli čtenáře, který tento text bude číst.

Hrdina bloudí pustou krajinou, a jeho bloudění se podobá snu. Možná to tu už tisíckrát bylo, třeba i "v jiné barvě", ale mi se ta falešná "realita" líbila. Sen byl skutečností a skutečnost snem, hrdina již nebyl (neexistoval), zatím co ten "skutečný život" byl snem, nebo obrazem jeho předešlého života - než mu to došlo a on pochopil, že je něco špatně, nebo že to něco už dávno skončilo. Jakoby vše bylo v "obráceném gardu". Bůh ví, jak to vlastně skutečně chodí a co se děje po "naší" smrti. Opustit vše (a všechny) které jsme milovali, to není jen tak...

Na práci šotků Překlepníčků jsem nekoukal, všiml jsem si, že Ti nezafungoval u jedné pasáže html tág (viz text psaní kurzívou), ale to je detail. Jedna ze závorek je špatně otočená, i to se občas stane. Na kvalitu textu to nemá vliv. Pokud jsem (třeba i) něco přešel, určitě mne opraví další čtenáři.

Hezký den a psaní zdar.

P.S. Povídka do soutěže? Hm... Třeba nebudou porotci tak "hodní" jako já a budou více otrlí (či otrlejší) a bůh ví, jak u nich tento textík dopadne. Ale zkus to, pokud to ještě stihneš! ;-)

Ještě maličkost: neztrácíš se v mém komentáři? Já se v něm (krapet) začínám ztrácet!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Nevnímáš (Smysl...
Julia de Sena
Arn Dresko IV. ...
jindra
Jsou slova ...
Dick
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr