|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Nyr te'ael ::
 Ekyelka |
publikováno: 04.12.2006, 1:18
|
| Další část příběhu. Vzhledem k jeho větší či menší míře plynulosti vkládám jednotlivé části bez jakýchkoli podtitulů... |
| |
|
|
Tma. Teplo. První dva vjemy, které proniknou spálenou krustou. Nekonečně dlouhý okamžik, převalující se nicotou, aniž po sobě zanechá stopy.
Prázdno. Dokonalé, až děsí. Emoce rezonuje stále hlasitěji, náhle však narazí do zapomenutého střípku čehosi. Úlomek světla, tříska paprsku – zadře se hluboko a naruší prázdnotu, která se začne postupně trhat.
Nechce to. Všemožně se snaží zacelit trhliny, jimiž prosvítají další a další paprsky, tak jasné, tak bolestivé! Obklopí se esencí temnoty, štítem z ničeho. Křičí a vzteká se. Marně. Nepomáhá to. Spálené a mrtvé odpadává, mění se pod jemnými dotyky světla. A pod tím vším, dosud ukryté příliš hluboko, se něco nepatrně pohne.
Nevím, jak dlouho jsem se potácela na samém okraji nicoty, ale docela jasně si vybavuji, kdy přesně jsem se rozhodla znovu žít. Mohla za to ozvěna kapky, dopadající na hladinu, která pronikla tím nekonečným prostorem až do mé duše. To tiché zazvonění, které provázelo splynutí vody s vodou, bylo mým budíčkem.
Vzpomínky se dávaly dohromady jen těžko. Některé byly příliš roztříštěné nebo zmatené – ty jsem uzavírala do starého lodního kufru s bronzovým kováním, kde prozatím budou v bezpečí. Jiné mi posloužily místo velkých klíčů z krouceného železa, kterými jsem otevírala těžké brány k celým úsekům dřívějšího života. Jenže ovocné sady, rozkvetlé zahrady i honosné sály zaplněné tisícovkami suvenýrů byly nehybné jako staré sépiové fotografie. Bez života – a já chtěla tolik žít!
Také jsem našla pár střípků vypáleného zrcadla. Záblesky třpytu uprostřed temnoty, stín závoje, ozvěnu posledního výdechu. Ty jsem uložila zvlášť pečlivě, aniž jsem pořádně tušila proč. Nechtěla jsem je – byly naplněné jen bolestí a zoufalstvím – ale nedokázala jsem se jich ani vzdát. Stvořily mne.
Teprve když jsem si uvědomila ten rozdíl, uvědomila jsem si i sebe. Šumění krve, pravidelný tlukot srdce, neměnný rytmus nádechů a výdechů. Teplo a rozměry vlastního těla. Prsty na hladkém prostěradle. Příliš dlouhé vlasy lechtající tvář stočenou na stranu k rameni.
Zvednout víčka mi připadá skoro nemožné. Napadne mě, že takhle – ležící v teple a tichu – mi je vlastně velmi příjemně. Proč bych tak nemohla zůstat navždy?
Věčnost je však příliš dlouhá i pro mrtvé – a já žiju! Dýchám, i když s obtížemi způsobenými únavou ze samotného dýchání. Vnímám hřejivou náruč přikrývek, něžné sevření polštářů, příjemně chladný polibek vánku na čele. Být obklopena těmihle pocity navždy možná vypadá jako dobrý nápad, ale příliš se to podobá neměnnosti, jakou s sebou přináší jedině smrt.
Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že mám skutečně otevřené oči. Ležím v hluboké modravé tmě a jen pomalu rozeznávám obrysy závěsů kolem lůžka. Otočit hlavu ze strany na stranu mi připadá skoro nemožné, přesto se mi podaří ještě zahlédnout tmavý obrys něčí nehybné tváře, než zase omdlévám.
Další probuzení, další ukradené okamžiky mezi nekonečnými úseky nevědomí. Jednou ležím v naprosté tmě, neschopná se pohnout, nebo aspoň otevřít oči. Než mě děs může ovládnout naplno, letmý horký polibek přivolá požehnaný spánek. Sny se slévají se vzpomínkami, záblesky vědomí se zdají stejně nepochopitelné jako horečnaté přeludy. Začínám z toho všeho být unavená.
Jenže já se nevzdávám tak snadno. Konec konců jsem přežila vlastní zánik, smrt své smrti. Stále častěji vyplouvám z hlubokého nevědomí, ke snům a obyčejnému spánku, který si pamatujeme, když se z něj probudíme. A jednou se probudím a znovu otevřu oči.
Tmavomodré závěsy. Vůně čistého ložního prádla, natřesený polštář pod hlavou. Tělo přetočené ve spánku na bok, moje tělo. Tíha přikrývek tak velkých, že sahají až k okrajům postele a přepadají z nich dolů. Taky cosi nepatřičného – tupá pulzující bolest v pravém boku, sevření obvazů.
Jeden z těch temných střípků v mojí paměti náhle dává smysl: odlesk na ostří čepele, kterému jsem se vyhnula jen částečně. Zázrak v praxi. Být o zlomek pomalejší, není žádné tady a teď, pouze dva kusy, kde měl být jeden.
Napadne mě, že bych se mohla přetočit na záda a třeba se i posadit. Rozhlédnout se. Svaly však neposlouchají. Jsem v těle, které sice žije, ale nechce se hýbat. Možná už nikdy.
Strach mě zachvátí tak náhle, že dokonce potichu zakňourám. Nenávidím se za to, ale nedokážu přestat. Kňourat! Já! Rázem je zapomenuta stínová cesta, tanec s temnotou i všechna drobná vítězství předešlých let, celého předešlého života. Zase mi jsou tři a tiše naříkám, vydaná na pospas děsivým snům a vysoké horečce.
Jemné pohlazení prstů na čele, bolestně známá vůně. Zavírám oči – úlevou, vyčerpáním? Je mi to jedno. Nejradši bych se k Zuzaně přitulila, ale dobře vím, že i když děsivé ochromení postupně odeznívá, ještě hodně dlouho zůstanu uvězněná v modré tmě. Dokud si nezvyknu na své nové tělo.
Je stále se mnou, i když ji nevidím. Je tam někde za modravými závěsy z jezerní vody; cítím ji dokonce i ve spánku. Jen únava z přežívání jednotlivých nádechů mi brání zase stanout své noční společnici po boku a opustit to hebké lůno z kožešin a jemného plátna, které mě chrání před slunečním svitem tam venku. Před celým novým světem, zatím jen tušeným a stejně křehkým jako kterýkoliv jiný sen.
„Už brzy,“ zaslechnu šeptat vítr. Neklidně se zavrtím, ale pohled do temného zrcadla pokrytého pavučinou svítících prasklin mi odhalí další ze svých předtím ztracených střípků. Zuzanin zvláštní pohled, slova obestřená bolestí.
Nemůžeš překročit hranici, dokud k ní nedorazíš.
Další sny, střípky vzpomínek. Dotyky a polibky minulosti. Někdy se probudím v horké, hrozivé temnotě. Nemohu se hýbat, nemohu dýchat. Křičím, ale neslyším se. Rukama narážím do stěn, které nejsou vidět. Nicota mě obklopuje stále těsněji, až sevře i moje divoce bušící srdce. Ozvěnou se vrací bolest duše, kterou cosi v temnotě rdousí v posledním záchvěvu svého obludného neživota.
„Maličká!“
Měsíční svit spředený do vláken jemnějších než dětské vlasy. Hedvábí šepotající ve slunečním větru. Chladný polibek na čele, letmé pohlazení na tváři. Blízkost živoucí bytosti, dotek její živočišné touhy a lásky.
Poprvé ji skutečně vidím. Sklání se nad mnou, velké oči téměř černé, ohraničené pouze tenkou smaragdovou linkou, jak se jí zorničky v modravém šeru doširoka rozevřely. Ponechala si i svou druhou barvu – barvu noci a snů, černou – v nekonečných vlnách dlouhých vlasů, ale všechno ostatní je jiné. I její jméno, které vydechnu dřív, než si ho stačím pořádně uvědomit.
„Semhet!“
„Šššš,“ položí mi s něžným úsměvem prst na rty, „ještě se nesnaž mluvit. Šetři síly.“
Dívám se na její tvář, tolik novou a přesto bolestně známou. Jako bych za studeným čumáčkem vždy podvědomě tušila malý nosík, jemně modelované lícní kosti a drze vystrčenou bradu. Uši se správně přesunuly z vršku hlavy na strany podél tváří, ale ponechaly si roztomile zašpičatělé boltce. Konečky prstů se mi zachvějí při vzpomínce na hebkost husté srsti, která se proměnila v kávově černou pleť tak jemnou, že i kůže vznešených indických princezen je v porovnání s ní hrubá.
Semhet se trochu narovná, tehdy si na jejím hrdle všimnu zvláštního náhrdelníku z mnoha droboučkých drahokamů, navlečených na tenkém stříbrném vlasu. Zesláblé ruce se mi znovu zachvějí, tentokrát touhou přetrhnout ten drátek, mnohokrát ovíjející její šíji. Skoro vyslovím, co na mě křičí poblázněné instinkty, ale začnu se propadat zpět do tmy. Ani vztek nebo strach nedokáže prolomit stále hustší síť únavy. Usínám a slzy pokoření mě pálí za zavřenými víčky.
Semhet mě však následuje do snů, či spíš já se jen napůl tušenými stezkami vydávám do minulosti, vedena vzpomínkou na násilně potlačené plamínky zloby v jejích očích. Skrz šedé závoje léčivého kouře, provoněného mnoha vzácnými bylinami, jaké nerostou nikde v mém rodném světě. Temnotou bolesti a spletitou sítí uzdravujících písní. Netuším, proč a kam se ženu, nesena silnými křídly – mými křídly! – v poryvech neexistující bouře, která zuří všude kolem mne, ale zůstávám klidná. Instinkty, jimž jsem se poprvé plně podřídila před svou smrtí a mohla ji tak aspoň o chvíli oddálit, znovu utiší zmatené myšlenky a přebírají vládu nad nehmotným tělem.
Vzpomenu si na vnitřní oheň droboučkých drahokamů, na jejich zvláštní výbrus, rozdílné barvy, počet a umístění na drátku. Stvořím si v myšlenkách jejich obraz. Zatímco vzdoruji prudkým poryvům větru, abych se udržela na místě, pohrávám si s obrazem náhrdelníku a neustále ho opravuji, dokud není naprosto dokonalý. Teprve tehdy ho odhodím daleko do běsnící bouře.
Pouto myšlenky, z níž je nehmotný šperk utkaný, mě spolehlivě vede k cíli. Bouře kolem mne se utišuje a mizí, věčná temnota ustoupí stříbrnému svitu dvou měsíců v úplňku, které visí mezi neznámými hvězdami na temně modré obloze. V hloubce pode mnou jemně září polámaná loutka, pohozená jen tak v orosené trávě uprostřed kruhu vysokých štíhlých postav v tmavých pláštích, tváře ukryté ve stínech kápí.
Neslyšně se snesu níž. Vedle polámané hračky se mezi uzavřenými poupaty sedmilístku a dvoukvětu choulí cosi temného, cizího. Známého. Téměř zapomenu mávat křídly, když si uvědomím, že se dívám na Semhet, vyčerpanou právě prožitým bojem, a – bohové, to vůbec není loutka! Nevěřícně se dívám na vlastní tělo, zle pochroumané a příliš křehké, aby v sobě vůbec udrželo aspoň zdání života.
Náhle mne z ohromení probere melodický, ale nelidsky chladný hlas:
„Neměla ses vracet, Semhet. Byla jsi z tohoto světa jednou a navždy vykázána. Dostala jsi možnost uniknout osudu svého rodu a promarnila jsi ji. Víš, co tě čeká.“
Černý stín se bolestně pomalu pohne, zvedne schýlenou hlavu. Měsíční třpyt se zachytí v jediné mohutné vlně rozpuštěných černých vlasů, když se jí svezou z ramen do trávy. Na okamžik se vzduch kolem schouleného těla zachvěje temným třpytem, který však vzápětí pohasne, zahnán úsečným gestem jedné z postav za Semhetinými nahrbenými zády.
„Nezměnila ses, Inwairen,“ povzdechne si Semhet unaveně, pohled upřený kamsi za kruh postav. „Stále tak přehnaně důsledná v dodržování zbytečných rituálů a nebetyčně pitomá, co se týče využívání Síly.“
Kruh se nepatrně zavlní podrážděním, Inwairen za jejími zády dokonce znovu pozvedne štíhlou dlaň v černé rukavici. Semhet jako by si rostoucího napětí a nevole ani nevšimla, pokračuje dál:
„Vůbec jste se nepoučili, dokonce ani ty, Semriale. Copak bude muset zemřít další Ailis, abys konečně pochopil? Co ty, Ylewydre Ochránce? Kde máš svůj meč a štít na obranu slabých? Unavilo tě hledat pravdu, Nardürri? Diriakoshi, kdysi v jiném životě jsi byl léčitel. Kdy se z tebe stal vrah? Proměnilo se tvé srdce v kámen, Meswix Utěšitelko, že klidně přihlížíš něčímu utrpení?“
Trpkost v jejím hlase se zatíná do mé duše jako ledové spáry, postavy se však ani nezachvějí. Nepromluví.
„A co ty, která se nazýváš královnou? Spí se ti v noci dobře při vzpomínce na Karhachův křik a prosby? Kolik dalších životů jsi zničila od chvíle, kdy jsme se my dvě střetly naposledy?“
„Vyhnanec není součástí Serg‘hali. Je mu zakázáno vstoupit na území Říše, mluvit s kterýmkoliv Serg‘hali, nebo používat Sílu. Serg‘hali je povinován své královně i celé Říši zabít na místě každého vyhnance, který poruší některý z těchto příkazů,“ promluví znovu Inwairen tím mrazivě chladným hlasem, tentokrát pozvednuté už obě ruce.
„Nejen, že ses vrátila, Prokletá. Použila jsi Sílu v bouři Nazweeru a přilákala tak pozornost všech mocných bytostí, které tu prokletou rovinu obývají. Sama ses odsoudila!“
„Nikdo se jí ani nedotkne!“ zaječím.
Rázem zapomenu, že se dívám na uplynulou minulost a že mne tedy nemohou slyšet. Z výšky se prudce snesu přímo před Inwairen a se zasyčením na ni vycením zuby, jak jsem se to naučila od Semhet, dokud bývala Zuzanou. Čarodějka zděšeně vykřikne, ale to už jí strhávám kápi z hlavy a měsíční světlo ozáří její hrůzou pobledlou, přesto nelidsky krásnou tvář.
Polekaně se stáhnu směrem k Semhet, která se při zvuku mého hlasu prudce vymrštila na nohy, pak se bezmocně zastavím uprostřed. Copak jsem už skutečně dočista zešílela?
„Serg‘hali!“
Tak dlouho jsem je hledala v záhybech snů a teď jsem málem jednu z nich zabila! Ohlédnu se přes rameno na Semhet, ale ta s podrážděným syčením ustupuje až na krok od kruhu svých katů, vyděšená stejně jako Inwairen.
„Ylewydre!“ křikne jedna zahalená postava. Jiná se pohne, příliš rychle, a náhle stojí přímo přede mnou, špičku dlouhého rovného meče opřenou o důlek mezi mými klíčními kostmi. Nemám čas se ani nadechnout k poplašenému výkřiku, je příliš rychlý. Cítím chlad a tíhu, cosi mi brání se pohnout, promluvit.
V příštím okamžiku se vzduch zachvěje jasným zazvoněním, znějícím v nočním tichu jako nářek umírající bytosti. Ilewydros nevěřícně zalapá po dechu, kruh kolem nás se zachvěje hrůzou. Stříbrná čepel leží v trávě u mých bosých nohou, roztříštěná na sedm či devět kusů, zatímco Ochránce svírá už jen nepoužitelný jílec.
„Maličká? Jsi to skutečně ty?“
Takhle mne Zuzana oslovovala při našich nočních rozmluvách. Nikdy se však nedívala tak nevěřícně a podezřívavě jako teď. Bolí to.
„A kdo se mě ptá? Zuzana nebo ta druhá, co teď stojí přede mnou?“ zasyčím podrážděně. „Tančily jsme spolu v temnotě. Nebo trpíš stejnou ztrátou paměti jako tví přátelé?“ mávnu rukou a zahalené postavy poplašeně ustoupí o několik kroků.
Rozesměje mě to. Nebáli se Semhet, která by je dokázala zabít dříve, než by si vůbec uvědomili, že se pohnula. Pohrdali jí, nenáviděli ji, ale neměli z ní strach. To já jim naháním takovou hrůzu, až porušili kruh a couvli! Kam jsme se to dostaly?
Přejdu k nehybnému tělu. Nemilosrdně vystavené měsíčním paprskům i pohledům všech přítomných vypadá takhle z blízka ještě křehčeji. Chvíli hledím na rozšklebenou ránu na pravém boku, z níž zvolna vytéká hustá černá krev, a na škrábance a modřiny, pokrývající mramorově bílou kůži. Další střípky z temného zrcadla začínají dávat smysl, třeba ten o rudém závoji – ostrý dráp rozťal kůži na čele a levé oko se zalilo krví.
To tělo u mých nohou mi však nepřipadá známé, přestože má podobné proporce a stejné rysy tváře. Je příliš štíhlé, skoro hubené, příliš krásné. Jako socha spící víly. Už natolik důvěřuji své paměti, abych věděla, že mi žádné zrcadlo nikdy neukázalo takovou podobu. Potřesu hlavou a odvrátím se od té nebožačky, která tiše krvácí do spící trávy.
„Kdo jsi?“ promluví potichu jedna z postav, ta, která na mě poslala Ylewydra.
„Proč to chceš vědět?“ odseknu, ale Semhet se postaví vedle mne:
„Sama nejlépe víš, kdo to je, pokud tedy jsi právoplatnou královnou Serg‘hali. Nemusíš se ptát, ne tady a teď.“
Okamžik napětí, nedůvěry, paniky. Myslí mi prolétne bouře pocitů ne nepodobná smršti, skrz kterou jsem musela proletět cestou sem.
„Ona tu není a bude!“ vydechne královna vzápětí. Její společníci zneklidní, dokonce se objeví několik párů pozvednutých dlaní. Neklidně zašelestím křídly, připravená okamžitě vzlétnout mezi hvězdy se Semhet v náruči a doufat, že se nezřítíme zpět. Moje přítelkyně mě však pevně chytí za zápěstí:
„Ne! Ani netušíš, jak moc jsi touhle cestou riskovala! I když mě to bude stát život, nedovolím jim ani tobě, aby tě znovu takhle hloupě ohrozili! Nesmíš se vrátit do bouře Nazweeru, dokud nebudeš připravená! Pamatuj na své hranice,“ pronese už měkce a pohlédne mi do očí.
Konečně mi dojde jedna důležitá maličkost:
„Tohle se už stalo. Ale jak s tebou mohu mluvit, když jsem… tam?“ mávnu rukou k tělu, ale nedívám se na ně. Začíná se mně zmocňovat panika. Co se to děje?
„Není čas, maličká,“ zavrtí Semhet pomalu hlavou, ve tváři zvláštní bolestný úsměv, který jsem u ní už viděla. Předtím mě ten pohled v konečném důsledku stál život, když jsme okamžik na to čelily neviditelným vrahům. Čím za něj budu muset zaplatit tentokrát?
„Může mít Prokletá poslední přání?“ otočí se Semhet zpět ke královně. Inwairen se nadechne k protestům, ale zarazí ji nepatrné přikývnutí její paní.
„Vraťte ji do správného času, ať je kdykoliv. Něžně. Pokud bude ještě žít, nepřidáte k mnoha bolestem další. Pokud ne…“
„Semhet!“ zneklidním, ale nějaká neviditelná síla mi zabrání se pohnout. Zmučeně vykřiknu bezmocí, vztekem i strachem, když se Ylewydros pohne směrem k Semhet a ve stínu jeho pláště se zatřpytí ostří další zbraně. Ona však jen pomalu zavrtí hlavou:
„Buď volná, maličká! A dobrý lov!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 30 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
