|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Včela ::
|
| |
|
|
Srst vlčáka byla rozpálená od slunce a jeho prsty v ní nevydržely déle než pár pohlazení. Déle to nevydržel ani pes a znovu se rozběhl do vysoké trávy. Vstal a podíval se na ni, jestli ho nepřivolá zpátky. Nepřivolala. Protentokrát mu daruje pár chvil svobody, ale přece jen v ruce třímá krátké kožené vodítko, které se za moment bude houpat na psím krku, jako oprátkua na krku oběšence se jménem Psí svoboda.
Ona pozoruje upřeným pohledem pohyb trávy a on stejně upřeným pohledem pozoruji ji. Nevšímá si jeho pohledu, stejně tak jako si pes nevšímá pohledu dívky. Oba dva ale vědí, že jsou pozorováni. Přesto je v tom velký rozdíl. Pes na pouhé písknutí přijde za svým pozorovatelem, to muž se musí ke svém objektu pozorování dobývat.
Slunce nerozpaluje jen srst psa, ale stejně tak rozpaluje i její kůži. Už dvě hodiny je vystavena slunci a začíná se barvit dočervena. Nejvíce je to patrné v místech, kde se setkává bílá kůže s již opálenou. Na hranicích míst, které bývají málokdy vystaveny slunečním paprskům. Jeho oči dávno přivyklé slunečnímu světlu se snaží propálit do její kůže a do ní samotné.
Pohybovala se vždy houpavě, jako by se každým krokrem propadala několik čísel do země. Někdy ho to rozčilovalo, ale nakonec si to vysvětlil tím, že její chůze nebyla stvořena pro dlažbu, ale pro trávu. Pak se propadla úplně.
Periferně viděl, jak byl krok narušen vykopnutím jedné nohy. Pak následoval pád. Najednou seděla v trávě a držela se za chodidlo.
„Chytlas ho?“ promluvil jako první.
„Koho?“
„No toho zajíce.“
„Jakého zajíce?“
„No toho, po kterém si skočila.“
„Debile!“
Tak snaha o vtip, kterým chtěl vylepšit situaci, se příliš nevyvedl. Její tvář zase chytla vzdorovitý výraz a její oči výmluvně vypovídaly, co si o něm myslí.
„Co Tě bolí?“ řekl přesně v momentě, kdy si uvědomil, že si hladí červené chodidlo.
Rozepnuté sandále přistály na zemi. Včela. Rozdrcená a bez života kontrastovala s bílými sandály. Jen včelí žihadlo trčelo z nohy dívky a její prsty se ho snažily sevřít, ale bály se ho vytrhnout. Sáhl ji na lýtko. Lehce sebou trhla. Pomalu vytáhl žihadlo a zvedl ji do náruče. Pes si nejdříve myslel, že je to nějaká hra a začal kolem nich poskakovat. Když ho otráveně okřikla, sklopil uši, vzal do zubů její sandále a šel klidně za nimi.
"Beztak je to ale blbej tvor", řekla mu po chvíli skuhrání do tváře.
"Vždyť Ti nese sandále. To by ani některé lidi nenapadlo a nechali by je tam."
"Já nemyslím psa, ale včelu. Si to vem. Jak dlouho včela žije? Jak dlouho tu jako existuje? Jako druh je to naprosto blbé zvíře. Stačí jednou bodnout a umřou. Jsem si myslela, že se jako po čase vyvinou."
Byl rád, že začala mluvit o něčem jiném, než o své noze. Sám byl ale příliš zatížený, jednak její váhou a jednak její samotnou přítomností. Tak blízko spolu ještě nikdy nebyli a on nedokázal přemýšlet nad ničím jiným, než nad představou, čím vším se ho přes šaty dotýká. Po chvíli mlčení ale začala znovu popotahovat a tak rychle promluvil.
"Možná právě to je dělá silnými, ne? Představ si, že za každou známku odporu bys musela zemřít. Za takový jedním úlem, za jednou královnou jsou tísíce mrtvolek včel. Tisíce včel muselo zemřít a dokonce zemřely rády, jenom proto, aby úl mohl žít. Dělá to z úlu něco velkolepého."
Podívala se na něho pohledem, který si vyložil jako odsouzení jeho myšlenkového pochodu. Místo aby mlčel, tak se jí snažil ještě více přiblížit své myšlenky.
„Jako, představ si, že by to bylo stejně tak i u lidí. Za každou obranu, by člověk zemřel.“
Její pohled si špatně vyložil. Nebylo to odsouzení, ale zájem, který na její tváři vyvolal výraz nechápavosti, což ho mělo donutit, aby pokračoval. On však ale mlčel.
„To myslíš jako tak, že vždy když by člověk vystřelil, tak by musel zemřít?“, zeptala se nakonec ona.
Chvíli se zamyslel. Představa se mu to zdála natolik absurdní, ale přesto něčím přitažlivá.
„To by ale hodně lidí umřelo", reagovala s lítostí.
„To právě ne. Bojovalo by se, jestli by se vůbec bojovalo, za opravdu, ale opravdu velké věci“ řekl zase svým kazatelským hlasem, který ona tolik nesnášela.
„Hovno!“ řekla s podrážděním v hlase, který nasadila vždy, když chtěla prosadit svou, „lidé by chcípali jako ty včely, jen by jim někdo zase nakecal, že bojují za tu tvoji velkou, ale opravdu velkou věc a oni by beztak šli. Šli a chcípli.“
Po té už mlčeli. Došli takhle až k domů, kde jí položil ocet a cibuli na bolavou nohu a šel hledat její sandále, které pes někde během cesty upustil.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
