|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39766 příspěvků, 5802 autorů a 392300 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Vzpomínka pamětníka švába ::
 Jarda |
publikováno: 10.10.2013, 10:51
|
| Rád čtu díla ve workshopech, třeba i těch dávno proběhlých. No a tak se pokouším také něco vyplodit. Je to taková ptákovina, ale snad pobaví. Předem děkuji za komentáře a hodnocení. |
| |
|
|
„Nenadávej zas, že už nemůžeš a krapek víc sebou pohni. Až to přeběhnem, vydáme se k odpadkovýmu koši. Včera ho kuchařky nevysypaly a voní do daleka. Je v něm plno lahůdek,“ probudil mne kolem běžící namakaný šváb, jak popoháněl mladýho skuhrajícího rusína, který sotva popadal dech.
„Tak to jo! Pořádně se nažerem a pokecáme při tom s holkama. Určitě ty lahůdky taky ucejtily a přijdou taky. Já, ale nemůžu tak rychle, z posledního postřiku mám astma,“ uslyšel jsem sípavou odpověď červenýho brouka.
Běhají tak každý večer, od doby, co se stalo to neštěstí. Na začátku nás tu běhala spousta, ale časem nás bylo čím dál míň, až zůstali jen tihle dva blázni. Jsou to pošuci. Já jsem taky běhal, a to nemám tři články tykadla a dvě nohy. Spálil mi je ten sajrajt, co tu každou chvilku stříkaj. Hajzlové! Kvůli zranění jsem dobíhal poslední a pár nafintěných frajerů si ze mne začalo utahovat. Vykašlal jsem se na to. Nebudu tu někomu pro srandu. Každý jen kouká, jak sám přežít. A pokud jsi mrzák, musíš se pěkně otáčet, abys sehnal dobrej flek na bydlení a hlídal si ho, aby tě nějakej vykutálek nevystrnadil. Nedávno jsem podruhý utekl hrobníkoj z lopaty. Vtrhnul mezi nás potkan a na koho dosáhnul, toho sežral. Z jedný strany nás žerou myši a z druhý po nás lidi stříkaj ty chemický sajrajty. Život je někdy pěkně zkurvenej.
Ten běh měl bejt vzpomínkou na tragédii, co se tu stala. Přesně si vybavuju, jak to tenkrát začalo. Byla to běžná hádka mezi partou několika švábů a rusínů. Střetli se u úzký praskliny na zdi. Zachytil se v ní kousek vepřovýho a voněl široko daleko. To jak kuchařka naklepávala řízky, tak odlítnul z paličky. Je tlustá, kulhá jako já a nerada uklízí. Po sobě umeje jen stůl a kachličky nikdy neutírá. Máme ji moc rádi a těšíme se, když vaří. Ta bordelářka nám nechává tolik dobrot, co žádná jiná.
Protože se tenkrát do škvíry mohl vejít jen jeden brouk, museli ostatní čekat, až si urve svoje sousto a pustí dalšího. Mezi červenejma a černejma nikdy není rivalita. Dobře spolu žijeme a vycházíme na jednom území. Holky si nepřebíráme a místa tu je dost na všechno. Když se chceš s nějakou pomuchlovat, není to problém. Zalezeš s ní třeba do ventilace, zadečky dáte k sobě a máte na to klid. Ale bacha, nesmí bejt puštěnej motor, jinak vás to oba vtáhne do větráku a rozseká na maděru. Jak říkám, červení i černí tu spolu docela dobře vycházej. ...pokud ovšem nejde o jídlo. Jakmile se setkáme u jednoho zdroje, což se stává často, předbíháme a odstrkujeme jeden druhýho, jen abysme se k žrádlu dostali co nejdřív a zabrali si to nejlepší místo. Tenkrát, u toho masa, mezi kachličkama, byla velká mela, nikdo nechtěl čekat a všichni jsme se cpali dovnitř. Narvali se tam ti nejsilnější, ucpali přístup, zašprajcli se a nikoho nepustili.
Až najednou starý silný šváb s rozložitejma ramenama všechny odstrčil a řek: „Právo prvního bude patřit tomu rodu, kterej ke mně, přiběhne jako první. Startovat se bude, támhle z ty spáry za druhou kachličkou. Bude-li první někdo z rusínů, uvolním cestu a maso bude červenejch. Bude-li to šváb, bude maso patřit nám černejm. Jak si to vítězná skupina rozdělí a jestli nechá něco ty druhý, to už je její věc.“
Měl pověst velikýho siláka, kterej je sice spravedlivej, ale nesnáší, když mu někdo oponuje a plete se do cesty. Uštědřil-li kopanec do krovky či pořádnou ránu mezi tykadla, byla z toho bolavá modřina, kterou dotyčný cítil několik dní. A tak proti jeho rozhodnutí si nikdo neodvážil protestovat. Svou autoritu si nedávno zvýšil i tím, že za bílého dne přeběhl před očima kuchaře po stole. Prosvištěl od jednoho kraje k druhýmu jak blesk. Utekl několika plácnutím ruky a nezamáčkla ho ani hozená mokrá utěrka. Uf, chyběl malej kousek. Kdyby se lekl a jen chvilku zaváhal, stálo by ho to život. Takovej to byl borec. Však kuchař na něj sprostě nadával, protože máchnul rukou naprázdno a převrhnul dózu s mletým pepřem. Rozvířilo se to do vzduchu a on si nasál pepř do frňáku. Kejchal a plival na všechny strany. My mladí, byli zalezlí nad stolem mezi poličkou a zdí. Všechno jsme to viděli z první řady. Co vám budu povídat. Pro siláka to byla pěkná dávka adrenalinu. Kam se hrabe náš bangi jumping na pavoučí niti u umyvadla.
Jak teda starej šváb řekl, tak jsme všichni poslechli. Postavili se do řady za spáru druhé kachličky a čekali, až švihne tykadlem a pak vystartovali. Závod by netrval dlouho, protože se každý snažil běžet co nejrychlejc. Vždyť nám šlo o pěknej kus žvance. Předbíhali jsme se a utíkali o sto šest. Každej se chtěl bejt prvním a vyhrát pro svůj klan ten kus masa zapasovanej v prasklině. Poháněl nás hlad, sliny se nám sbíhaly a většině z toho kručelo v žaludku. Byly jsme do závodu zabraný a neuvědomili si, že kuchařky tou dobou choděj do práce. Najednou se do kuchyně otevřely dveře a rozsvítilo se světlo. Bylo nám všem jasný, co to znamená, jak nebezpečný je zůstat na kachličkách, někam nezalízt a neschovat se. Ale každýmu šlo o ten blbej kus žvance a nechtěl čekat v úkrytu do večera a pak pokračovat v závodu. Byli jsme opilí tou vůní rozkládajícího kousku masa, kterej jsme nechtěli za žádnou cenu nechat druhejm. A pak to začalo.
Jako první vešla a rozsvítila ta líná kulhající kuchařka. Každý den ráno stavěla vodu na kafe. Ale tento den šla rovnou ke stolu, na kterým naklepávala řízky.
„Prosím tě, Růžo, co furt na mne šéf vidí? Nejde po mně, protože chce… Proboha, vidíš to na těch kachličkách? Fůůůj tajbl. To je hrůza. Tolik švábů pohromadě. Takový svinstvo, taková špína! Je mi z toho špatně. Kde se jich tu tolik vzalo? Za čím sem lezou?“ začala křičet, když spatřila náš závod na zdi. Naše černá a červená těla vynikala na bílém podkladu.
„No to lezou z pod těch kachliček. Je to starej barák a tenkrát se kachličky dávali na buchty. A jsou pod nima mezery,“ odpověděla ji kolegyně.
„A ten chlap, co to tu minule všechno stříkal, to udělal blbě. Copak je všechny nezahubil? Ten tu práci pořádně odfláknul. To by se mělo reklamovat,“ pokračovala kulhavá kuchařka, odněkud vytáhla hadr, aby nás zamáčkla.
„Neodháněj je, nech je! Ať jsou hezky pohromadě. Přinesu sprej,“ chytila ji za paži Růža.
Jak jsme to uslyšeli, zamrazilo mi v zádech. Závod nezávod, koukal jsem někam zmizet, ale nebylo kam. V nejbližší prasklině s masem se těsnal jeden brouk vedle druhýho. Přeběhnul jsem tedy přes celou stěnu k plechovému krytu rohu a schoval se pod něj. Než jsem se tam dopajdal, byla to věčnost. Jak jsem se vsoukal do bezpečí, přicházela druhá kuchařka zpět a po už cestou otvírala víčko vražedného spreje.
„Na! Tu máš! Pořádně to svinstvo postříkej!“ podala Růža sprej kulhající kuchařce a prsty si ucpala nos. „Tak už konečně stříkej, nebo někam rozutečou a nezabijemeje!“
Byl jsem přitisklý k plechu a klepal se strachem. Malou škvírou bylo vidět ven, jak ruka té líné kuchařky, jenž jsme milovali pro její nepořádek, stříká na ostatní ten vraždící sajrajt. Neměli kam utýct. Schytali to i ti v prasklině s masem. Když na chvilku přestala, odněkud vyběhl ten silák, co chtěl zorganizovat závod. Běžel se schovat pod roh, do místa kde jsem byl já. Místa tu bylo dost a tak jsem na něj volal, ať přidá, ať pohne, ať si tak zachrání život. Nestihl to. Kuchařka nepřestala, jen si přehodila sprej do druhý ruky. Pak stříkala ještě víc. Silák před novou dávkou utýct nestačil. Najednou ho to orosilo, začal se kroutit, šklebit a škubat bolestí. Svaly mu povolily a mrtvej sklouznul ze stěny na podlahu. Ta baba na něj pro jistotu ještě šlápla. Křupnul a měl to za sebou. Zatmělo se mi před očima, nos mi opuchnul a štípal. V tu ránu jsem nic necejtil, myslel jsem, že umírám. Probral jsem se až večer, když byl všude klid. Oči mi slzely, místo dvou noh mi zbyly jen dva pahejly. Jedno tykadlo jsem měl ulomený a zbytek ležel na zemi. Bolelo to hodně, ale celýho mne ta dávka nezasáhla. Přežil jsem.
Z ostatních na živu nikdo nezůstal. Jen já. Vysílenýho strachem a hladem mne za několik dní našli dva rusíni. Vytáhli mne ven. U praskliny jsem jim ukázal maso a vyprávěl, co se tam stalo. Ten kus žvance, o který se mělo závodit, stále smrděl postřikem. Varoval jsem je, aby se ho nedotýkali, jinak jim to spálí kus těla jako mě. Zavolali další brouky a já všem musel znovu tu strašlivou událost vyprávět. Na památku té události, se tu začalo běhat.
No a zbytek již už znáte. Povídal jsem to hned na začátku. Běh se stal tradicí. No, tradicí, která postupně vyprchala. Dříve se nás účastnilo hodně, ale jak jsem již řekl, postupem času to prořídlo, až zůstali jen ti dva blázni. Někteří se stali obětí nenasytného potkana, jenž sem občas vlítne, jiní nepřežili další postřiky a ti co zůstali, se na to vybodli. A až přestanou běhat ti dva, už si na to neštěstí nikdo nevzpomene.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
