obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389843 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Obraz ::

 redaktor čuk publikováno: 04.12.2006, 12:28  
Povídka trochu v duchu E.A Poea ( neb jsme kdysi o něm v divadle hráli), která vyjde v našem plzeńském triptychu. K otištění mě inspirovala See Me Every Day
 

Obraz.
Pokoj byl plný obrazů, malovaných stejným malířským rukopisem. Jen matně tu a tam zazářily světlejší odstíny, neboť pokoj byl ponořen v temnotu. Muž středního věku v bílém plášti zpestřeném různobarevnými skvrnami rozsvítil. Vpravo byla patrna zvláštní kompozice: černá plocha se žlutými tečkami, na jejímž pozadí bledě žlutě světélkoval kotouč měsíce uvězněný pod bílým křížem. Ukřižovaný měsíc, ušklíbl se malíř, a byla to grimasa obrácená sama k sobě, nehezká, neutěšená.
Na čelní stěně bylo možno pozorovat proluku mezi dvěma obrazy krajinek, tvořenou omítkou bělostné zdi, která měla být překryta jeho posledním obrazem. Ten domaloval zhruba před měsícem. Vlastně chybělo jen několik tahů štětcem, možná těch nejdůležitějších, těch oživujících.
Uprostřed pokoje, jinak prázdného, stál šikmo natočený malířský stojan s plátnem o rozměrech odpovídajících velikostem rámů na stěnách. Vedle něj se tyčila stojací lampa na graciézním stvolu a židle. Žádný jiný nábytek nebo předmět v tomto pokoji připomínajícím galérii nebyl. Snad jen převrhnutá stolička v obzvlášť temném koutu pokoje.
Muž rozsvítil lampu u stojanu, zhasl stropní světlo a usedl na židli.
Střídavě se díval před sebe na prázdný obdélník na stěně, střídavě vpravo na ukřižovaný měsíc. Pohled mu nervózně těkal, s dlouhým ulpíváním na každém z obou fascinujících míst. Kdyby byl kuřák, kouřil by a popelník by přetékal vajgly. Nebyl kuřák, a tak si křečovitě mnul prsty, protřepával je, jakoby v nich chtěl vzbudit cit a chuť vzít štětec a paletu a začít malovat.
Muž byl přeplněn neveselými myšlenkami a pocity. Počínající euforie a touha po práci přecházely v dlouhé pauzy naplněné prázdnotou, která postupně černala jedovatým inkoustem deprese. Od smrti své manželky si zvykl na samomluvu. Poněkud zkomolenou ozvěnou se rozléhala místností.
Ten pokoj, v němž kolovaly navzájem se zrcadlící rozhovory maleb a podivných kompozic, byl zvláštní, muž ho považoval za přímo strašidelný.
Křížem proťatý měsíc působil tajemně, byl vidět jen v noci, odcházel s denním svitem, mizel bůhví kam. Malíř to možná věděl, ale nechtěl si tuhle myšlenku připustit. Být ochrnut záhadou je lepší než být ochrnut vlastním žalem a tupou rezignací..
Sám sebe obviňoval, že on patří k účastníkům a aktérům kouzla, které se stalo smrtonosným.
Jeho manželka Marie, Maruš, Maruška byla štíhlá blondýna, s inteligentním oválným obličejem, milujícíma tmavě modrýma očima, jemně krojenými laskavými a štědrými ústy a něžným sametovým hlasem. Tak ji vídával pět let jejich manželství.
Ač nebyl jako malíř specializován na portréty, rozhodl se asi před několika měsíci, jednoho slunečního dne, že začne manželku malovat. Chtěl zachytit její zář na vrcholku rozkvětu, neboť znal ničivou sílu času, i když přitom věděl, že k jeho ženě bude milosrdná a zachová ji krásu, byť už ne tak v oslňující, ale na oplátku v o to víc moudřejší a laskavější podobě.
Marie se dlouho zdráhala, nechtěla usednout před malířský stojan a nechat se portrétoval. Přemluvil ji, a možná, že v tomto okamžiku mu napomohli odkudsi se vynořivší dříve skrytí pohůnci, vystrkující drobné pařátky svých čertovin. Považoval je za své přátele a pomocníky.
Začal maloval. Za několik dní sezení si všiml podivného jevu. Čím více se ženina podoba plná lesku a záření přenášela mužovým štětcem na plátno, tím více žena sedící na stoličce matněla. Čím víc její rty na obraze rozkvétaly rudou barvou, tím byly rty modelu bezkrevnější. A nanesená broskvová jemná červeň jakoby se odsála z živé tváře a zanechala po sobě bledničkovitost. Úsměv na obraze veselý, byl na rtech a v očích jeho ženy smutný. Ústa na ploše napnuté na stojanu naznačovala, že jsou přeplněna slovy, které snad v nejbližší chvíli rozezní pokoj melodickou hudbou. Malíři její duše jindy tak blízká před plátnem odtažitě mlčela, a dlouhé hodiny po skončení malování odpovídala jen jednoslabičnými slovy. Tím jak malíř pracoval a vytvářel umělou podobu tahy a skvrnami barev, jakoby svlékal obličej svého modelu a zbavoval ho půvabu, ne-li i života.
Zašel s manželkou k lékaři, známému odborníkovi. Ten jen pokrčil rameny. Dlouhé latinské názvy případných variant nemoci zahalovaly ordinaci mlhavou clonou, z níž se v překladu vynořilo jediné slůvko: nevím.
Přestal malovat a chodil s Marií na dlouhé procházky do blízkého parkového lesíka. Pohled jí těkal po odstínech zeleni a po záplavě barevnosti na rozkvetlých záhonech. Úsměv kdysi tak veselých úst byl křečovitý, v očích se neobjevil jemu dobře známý dychtivý a okouzlený výraz. Jakoby někdo před nimi držel matoucí clonu a uvnitř štíhlého těla, které se měnilo v hubené, podvazoval proud citů a myšlenek.
Lékařské předpisy. Vitamíny. Prášky proti depresi. Další medikamenty s jemu neznámými názvy. Proces přeměny však pokračoval, poháněn vlastními neovlivnitelnými spodními proudy, neovladatelnými, sám neřiditelný.
Za tři neděle jeho milovaná Marie, Maruš, Maruška navzdory veškeré péči a lásce zemřela.
Vyčítal si svou slepotu a hledal příčiny. Že by ze stěny pokoje vycházelo nebezpečné záření, a ona seděla přece tak blízko bílému pozadí? Že by se staré obrazy, budoucí sousedi jejího portrétu, spikly a probodávaly ji nenávistnými pohledy a záviděly jí její mládí? Někdy si všiml, jak se při jejich sezeních, a vlastně tomu bylo u všech jím malovaných pláten, na zlomek vteřiny vždy vynořovaly ze změti čar a barevných přechodů obrysy zachmuřených tváří jeho rodičů a příbuzných, kteří mu nikdy neodpustili, že místo poctivého povolání živnostníka si zvolil bohémskou nejistotu malíře. A kteří jeho blonďatou manželku přímo nenáviděli.
Téměř dokončený Maruščin obraz se opíral o stěnu, lícem otočený ke zdi. Nechtěl se na něj dívat, místo touhy po životě by v něm objevil zárodky počínajícího umírání.
Dnes malíř hleděl dlouhé hodiny na prázdný obdélník na stěně. Občas se díval na kompozici vpravo, stále zarputileji. V den ženiny smrti se disk měsíce poněkud zdeformoval a z obrazu zmizel. Jakoby si odnesl její duši. Když se po čase znovu objevil, smrskl se, snad utrpením, snad vysílením z její lásky. V malířově povědomí se začaly objevovat vražedné sklony. Počkám si na tvůj ksicht, na tvůj hanebně roztažený lívanec, s tím falešným křížem, kterým se zaštiťuješ, ale na kterém nevisíš, ty ďáble parodující utrpení Kristovo.
Ještě není vhodný čas. Hleděl na místo na stěně, z kterého měl shlížet Maruščin portrét. Teď z něho vycházel divný přísvit. V duchu na něj pokládal tisíce obrazů, jeden nádhernější než druhý.
„Vidím tvůj úsměv pootevřených ústek, kterým vítáš maminčin prs. Vidím zvídavost lezoucího batolete. Vidím, jak se z ofinky klubají překvapené modré oči, a kostnatá kolínka z krátkých sukýnek. Vidím už skoro slečnu s dlouhými vlasy po ramena s dychtivostí poznávání. Vidím mladou ženu s prameny vlasů stočenými do drdolu, úsměv i zamyšlený smutek v jednom ranečku. Vidím tvůj zkoumavý pohled na zeleně uhrovitého mladíka s prsty od barev, vidím, jak nedůvěra v něm roztává, vidím jiskřičky sympatií a ohýnek počínající lásky. Vidím planoucí pochodeň osvětlující naše noci plné vzájemného obdarovávání. To vše se mi zjevuje na promítacím plátně zdi pokoje. Ano, jsi to ty, živá, jak putuješ časem, krásníš výrazem tváře, pohyby těla i probouzeným a zušlechťujícím se citem. Moudrostí, s kterou vnímáš poznání, přetavuješ je a ukládáš do svého nitra jako laskavou pokladnici darů, zásobárnu budoucích slov a činů. Tohle vše jsem chtěl namalovat, zprvu ostýchavě, bál jsem se, že můj záměr přesahuje mé síly, ale pak se ve mně objevilo přesvědčení, že to dokážu. Jakoby mi kdosi radil: začni jejím současným portrétem, nespoléhej na chod hodin, které nabízejí nové a nové úhly pohledů.
Proč jsem vzal ten prokletý štětec do ruky! Určitě bys žila, živá, nádherná, každou vteřinou se proměňující socha jako od Rodina, podávaná se sama sebou a otvírající se mně až do sytosti, a ještě toho tolik zbývalo pro ten mizerný svět okolo.
Chtěl jsem, aby v tvém portrétu byl zobrazen každičký rys tobě patřícího prožitého uplynulého času, celé tvé curriculum vitae, i ten nádherný vějíř očekávání budoucnosti. Myslel jsem si, že se mi mé snažení daří. Teď, když se na ně podívám, nevane z tváře zobrazené v ploše útěšná láska, ale trpkost, že někdo mocnější odebírá tvoje kouzlo a půvab a ničí a ničí, se sadistickou rozkoší. Nebo mé téměř obraz ukončující linie byly posledními kapkami, jimiž přetéká pohár, závažími přesahujícími mez zatížení, bourajícími celou stavbu?
Ani vzpomínka na tebe mi není dopřána? Proč? I ty uložené poklady vevnitř mne ztrácejí obrysy a vyblédají, jakoby ďábelská moc vstoupila i do mého těla a duše. Zničím ten obraz, který mě donutili namalovat k výsměchu tobě, k výsměchu sobě. Ti, co mají dlouhé a neviditelné prsty, schopné vetřít se do nás a hrát si s tím, co je v duši a srdci nejcennější.
Ano, měsíci, tys byl poslem k nim, těm neznámým zlým bytostem, poslem vždycky se vracejícím a kryjícím se svým znamením kříže. Mlčel jsi a přesto se vysmíval. Vtahoval jsi líce, nebo jindy rozšiřoval svůj úsměv, abys zakryl své zklamání, že se jí, Marušce, sluneční služebnici, nemůžeš rovnat, že její zpěv má v sobě jas a všechny barvy, které neznáš, tryskající radost a ne melancholii měsíční sonáty! Nenáviděl jsi jí její svobodu neboť sám jsi otrokem. Záviděls Marii lesk jejich vlasů barvy zralé pšenice, mnohem dokonalejší než tvá matná bledost s občasnými závoji černých stór a škrtidel ovíjejících tě z chapadel mraků.
Jsem lepší než ty a já ti to teď ukážu.“
Muž přistoupil vrávoravým krokem ke stojanu a začal malovat. Na plátně se objevil měsíc, uzavřený do obdélníku budoucího rámu, ale osvobozený od kříže, k němuž byl dříve připoután. Věčně zářící, věčně spokojený. Ano, teď se v něm objevil Maruščin úsměv .
„Konečně nalezla klid a dívá se na mne jako ze zrcadla. Kde se však skrývá ona sama?“
Muž rozerval na cáry plátno obrazu u stěny, tu strašlivou věc, v níž byla zakleta nemoc jeho manželství a nakonec už téměř posledním provedeným tahem domalována i výčitka umírání.
„I měsíc uchycený na plátně je zrcadlem. Kde je jeho originál?“
Ta kompozice s křížem na stěně vpravo ho přitahovala. Tam najde odpovědi pro sebe, pro Marušku i pro měsíc. S odhodlaným výrazem a zaťatými pěstmi se blížil.
„Zničím tvé vězení.“
První úder minul cíl a roztříštil sklo. Druhý mu zkrvavil klouby. Pak se dostavilo zjevení, které mu sdělilo, jak odstranit křížové mříže.
Otevřel okno, rozevřel obě půlky dokořán, tu s rozbitým sklem i tu obrážející jeho zkřivený obličej. Takhle vypadám, řekl si. Druhým úderem zničil i svou tvář v něm.
Před jeho zarudlýma očima nízko na obloze plul měsíc, nyní svobodný. Měl vděčnou laskavou tvář s Maruščiným pohledem, ano takovým, jaký by namaloval, kdyby mu to bylo dopřáno. Radostí nad vysvobozením!
Jakási neviditelná síla ho k sobě zvala: pojď, chlapče, tady je tvoje místo!
Vystoupil na parapet a roztáhl ruce jako křídla, podivný pták připravený k letu. Noční vzduch byl chladivý, větřík hladil i nadnášel. Sliboval, že lze doskočit.
Krátkou chvíli letěl s pocitem, že se měsíc k němu blíží. Pak se začal žlutý přízrak vzdalovat, oči v něm pohasly. Měsíc se k němu otočil zády a zmizel za mrakem. Mužovo tělo, patřící teď už jen gravitaci, se řítilo k zemi ze šestého patra činžáku.
Těsně než dopadl na tvrdý chodník, pocítil v jediném záblesku vědomí vše to špatné a všemocné, co sužovalo jeho ženu a co ji vedlo cestou k smrti. Pochopil svou úlohu na té pouti. Poznal: tohle jsem měl udělat, abych zlomil nepřejivé kouzlo. Možná, že vycházelo zrovna z něho, a on byl slepý a hluchý. Jak usilovně by chtěl všechno napravit, „dovolte mi, modlím se, obracím se na vás s horečnatou prosbou, vraťte mi čas, posuňte mne daleko před okamžik startu celé tragedie.“ Pokusil se obrátit tvář k měsíci.
„Kolego, nebeský krajánku. Dal jsem ti volnost, uchoval na věčnost tvoji laskavou tvář! Pomoz mi.“
Měsíc jako by neslyšel. Byl pryč, ani nevyhlédl z temnoty. Nepomohl. Nebylo nikoho, kdo by propůjčil křídla a bludiště hrůzy zvrátil v panoptikum.
Bylo příliš pozdě.
A krvavá hlava slunce se nacházela ještě daleko a nemohla učinit zázrak, či alespoň změnit barvu kaluže na dlažbě na ten správný odstín. Nebylo to poprvé, co zmeškala svou úlohu poskytovatele životodárné naděje a radosti.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 24 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 10.01.2007, 14:57:45 Odpovědět 
   Je to hodně zajímavé. Vytvořil jsi atmosféru a podle mě obraz dal jen do pozadí... to to ještě víc oživuje. Celé si to předtavuji jako mírně rozmazané čáry a tak to na mě i působí. Melancholicky. Proto mě tam občas vyrušilo, že je to na některých místech příliš konkétní (např. že skočil z šestého patra činžáku - zde by se to dalo úplně vypustit a na čtivosti by to vůbec neubralo). Líbí se mi to rozmlouvání k sobě samému. Výrazy jsou perfektně vybírané, ale na některých místech působí mírně naplácan (občas bych tam strčila něco "obyčejného") Celkově se mi to hodně zamlouvá...
P.S. rozdíl mezi tím mým a tvým je v tom, že ty máš příběh, já jen obraz ;-)
 amazonit 16.12.2006, 16:52:19 Odpovědět 
   je to takové jak to napsat-dýchající, předávající tu lehce nadpřirozenou nevypočitatelnou atmosféru i přes monitor... už je dost šero, sedím tu sama a jako cvok přemýšlím, že bych měla přestat kreslit, co kdyby:o))ale měsíc nesvítí, takže zatím dobrý:o))
určitě si to přečtu ještě jednou...
 Snáporaz 05.12.2006, 16:15:26 Odpovědět 
   neměl jsem potřebnou trpělivost
 Maura 04.12.2006, 22:32:21 Odpovědět 
   Krásná atmnosféra, pěkný příběh, ráda tě čtu.
 Eifelovka 04.12.2006, 16:19:11 Odpovědět 
   Hezky napsaný.
 Luciena 04.12.2006, 12:28:15 Odpovědět 
   Atmosféra celé povídky je temně tajemná. Čekala jsem po pravdě nějaké překvapivé rozuzlení, ale i bez něj je to velice poutavé čtení. Nápad s obrazem, který živé ubírá život je hodně zajímavý...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zjevení
NightStalker
Bolesti
M. Daněk
I černé strupy
Bohdan Vorejs
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr