obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915320 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389996 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: [b]Poslední neandrtálec[/b] ::

 autor canis publikováno: 24.10.2013, 12:57  
[i]http://www.youtube.com/watch?v=7L_y6eLG6Qs[/i]
 

Den byl pod ocelovou oblohou temný. Sychravý vítr sebou nesl krůpěje těžké mlhy. Všude vládne zlověstné ticho. Potravy je všude nedostatek. Hnědé splihlé borůvčí připomíná časy někdejší podzimní hojnosti. Už i medvědi se vytratili někam do svých brlohů. Scéna je nachystána na první sníh. Hledím přes okraj skály do průsmyku ale moc toho nevidím, necítím a ani mé chřípí neodhaluje nic výjimečného. Ledový vítr mi začíná zalézat pod prošedivělou vlhkou srst, nejvyšší čas zalézt zpátky do vyhřátého pelechu pod skalní převis. Nevím už ani kolikátý rok tu trávím, ale připadá mi to jako věčnost a vzpomínky na mládí se mi v mysli už proplétají se sny a představami, které jsou už dlouhá léta mým jediným společníkem na této misi. Ještě odvalím těžký balvan a pojím trochu sušeného masa, olíznu loužičky vody, která ulpěla na vlhkých balvanech a už se choulím do klubíčka v mém pelechu po obrovskou kůži umúka a znovu se nořím do světa svých snů.
V naší tlupě byl odnepaměti nejváženějším členem umman. Bylo na něm závislé naše přežití. On jediný dokázal přivolat stáda umúkú do našeho průsmyku. To vždy zavládly časy hojnosti a ty hromady masa nám umožnili v naší jeskyni krásně prožít dlouhé období zimy. Vzpomínám na den kdy si mě ještě jako mládě vybral náš starý uman jako svého nástupce a začal mě zasvěcovat do tajemství prastarých rituálů. Za dlouhých nocí mi u ohně živeného omamnými kouzelnými bylinami vyprávěl o obrovských stádech ummúků která se objevila s prvním sněhem na pláních pod mlžnými horami. Představoval jsem si ta nekonečná stáda valící se několik dní a nocí naším posvátným průsmykem. Stačilo jen svrhnout přes okraj srázu několik balvanů a v té tlačenici obrovských děl vždy zůstal ležet některý z obrů mrtvý nebo smrtelně zraněný. Stačilo už jen počkat, než se stádo převalí a naši posvátnou kořist si vyzvednout. Oslavy nebraly konce a uman býval nejuctívanějším členem kmene. Byl zahrnován nejkrásnějšími ženami a nejchutnějšími sousty masa. Náš starý uman toto všechno znal ovšem už jen z vyprávění svých dědů. Úcta k němu sice stále trvala, ale zároveň se za hladových krutých zim začali v tlupě šířit pochybnosti. Tik….ššk.
Z rozjímání mě vytrhl skoro neznatelný šelest. Plížím se opatrně na hranu propasti. Počasí se změnilo a mrzne. Zapadající slunce kouzlí na obzoru rudé obrazy. Nasávám ten mrazivý vánek a něco se mi v tom nezdá. Po chvíli už rozeznávám na dně průsmyku dvě vzpřímené postavy - humani! Bezděky se krčím za balvanem, snažím se splynout s prohnědlými trsy borůvek a ani nedýchám. Jsou zase zpátky! Nejhorší noční můra se stala skutečností. Jsou sice sotva viditelní a velmi daleko, přesto bezděky křečovitě svírám svůj pěstní klín. Ležím dlouho, první vločky sněhu začínají pokrývat mé ztuhlé tělo. Promrzlý na kost lezu zpátky do svého brlohu. Usnout mi nejde a vybavují se mi ty nejhorší vzpomínky, které se neustále vracejí a před kterými se mi nedaří uniknout.
Je to už mnoho zim když se má matka a dvě tety nevrátili do naší jeskyně. Zpočátku na tom nebylo nic neobvyklého. Stávalo se často, že se ženy při hledání jedlých kořenů, medu včel a šťavnatých larev vzdálily natolik, že se vracely až následujícího dne. Tentokrát v tom však bylo něco neobvyklého, co mi nedalo spát. Vypravil jsem se ještě za ranního šera ženy najít. Mé pátrání netrvalo dlouho. Hned jak jsem vylezl na vrchol hory nad naší jeskyní uviděl jsem v dálce něco neobvyklého. Z jediného místa stoupal k nebi dým. Bouře, která zapaluje už nebyla mnoho lun, tak proč najednou ten oheň? Místo ohně bylo dál, než jsem čekal, trvalo mi až do západu slunce než jsem k němu doběhl. Pach toho místa byl nesnesitelný. Kolem ohně chodili divní dlouzí hubení tvorové bez srsti. Vydávali pisklavé zvuky a evidentně se dobře bavili. Pach ohněm zkaženého masa mě úplně ochromil smysly a oči mi začali slzet… a pak jsem to uviděl. Ne nebudu, nechci na to znovu myslet… Běžel jsem zpátky jako šílený. Větve mi rozdíraly tělo do krve, ale já nic necítil a řval jsem jako raněný medvěd. Ráno mě našli polomrtvého nedaleko jeskyně. Za několik dní vyrazily lovci naší tlupy cestu pomsty… pobili ty larvy všechny.
Ráno bylo oslnivě bílé. Krajina se změnila k nepoznání. Všude ohlušující ticho. Už se radši ani nezvedám. Plížím se na okraj propasti a pohledem zkoumám každý kámen, každý stromek… a nic. Přemýšlím, jestli to včera nebyl jenom zlý sen. Pomalu se sunu zpátky pod vyhřátou kožešinu a s poledními paprsky slunce konečně usínám mělkým spánkem.
Vzpomínám na poslední den se svým učitelem. Starý uman se už po mnoho zim nevracel do jeskyně. Nastoupil na svou poslední cestu. Je to už dávno co vyslovil svou strašlivou přísahu. Vrátí se do jeskyně pouze se zprávou o valících se stádech ummanů. Pokud se vrátí dříve má kdokoliv právo vzít jeho život. Jako jeho učedník jsem směl jako jediný ho občas vídat. Vždy před příchodem prvního sněhu jsem mu nosíval něco z našeho chudého jídelníčku. Pár kořínků, sušené housenky a něco králičího masa. Starý uman si vytvořil pod skalním převisem přímo nad strmými stěnami průsmyku brloh a většinu svého času trávil schoulený pod prastarou kůží z ummúka. Stěny převisu hustě pokryl kresbami ummúků. Byl v transu, hovořil o nekonečných stádech, která se valí všude kolem nás… než vyšlo slunce vydechl v mých dlaních naposledy. Kletba přešla na mě...
Vzbudila mě palčivá žízeň. Stačí natáhnout ruku a už držím hrst sněhu, kterou pomalu rozpouštím ve svých ústech. Z mělkého důlku pod kamenem nabírám hrst sušených housenek, pomalu je žvýkám a znovu a znovu si prohlížím ty kresby nade mnou. Musím se sám sobě smát. Možná trávím skoro celý život v honbě za přeludem. Kdybych nebyl schoulený pod tou obrovskou na okrajích už hnijící kůží snad bych ani na pohádku že tu kdysi proudila stáda ummúků přestal věřit. Nikdy jsem ummúka živého neviděl, ale ty kosti a obrovské kly které se povalovaly kolem naší jeskyně, ty skutečné přeci byly, nebo to byl taky jenom sen? Plazím se a dlouho do noci pozoruji nekonečné pusté pláně táhnoucí se až k mlžným horám na horizontu. Je krásná jasná mrazivá noc a jen vytí vlků v dálce mi připomíná, že stále ještě žiju.
.Ahůů… Trhnu sebou, až se udeřím čelem o kraj převisu. Co to bylo? V uších mi neustále bouří ten neznámý zvuk. Kašlu na opatrnost a běžím k okraji průsmyku a tam strnu úžasem. Díky starý umane, můj život přeci jen dosáhl svého smyslu. Zvíře, které se pomalu sune na dně průsmyku překonává všechny moje nejdivočejší představy. Zaryju si pěstním klínem do stehna. Krůpěje mé krve barví panensky bílý sníh pode mnou. Žiju tedy. Ummůk mě musel i na tu dálku zavětřit. Díváme se na sebe snad věčnost, když najednou zvedá svou neskutečně obrovskou hlavu a kly s chobotem tvoří najednou obrovský trojzubec a posílá mi poslední pozdrav… ahůů
Ummůk už se pomalu dál sune průsmykem, když já letím jako sněžná liška přes kameny. Přeskakuji kleče rozdírám si o ostré ledové hrany závějí chodidla. Poznám ještě někoho ze svého kmene? Pozná někdo mě, nebo jsem se stal už jen legendou. Snažím se zaplašit tyto myšlenky a letím jako s větrem o závod. Ummůk žije! Žije! Srdce mi buší a před očima už mám jen krvavou mlhu, ale nic necítím a běžím dál celý den i noc vstříc své rodné jeskyni, své rodině. Nemůže být radostnější správa, nikdy nežil větší uman než…
Přes nozdry mě udeří strašlivý zápach. Je to jako by mě někdo zezadu udeřil do hlavy kyjem. Hroutím se do sněhu už nadohled naší jeskyně. Vchod není zakrytý a stoupá z něho dým. Cože? Udeřila snad bouře přímo do našeho příbytku? Ale co ten smrad spáleného masa? Trvá to snad celou věčnost nebo jen malinký okamžik než mi všechno dojde. Humani! Hum…
Noc je mrazivá. Nebe plné hvězd. Cítím jen, jak se mi celým tělem rozlévá příjemné teplo. Bloudím mezi hvězdami a znovu se shledávám se svou matkou, dlouho rozprávím se starým umanem. Je šťastný ... všichni jsou šťastní...


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Veo Ochmanek 24.10.2013, 23:14:39 Odpovědět 
   Ahoj "Pse" ;)

Musím říct, že Šíma má něco do sebe, když se pozastavuje nad pojídáním Neandrtálců, ale jak už bylo řečeno: WHO KNOWS?

Popravdě, já bych ti to toleroval i kdyby žádná lidská ústa Neandrtálčí maso nikdy neochutnala... Po dlouhé době zas nějaká šťavnatá nálož literární lahůdky. Díky, jsem rád, že nám tady dobrá tvorba fakticky neumírá ;)

Sum-Up:
======

++ netradiční časové údobí
++ sloh

-- občas poplantané názvosloví; jednou je to to ummúk, jednou zas ummůk a napotřetí si ummany spleteš s ummúky (facepalm)...
-- absence odstavců

Verdikt: VÝBORNĚ
 ze dne 25.10.2013, 10:07:53  
   canis: Nejsem pudl ani kokr, ale divoký vlk :)
Když je nejhůř, tak se lidi žerou navzájem i dnes. V Africe i JV Asii je opice považována za lahůdku. Myslím že je lidi žrali téměř jistě.
Děkuji za kompliment a hezké hodnocení.
 kulička 24.10.2013, 16:00:13 Odpovědět 
   Tak jsme se dočkali, viď? Znám ji už dlouho a pořád je mi z ní smutno i muziku jsi vybral dobře. Jsem zvědavá jestli zůstane u tohoto jednoho pokusu. Hezký podvečer Vaši.
 ze dne 25.10.2013, 9:51:43  
   canis: Díky a hezký den
 Šíma 24.10.2013, 12:56:38 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Canis... ("rodové jméno" pro vlka?) ;-)

Než se pustíme do Tvého textu, dovolím si technickou poznámku: u nadpisu a v perexu není nutné užívat html tágy (viz nápověda v sekci pro vkládání nových textů). Nadpis je tučně automaticky a perex je psaný kurzívou také bez toho, aby s textem autor musel cokoliv dělat... (to jen na okraj)

Nechci tvrdit, že toto vyprávění nemá něco do sebe. Když se jeden podívá "nad lidskou historií" (a tím, jak se člověk vyvíjel), nejspíš každého napadne: Jak asi neandrtálci mysleli? Co cítili? Jaké měli potřeby? Jazyk? A podobně... Píšu to proto, že jsem se musel pozastavit nad užívaným "jazykem" Tvých hrdinů a jejich slovníkem. Ono označení pro "lidi", "mamuty" a jejich vlastní rod (viz neandrtálci) může být pro čtenáře krapet matoucí, sám jsem musel dávat pozor, aby se mi to nepletlo... (moje chyba)

Povídka má svou osobitou atmosféru, avšak použité schéma není nové a již bylo mnohokrát použito, tím však nechci napsat, že vyznívá jakkoliv klišátkově, spíše jako bys chtěl vyjádřit právě myšlenky a pocity posledního tvora svého druhu. Ti lidé ve Tvé povídce pojídali své předchůdce (myšleno níže postaveným rodovým (pod)druhem). ??? Nakonec, kdo ví, jak to tehdy bylo.

Když jsem pročítal text, myslel jsem i na indiány v severní Americe a na bizony. Možná zde určitou podobnost (paralelu) najít lze, nebo se prostě jen historie opakuje (i s onou mystikou načrtnutou ve spojení Tvého hrdiny s mamutem a přírodou obecně). Postavy v této povídce měly k přírodě určitě velmi blízko (stejně jako indiáni v době osídlování s. Ameriky), takže se není čemu divit. Silnější druh prostě vybil ten slabší. Trochu mne to i chytlo za srdce - konec příběhu, kdy poslední neandrtálec umírá pod úderem kyje, aby se setkal se svou rodinou a dalšími ze svého rodu. Nejspíš půjde o dost často používaný "útok" na myšlenkové pochody čtenáře (u filmů se tomu říká nejspíš: "hrát na city" - viz "dojáky").

Při druhém a třetím pročtení na mne více a více dorážel technický stav povídky, ať už šlo o gramatické nedostatky, překlepy či chybějící nebo nadbytečnou interpunkci. Co se samotného zpracování a užití jazyka týče, je text krapet uspěchaný. Není kam spěchat, všechny nedostatky jen zbytečně srážejí kvalitu dílka. Vím to, sám jsem býval jako autor (a ještě i trochu jsem) nedočkavým - už aby to někde vyšlo. Pomůže kontrola pravopisu (pokud nenapáchá ještě více škod), další pár očí (betareader), popřípadě pozornější pročtení... Něco jsem si dovolil vypsat níže, ale nakročeno nemáš špatně. Časem se to poddá... (mé druhé já přivírá oči, určitě si také myslí, že bys měl psát dál)

Hezký den a psaní zdar.

Co mi padlo do oka:
=============

-- Všude vládne zlověstné ticho. Potravy je všude nedostatek. -- (pozor na opakování slůvek a motivů, zde: Všude - všude)

-- a už se choulím do klubíčka v mém pelechu po obrovskou kůži umúka -- pod obrovskou kůží (ležel na kůži, pod kůží, nebo se v ní zabalil?)

-- a v té tlačenici obrovských děl -- těl (tehdy jistě ještě děla neměli)

-- Tik….ššk. -- (příliš teček)

-- se má matka a dvě tety nevrátili -- nevrátily (TY ženy)

-- Za několik dní vyrazily lovci naší tlupy cestu pomsty… pobili ty larvy všechny. -- vyrazili (TI lovci)

-- .Ahůů… -- (i zde zlobí interpunkce)

Tož tak...
 ze dne 25.10.2013, 11:33:25  
   Šíma: Zdravím.

O důvod více bojovat se svým omezením. Já jsem přisleplý, šotkové Překlepníčci si v mých textech hrají míčové hry, takže hraju s nimi. Na netu si v prohlížeči zvětšuju písmo, abych na něj viděl... Bojuj dál!!! ;-)
 ze dne 25.10.2013, 9:30:31  
   canis: Ahoj a díky za podrobný rozbor. Oni toho neandrtálci asi moc nenamluvili. Nechtěl jsem pro jejich jazyk používat lidská složitá slova, ale spíš jen jednoduché "skřeky". Moc se sice neví jak to tehdy bylo, ale ohlodané tepelně zpracované kosti se našli a taky evidentně žili neandrtálci a lidé nějakou dobu na stejných místech. Prý máme někteří v sobě ještě jejich geny, takže probíhalo tenkrát nejspíš kde co :). Uspěchané to určitě je, musela by ta povídka být jinak asi na pokračování, tak třeba příště. Technický stav je nejspíš na úrovni neandrtálce, maximum čeho je disgrafik schopen.
Tož zatím
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti V: ...
Lukaskon
Nevěřím na bezp...
Euridika
Únos I.
KikMa
obr
obr obr obr
obr

Povětrnice
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr