obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915325 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39443 příspěvků, 5736 autorů a 390023 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VII: II - Není cesty zpět 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VII - Tvář šelmy
 autor Lukaskon publikováno: 25.10.2013, 12:31  
Samuel, Kasumi a Sakura se vracejí na zámek. Z něj se naopak snaží dostat Cura a Rachel. Střet obou skupin by jistě neměl klidný průběh...
 

28. 11. 1998

Tři lidé – muž a dvě ženy, stáli před hlavním vchodem do zámku Black Mirror a prohlíželi si impozantní sídlo rodu Gordonů, jež se tyčilo nad krajinou jako strážce širokého okolí. Black Mirror byl založen už počátkem 13. století a tehdy šlo jen o opevněný hrad. Teprve v průběhu staletí došlo k postupné přestavbě na zámek a za dnešní podobu vděčil především Maximiliánu Mortimeru Gordonovi. Black Mirror, jakožto honosné a reprezentativní sídlo jednoho z nejstarších rodů v Anglii, mělo dvě podlaží a podkroví. Nechyběla tu původně strážní věž, jež byla vůbec nejvyšším bodem celého zámku. I dnes kolem ní kroužilo hejno havranů, jejichž krákání se rozléhalo okolo. Jen pár metrů od starého křídla zámku, jež bylo tvořeno zdmi původního hradu, se nalézala stodola, která ještě před necelými dvaceti lety sloužila k ustájení koní. Dnes bylo ve stodole možné nalézt především úhledně naskládaná polena připravená na topení a mnohé nástroje pro práci uvnitř zámku i na zahradě. Jen pár metrů od stodoly byla dnes již nepoužívaná studna. Před lety v ní zahynul Ralph Thompson - místní blázen. Snad ironií osudu má být nyní jeho vražedkyně na Black Mirror jako doma... Na opačné straně, v blízkosti novějšího a nepůvodního křídla zámku, se na nižší úrovni zahrady nacházel skleník – veliká kovová konstrukce vyplněná zašedlými a špinavými skly. Ač byl před lety skleník útočištěm pro mnohé květiny, dnes tam nerostlo vůbec nic. Celou zahradu měl na starosti pouze jediný člověk a to bylo málo, obzvláště když Mark nebyl jenom zahradníkem, ale také opravářem, který měl za úkol udržovat zámek v chodu. Nebyla to snadná práce, ale Mark si ji nemohl vynachválit, neboť na Black Mirror měl zajištěnou nejen stravu, ale i útulný a dobře zařízený pokoj, nemluvě o odpovídajícím platu.
„Tak jaký je to pocit být zase doma?“ zeptal se Samuel Gordon, téměř čtyřicetiletý muž s dlouhými černými vlasy a knírkem. Jeho přítelkyně, na kterou byla tato otázka směřována, byla Kasumi Sato - charismatická černovláska s typicky klidným výrazem ve tváři, pronikavým pohledem a silným, pružným tělem, které mělo zajímavou schopnost – velice rychle se dokázalo proměnit v takřka nezastavitelnou a smrtící zbraň. Bývalá členka Yakuzy, zabíječka démonů, zápasnice, mistryně bojových umění a zároveň žena, která měla na svědomí desítky 'nevinných' lidských životů si prohrábla rozpuštěné havraní vlasy, opětovně je svázala gumičkou do culíku a odvětila:
„Strávila jsem tu sotva pár hodin… Jen matně si vybavuji jak Black Mirror vypadá uvnitř a přitom tomu mám říkat domov.“ Kasumi dále sledovala zámek, kde měla po zbytek života bydlet.
„Je to místo, kde najdeš svůj klid a kde budeš mít zázemí a rodinu. Je to něco, co jsi nikdy neměla. Ale vím, že si to zasloužíš. Po všech těch těžkých letech...“ Samuel pohlédl na druhou ženu – Kasuminu sestru Sakuru. Málokdo by tipoval, že dvaadvacetiletá Japonka zažila už tolik, co většinu lidí nepotká za celý život. Kdyby se ovšem svlékla a ukázala pozůstatky po četných zraněních, jež 'zdobily' její tělo, bylo by evidentní, že si prošla takovým malým soukromým peklem. „Tvůj domov je to samozřejmě taky, Sakuro,“ dodal Samuel.
„Fantazie,“ odvětila Sakura, která si připadala jako ve snu. „To si tu budeme žít jako králové, ha ha. Teď tu budeš mít už tři drsný holky, Samíku. Můžeš z nás mít skoro armádu!“
Kasumi však ze třetí 'drsné holky' nadšená nebyla.
„Parvati tu moc dlouho nezůstane,“ řekla Sakuřina sestra s důrazem, který dával jejím slovům váhu. Řeč byla o téměř třicetileté černošce s indickými kořeny - Parvati Singh, jež však již před lety zcela propadla závislosti na anabolických steroidech, které se takřka nevratně podepsaly na jejím těle i duši. Kasumi neměla v úmyslu Parvati nechávat na zámku, protože si uvědomovala, že její chování může být nevypočitatelné a ona nechtěla ohrozit ani sebe a ani své blízké.
„Ale no tak, Kasumi – dej jí šanci,“ prosila Sakura, která již Parvati znala. „Ta gorila je divná, to jo, ale třeba se dá do latě. Mohla bys jí v tom pomoct.“
„Nebudu čekat, až nám ublíží!“ řekla Kasumi. „Jestli okamžitě přestane sypat anabolika, možná, že tu zůstane, ale jinak ne. Pojďte už dovnitř. Cesta byla úmorná a venku začíná být pořádná zima.“ Otevřela dveře do zámku a vstoupila do hlavní haly.

Japonka málem nevěřila vlastním očím, neboť v hlavní hale bylo několik stolů s chlebíčky a zákusky. Ve slavnostním obleku tu stál věrný komorník Gordonů - Edward a opravář Mark. Vedle nich v obyčejné košili a kalhotách postávala na první pohled nervozní Parvati, která se svým urostlým tělem i hrubými rysy v obličeji připomínala spíše muže.
„Vítejte na Black Mirror, paní Kasumi!“ zvolal Edward a otevřel lahev šampaňského. Ihned nalil do třech připravených sklenic.
„Samueli…“ řekla překvapená Kasumi. Samuel položil své milé ruce zezadu na ramena a políbil ji na tvář.
„Menší překvapení, miláčku.“
Sakura se usmála a řekla: „Tak to byl ten tvůj podezřele tajemný telefonát na nádraží. Možná, že to nebude žádná velká párty, ale komorní oslavy mají taky něco do sebe. Black Mirror může vesele vítat Japonskou krev,“ dodala Sakura a zasmála se, neboť se opravdu cítila šťastná.
„Nalijte všem, Edwarde,“ řekl Samuel. „Bez vás by náš zámek nebyl tím, co je. Jste taktéž jeho součástí a tahle oslava není jen o příchodu tady mé nastávající a její sestry, ale o nás všech.“ Kasumi, ač se obvykle alkoholu vyhýbala, protentokrát svolila. Byla sice stále unavená a zesláblá po událostech v Japonsku, ale oslava jí udělala radost. Po přípitku se rozproudily vzrušené debaty. Edward, přestože se zprvu zdráhal, se nakonec přeci jen odhodlal a začal se Kasumi vyptávat.
„Paní Kasumi… smím-li se zeptat – zůstanete tu žít natrvalo?“
„Určitě ano. Moje pouta s minulostí jsem konečně zpřetrhala. Chci se usadit a žít v klidu na Black Mirror. Nemám zase tak dobrodružnou povahu, jak by se mohlo zdát.“
„Pan Samuel ve váš návrat skálopevně věřil. Abych byl upřímný, já o něm pochyboval, ale když vás tu vidím…“ Edward se usmál a pokračoval: „Mám ohromnou radost. Pamatuji si na vás velice dobře – zachránila jste mi život a tehdy, když zaútočil drak, jste ochránila celé Black Mirror. Bude mi ctí vám sloužit, paní Kasumi. To samé platí pro vaši sestru.“
„Jsem ráda, že to říkáte a mohu vás ujistit o jednom – nebudu vás nikterak využívat, ani se k vám chovat, jako byste byl něco míň než já. Jsem z chudé rodiny, Edwarde. Nikdy jsem nebyla bohatá a většinu let jsem nevlastnila víc než své oblečení a pár zbraní. Nepovažuji se za něco víc, než jsou ostatní lidé a nic na tom nemění ani skutečnost, že budu patřit do rodiny Gordonů. Vážím si toho, že tu jste a že se o nás budete starat a pomáhat nám.“
„Taková je moje práce, ale upřímně – nedělám to jen kvůli penězům, ale především kvůli vám všem. Hrozně rád sloužím rodu Gordonů a hrozně rád budu sloužit i vám a paní Sakuře.“
„Se Samuelem jsem o tom ještě moc nemluvila, ale snad mi pomůžete vy – co lidé z vesnice? Pamatují si na mě?“
„Jistěže si na vás pamatují, ale pravdou je, že už je to dávno. Stále tu někde budu mít první a rozhodně ne poslední noviny, kde o vás byla zmínka. Ten úvod zněl nějak takto: ‚Neohrožená bojovnice Kasumi - žena, která uchránila naše panství před řáděním démonů, zbavila nás draka a navíc pomstila smrt mladého pana Adriana Gordona‘. Noviny vám tehdy děkovaly a místní lidé taktéž. Vsadím se, že pro spoustu vesničanů to bude ohromný zážitek vidět vás na vlastní oči a až se dozvědí, že tu budete žít natrvalo…“
„Nebyly to ale jen mé zásluhy. Tehdy mi pomohl Samuel a vy také.“
„Ta moje pomoc… vím, že byste to zvládla i beze mě. A pan Samuel… no, on se chvály nikdy nedočkal a asi za to může minulost… Vy jste prý dokázala mnohem víc, byla jste nejdůležitější v tom lítém boji a navíc jste záhadná cizinka s neobyčejnými schopnostmi – tyhle věci lidi zajímají.“
„Edwarde, nemám zase tak špatnou paměť, abych nevěděla, že nikdo z vesničanů mě ani jedenkrát neviděl při samotném zabíjení jakéhokoli démona. To samé platí pro Adrianovy vrahy.“
„Chápu, kam míříte… Ano, o váš věhlas jsem se nemalou měrou zasloužil já. Později také Mark, Terry a pan Samuel. Neřekl jsem ale nic, co by nebyla pravda – pan Samuel všechny vaše činy potvrdil.“
„Místní tak moc dají na druhé?“
„Tady jsme na odlehlém místě, paní Kasumi, a ti lidé jsou prostí vesničané. Co je ale hlavní, je skutečnost, že tu začali řádit netvoři a v tu dobu jste tu byla vy, načež netvoři postupně vymizeli. Někteří o vašich zásluhách pochybují, to je pravda, ale až se trochu předvedete, nikdo o vašich schopnostech a činech pochybovat nebude. Ti, co vás stále obdivují, si teď jistě oddechnou a budou si připadat v bezpečí. Myslím, že Black Mirror potřebuje člověka, jako jste vy, potřebuje symbol vzdoru vůči mocnostem Pekla.“
„Symbol vzdoru?!“ divila se Kasumi a začala mít obavy ohledně vztahu vesničanů k ní samotné. „Přeháníte, Edwarde – nejsem žádný symbol. Ale... je tu přece Parvati - neobvykle silná žena z exotických krajů. Ona místním nestačí?“
Edward se ohlédl na svoji kamarádku, aby si ověřil, že je dostatečně daleko. Stranila se druhým a postávala u průchodu do jídelny. „Ano… ale ona s démony nebojovala a pak… Parvati není moc oblíbená, protože je… je nemocná.“
„Samuel mi o tom říkal...“
„Nemá to lehké. Myslím, že by si vás měla vzít za svůj vzor.“
„Řekla bych, že na to už nebude mít příležitost.“
„Vy… vy ji snad chcete propustit?!“ děsil se Edward. „Ona udělala chybu to ano, ale může ji napravit. Je jen nemocná - nemůže za to, jak se chová a jak vypadá. Přál bych si abyste jí dala ještě šanci.“
„Tu jí dám, ale jen jednu. Podívejte - i já jsem v životě udělala spoustu chyb. Jsem taky jenom člověk, ale to neznamená, že tady budu Parvati tolerovat navzdory skutečnosti, že je nebezpečná a to snad chápete.“ Edward byl celý skleslý a Kasumi ho raději nechala o samotě. Připojila se k Samuelovi, který si právě vybíral něco dobrého k snědku.
„Jak se ti tu zatím líbí, lásko?“
„Život na zámku a navíc se služebnictvem si nechám líbit. Jen doufám, že tu služebnictvo vydrží. Edward netouží po tom, aby Parvati odešla.“
„Jsou si hodně blízcí. Vzpomínám si, že když Edward přišel o svoji přítelkyni, několikrát mi tvrdil, že už nechce 'obyčejnou' ženu, ale touží po takové, která je jako ty. Tím myslel takovou, která se o sebe umí postarat, ničeho se nezalekne a málokdo si na ni troufne. Myslel jsem, že nikdo takový neexistuje, ale Parvati se předvedla jako odvážná a zkušená žena. Kdysi byla dokonce v armádě a běžně se zúčastňovala i bojových akcí.“
„Hrozí, že Edward odejde s ní?“
„Neodejde, tím jsem si jistý.“
„V to doufám. Provedl bys mě zámkem? Je to tu obrovský. Ten byteček v Japonsku, kde jsme pobývali, by se sem vešel snad desetkrát.“

Cura i Rachel stály v podzemí před Černým zrcadlem. Rachel do plic okamžitě nasála nikterak čerstvý vzduch a cítila se svobodná. Věděla, že za tuto příležitost může děkovat hlavně Angelině a také věděla, že Angelinin pokus vymanit se ze spárů Samaela neuspěl. Rachel tedy zaujala místo na které měla zálusk ona, ale vůbec neměla černé svědomí, ba naopak – připadala si jako vítěz! Celou tu dobu se Samaelem hrála svoji hru plnou pokory a falešného soucitu. Velice rychle pochopila, jak na Samaela zapůsobit a být mu oporou. Zhrzený démon, který zažívá jednu porážku za druhou, přece potřebuje někoho, kdo ho vyslechne a bude schopen ho povzbudit. Dělala zkrátka to, co uměla nejlépe – přetvařovat se, využívat druhých a intrikovat. Rachel měla pocit, že si návrat zasloužila a měla z něj patřičnou radost. To Cura ze svého návratu nadšená nebyla. Chtěla na svět lidí zapomenout, ale nyní se musela opět podívat na povrch planety. Pro svoji paní však byla ochotná úkol splnit za každou cenu.
„Jak se odsud dostaneme?“ zeptala se Rachel.
„Zřejmě stejnou cestou jako kdysi sem – po řetězu.“ Cura provedla Rachel Mordredovou alchymistickou laboratoří plnou baněk a misek s dávno rozpadlými látkami a poté na kamenný most vedoucí přes hlubokou propast. Zde se Rachel na moment zastavila a pohlédla dolů. Hluboká, zdálo se, bezedná propast vypadala hrozivě, ale Rachel se jen mírně pousmála, když si představila Kasumi, kterak z posledních sil visí na okraji a samu sebe, jak nenáviděné ženě dupe na ruce. Poté následovala Curu do velikého podzemního sálu. Tady obě ženy zjistily, že žádný řetěz tu není a pouze nahoře byla vidět kabina výtahu.
„Tak… a co teď?“ zeptala se Rachel.
„Já nevím…“
„Zato já jo! Koukej se chytit skály, ty divoško a vylez nahoru. Hned potom vymysli, jak mě dostat nahoru taky.“
„Divoško…“ řekla s údivem Cura. „Za co mě máš?! Myslíš, že můj národ byli divoši?! Chovali se k sobě lépe, než vy Evropané!“
„Fajn, hlavně v klidu, princezničko… Skála čeká jen na tebe…“
„Opravdu nevím, jestli zrovna s tebou toužím po cestě až do Tibetu.“ Cura si prohlédla skály a hledala vhodnou cestičku nahoru. Když ji našla, chytila se výstupků a začala stoupat. Skála nebyla zcela rovná a to Cuře pomohlo. Uvědomovala si, že pod ní postává namyšlená líná žena, která sama sebe považuje za něco mnohem víc, než na co má právo. Cura se tím raději nezabývala a věnovala se hledáním výstupků. Incká princezna se nemohla chlubit nijak valnou fyzičkou a výstup bez jakéhokoli jištění a navíc ve velké tmě byl životu nebezpečný. Přesto neviděla jinou možnost a tak pomalu stoupala vzhůru a myslela jen na to, kde se chytit a o co opřít. Rachel měla na jazyku mnoho štiplavých poznámek na Curu, ale raději se držela na uzdě, neboť se obávala, že ji tu dívka nechá. Incká princezna konečně dosáhla k výtahu a nyní se musela protáhnout velice úzkou mezerou mezi kabinou a podlahou. Dalo to práci, ale povedlo se. Stanula v podzemní prostoře a ztěžka popadala dech. Když se jí to alespoň zčásti povedlo, nastoupila do kabiny výtahu a začala otáčet klikou. Výtah začal pomalu klesat. Netrvalo dlouho a zastavil se dole o zarážku.
„To je dost.“ okomentovala Rachel a nastoupila. Pohlédla na unavenou princeznu a zeptala se: „Pojedeme nahoru nebo tu zůstaneme trčet?“
„Přilož ruku k dílu...“ hlesla unavená Cura, „...a pojedeme! Potřebuji si oddechnout!“ řekla Cura nasupeně.
Rachel se jen pohrdavě usmála. „Já vlastně nikam nespěchám – svět nahoře na mě počká, ale Lilith… je hodně trpělivá?“ Cura zaskřípala zuby a chopila se kola. Bylo pro ni opravdu hodně namáhavé vyjet až nahoru. Píchalo ji u srdce a zhluboka oddechovala, když konečně vyjely nahoru. „Uvědomuješ si doufám,“ řekla Rachel, „že setkání se Samuelem bude nepříjemné… A to nemluvím o střetu s Kasumi.“
„Taky nestojím o to vysvětlovat, kde jsme se tu vzaly a o co nám jde. Zkusíme se jim vyhnout.“

Cura vystoupala po úzkých schodech a dorazila až k posuvné stěně, jež však nešla z vnitřní strany otevřít.
„Co je?“ podivila se Rachel.
„Je zavřeno.“
Rachel okamžitě zacpala dlaní ústa Cury a hlesla: „Tiše…“
Z knihovny se ozvaly hlasy: „Nevím, jak moc ráda čteš, ale tady si určitě vybereš. Jsou tu díla napříč staletími od antiky po současnost.“
„Knížky nejsou nic pro mě. Neříkám, že si tu a tam nějakou nepřečtu, ale to si musím opravdu hodně vybírat.“
„Rozumím. Taky tu máme podrobnou mapu našeho panství. Počkej chvilku, hned ji najdu.“ Cura zašeptala: „Měli bychom zmizet…“
„Počkej chvilku,“ odvětila Rachel, která doufala v to, že se dozví nové informace.
Po pár minutách opět promluvil Samuel: „Tohle je mapa, kterou jsem nakreslil před dvěma lety na základě turistické mapky z doby před útokem netvorů. Potom se už nikdo neobtěžoval kupovat a dovážet sem jakékoli turistické pohledy, známky, upomínkové předměty a podobné nesmysly. Když jsem koupil hotel, našel jsem tam ještě spoustu serepetiček, co zbyly po Murrayovi. Většinu jsem spálil a zbytek uložil na půdu. Představ si, je tam dokonce moje maska na Halloween!“
„Kdybych tě neznala, řeknu, že tu máš solidní kult osobnosti, ale ono to spíš bude opačné, co? Než by si tě vážili, tak tě nenávidí a ještě si z tebe dělají legraci a ponižují tě. Lidi jsou svině a myslím, že ty masky můžeme vyházet nebo s tím chceš strašit děti v okolí?“
„To bych si tu masku ani nemusel brát. Podívej se ale na tu mapu, ať se trochu zorientuješ. Tadyhle na kopci stojí náš zámek. Dolů na jihozápad vede cesta, která se větví v těchto místech. Dále na jih je vesnice Willow Creek, v podstatě jediná vesnice, která tu je. Najdeš tam jen pár desítek domů, ale máme tam obchod, hospodu, knihovnu, policejní stanici, ordinaci místního doktora a pár dalších důležitých domů. Dále na jih bydlí v domku u řeky knihovnice Miranda Shepardová. Je to moje známá. Pár kilometrů dál po cestě je budova hotelu, kterou vlastním. Hotel však už celé roky nefunguje a tak budova chátrá.“
„Nenašlo by se pro ni nějaké využití?“
„Jestli tě něco napadne, stačí říct. Financí máme dost i na kompletní rekonstrukci. To víš – solidně nás dotuje církev.“
„Promyslím to a uvidíme. Vzpomínám si, že u hotelu býval hřbitov…“
„Jo, ten tam stále je, ale nikdo se o něj už nestará. Dál na jih už je jen moře a útesy. Přes řeku Glance tam vede veliký kamenný most, dostatečně široký a bytelný i pro auta. Teď se podívej sem na západ. Po cestě, které se říká Church Street se dostaneme na Warmhill, což byla kdysi hornická víska, ale všechny domy jsou už rozpadlé. Je tu však stále udržovaný kostel a farnost. Kousek odsud, směrem na sever je jezero Black Lake. V žádném případě tam nechoď.“
„Proč ne?“
„Straší tam a víš, že to myslím vážně. Kolem Warmhill se rozprostírá Glanceský les a v něm tady v těchto místech, je bunkr z druhé světové války.“
„Na ten se nedá zapomenout.“
„To opravdu nedá… Zhruba v těchto místech ve White Woodu, lese, který ohraničuje naše panství na západě, je zasypaný vchod do dolů a na jih odsud je Stonering – rituální místo, kde se scházeli druidové, ještě když byla Anglie křesťanstvím nedotknutá. Podívej se sem na východ. Nedaleko našeho zámku se rozprostírají v lesích Deepmirské močály. Je tam zřícenina starého mlýna a mohyla. Kousek odsud je chátrající dům.“
„Tam jsem zabila toho feťáka, že ano?“
„Přesně tak. Vede odsud stezka až na pobřeží a tady na útesech Sharp Edge stojí zřícenina majáku. Na kopci kousek odtud je na Deepmirských vrších ruina Akademie.“
„Většinu těch míst si dobře vybavuju. Je tu něco, kde jsem před lety nebyla?“
„Mezi Willow Creek a Sharp Edge jsou Ashburrské vrchy a tady v těchto místech, jen kousek od vesnice je Cisterciácký klášter. Pak je tu ještě jedno zajímavé místo a to severně od vesnice. Z Church Street tu vede strmá cesta vzhůru na vrh Salles, kde stojí strážní věž. Musela být postavená v dávných dobách, snad ještě za Marcuse Gordona.“
„Je toho tu vážně spoustu. Budu si ta místa muset projít, abych měla přehled.“
„To udělej, miláčku, ale dej si pozor – není tu bezpečno. Podíváme se teď k zrcadlu?“ Rachel vytřeštila oči, když to Samuel řekl a s napětím čekala, co na to Kasumi. Uvědomovala si, že setkání s Japonkou může být to poslední, co ji v životě potká. Dobře věděla, že Kasumi je nad její síly a že přímý střet s ní nepřežije.
„Zrcadlo jsem ještě neviděla…“
„Bude to stát za to, uvidíš.“
„Hmm, ale... asi ne. Jsem docela utahaná. Možná večer, až si odpočinu. Spíše mi ukaž Desmonda. Ráda bych ho viděla…“
„Odpoledne obvykle chodí spát, takže bude lepší ho nerušit, ale samozřejmě se na něj pojď podívat už teď. Je to přece tvůj syn!“ Zatímco Cura si oddechla, když Samuel a Kasumi odešli, Rachel v sobě dusila vztek, neboť se právě utvrdila v tom, že Samuel Desmonda považuje za vlastního syna a co hůř – Kasumi má být jeho matka! Rachel si připadala, jako by jí ti dva ukradli syna.    

Ženy se vrátily zpět a Cura byla přesvědčená, že jediná cesta odsud vede po řetězu, který držel výtah. Vedl otvorem skrze studnu až do sklepení zámku. Cura se vytáhla na kabinu výtahu a podala Rachel ruku. Když byly obě nahoře, princezna se chytila řetězu a dala se do šplhání. Nebylo to pro ni tak těžké, jako pro Rachel, ale nakonec obě vylezly až nahoru, kde přelezly okraj studny. V koutě sklepa bylo čerpadlo, které bylo napojené na rozvod vody v zámku i na zahradě. Čerpadlo nedělalo velký hluk, neboť šlo o mnohem modernější a kompaktnější verzi než ta, co zde byla za dob Victorie. Rachel však mnohem více zaujaly police s vínem. Byla tak rozrušená, že alkohol by jí přišel vhod.
„Raději mi poraď, jak se dostat ven a nikoho nepotkat,“ řekla Cura, když jí došlo, na co Rachel pomýšlí.
„Jednoduché…“ řekla Rachel a odhrnula špinavý závěs, který zakrýval starou rezavou mříž. „Starý sklepní vchod, ještě z doby než se postavilo novější křídlo zámku. Dříve se do sklepa chodilo z venku.“ Rachel odklopila západku, jež byla jen z vnitřní strany a mříž otevřela. Provedla Curu uzoučkou chodbou až k dřevěným vratům, které otevřela bez obtíží, neboť klíč byl na věšáku hned vedle.

Obě ženy vyšly ven na čerstvý vzduch a to v zadní části zahrady, nedaleko malých dřevěných vrátek, které byly cestou z pozemků, jež obklopovaly zámek Black Mirror. Na zámek se ani jedna z žen neohlédla a okamžitě utíkaly k vratům. Byla však zamčená a Rachelinino lomcování s nimi nemělo žádný význam. Rachel tedy provedla Curu podél zdi směrem k hlavní bráně zámku. Cestou minuly starou dřevěnou boudu pro zahradníka, kterou naposledy obývala Sheila a také skleník. Ač tomu Rachel ani nevěřila, branka byla odemčená. Edward totiž branku odemknul, už když mu Samuel volal a vzhledem k tomu, že stále probíhala oslava, ji ještě ani nezašel zamknout.
„A teď rychle pryč,“ řekla Rachel a rozeběhla se po cestě.
„Musíme na nádraží a pak na letiště,“ řekla Cura, aby Rachel připomněla, co bude následovat.
Ona však měla jiný názor: „Nejprve pojedeme do mé vily ve Walesu.“
„Tvé vily?!“
„Vlastně teď už moje není, ale potřebuji si odpočinout a v klidu se vyspat. Také se najíst, umýt,…“
„Neměla jsi to tak pohodové jako já.“
„Ani zdaleka ne.“

Samuel dovedl Kasumi do dveří vedle své ložnice, kde byl dětský pokoj. Na posteli tu spal Desmond.
„Tvůj syn, miláčku,“ řekl Samuel tiše, aby chlapce nevzbudil.
„Myslíš, že si na mě zvykne? Jsou mu už čtyři.“
„Ještě je malý a zvykne si, uvidíš. Pomůžu ti se vším, co bude třeba, Kasumi. Stále mu o tobě vyprávím… Ví, že jsi jeho matka, přestože tak docela nechápe, co to znamená, ale zvykne si na tebe.“
„Nikdy jsem nevychovávala děti. A to jsem porodila dvě…“
„Nemysli na to, Kasumi. Teď máš další dítě a tohle bude mít šťastný život. Ty mu ho zajistíš, o tom nepochybuji. Vrátíme se do haly?“
„Asi ano. Dole je dost jídla a po cestě mi pořádně vyhládlo.“
„Vem si, na co máš chuť.“
„Ráda.“ Vyšli na chodbu a tady Kasumi Samuela zastavila. „Možná bych ti to neměla říkat, ale chci, abys to věděl. Bála jsem se toho, až se zase setkáme. Měla jsem hrozný strach, že až se vrátím na Black Mirror, najdu tě s jinou ženou a o mě nebudeš jevit sebemenší zájem. Ty jsi ale vydržel čekat celé ty roky…“
„Protože tě miluju, Kasumi. Miluju tě a nechci o tebe přijít. Ty jsi totiž jediný člověk, kterému ani trochu nevadí, co jsem v minulosti provedl. Nepřijdu ti špatný proto, že jsem zavraždil několik lidí, nebo kvůli tomu, že jsem se stal obětí temných sil. Nejde ale jen o mne, ale především a hlavně o tebe – čekat na ženu, která je tak upřímná, milující a krásná…“ „Krásná?“
„Krásná na těle i na duši. To čekání za to stálo.“
„Takže určitě se mnou nechceš být jen kvůli naší minulosti? Nejde ti jen o to, mě učinit šťastnou, protože mě lituješ?“
„Ale prosím tě, jak tě to napadlo? Jistě že tě lituji a chci, abys byla šťastná, protože si to zasloužíš, ale to není zdaleka jediný důvod, proč chci být s tebou. Není to o pocitu, že ti něco dlužím nebo o snaze získat tvůj vděk, to rozhodně ne.“ Kasumi se usmála a Samuela objala. „Mě to zkrátka přijde jako sen… Jak to, že zrovna mě může někdo tak moc milovat?! Jak je možné, že já, zrovna já budu bydlet na zámku a to v klidném místě, na kterém jsem si vždycky přála žít. Budu mít po boku muže, který mi dá opravdovou lásku.“
„Jen na krátký čas… Dlouho tady nebudu…“
„Ale no tak – o tomhle ani nemluv. Nebudeme na to myslet, ani o tom mluvit.“
„Máš pravdu, promiň mi to. Půjdeme už dolů?“   
„Určitě. Mám hrozný hlad.“    

Dole v hale zatím Sakura vyhledala Parvati, která se ostatním stále stranila. Cítila se hrozně, neboť na zámek se vrátila žena, kterou strašlivě nenáviděla. Měla za to, že Kasumi ublížila Samuelovi, ale když nyní viděla, jak vedle své milé Japonky září štěstím, nemohla Kasumi nic vyčítat. Uvědomila si, že případný vztah se Samuelem navždy krachl a teď měla žít na zámku a sledovat jak je šťastný po boku jiné ženy. Bylo to pro Parvati hrozně těžké a nevěřila tomu, že si zvykne. Sakura si Parvati prohlížela a doufala, že něco pronese. Místo toho mlčela a tak rozhovor započala Sakura.
„Ahoj, Parvi. To naše minulé setkání za moc nestálo, ale navrhuju na něj zapomenout.“
„Tak snadno to nepůjde!“
„Proč seš tak ostrá? Podívej, povím ti to takhle – přestaň okamžitě brát anabolika, jinak dostaneš výpověď a budeš si hledat nejenom novou práci, ale i domov.“
„Chceš mě vyhrožovat?“ vykřikla Parvati, kterou to velice rozčílilo. Sakura se až podivila nad Parvatinou reakcí. Vzruchu si všimla i Kasumi.
„Co se to tu děje?“ zeptala se.
„Je to ztracená existence, sestřičko. Vyjela na mě, že prý ji vyhrožuji a přitom chci jen pomoct.“ Blízká přítomnost Kasumi Parvati nedělala dobře. Černoška v porovnání s Kasumi sice vypadala jako obryně, ale přesto se nezdálo, že by se jí Asiatka bála. Parvati si dala ruce v bok a rozkročila se. Kasumi přesto její postoj ignorovala a přistoupila až k ní. Pohlédla jí s klidem do očí a viděla v nich marně skrývanou zlost.
„Původně jsem ti chtěla dát ještě šanci, ale když tě tak vidím… zapomeň na ni. Ještě teď večer se sbalíš a vypadneš odsud.“ Parvati se rozšířily oči překvapením. Pootevřela ústa a nevydala ani hlásku. „Užíváš prášky, které ničí tvé tělo i mysl. Jsi závislá na anabolikách a tohle ve svém domě trpět nebudu.“
„Tohle je můj domov! Žiju tu už léta, na rozdíl od tebe! Samuel mě odsud nevyhodí!“ zařvala na celou halu Parvati. Všichni ostatní se na ni otočili a sledovali další dění. Kasumi pokračovala s klidem:
„Samuel tě možná nevyhodí, ale já ano! Nechal to na mě ať rozhodnu a já jsem rozhodla. Do půlnoci budeš pryč.“
„A když ne?!“
„Pak tě odsud dostanu násilím. Ohrožuješ mě, Samuela, mého syna, sestru, zkrátka všechny, co tu žijí. Nezůstaneš tady, to mi věř.“
„Myslíš, že se tě budu bát?!“
„Je mi jedno, jestli se budeš bát nebo ne, ale v zájmu zachování zdraví i života ti radím odejít sama.“ Kasumi se otočila a nasupená Parvati do ní strčila, až Japonka málem upadla. Sakuře instinktivně sjela ruka na opasek, ale uvědomila si, že Valkýru, svoji oblíbenou pistoli, nemá. V hale bylo ticho a všichni s napětím očekávali, co Kasumi udělá. Stála nyní zády k Parvati a sledovala ji přes rameno. Neobvyklou rychlostí se otočila a udeřila Parvati pěstí do levé tváře. Černoška pootočila po nečekaně tvrdém úderu hlavou a z úst jí vyteklo trochu krve. Kasumi se otočila kolem své osy a kopancem opět udeřila Parvati do tváře. Poté jí podrazila nohy, a aby ji dostala k zemi rychleji, udeřila ji při pádu přímo do nosu. Parvati dopadla zády na podlahu a ta ji pořádně zabolela. Kasumi se nad Parvati shýbla, napřáhla se rukou a semkla ji v pěst. „Do hodiny vypadneš, jinak tě zabiju!“ Poté se Kasumi narovnala a přešla ke stolu s chlebíčky. Velice ráda se do nich zakousla, ale stále po očku sledovala Parvati. Skutečnost, že statnou černošku poslala k zemi, ji těšila, ale dobře si uvědomovala, že Parvati se nebránila a ani se nesnažila údery blokovat. Byla spíše překvapená z toho, že si na ni Kasumi vůbec troufla. Příště to tak rozhodně nebude. Ke Kasumi přišel Samuel, ze kterého dobrá nálada rázem opadla.
„Měl jsem ji vyrazit už dávno,“ řekl.
„To jsi měl, ale brzy od ní bude pokoj. A to definitivně.“
„Počkej, ty chceš říct… že neodejde?“
„Spíše bych řekla, že ne, ale můžu se plést, obzvláště, když její psychika je zdevastovaná podobně, jako její tělo.“
„Má ho hrozně silné.“
„To má a neřekla bych, že to je jen iluze vytvořená nadměrným užíváním steroidů. Musela na sobě velice tvrdě dřít a tak očekávám, že s ní bude těžké pořízení, ale měla jsem na mysli všechny ty vedlejší účinky, které jdou ruku v ruce s dlouhodobým užíváním anabolik. I kdyby odešla, nečeká ji kdovíjak dlouhý a pohodlný život kvůli nemocem, jež se brzy dostaví. A ech, promiň, nechtěla jsem ti připomínat…“
„To je v pořádku. Mluv otevřeně, vždyť já jsem s tím smířený. Vím, co mě čeká a vyrovnám se s tím. Bude lepší mluvit narovinu než chodit kolem horké kaše.“
„Chci říct, že nikdy nechci skončit jako ona. Hodně jsem na sobě dřela, abych měla skvělou fyzičku, ale zajít takhle daleko, to bych opravdu nedokázala. Přemýšlím, co by mě mohlo dohnat k užívání steroidů a vážně mě nic nenapadá. Nechtěl bys, abych měla takové tělo, že ne?“
„To rozhodně ne!“ zhrozil se Samuel. „Jak tě to vůbec napadlo?“
„Držíš si jí tu celé roky. Je to jediná žena na zámku. Skoro bych si myslela, že se ti líbí.“
„Ani trochu, to mi věř. Parvati mi před lety hodně pomohla a nebýt jí byl bych možná mrtvý. Spřátelili jsme se a myslím, že ona zašla dál a zamilovala se do mě. Ač jsem k ní lásku necítil, bylo mi jí líto a chtěl jsem, aby se měla dobře. Proto zůstala na zámku tak dlouho. Jenomže co je moc, to je moc. Kolikrát jsem jí to jen říkal, aby se steroidy přestala nebo aby se šla léčit ze závislosti, jenže ona neposlechla. Už když jsem ji poznal byla na ženu velice urostlá, ale tehdy ještě měla své kouzlo a byla mi sympatická. Dnes je vyloženě ohavná a ženu připomíná jen vzdáleně. V obličeji vypadá na čtyřicet, umělá prsa na takhle velkých prsních svalech působí neskutečně nepřirozeně a hnusně, ramena má tak široká, že se musí natočit na bok, aby prošla dveřmi, všude na těle jí vystupují žíly, každou chvíli má zdravotní problémy - nejčastěji se srdcem a dechem a ten celkový dojem z ní... Prostě ohromná, agresivní a násilná hromada svalů. Budu jedině rád až odejde, ale přesto - zbudou mi na ni i pěkné vzpomínky a nadále si budu přát, aby zachránila alespoň svoji psychickou stránku.“
„Její vzezření není důvod proč ji vyhazuji. Nemyslím, že ve své podstatě je zlá, to z ní dělají steroidy, ne ty svaly. Ona může mít nemoc při které má člověk neustále pocit, že je málo svalnatý. Je to trochu podobné anorexii, kdy si o sobě zase dotyčný myslí, že je moc tlustý. V obojím jde o psychickou nemoc, která ale nedohání člověka k násilí. Parvati se rozhodla vytlouct klín klínem a to byla chyba. Měla raději přitvrdit na tréninku nebo začít se speciálními dietami, ale ona zvolila zdánlivě nejlepší variantu – ta sice je rychlá, ale zároveň nebezpečná. Je potřeba nejen, aby přestala užívat anabolika ale taky aby se vyrovnala sama se sebou.“
Kasumi dojedla poslední chlebíček na který měla chuť a otřela si pusu. „Cítím se docela unavená. Asi se půjdu na chvilku natáhnout nebo alespoň posadit. Ráda bych ale ještě viděla ty zbraně, co jsi sehnal. Doufám, že to nejsou nějaké šmejdy. Něco jiného je opravdová zbraň a něco jiného jen replika vhodná k vystavování. “
„Kdepak. Pojď, zavedu tě nahoru a můžeš se sama přesvědčit.“

„Tak tady máme tu posilovnu.“ řekl Samuel a ukazoval Kasumi prostornou místnost v prvním patře novějšího křídla zámku. Kasumi si se zájmem prohlížela stroje na posilování, boxovací pytle, činky, žebřiny i další věci, které při svém fyzickém tréninku využívala. Nechyběl tu ani boxerský ring.
„Vypadá to skvěle. Moc děkuju.“
„Nemáš absolutně zač. Tvé tělo je pro tebe hrozně důležité a já chci abys měla možnost na něm pracovat.“ Kasumi se usmála a jemně chytla Samuela za ruku.
„A teď vážně. Říkáš to pro to, že se ti mé tělo líbí nebo protože si uvědomuješ případná nebezpečí, která vyplývají už jen z toho kde žijeme a tak chceš mít po ruce něco jako ochránkyni?“ Samuel si Kasmi dobře prohlédl a v mysli si přehrával tělo své přítelkyně bez oblečení.
„Jsem prakticky uvažující muž, miláčku. Nicméně se mi líbí jak vypadáš. Neumím si tě představit jako boubelku ani jako hubenou ženu, které na těle vystupují žebra.“ Samuel dal své milé pusu a všiml si, že zde nejsou sami. Do posilovny přišla také Parvati.
„Ehh, Samueli, Sakura mě pro tebe poslala. Prý by chtěla vědět, kde má svůj pokoj.“
„Půjdu jí ho hned ukázat. Myslím, že ten svůj pokoj jí přenecháš, Parvati. Já tě tu totiž už nechci vidět.“ Parvati za Samuelem zavřela dveře a přitom nepřestávala sledovat Kasumi, která si nyní prohlížela regály se zbraněmi. Těšilo ji, že Samuel získal takové věci. Byly tu mnohé dýky a nože, katana, naginata, nunčaky, a další typicky japonské zbraně. Parvati mezitím uchopila železnou tyč, na kterou se přidělávala závaží. Téměř nehlučně se přiblížila ke Kasumi. Oběma rukama pevně stiskla tyč a zvedla ji do výše.
„Už sis začala balit? Být tebou si pospíším. Já jsem tam dole nežertovala,“ řekla Kasumi, která dobře slyšela, že tu žena je. Otočila se a hned nato ji Parvati udeřila tyčí do břicha. Kasumi vykřikla bolestí, předklonila se a chytila za bolavé břicho, které dostalo tak tvrdou ránu jako snad ještě nikdy.
„Promiň, Kasumi, ale pro mě je to ta nejlepší možnost,“ řekla Parvati a přirazila Japonku k regálům. Kasumi se pokusila Parvati přetlačit. Víc než o pár centimetrů s tyčí však pohnout nedokázala a to ani přesto, že napínala svaly, jak jen mohla. Parvati byla zkrátka silnější, ale Kasumi neztrácela hlavu. Kopla Parvati do boku, což ovšem s černoškou ani nehnulo a poté jí podrazila nohy. Parvati sice neupadla, ale zavrávorala a povolila stisk tyče, kterou jí Kasumi vytrhla z rukou a okamžitě jí jedním koncem udeřila do tváře. Parvati klesla na kolena s ošklivě roztrženým rtem. Kasumi poodstoupila stranou, přičemž s naprostou přirozeností a bez sebemenšího zaváhání efektně protočila tyč nejprve v obou a poté jen v jedné ruce, čímž jasně ukázala, kdo z obou žen takové zbrani opravdu vládne. Parvati se zvedla a narovnala. Byla téměř o hlavu vyšší než Kasumi a měla podstatně robustnější tělo, přestože ani Kasumi nebyla nijak útlá a na ženu měla hodně svalové hmoty. Parvati přešla do bojového postavení, podle kterého Kasumi poznala, že její protivnice se bude snažit o karate. To pro Kasumi nebylo vůbec cizí, neboť sama ho ovládala velice dobře. Parvati se vbrzku stala terčem tyče vedené Kasuminou rukou, ale dokázala uhýbat, přičemž couvala směrem ke dveřím. Musela uznat, že Kasumi je velice schopná a to i přesto, že není ve své kůži. Parvati tedy musela využít své síly, což se jí podařilo, když se proti Kasumi rozeběhla a dokázala tyč zachytit. Pořádně zabrala a vytrhla ji Kasumi z rukou. Hned nato ji udeřila jedním koncem do břicha. Kasumi opět vykřikla bolestí a ustoupila dozadu. Její vyceněné zuby a nenávistný pohled naznačoval, že porážku nepřijímá. Tělo ji bolelo, ale přesto se dokázala narovnat. Ohnala se po Parvati pěstí, ta ale snadno Kasuminu ruku zachytila. Vložila jí tyč pod rameno a vší silou zapáčila směrem nahoru. Kasumi luplo v rameni a její kloub se uvolnil. Jasně cítila, jak se o sebe otřely kosti. Kasumi řvala jako zraněná lvice. Parvati se tyčí pořádně napřáhla a udeřila Kasumi do žeber. Kasumin šílený bolestivý řev musel být zcela jistě slyšet až v hlavní hale, což Parvati nijak nevyhovovalo. Z úst Japonské bojovnici tekla krev, její hrudník byl jako v jednom ohni, vykloubené rameno způsobovalo hrozné bolesti a břišní svaly se jí ještě teď třásly vinou úderů. Možná by byla schopná se uklidnit, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala se přimět k útoku. Nohy se jí málem podlamovaly, ale teprve po Parvatině ráně pěstí do tváře, padla k zemi. Srážka s Parvatinou pěstí byla děsivá a Asiatka mohla být ráda, že krom krvavých slin jí z úst nevylétly i zuby. Kasumi se zdravou rukou držela za zlomená žebra. Věděla, že na Parvati nestačí, ať už udělá cokoli. V žádném případě však nemínila vzdát svůj boj, přestože snaha byla marná. Za hlasitého sténaní se jí podařilo postavit na nohy, načež Parvati pevně uchopila tyč a švihla s ní Kasumi do zad. Kasumi zvrátila hlavu dozadu, udělala krok vpřed a ze svých úst vydala další zoufalý výkřik. Parvatina další rána byla mířená opět na Kasumino břicho. Kasumi se předklonila a padla k zemi. Bolest, která projížděla jejím tělem, byla strašlivá. Zvracela nejen zbytky jídla, ale i krev.  Do toho hlasitě skučela a sténala. Od řevu jí bolela i ústa. Po tváři jí tekly slzy kvůli nesnesitelné bolesti. Z jazyku, do kterého se zakousla, tekla krev. Prsty na rukou se jí třásly. Byla bezmocná a na kolenou. Parvati se rozkročila a zvedla tyč až nad hlavu ve snaze rozdrtit Kasumi další ranou lebku. „Promiň,“ řekla, „ale nemůžu jinak.“
„Nééé!“ zařval Samuel, který právě vtrhnul do dveří a rozběhl se k Parvati. Ta se otočila, aby zjistila, co přesně se děje a hned nato ji Samuel strhnul k zemi. Rychle ho od sebe odstrčila a zvedla se. Samuel tak rychlý nebyl a Parvati ho vyřídila ranou pěstí do žaludku. V posilovně ovšem už byla i Sakura, a když viděla, že Parvati vyřídila nejen Samuela, ale především i Kasumi, neměla odvahu se jí postavit přímo. Regály se zbraněmi ji však zaujaly a okamžitě se rozběhla k nim. Parvati poznala, že situace se pro ni značně zhoršuje, a když se v rukou Sakury objevily vrhací nože, urychleně vyběhla ven. Jeden z nožů se zabodl do stěny na chodbě, jen pár centimetrů od Parvatiny hlavy. Ta běžela ke schodišti. Cestou srazila Edwarda, který taktéž pospíchal zjistit, co se děje. Parvati vyběhla hlavním vchodem ze zámku, ale v patách měla i nadále Sakuru, která se ji snažila noži zasáhnout. Během pobytu v Africe se sice častokrát bavila vrháním nožů a aplikovala to i v praxi na zvěři i lidech, ale zasáhnout Parvati se jí nepodařilo. I když vyčerpala zásobu nožů, nemínila nechat Parvati uniknout. Dostihla ji až u hlavní brány, kde se Parvati otočila připravena Sakuře čelit. Ta se s ohromným vztekem pokusila Parvati udeřit pěstí do obličeje. Místo toho však sama dostala ránu, která jí zlomila nos. Parvati ji chytila za košili, s lehkostí zvedla kousek nad zem a odhodila o několik metrů pryč. Sakura se nemínila vzdát. Zvedla se a opět se vší silou rozeběhla proti Parvati ve snaze ji strnout k zemi. Parvati jen uhnula a strčila Sakuru hlavou proti zdi. Sakura padla k zemi a z rozražené hlavy jí tekla krev. Parvati se ohlédla k zámku a uvažovala o návratu.

„Proboha, Kasumi, co ti je?“ snažil se Samuel zjistit, jaká zranění jeho milá utrpěla.
Kasumi se klepala a upadala do šoku. Snažila se dýchat jen minimálně. Každý nádech ji ale i tak způsoboval bodavou bolest.
„Klid, lásko, buď v klidu a nehýbej se. Vydrž.“ Samuel se rozběhl k telefonu. Cestou potkal Edwarda a Marka. „Dobře, že jste tu. Rychle Edwarde, volejte záchranku a ať si sakra pospíší. Vy Marku buďte s ní, zkuste jí uklidnit, má něco zlomeného, asi žebra a…“ Samuel déle neváhal, zaběhl do svého pokoje, kde vytáhl ze šuplíku starý revolver a běžel ven. Uvědomoval si, že v nebezpečí není jen Kasumi. Před bránou zahlédl Parvati a také bezvládné Sakuřino tělo. Okamžitě namířil zbraň a vystřelil. Parvati došlo, že musí zmizet a to nadobro. Rychle přelezla bránu, přičemž byla pod Samuelovou palbou. Netrefil ji a ona utíkala co nejdál od zámku. Samuel neměl čas ji pronásledovat, kvůli Sakuře, která vypadala na první pohled mrtvá. Samuel se k ní sklonil a poznal, že dýchá, načež mu spadl kámen ze srdce. Byla v bezvědomí. Zkusil ji mírně poplácat po tvářích ve snaze ji probrat, ale nebylo to nic platné. Z rány na hlavě tekla krev.


 
Velká Británie – Wales – Vila Gordonů

Vila ve Walesu se od Rachelininy poslední návštěvy nijak zvlášť nezměnila. Jinak na tom byla bažina, kterou nechal Samuel likvidovat už počátkem roku 1995 a která byla nyní zcela vysušená. Na bažinu však Rachel neviděla, neboť stála společně s Curou před hlavní bránou na pozemek a nevěděla jak se dostat za ni. Cura tomu nevěnovala přílišnou pozornost, neboť počítala s tím, že zvládne zeď přelézt, když jí Rachel udělá stoličku. Jediným problémem byly ozdobné ostré bodce na zdi, ale princezna věděla, že když bude opatrná, nic jí nehrozí. Zatím prohlížela vytesané torzo ženy s blanitými křídly, jež bylo nad bránou.
„Když to vidím, hned si vybavím Samaela…“ řekla Cura.
„Samael je mnohem ošklivější a nemá prsa. Povím ti – docela mě zajímalo, co by se stalo, kdyby některou z nás oplodnil.“
„K tomu nemohlo dojít,“ řekla Cura. „Od jisté chvíle je Samael neplodný.“
„Když ho Mordred porazil a svrhl do Pekla, Samaelův otec nebyl zrovna nadšený…“ usmívala se Rachel.
„A nebyl nadšený, ani když Samaela přemohla Kasumi. Teď je Samael černou ovcí rodiny, ale byla bych radši, kdyby byl mrtvou ovcí.“ Cura přešla ke zdi. „Pomoz mi nahoru. Vylezu na zeď a podívám se do vily, jestli v ní nebudou náhradní klíče.“
„Měly by být. Vždycky se dávaly do patra do pracovny.“ Rachel semkla ruce k sobě, aby na ně mohla Cura vylézt a poté se vytáhnout na zeď. Opatrně překročila železné bodce a seskočila dolů. Po nízké nahnědlé trávě se vydala okamžitě k vile. Ta nebyla ani zpoloviny tak rozlehlá jako zámek na Black Mirror, ale přesto šlo o honosné sídlo, které mohl Gordonům závidět kde kdo. Vila a okolní pozemky však byly od nejbližší vesnice vzdálené skoro osm mil a tak sem chodíval jen málokdo. Cura přišla k hlavním dveřím a zabrala za kliku. Bylo zamčeno. Jedinou cestou dovnitř se zdálo být okno, jenomže všechna byla zasklená a zavřená. Princeznu napadlo, že si sundá oděv, omotá ho kolem ruky a sklo rozbije, ale stejně se bála, že se pořeže. Rozhlédla se okolo ve snaze najít něco těžkého na rozbití skla. Nenašla však nic a tak se vrátila k bráně.

„Už máš klíč?“ zeptala se Rachel.
„Ne. Vila je zamčená a…“
„No jistě že je, ty huso.“
„Přestaň mě urážet!“ vykřikla Cura. „Už toho mám dost! Lilith se v tobě spletla – nezměnila ses k lepšímu. Jsi stále ta namyšlená mrcha, která opovrhuje druhými.“
„Co ty o mně můžeš vědět?!“
„Nic moc. Vím všechno jen z doslechu. Lilith se o tobě občas zmiňovala. Uvědom si, že ona se mohla na svět dívat očima různých lidí a přestože nikdy nemohla slyšet zvuk, naučila se už před mnoha lety špičkově odezírat od úst. Takže nejen, že má paní mluví stovkami jazyků, ale také dobře pozná, co kdo říká. Kasumi začala sledovat už od té doby, co mi předpověděla budoucnost a dozvěděla se, že to ona přemůže Samaela. Za to ji má paní obdivuje a má ji ráda. Byla ale chyba tě poslat zpět v domnění, že mi budeš prospěšná a že o Kasumi se už nebudeš starat.“
„Milá princezničko,“ řekla Rachel neskrývaje pohrdání, „vím, že Kasumi Samaela vyvolala, že všem jen lhala, že mě připravila o manžela, že mi ukradla syna a že mě poslala do Pekla. I kdybych stokrát chtěla, tak na ni zapomenout nedokážu a už vůbec ji nedokážu odpustit! To ale neznamená, že ji chci zabít a že ti nechci pomoct. Prostě je toho na mě moc! Léta jsem trpěla hůře, než si umíš představit, ale nemysli si, že mě to nezměnilo. Odpusť mi, že se k tobě tak chovám, já jsem jen nervózní. Jsem unavená z toho všeho a skutečnost, že kousek ode mne byla žena, která mě zničila… prostě mě to nasralo.“
„Možná, že Kasumi, i když je tak schopná, tak je to ve skutečnosti lidská zrůda.“
„Moje řeč.“
„To ale nic nemění na tom, že jsem jí nesmírně vděčná za to, že přemohla Samaela. A žádný špatný skutek nemůže být tak velký, aby smazal skutky dobré. Taky jsem v životě zabila nebo poslala na smrt hodně lidí a v mnoha případech toho lituji, v některých ale ne. A já nevím, co přesně jsi Kasumi provedla, nebo co jí provedl tvůj manžel. Teď mi poraď, kde najít něco, čím rozbiju okno?“
„Zkus se podívat k tomu domku na zahradě. Měl by se rozpadat a určitě nalezneš nějakou cihlu.“ Cura se vydala k zadní zahradě, ovšem že by zde nějaký dům byl, to se říci nedalo. Kamenný plot, za ním zarostlý vodní příkop a na jeho protějším svahu nebylo víc, než rovná, nízkou travou porostlá zem. Cura samozřejmě neměla ani potuchy o tom, že Samuel nechal dům definitivně zbourat a veškeré kameny odvézt. Už nejméně dva roky tu rostla tráva. Cura přešla kamenný most a ocitla se před hrobkou. Do té Samuel nijak nezasahoval, ale stavba vypadala, že už dlouho nevydrží. Po levé straně měla Cura opravený cihlový plot. Původní plot se zřítil už před mnoha lety a právě díky vzniklému otvoru mohla na zahradu těžká technika a to bez toho, že by hrozilo narušení stále stojících starých staveb. Cihly spojené maltou neměla Cura jak uvolnit a do hrobky se jí nechtělo, takže se vydala na pahorek, kde byla ruina starého kostela. Byl v dezolátním stavu – neměl střechu a téměř polovina východní zdi byla v troskách. Cura raději nechtěla chodit až dovnitř, neboť i samotné průčelí nad hlavním vchodem bylo ulomené a drželo jen na jednom konci. Princezna raději obhlédla zeď a vybrala kámen, který nebyl příliš těžký. S ním se vrátila k vile a rozbila okno v přízemí. Poté si sundala kabát, omotala si ho kolem ruky a zbavila se střepů, které zůstaly trčet na svém místě. Protáhla se oknem a stanula v kuchyni. Chodbou došla do hlavní haly, kde byl veliký dubový stůl, krb a piano. Teprve, když pohlédla na dávno vyhaslý a vyčištěný krb, došlo jí jak je v domě chladno.
'Ten dům je udržovaný, ale trvale obývaný nebyl už celá léta,' pomyslela si Cura. Vystoupala po schodišti a dala se do prohledávání pokojů. V prvním byla ložnice, kde kdysi spával Samuel s Kasumi. V dalším pokoji nalezla bývalou ložnici Rachel. Na nočním stolku stál malý rámeček s fotografií. Rachel držela v náruči malé novorozeně a za ní po pravé straně stál Samuel. Vedlě něj stála ještě jedna postava, ale nedalo se poznat jaká, neboť část fotografie byla utržená. Cura si však domyslela o koho šlo.
'Kasumi Sato... Je opravdu předurčena k velkým věcem, jak tvrdí Lilith? Dokázala už hodně a možná zvládne ještě více. Historie je plná lidí kteří vykonali div ne zázraky a to v dobrém i špatném slova smyslu. Třeba se o ní budou jednoho dne psát historické knihy a ona v nich bude představována jako hrdinka moderní doby. Anebo jako netvor v lidské podobě...' Ve třetím pokoji Cura konečně nalezla pracovnu. Pod oknem byl stůl, vedle něj malá knihovna a globus. Cura pátrala po klíčích a začala se šuplíky u stolu. Místo náhradních klíčů narazila jen na stvrzenku o zakoupení dvou letenek první třídou do Caracasu. Incké princezně se okamžitě vybavila událost na Orinoku, kdy jejího syna Pedra a Edwardovu přítelkyni Denise zabili zločinci, toužící po tajemství dlouhověkosti. Cura si dobře uvědomovala také to, že ze všech útočníků přežila jen mučitelka Paola. Napadlo ji, kde je jí asi konec. Cura pohlédla oknem ven a všimla si, že se už stmívá. Raději se vrátila k hledání klíče. Prohledala však všechny šuplíky i poličky, ale klíče nikde. Otočila se ke dveřím a nevěděla, kde dál pátrat. Až nyní si povšimla malého věšáku na zdi, který zpoloviny zakrývaly otevřené dveře. Přivřela je a skutečně nalezla svazek klíčů. Urychleně s nimi pospíchala dolů a cestou přemýšlela, co si od Rachel vyslechne, když venku čeká již skoro hodinu. Odemknula hlavní dveře a pospíchala ven k bráně. Rachel seděla na zemi zády k bráně a pohrávala si s kusem kamenu, který nalezla o kus dál u cesty. Cura rychle odemknula velikým klíčem bránu a už se omlouvala: „Promiň, žes musela tak čekat. Nemohla jsem na zahradě nic najít a ten klíč se taky nehledal snadno.“
„To nevadí. Hlavně, že tu nemusím strávit noc.“ Rachel prošla bránou. „Myslím, že bude lepší, když zamkneš,“ řekla. Cura zastrčila klíč do zámku a nevšimla si, jak Rachel pevně stiskla kámen. Zvedla ho do výše a třískla s ním Curu zezadu do hlavy. Princezna padla omráčená k zemi.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.10.2013, 12:29:40 Odpovědět 
   Zdravím.

Tuším jsi na začátku této série psal něco o tom, že akční a dobrodružné scény již nebudou hrát v tomto pokračování první housle, ale i tak je tento díl napínavý a o překvapení v něm není nouze. Nejenže se říká: "Za vším hledej ženu!", ale také se zde takřka všechny důležité ženské postavy porvaly (a mnohdy bojovaly jako o život). Uvidí se, jak Kasumi dopadne, nejspíš bude potlučená, ale určitě ještě nezemře. Tak se mi zdá, že ona vysněná idylka nebude tou pravou procházkou "růžovým sadem".

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 25.10.2013, 14:41:27  
   Lukaskon: Také zdravím... a děkuji za komentář.
Ano, ano, akčních scén bude méně. Tohle je spíše výjimka potvrzující pravidlo :) Tím nechci říct, že je to naposledy, co se někdo s někým porve, ale bude toho zkrátka méně než v sérii minulé. Na lehčí potyčky však docházet bude, ostatně mezi spoustou postav to vře a jsou tu tací, kteří nechodí pro ránu pěstí daleko.

PS: V souvislosti s vaší přípomínkou ohledně žen mě napadá jedna věc... Totiž už od minulé série muži ustupují do pozadí a ti co zůstávají nejsou kdovíjak akční, abych tak řekl.
Na konci poslední PC hry zůstalo v ději tak málo žen, že by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Tento stav jsem se pak snažil vyrovnat přidáním nových ženských postav, jenže většina z nich je velice výrazná.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
obr
obr obr obr
obr
(Revoluční rok)...
Rebekka
Šedivý klam
Domčuška@liasPoppy
Kapitán Smrt - ...
Siggi
obr
obr obr obr
obr

Sestře a nám
Fantagiro
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr