|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: We are the greatest, kap 10. ::
| KAPITOLA 10. Přátelský souboj |
| |
|
|
Pěkně se mýlila. Lukáš se výpadům úspěšně vyhýbal a rozhodně mu nečinilo problémy útočit. S dřevěnými meči, které měla Jana schované v úložném prostoru pod postelí, se přesunuli na louku za bytovkami. Jana zkonstatovala, že zde bude mít nejlepší výhled, kdyby se náhodou členové, nebo ti, kteří dostali na práci Evino a Dagmařino vysvobození, vraceli na základnu přes louku. Bylo to krajně nepravděpodobné, aby se několik lidí v černých dlouhých pláštích vynořilo z kukuřičného pole, ale zase na druhou stranu už byla tma a nemuseli by vzbuzovat takovou pozornost. Sice byla zvědavá, ale rozhodně se nehodlala snižovat k jejich sledování. Mohlo to být opravdu nebezpečné.
Co to z ní mluvilo? Že by už přestal lektvar působit?
Chvilkové zamyšlení se jí nevyplatilo. Lukáš využil její nepozornosti a prudkým seknutím jí vyrazil meč z ruky. Sice se Jana vzpamatovala a před dalším tahem se skrčila a chtěla mu podkopnout nohy, než to ale stačila udělat, Lukáš naznačil závěrečné seknutí a meč zastavil těsně před jejím krkem.
„Jsi dobrej,“ uznala Jana. „Kde ses tohle všechno naučil?“
„To bys chtěla vědět, viď?“ ušklíbl se, sebral ze země odhozený mečík a hodil ho jejím směrem. Elegantně ho chytila a zamračila se. Opravdu byl dobrý, ale to znamenalo, že ona má pořád co zlepšovat.
„Naučil mě to tvůj otec,“ odpověděl nakonec a mírně se poklonil. Jana mu poklonu opětovala posunkem hlavy a oba své zbraně dali do střehu.
„Není to můj otec,“ odsekla Jana, když odrazila první zaútočení, donutila ho o krok couvnout a sama ho máchla do holeně. Ránu ale včas zastavila. „Máš po noze,“ pousmála se.
„A to mám jako snad skákat po jedný bo co?“
„No jistě, to jsou má pravidla. A to bo se k tobě nehodí, frajírku.“ Lukáš se ani neměl k argumentům. Poslušně si stoupl na jednu nohu, ale jakmile Jana opět zaútočila, ztratil rovnováhu a zakopl. Svůj pád zmírnil dlaněmi.
„Au,“ vyjekl a ve světle vzdálené pouliční lampy se snažil zhodnotit, jak moc si ruce odřel. „To bolí.“
„Jsi přece velkej kluk, tak si vezmi svůj mečík a vstávej, nebudu tu do půlnoci.“ Jenže půlnoc už dávno odbyla. „To už je tak pozdě?“
„Jo, to víš, se mnou čas utíká mnohem rychleji. Tak co, budeme pokračovat?“
„Jistě.“
Z jejich přátelského souboje se začala stávat drsná bitka. Jak noc stárla, jejich rány přestávaly zpomalovat a tvrdě se dřevem mlátili. Pravidlo číslo jedna: Mít naprosto prázdnou hlavu. Na to předtím Jana zapomněla. Teď si ale náležitě vybíjela veškeré emoce. Prostě pro ní na chvíli přestaly existovat. Na tom, co říkala Eva, něco bylo… Opravdu to bylo neuvěřitelně osvobozující. Svoboda…
Když na ní začala jít únava a souboj se stále neblížil ke svému konci, použila Jana jednu ze svých triků. Už to vypadalo, že bude útočit zleva, ale nakonec se rozmyslela a seknutí přišlo z opačné strany. Lukáše to zaskočilo, nestačil včas uhnout a schytal to přímo doprostřed těla. Vyhrkla mu z oka slza bolesti.
„Ale, snad by mladý pán neplakal… Pojď domů, už je pozdě.“
Sebrali se a mlčky zamířili ke garážím. Ticho prolomil až Lukáš. „Proč jsi tak arogantní?“ zeptal se na nanejvýš neočekávanou otázku.
Jana nereagovala. Neslyšně pokračovala v cestě. Už byli skoro u vchodu.
„A co to máš pod polštářem za knížku?“
Zprudka se zastavila. Chytla bratra za rameno a přirazila ho ke zdi vedle vstupního vchodu. „Ty si mi hrabal ve věcech?“ zašeptala mu jedovatě do obličeje.
„No, koukal jsem se jen, co máš pod polštářem. Každá holka si tam něco schovává. Párkrát jsem takhle narazil na zajímavý věcičky. Tak mě zajímá, proč tam máš knížku o… právě takových zajímavých věcičkách.“
„Nehrab mi do věcí,“ zavrčela.
„A do spodního prádla můžu? Ty tvý průsvitný černý tangoše jsou hodně sexy. A to by mě taky zajímalo, proč máš všechny hadry černý.“
„Do toho tobě nic není.“
„Hele, to jsem ještě neviděl, taková ta tvoje kudlička v prádelníku. Rozhodně to je vzrušující.“
Teď Janu vytočil do nejvyšších obrátek. Otáčení koleček v mozku vystoupalo během pár vteřin na maximum.
Lukáš Janu chytl za ramena a otočil se s ní. Teď byla ona přimáčknutá ke stěně. Jemně ji pohladil po vlasech. „Nádherné,“ hlesl. Zpříma se jí podíval do očí.
„Co si to dovoluješ, vůbec na mě nešahej,“ zvýšila hlas a za použití veškerých diplomatických schopností chtěla odejít. Jenže se k ní Lukáš přitiskl. Zneužil své tělesné proporce, tudíž neměla jakýkoliv prostor k obraně.
„Co jsi vlastně zač?“ pokračoval dál nevzrušeně.
„Co to chlemtáš?“ trhla sebou Jana.
„Prohlížel jsem si tvůj mobil.“
„Cože? Vždyť mi vypadl v le…“
„Kde? V lese? A copak jsi dělala v lese?“
„Šla jsem se projít, bydlím na vesnici, to je normální, ne?“ vykrucovala se, ale její lhací schopnosti spadly ze stovky na slabou desítku.
„Ne, u tebe už není nic normální. Viděl jsem tvé věci a především jsem si prohlédl tvůj mobil pěkně zblízka.“
„Tak to je hloupost, nespustila jsem z tebe oči!“
„Ne? A co ta půlhodina, co jsi trávila rozhovorem s mámou v obýváku, na tu jsi zapomněla? Takže se přiznáváš, že jsi mě hlídala. No většina lidí neschovává důležité věci do pokoje.“
„No nejsou zase tak důležité věci.“ Ty schovávala na základně ve skříňce, plášť měl u sebe Pavel (prozatím), Kristýna také dostala nějaké věci na starosti, ale to nejdůležitější měla u Evy.
„Sakra,“ vyklouzlo jí.
Teď očekávala mnohé. Lukáš ji chytl za bradu a začal ji divoce líbat. Než se vzpamatovala, proklouzl jazykem do pusy. Jana ho od sebe prudce odtrhla a vrazila mu pěstí. Přesně tak, jak to udělala Eva, když byly na svém posledním společném tréninku.
Neměla sílu na něj řvát. Ani na něj řvát nechtěla. Počkala, až se vzpamatuje on. „Právě sis to u mě totálně posral, jestli to ještě nevíš. Se mnou není radno si zahrávat. A okamžitě mi vrať ten mobil.“
„Tak na to zapomeň,“ držel se za krvácející nos. Chodník postříkal krví.
Druhá rána.
„Kurva, sama jsi řekla, že to není tvůj otec!“ zařval a do očí mu vtrhla slza bolesti. Popravdě teď Janě bylo jedno, jestli mu nos přerazila nebo zlomila nadvakrát.
„Ne, to není, ale to neznamená, že si budeš brát něco, co jsem ti sama nenabídla. A ten mobil mi vrátíš, jestli nechceš ještě jednu. Doporučuji hned.“
Lukáš neochotně a neohrabaně vytáhl ze zadní kapsy telefon. Rána vypadala opravdu nepěkně a pořád mu z nosu tekla krev.
„Ty debile, má prasklej displej!“
„Jo, to je tím, jak si po mně chtěla, abych skákal po jedný noze.“
„No tak to mi hošánku zaplatíš.“
„Však jsi sama řekla, že to je něco, co si nemůžu dovolit,“ ušklíbl se a drže se za nos zmizel v tmavé chodbě. Tohle bude rušný týden, na který Lukáš rozhodně nezapomene.
Jana domů dorazila až hodinu po bratrovi. Chtěla se trochu uklidnit. Na jednu stranu byla ráda, že se nemusí vracet pro mobil, ale na svého bratra měla takový vztek, že by mu nejraději vrazila ještě jednou. V tom ji utvrdilo, když ho uviděla rozvaleného na své posteli s nějakou knížkou v ruce. Kolem něj byl rozházen obsah úložného prostoru pod postelí.
„To je…“ vykulila oči.
„To je tvůj deník, řekl bych. A myslím, že mi toho budeš muset hodně vysvětlit. No, myslím, že by se tvé mamince nelíbilo, kdyby přišla na to, že její dcerunka se nechala oblbnout nějakou sektou zabývající se okultismem a... Cos to tu psala? Evička, není to ta tvoje nejlepší kamarádka? Ty seš asi úplně blbá, bo co, to nechápeš, že tě nadopovali drogama? Prostě si byla na tripu, na bad tripu. Znáš? Takovou tu drogu, říká se jí LSD, slízneš si obrázek… No a můžeš se vracet i v minulosti…“
„Polož tu věc,“ řekla chladně Jana.
„Ale já ještě neskončil. Jano, ty seš tak naivní. Prostě tě nadopovali. Kolik už z tebe vymámili prachů?“
„Polož tu věc pomalu vedle sebe. Okamžitě zapomeneš na to, že jsi něco takového četl. Jo, máš pravdu, je to jen knížka psaná v ich osobě. Je to moje dílko a nechci, aby to někdo četl, dokud to nebude dopsané.“
„Milá zlatá, dneska ti to lhaní opravdu nějak nejde. Jak mi chceš zabránit to tvý mámě neukázat, když jsem zhruba o hlavu větší a o dvacet kilo silnější? A k tomu přidat historku, že si mě napadla. Můžu říct, že jsi byla chvilku úplně mimo a myslela sis, že tě posedl nějákej démon. A navíc si mě zmlátila tím mečíkem, když sme si dávali přátelskej souboj.“ Tón v jeho hlase zněl výhružně.
„Tak ještě jednou, polož tu knížku pomalu vedle sebe a zapomeň, co jsi četl.“ Jana k němu o krok přistoupila a v plné soustředěnosti luskla prsty. „Tak, teď máme klid jenom pro sebe.“
„Co, podpoříš mou historku a dáš mi ještě jednu do nosu? Nebo do pusy? Jo, myslím, že bych ten jeden zub obětoval. Jen pro to potěšení vidět reakci tvý mámi. Jak ti nechávala tolik volnosti, jak se o tebe nestarala. Myslím, že by si mě možná i otec začal trochu všímat. Možná se daj zase dohromady a o mě bude mít konečně trochu větší zájem než mě jen vycvičit. Jak si to udělala, že o tobě pořád mluví?“
„Nelezu mu pořád do prdele jako ty. Seš pěknej hajzl.“
„Tak to máme společný,“ ušklíbl se a pod hlavu si dal ještě jeden polštář. Janě došla trpělivost. Chytla ho za ruku a silou ho strhla z postele. Zbytek obsahu krabice se rozsypal po zemi.
„Tak dělej, uhoď mě,“ smál se Lukáš. „Mami! Jana se zbláznila!“ zakřičel.
„Řvi! Na mojí mámu! Není tvoje, jen řvi! Jen si zařvi, hošánku, jestli si opravdu naivně myslíš, že mě bude vydírat taková nicka, jako jsi ty, tak se hluboce pleteš. Pokud mě nebo kohokoliv mě blízkého a tím myslím i tu sektu, jak tomu říkáš, ohrozíš, tak ti teprve ukážu, co všechno umím. A myslím, že zrovna dneska bych neměla problém se tě zbavit. Mami!“ poslední slovo zakřičela společně s ním. „Ale maminka tě neuslyší, bráško. Tamhle si lehni na gauč, šoupej nohama a jediný slovo a dostaneš přes tlamu. V tom lepším případě z tebe nezbude nic.“
Na gauč ho osobně dotáhla. Měl tam už připravené povlečené peřiny. „A varuju tě, jestli se zítra byť jen opovážíš se tady dotknout něčeho jiného, než té televize, tak už se nikdy ničeho nedotkneš.“
Ladně naházela věci zpátky do krabice a tu uklidila pod svou postel. Byla po dnešku tak strašně unavená, že neměla chuť ani poslouchat na dobrou noc hudbu. Zalezla si pod deku a uvažovala, kam až by zašla, aby se neprozradilo členství a výcviky. Jistě by ho zlikvidovali nebo by sama dostala příkaz ho zlikvidovat, stával se totiž příliš velkým rizikem. Pokud by se dostal do neoprávněných rukou, oni už měli své metody, jak z člověka vytáhnout důležité informace. Upřímně doufala, že těm, co si vzali na starost Evu a Dagmar, se to nepodařilo.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 36 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 77 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
