obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915265 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39351 příspěvků, 5725 autorů a 389629 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Její meč ::

Příspěvek je součásti workshopu: Řemeslo jako umění
 autor Lyrie publikováno: 10.11.2013, 0:57  
Příspěvek do WS
 

Preta se odvrátila od sálající výhně a otřela si zpocené dlaně do kožené zástěry. V kovárně bylo vedro k zalknutí, měchy vhánějící vzduch do pece temně vzdychaly a z balíku oceli umístěném na kovadlině sršely jiskry. Sledovala mistra mečíře, jak ostrým sekáčem rozděluje paket vyčištěné oceli na několik stejných plátů a znovu a znovu je překládá na další svaření. A zároveň sledovala jeho syna, který v nejzazším koutu temné kovárny popíjel těžké víno a přitom se nevraživě díval na meč, na kterém právě pracoval..

„Pojď sem,“ zavelel mistr, ale místo jeho syna k němu přiběhla Preta. Snad si to ani neuvědomoval, tak byl ponořený do práce, kterou nadevšechno miloval. Snad už zlomil nad svým synem pomyslnou hůl. Preta znovu pohlédla na Jesse, ale ten si pouze dolil pohár. Nechápala ho. Místo, aby se od svého otce učil, dával přednost pití. To ona by se tak ráda učila, ale mistr měl pro její touhy jen málo pochopení. Jako sirotek tu byla pouze trpěná, přestože kovárna měla patřit jednou jí. Jenomže to by otec nesměl kovárnu prohrát v kostkách a následně se pak oběsit. Na matku si nepamatovala, bylo to dávno, kdy podlehla vysokým horečkám.

„Pamatuj si, meč je výsostná zbraň. Nemůže ho nosit žádné hovado, rozumíš?“

Přikývla. Věděla, že těmi hovady mistr nemyslí nic zlého. Prostě meč patřil urozeným pánům a ti jediní si mohli meč z dílny mistra Stana dovolit. Vyráběl skvělé zbraně z damascénské oceli, postup jejich výroby však byl jeho nejcennějším a nejpečlivěji střeženým tajemstvím. Podezírala ho, že ho neřekl ani svému synovi. Jen k ní občas něco zamumlal, tiše, nesoustředěně, jako by ani nepředpokládal, že mu rozumí. Ale Preta rozuměla.

„Meč,“ říkal právě, když kleštěmi vytahoval z pece rozžhavený kus ocele, „meč se skládá z čepele… z jílce…z jílce, křížové záštity a… a čeho ještě?“

„Z hlavice, mistře Stane,“ odpověděla jako poslušný žáček.

„Správně,“ zamumlal a připravil si ocel na kovadlinu. Fascinovaně zírala, jak rychlými, přesnými pohyby kladiva skovává čtyři tyče z různých materiálů do sebe. Jesse mezitím usnul, ani ohlušující rány ani vysoký žár, který se valil z pece jako z dračího chřtánu, ho nevzbudil. Preta zatoužila, aby jí mistr Stane půjčil kladivo a paket oceli. Jenom to zkusit, jen si podmanit ocel a dát jí vytoužený tvar! Ale to Stane nikdy neudělal a Preta pochybovala, že někdy udělá.

Ona tu nebyla proto, aby kovala zbraně, ona tu byla proto, aby se starala o nájemné stáje, které také patřily Stanemu, aby od každého zájemce převzala koně, toho vyhřebelcovala, dala mu nažrat a když byla celý den hodná, dostalo se jí nesmírné cti ho okovat.

Den pomalu přešel do noci a Preta v kovárně osaměla. Měla ráda tyhle chvilky, kdy Stane s povzdechem vzal Jesse do náruče a jako malé děcko ho odnesl do domu. V ten čas kovárna patřila jen jí. Dnešek nebyl výjimkou. Uklidila všechny nástroje a pak chvíli jen tak zírala do pece, kde rudě žhnulo dřevěné uhlí. Musela trochu ustoupit, jinak by jí žár sežehl vlasy, když vtom zakopla o nějaký předmět. Zmateně se podívala pod nohy a spatřila kousek zbraně, která spíš než sem měla patřit na hromadu zmetků.

Sehnula se a zvedla hrubý neopracovaný meč, Jesseho téměř měsíční práci. Neměl už chuť na něm pracovat, proto ho pohodil? Nebo mu vypadl z rukou, když ho otec zpitého zvedal ze země? Ať tak či onak, ta zbraň neměla žádnou cenu. Už ji chtěla hodit na hromadu oceli, která se zítra přetaví, když se na okamžik zasnila. Kdyby… kdyby…

Vlastně to nebyl tak špatný meč. Kdyby ho směrem k hrotu maličko zúžila a snížila tak jeho hmotnost… To by podstatně usnadnilo ovládání zbraně... Kdyby pak trochu rozvinula jílec… Záštitu by maličko ohnula směrem k hrotu, vylepšilo by se krytí v boji. Pak by přidala hlavici a celý meč tak přesně vyvážila… Až se jí zatočila hlava. Zkusmo máchla a překvapeně vydechla. Vůbec to nebyl špatný meč! Jesse si s ním dal práci, ne že ne. Vyrobil ho ze čtyř damaškových tyčí, nakoval ostří, dokonce nakoval i trn z měkké oceli… Proč ho zahodil? Vždyť by stačila trocha práce na něm a… Zamyslela se. Mohla by to udělat? A proč ne? Nejtěžší mužská práce už byla na zbrani odvedena. A ona tu stejně bývá v noci sama. V malém přístěnku hned vedle stájí, kde přespávala, ji nikdo postrádat nebude.

***

Preta si tiše oddechla, když se Jesse podpírán svým otcem konečně vypotácel z kovárny. Chvilku mu sice pomáhal, bušil kladivem do balíku železa podle jeho instrukcí, občas hodil podezíravým pohledem po ní, ale jinak si jí nevšímal. Preta se raději v kovárně moc neukazovala, netrpělivě čekala, až se setmí a pak se tiše vkradla dovnitř. Celé hodiny strávila broušením, čištěním, leštěním…A dnes? Ještě dnes meč zakalí!

Bylo čím dál obtížnější na něm pracovat tak, aby si nikdo ničeho nevšiml. Po nocích, kdy se věnovala zbrani, bývala nevyspalá, unavená, sotva se ploužila stájemi, ve kterých frkala nespokojená zvířata. Jako v mrákotách je obstarala, přičemž usínala za chůze, ale v noci jako by zázrakem ožívala. Jesse se nikdy ani slovem nezmínil, že by meč postrádal, snad měl za to, že ho otec roztavil. Kdyby věděl, že ho upravila k nepoznání, to by se divil!

Usmála se, vytáhla zbraň z výhně a pak ji pomalu ponořila do olejové lázně. Měla neodbytný pocit, že ji někdo pozoruje, ale třebaže vyšla před kovárnu a celou ji obešla, okolí bylo tiché a klidné. Vrátila se zpět a zatímco se meč kalil, připravila si ke spasování křížovou záštitu, kterou celé hodiny předtím připravovala na kovadlině. Výsledkem byla mírně ohnutá podkova zakončená špičatými trny. Věděla, že ji dnes stejně nestihne probít, protože meč bude třeba znovu očistit, znovu obrousit a opilovat, ale byl to nádherný pocit, když se blížilo období, které měla nejraději. Sestavení meče, nakování hlavice a nakonec zdobení. Už věděla, jak ho ozdobí, měla to před očima ode dne, kdy ho spatřila ležet na zemi.

Další noc opět strávila čištěním a broušením. Meč měl nádhernou kresbu, která byla hlavně Jesseho zásluhou. Znovu a znovu přemýšlela, proč tu zbraň zahodil, ale pak jen pokrčila rameny a přitlačila na brusný kámen. Pot se z ní jen lil, přesto si potichu zpívala písničku, kterou ráno zaslechla na trhu.

Následují dny byly tak úmorné, že neměla nejmenší šanci se dostat do kovárny. V městečku se konala veliká slavnost, sjížděli se rytíři ze všech stran a Stanovy stáje se plnily hladovými zvířaty, které bylo potřeba ustájit, nakrmit a vyhřebelcovat. Preta se nezastavila ani na chvilku, byla tak unavená, že usínala v nakupeném seně, ani se nenamáhala přejít do přístěnku. Za pár dní největší nápor ustal a ona si vyšetřila několik vzácných hodin. Tichounce se vkradla do kovárny a rozložila si na pracovním stole části meče. Rozpálila pec do ruda, vzala do dlouhých kleští záštitu a opatrně ji vložila do žhavého popela. V okamžiku, kdy ji probíjela ostrým sekáčem, do kovárny vešel Jesse.

Preta se tak lekla, že uhodila sekáčem místo do záštity do kovadliny. Kovárnou zazněla ohlušující rána, rozezpívaná kovadlina se chvěla jako list pily. Chvěla se i Preta. Jesse se k ní blížil pomalým vláčným krokem kočky a nevypadal ani trochu opile.

„Copak to tady děláš?“ zeptal se pak tiše, řekla by i výsměšně. Jako by si jen potvrzoval, co už dávno věděl.

„Já… já jen…“ Bylo by zbytečné meč schovávat. Jesse to také věděl, přistoupil blíž k pracovnímu stolu a se zájmem se podíval na zbraň. Uznání, které mu na chvilku zjemnilo rysy, však vystřídal vztek.

„To je můj meč! To je přece můj meč!“

„Já…,“ znovu se zajíkla. „Našla jsem ho zahozený! Myslela jsem, že ho nechceš!“

„Co si myslíš, ty malá, drzá mrcho! Že jsem se dřel s přeplátováním jen proto, abych ho pak zahodil?“ Zničehonic vypadala jeho tvář jako maska démona. Oči mu rudě žhnuly ozářené rozpálenými uhlíky z výhně, rty se mu křivily ve strašlivé grimase. Ještě nikdy ho neviděla tak rozzuřeného.

„Jesse…“

„Mlč!“

Poslechla a v duchu se za to proklínala. Proč mu neodsekne, proč ho nepošle ke všem čertům?! Prohlíží si její meč, jako by patřil jemu! Ale on mu opravdu patří, uvědomila si se špatně skrývanou zlostí. Nejen, že ho vyrobil, ale všechny další součásti – záštita, jílec i hlavice – byly vyrobeny z jejich materiálu. Její byla jen práce.

„Tys ho zúžila,“ řekl pak skoro s obdivem. „A ohnula jsi záštitu, chytré, chytré… Žlábek je skoro mistrovská práce…“ Zmlknul, když si uvědomil potěšený úsměv na její tváři, a znovu se zamračil. „Takže ti chybí jen nakovat záštitu. Ukaž ji.“

S odporem ustoupila od kovadliny, aby se mohl podívat. Prohlížel si záštitu s mírným údivem, ale pak se odvrátil a zamyšleně odcházel pryč. Preta se za ním dlouho dívala a v duchu se ptala, co teď Jesse udělá. Řekne otci, že bez jeho svolení používá kovárnu? Že si dovolila pracovat na zbrani, která patřila Jessemu, že k tomu použila drahé suroviny a měla tu drzost se tu chovat, jako by tu byla doma?

Ještě chvilku počkala, jestli se Jesse přece jen nevrátí s otcem v závěsu a nevyžene ji z kovárny pryč, ale když se nic nedělo, trochu roztřeseně se vrátila k práci. Jen co vzala do rukou kleště, už si na Jesseho ani nevzpomněla. Znovu rozžhavila záštitu , navlékla ji na trn a skovala.

***

Ale Jesse na ni nezapomněl a dával jí to každou noc znát. Pokaždé, když si myslela, že je příliš opilý na to, aby v noci přišel, vždy ji nepříjemně překvapil. Přišel nevrlý a čím dál zlostnější, usedl přímo proti ní a sledoval, jak dává záštitě tvar a lesk pomocí brusných kamenů a pilníků, postával nad ní, když v potu tváře vyráběla přeplátováním hranatou hlavici, kterou potom skovala do tvaru trojlístku. Zíral, jak vyrábí rukojeť, jak zatepává tenké měděné drátky do hladkého bukového dřeva a vytváří tak neopakovatelnou načervenalou kresbu. Nemluvil, jen ji pozoroval očima zúženýma do dvou tenkých škvírek. Někdy z něj šel strach.

A pak byl meč hotový. Úplně nakonec ho ponořila do octové lázně, aby vynikla jeho úžasná damašková kresba, tmavé vzory vedle kovově lesklých. S původním torzem neměl vůbec nic společného, jako by šlo o dvě zcela odlišné zbraně. Jesse si to uvědomoval mnohem palčivěji než ona. Ona měla nezměrnou radost, on nezměrný vztek. Ale Preta si nehodlala svou radost nechat kazit. Naposledy přejela smirkovým hadrem meč, aby se leskl, pak s ním párkrát zkusmo švihla a vychutnávala si jemné chvění, které jí probíhalo pažemi.

„Ukážu ho tvému otci,“ řekla pak bez rozmyslu a naprosto ji unikly jeho přivřené oči. „Třeba by mě nechal, abych mu víc pomáhala. Třeba bych mohla jednou dělat meče…“

„To určitě,“ procedil mezi zuby, ale když na něho udiveně pohlédla, donutil se k úsměvu. „Půjč mi ten meč.“

Podala mu ho jílcem napřed. Viděla, jak jeho silné prsty sevřely rukojeť. Viděla, jak o krok ustoupil a jak pak prudce vykročil. Překvapením jenom vydechla. On pak pomocí uhlí a měchů roztopil pec, až žhnula jako rudá ústa. Vzápětí se svěží noční vzduch naplnil odporně sladkým zápachem spáleného masa. Když se začínalo pomaloučku rozednívat, bylo možné ho spatřit, jak cosi zakopává pod stromy za stájemi. Ale nikdo tu, krom něho, nebyl.

***

„Pěkný meč.“ Stane ho potěžkal, párkrát jím prosekl vzduch a něco si mumlal o dokonalé vyváženosti.

Jesse se opíral o kovadlinu a mlčel. Otci se meč líbil, byl jím nadšený. Hledal na něm nějakou chybu, ale Jesse věděl, že žádnou nenajde.

„Výborně, výborně,“ otec pokyvoval hlavou a dokonce se uznale usmál. Pak ale zvážněl a rozhlédl se po kovárně: „A kde je Preta? Měla by vidět, jak se dá udělat pořádná zbraň! V tý holce něco je…“

„Hmm,“ zabručel Jesse bez zájmu.

„Chvilku jsem si myslel, že je to ona, kdo po nocích…“ Větu nedokončil, zavrtěl hlavou a omluvně se usmál, jako by svým podezíráním syna nějak urazil. „Je to dobrý meč, synu. Jsem na tebe pyšný.“

Pak, jako by těch chvalozpěvů už bylo dost, se otočil ke kovadlině a temně zavrčel: „Tak kde je ta holka zatracená?“

„To nevím, otče.“


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 21 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 43 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 salvator 17.11.2013, 0:48:55 Odpovědět 
   Mimochodem, gratuluji!
 salvator 17.11.2013, 0:20:31 Odpovědět 
   Pěkné, Petro, pěkné, sic jen část života Prety, avšak ten nejdůležitější, no a také nejsmutnější. Dala jsi si práci s popisem výroby mečů a to se skutečně hodně cení.
Zdravím tě do tvých kouzelných končin. Dalimil.
 ze dne 17.11.2013, 16:45:04  
   Lyrie: Mockrát děkuji, Dali! I tebe zdravím do Tvých snových krajinek :-)
 Maruška 12.11.2013, 9:42:18 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Veo Ochmanek ze dne 10.11.2013, 20:40:48

   Ne Veo, tu vraždu bych nerozepisovala. Daleko mrazivější jsou jen náznaky - zápach páleného masa, čerstvě vykopaná jáma na zahradě. Lepší, než chlístance a meč nořící se do krajiny břišní s detailním popisem zasažených vnitřností.
 Kaileen 12.11.2013, 0:31:29 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaileen ze dne 11.11.2013, 10:22:07

   Možná by to bylo dopadlo jinak, možná by v sobě našla i jiné vlohy než kovářské... Ale to už by byl jiný příběh :-) Ten tvůj je příjemný tak, jak je.
 Kaileen 11.11.2013, 10:22:07 Odpovědět 
   Ahoj. Nevím, jestli se to hodí vzhledem ke konci, ale krásný příběh. Možná právě tím drsným koncem tak uvěřitelný. Když Preta Jessovi podávala meč, napadlo mě, že to byla z její strany blbost... Což se hned v další větě potvrdilo.

Příběh je dost popisný co se týká samotné práce na meči, přesto přirozeně plyne a podle mého názoru v něm nic nepřebývá.
 ze dne 11.11.2013, 21:29:50  
   Lyrie: Zdravím!

Byla to blbost (naivita, nadšení, radost, touha se pochlubit?, kdo ví), která dívku stála život. Myslím, že i kdyby mu ten meč nepodala, on by to už zařídil jinak, aby ji mohl odstranit.
Děkuji za návštěvu a komentář! :-)
 čuk 11.11.2013, 9:55:27 Odpovědět 
   Vytvořila jsi přiléhavou atmosféru kovárny i té doby, kdy meče měly cenu života. V tvé povídce je tomu paradoxně naopak, a tak vznikl docela hodnotný horor. Být dobrým řemeslníkem se mnohdy nevyplácí, ti méně dobří tě mohou zničit. Myslím, že mrazivý konec nepotřeboval rozvádění. Povídka se mi líbila.
 ze dne 11.11.2013, 21:27:39  
   Lyrie: Moc děkuji, vážím si Tvého komentáře! :-)
 Šíma 10.11.2013, 23:54:41 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkně napsáno. V momentě vraždy jednoho až zamrazí... Škoda té dívčiny, umělo toho sto krát více než náš podlý (a věčně ožralý) hrdina.

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Netuším, zda by detaily toho podlého činu povídce prospěly, ale celkové vyznění je jasné: závist, neschopnost a nenávist (a také ubohost) ze strany syna onoho mistra ve vyrábění mečů (jak se otec mýlil, na to nejspíš nikdy nepřijde). Zatím co láska k řemeslu vyprchala spolu se životem té dívky...
 ze dne 11.11.2013, 21:25:20  
   Lyrie: Zdravím! :-)

A nebo možná Jeese našel cestu zpět k otci, možná, že tahle surová vražda byla přece jen vykoupením pro jeho život, třeba se vzpamatoval a když neměl konkurenci v Pretě, možná v očích otce trochu povyrostl... A pak třeba dělal ještě lepší meče. Kdo ví... Mám ráda otevřené konce.
Moc děkuji za návštěvu! :-)
 Veo Ochmanek 10.11.2013, 20:40:48 Odpovědět 
   @Kalip: Jako se tomu praví v té reklamě na Vodafone -- Taky taky... =)

@Lyrie: Nazdar. :) Nemysli si, neunikneš, taky si do těch jmen rýpnu :) Preta, Jess a Stan? No... NE. :D

Každopádně, tvůj styl psaní se mi "fest" líbí. Je vidět, že něco máš už napsáno, popř. odečteno, nebo spíš něco od obojího ;)

Vyjadřování a atmosféra jsou jistě velkým plus, možná by neuškodila revize dialogů, ale tím nechci naznačit, že by se mi na nich něco nelíbilo, to vůbec ne. ;)

Mno... co vytknout? Snad jen ten moment vraždy... Ruku na srdce... myslím, že ten samotný akt se dal rozhodně popsat mnohem záživněji a autentičtěji.

Hezký večer a já jdu číst dál, ať můžu hodnotit a nominovat ;)
 ze dne 11.11.2013, 21:21:12  
   Lyrie: Viz odpověď Kalipovi.

Detailně, barvitě, záživněji popsat vraždu - inu, jistě by to šlo, nějaké to nervy drásající ustupování dívky, až narazí zády do zdi, pak krouživé Jeeseho pohyby, zúžené oči, kolem rtů ostré vrásky, tvář změněná k nepoznání, meč nořící se do břicha, vyhřezlé vnitřnosti, stříkance krve na zdech kovárny... ale to všechno si přece dokážeš živěji, barvitěji a autentičtěji představit taky taky sám, nebylo nutno o tom podávat podrobnější informace. Myslím, že velice dobře to vyjádřili Šíma s čukem - díky, sama bych to nenapsala líp. :-)
Díky za návštěvu a komentář. :-)
 Kalip 10.11.2013, 20:14:25 Odpovědět 
   Další drsné dílo ve WSku. Četlo se fajn. Jen mi trochu uniká vazba na české řemeslo, ta jména mi moc česky nezní.
 ze dne 11.11.2013, 21:14:36  
   Lyrie: Vazba na české řemeslo - inu, řekla bych, že v Čechách, potažmo v Čechách ve středověku se též kovaly meče, pochybuji, že by zde fungoval nějaký výhradní dovozce ze zemí budoucí EU :-D
Česká jména... ano, rozumím. Jenže musíme brát úvahu, že povídka je situovaná do ranného středověku, že damascénská (damašková) ocel byla kuriozita, něco, co se vyrábělo v cizích krajích a do Evropy se dostávaly vlastně jen celé zbraně buď z pravé nebo nepravé damascénské oceli. V Evropě, ale i u nás se ji pokoušeli všelijak napodobit, např. právě jen složitým svařováním pásků z tvrdé oceli, které se do sebe různými způsoby splétaly. I tyto napodobeniny pak mívaly velmi dobré vlastnosti vhodné pro výrobu chladných zbraní. Pokud někdo ale toto tajemství znal, určitě nepocházel z našich krajů, nebyl domorodec (anebo byl a tajemství si přivezl např. z křížových výprav). Tudíž jsem při psaní povídky rozhodně nevycházela z toho, že pan Pepa Nováků odjel z křižáky do Svaté země a odtud kamsi do Indie, aby se tam vyučil kovářem. Podle mě to byl možná nějaký dávný potomek dávného zbloudilého kováře, dost možná, že k tomu tajemství oceli přišel jinak, možná se odněkud přistěhoval, přitáhl s různými bandami..., každopádně se mi ho nechtělo pojmenovávat typicky česky.
To samé Preta (mimochodem, je to přesmyčka mého jména) - nemohla jsem přece hrdinku pojmenovat Andulka, Božka nebo Lída. Všechna česká ženská jména znějí celkem něžně, ale já potřebovala silnou ženu. Jeese je prostě Jeese, ani nevím, jak jsem na to jméno přišla, nějak mi tam samo naskočilo.
Přesto se za způsobené trauma omlouvám, určitě jsem neměla v plánu se odchýlit od zadání WS - prostě to pak vyplynulo se situace :-)
Díky za návštěvu a komentář :-)
 Maruška 10.11.2013, 15:53:56 Odpovědět 
   Ahoj. Souhlasím s MK - perfektně si zachytila atmosféru kovárny. A i v ostatních ohledech se mi tvoje povídka líbila.
 ze dne 11.11.2013, 20:58:27  
   Lyrie: To jsem ráda, díky! :-)
 MichaelaKrálová 10.11.2013, 13:40:15 Odpovědět 
   Úžasně podaná atmosféra kovárny. Úplně jsem cítila to sálající teplo výhně a slyšela cinkavé údery kladiva. Moc hezká epická povídka.:-)
 ze dne 11.11.2013, 20:58:07  
   Lyrie: Moc děkuji! :-)
 Jarda 10.11.2013, 10:21:37 Odpovědět 
   Dzravím Tě Petro!

Čtuu díla ve WS postupně za sebou a jsi třetí na řadě. Na tvůj profil jsem se podíval až po zkouknutí povídky. Že to napsala ženská ruka, jsem poznal při čtení prvních řádků. V pocitech hlavní hrdinky je cítit něžnost a hebkost, kterou by muž nedokázal vyjádřit. Překvapilo mne, že jako žena píšeš dost detailně o kovářském řemesle, o kterém by podrobnosti měl spíš více vědět muž. Čtení pro mne bylo i dost poučné o tom, jak se takový meč kuje.
Na to, jak je povídka dlouhá, je poutavá a zaujala mne. Jistě znáš, ten pocit, když čteš dlouhé dílo, jak je konec v nedohlednu a člověka to otráví. Opravdu je to moc hezké čtení. Líbilo se mi to.

Nedávno jsem slyšel výrok jednoho pána, jenž komentoval dnešní dobu a hodí se i sem: "Lidi, nebuďte naivní! Lež a nepoctivost vítězí nad pravdou a láskou."
 ze dne 11.11.2013, 20:57:33  
   Lyrie: Zdravím a děkuji za přečtení a komentář. Na Tvé překvapení, že jako žena píšu o něčem tak mužském, jako je kování meče mám jedinou odpověď: my holky z Dračího doupěte si občas musíme poradit, jak umíme. Takže nejenže hledáme poklady a bojujeme s různými příšerami, ale jsme schopné si ukovat i meč. Ovšem daleko snažší je si ho koupit (pokud je dost peněz) nebo ho někomu ukrást (psss, to bych vlastně psát neměla :-D)
Ještě jednou díky!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Jarní den
Radko Vytásek
Posel smrti VII...
Lukaskon
Sněhová beze sn...
Láďja
obr
obr obr obr
obr

Dokola
Martianno
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr