obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915877 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39777 příspěvků, 5840 autorů a 393236 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VII: III - Semeniště zla 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VII - Tvář šelmy
 autor Lukaskon publikováno: 04.11.2013, 23:19  
Krátce před Vánoci se Kasumi vrací na Black Mirror. Zdá se, že rodinou idylku nemůže nic pokazit. Otázkou je, jestli nejde jen o pověstný klid před bouří...
 

22. 12. 1998

Kasumi pustili z nemocnice krátce před Vánoci. V tu dobu Black Mirror již pokryla vrstva sněhu. Edward, který pro Kasumi přijel, zaparkoval u nemocnice. Na parkovišti již čekala Kasumi s batohem, kde byly její osobní věci.
„Samuel zůstal na zámku?“ divila se Kasumi. 'Myslela jsem, že přijede,' pomyslela si a nastoupila do vozu. Edward naložil batoh s Kasuminými věcmi a usedl za volant.
„Nezlobte se na něj paní Kasumi, ale dnes ráno se necítil moc dobře.“
„Bolesti hlavy?“
„Ano, občas ho to trápí.“ Edward nastartoval a vyjel z parkoviště, přičemž mířil nejkratší cestou domů na Black Mirror. Cesta to byla dlouhá a Kasumi tak měla spoustu času se rozhlížet po krajině. Ta však byla zahalená mlhou a tak Japonka neviděla dál než na pár metrů. Projeli mnoha lesy i pár vesnicemi, ale nepotkali vůbe nikoho. Ani auta, ani chodce,... jakoby kraj zničeho nic vymřel. Edward se pokusil mrtvolnou atmosféru zlepšit rozhovorem:
„Paní Kasumi, smím vědět, jak se těšíte na svátky?“
„Nechci se nijak namáhat, dokud nebudu úplně v pořádku. Ty bolesti žeber stále tu a tam cítím a hůře si mi dýchá, takže mě asi nečeká víc než spousta odpočinku.“
„Od toho Vánoční svátky jsou, paní – aby si lidé odpočinuli.“
„Jakoby se lidem muselo ukazovat, kdy mohou odpočívat… Pro mě Vánoce nic neznamenají, Edwarde, a Samuel už to jistě ví. Bylo by dobré, aby ostatní taky.“
„Desmond to vidí jinak. Nemůžu vám do toho mluvit paní, ale…“
„Můžete do toho mluvit!“ zdůraznila Kasumi.
„Zkrátka myslím, že by nebylo vhodné brát Desmondovi iluze. Dětství je doba krásná a člověk by si jí měl užít, dokud to jde, protože svět není tak hezký, jak vypadá.“
„Sám jste to řekl, Edwarde – svět je hnusný, respektive je hnusný pro toho, kdo si na něm nenajde nic dobrého. Desmond je ještě mladý, to ano, ale nechci, aby vyrůstal v domnění, že se k sobě lidé chovají pěkně, že světu vládne láska, že míru se dá dosáhnout, že máme věřit v Boha a že dárky nosí nějaký tlustý trouba. Pak se jednoho dne dostane z té umělé ulity, tak jako já před mnoha lety, a pozná, že mu všichni jen lhali a že o životě neví vlastně vůbec nic.“
„Možná, že život s iluzemi je lepší, než ten bez nich…“ řekl Edward a raději změnil téma hovoru, neboť teď za jízdy rozhodně nestál o to, aby se začal utápět ve vzpomínkách. „Povíte mi prosím, za jak dlouho vám bude zase dobře?“
„Uvidíme, jak to půjde, ale doufám, že do svatby už budu zcela v pořádku. Doktoři říkají, že se to hojí velice dobře, tak snad to bude dobré. Rozhodně léčbu nebudu podceňovat a pokusím se z toho vykřesat co nejdříve, takže většinu času strávím v klidu a v posteli.“
„A… odpusťte, že se na to ptám… ale co Parvati? Víte, měl jsem ji rád. Ona… bývala to milá, usměvavá dívka. Laskavá, přátelská… a taky zamilovaná.“
„Především nemocná, ale to ji neomlouvá. Pokusila se mě zabít – možná kvůli lásce k Samuelovi, kvůli nenávisti ke mně nebo jí jen přeskočilo, těžko říct. No... měla jsem namále.“
„Jsem rád, že jste v pořádku. Jen mi je Parvati líto. Bylo by krásné, kdybyste byli přítelkyně.“
„Nebudu vám lhát – pokud se ještě někdy setkáme, zabiju ji.“ Edward už nic neříkal a to po dlouhou dobu. Měl rád Parvati i Kasumi, ale kdyby si měl vybrat mezi jednou z nich, nedokázal by to.



Velká Británie – Anglie - Black Mirror

Sakura se společně s Markem vrátila z obvyklého běhání. Hned potom zavítala do Samuelova pokoje. Samuel zadumaně seděl u stolu a něco si pročítal.
„Čau,“ pozdravila Sakura a na stůl položila krabičku s léky, „tady jsou prášky na hlavu. Sehnala jsem je ve vesnici. Snad to zabere.“
„Díky, ale mám vlastní zásoby. Každopádně jsem rád, že na mě myslíš.“
„Dneska se vrací ségra, co?“
„Ano, i když říct vrací, není ten nejlepší výraz. Všeho všudy tu pobyla jen pár hodin. Chmm, nemůžu se jí dočkat, věřila bys tomu?“
„Se ví. Milujete se. Jsem ráda za vás oba.“
„Co ty a Mark? Zdá se mi, že jste si padli do oka.“
„Možná… Spíš se jen poznáváme.“
„Tak to začíná…“
„Hele, nic vážnýho z toho nebude, Samíku. Chodíme spolu běhat a to je tak všechno. Jsem za to ráda. Už takhle jsem dost mimo formu, takže je fajn, že mi pomáhá ji zlepšit. Díky němu mám motivaci, nic víc.“
„Jo? Takže až se Kasumi uzdraví, budeš běhat s ní?“
„Ech, no to asi ne.“
„Ale…“
„Podívej, Samíku, Kasumi funguje na mnohem vyšší rychlostní stupeň. S ní nemám šanci udržet krok, vždyť víš, jak je na tom s dechem a jak má namakaný nohy, ne?“
„Dobrá výmluva, když už nic jiného.“

Sakura přešla k prádelníku na kterém byla zarámovaná fotografie Desmonda.
„Co Des? Těší se na mámu? Ví o ní vůbec?“
„Co myslíš, že jsem tady ty čtyři roky dělal?“ usmál se Samuel. „O mámě ví vše, co potřebuje vědět. Zvyknou si na sebe.“
„Ne že bych chtěla rejpat, ale dát Kasumi dohromady se čtyřletým děckem, to nevypadá na ideální dvojku.“
„Na tebe si Desmond už zvyknul a dokonce si tě oblíbil. Na Kasumi si zvykne taky. Neboj se, bude z ní dobrá matka.“
„Rozhodně z ní bude tvrdá matka. Jestli i dobrá, to se teprve uvidí.“ Sakura otevřela okno a vykoukla ven. Padal sníh a jí to přišlo hrozně krásné. „Hele, už zase sněží! Myslíš, že to vydrží? Sníh je fajn.“ 
„To nevím, ale raději to okno zavři. Bude tu chladno.“
„Přemýšlím, že bych se ségrou šla na koulovačku, pokud toho nasněží dost.“
„To klidně běž, ale až se budeš vracet do zámku, vyklepej ze sebe ty hromady sněhu, ať tu není mokro.“
„Jo… ta holka má reflexy jak kočka. Sakra nemůžu jinak než na ni být pyšná.“
„Nabízí se taky závist…“
„Ha, ha, kdepak Samíku, sestřička je pro mě špička, kterou hrozně obdivuju a já bych se za ni rvala do posledního dechu. Nic jí nezávidím, naopak – jsem moc ráda, že je jaká je a i když bych si tu a tam přála mít její sílu, vytrvalost a podobně, tak to není o závisti, ale o touze se ji vyrovnat. Přeju jí jen to nejlepší, to mi můžeš… jé, hele už jedou! Super!“ Sakura zavřela okno a pospíchala dolů do hlavní haly. Samuel ji následoval a cestou se ještě stavil v dětském pokoji pro Desmonda.

Kasumi již brzy stála v hale a Edward jí šel do pokoje zanést věci, Sakura svoji sestru objala.
„V nemocnici jsi mě navštívila před dvěma dny a teď děláš, jako bychom se neviděly půl roku,“ řekla Kasumi.
„Mám tě ráda, sestřičko.“
Kasumi se usmála. „Vždyť já tebe taky.“
„Jak se cítíš? Už je to lepší?“
„Není to špatné. Jsem odpočatá a plná energie, jen kdyby už byla žebra v pořádku. Stále mě bolí…“ Dolů sešel už i Samuel, který byl štěstím bez sebe. Kasumi objal a políbil.
„Teď už bude vše v pořádku, lásko. Vítej do nového života a na zámku, který ti bude říkat paní.“
„Prý ti ráno nebylo dobře…“
„Je to lepší. Obzvláště, když tu jsi. Chtěl bych ti taky někoho představit. Desmonde! Neschovávej se za tím křeslem a pojď se ukázat mamince. Hrozně se na tebe těšila.“ Desmond však rozhodně neplánoval ze svého úkrytu vylézt. „Bojí se tě,“ dodal Samuel.
„Zatím nemá proč.“
Samuel tedy pro Desmonda došel.
„No tak Desi, nezlob,“ řekl mu Samuel tiše. „Víš, co jsem ti o mamince vyprávěl. Nemá ráda, když někdo zlobí, ale jinak je moc hodná a má tě ráda.“ Samuel chytil Desmonda za ruku a přivedl ho ke Kasumi blíž. Klučina si chvíli Kasumi prohlížel a když se na něj Kasumi pousmála, pookřál a řekl:
„Ty jsi maminka?“ Kasumi se pomalu shýbla.
„Ahoj, Desmonde,“ řekla a pohladila ho po tváři. „Budeme tu teď bydlet spolu...“
„Teta taky?“
„Teta? Teta tu bude bydlet taky. Že jo, teto?“ zeptala se Kasumi a otočila se na Sakuru.
„Se ví, že jo. Řeknu vám, lidi, že to je jak sen. Ještě před pár týdny jsem se pekla v tom děsným Africkým vedru, bojovala o holý život ve válkou zmítaný zemi, hlady pomalu chcípala a cedila krev, ale teď, z ničeho nic mám všechno – zázemí, klid, přátele a rodinu. Kruci lidi, já se snad rozbrečím.“ Kasumi se postavila, položila své sestře ruku na rameno a pohlédla jí do očí.
„Už jsme si toho v životě vytrpěly dost. Obě dvě jsme zažily věci, na které by většina lidí psychicky ani nestačila. Měly jsme to těžké, ale zdá se, že se na nás konečně usmálo štěstí.“
„Zasloužíte si ho,“ řekl Samuel. „Co máš teď v plánu, miláčku? Myslím, než se zcela zotavíš?“
„Nic moc. Budu jíst, spát a lenošit. Půjdu do pokoje a zahájím svůj týden nic nedělání. Eh, dovedeš mě tam, Samueli? Nejsem si jistá, jestli bych tam trefila.“

Samuel velice rád dovedl svoji nastávající do pokoje, kterému vévodila veliká manželská postel s nebesy a jemným sametovým závěsem. Kasumi si její pohodlnost brzy vyzkoušela na vlastní kůži.
„Doufám, že tě to moc nezhýčká,“ řekl Samuel.
„Nemyslím. Po svatbě na sobě už zase začnu dřít, ale pokud vážně budeme mít dítě, tak ne nadlouho. Budu se dle toho muset zařídit. Spoustu jídla, spoustu odpočinku, žádná velká fyzická aktivita,… Vlastně stojím na prahu úplně jiného způsobu života, než na jaký jsem zvyklá.“
„Rád ti pomůžu, s čím budeš chtít. Jsem tu pro tebe, Kasumi, vždyť víš. Za pár hodin se bude podávat oběd, mám ti ho sem nechat přinést?“
„Sejít po schodech dolů zvládnu - rozmazlovat mě nemusíš. Ale pokud tu budeš se mnou, klidně poobědvám v pokoji.“
„Skvěle. A co tu budeš celé hodiny dělat? Chceš pustit rádio nebo přinést nějakou knihu?“
„Možná později. Hmm, ta postel je vážně hrozně pohodlná. Nechceš ji taky vyzkoušet?“
„Už teď? Je to ale příjemná myšlenka natáhnout se vedle tebe… Obzvláště když skoro měsíc jsi byla pryč. Mám tu něco, co se ti možná bude líbit.“ Samuel vytáhl ze šuplíku kazetu, kterou následně pustil v přehrávači. Byly to skladby v tradičním Japonském stylu. „To je hra na flétnu šakuhači, jen nevím, co to vlastně je,“ řekl Samuel a natáhl se vedle Kasumi.
„Takováhle klidná pomalá hudba se využívá u meditací. Šakuhači je bambusová flétna o délce asi půl metru a má pět otvorů. Původně vůbec nešlo o hudební nástroj, ale o prostředek k dechovým cvičením. Ehm, nemáš tu flétnu náhodou tady?“
„Bohužel ne, ale ty si poradíš i bez ní, že ano?“
„Určitě jo. Ta skladba je sama o sobě dobrá. Při meditací je možné uzpůsobit frekvenci dýchání dle hry na flétnu. Možná mi to pomůže při rekonvalescenci.“
Do místnosti vstoupila Sakura a okamžitě přehrávač vypnula. „Bože, tak tohle poslouchají pětatřicátníci? Nechte si to na pohřeb a dejte tam něco pořádného. Co takhle Nirvanu, Green day anebo náš Buck-Tick?“
„Tohle je meditační hudba, Sakuro,“ upozornila ji Kasumi.
„Ahá, a já myslela, že sex se za meditaci nepovažuje.“
„K sexu jsme se ještě nedopracovali. To až večer a ty u toho nebudeš!“ řekla Kasumi.
„Potřebuješ něco důležitého, Sakuro?“ zeptal se Samuel.
„Mám na srdci pár věcí, které chci se ségrou probrat.“
„No, nebudu vás rušit. Půjdu se podívat dolů, jestli se už Edward pustil do vaření,“ řekl Samuel, vstal a odešel.

Sakura usedla na postel ke Kasumi.
Pověz mi, Kasumi, - co svatba? Těšíš se?“
„Stále to pro mě nic neznamená. Nicméně rozhodla jsem se ustoupit Samuelovi a vzít si svatební šaty ovšem za předpokladu, že najdu nějaké pohodlné.“
„Samuel mi ukazoval šaty, co tu zbyly po Rachel. Myslím, že se ti líbit nebudou...“
„Nevadí, stejně musím do města, kvůli tetování. Bude to takový dáreček pro budoucího manžela.“
„Tetování… Co myslíš, slušelo by mi taky nějaký tetování?“
„To je tvoje věc. Markovi se to líbí?“
„Héj, co máte všichni s tím Markem?!“
„Samuel se mi v nemocnici pravidelně svěřoval se vším, co se děje, takže jsem v obraze.“
„Ne, to teda nejsi, sestřičko! Mark je… je to můj partner při ranním běhání. Toť vše.“
„Jo? Takže až budu v pořádku, budem běhat spolu?“
„Ty a Samuel jste vážně dvojka. Už jemu jsem říkala, že jsi na mě moc rychlá a moc vytrvalá. Jen bych tě brzdila.“
„Možná, ale zase bys měla motivaci. Navrhuji chodit běhat ve třech. Pak nic nezkazíme, tedy pokud jde opravdu jen o běhání.“
„Sestřičko… já se z tebe snad zblázním,“ usmála se Sakura. „Tak dobře, Mark je celkem fajnovej týpek, a když jsme spolu… no, prostě víš, co chci říct, ne?“
„Že za pár měsíců bude další svatba.“
„Kasumi!“

Odpoledne krátce po obědě se Sakura vrátila do Kasumina pokoje. Byl tu i Samuel a ukazoval své nastávající stará rodinná alba.
„Zdar, lidi,“ pozdravila Sakura.
„Potřebuješ něco?“ otázal se Samuel. „Zrovna tu Kasumi ukazuju moje předky. Tohle jsou fotografie ze svatby mého otce Randala s Elisou.“
„Co se s tvými rodiči vlastně stalo?“ zeptala se Sakura.
„Zemřeli při autonehodě už před více než čtyřiceti lety.“
„Před čtyřiceti lety… a tobě není čtyřicet.“
„Už jsem ti to vysvětloval, Sakuro.“
„Já vím, ale dost blbě se to chápe. Správně by ti mělo táhnout na padesátku. Prostě jsi vynechal pár let života… To je dobře, protože ségra by určitě nestála o padesátiletýho dědka.“
„Markovi je tuším pětačtyřicet…“ řekl Samuel.
„Jo… ale vypadá ještě zachovale. Sakra, vždyť je běžný, že se mladý holky lepí na staré dědky!“
„To ale dělávají kvůli penězům, Sakuro. Mark zrovna bohatý není.“
„Taky neříkám, že spolu něco budeme mít. Je to kámoš a tak to taky asi zůstane, vždyť mě je dvaadvacet! Jsem jako fakt ještě mladá a… no krásná ani moc ne, ale cítím se svěží a plná energie…. I kdyby všechno jinak klapalo, tak při sexu to prostě fungovat nemůže. Víš přece, že mám při sexu ráda drsné…“ Sakura pohlédla na svoji sestru a zarazila se.
„To už jste s poznáváním zašli tak daleko, že víte jak to kdo rád?“ divila se Kasumi.
„J-jo, ségra,“ vykoktala ze sebe Sakura. „Vždyť víš, že hodně žvaním a tam v Kongu nebylo co jinýho dělat než... než žvanit. Dost blízce jsme se se Samíkem poznali, že jo Samíku?“
„Přesně tak.“   
„Ehh, snad abychom s hovorem o vztazích skončili,“ navrhla Sakura a rychle si setřela ledový pot z čela. Nezdálo se, že Kasumi pojala nějaké podezření a Sakura za to byla ráda.  „Ehm, přišla jsem sem hlavně kvůli tobě, ségra. Co takhle zvednout prdel a vyrazit na průzkum?“
„Na průzkum?“
„No jasně. Neříkej, že tě nezajímá, co tady na panství všechno je. Mohla bych tě provézt a na závěr bychom zakotvily v hospodě na pivu, co ty na to?“
„Pravdou je, že prohlídka by neuškodila. Přeci jen si některý místa tady vybavuju jen matně. Půjdeš taky, Samueli?“
„Necítím se na nějaké dlouhé cesty, obzvláště ne v té zimě.“
„Chápu… Tak my vyrazíme. Ty alba si prohlédnu jindy.“

Během pár minut již obě sestry vycházely z brány zámku. Na sobě měly svetr i teplou zimní bundu, neboť bylo opravdu chladno. Venku stále sněžilo a fučel ledový vítr, takže si ženy přetáhly přes hlavu kapuce.
„Hele, nebudeš mít s tím zraněním problémy?“ zeptala se Sakura.
„Běhat určitě nebudu a žádné prudké pohyby také nejsou to pravé. Jinak jsem v pohodě. Jen… trochu mám problém s dechem, takže žádný spěch.“
„Ty mě děsíš! Copak dechový cvičení nezabraly?“ podivovala se Sakura.
„Je to lepší, než bývalo, ale ta plíce to dost odnesla. Když se zhluboka nadechnu, cítím intenzivní bodavou bolest. Doufám, že se to srovná.“
„Srovná, a i kdyby ne, tak tvoji výkonnost to zase tak neovlivní. Pořád budeš nejlepší zabiják široko daleko, jen se budeš muset víc šetřit, což mi připomíná – jak jsi dokázala během těhotenství vykonávat Tokutarovy rozkazy?“
Kasumi nechtěla moc vzpomínat na jedno z nejhorších období svého života, ale chápala, že to Sakuru zajímá.
„Zpočátku to šlo a asi tak do třetího měsíce to bylo bez problému, ale pak… vážně jsem myslela, že mě nechá porodit a do té doby budu v klidu, ale on to úplně ignoroval.“
„Počkej, počkej, tomu nerozumím – chceš tvrdit, že on dělal, jakoby nic?“
„Přesně tak. Bylo to hrozný,“ povzdechla si Kasumi.
„Hlavně to muselo být směšný. Vraždící monstrum s těhotenským břichem… to zní jak titulek bulvárních novin.“
„Když jsem sekala své nepřátele na kusy, tak jim do smíchu nebylo. Pravdou je, že mě dost podceňovali, což samozřejmě nebylo na škodu. Ale oni mě obecně všichni podceňují, protože každý muž v případě ženy věří minimálně jedné věci – že je slabá.“
„Když pak prozřou bývá už pozdě, co?“ rozesmála se Sakura.
„Muži věří, že oni jsou silní a ženy slabé, čímž se stávají ženy silné a muži naopak slabí vůči 'slabším' ženám. Když je pak žena opravdu silná dostává se jí do rukou ohromná výhoda.“
„Podtrženo sečteno – jsi strašně ráda, že jsi žena, protože z toho dokážeš vytěžit podstatně víc, než kdybys byla muž. A já konečně rozumím Tokutarovi, proč místo chlapů cvičil na vražedkyně vás.“
„Měli bychom už vyrazit, Sakuro. Přeci jen pokecat můžeme i v teple. Ještě než ale půjdeme, bych se chtěla ujistit o jedné věci – určitě to tu znáš? Nezabloudíme?“
„V klidu, ségra, nejsem blbá holka, a abych ti dokázala, že se tu vyznám, vydáme se rovnou do lesů.“ Sakura zavedla svoji sestru na sever do lesů a mířila k jezeru Black Lake. Cesta zasněženým lesem byla sice dlouhá, ale ne nudná. Čím víc se blížily k jezeru, tím větší mlha všude okolo byla, takže obě sestry musely dávat dobrý pozor, aby neztratily orientaci. Když se stromy rozestoupily a sestry před sebou zahlédly ohromnou vodní plochu, poznaly, že jsou u cíle.

Kasumi, která tu nikdy v životě nebyla, byla překvapená velikostí jezera. Za jasného počasí bylo možné vidět až na druhý břeh, což ovšem dnes nebylo možné. V blízkosti jezera byla ještě větší zima než kde jinde. Mlžný opar vypadal, že by se dal skoro krájet.
„Tak tohle je slavné jezero Black Lake,“ začala s vysvětlováním Sakura. „Taky se mu říká mrtvé jezero.“ Kasumi musela uznat, že název je to dobrý – atmosféra tu mrtvolná byla a ne málo. „Prý se tu ději zatraceně divné věci,“ pokračovala Sakura.
„Jak to všechno víš?“
„Lidi žvaní a já poslouchám. Uvědom si, že v Harryho hospodě jsem pomalu den co den a pak – Samuel mi řekl spoustu věcí o panství a před tímhle jezerem mě varoval ze všeho nejdříve. Tebe ne?“
„Ale jo, řekl, že se nemám přibližovat k vodě. Za žádnou cenu.“
„To bych ti taky radila. Od jezera táhne až nepřirozený chlad, cítíš to taky?“
„To může být tím, že mrzne a fouká vítr a tady je velká plocha nekrytá stromy, takže je pochopitelné, že nám je větší zima, než v lese.“
„Ten chlad a mlha se tu drží i přes léto, vlastně po celou dobu od chvíle, kdy se v jezeře usadili zdechliny.“
„Co?!“
„Straší tady, sestřičko. Říká se, že v jezeře žijou mrtvoly a vábí pitomce, aby skákali do vody. Takže, kdybys najednou měla z ničeho nic chuť se vykoupat, tak rozhodně ne tady.“ Kasumi vykročila blíž k molu a prohlížela si vodní plochu. Neviděla daleko, kvůli husté mlze. Sakura raději chytila svoji sestru za ruku. „Pojď pryč.“
„Jen klid. Nemám v plánu se tu utopit. Jen mě to místo fascinuje a děsí zároveň. Viděl tu někdo něco?“
„Jo i ne. Říká se, že nějaký harant stáhl do vody svoji sestru. Neznělo by to tak hrozně, kdyby ten kluk nebyl už několik měsíců po smrti. Myslím, že by stálo za to všechnu vodu odčerpat.“
„To by stálo spoustu peněz a práce.“
„Jo, ale vem si, co by se mohlo najít. Jen si to představ – hladina vody klesne na minimum a v bahně se tu budou rochnit čvachtající zombie.“
„Já si něco takového s klidem umím představit, ale co ty? Oživlí mrtví, to je svět hororu.“
„Jenže Black Mirror je horor sám o sobě. Všechny ty příběhy o démonech by mi možná přišly absurdní, kdybych je neslyšela z tvých a Samuelových úst. Takže buďto jsme všichni na panství cvoci, nebo je Black Mirror semeništěm zla.“
„Druhá možnost se pravdě blíží víc, nicméně ani to není zcela přesné. Black Mirror mělo prostě smůlu a Peklo tu vždycky bylo a stále je jasně patrné.“
„Jo a to je právě super. Myslela jsem, že se tu unudím k smrti, ale kdepak. Můžu vést osobní válku proti potvorám, co tu žijí. Střílení lidí není ani zdaleka tak zábavné, jako střílení démonů. Myslím, že začnu právě zde u jezera.“
„Vymlouvat ti to nebudu, ale buď opatrná. Nechci, aby se ti něco stalo.“
„Dám pozor.“ Jen co se Kasumi otočila ve snaze odejít, zahlédla koutkem oka, jak se zčeřila voda.
„Ryba?“ zeptala se.
„Tady ryby nejsou.“
„Raději už půjdeme. Zajdeme na Warmhill, ano? Na kostel a farnost si dobře vzpomínám.“

Na Warmhill byl klid, který jen občas narušilo krákání vran. Ty kroužily kolem kostelní věže, jakoby jim to místo mělo dodat pocit bezpečí. Kasumi nevěřila, že by půda kostela měla jakoukoli zvláštní moc schopnou zapudit zlo. Víru v cosi vyššího odmítala a věřila výhradně svým smyslům. V pravé části hřbitova hrobník Mark právě kopal hrob. V tuhle dobu to byla namáhavá práce, kvůli zmrzlé půdě.
„Tak to je náš hrobník,“ řekla Sakura, „jmenuje se Mark, stejně jako náš sluha, a je to rasista a zmetek.“
„Já vím. Na něj si pamatuji dobře. Nevíš, kdo umřel?“
„Nemám ponětí. Možná jen připravuje díru pro někoho, kdo leží na smrtelný posteli. Prostě nemarní čas.“ Kasumi tomu ale nevěřila. Mark by totiž klidně mohl pár dnů počkat, než mrazy poleví a potom by vykopání hrobu bylo mnohem snazší. Přistoupila až k němu společně se Sakurou.
„Někdo zemřel?“ zeptala se Kasumi. Mark se na ni ohlédl s neskrývaným vztekem.
„Ano, jen škoda, že jste to nebyly vy dvě.“
„Radši drž hubu, ty plesnivej hajzle!“ vykřikla Sakura.
„Povíte mi, kdo umřel?“ zeptala se Kasumi.
„Náš farář. Dnes v noci… přišlo to z ničeho nic.“
„Taky už byl dost starý…“ dodala Kasumi.
„Přesně osmdesát pět let mu bylo.“
„Hmm, je po poledni, tak jak to, že o tom na zámku nikdo neví? Taková zpráva by se přece roznesla, ne?“
„Nestojím o to, aby se to rozkřiklo, alespoň ne teď. Ještě jsem se s tím ani sám nevyrovnal…“
„Co naše svatba? Ohrozí ji to nějak? Máme se se Samuelem brát prvního ledna.“
Mark nevěřícně zakroutil hlavou.
„Zemřel kněz a můj přítel a vás zajímá jen svatba?! To mi ani nepopřejete upřímnou soustrast?“
„Nevím, jak má sestra, ale ode mne by ta soustrast rozhodně nebyla upřímná a já nemám ve zvyku lhát,“ zdůraznila Kasumi.
„Ani jedna z nás jsme ho pořádně neznaly, tak co čekáte?“ dodala Sakura.
„Jste sobecké svině! Doufám, že se co nevidět budete smažit v pekle.“ Zatímco Kasumi si z takovéto urážky nic nedělala, tak Sakuře vzplály oči zlostí.
„Říct mi někdo něco takového v Africe, tak bych mu ustřelila hlavu. S tebou, ty starej páprdo, to ale bude zajímavější.“ Sakura strčila do Marka a ten se zřítil do téměř vykopaného hrobu. Poté popadla lopatu a začala ho zasypávat hlínou. Kasumi ji však zarazila už po druhé lopatě.
„Neblbni. Taky bych toho sráče viděla radši mrtvého, ale na tohle se přijde a půjdeš sedět.“ Sakura se na chvíli zamyslela a poté lopatu hodila do jámy.
„Máš pravdu – nestojí mi za to. Hej, hajzle,“ zavolala směrem k Markovi, který se pomalu zvedal, „jestli, mě za tohle napráskáš, tak se vrátím a dokončím to. Věř mi, že pohřbení zaživa je kurevsky hnusnej způsob smrti.“

Sestry zašly k zadnímu hřbitovu, kde byla hrobka Gordonů. Zastavily se před ní a rozhlédly se okolo. Warmhillský hřbitov byl starý stovky let a mnoho hrobů ani nebylo řádně udržovaných. Mark už byl starý a na svoji práci nestačil. Pochmurná atmosféra hřbitova byla ještě zesílena nepříjemným počasím a mlhou.
„Tohle bude tvoje hrobka, sestřičko,“ řekla Sakura a pokusila se otevřít plechové dveře. Byly zamčené. „Smůla, dovnitř se asi nepodíváme.“
„Nevadí - ani mě to nezajímá.“
„Vážně ne?“
„Je mi jedno, kde skončím, až umřu. Klidně mě můžeš pochovat na zahradě u zámku, když budeš chtít.“
„Hmm, vzhledem k tomu, kde jsme, bych si něco takového neriskla. Co když mě pak budeš chodit strašit?!“
„Tak mě, pro mě za mě, dej zpopelnit a vysyp do moře.“
„Anebo si s tebou posypu chodník, až bude mrznout. Ehh, promiň, neurazila jsem tě, že ne?“ strachovala se Sakura.
„Buď klidná – mě těžko někdo urazí.“
„Dělám si pochopitelně srandu, už jen proto, že ty nás všechny přežiješ!“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 04.11.2013, 23:18:27 Odpovědět 
   Zdravím.

Naše dvě sestry jsou docela "svérázné holky" a nejen na jejich chování a myšlení, ale také komunikaci jsou vidět jejich charaktery. Když se vydaly k jezeru, čekal jsem, zda se něco nestane (a nedojde k něčemu). Ale až na ono zčeření vody nic (třeba je to dobře). Není oním "semeništěm zla" myšleno právě ono jezero? ;-) Jinak je v této části docela hezká zimní atmosféra, a hezky nastíněná budoucnost, kdyby ovšem nad vším nevisel jeden veliký otazník! Na šotky jsem nekoukal, snad jen chybějící uvozovky u jedné přímé řeči. Tak mne napadlo, co naše princezna? Parvati je mrtvá (což nikdo z hrdinů netuší) a Ráchel, ta je také bůh ví kde. A peklo čeká...

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
jeník
(7.12.2021, 01:25)
lucy11
(26.11.2021, 18:28)
louže
(10.3.2021, 15:22)
obr
obr obr obr
obr
Nedostižná - 12...
Anne Leyyd
Portrét hraběnk...
Doll
Za všechno může...
Wheelies Devotee
obr
obr obr obr
obr

Pád
Sonya
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr