obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915732 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39652 příspěvků, 5807 autorů a 392672 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ve znamení kordu XIII ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 06.11.2013, 13:37  
 

Anne Lafleur byla mladá dvacetiletá dívka menšího vzrůstu. Světle hnědé polodlouhé vlasy nosila většinou volně rozpuštěné a její zářící oči měly našedlou barvu. Anne nepocházela z bohaté ani z chudé rodiny. Když jí bylo osmnáct let, odešla od rodičů a už se s nimi nestýká. Napřed pracovala jako pomocnice v jednom krejčovství, ale po čase ji z tama vyhodili. A tak se tak nějak stalo, že začala pomáhat v jedné krčmě, v Johance. Rychle si na tuhle práci zvykla, líbilo se jí tam. Oceňovala na krčmě to poklidné prostředí i milé návštěvníky. Hlavně jednoho – Jean-Michela, který tam tak často chodíval. Ať už sám, nebo s přáteli – Simonem, Zitou či Benoitem, s nímž se Anne seznámila teprve nedávno. Nejprve se Jean-Michelovi snažila vyhýbat, ale nedokázala příliš dlouho odolávat jeho krásným hnědým očím a milým úsměvům. Brzy se do něj zamilovala.
Svůj volný čas trávila Anne nejčastěji v knihovnách, nebo se jen tak toulala po městě. Znala snad každou veřejnou knihovnu v Paříži, ale nejraději chodila do Mazarinovy knihovny nacházející se na nábřeží Quai de la Monnaie ležící na levém břehu Seiny. Ráda četla knihy všech možných žánrů.
Anne stála na zmiňovaném nábřeží a pozorovala hladinu řeky, i lodě po ní plující. Působila tak trochu nepřítomně. V hlavě se jí neustále objevoval obraz Jean-Michela. Jak by ho teď ráda viděla! Většinou jej vídala jen v krčmě, ale párkrát ji už doprovodil i domů. Přesto se skoro ani neznali a moc toho o sobě nevěděli. Anne zavrtěla hlavou, aby se vrátila zpět do přítomnosti. Otočila se od řeky, poodešla od ní a vstoupila do své oblíbené budovy.

Benoit si ten den vzal v novinách volno. Rozhodl se, že se zajde podívat do veřejné knihovny, aby načerpal inspiraci z nějakých knih. Gérard mu jednou zmínil Mazarinovu knihovnu, tak se vydal navštívit právě ji. Když vešel do téhle vysoké budovy, nestačil se divit nad její rozsáhlostí. Opravdu, knihovna to byla převeliká. Takové množství regálů a knih neviděl ani u Duboisových. Benoit stál ve vchodu a žasl nad touto rozlehlou knihovnou.
„Ehm,“ uslyšel Benoit před sebou. Přestal si prohlížet budovu, aby se podíval, kdo to před ním stojí, a spatřil usmívající se Anne.
„Anne?“ Benoit se podivil, že ji tam vidí. Hned se však dozvěděl, že Anne v této knihovně tráví spoustu času. Trochu Benoita provedla po této obrovské budově, a pak jej nechala, ať si sám prohlédne nějaké knihy. Mezitím si sama zalezla do jedné uličky, v níž předtím nahlížela do několika zajímavých knih.
Benoit netušil, kde by měl začít, proto si stoupnul k nejbližšímu regálu a díval se, zda jej nějaká kniha nezaujme. Pár si jich vzal do ruky a prolistoval. Často to byly historické příběhy od starých autorů, ale našlo se tu i několik zapomenutých básnických sbírek. Po chvíli prohlížení si všiml jedné zašedlé polorozpadlé tenké knihy. Vytáhl ji z police a zadíval se na zaprášený obal bez jakéhokoliv nápisu. Otevřel ji a hned na první stránce ho zaujalo jméno autora – stálo tam Jean-Michel Rousseau. Benoitovi bylo jméno velice povědomé, ale téměř okamžitě si uvědomil, kdo se takto jmenuje. Skutečnost, že tady vidí jméno svého kamaráda, ho poněkud překvapila. Ale třeba... třeba je to někdo jiný, napadlo Benoita a začal v knize listovat. Zjistil, že jsou v ní samé básně.
Anne se zrovna pohybovala u vedlejšího regálu, tak za ní Benoit zašel, aby jí ukázal, co našel. Anne si sbírku básní prohlédla. „Myslíš, že to psal Jean-Michel?“ zeptala se.
„Nemám tušení. Nezmínil se ti o tom někdy?“
„Vůbec...“
„Nepůjdeme se ho na to optat? I když třeba je to jen shoda jmen,“ zauvažoval Benoit.
„I to je možné...“ Anne ale souhlasila s Benoitovým návrhem, docela ji zajímalo, zda to doopravdy napsal Jean-Michel, a také ho chtěla vidět.
Benoit s Anne se tedy pomalu vydali směrem k Rue du Mussou. Kromě té sbírky básní si každý vybral ještě pár knížek ke čtení, aby měl ve volném čase co dělat. Anne si na cestu vyžádala od Benoita knihu s básněmi, aby si ji mohla zatím pročíst, než dorazí tam, kam mířili.
Když zaklepali na dveře Jean-Michelova bytu, přišel jim po chvíli tento blonďák otevřít s láhví vína v ruce.
„Zase piješ?“ vyhrkl na něj Benoit, jen co ho uviděl.
„Ani ne,“ odvětil trochu nepřítomně Jean-Michel. „Jéé, Anne!“ zvolal vzápětí, jakmile si dívky všiml. Hned ji šel přivítat. „Nečekal jsem, že se tady objevíš.“
„No, já... Přišla jsem s Benoitem. Zrovna jdeme z knihovny.“
„Z knihovny? Spolu?“
Než mu stačil někdo odpovědět, Benoit raději změnil téma. „Myslel jsem, že budeš posedávat někde v krčmě. Není obvyklé najít tě v tuhle dobu v domě.“
„A přeci jste sem zavítali.“
„Ano, nějak nás sem nohy zavedly.“
Jean-Michel je tedy pozval dovnitř. Byl rád, že má návštěvu. „Posaďte se,“ pokynul hlavou ke stolu stojícího u okna.
Anne se rozhlížela po místnosti, v níž ještě nikdy nebyla. V ruce svírala knihu, kvůli které tady vlastně přišli. Benoita Jean-Michelův byt nijak nepřekvapil, vypadal podobně jako ten jeho. Ale tohle byl byt umělce, na posteli ležely housle a kolem dokola stály regály se spoustou knih. Po druhém, menším, stolku i po podlaze se povalovaly různé papíry, ať už popsané či prázdné.
„Toho nepořádku si nevšímejte. Nevěděl jsem, že přijdete.“
„Nic se neděje,“ špitla Anne. Chvíli se na Jean-Michela mlčky dívala, ale pak se odhodlala a ukázala mu knihu, kterou stále třímala v rukou. „Tohle... Ehm....“
Jean-Michel na ni udiveně hleděl. „Takže tohle je důvod vaší návštěvy?“
„Ano,“ zamumlala a sklopila oči.
„Chápu. Nemyslel jsem si, že by tu knihu mohl někdo z vás objevit.“
„Takže jsi tohle opravdu napsal ty?“ ozval se Benoit. „Nebyli jsme si tím jistí.“
„Napsal.“
„Proč jsi mi o tom neřekl?“ zvědavě se zeptala Anne.
„Netušil jsem, že by tě to zajímalo. Je tomu už dávno, tehdy jsem byl hodně mladý, když jsem se rozhodl vydat sám své básně. Až později mi došlo, že jsem to raději neměl dělat.“
„Proč ne?“
„Protože neumím psát, nejsem žádný básník. Proto jsem o tom nikomu ani nepotřeboval říkat.“
„To není pravda,“ nedala se Anne. „Mně se to náhodou velmi líbilo.“
Jean-Michel se usmál. „Díky. Ale tahle knížečka opravdu neměla žádný úspěch.“
„Tak to jsi na tom podobně jako já,“ podotkl Benoit. Pak své oči stočil k houslím, kterých si povšiml. „Řekl bych, že jsem tě ještě nikdy neslyšel hrát. A Anne určitě také ne.“ Podíval se na ni, a když přikývla, pokračoval: „Co kdybys nám ukázal, jak hraješ?“
Jean-Michela Benoitova otázka poněkud překvapila. Anne s návrhem ale nadšeně souhlasila, takže mu nezbyla jiná možnost, než si vzít do ruky housle a začít na ně hrát.
Benoit s Anne mlčeli a bedlivě poslouchali hudbu, kterou jim Jean-Michel zahrál. Líbila se jim.
„Skvělé,“ zatleskala Anne radostně. „Klidně bych tě poslouchala častěji.“
„To můžeš. Rád tě tady znovu uvidím.“
„Určitě se někdy zase zastavím.“
Jean-Michela těšilo, že se k němu Anne konečně začala chovat mile, a že se mu už tolik nevyhýbala jako ze začátku.
Po chvíli sledování jejich hovoru se Benoit rozhodl, že raději půjde a nechá ty dva o samotě. Co potřeboval vědět, se dozvěděl, a už zde nemusel déle zůstávat. Měl ještě dost své vlastní práce a taky si chtěl užívat dnešního volna.
Vyšel z Jean-Michelova bytu, přešel chodbu a zmizel ve dveřích svého příbytku. Odložil si těch pár knih, které si přinesl z knihovny a opět vyrazil ven. Musel se trochu projít, předtím než usedne ke stolu a začne se věnovat svému příběhu nebo článku do novin, případně se do něčeho začte.
Zrovna procházel po mostě přes Seinu a pozoroval hladinu řeky, když k němu někdo přiběhl. Celý udivený koukal na udýchaného Xaviera s novinami v ruce.
„Co se děje?“ otázal se Benoit. „Proč tak běžíš?“
„Problém...“ Xavier ze sebe nemohl dostat víc slov, proto před Benoitem zamával nejnovějším vydáním Journal de Paris. „Tady.“
Benoit netušil, jaký problém se mohl objevit, proto si bral noviny od Xaviera s trochou obav. Hned první stránka hlásala článek s velkým nadpisem „Damien de Dubois zrádcem?“ Benoit rychle sklouzl očima dolů na stránku. Jaké bylo jeho zděšení, když pod článkem našel své vlastní jméno! On sám byl podepsán jako autor toho textu. Ihned si vzpomněl na spisy od Larissy de Moreau, na něž dočista zapomněl! Veškeré informace poškozující Damiena byly zveřejněny v dnešních novinách, a ještě k tomu pod Benoitovým jménem!
„Že to není pravda?“ zeptal se smutně Xavier. „Tak řekni, že to není pravda? Že není Damien zrádce? A jak je vůbec možné, že jsi nechal otisknout něco takového? Tak mluv, Benoite!“
„Uklidni se trochu, Xaviere.“ Benoit se opřel o zábradlí mostu, aby si vše dobře promyslel. „Je pravdou, že se mi dostaly do rukou tyhle informace, ale já bych je nikdy otisknout nenechal. To musel udělat někdo jiný. Jenže kdo? Nejspíš jsem ty podklady zapomněl v redakci, někdo je našel na mém stole a vydal článek pod mým jménem.“
„Aha,“ oddechl si Xavier, že by Benoit něčeho takového nebyl schopen. „Ale co Damien? Co je na tom článku pravdy?“
„To opravdu netuším. Ale rozhodně z toho ještě budou problémy. Kdoví, kolik lidí to už četlo! Tahle zpráva se roznese rychle po celé Paříži! Musím to jít napřed vyřídit v novinách a pak se stavit na Audrelay, abych to nějak vysvětlil Damienovi.“
Benoit, následovaný Xavierem, se vydal zrychleným krokem do redakce. To je zase den! Jednou si vezmu volno a už je tu problém! A zrovna takový! Jak tohle asi vezme Damien? Určitě nebude příliš nadšený, ale dopadne to dobře? Hlavu měl plnou různých myšlenek, kterých se nedokázal zbavit. Měl strach z toho, co přijde.
Během chvilky dorazil na místo. V redakci bylo poměrně živo, nikdo z novinářů dneska nechyběl. Většina čekala hlavně na Benoita, dokud se neobjeví.
„Tady jsi!“ zvolal Frank Pasteur, když ho spatřil ve dveřích.
„Ano, velice jsem pospíchal.“
„Ten tvůj článek vyvolal velký zmatek mezi lidmi.“
„Až tak? Omlouvám se, ale...“
Než stačil pronést vysvětlení, šéfredaktor znovu pokračoval: „Jsi si aspoň jistý, že jsou ty informace pravdivé? Jestli nejsou, tak můžeš přivést celé noviny do problémů!“
„Nevím,“ hlesl Benoit. „Chtěl jsem to napřed prověřit, jenže jsem ty podklady zapomněl na stole a někdo je poslal rovnou do tisku. Nejspíš.“
„Opravdu?“
„Ano. Jiné vysvětlení nemám.“
„A kdo si myslíš, že to udělal?“
„To skutečně nevím.“
„To já,“ uslyšeli vedle sebe dřív, než se stačil šéfredaktor na Benoita pořádně rozzlobit. „Omlouvám se za to. Kdybych tušil, že to dopadne takhle...“
Frank i Benoit se otočili po hlase. Vedle nich stál Julien Alfred Poincaré a snažil se jim omluvit za způsobené problémy.
„Proč jsi tohle udělal? Řekni mi, proč?“ Frankův hněv se obrátil na Juliena.
„Myslel jsem si, že to byl článek, který Benoit zapomněl odevzdat. Kdybych jen věděl, že ty informace mohou být falešné, nikdy bych to neudělal. Já...“
„Juliene, je to moje chyba. Neměl jsem to tady zapomínat. Ty za to nemůžeš,“ snažil se Benoit situaci nějak vyřešit.
„Takže...?“ Frank se díval z jednoho redaktora na druhého a čekal, kdo přijde s nějakým řešením.
„Nechte to na mně,“ ozval se Benoit. „Napřed bych měl zajít za Damienem na Audrelay a vyřídit to s ním. Až si spolu promluvíme, pak se uvidí co dál.“
„Dobrá, dobrá,“ pokýval Frank hlavou a vrátil se ke svému stolu uklidněn Benoitovým rozhodnutím. Věřil mu. Jen doufal, že to nedopadne špatně.
Benoit klesl na židli a chytil se za hlavu. Cítil se naprosto mizerně. Vyčítal si, že ty spisy zapomněl na stole, nebo že je vůbec od Larissy bral. Co teď? Damien o tom určitě už ví! A určitě na mě bude naštvaný! Měl bych mu to co nejdříve vysvětlit. Benoit přemýšlel, jak na tohle bude Damien asi reagovat. Bál se jejich setkání, nejspíš proto se snažil cestu na panství Duboisových co nejvíce oddálit. I když by si přál mít to co nejdřív za sebou.
„Benoite... No tak! Já klidně půjdu na Audrelay s tebou!“
Z myšlenek jej vytrhl Xavierův hlas. Vzhlédl a spatřil, jak se na něj chlapec přes stůl kouká. „Ne, to nemusíš. Já už to nějak zvládnu.“
„Určitě?“ prohlížel si ho Xavier nedůvěřivě.
„Samozřejmě! S Duboisovými se znám. Damien situaci určitě pochopí, až mu ji vysvětlím.“ Benoit se pokusil usmát. „Uvidíš, ono se to nějak vyřeší.“
„To doufám!“ Xavier se k němu naklonil a pošeptal mu: „Je mi líto, že ses dostal do takových potíží cizí vinou, ale Julien ti nechtěl uškodit...“
„Já vím a nezlobím se na něj. Jen já musím být příště opatrnější.“
Xavier mlčel, jen se na Benoita zašklebil a vyběhl z redakce. Vzpomněl si, že má ještě spoustu práce a nemůže se tak dlouho vybavovat.
Než se Benoit stačil znovu zamyslet, tak se k němu naklonil usmívající se Gérard. „Vypadá to, že za chvíli budeš slavný, Benoite. A to v těchto novinách nejsi ani zdaleka tak dlouho jako já.“
„Raději bych byl jen obyčejným novinářem. Neměl jsem se pouštět do článků o Duboisových.“
„To neříkej. Já bych byl rád na tvém místě. Znát se s nejvýznamnějším rodem v okolí by se mi taky líbilo. Tak trochu ti to závidím.“
„Vždyť se s nimi znám jen díky tobě. Kdybys mi o nich nepověděl, nikdy bych se s nimi neseznámil.“
„To máš vlastně pravdu,“ zamyslel se Gérard.
Benoit se rozhlédl po redakci. Všichni novináři již seděli u svých stolů a věnovali se své vlastní práci. Už neřešili, co se stalo. Teď tady byl Benoit, který jim vše vysvětlil. Navíc slíbil, že situaci vyřeší, takže se tím ostatní už zabývat nemuseli. Jen Julien vypadal, jako by ho to stále trápilo, i když bylo vždycky těžké rozpoznat, nač myslí. Výraz jeho tváře byl vždy stejný a neměnný. Ale Benoitovi i tak připadalo, že si Julien vyčítá to, co udělal. A Gérard se ještě pořád nakláněl k Benoitovi a uvažoval, co by řekl. Když ho už nic nenapadlo, otočil se zpátky ke svému stolu a začal se zabývat svou prací.
Benoit ještě chvíli seděl na svém místě, než usoudil, že v redakci stejně nemá co dělat. Zvedl se a zamířil ke dveřím. Posedáváním ten problém nevyřeší, jen ho oddálí.
Zvolna scházel podél náměstí Trůnu, hluboce ponořen v myšlenkách, že skoro vůbec nevnímal okolí. Došel až na konec náměstí, kde zrovna stály dva kočáry. Oba kočí postávali venku a o něčem se zájmem diskutovali. Benoit přistoupil až k nim. Nejlepší bude, když tam zajedu hned.
„Prosím vás, nezavezl byste mě někdo k panství Audrelay?“ zeptal se nejistě.
Kočí se na sebe podívali. Ten jeden se zasmál a žádost odmítl s tím, že za Paříž teď nepojede. Ale ten druhý jen pokýval hlavou, že tam Benoita klidně sveze.
Během deseti minut byl kočár připraven vyrazit na cestu. Benoit seděl vevnitř, hlavu měl zakloněnou a koukal se vzhůru. Přemýšlel, co Duboisovým poví a uvažoval, jak se oni asi zachovají. Brzy ale Benoita vytrhl z myšlenek zvuk nadskakujícího kočáru, který ujížděl po kamenité cestičce směrem k Audrelay.
Připadalo mu, že vzdálenost mezi Paříží a panstvím se opravdu rychle krátí. Měl dojem, jako by mu cesta utíkala daleko rychleji než obvykle.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 06.11.2013, 13:37:04 Odpovědět 
   Zdravím.

Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Také mám pochybnosti, co se dělo s těmi spisy, které náš hrdina zapomněl v redakci. Co když někdo z kolegů mladému novináři nepřeje a závidí mu? Uvidíme v dalším díle. Možná jsem přišel na to, proč se mi zdá celý příběh psaný "na půl plynu" (jako by mu opravdu chyběl jistý náboj), ono vysvětlení může být nejen ve Tvém stylu, ale i určité komornosti (přestože se celé vyprávění odehrává v určité době - a to přímo v historické Paříži). Na šotky jsem dnes nekoukal.

Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
POPOLVÁR BEZ DP...
aegitalos
Mačka v kine
Beduín
Obal a obsah
brunnerka
obr
obr obr obr
obr

Láska není pro všechny
feelMorefreedom
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr