obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915733 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39654 příspěvků, 5807 autorů a 392676 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Bezdomovec ::

Příspěvek je součásti workshopu: Řemeslo jako umění
 autor Jarda publikováno: 10.11.2013, 0:56  
Jako malý pětiletý kluk jsem byl s rodiči v divadle na muzikálu My Fair Lady. Představení se mi velice líbilo a zejména postava otce hlavní hrdinky Lízy, popeláře. V té době jsem zaregistroval, že do naší ulice každou středu jezdí popelářský vůz. A tak týden co týden jsem ho trpělivě vyhlížel a pozoroval chlapíky jezdící s ním. Asi tak hodinu před tím než přijeli, procházel jeden z nich ulicí a vytahoval popelnice z jednotlivých domů a stavěl je na kraj chodníku. Jeho zručné rychlé koulení mne fascinovalo. Na mamince jsem vyprosil velké plechové konzervy od džusu a začal ho napodobovat. Koulel jsem, kde se jen dalo. V předsíni na podlaze, v kuchyni na stole, ve vaně při koupání, a kdyby mi to doma včas nezarazili, tak snad i na koberci v obývacím pokoji. Dnešní kluci nemají páru, jakou dá takové koulení popelnic fušku, protože ty dnešní popelnice jsou moderní a mají kolečka. Popelnice v našem domě dostaly ode mne jména a tatínek na ně musel připevnit jmenovky. Nedokážete si představit, jaký to byl šok pro popeláře, co je poprvé přijeli vysypat. Spatřil-li jsem některou z nich povalenou, rozbrečel jsem se nad jejím neštěstím a ptal se, proč ji je ubližováno. Sousedé se z počátku smáli, ale později se mnou vedli vážné rozhovory o děravé Bertě, Tomášovi bez víka, nenasytném Johnovi apod. Dokonce jedna paní mi o popelnicích napsala pohádku. Škoda, že se ztratila, rád bych si nad ní zavzpomínal. V době kdy kamarádi na hřišti nakládali písek do autíček, já jsem ho plnil do popelnice, kterou speciálně pro mne nechali rodiče vyrobit u známého klempíře. Vůbec mne netankovala jejich oranžová sklápěcí tatrovka, já jsem si plnil a vysypával svou malou popelnici a snil o tom, že až budu velký, budu procházet ulicemi, koulet opravdové popelnice a pyšně se naparovat před malými kluky, jejichž přáním bude se stát popelářem. Samozřejmě dnes děkuji Bohu, že se mi to nesplnilo, ale i přesto, když spatřím popelářské auto, dostanu někdy hroznou chuť se povozit vzadu na stupínku a vyzkoušet, jaké to je, si zatáhnout při vyklápění za páčku.

Zima za chvilku klepe na dveře a pro lidi bez domova, začíná krušné období. V létě nemají problém přečkávat venku, ale za to v zimě hledají různá místa kde se v mrazu schovat. Ano mám na mysli bezdomovce. Musím přiznat, že mi často jejich žebrání o cigaretu či pár drobných leze na nervy. Často se ptám, zda mám právo je odsuzovat, když nevím z jakého důvodu se ocitli na okraji společnosti. Stačí málo a v dnešní nestabilní době se to může stát každému z nás. Čas od času se v televizi či tisku objeví smutná zpráva… A to mne inspirovalo k napsání povídky.

Asi se mi v povídce moc umění s řemeslem neprolíná. Povolání o kterém píšu je dost obyčejné až "sprosté". Ale když do práce nepřijde starosta města, nikdo z občanů si toho nevšimne. Když nepřijde popelář, je to hned vidět.

Předem děkuji za návštěvu, komentář, popř. za hodnocení.
 

„Haló, pane. Jste doma?“ zabouchal na starý kontejner hubený chlapík, kterému v partě říkali Hrdla. „Posbírej si v tom bordelu svoje chrastivý kosti a padej ven!“

Uvnitř to zašramotilo a ozval se chraptivý hlas: „To jste tady zas? Zas mně votravujete? Neserte! Utahanýho člověka nenecháte vyspat. Nechte to bejt, přece nebudu vylejzat do tý zimy.“

„ Z čeho jsi utahanej, z toho válení v tom smradu? Věřím, to neustálý hledání v popelnicích musí unavit. Jedem, ty utahanej strejdo, nezdržuj. Pospícháme. Ten tvůj plechovej bejvák nejni jedinej, co dnes vyvážíme. Ještě, že se nemusíme s každou popelnicí tak plácat jako s tou tvou. Koukej padat ven, Doktore. Nebo ty sračky vysypeme a tebe s nima. Lis ti pak uvnitř vozu vymáčkne mozek z tvý smradlavý lepky,“ seskočil ze stupátka popelářského vozu starší ramenatý Cikán, parťák Hrdly. Pak se otočil k těm dvěma zády a rukou řidiči ukazoval, jak má couvat. „ Můžeš, můžeš, můžeš… Táák to stačíííí. Stóóp!“

„To je keců, to je keců na starýho člověka. Co mám dělat, když nemám kde bejt. Tobě se to lehce říká. Ty máš kde spát, kde žít. Já, ne! Pro dceru jsem málo fajnovej a v charitě mně šikanovali,“ odpověděl mu z kontejneru vylézající kostnatý malý mužík. Jednu nohu přehodil přes okraj, přehoupl se a vyskočil ven. Na sobě měl špinavé rifle a kabát, ze kterého na pravé straně čouhala flaška od rumu. Na děravých teniskách měl žraloky a kotníky zabalenými do pruhů dekorační látky s bolestí kroutil. Cukající hlava v omotaném šátku s váčky kolem očí a vystupujícími jemnými žilkami na nose i v tvářích, prozrazovala známky alkoholismu.

„Ale kecáš, kdybys nechlastal, mochs v charitě bejt. Vždyť se na sebe podívej, zas seš vožralej. Vožralej každej den, každej den jseš v lihu. Kdybys nechlastal a nekouřil v posteli, měl bys tam dobrý bydlení a i jídlo. A ohoz tam daj taky zadara. Co ti tam chybělo?“ podíval se na něj Hrdla, vyndal krabičku Startek a zapálil si.

„No, už tě vidím, jak zrovna ty, ty bys to jejich věčný komandování vydržel. Tam se nikde nesmí kouřit a nic pít. Cák jsem nějaká žába, abych pil vodu? Jsem chlap a ne nafintěná slečinka? Chlapy pijou pivo a rum. Baba na vrátnici všechno sleduje a co se ji na tobě nelíbí, hnedka zapíše do knihy. No a už ve vosum ráno, musíš mít ustláno. Tam není žádná demokracie. Ředitelka si mne zavolala a prej jestli sem čet ubytovací řád. Seru ji na ňákej řád. Nejsem malý dítě. Tady mi je zlatě.“

„No jo. Abyses nevymlouval, Dochtore. Vono by ti to jen prospělo. Nechlastal bys, nehulil jak fabrika a dělal něco pro dobrou věc,“ zaklonil se Cikán a zkřivil obličej. „A taky bys nesmrděl jak psí chcanky. Jen se na sebe podívej.“

„Podívej se ty na sebe, Cikáne! Co? Já ti smrdím? A tvoje práce ti nesmrdí? Ty sračky co denně vyvážíš, ti nesmrděj? Neser mne s těma kecama. Hrdlo, dej mi cigáro, nebo aspoň vajgl,“ natáhnul k němu Dochtor svou špinavou dlaň.

„Jo, podívej se na sebe. Podívej, co máš na sobě za smradlavý hadry. Visí to na tobě jak ozdoby na stromku. Kdys naposled viděl sprchu? Vole, tady ti je opravdu zlatě,“ potáhl Hrdla z cigarety a dal mu ji. „Na, vem si ji a uhni. Nezdržuj nás v práci.“

„Nečum tak na nás, musíme ti tu fajnovou ložnici vysypat. Hezky ti ji vyklopíme a uděláme tam víc místa. Pak si tam můžeš rochnit dál,“ spustil na něj Cikán a zvolal na parťáka: „Nech ho smrdět. Zbytečně se s ním serem. Stará na mne doma čeká. Zas bude mít kecy, že jdu pozdě.“

Hrdla si narovnal pracovní rukavice a jedním máchnutím ruky odstrčil drobného bezdomovce. Uchopil madlo kontejneru a s Cikánem jej přisunuli ke sklápěcímu mechanismu vozu. Pak zatáhl za páčku, kontejner se zvedl nahoru, obrátil vzhůru nohama a odpad se vyklopil do vozu. Pro jistotu zaškubal páčkou, aby vše vyklepal a prázdný kontejner se vrátil zpět na zem.

Nedočkavý Dochtor se do něj vší silou opřel, aby ho posunul původní místo. Jeho drobná tlačící postava vypadala, jako když se špinavému hovniválu, zasekne smradlavá kulička. Vší silou tlačil do kontejneru, ale nepodařilo se mu kolečka rozjet. Popeláři se nad jeho pachtěním pousmáli, Hrdla jedním kopnutím uvolnil brzdu a pomohl mu kontejner vrátit tam, kde před tím stál. Cikán pak štítivě vyzvedl drobného bezdomovce k okraji, počkal, až si otevře víko a seskočí dovnitř.

„A co na tom má bejt hezkýho, že jste mi to vysypali. Je to prázdný a nemám si do čeho lehnout. Nic tu nejni. Jen tvrdej studenej plech. Abyste se neposrali, z toho mýho smradu. Jste popeláři a já vám smrdím? A ostatní popelnice ti Cikáne nesmrděj? Machýrku zkurvenej.“

„Nech ho bejt, je to zkurvysyn. Pomůžeš mu dovnitř a on ti za to vynadá. ..ale vlastně, co mu vyčítat, když má život na hovno. Nemá nic, jen tuhle popelnici, ve který se válí. Nevyleze ani, když sem někdo přijde vysypat smetí. Nedovedu si představit, že bych tak někdy skončil, otočil se Hrdla k Cikánovi, kopnul vší silou do kontejneru až to zadunělo. „Dochtore my jedem! Za tejden jsme tu zas. …a koukej si už sehnat ňáký pořádný bydlení. Nebo jednou na tebe zapomenu a vysypu tě do vozu.“

Popeláři, na sebe kývli a každý na své straně naskočil na stupínek. Hrdla na vykloněného řidiče z kabiny mávnul, že se můžou pokračovat dál.


*****


„Byl tam? Vylez ven?“ zeptal se Hrdla, když se po práci sprchoval.

„Kurva kdo?“ odpověděl mu překvapeně hlas z vedlejší sprchy.

„Přece ten smradlavej bezdomovec. Ten co se mu říká Dochtor.“

„Jakej bezdomovec?“ zeptal se ho opět hlas.

„Ten bezdomovec, jak jsem ti říkal, že přespává v kontejneru hned vedle výměníkový stanice,“ namydlil si hlavu a pak celé tělo.

„Jo, vzpomínám si, něcos říkal ráno, než jsme vyjeli. Já ale nemám čas na ňákýho smradlavýho bezdomovce. Mám svejch starostí dost, může mě bejt ukradenej. A vůbec, co tam má co dělat. To určitě, budu bouchat na kontejner a čekat, až z něj ňákej smradlevej santusák vyleze. Kdybych to dělal s každou popelnicí, tak ani teď nemáme půlku odjetou,“ odhrnula ruka závěs u Hrdlovi sprchy a vykoukla mokrá kudrnatá hlava. „Nehraj si s ním, nezdržuj se a pohni sebou. Jdeme na to pivo.“

„Počkej, Kudrnáči, vy jste ten kontejner u výměníku vysypali a nepočkali, až Dochtor vyleze? Když nám ráno šéf prohodil trasy, říkal jsem ti přece, že musíte dát majzla, abyste ho se sračkama nehodili dovnitř,“ opláchnul Hrdla ze sebe zbytky pěny a při natahování pro ručník, odstrčil baculatého chlapíka, co jezdí s druhou partou. „Vole, nečum na mne a zalez. Lezeš sem za mnou jak buzík. …to víš, že jdeme na pivo. Dnešek potřebuju spláchnout. Jsem utahanej jak kočka.“

„Něco takovýhos ráno u kafe říkal. Zapomněl jsem, ale já seru na nějakýho Dochtora či doktora, nemá v kontejneru co dělat. Pohni kostrou, nemůžu se už dočkat, až si dám točený.“

„Takže, vy jste to vysypali hned a nepočkali, až vyleze ven? Ty vole, víš vůbec, co jste provedli? Vy jste ho zabili. Vy jste mu v lisu vymáčkli mozek hlavy. Z toho presu nemůže nikdo vyváznout živej. To musíme někde nahlásit,“ utřel se rychle Hrdla, protřepal ručník a uvázal kolem pasu. Odhrnul závěs a po studené podlaze doskákal bos ke skříňce.

Kudrnáč si povytáhl trenýrky a utíkal za ním. Najednou si uvědomil co, se stalo a zvolal: „Hrdlo, to sme teda v pěkným průseru.“

„Jasně že jsme v průseru, máme na krku policajty. Já teď nemám za potřebí sebemenší problém. Nechci si nic posrat. Zbejvaj mi už jen dva měsíce podmínky. S cajtama nechci mít nic společnýho. Hodíme na sebe hadry a jedeme tam. A kdo byl na skládce u zadku vozu. Ty a nebo Pepa?“

„No, přece já. Pepa má už třetí den sračku, přišlo to tam na něj, tak skočil k dědkoj u závory pro hajzlpapír. Sám jsem hlídal, aby to správně padlo do jámy. …a kam to vlastně chceš jet?“

„Na tu skládku přece. Přijels přeci do práce autem, ne? Odvezeš nás tam. Auto necháme stát před závorou a dědkoj, vysvětlíme, co se stalo. On nás tam pustí, a my to prohledáme. A neviděls, jestli nevylezlo něco zkrvavenýho? Nevšimnul sis Kudrnáči vyčuhující ruky nebo nohy z ty hromady sraček?“

„Ty vole! To bych si snad všim, néé? Nic takovýho tam nebylo. Jediný, co mne padlo do oka, byla ptačí klec. Taková malá na kanára. Kdyby neměla potrhaný dráty, tak ji vezmu domů,“ zvednul Kudrnáč obočí, natáhl rifle a triko. Nazul boty, ale v tom spěchu se tkaničkama nezabýval, nechal je courat po zemi. Zamkl svou skříňku, sedl si před ni na lavičku a čekal na Hrdlu, až bude hotovej.

Za pár minut si ve vrátnici odpíchli a při nastupování do auta Hrdla pronesl: „Ale v tom bordelu sraček si to ani nemusel vidět. Lis uvnitř auta má děsnou sílu a zmačkanej drobnej Dochtor moh v ty hromadě odpadu vypadat jako velkej kus špinavýho hadru. Musíme to tam prohledat, třeba ještě žije. Máš mobil? Já nemám kredit. Zavoláme po cestě záchranku, přijedou tak dřív.“

*****

„Tak pánové, vy říkáte, že jste dnes se smetím vysypali do vozu pana Martina Foltýna, kterému se v našem městě říká Dochtor?“ podrbal se na bradě, nadporučík Švehla. Přešel od dveří k oknu kanceláře a přes žaluzie se podíval ven. Když tam nic neshledal podezřelého, vrátil se zpět na svou židli.

„Ano myslím, že to je tak,“ ukousl si Hrdla nervózně nehet na palci, až mu začala téct krev. Špičku prstu olízl a přitom pokukoval na Kudrnáče sedícího vedle.

„Jste si opravdu jistí? Pane Vojtíšku, probereme si to tedy ještě jednou,“ protáhl si nadporučík prsty, až mu zapraskaly klouby a podíval se Kudrnáčovi zpříma do očí. „Ráno v práci vám řekli, že dnes je změna v jízdách a vy jedete vyvážet kontejnery na trasu, kterou obvykle jezdí tady pan Hrdlička se svými kolegy…“

„Ano přesně tak, já za nic nemůžu. Nevěděl jsem,…“ přerušil Vojtíšek, přezdívaný Kudrnáč.

„…na které jezdí pan Hrdlička, a ze zkušenosti ví, že v kontejneru u výměníkové stanice přespává bezdomovec pan Martin Foltýn čili doktor! Chci říci Dochtor.“

Hrdla si prohlídl krvácející záděru, na které se zvětšovala jasně červená kapička. Strčil prst do pusy a zašišlal: „No, on to není doktor, jako takovej. Začali mu tak říkat sami bezdomovci, protože jim radí, co maj dělat, když omaroděj. Když je někomu blbě, hlavně v zimě, něco mu dá na kurýrování, aby se uzdravil. I mně jednou dal. Fakt, opravdu. Měl jsem vám v březnu takovou chřipku a nemoch jsem jít k doktoroj. Pak beru míň prachů.“

„A copak vám poradil dobrýho na kurýrování?“ nechal se od vyšetřování stáhnout nadporučík a pomyslel si, že rady špinavého bezdomovce, mohou spíš uškodit, než pomoci. Oči mu sjely na Hrdlovu ruku, s oslintaným prstem v puse. Od každodenního vyvážení těžkých kontejnerů měl dlaň, plnou prasklin a zašlé špíny. Nadporučíkovi se z představy, že ten chlap olizuje prst se špínou z popelnic, zkřivily rty.

„Udělal mi strouhanej křen s medem. Fakt dobrý. Vyčistilo mi to hned nos a do dvou dnů, byl fit.“

Jaký zkušenosti může mít bezdomovec s medem. Kde ho asi tak sehnal? Leda tak vyhrabal nějaký zbytky z popelnic. Ten popelář je ale prase, když si to od něj vzal. Prolétlo hlavou nadporučíkovi, ale nechtěl to rozebírat, aby zbytečně neprodlužoval vyšetřování. A tak hlasitým poklepáním tužkou o stůl zarazil Hrdlu: „Takže pane Vojtíšek, tady pan Hrdlička vám řekl, že na ten kontejner máte zabouchat a počkat až Dochtor vyleze ven. Vy jste na to zapomněl a až při odchodu z práce, jste tady s panem…“

Hrdla se na židli ošil. „Jo! Přesně tak! Je to magor s děravou hlavou. Když jsme končili v práci, zeptal jsem se ho na to ve sprše. Jestli tam Dochtor byl, jestli počkal, až se vyhrabe ven…“

„…pane Hrdličko, neskákejte mi do řeči a nechte mne vše shrnout. Do prdele, takhle se k ničemu nedostanem!“ zakřičel nadporučík s docházející trpělivostí. Mrsknul tužkou do nejbližšího kouta a uraženě se postavil vedle stolu. „Vy furt musíte do všeho kecat. Držte už tu vaši hubu!“

„Já jen myslel, abychom měli polehčující okolnost, když jsme zabili člověka,“ otřel Hrdla oslintaný prst do montérek.

„Jestli jste někoho zabili, či ne, to se ještě nedá konstatovat.“

„Jak to, že se to nedá konstraktovat? Vysypal jsem ho přece s bordelem do auta a tam ho lis rozmačkal na maděru,“ rozklepal se Kudrnáčovi hlas.

„Jestli už nebudete zticha, tak to shrnutí nedokončím. Proboha! Chlapi, držte už hubu!“ sepjal nadporučík ruce. „Tak, abyste věděli. Skládku prohledal policejní oddíl a žádný lidský tělo nenašel. Ani když na místo dorazili dva speciálně cvičení psi, tak se taky nic nenašlo. Naši chlapi, byli stažený z volna a jsou pěkně nasraný. No, já taky. Nedivte se, komu by se chtělo, prohrabávat smradlavý tlející sračky. Nikdo si tam nemůže bejt jistej, že nechytí infekci. Jeden ze psů skončil na veterině s rozříznutou packou. To, že nic nenašli, nám jen ztěžuje situaci. Teď prohledávaj skládku znova a to důkladnějc.“

Na stole hned vedle stojícího nadporučíka zazvonil telefon. On si sedl zpět na svou židli a zvedl jej. Napětí v místnosti trochu opadlo. Hrdla se natáhl do rohu a posbíral rozpadlou tužku, jenž tam před chvílí v rozčilení mrsknul nadporučík. Mezi tím, než hovor skončil, složil ji a položil vedle telefonu do stojánku. Zavadil si při tom o záděru a umazal jej krví.

„Tak pánové, Dochtor se našel. Podepíšete mi protokol a můžete jít. Už vás dál nebudu potřebovat,“ řekl jim nadporučík a s úlevou položil sluchátko.

„To už můžeme jít? Už vaši chlapi našli tělo Dochtora?“ zeptal se Kudrnáč.

„Ano, tělo Dochtora se našlo. Je ve strašným stavu.“

„Ten lis ho musel rozmačkat na šrot,“ poposedl si na židli Hrdla.

„Odhadl jste to přesně. Je na šrot. Jak jsem řekl, už vás dál nepotřebuju, je na sračky. Právě mi to volal kolega.“

Za to můžu já. Já jsem nezabouchal na ten kontejner a nepočkal, až vyleze. Teď je z něj krvavá sekaná. Budu blít, musím na záchod“ vyskočil ze židle Kudrnáč a zamířil ke dveřím. V ty rychlosti špatně uchopil kliku, která se mu vysmekla z ruky a dveřmi se uhodil do hlavy. Tváře se mu nadmuly první dávkou zvednutého žaludku, jenž zadržel rukou před ústy. Druhou dávku už neudržel a dveře pozvracel.

„Kurva chlape, co mi to tu děláte! Ten doktor je na sračky, našli ho spát v marketu pod regálem. Ukradl tam flašku rumu a na místě ji celou vypil. Z toho vyplývá, že při vysypávání kontejneru uvnitř nebyl,“ chytil se za hlavu nadporučík a zděšeně se podíval na špinavé dveře.


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 29 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Apolenka 15.11.2013, 10:37:15 Odpovědět 
   Nazdárek kašpárku (smím-li ti tak říkat), chvátám zhodnotit tvůj příspěvek do WS než bude pozdě, neboť pozornost si rozhodně zaslouží. Je dost výjimečný nejen námětem, ale i rozsahem, především perexu. Na druhou stranu rozvláčnost textu může čtenáře odradit, ale já jsem si tvou sobitou "předmluvu" pěkně užila.
Tvůj úhel pohledu je dost věrným odrazem nelichotivého názoru většinové společnosti na lidi typu tvých hrdinů, včetně rozložení hodnot ve společenské hierarchii.
Vnímám toto dílko jako nemilosrdné zrcadlo a zároveň apel, protože kdo pracuje, zaslouží si úctu a právo na lidskou úctu má i bezdomovec. Moc mě potěšilo, že jsi své hrdiny, navzdory prezentované úrovni, vybavil citem a smyslem pro odpovědnost. Hodnotím na velkou jedna.
 ze dne 15.11.2013, 15:30:42  
   Jarda: Pro tebe můj oblíbený a už méně používaný pozdrav: Nazdárek kašpárek Apolenko!

Děkuji Ti za milý komentář a tleskám, že jsi se dokázala prokousat až na konec. Hezky jsi vystihla to co jsem chtěl povídkou říci. I ten největší zlobr má srdce a i ten největší nuzák si zaslouží úctu.

...a ten perex? Opravdu je moc dlouhý. Jenže když já chtěl tím popelářem opravdu být. O popelnice jsem se jako malý kluk opravdu tak zajímal, že v době, kdy se děti ještě vodí za ruku, rodiče se mnou procházeli kolem nich velkou oklikou.
 čuk 11.11.2013, 9:19:04 Odpovědět 
   Text působí autenticky, na druhé straně možná popeláře trochu deklasuje. Byť dobré srdce v rámci drsnosti jim není možno upřít. Působí tak trochu hrabalovsky, z tohoto pohledu by mu asi prospělo pár škrtů.
 Šíma 11.11.2013, 0:14:59 Odpovědět 
   Zdravím.

Taky pěkná pointa. Pořád jsem čekal, zda pan Doktor (náš bezdomovec) byl skutečně omylem vysypán do popelářského vozu, a ono, naštěstí, nikoliv. Uf. Konec je krapet úsměvný, pro odlehčení, hezky sis pohrál se čtenáři.

I popelařina je řemeslo. Špinavé a nevábně vonící. Kdo nechtěl být popelářem, ať zvedne ruku! ;-) Já si to už nepamatuju, ale lákalo mne vždy stát na stupátku vozu a jen tak si jezdit po vsi (na tu práci jsem jako kluk nemyslel)...

Hezký večer a múzám zdar.

P.S. Prý se již i stalo (v reálu), že nějakého nebožáka skutečně vysypali a konec nebyl happyendem.
 Maruška 10.11.2013, 16:18:43 Odpovědět 
   Brácha chtěl být taky vždycky popelářem. A teď je z něj jen inženýr... :-)) Povídka super, Jardo. Uvidíme, jaké budou ty další, ale tvoje se mi hodně líbila!
 ze dne 10.11.2013, 18:13:30  
   Jarda: Děkuju Maruško. To je škoda, že jsem v dětství na pískovišti tvého bratra nepotkal. Měl bych parťáka. Mohli jsme se střídat v koulení popelnice.
 MichaelaKrálová 10.11.2013, 14:33:59 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: MichaelaKrálová ze dne 10.11.2013, 13:49:06

   Aha. Tak tuto zprávičku jsem nečetla. Tiskem prošel ale i jeden horor ze zahraničí, kdy byly právě nalezeny až ostatky...
Jinak ještě dodávám, že se mi Tvá povídka líbila. To téma mě natolik zaujalo, že jsem se zapomněla vyjádřit.:-)
 ze dne 10.11.2013, 14:37:45  
   Jarda: Ono se to stalo i v několika městech u nás, kdy se bezdomovec schoval před zimou do kontejneru a vysypali do vozu. Většinou nevyvázl živý.
 MichaelaKrálová 10.11.2013, 13:49:06 Odpovědět 
   Uf, to jsem si oddechla, že jsi zvolil happy end.:-)))))) Jj, realita je někdy smutnější.
 ze dne 10.11.2013, 13:56:19  
   Jarda: Ahoj, děkuji ti za návštěvu. Ten konec by byl velice smutný. Podobná věc se stala kamarádovi, který je ve všech částech povídky. Je popelářem a těsně než zasunul kontejner na vyzvednutí, vyskočil z něj opilý chlapík. Prošlo to tiskem.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
Piková královna...
checkean
MY A MY
Sidonius
Prašivá posádka...
Kyako
obr
obr obr obr
obr

Ježeček
Lara
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr