obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."
Publilius Syrus
obr
obr počet přístupů: 2914591 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38066 příspěvků, 5579 autorů a 381827 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Cena odvahy - 30. kapitola (2. část) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Cena odvahy
 autor Anne Leyyd publikováno: 06.11.2013, 14:06  
Rozmluvy
 

Druhý den ráno Cara vstala, jen co procitla. Bylo to chvíli poté, co vyšlo slunce a ona byla naprosto probuzená. Navíc také zděšená představou, že by měla zůstat nečinně ležet a to třeba jen minutu.
Oblékla se proto a šla do stáje, aby poklidila u koní. Nechtěla vzbudit otce, kdyby ji slyšel pracovat doma.
Stáj byla menší, s kamennými základy, postavená ze dřeva a vešlo se do ní nanejvýš pět koní. V zadní části byl žebřík na seník, dole pod ním uložená sláma, žrádlo pro koně, vidle, dřevěná kolečka a pár košťat.
Jen co vešla, zmateně pohlédla na taženého koně, který stál mezi Cyphirem a Soritem a klidně na ni hleděl. Byl tmavě hnědý, dobře stavěný a srst se mu leskla. Naproti nim ve stáních byli další dva pěkní hnědáci, které otec zapřahal do vozu, když vyrážel na cesty. Napadlo ji, že toho tažného nejspíš otec koupil a pustila to z hlavy. Vykydala stání u všech pěti, hnůj odvozila za stáj, nanosila jim novou podestýlku, dala seno, vyměnila vodu a pak si opláchla obličej a ruce ve studni. Nanosila si další vodu do kuchyně, kde rozdělala oheň v peci a zadělala na chleba.
Mathias se probudil právě ve chvíli, kdy Cara dávala bochníky do pece. Nejprve jí vyčinil, že už pracuje, místo toho, aby si odpočinula a dosyta se vyspala, jenže s tím u ní opět nepochodil a tak nakonec mlčel.
Jen co se nasnídal a odešel do obchodu, Cara rychle zhltla krajíček chleba s máslem a zapila ho hrnkem vody. Poté sklidila ze stolu, zametla celý dům a posbírala prádlo, které do rána uschnulo. Nanosila si ho do komory. Pak si napustila další vědro vody a vytřela celý dům, umyla okna, uklidila v otcově pokoji a začala připravovat oběd. Udělala bramborové placky, protože jedině brambory měla doma po ruce. Mohla sice zajít k řezníkovi pro maso, ale nechtělo se jí chodit ven. Nestála o zvědavé pohledy ani dotazy. Ještě ne.
Když se naobědvala, šla do otcova pokoje a stáhla povlečení z jeho lůžka a potom i ze svého. Ani ji nepřekvapilo, že se otec nezastavil na oběd. Většinou to dělal, pokud měl v obchodě moc práce nebo jednání s dalšími kupci.
Poté nanosila vodu do prádelny, pár věder ohřála a dala se do praní. Neměla ponětí, kolik je hodin, ale podle světla odhadovala, že už budou nejméně čtyři odpoledne. Když s praním skončila, vyždímala prostěradla i povlaky na polštáře a peřiny.
Měla žízeň a tak se šla do kuchyně napít vody. Jak se vracela zpátky do prádelny, uslyšela, že někdo klepe na dveře. Znejistěla, ale rychle se vzpamatovala a připomněla si, že je doma a že se nemusí bát každého zvuku nebo někoho, kdo k nim přijde.
Tentokrát stál za dveřmi Benjamin. Pozdravil ji a řekl, že si jde pro svého koně do stáje, kam mu ho Mathias dovolil ustájit, dokud ho nebude moci prodat na trhu.
Cara ho pozvala dál a zavřela za ním dveře. Benjamin ihned prošel chodbičkou ke dveřím na dvorek a zmizel ve stáji.
Dívka se vrátila do prádelny pro koš s vypraným prádlem a vyšla s ním na dvorek, aby ho pověsila. Ačkoliv její tělo a končetiny neustále vykonávaly nějakou činnost a to už od rána, Cara všechno vnímala jen okrajově. V myšlenkách byla stále u Jeremyho. Zkoušela si představovat, co asi právě dělá. Vzpomínala na dobu před pár dny, kdy mu mohla být na blízku a jen co jí tohle přišlo na mysl, cítila neustálé nutkání všeho nechat a rozběhnout se za ním. Nepřítomně hleděla na bělostné prádlo a vůbec neslyšela, že opět někdo zaklepal na dveře a volá její jméno.
Dál věsila prádlo a dávala si přitom velký pozor, aby se ani rožkem nedotkla špinavé země. Právě ve chvíli, kdy se otáčela, aby na šňůru dala velké prostěradlo, si všimla, že dvě stopy od ní někdo stojí. Zděšeně vykřikla a málem prostěradlo pustila.
Sotva pominulo prvotní zděšení, vydechla, zavřela oči a pevně sevřela látku v náručí.
„Henry!“ štěkla na něj pak podrážděně. „Mohl bys…“
„Klepal jsem,“ skočil jí rychle do řeči. „Volal jsem na tebe, jenže jsi mě zjevně neslyšela,“ dodal a pozvedl obočí.
„Tak to můžeš zkusit znovu a ne se ke mně krást jako duch,“ odbyla ho a přehodila prostěradlo přes šňůru.
Soustředila se na to, aby na látce vyrovnala sebemenší záhyby a vtom jí došlo, že je na Henryho opravdu rozzlobená. Koutkem oka si ho prohlédla. Měl na sobě jen prostou bílou košili, která svým výstřihem odhalovala kousek jeho hrudi. Kalhoty měl hnědé stejně jako kožené boty. Neměl zbraň, což byl pro Caru nezvyk, jelikož si nepamatovala den, kdy by jej bez ní viděla. Byl učesaný a hladce oholený, takže vypadal mladší a jeho tvář nepůsobila tak pohuble, jako když mu linie lícních kostí zvýrazňovaly vousy.
Přejela očima jeho postavu ještě jednou, ale více pozornosti mu nevěnovala. Otočila se na patě a zanesla koš od prádla do domu. Potom se vrátila na dvorek a přešla ke studni, z níž začala vytahovat další vědro vody - tentokrát na zalití rostlin, které rostly kolem jejich domu.
Periferním viděním si Cara všimla, že Henry něco svírá v ruce. Něco bílého a malého. Nebyla si jistá, zda to je jen malý kousek látky nebo něco většího, avšak pečlivě složeného.
Viděla, jak nerozhodně přešlapuje na místě. Dál vytahovala vědro a nevšímala si ho. Jenže po chvíli už jí jeho všudypřítomný pohled začal vadit a tak se ostře zeptala: „Co tady děláš?“
„Já…“ Henry nejistě polknul a projel si prsty vlasy. „Přišel jsem se… zeptat jak…“
„Jak se mám?“ dokončila za něj Cara a stěží potlačila úšklebek. „Mám se dobře. Spala jsem obstojně. Trochu mě bolí tělo, jinak jsem v pořádku. Otec se vrátí až na večeři, takže pokud s ním…“
„Proč mi to všechno říkáš?“
„Proto jsi přece přišel, ne?“ odsekla a vytáhla vědro nahoru, opřela ho o kraj studny a začala jej přelévat do toho, které stálo u jejích nohou. „Chci ušetřit čas sobě i tobě. Teď už zase můžeš jít.“
Jen co přelila poslední kapku, hodila prázdné vědro zpátky do studny, až bouchlo o vodní hladinu. Popadla plné a přešla ke zdi domu, u níž rostly kopretiny a řebříček. Začala je zalévat, když se Henry vydal za ní.
„Proto jsem nepřišel. Tedy…“ na okamžik se zarazil, „jsem rád, že ti je dobře.“
Cara dolila vodu na květiny a obrátila se k němu: „Ne? Tak proč jsi tedy přišel?“
„Já…“ začal Henry, ale najednou nemohl pokračovat. V tom, jak se na něj Cara dívala, bylo něco, s čím nepočítal. To, co jí chtěl říct, si opravdu pečlivě připravil, jenže nyní, jak jí stál tváří v tvář, už mu žádná věta, kterou si nacvičil, nepřipadala dostatečná natolik, aby ho mohla ukázat v tom světle, v němž chtěl a potřeboval, aby jej dívka viděla.
„Chtěl jsem s tebou mluvit o tom… co se…“
Cařiny oči zaplály hněvem a okraj vědra sevřela v rukou pevněji. Stiskla čelist a udělal krok k němu, takže mu hleděla zpříma do očí a neuhýbala pohledem.
„O tom, co se stalo?“ zasyčela. „A co máš přesně na mysli, Henry?“
Jeho jméno vyslovila, jako by ji pálilo na jazyku.
„O tom, že jsi mě nechal svázat jako otroka? Jako nepříčetné tvrdohlavé dítě, které ti tvrdí hlouposti, a nestojí ti za to, abys ho vyslechl? O tom, co jsi navykládal mému otci - udělal ze mě skoro blázna? Nebo o tom, jak se chováš, že se snažíš mi řídit život? Nenapadlo tě, že na to už je pozdě a té možnosti ses dávno vzdal?“
Henryho tváří proběhl záškub a v očích mu zajiskřilo, jako by se chystal něco říct. Caře ta drobná změna neunikla a proto přimhouřila oči a řekla: „Anebo snad chceš mluvit o tom, jak jsem tě tehdy… políbila a ty jsi utekl? Utekl a to doslova?! A druhý den odjel bez jediného slova rozloučení? Nenapadlo tě, že mi dlužíš aspoň to jedno slovo ‚sbohem‘? Nenapadlo tě, že po těch letech! - které jsme spolu strávili, to bylo to nejmenší, cos pro mě mohl udělat? Říct mi do očí, že odcházíš? Ne! Ty jsi mi prostě vzkázal po mém otci, že tě naléhavě potřebují a neměl jsi už čas se se mnou rozloučit. Ty, který sis vždycky udělal čas na všechno, co jsi chtěl!“
Henry sklopil oči a ve tváři se mu zračil stud a lítost. To ale Cara nedokázala vnímat, ne po tom všem, co se stalo.
„A teď se vrátíš, po všech těch letech, kdy jsi nám nebyl schopný poslat aspoň jednu jedinou zprávu, že jsi naživu, nebo kam ses poděl! Můžeš mi říct, co jsi čekal? Že tě přivítám s otevřenou náručí, zapomenu na tvá mizející záda a všechny ty roky a že začneme tam, kde jsme skončili?“
Cara zhluboka oddechovala a až nyní si uvědomila, že postupně zvyšovala hlas, protože cítila, jak jí hoří tváře a škrábe ji v krku.
„Tak pokud jsi chtěl mluvit o něčem z tohoto,“ pokračovala dál už tišším hlasem, „nenamáhej se. Nechci mluvit o ničem. Vlastně s tebou nechci mluvit vůbec.“
Obešla ho a zamířila zpátky do domu.
„Caro, počkej, prosím!“ vyhrknul Henry a zastoupil jí cestu.
„Ne!“ zavrtěla hlavou a propalovala ho očima. „Dnes ani v nejbližší budoucnosti s tebou mluvit nechci, Henry. To, cos udělal…“ nadechla se, jenže nedokázala najít vhodná slova a tak zase vydechla. „To, co z našeho přátelství zbylo, je jen takovýto kousek,“ ukázala úzkou škvírku mezi palcem a ukazováčkem. „A tím, jak se chováš, ho drtíš. Ten kousek jsem si v sobě schovávala a doufala, že jednou… že jestli se vrátíš, tak budeme moct být přátelé, ale ne takhle. Jestli… jestli se mnou chceš dál jednat tak, jak jsi to dělal předevčírem, tak i ten malý kousek zničíš a nezbude už nic. Takže tě prosím, Henry, nech mě teď být.“
Podívala se na něj se zdviženým obočím a všimla si, že mu hruď klesla stejně jako oči, které upřel do trávy. Už se chtěla rozejít pryč, když tiše promluvil: „Mrzí mě to. Chtěl bych… udělat pár věcí jinak.“
Cara při slově ‚pár‘ stiskla čelist, ale nic na to neřekla. Už vykročila ke dveřím, jenže Henry ji chytil za ruku a sevřel ji ve své široké dlani. Nejdřív mu ji chtěla hned vyškubnout, avšak pak ucítila, že jí něco vložil do dlaně.
Sklonila k tomu zrak a prohlédla si pečlivě složenou látku.
„Co je to?“ zeptala se ho.
„To je pro tebe, abys mohla chodit… no, aby ses nemusela bát jí ven…“
Cara se zamračila a vzápětí udiveně zamrkala, sotva si v dlaních rozložila bílý čepec s širším okrajem, který hluboko přesahoval čelo, spánky i uši a vzadu měl šněrování na zatažení pod bradou.
Chvíli na látku zmateně hleděla a vůbec nevěděla, co na to říct. Současně v ní vzplanula další vlna vzteku stejně jako slabý závan něčeho, co by se snad dalo nazývat vděčností.
Zvedla hlavu, stiskla čelist a potichu řekla: „Děkuju.“
Věděla, že to asi myslel dobře a zkouší se s ní udobřit, jenže mu to nemínila usnadňovat. Chtěla, aby si uvědomil, že opravdu přestřelil - a ne jednou.
Sklopila hlavu a chtěla se rozejít zpátky do domu, jenže Henry jí opět zastoupil cestu, načež Cara stiskla mezi prsty čepec a upřela na něj výhrůžný pohled.
Henry o kousek ustoupil a řekl: „Hned půjdu a nechám tě být jen… Chtěl jsem se zeptat, jestli by sis nechtěla někdy zase zacvičit s meči, lukem, dýkami nebo se projet na koni…“
„Henry, tys nerozuměl tomu, co jsem říkala?“ zeptala se ho a snažila se potlačit rostoucí podráždění. Najednou zafoukal vítr a přivál jí do očí několik pramenů krátkých vlasů. Cara je prudce shrnula za uši a dál se na Henryho nepřístupně dívala.
„Rozuměl. Jen mě napadlo, že by ti to… prospělo. Aspoň třeba jen na hodinu, v sobotu nebo v neděli. Kdykoliv budeš chtít,“ snažil se ji přesvědčit a upíral na ni oči v naději, že ji obměkčí.
„Nemůžu,“ zavrtěla hlavou a vrhla na něj nebojácný pohled. „Zítra mám spoustu práce, která se nahromadila, když jsem tady nebyla. Navíc chci teď být raději sama a v neděli jedu do… Paindonu.“
Na okamžik zaváhala, než to jméno vyslovila. Nechtěla vyvolat další hádku, jenže chápala, že i kdyby to před Henrym utajila tuhle neděli, některou další by to zjistil a tak se rozhodla s jeho hněvem a nesouhlasem vypořádat hned.
„Cože?“ zalapal Henry po dechu. „To… to snad nemyslíš vážně!“
Cara se na něj zamračila: „Naprosto vážně. A řekni mi, Henry, ty jsi mě opravdu neposlouchal? Nic z toho, co jsem ti - v tom lese a na hradě a při cestě domů - říkala?“
„Ano, ale…“
„Ale co? Pojedu za ním. Budu za ním jezdit a ty mi v tom nezabráníš!“ zase zvýšila hlas.
„Caro!“ zaúpěl Henry. „Posloucháš se vůbec? Uvažovala jsi o tom pořádně? Víš… ty chceš… Ty chceš na toho bastarda čekat deset let? Deset let, co bude hnít v tom vězení, na něj budeš čekat? Copak… tvůj život… vždyť se na to podívej rozumně to je…“
„Už opravdu zmlkni, Henry!“ štěkla na něj Cara a odhodila vědro ke zdi domu, až zarachotilo. „O Jeremym nevíš vůbec nic! Nic!“ zařvala a zdvihla ukazováček směrem k němu, zatímco ostatní prsty měla zaťaté. „Udělal spoustu špatných věcí, to vím a nemusíš mi to říkat. Řekl mi všechno. I to, proč s tím začali - o čemž ty samozřejmě nevíš, protože tě ani nenapadlo se nad tím zamyslet, natož po tom pátrat. A já na něj budu čekat, protože ho miluju a nic, ani ty, mi v tom nezabrání. Je ti to jasné?“
„To snad… po tom, co ti udělal!“
„Nic mi neudělal!“ Cara zaťala do pěstí obě ruce a prudce je spustila podél boků. „Bojovali jsme spolu, ale nikdy - nikdy se mě nedotknul tak, jak ty si myslíš. A díky němu - jen díky němu - se mě nedotknul ani nikdo další.“
„Jistě. A ta tvá záda - to je nic? To sis udělala sama, co?“ zavrčel Henry a taky zaťal pěsti.
„Ne, Henry, to je od biče,“ odsekla. „A nebýt Jeremyho, tak tady nestojím.“
„Caro!“
„Ne!“ škubla hlavou a obešla ho. „Odcházím a nechci už o tom s tebou mluvit.“
Henry se natáhl, chytil ji za paži a prudce ji přirazil k sobě. Cara zalapala po dechu a zapřela se mu dlaněmi do boků, protože si ji tiskl k hrudi a chytil i její druhou paži, aby mu nemohla tak snadno utéct.
„Já ti to nedovolím!“ zavrčel potichu a hleděl na ni planoucíma rozzuřenýma očima.
„Taky se tě neprosím,“ pronesla skrz zaťaté zuby a trhla rameny a pažemi, aby se od něj dostala.
„Nebudeš za ním jezdit,“ zopakoval znovu a přiblížil svou tvář k její. „Nepustím tě tam. Ani za nic. I kdybych tě měl…“
Cara se mu vzpírala vší silou. Cítila, jak se jí jeho prsty zanořují do svalů, až jí do očí vhrkly slzy. Škubala rameny, ale nepovolil. Nakonec už to nevydržela, zaklonila hlavu do strany a svým čelem mu prudce narazila do čelisti.
Vzápětí před očima viděla probíhat bílé tečky, avšak sotva ucítila, že sebou Henry překvapením trhnul a trochu povolil sevření, vysmekla se mu a odstoupila od něj.
Tvář jí plála zuřivostí. Cítila, že je v obličeji úplně rudá a třásla se vzteky.
„Sáhni na mě takhle ještě jednou a od té chvíle budu dělat, že tě neznám! A jestli mě zkusíš zastavit, poštvat proti mně otce, udělat ze mě blázna nebo cokoliv jiného, budeš pro mě ten poslední člověk. Míň než nejubožejší zločinec!“
Prudce se obrátila a už poněkolikáté chtěla vejít zpátky do domu. Jenže Henrymu to ještě nestačilo. Už už se po ní natahoval, jako kdyby byl smyslů zbavený a neslyšel nic z toho, co mu říkala.
Těsně předtím, než se jí jeho prsty znovu dotkly, proťal chvilkové ticho jasný, zvučný hlas.
„Henry!“
Cara se obrátila a spatřila u stáje Benjamina, který držel za ohlávku hnědého tažného koně a soustředěný pohled upíral na Henryho, jehož ruka byla natažená směrem k ní.
Henry se nechápavě zamračil a už se chystal něco říct, jenže Benjamin, aniž z něj na okamžik spustil zrak, mírně, zato však rázně, zavrtěl hlavou. Henry na pár vteřin úplně ztuhl a pak vydechl. Caře došlo, že zjevně uvažuje, co dělat a zda Benjamina poslechnout či ne. Ulevilo se jí, sotva spatřila, jak se narovnal a otočil směrem k ní. Tvrdošíjně upírala pohled na květiny po své pravé straně a schválně se na něj nepodívala.
Bála se, že si nedá pokoj a bude se ji snažit přesvědčit, ale k jejímu velkému údivu (a úlevě) se kolem ní protáhnul, prošel dveřmi a pak spolu s Benjaminem uslyšeli, jak se za ním zapráskly hlavní vchodové dveře.
Cara vydechla.
Rychle přešla ke studni a vytáhla z ní další vědro vody. Postavila ho na kamenný okraj studny, nabrala si vodu do dlaní a opláchla si obličej. Chvilku pak sledovala svůj pohybující se odraz na hladině a snažila se vzpamatovat.
Uvědomila si, že ve skrytu duše tajně doufala, že se s Henrym zase udobří. Moc se na něj za všechno zlobila a ráda by mu vyčinila stokrát za všechno, co udělal, jenže… Pořád to byl Henry. Ovšem to, co předvedl nyní…
Cara zdvihla hlavu a všimla si, že Benjamin stále stojí u stáje a pozoruje ji. Klidnýma, přemýšlivýma, modrýma očima. A v tu chvílí jí došlo, že asi musel hodně slyšet. Zčervenala v obličeji, ale bylo jí jasné, že se to v celém tom požáru, který na tváři už dávno cítila, snadno ztratí.
Otřela si z brady kapky vody, které jí tam stekly, a znovu vydechla.
„Asi jste to všechno slyšel, že?“ zeptala se ho unaveně.
Benjaminovi se ve tváři mihl provinilý výraz: „Ne, ne všechno. Jen… něco.“
„Hm,“ pronesla a udělala několik kroků ke zdi domu, kde zvedla vědro, které tam předtím mrštila.
Odnesla ho ke studni, a když se narovnala, zjistila, že Benjamin přistoupil i se svým koněm blíž k ní.
Podívala se na něj a čekala, jestli něco řekne, protože jeho pohled ji k tomu očekávání doslova vybízel. Jako by si rovnal myšlenky v hlavě.
„Víte,“ začal posléze pomalu, „znám Henryho už pár let a vím, že mu na vás opravdu záleží. Ale… nemyslím si, že se k vám měl chovat tak, jak se choval. Myslím, že to, že jste to na hradě přežila a všechno ostatní,“ pokrčil neurčitě rameny, „vypovídá o tom, že nejste… no, jako… každá druhá. A že by vám měl věřit,“ pravý koutek úst se mu zdvihl v mírném úsměvu.
Caru jeho slova tak překvapila, že nevěděla, co na to říct, a proto raději mlčela.
„Nechám ho teď v klidu, aby si to všechno promyslel sám, a pak si s ním promluvím.“
„Já… děkuju, ale… opravdu nepotřebuju Henryho svolení pro to, abych mohla někam jet. Není můj otec, bratr, ani jiný příbuzný nebo manžel a… a o tom že je můj přítel začínám pochybovat.“
„On se vzpamatuje,“ pronesl sebejistě Benjamin. „Vašeho přátelství si cenní jako ničeho jiného.“
Cara se na něj zadívala a všimla si něčeho v jeho očích, co ji přimělo si ho prohlédnout pozorněji. Byl oblečený v koženém kabátci, bílé košili a hnědých kalhotách a kožených botách. Vlasy mu na jedné straně přes čelo padaly do tváře a zakrývaly jizvu na spánku. Oči měl jasné a vyzařoval z nich až nakažlivý klid. Znovu si v hlavě prošla jeho slova.
Vzápětí Cara pootevřela ústa - chtěla se zeptat, proč tohle dělá, proč je tak ohleduplný, jenže on jako by to vycítil.
Rychle řekl, že už musí jít a než se vzmohla na slovo, viděla, jak mizí i se svým koněm bránou ze dvorku, která vedla do uličky táhnoucí se mezi jejich a sousedovým domem.




O několik hodin později


Benjamin nechal svého vraníka uvázaného u stromu a opatrně se začal plížit do svahu, který mu umožnil výhled do údolí pod ním. Když dosáhl vrcholu, klesl na zem a celý se natáhnul, takže mu mezi trsy trávy nad srázem vykukovala jen hlava.
Několik minut bystrýma očima pátral mezi postavami, přihlížel dění a uvažoval. Nakonec našel toho, koho hledal.
Když spatřil jednoho z bývalých vůdců hradu Cavillů v poutech, v rozedrané košili, se zakrváceným tělem a ztěžka se ploužícího s nákladem kamení na zádech, pocítil v první chvíli silné uspokojení a důkaz toho, že spravedlnost stále existuje.
Dalších pár minut zůstal nehybně ležet a dál všechno pozoroval. Jenže díky vědomí, proč sem přišel a co jej k tomu vůbec přimělo, posléze už necítil uspokojení. A ze zvuků všudypřítomného biče, který by byl pro mnohé rajskou hudbou, mu s každým šlehnutím přejel mráz po zádech. Ne, necítil uspokojení ani odplatu. Cítil něco jiného. Cítil soucit – ne s bývalým vůdcem, ale s někým docela jiným.
S někým, kdo byl důvodem, proč byl teď na tomhle místě.




Když Cara procitla do sobotního rána a posadila se na posteli, zůstala pár minut nehybná s očima upřenýma na dřevěné desky podlahy. Rukama se objala kolem hrudi a začala se kývat dopředu dozadu, aby se uklidnila.
Myslela si, že čím blíž bude k neděli – tedy ke dni, kdy se s Jeremym opět setká, bude z toho nadšená a nebude se moci dočkat. Nemohla. Na jednu stranu se nesmírně těšila na to, až jej znovu uvidí, dotkne se jeho ruky, jeho tváře a znovu uslyší jeho hlas. Jenže na stranu druhou v sobě cítila rostoucí nervozitu, napětí, nejistotu a strach. Aniž přesně věděla z čeho, tak se bála.
Nechtěla se bát, chtěla se strachu postavit. Chtěla přijít na to, čeho se vlastně bojí.
Toho, že takhle bude vypadat každá další neděle po deset let? Toho, že se něco změní? Toho, že na tom Jeremy bude špatně? Že se… že bude mrtvý? Ne! Ne! NE!
Vyskočila na nohy a otřásla se.
Nebude mrtvý. To je nesmysl. Nemůže být. Nemůžou ho zabít. On by se o útěk nikdy nepokusil. Nikdy. A jinak… nemůžou ho zabít.
Strhla ze sebe noční košili a rychle se začala oblékat, aby své ruce a mysl zaměstnala něčím jiným než tím, že si představovala to nejhorší, co by se mohlo stát.
Popadla hřeben a učesala si vlasy. Pak si opláchla obličej v porcelánovém umyvadle a napila se vody.
Už chtěla vyjít ven, když si uvědomila, že má nějak volnou šněrovačku. Dnes si na sebe vzala béžové šaty s černou šněrovačkou. Rozvázala a povolila tkanici a utáhla si ji o něco těsněji, aby jí pevně obemykala hruď a pas. Posledních pár dní neměla na jídlo ani pomyšlení natož chuť, takže ji nepřekvapilo, že zhubla.
Jen co byla hotová, otevřela dveře a málem vykřikla, jelikož těsně za nimi, s rukou napřaženou k zaklepání, stál Benjamin.
V překvapení pootevřel ústa a spustil ruku dolů.
„Ehm… vy…“ začala Cara nejistě. „Chtěl jste… potřebujete něco?“ zeptala se nakonec.
Benjamin kousek poodstoupil, aby nebyl těsně na prahu a přikývl.
„Ano. Ano, potřebuju,“ přikývl. „Dobré ráno,“ dodal s mírným úsměvem.
Cara nejistě zamrkala, ale jeho pozdrav opětovala.
„Potřeboval bych s vámi mluvit. Bude to jen chvíle,“ řekl potom a nespouštěl z ní oči.
„Dobře,“ přikývla a vyšla z pokoje na chodbičku.
Založila si ruce na hrudi, jako by se chtěla chránit a vyčkávavě se na Benjamina zadívala.
Ten se nadechnul a pomalu začal: „Potkal jsem dole vašeho otce, než odešel, a ten mi řekl, že byste měla každou chvíli vstávat. Nechtěl jsem vás budit, ale když jsem sem přišel a slyšel ve vašem pokoji kroky tak… jsem si řekl, že zkusím zaklepat. Musím za chvíli někam odjet, abych se stihl… To je vlastně jedno, zkrátka… Máte pořád v plánu jet zítra do Paindonu?“
Cara přivřela oči, stiskla čelist a zatnula prsty do paží.
„Ano, to mám.“
Benjamin přikývl, jako by s tím počítal a jen se chtěl ujistit.
„Dobře, protože jsem… mluvil s Henrym a přesvědčil jsem ho, že tam s vámi pojedu já.“
Cara vytřeštila oči a spustila ruce podél těla: „Cože?“
Benjamin zdvihl ruku, aby ji uklidnil: „Poslyšte, chápu, že se vám to nelíbí. Jenže Henry s vámi chtěl jet sám, protože ačkoliv se mu… nelíbí představa, že tam pojedete, to, že byste tam jela sama, je pro něj daleko horší. No, a vzhledem k tomu, co jsem… včera slyšel, tak s ním byste asi jet nechtěla. Tudíž jsem Henrymu navrhnul, že tam s vámi pojedu já. S čímž neochotně, ale nakonec přece, souhlasil. Je to buď on, nebo já, protože je rozhodnutý nenechat vás už bez ochrany. Zvláště pokud pojedete do Paindonu.“
Cara v první chvíli nenacházela slov. V hlavě jí běžela nelichotivá označení, kterými by Henryho ráda zahrnula stejně jako ranami pěstí. S překvapením si uvědomila, že v souvislosti s Henrym začíná mít velmi násilné sklony a myšlenky.
Když se však podívala na Benjaminův klidný přátelský výraz, většina zlosti z ní vyprchala. Musela uznat, že být v jeho společnosti bude určitě lepší než být v té Henryho. A pokud už Henry byl ochotný ustoupit takhle, nepochybovala o tom, že je to ten poslední ústupek, který od něj mohla čekat. Kdyby odmítla a jela sama, určitě by za ní vyrazil sám a pak by ho měla za zády každou minutu.
Takže nakonec vydechla a přikývla: „Tak dobře.“
Benjamin se usmál.
„Dobře, takže se uvidíme zítra ráno.“
Cara přikývla a chtěla se vrátit do pokoje. Sotva se však špičky jejích prstů dotkly závory na dveřích, uslyšela, jak Benjamin potichu řekl: „Počkejte ještě chvilku.“
Otočila se.
Benjamin přešlápl z nohy na nohu a vypadal, že nad něčím váhá. Bylo to však sotva pár vteřin, kdy zvedl oči ke Caře. Přistoupil těsně k ní a pohlédl na ni, takže musela zaklonit hlavu, aby mu viděla do obličeje. Z té nenadálé blízkosti jeho těla se jí srdce rozbušilo a stáhlo úzkostí. Paže se jí sotva znatelně zachvěly a už se pomalu připravovala, že ho od sebe bude muset odstrčit, pokud by se o něco pokusil…
Benjaminovy oči se však neupíraly na její ústa nebo tělo. Upřeně hleděl do jejích očí, jako by něco hledal a pak tiše promluvil: „Až tam zítra pojedete… vezměte… vezměte si sebou nějakou košili, obvazy a… pálenku. Jídlo, jablka – ta dlouho vydrží. A pár hadrů.“
Nato se otočil a nechal Caru s vykulenýma očima zírat na jeho mizející záda.
„Počkejte!“ vyhrkla, před schody ho dohnala a chytila jej za paži.
„Jak to myslíte? Proč… co… proč si mám tohle všechno brát?“ zeptala se a hltavě sledovala jeho tvář, aby z ní vyčetla sebemenší náznak vysvětlení. Děsila se odpovědi.
Benjamin si povzdechl: „Neptejte se. Bude to tak lepší.“
„Ne,“ zamítla to rázně a pevněji jeho paži sevřela. „Proč si to mám brát?“
„Protože na tom není právě nejlíp,“ odvětil Benjamin tiše.
Cara zalapala po dechu a pustila ho.
„Cože? Jak to… jak… Jak to víte?“
„Viděl jsem ho.“
„Kde?“
„V kamenolomu.“
Srdce jí v hrudi bilo na poplach a ruce se jí chvěly.
„Kdy?“
„Včera,“ odpověděl Benjamin neochotně.
„Proč?“ vydechla a zírala na něj s doširoka rozevřenýma očima. „Proč jste tam byl?“
„Vezměte sebou ty věci, víc vám pomoct nemůžu,“ řekl, aniž na její otázku odpověděl a obešel ji.
Cara se bleskově postavila na první schod a cestu mu znovu zastoupila.
„Jak…“ musela polknout a zuřivě mrkala, aby rozehnala slzy, „jak na tom je?“
Benjamin trhnul hlavou do boku a v duchu ho napadlo, jak si mohl myslet, že tohle bude snadné.
„Žije, to je všechno, co potřebujete vědět. Nebudu vám popisovat, jak vypadá, protože vám to nepomůže a navíc to zítra uvidíte sama. Už mě pustíte?“ zeptal se a rty mu škubl záchvěv mírného úsměvu.
„Proč jste tam byl?“ opakovala Cara svou otázku, očima přelétajíc po jeho tváři.
„Jel jsem kolem,“ pozdvihl obočí a proklouznul kolem ní.



Ještě dvacet minut poté, co se za ním zavřely dveře, Cara stála na stejném místě. Čelist se jí třásla a z očí jí sem tam sklouzla slza. V duchu si slíbila, že z Benjamina pravdu dostane, protože mu nevěřila, že jel kolem jen tak. To ale nebylo to, co ji přimrazilo na místě. Představivost jí začala před oči předkládat to, čemu se chtěla vyhnout. Vidinám, které se snažila potlačit.
Vybavila si Jeremyho tvář na voze, kdy ho viděla naposledy a zatnula zuby, aby se jí netřásly ještě víc, když pomyslela, že nyní je na tom ještě mnohem hůř.
Nakonec si sedla na schod, pevně objala rukama kolena a snažila se neplakat. Snažila se přijít na způsob, jak být silná.
Takhle ji našla Katie, která jí donesla pečivo a šunku. Když Caru uviděla a dozvěděla se od ní to, co jí řekl Benjamin, chvíli tiše uvažovala a pak jí navrhla, že v neděli pojede s ní. Caru to velice překvapilo, ale nechtěla její nabídku přijmout. Katie jí tedy vysvětlila, že jí chce jen pomoct. Pamatovala si, že tam kromě Jeremyho je i Peter a došlo jí, že ani on na tom asi nebude moc dobře.
„Proto bych mohla dát do kupy toho Petera a ty budeš moct být s Jeremym. Dám ho pořádku tak, jak to půjde a pak se rychle vrátím zpátky. Kdyby se to dozvěděl otec, tak by to asi nepřežil,“ Katie se zarazila. „Nebo spíš já.“
Cara na ni překvapeně hleděla.
„Jen,“ znejistěla Katie, „ten Peter – není to nějaký…“
„Ne,“ zavrtěla Cara hlavou. „Je hodný. Taky nám moc pomohl. Ale Katie… opravdu to chceš udělat? Nemusíš tam se mnou jezdit. Zvládla bych je ošetřit oba.“
„Já vím, ale… mám pocit, že jim to dlužím,“ pokrčila rameny.
„Dlužíš?“
„No ano. Zachránili mou nejlepší přítelkyni,“ pousmála se.
Cara se usmála a vydechla. Hrůza z toho, co se dozvěděla, teď byla o dost menší při vědomí, že tam Katie bude spolu s ní. Vděčně se na ni podívala a napadlo ji, že si lepší přítelkyni nemohla přát.




V neděli brzy ráno seděla Cara v zadní části městského kostela. Světlo procházející vitrážovými okny vytvářelo na dlažbě barevné skvrnky. Svíce ze zavěšených svícnů vrhaly na všechno nazlátlé světlo, které narušovaly stíny od vysokých sloupů, podpírajících klenbu chrámu. Hlavní oltář a svatostánek byly bohatě zdobené a přitahovaly pohledy lidí, kteří mohli žasnout nad každou maličkostí, které jejich tvůrci věnovali svou péči, čas, umění a námahu.
Lavice podél obou zdí kostela byly vyrobeny ze světle hnědého dubového dřeva a nepůsobily tedy tak pochmurně a temně. Na jejich bocích byly vyřezané trsy vinné révy a vyhlížely jako by byly živé.
Dívka však ničemu z toho nevěnovala pozornost. Kolena měla přiražená těsně k sobě, stejně jako sevřené ruce v klíně, aby se jí netřásly. Nepřítomně hleděla na záda někoho před sebou a snažila se uklidnit.
Nejprve vůbec neměla v plánu sem jít. Ráno vstala, oblékla se do tmavě hnědých šatů s černou šněrovačkou a dlouhým pláštěm, na hlavu si po chvilce váhání vzala čepec, který jí přinesl Henry a dostala do sebe pár soust chleba a doušků vody. Nakoukla do otcova pokoje a s úsměvem shledala, že ještě spí a hned tedy chtěla vyrazit do Paindonu. Jenže když s Cyphirem procházela po náměstí kolem kostela a viděla lidi z města, jak se tam scházejí, pocítila zvláštní nevysvětlitelné nutkání jít nejprve sem. Navíc věděla, že Katie, která slíbila, že pojede s ní, by si účast na mši nechtěla nenechat ujít. A ačkoliv Caře řekla, že pokud chce jet, tak bohoslužbu tentokrát oželí, mávnutím ruky to nakonec zamítla a společně s ní zamířila do kostela. Ještě ke všemu ji navíc napadlo, že kdyby se ve vězení objevila tak brzy ráno, stráž, nebo kdo Jeremyho a Petera hlídal, by asi nebyl nadšený, kdyby ho vyrušila ze spánku, navíc v neděli.
Katie si šla sednout dopředu, kdežto Cara zůstala vzadu. Chtěla být co nejméně na očích, avšak když si uvědomila, že přišly o víc jak patnáct minut před začátkem a ona viděla, jak se na ni lidé dívají, rychle vyšla ven do boční uličky vedle chrámu, kde chtěla počkat, dokud mše nezačne.
Chvíli poté spatřila Benjamina, který vycházel ze stáje u hostince, jež byla naproti kostelu, se svým koněm. Zjevně chtěl jet k jejímu domu tak, jak se domluvili. Cara na něj ale zavolala a řekla mu, že odjezd o hodinu odloží. Benjaminovi to bylo vcelku jedno. Vrátil koně zpátky do stáje a spolu s Carou pak těsně na začátku mše, kdy uslyšeli úvodní zvuky písně, vešel dovnitř a zůstal sedět spolu s ní v poslední lavici.
Na začátku se opravdu snažila soustředit a poslouchat čtení z Písma i promluvu otce Anthonyho, jenže po pár minutách seděla strnule, se svraštělým obočím a rukama drtícíma se navzájem.
Probrala se až při závěrečné modlitbě a když viděla, jak se k ní všichni připojili a s jakou důvěrou se mnozí z nich dívají na hlavní oltář a svatostánek, napadlo ji, že by to mohla zkusit taky.
Klekla si a sepjala ruce tak, jak už to hodně dlouho neudělala. Celou svou myslí se upřela na to, čeho se bála, co ji děsilo a o co chtěla poprosit. Pak jí však došlo, že se chová jako pokrytec a vychytralec a sobec. Celé dlouhé roky se snažila každou myšlenku na Boha potlačit a teď, když byla v koncích, tak si na něj najednou vzpomene. Věděla proč – pořád nemohla zapomenout na to, co se stalo její matce. Ačkoliv to, že je mrtvá, přijala, nedovedla se zbavit neodeznívající otázky - proč se to muselo stát právě jí. Jedné z těch nejhodnějších a nejmilejších lidí, jaké znala. Někomu, kdo za svůj život neudělal skoro nic horšího, než že se na někoho zle podíval a zamračil. Nechápala to a celou dobu to sobě a také Bohu dávala za vinu. Jenže si musela přiznat, aspoň v koutku duše, že posledních pár roků už nedovedla být rozzlobená tak, jak byla. Jak dospívala, začínala vidět věci jinak a pomalu přicházela na to, že ne všemu může rozumět. Stačilo se podívat na to, že je unesli. Před třemi týdny by na tom nedovedla najít jednu jedinou drobnou kladnou věc. A nyní?
Do všech koutů prostě nevidím hned. A do některých… asi nebudu vidět nikdy…
Proto nakonec už mnohem smířenější a klidnější vydechla a opřela si čelo o sepjaté ruce. Snažila se uklidnit rozběsněný roj myšlenek ve vlastní hlavě a soustředit se.
Benjamin, který se už zvednul, protože mše skončila a chtěl odejít, se zarazil a usedl zpátky, sotva si všiml, že se Cara ani nehnula. Chvíli hleděl na její pohroužení do modlitby a nakonec stiskl čelist a odešel. Zůstal stát před kostelem, kde se rozhodl počkat, až sama vyjde.
Katie se rozloučila s několika známými a už se také chystala odejít. Když však spatřila Caru, napadlo ji to samé, co Benjamina. S mírným úsměvem kolem lavice, v níž Cara seděla, prošla a zmizela venku.
Za pár minut byla Cara jediná, kdo v kostele zůstal.
‚Bože, vím, že jsem Tě zklamala, když jsem na Tebe byla rozzlobená za to všechno, co se stalo. A i když vím, že i… že i… tohle mělo v Tvém plánu smysl, nechtěla… nedokázala jsem to přijmout. Upřímně nevím, zda to nyní dokážu, ale… slibuju, že se budu snažit. Nevím, jestli mám právo Tě o něco prosit. Asi ne. Ale i přesto to zkusím. Prosím tě, z celého srdce Tě prosím, dej mi sílu. Sílu k tomu, abych tam dokázala jet a… mohla mu pomoct. Vím, že udělal strašnou spoustu zlých věcí, ale taky vím, že jich lituje. Prožil si v životě peklo a… to ho neomlouvá pro to, co udělal. Jenže… já věřím, opravdu věřím, že už je jiný, že se snaží změnit. Zaslouží si… prosím, dej mu druhou šanci. Jsi Bůh milosrdenství. Prosím, slituj se nad ním i nade mnou… Dej sílu i jemu. Prosím Tě… prosím…‘
Cara zdvihla hlavu a zjistila, že vedle ní sedí otec Anthony.
Nepatrně sebou trhla. Vzápětí vydechla a posadila se zpátky do lavice. Trochu ji bolela kolena, ale nenatáhla ruce, aby si je promnula.
Otec Anthony byl vysoký muž, který vždycky nosil jen hnědou řeholní sutanu. Cara ho nikdy neviděla v jiném oblečení. Měl prošedivělé černé vlasy, vyholené na temeni. Jeho modré oči byly bystré a ústa, tak často zdvižená do mírného úsměvu, zdobily v koutcích desítky vrásek. Ruce měl sepjaté v klíně a jen co viděl, že na něj Cara nejistě pohlédla, stočil pohled k oltáři.
„Dlouho jsem tě tu neviděl, dítě,“ řekl tichým hlasem, který byl prosycený mírností, vřelostí ale i rázností, takže každý hned věděl, že i když to není člověk, který by se rozčílil, nikdo by si nedovolil ho provokovat nebo nebrat jeho slova vážně.
Cara trochu zahanbeně sklopila hlavu.
„Ano, já vím. Já… no…“
„Nejsem teď tady, aby ses mi zodpovídala. Pokud chceš, můžeme o tom mluvit, ale nenutím tě. Jen jsem si říkal, co tě sem… teď přivedlo?“
Caře se ulevilo, protože tak trochu čekala, že ji otec vyhodí ven. I když samozřejmě věděla, že to by nikdy neudělal. Měla jen takový pocit. Podívala se na něj a pak následovala jeho pohled a upřela oči k oltáři.
„Já ani nevím, otče,“ přiznala po chvilce. „Asi jsem… asi… přišla poprosit o pomoc.“
Otec Anthony přikývl a mlčel.
„Asi jste už slyšel o tom, co se stalo,“ pronesla ještě tišeji.
Anthony znovu přikývl: „Ano, něco jsem slyšel. A my všichni jsme moc rádi, že jste se vy tři v pořádku vrátily.“
Cara kývla hlavou a začala si proplétat prsty na rukou. Najednou ji popadlo nutkání položit otci jednu otázku. Dlouhé dvě minuty nad ní váhala, až nakonec si řekla, že stejně nemá co ztratit a beztak si udělá, co sama uzná za vhodné.
„Otče,“ začala a polkla, „myslíte si, že dělám chybu?“
Otec Anthony na ni pohlédl a pozdvihl obočí, jako by čekal, že bude pokračovat. Cara ale už nic dalšího neřekla.
„Myslíš v tom, že chceš svůj život spojit s někým, kdo zabíjel nevinné, kradl a vypálil naše město? Že na něj chceš čekat, dokud ho nepustí z vězení?“
Cara sklopila pohled ke svým rukám a ve snaze odlehčit napjaté ovzduší, řekla: „No, vypadá to, že jste neslyšel jen něco, nýbrž všechno.“
Anthony se zasmál, a zvuk jeho smíchu se roznesl po chrámu tichou ozvěnou.
„Vždyť sama víš, jak to tady chodí. O něčem takovém nejde neslyšet. Stačilo se podívat na polovinu lidí tady před hodinou a poznala bys, že dnešnímu kázání nevěnovali ani ze třetiny takovou pozornost jako tobě, která jsi seděla tady vzadu. Dlouho se o ničem jiném nebude mluvit tak, jako o tomhle.“
Cara si povzdechla a byla ráda, že si těch pohledů nevšimla, protože byla zabraná do svých myšlenek.
„Ale ptala ses mě na něco jiného,“ pokračoval posléze. Spojil špičky prstů obou rukou do stříšky a zamyšleně poklepával ukazováčky o sebe.
„Mou povinností kněze je říct, že zlomit nad člověkem hůl jednou pro vždy a udělat z toho trvalou věc, není správné. Všichni jsme hříšníci a každý se potýkáme s následky svých vlastních chyb. Ty jsou… někdy větší jindy menší.“
Cara zadržela dech a s napětím sledovala Anthonyho tvář. Ten se k ní natočil čelem a zamyšleně si ji prohlížel.
„Znal jsem tvou matku, Caro. Znal jsem ji velmi dobře a znal jsem i tebe. To, jaká jsi byla před lety. Nemyslím, že by ses od té doby změnila… nějak moc. Staly se ti věci, které by nikdo neměl prožít. A nechci nad tebou vynášet rozsudky pro to, proč jsi na Boha na nějakou dobu zapomněla. Nebo se o to snažila,“ dodal sotva si všimnul jejího výrazu, v němž se mísil nesouhlas se studem.
„Každý si občas projdeme něčím, co v nás vyvolá pochybnosti. Někdy jsme rozzlobení a nechápeme… Řeknu ti to takhle – věřím, že by ses nikdy nerozhodla chtít být s někým podobným, jako byli ti, kdo zabili tvou matku. Myslím, že to, co si lidé povídají a budou povídat, je jen malý kousek toho, co se doopravdy stalo. A to, co se stalo skutečně, ví nejlépe Bůh a ty.“
„Jako kněz a člověk už jsem mluvil se spoustou lidí a i když těch obrácených nebylo tolik, kolik bych si přál, důležité pro mě je, že i takoví lidé stále jsou a budou. Ano, věřím na obrácení a druhé možnosti. Co bych byl za kněze a člověka, kdybych na ně nevěřil? Každý z nás dostává každý den druhou možnost. Jde o to se vzbudit a využít ji… Kdybys s ním chtěla zůstat, aniž by se změnil, řekl bych ti, že děláš velkou chybu a nedopadne to dobře. Ale pokud…“ Cara pomalu vypouštěla vzduch z plic, „vidíš dál a znáš ho lépe než ostatní a vidíš v něm dobro, a víš, že chce žít jinak, tak myslím, že chybu neděláš. A myslím, že určitě musí chtít žít jinak, protože jinak bys za něj nebojovala. Ano, slyšel jsem i tohle,“ pousmál se Anthony. „Je to docela snadné, dítě – pokud chceš žít tak, jak si Bůh přeje a jsi ochotná tuhle šanci dopřát i jemu, pak jsem si jistý, že chybu neděláš. Bude to chtít velkou trpělivost a sílu, ale já věřím, že pokud ji k tomu v sobě někdo má, tak ty. Po své matce, po otci i sama ze sebe jí máš dostatek. Jen si dej pozor na své srdce, Caro. Někdy tě i ten nejlepší úmysl může zavést na scestí. Ano, řídit se srdcem je moudré, ale ještě moudřejší je, pokud do toho řízení zapojíš i rozum. Nemáme oboje pro nic za nic. Ale myslím, že víš i tohle, viď? Tvá matka to často říkávala. ‚Srdcem řídit se dej, ale na rozum při tom nezapomínej.‘ Tak to říkávala, že?“
Cara se mírně usmála, přikývla a zamrkala, aby z očí setřásla slzy.
„Všechno v životě má svoje místo a svůj smysl. I když ho nevidíme. Na to jsi už asi taky přišla. To, co se ti stalo, nebylo bez důvodu. Proto si pamatuj jednu věc, která by ti mohla pomoci – pokud Bůh chce, abyste ty roky, a on to vězení, překonali a byli spolu, pak spolu budete, i kdyby se proti vám spikli všichni. A pokud ne, pokud má pro tebe Bůh jiné plány… pros o sílu jít po té cestě, kterou ti určil. Má pro to svůj důvod. Pro všechno vždycky je nějaký důvod. Nemusíme jej znát či pochopit hned, nebo třeba nikdy. Ale věř, že On ví, co dělá. On vidí mnohem dál než ty nebo já. Dál než všichni,“ dodal a pohlédl ke svatostánku.
Cara se k němu zadívala také a po chvíli ucítila, jak ji Anthony lehce popleskal po ruce. Potom vstal a nechal ji tam samotnou jen se svými myšlenkami.




„Počkejte, jak to myslíte, že Katie jede s námi?“ zeptal se Benjamin, když s Carou byli už pět minut od města a na koních právě klusali k louce, jejímž středem vedla cesta. Ta se následně rozdělovala na dvě strany. Jedna vedla do Paindonu a ta druhá k Blerdenu.
Slunce, které se ještě před hodinou více schovávalo, než svítilo, nyní vyšlo a naplno je hřálo do zad. Vzduch byl prosycený vůní pomalu se blížícího podzimu, ačkoliv listí ještě nestihlo proměnit se ze svých odstínů zelené do zlatých, červených a hnědých.
Když byli od rozcestí necelých sto stop, vyjela na něj z nedalekého lesa Katie. Její béžové šaty byly skryté pod lehkým hnědým pláštěm a brašny po stranách sedla jejího hnědáka nadité věcmi. Kateieiny vlasy na slunci zářily a několik neposedných vlnitých pramínků jí vypadlo z drdolu.
Cara na ni zamávala a zeptala se: „Vy se znáte?“
„Ano, potkali jsme se, když jsme sem Henrym přijeli a začali plánovat jak vás dostat z hradu,“ vysvětlil.
Cara přikývla a pak odpověděla na Benjaminovu otázku: „Chtěla jsem jet jenom sama, tedy… potom i s vámi a Katie se nabídla, že pojede se mnou a pomůže mi.“
„Zdravím,“ kývl Benjamin na Katie, když svého koně otočila a zařadila se vedle Cary.
„Dobrý den,“ pousmála se a upravila si otěže, aby je držela pevněji.
„Pomůže vám… s čím?“ zeptal se Benjamin potichu.
„Myslím, že Peter na tom asi nebude o nic lépe než Jeremy a… takhle se jim rychleji dostane pomoci, když na ně budeme dvě,“ vysvětlila a doufala, že přitom nezrudla v obličeji.
„Aha,“ kývl Benjamin. Chvilku mlčel a pak pronesl: „V takových chvílích člověka napadne, že být ve vězení má své… nesporné výhody,“ pousmál se.
Katie pozdvihla obočí, ale nic na to neřekla.
Cara si upravila čepec, aby jí nesjížděl do čela a vrhla na něj pohled přivřených očí. Benjamin se na ni ovšem nedíval, takže si toho nevšiml.
V dálce se tři sta stop za nimi vynořil z lesa Henry. Se staženým obočím sledoval tři postavy a odolával nutkání pobídnout koně a vyjet za nimi přímo, nebo se aspoň schovávat a sledovat je cestou.
Nakonec ho zadržela jen vzpomínka na to, co mu včera Benjamin řekl.
Jen co přejeli z luční cesty dál na tu, která vedla do lesa, pobídla Cara Cyphira do klusu a dostala se do čela jejich malé skupinky. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu a zaposlouchala se do ranního koncertu ptáků, kteří přelétali mezi korunami stromů nad jejich hlavami.
Srdce se jí stáhlo radostí i obavami.
Dvě hodiny - a budu u něj.


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ellien 17.11.2013, 19:40:02 Odpovědět 
   Ahoj,
zajímavé počtení. Jsem zvědavá, jak bude příběh pokračovat.
Měj se.

PS: Nebude mít nakonec ještě Katie něco s Peterem? Nelíbí se jí, i když ho zná jen z Cařina vyrávění? :-)
Nechám se překvapit.
 ze dne 18.11.2013, 0:57:14  
   Anne Leyyd: ahoj,

děkuju :) taky jsem vždycky zvědavá, co bude v další kapitole.

no, sice mě to taky napadlo, udělat pár ještě Katie s Peterem, ale nakonec jsem si to rozmyslela. mám trošku jiné plány ;)

taky se měj pěkně a děkuju za přečtení a komentář!
 Šíma 06.11.2013, 14:05:45 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh zajímavě (nechtěl jsem napsat: hezky) pokračuje, přeci jen v něm jedna žena trpí díky své lásce k muži, jehož minulost není příliš "košér". Ale co naplat, život tropí hlouposti a naše hrdinka se drží pořekadla, že za lásku stojí bojovat. Zde bych viděl jeden z mnoha (silných) momentů tohoto příběhu (napíšu to zcela obecně): "Jakou cenu musíme zaplatit, abychom byli odvážní? Jsme si vědomi - do důsledků - co všechno budeme dlužit nejen osudu, sobě, ale i druhým, kterých se to týká?" ;-) Na šotky jsem nekoukal. Když tak nad pokračováním (a vlastní vývojem příběhu dumám či přemýšlím), napadá mne, že Cara (či někdo jiný) určitě najde způsob, jak Jerremyho dostat z vězení, přeci jen, přiznání je polehčující okolnost a také je zde ještě jeden fakt, který mu může sloužit k dobru: změnil se a aktivně stál za všemi osobami, na nichž se v hradě páchalo bezpráví. Otec Anthony ví své...

Na šotky jsem nekoukal.

Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 06.11.2013, 20:57:32  
   Anne Leyyd: zdravím též.

děkuji za přečtení a velmi podnětný a přemýšlivý komentář. musím říct, že jsem nečekala, že si někdo dá tu práci a zamyslí se nad příběhem více, nicméně jsi přesně odhalil jeden z důvodů, proč jsem příběh pojmenovala tak, jak jsem ho pojmenovala. přesně – co všechno musíme obětovat, abychom byli těmi odvážnými, těmi, co jdou za svým cílem, za svým srdcem… prostě jakou cenu má odvaha?

no, ano. jak už jsi psal minule (a s tím naprosto souhlasím), tak pobyt ve vězení v tomto stylu by Jeremy nepřežil ani měsíc. nastane zde jeden podstatný zvrat, ale asi to nebude přesně tím stylem, jakým by se dalo čekat. ale kdo ví? třeba na to přijdeš ty nebo někdo jiný ;-)

ohledně Jeremyho – ano, přiznal se dobrovolně (dalo by se říct), ovšem všech osob, na kterých se páchalo na hradě bezpráví se nezastal. přece jen se na jeho život musí člověk podívat i předtím, než se na hradě objevila Cara. a předtím rozhodně tak nezištné chování neměl… takže na jednu stranu (kapku drsnou a bezcitnou stranu) se dá říct, že dostává, co si zaslouží…

díky moc za názor a přeji pěkný zbytek večera! :-)
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Blog o hypotékách, Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ian Stepheson
(15.8.2017, 16:24)
Ian Stephenson
(15.8.2017, 16:19)
Hromdopolice
(3.8.2017, 21:45)
Petronela1991
(26.7.2017, 18:57)
obr
obr obr obr
obr
Ambrózie
Yontalcar
Detektivka
Jatic Blackger
Pád civilizací
Apinby
obr
obr obr obr
obr

Na diskošce za totáče
CATHERINE
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr