obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Mrtví a pohřbení ::

 autor Doll publikováno: 07.11.2013, 7:41  
Krátká hororová povídka na motivy E.A.Poe.
 

Mrtví a pohřbení


„Smrt je život v nejplnějším rozkvětu, jádro a pravé tajemství života! Vzhledem ke smrti jsi vlastně teď mrtva!“
Ladislav Klíma



Probudila se s tím, že se necítí právě nejlépe. Však ani nebylo divu, po včerejší noci by se necítil dobře vůbec nikdo. Hlučný ples se protáhnul hluboko do brzkých ranních hodin a když k tomu ještě připočetla všechno, co zvládla vypít a to ostatní, výsledek musel být jasný. Třeštila jí hlava a za zavřenýma očima jí pomatená mysl kreslila podivné obrazy…
Pohřební průvod!?
Zdál se jí jakýsi příšerný sen o zahradě plné rozbitých hraček a pobořených domečků pro panenky, ale zbavených veškerého života a zdravých barev. Černě oděné postavy s nesrozumitelnými slovy na rtech šly bílou štěrkovou pěšinkou. Pomalu míjely nekonečná pole kamenných pomníků, každý z nich by sám o sobě vydal za živé zhmotnění jiné děsivé představy.
Schýlené sochy trpce pláčou, okřídlení andělé se němě modlí k zamračenému nebi, vytasené meče v jejich vztažených rukou planou nehybnými plameny. Ta melancholická majestátnost jí vyrážela dech, až všechno zkamenělo v započatém pohybu, všechno bylo tak chladné a bez sebemenší známky života…
Přízraky ze zlých snů.
Byli mezi nimi i někteří lidé, se kterými se bavila ještě před pár hodinami, právě když bujarý bál vrcholil. Pořádal se ku příležitosti výročí narození jedné významné ženy, která samozřejmě patřila mezi vysokou šlechtu. Takové pozvání by nemohla odmítnout i řada mnohem důležitějších lidí, než byla ona sama. Ale jak to pak dopadlo!?
Asi to musela pořádně přehnat. Přála si, aby opět přiletěl bezesný spánek a odnesl ji zpátky do konejšivé nicoty, kde již neexistuje žádný zítřek. Ale přesto věděla, že už k ní nepřijde, přestože podle všeho musela stále vládnout hluboká noc. Nikde žádné světlo, jenom ta pulsující bolest hlavy.
Vkrádala se jí do celého těla. Cítila se podivně rozlámaná, jako by si snad ustlala na samém kamení. Zaposlouchala se do půlnočního ticha, nic jí však neříkalo. Neozýval se dokonce ani její vlastní dech. Necítil ani svůj srdeční tep. Vítejte do nekonečné noci…
Sní? Je vzhůru?
Těžko říct, podle čeho měla vůbec poznat, která realita je skutečná a které pochází jen z chorých snů? Cosi hladkého se jí soukalo do úst, plazilo se to stále dál a dál do krku. Před nevidoucíma očima se jí začaly rozvíjet černé růže – šalebná předzvěst nadcházejícího zadušení.
Hleděla někam vzhůru, hleděla do tak nepopsatelné temnoty, že si ji snad ani nedovedla pořádně představit. Její zmámená duše se roztříštila na milion kousíčků jako ta nejkřehčí porcelánová panenka. Natáhla útlou ruku a…
Narazila na nějakou nečekanou překážku. Těžko říct, co to bylo, ale bránilo jí to dosáhnout až na zvonek, který stál na nočním stolku. Chystala se přivolat nějakou služku, aby jí donesla sklenici vody a studené obklady na rozpálené čelo, její prsty však nevypátraly zhola nic. Neviděla nic kolem sebe, až na ty děsivé obrazy, které se jí honily v hlavě. A dech jí docházel.
Co se to děje!?
Nedokázala se probojovat ven!!! Pocítila, jak jí z drásajících rukou příští jakási teplá tekutina. Byla slaná a rychle prosakovala i krajkovými rukavicemi. Slabé tělo se sebe vydávalo příliš mnoho sil, smrtící sevření však přemoci nedokázalo. Bušící srdce odmítalo spolupracovat a cosi ji nabádalo, ať opět ulehne a přestane vzdorovat vleklému udušení. Právě v takovém milosrdenství spatřovala svůj nesplnitelný sen…
Živá? Nebo mrtvá!?
Přesto to vše prožívala jen nezúčastněným způsobem, snad jako by šlo o kohosi jiného, rozhodně ne o ni samotnou. Připadalo jí, jako kdyby sledovala nějaké divadelní představení, kde jsou všichni jen herci a nic není skutečné. To ani nemohla být suchá skutečnost, na to bylo vše příliš reálné. Dosud nikdy nic neprožívala tak intenzivně, jako svůj zdlouhavý boj s tíživou temnotou. Už proto muselo jít o pouhý sen.
Až přespříliš živý sen, vyvolaný moc vekou dávkou opojné drogy!? Byl to vskutku obskurní koníček, to připouštěla i sama sobě, ale bavilo ji to. Vždy, když zatoužila nahlédnout do věčnosti, brala morfium. Byl to blažený pocit, který řada lidí pokládala za podobný tomu, jako když usínající člověk padá do rozevřené náruče pomalé, bezbolestné smrti…
Pochopitelně to vždy muselo probíhat tajně. Nebyla to až moc velká náhoda, že naposled si vzala mnohem větší dávku, než kdykoli předtím!? Zanechala za sebou plesové hosty, hlasitý smích a tóny orchestru, které přicházely z tanečního sálu. Sestoupila z venkovní terasy a zamířila pryč po křivolaké pěšince, vysypané bílým štěrkem, kamsi mezi květinové záhony a košaté keře.
Okolo výstavného sídla se rozkládal anglický park, který zapadal do volné krajiny tak dobře, že by jej mnoho méně vzdělaných lidí mohlo považovat za nepěstěnou součást divoké přírody. Klesla na kamennou lavici, částečně skrytou za schýleným stromovím. Ačkoli podobná osamělá místa obvykle vyhledávají milenecké dvojice, ona naštěstí nikde nezahlédla ani živou duši…
Stáhla hedvábné rukavičky a prohlédla si své bílé ruce, co se sotva začaly třást nedočkavostí. Neshledávala na nich žádné jizvy, jenom málo patrné stopy po vpichu ostré jehly. Nic takového by se skoro nedalo rozpoznat pouhým okem. Pousmála se sama nad sebou.
Kolikrát už pila esenci smrti?
Sjela lačným pohledem na to, co opatrně položila vedle sebe. Byl to malý balíček ve voskovaném papíru, který jí předal jeden z jejích tanečníků. Vybalila skleněnou ampulku a pak promnula mezi prsty injekční stříkačku.
Nyní zakoušela velké nutkání, vzít si to všechno naráz, ale navzdory tomu věděla, že taková odvaha by ji stála život. Mimoděk trhla zápěstím, když tenká jehla pronikla napjatou kůží a vpravila jí do žil novou dávku drogy. Zahalil ji zvláštní pocit, jako by její duše opustila bezvládné tělo…
… trvalo to tak krátce. Nebo jí to tak alespoň připadalo. To si pamatovala zcela bezpečně, stejně jako, to že tomu muži zaplatila dost přemrštěnou částku. Dál už si však nedokázala vzpomenout na nic. Došla k názoru, že zde je konec. A pak…
Co bylo potom!?
Jak se mohla ocitnout tady? Jedna ruka se konečně protáhla úzkou skulinou mezi kamennou deskou, slabé prsty se s nesmírnou námahou snažily odstrčit ji o kousek stranou. Nešlo to! Nevídaná nouze jí však dodala potřebnou sílu. Po nějaké době, která se jí zdála být nekonečně dlouhou - ačkoli ani vzdáleně netušila, jak rychle zde plyne čas - se k ní přidala i druhá ruka a podařilo se jí uvolnit vzniklou mezeru natolik, aby se mohla svobodně nadechnout.
Vzduch!!!
Málem se udusila, navzdory tomu však stále nepřestávala zvětšovat to volné místo. Snažila se stůj co stůj protáhnout ven, nedařilo se jí to však tak dobře, jak by mohlo, kdyby nebyla oblečená v nepředstavitelně těžkých šatech, ušitých z černého sametu. Zachytával se o každou hranu, na kterou narazila.
Pod krkem ji škrtila pevně utažená stuha z krajkového čepce totožného materiálu i obdobné úpravy, co věznil její zkadeřené vlasy, upevněné stříbrnými sponami. V takovém bohatém oblečení se skoro nedokázala pohnout. S každým nádechem ochutnávala stojatý vzduch s podivným přídechem nechutné hlíny…
Napadalo ji, že musela usnout tak náhle, že předtím ani nestihla zavolat svou služku, aby jí pomohla s odstrojováním. To se sice - zejména po dlouhé noci plné bujarých zábav - často stává, ale ona si zcela jasně vybavovala, že na sobě měla něco úplně jiného: na onen večer si vybrala plesovou róbu s holými rameny, která byla v té době velmi módní.
Její nynější oděv připomínal spíše její smuteční šaty, které si snad ani nikdy nevzala na sebe, neboť jí na obyčejné pohřby přišly příliš nákladné. Až dnes měly opožděnou premiéru, za to jim ovšem nemohla být nijak vděčná, přestože jí jistě slušely. Nyní se totiž poprvé v plné míře ukázala jejich nepraktická stránka.
Kovová konstrukce - co sloužila k tomu, aby dodávala širokým sukním velký objem – ji bolestivě svírala kolem pasu a navíc překážela, když se pokoušela posadit. Konečně poznala, co jí to celou dobu lezlo do úst.
Byl to hustý, tenounký závoj černé barvy, který jí splýval přes slepou tvář. Ocelový korzet, sešněrovaný tak pevně, až se jí doslova zařezával do těla, jí tlačil na plíce a ona málem zase začala bojovat s nedostatkem vzduchu. To přece musel být jenom děsivý sen…
Sen smrti.
Dopadla na studené dlaždice, vykřikla leknutím a pak zůstala ležet jako tělo bez duše. Nezbývala jí už žádná síla na to, aby se dokázala zase zvednout. Její přerývaný pláč naplňoval mrtvé ticho. Nic nechápala. Co se to proboha stalo!? Už dřív se sice cítila tak strašně, že se nebyla schopná sama postavit na nohy, ale alespoň z ní netekla ta teplá krev…
… kapala z odřených rukou - dosud částečně navlečených v roztrhaných krajkových rukavičkách - na tvrdý mramor, odkud až k ní prosakoval podzemní mráz. Každý dotek ji pálil, brzy byla celá v jednom ohni. Dýchala mělce a nepravidelně, pomalu se jí začínal navracet ztracený zrak. A všude to totální ticho!
Hudba záhrobí.
Kanoucí slzy jí z hořících tváří poněkud smývaly silný nános bílého pudru. Vypadala, jako by jí dokonce i v koutcích úst - co bezmocně lapala po dechu - ulpěla zaschlá krev, i když to byla jen rozmazaná rudá rtěnka. Zrasované ruce ji pálily tak příšerně, že se na ně raději ani nepodívala.
Opřela se o ně, avšak žádnou oporu v nich nenalezla, neboť rozžhavené dlaně, sedřené málem až na samou kost, jí způsobovaly příliš velkou bolest. Proč už se konečně neprobudí!? Vytřeštěné oči, které dosud nepřestávaly slzet, těkaly odnikud nikam. Nic, než ta neproniknutelná černota…
Noční můra?
Jediná věc, která poněkud oživovala neúprosnou temnotu, byl dlouhý špalír planoucích svíček, zasazený ve ztuhlých kalužích rozteklého vosku. Vydávaly slabé světlo, které sotva dosáhlo až do početných výklenků, vyhloubených v silných kamenných stěnách. Ležely v nich nádherné kytice, převázané černou stuhou…
Další zvadlé květiny pokrývaly i ledovou podlahu okolo pošramoceného katafalku, jejich nesnesitelně sladká vůně ji až dusila. Nějakým zázrakem se jí podařilo vyprostit z bělostného sarkofágu, uzavřeného hladkým kamenným víkem. U tu mrazivou chvíli plně pochopila obludnost svého budoucího osudu! Byla pohřbená zaživa!!!
Spočívala v mramorovém mauzoleu, kde se dávají uložit k poslednímu odpočinku ti, které děsí pouhá představa vlastního těla, vydaného na pospat hladové hlíně. Zejména ti nejbohatší se nechtějí vrátit zpět do prachu, ze kterého se kdysi zrodili. Každý, kdo je zakopán v zemi, mnohem rychleji podléhá temnými silám rozkladu. Naopak do nádherné hrobky nepronikne zhola nic, dokonce ani zoufalý křik…
… tedy samozřejmě pokud úplně pomineme hřbitovní krysy, ty se totiž svými slizkými cestičkami dostanou všude. Dokážou ostrými zuby prohryzat i solidní borovou rakev. Mrtví, se kterými tak ráda mluvila, by o tom mohli vyprávět. Ti, kteří jí nikdy neodpovídali, přesto jí však rozuměli každé slovo. Ti, kteří už to mají – na rozdíl od ní – dávno za sebou…
Jak krásné pomyšlení!
Chtěla být jako oni. Byla to nezdravá touha, která se jí musela dříve či později šeredně vymstít. Nyní je skutečně mrtvá, právě tak, jak si vždy přála. Chtělo se jí začít křičet, ale neudělala to. Nikdo by ji stejně neslyšel. Jestlipak ji zarmoucení pozůstalí pochovali na starý hřbitov, kam tak ráda chodila? Kdo ví, kdo možná právě nyní přechází nad její hlavou? Snad by to mohl být někdo, koho dokonce zná?
Jak se tohle mohlo stát!?
Na to existovala jen jedna odpověď: Morfium! Mysleli si snad, že se předávkovala? Možná úmyslně!? Tu prázdnou ampulku museli najít hned vedle ní, ale divila by se, kdyby se nad tím vůbec někdo pozastavoval. Mezi znuděnou šlechtou byly vždy běžné nejrůznější výstřelky. Někdo vedl mimomanželské vztahy, někdo dával přednost příslušníkům stejného pohlaví a někdo – jako třeba ona - rád požíval nebezpečné látky…
Bylo to tak vzrušující! Ještě nikdy dříve si však nevzala tak velkou dávku morfia, jako doposud. Až příliš snadno podlehla své závislosti, po čase – aniž by si to vůbec uvědomila - skončila zcela pod nadvládou drogy. Nic nového pod sluncem. Až na to, že ona už žádné slunce nikdy, nikdy neuvidí!
Byl to krutý trest za to, že vůbec kdy žila!? Nedokázala si sama odpovědět. Jak trpce nyní litovala, že tak často myslela na předčasnou smrt! Jak plané byly její šílené sny o posmrtném životě, když nyní dlela hluboko pod zemí v mramorových zdech ponuré hrobky. To utrpení!
Ta věčnost!
Ta naprostá beznaděj. Nemožnost se jakkoli vysvobodit a dostat se ven. A nikdo ji nepřijde zachránit. Nepronikne k ní podzemní voda, ani rudá hlína. Zde seschne stejným způsobem, jako kdyby žila a zestárla, jen to bude trvat o něco kratší dobu.
A tak to bude pokračovat navždy. Jak žila, tak také zemře, bude to vleklá a nesmyslná agonie. Nikdy v sobě nedokázala najít dost vůle k tomu, aby se pokusila něco změnit. Jako by už byla předem mrtvá. A pohřbená…
… pohřebná v překrásné kryptě, kam nepronikne žádné sluneční světlo. Odsud se již nikdy nedostane. Nikdo pro ni nebude truchlit, byla vždy jen další bezvýznamná dívka bez budoucnosti. Bylo to děsivé pomyšlení, tím spíš, že ona velice dobře věděla, jak končí lidé pohřbení zaživa.
I v této době se to stávalo poměrně často a mnohdy je pohřební zřízenci nalezli až řadu let po jejich údajné smrti, když – ať už z jakýchkoli důvodů – byla exhumována tlející těla nebo došlo k nějakému přemístění mrtvých. To už ale byli opravdu mrtví, protože ti nahoře je vykopali příliš pozdě.
Téměř všichni se udusili, navzdory tomu však řada z nich skončila zmrzačená, s okousaným obličejem a roztrhaným masem, které tak rádi požírají hřbitovní krysy, bílí červi a jiný podzemní hnus!
Nyní viděla, že veškeré její snahy přišly vniveč. Tělo, které tak pečlivě chránila před poškozením, se stane odpornou pastvou pro maličké mrchožrouty. Opanují její pozemskou schránku ještě před tím, než vůbec stihne zemřít. Bude je cítit hluboko v sobě, jako žravé netvory s ostrými kusadly, kteří sají její modrou krev…
Pouhé pomyšlení bolelo. Zhroutila se mezi zvadlé květiny, zamotaná do nákladné pohřební róby, kterou dosud nikdy nevzala na sebe. Černý samet vydával mdlou vůni mrtvých staletí. Ani zaprášená látka jí nedokázala poskytnout teplo, které tolik postrádala. Zemře jako nedospělý hmyz, který se nikdy neprokouše ze své tvrdé kukly. Už nikdy nedostane druhou šanci zrodit se do nové podoby…
Když pochopila, že je pro všechny defacto mrtvá, pocítila první záchvat vůle k životu. Bylo příliš pozdě!!! Jak příšerné prozření ji čekalo v nádherné hrobce mezi ušlechtilým mramorem, odkud sálal horký led. Byla jí příšerná zima. A měla neuvěřitelný hlad.
Nevážila si svého života.
Teď teprve pochopila, že si ničeho nevážila. Topila se v luxusu, který dávno považovala za samozřejmost. Měla všechno, a proto vlastně neměla nic. Její vezdejší bytí překypovalo řvoucí prázdnotou. Nic ji nedokázalo vytrhnout z nudy a nečinnosti, byla věčně omrzelá a nic na světě ji netěšilo.
Tak začala požírat sama sebe. Bylo to tak snadné! Když ji ten zatracený život začal rozčilovat, pokaždé přišla další dávka nebezpečné drogy. A nyní přijdou slepé larvy, aby ji pohltily…
Muselo to skončit takhle???
A tak pochopila, že jí již nezbývá nic jiného, než začít doopravdy požírat sama sebe. Dokud nepřijde milosrdný konec. Nyní velice litovala toho, že se jí nepodařilo v klidu udusit. Ovládne ji mučivý hlad a rudá žízeň, kterou nebude v nekonečných dnech, strávených uprostřed temné krypty, schopná ukojit ničím jiným, než svým vlastním tělem a krví...


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 07.11.2013, 7:40:18 Odpovědět 
   Pohřbení za živa bylo již několikrát zpracováno. To, co zprvu vypadá jako zlý sen, přechází v polovědomí až uvědomění si toho, že živý člověk je pohřben.To, že byla hrdinka považována za mrtvou zde způsobila droga (vzpomínka zde je jedna z mála reálných). Situace omámení a prozření v hrobu umožňuje rozvinout drásavé fantasmagorie, i reálné pocity vedoucí až k šílenství. Uvedené pocity a myšlenky jsou vzhledem k droze a situaci možné: to je novum autorčiny tvorby, takovýto horor mohl nastat i pocity hrdinky jsou víceméně logické. Četlo se dobře, pocit byl strašidelný, vyjadřování přesvědčivé a přiléhavé. Příběh se mi nezdál příliš překvapivý. Pravá hrůza a novum autorky je pointa, to, že hrdinka začne požírat sama sebe ve spojitosti s vnitřním prozřením a touze po novém životě. Možná že tady mohlo být napsáno více ,nějaký detail k tomu rozhodnutí (což by ovšem bylo velice příšerné a nechutné). Autorka směřuje k realitě, takže čtenář může být skutečně otřesen tím, že by se mu mohlo něco podobného stát. Na druhou stranu trochu mizí rysy fantasy, kdy barvité hrůzy a nechutnosti jsou spíše hrou, v které nemůžeme hrát a tudíž se nejeví ohrožující.
Někde by to potřebovalo trochu vypilovat (třeba dvakrát za sebou je adjektivum příšerný). A šotek: příští místo prýští. Pokud horor se stává pravděpodobným, bude nutno ještě trochu vylepšovat styl a formulace, aby neupoutávaly na sebe pozornost určitou neobratností, která se semtam ještě vyskytuje. Ulítlost výkladu se musí víc blížit skutečnosti, a když už je mimo realitu, tak by měla být ostře kontrastována
 ze dne 07.11.2013, 11:44:22  
   Doll: Ahoj, moc díky za komentář. :o) Jsem ráda, že tentokrát je můj horor trošičku reálnější. Šotka opravím a na povídkách se budu snažit ještě víc zapracovat. Doufám, že ses u toho bál! :D
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Druhá strana ře...
deste
Devátá Věž - čá...
taxikus
Prsten osudu (9...
Filip Vávra
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr