obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915317 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39434 příspěvků, 5735 autorů a 389989 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Istrie - Poslední boj:Příliš pozdě na nápravu ::

 autor Trenz publikováno: 08.11.2013, 11:40  
 

Kapitola třináctá
Příliš pozdě na nápravu

„Kdyby byla duch, nebyl by Adam jediný, kdo by ji viděl?“ otázala se Sonya, když si srovnala v hlavě, co jim Argon řekl.
„Nejsem duch,“ promluvila Corra znovu.
„Na přelud taky zrovna nevypadáš,“ podotkl Sean.
„Co ty můžeš vědět o přeludech?“ zajímalo Sonyu.
„Praxe s Rickem,“ odvětil Sean neurčitě a vrátil svou pozornost zpět ke Cořře, která řekla: „Jsem stejně živá jako vy ostatní.“
„Viděl jsem tě umřít,“ poznamenal Argon.
Chtěl jsem tě pohřbít[i/], pomyslel si.
Pohlédla na něj a nikomu neuniklo, že v tom pohledu je něco hlubšího.
„Jen jsi viděl, co Maky chtěla, abys viděl.“
„Proč by Maky něco takového chtěla?“ otázala se Sonya.
„Mám lepší otázku. Kdo sakra jsi?“ chtěl vědět Sean.
„Jak už vám Argon řekl, jmenuju se Corra. Jsem… tedy spíše byla jsem věstkyně. Za čas jsem Šener omrzela a chtěla mě zabít. Jako by to Maky vytušila, poslala mě k Augurovi a místo mě vytvořila živou iluzi. Pamatujete Augura, že?“
„Ty myslíš toho dohlížitele zákonů, který si neví rady s Reptilem? Jo, tak na toho si pamatujeme,“ pronesl Sean kousavě.
„Ani Augur nezmůže nic s mužem, který se postavil nad zákony Istrie.“
„Proč mě to nepřekvapuje,“ zabručel Sean.
„Počkej. Říkalas bývalá věštkyně. Co se stalo?“
Corra si i po více než dvou letech vybavila Argonovy doteky na celém jejím těle a uvnitř se celá zachvěla. Pohlédla na něj a viděla, že on se dívá na ni a ví, na co myslí. Možná myslel na to samé. Sean protočil oči.
„Ani to neříkej. Argon si užil a tvoje schopnosti zmizely, že?“
Corry mlčky přikývla.
„Proč jsi tady?“ otázala se jí Meranis.
„Augur mě poslal.“
„Proč?“ teď to byl Argon, kdo se zeptal.
„Abych ti pomohla s magií.“

Večer přišla bouře. Prudký vítr se opíral do stromů a jejich větve by vymlátily okna, kdyby Cirkise s příchodem deště nenapadlo zavřít okenice. Meranis a Adam nahoře spali. Cirkis, který nedokázal přestat myslet na Assassina, přecházel po svém pokoji od okna ke dveřím a zpět. Slyšel, jak déšť vytrvale bubnuje do střechy a snaží se prorazit skrz pálené střešní tašky. Corra a Argon na sebe jen zírali. Argon nevěděl, co říct a Corra měla instrukce, že Argon musí začít sám. Sonya, Lily a Sean seděli dole v přízemí. Sonya hleděla do ohně a myslela na Eris. Už uplynulo několik týdnů od chvíle, kdy ji opustila, a znovu si uvědomila, jak moc jí chybí. Po všech těch ztrátách nechtěla nic jiného, než se jí jen stulit do náruče, vyplakat se a usnout, zatímco by ji Eris konejšivě hladila po vlasech a tiše ji opakovala, že všechno bude v pořádku. Sonya se snažila být silná už kvůli Lily a nechápala Cirkise, jak to může ustát, aniž by měl nějakou vidinu zlepšení. Ona aspoň mohla snít o Eris. O tom, že zase budou spolu. Ani na vteřinu si nepřipouštěla, že by tomu tak nemuselo být.
Sean si dělal starosti. Rick odešel krátce poté, co se objevilo Assassinovo tělo a dosud se nevrátil. Netušil, kam šel a ani proč ho ta smrt tak vzala. Jestli měl nějaké problémy, proč mu o nich neřekl? Jestli měl tajemství, proč jej ukrýval?
„Čí je to dům?“ otázala se Lily, čímž Seana i Sonyu vytrhla z jejich myšlenek. Než jeden z nich stihl odpovědět, rozrazily se dveře. Sonya sáhla po dýkách, ale uklidnila, když poznala Ricka. Byl celý promočený a za tu chvíli, co stál na zápraží, se mu u nohou utvořila velká louže, ale byl to on. Sean s největším sebezapřením zůstal sedět v křesle a ležérně se zeptal: „Byl ses koupat?“
„Ano. Voda je krásně průzračná a vlažná. Měl ses přidat,“ odvětil mu Rick a přešel ke krbu, zanechávaje za sebou mokré šlápoty.
„Ten dům patří mně. Nebo spíše tomu muži, jehož tělo jsem dostal. Vypadá to, že jsem dostal i část jeho vzpomínek a instinktů,“ odpověděl Rick na Lilyinu nevyslovenou otázku, zatímco si u krbu začal svlékat mokré oblečení. Sonya nedokázala odolat pohledu na jeho svalnatou hruď, která se leskla v odrazu plamenů, a najednou byla ráda, že je Rick gay. Netušila, jestli by dokázala odmítnout, kdyby dostala příležitost. Milovala Eris, ale někdy to pro ni bylo těžké.
„Kalhoty si nech, nebo zlodějka omdlí,“ pronesl Sean k Rickovi. Sonya po něm šlehla zlostným pohledem. Na druhou stranu mu za tohle přerušení byla vděčná, ačkoliv by to nahlas nikdy nepřiznala.
Lily zívla.
„Myslím, že je čas, abych šla spát. Sonyo. Jdeš taky?“
Sonya věnovala poslední dlouhý pohled na Rickovu postavu a následovala Lily nahoru po schodech do patra.
Sean nechal Ricka, aby se zahřál, a poté se ho zeptal: „Kdes byl?“
„Venku.“
„To jsem si všiml. Cos tam dělal?“
„Obhlížel terén.“
„Stal se z tebe snad Alan Richard Iceman II.?“ otázal se ho cynicky.
Rick s úsměvem zakroutil hlavou.
„Ne. Slíbil jsem Meranis, že to udělám.“
Sean se na něj podezíravě podíval.
„Hele. Co vy dva spolu máte? Kdybych nevěděl, že jsi gay, řekl bych, že jsi našel zalíbení v její květince.“
Rick se na Seana znechuceně podíval.
„Nebuď nechutný, Seane.“
„No co? Nedáváš mi moc nápověd.“
Rick neodpověděl, a proto Sean pokračoval ve výslechu: „A tos tam musel teď, když venku zuří bouře?“
„Potřeboval jsem přemýšlet,“ odvětil Rick neurčitě.
Sean rozzlobeně mlaskl.
„Co je to s tebou v poslední době? Od Wilkinsovy smrti se chováš tajnůstkářky a někdy mám pocit, že se mi úmyslně vyhýbáš.“
Rick nereagoval a Seana najednou něco napadlo.
„Něco se stalo na tom trhu, že? Protože od doby, cos div nevyskočil z kůže, se chováš divně. A každá smrt, která nás potká, tě vtahuje do sebe a drží dál ode mě.“
Sean se odmlčel, jako by nevěděl, zda má říct, co se chystal povědět, ale nakonec znovu promluvil: „Rád bych měl svého přítele po boku předtím, než umřu.“
Rick sebou trhl a překvapeně se na Seana podíval.
„Aha. Takže to tvoje podivné chování přece jen souvisí s tím, že víš, co mě čeká,“ vydedukoval si Sean.
Rick si zhluboka povzdechl.
„Nevěděl jsem, jak ti to říct.“
„Říct mi co?“
„Na tom tržišti jsem potkal Reptilea. Řekl mi, že…“ Rick pověděl Seanovi všechno. O tom, jak Reptilea zabít a že ho to bude stát život. Pověděl mu o nabídce, kterou mu Reptile učinil a podělil se s ním i o své niterné myšlenky, ve kterých neustále dokola přemýšlel o Reptileově návrhu. Když skončil, Sean o tom mlčky přemýšlel. Pak řekl: „Veritas mi předpověděl to samé. Víceméně. Oba jsme věděli, že je pravděpodobné, že se to stane. Reptile si je tím poměrně jistý. Ale taky víme, že ta ještěrka pěkně kecá. Nejsem z toho nadšený a mám se dost rád, ale Reptile i ta šáhlá Universe mi už pěkně lezou krkem. Jestli mám umřít, ať jim aspoň nakopu zadky.“
Rick se musel usmát. Tohle byl Sean, kterého znal a měl rád. Uvědomil si, jak hloupě se choval, když to před Seanem zatajoval.
„Už žádná další tajemství, Ricku,“ promluvil Sean, jako kdyby mu četl myšlenky.
„Slib mi to.“
„Slibuju. Aspoň to pro tebe můžu udělat.“
Sean vstal a do Ricka zlehka drcl.
„Hlavu vzhůru, příteli. Třeba i já najdu způsob, jak podvést smrt,“ zasmál se Sean a s přáním dobré noci se vydal do svého pokoje. Rick zůstal u krbu, dokud neuschl a poté ho vystřídala Meranis. Než Rick odešel spát, Meranis mu řekla: „Se Cirkisem budou problémy.“
„Jedno po druhém, Meranis. Jedno po druhém.“
Jen pokrčila rameny a nechala ho jít.

Argon slyšel, jak bouře pomalu ustává. Otočil se ke Cořře čelem a zeptal se: „Proč by Maky záleželo na tom, zda budeš žít?“
„Protože věděla, že jistým způsobem na tom záleží tobě.“
„Jako by se starala,“ utrousil.
„Milovala tě,“ řekla mu Corra tiše, jako by se bála, že jí za ta slova ublíží. Argon si však jen odfrkl.
„Jako kdyby věděla, co to znamená,“ ušklíbl se.
„Nikdy neměla šanci ti to vysvětlit.“
„Snažíš se jí hájit? Protože to by mohla být nebezpečná cesta, kdyby ses po ní rozhodla kráčet,“ slova pronášel šeptem a každé to slovo vibrovalo výhružkou.
Corra sklonila hlavu a Argon pocítil výčitku, kterou ihned zaplašil. Něco takového nepřicházelo v úvahu.
„Corro…,“ začal, ale hned přestal. Co měl říct? Omluvit se nemohl. Corra zvedla hlavu a Argon okamžitě poznal, že se něco změnilo. Její oči teď vypadaly jinak. A když promluvila, bylo jasné, že před ním již nestojí Corra, ale někdo úplně jiný. Někdo, o kom si nemyslel, že se ještě střetnou.
„Maky,“ to jméno pronesl ledovým tónem.
„Nemyslel jsem si, že se někdy budeš znova obtěžovat, abys mě viděla.“
„Nehraj uraženého, Argone. Nikdy ti to nesedělo.“
Argon si odfrkl.
„Tak mi pověz, čemu vděčím za obšťastnění tvou návštěvou?“
„Dlužím ti vysvětlení.“
Argon povytáhl obočí.
„Velká Maky něco někomu dluží? Ty mě vážně překvapuješ.“
Maky mlaskla.
„Přestaň být dětinský, Argone.“
„Já jsem ten dětinský?! Tys mě zneužila ke zplození Universe a pak jsi mě odkopla, jako bych nic neznamenal! Dokonce jsi mi řekla, že jsi mě potřebovala jenom k početí! Pamatuju si to jako včera! Tvá slova mi znějí v hlavě a ať se snažím sebevíc, nedokážu zapomenout!“ Argon slova pronášel šeptem, ale nenávist z nich kapala jako kyselina.
„Nikdy jsem si tu lež neodpustila,“ odvětila a její hlas zněl zlomeně. Argon se na ni podíval, jako by nechápal, co mu to řekla.
„Nikdy jsem se tě nezeptala. Nikdy jsem ti nedala šanci. Odstřihla jsem tě ze svého života stejně jako ze života Universe. Kdybych mohla, vzala bych to zpět. Vzdal by ses pro mě a Uni zla?“
„Co na tom záleží? Ať už odpovím jakkoliv, nic to nezmění. Jsi mrtvá, Maky. Universe se zbláznila a já jsem bez magie. Ať už ses rozhodla špatně nebo ne, je pozdě litovat.“
Maky k Argonovi přistoupila blíž a vzhlédla, aby se mu dívala do očí.
„Milovala jsem tě, Simone. To dobré, co v tobě bylo. A já vím, že jsi miloval mě. Prosím. Kvůli naší lásce. Odpověz mi.“
Argon dlouho mlčel a jen Maky hleděl do očí. Vypadal, že neodpoví vůbec, ale nakonec promluvil: „Ano. Opustil bych zlo a stal se dobrým. Pro tebe a Uni. Vím, že by mi Sebastian pomohl. Vím, že bys udělala všechno, abys mě na té cestě dobra udržela. Ale nikdy ses nezeptala. Místo toho si nechala zničit celou říši. A přitom stačilo tak málo.“
Maky z oka vyklouzla jedna slza a namířila si to po líci dolů, dokud Argon nezvedl ruku a slzu nesetřel. Maky jeho ruku vzala a políbila její hřbet.
„Omlouvám se. Kdybych dostala druhou šanci, udělala bych vše jinak,“ zašeptala.
Argonův pohled hřál a jeho hlas zněl jemně a se stopou lítosti, když říkal: „Já vím, ale Corra si kvůli nám dvěma nezaslouží zemřít.“
„Pro tohle jsem tě tolik milovala,“ odvětila mu rozechvělým hlasem a přitáhla si ho k sobě, aby ho mohla políbit. Když se Argon narovnal, poznal, že je Maky pryč. Corra vyčerpáním omdlela a zhroutila se mu do náruče. Argon ji odnesl do postele a sám zamířil do té své.

Když už Cirkis konečně usnul, neklidně se v posteli převaloval, neboť ho pronásledovaly noční můry, ve kterých mu jeho přátelé vyčítali, že dopustil jejich smrt. Assassin ho nabádal, aby se pomstil Argonovi, zatímco Veritas mu předvídal strašlivý konec v těch nejhorších bolestech, které si uměl představit. Cirkis se probudil zpocený a s divoce bušícím srdcem, vděčný, že konečně nastal úsvit, a on může tyhle sny nechat za sebou. Aspoň do chvíle, než se znovu uloží ke spánku.

V domě zůstali pár dní, než se znovu vydali na cestu. Každý si potřeboval odpočinout. Meranis ten čas využila k trénování, Sonya a Lily si dělaly vycházky do okolí, ale držely se dostatečně blízko domu, aby si přivolaly pomoc, kdyby je někdo napadl. Sean se pokoušel pracovat se svým darem, ale stále tomu nepřicházel na kloub. Rick trávil čas tím, že ho pozoroval a bavil se, když se u toho Sean vztekal. Rád by mu pomohl, avšak magie nepatřila mezi jeho parkety. A když chtěl být Sean sám, odešel si zatrénovat s Meranis. Když už měl talent bojovníka, ať si ho aspoň procvičí. Argon a Corra téměř nevycházeli z pokoje a ostatní se jen mohli domnívat, co tam spolu dělají. Pravdou bylo, že se tím nikdo nechtěl raději moc zabývat. Adam se snažil být se Cirkisem, aby si Cirkis uvědomil, že není sám, ale často ho nacházel, jak sedí na židli a zírá z okna. Jako by zapomněl, co je jeho poslání.
Odjížděli neradi, nicméně museli. Už tak jim připadalo divné, že Universe neprovedla žádné kroky, které by jim ztrpčovaly život. Necestovali dlouho, když k nim dolehl křik a zoufalé volání o pomoc. Meranis a Sonya se rozeběhly směrem, odkud volání vycházelo. Rick zůstal s ostatními.
Jakmile tam dorazily, spatřily dívku obklopenou muži, kteří na ni doráželi. Zřejmě nebrali ne jako odpověď.
„Nechte ji být!“ zavolala na ně Sonya příkře. Muži, co k ní stáli zády, se otočili, sjeli je od hlavy k patě a zpátky a zase se k nim otočili zády.
Sonya a Meranis se po sobě podívaly a Meranis vytáhla meč, zatímco Sonya si připravila dýky. Poté si Sonya odkašlala. Muži se na ně otráveně podívali s oplzlou poznámkou na jazyku, když spatřili jejich zbraně.
„Snad se nechcete bít, děvčata?“ otázal se jich jeden z nich výsměšně.
„Nechceme, ale vzhledem k tomu, že jste dutí jako pařez, není zbytí,“ odtušila Sonya a zachytila slabý úsměv vyslaný od dívky.
Muž něco zavrčel a všichni kromě muže, který na ně promluvil, vytáhli meče. Ten ze země sebral sekeru, kterou měl položenou u svých nohou.
„Toho si vezmu já,“ naznačila Meranis Sonye. Ta přikývla. Víc nestačila, neboť na ně muži zaútočili. Sonya konečně řádně využila intenzivní výcvik a trénink, který podstoupila u Květinových dětí za poslední rok, a s Meranis byla sehraná. Pokaždé, když s ostatními bojovnicemi simulovaly boj, stály si po boku. Eris to tak chtěla. Zřejmě viděla jejich potenciál. Sonya se vyhnula útoku na hlavu a kopla jednoho muže do žaludku, zatímco s druhým zkřížila svůj meč. Třetí ji řízl do paže a Sonya vykřikla. Meranis probodla muže, který ji stál v cestě a šla Sonye pomoct. Nakonec stanuly proti poslednímu muži se sekerou. Sonya krvácela ze dvou ran. Meranis měla jen lehké škrábnutí, jak ji jeden z mečů pošimral na boku.
„Vida, vida. Jste to ale bojovnice,“ poznamenal muž a lehce si potěžkal sekeru v ruce. Meranis jen povytáhla obočí a Sonya si pomyslela, že tohle byl ‚Jen nemachruj‘ pohled. Sonya ji musela obdivovat. Meranis si uměla zachovat tvář a klid při jakékoliv příležitosti. Ať už čelila tváří v tvář smrti nebo nachytáni ji a Eris in flagranti.
Muž na Meranis zaútočil a jejich zbraně se srazily. Meče Květinových dětí byly kovány pevným kovem, jehož název si Sonya nedokázala zapamatovat, ale stačilo to, aby věděla, že se její meč o sekeru neroztříští. Sonya viděla, jak se Meranis lepí kudrnaté pramínky vlasů na čelo, napínají se jí svaly na nohou a na pažích a hruď se jí zvedá a klesá v rychlém rytmu. Chtěla jí pomoct, ale Meranis na ni zakřičela, ať se drží dál. Sonya i dívka, kterou se snažily zachránit, zatajily dech, když muž vyrazil Meranis meč z ruky, srazil ji k zemi a zvedl sekeru vysoko nad hlavu, aby jí Meranis zarazil do hlavy. Sonya se chtěla sekeře bezmyšlenkovitě postavit do cesty, když z lesa vylétl šíp, projel muži ze šíje skrz chrupavku a zůstal zaseknut v jeho hrdle. Muž zachroptěl, upustil sekeru a sklátil se k zemi. Meranis se na poslední chvíli stihla odkutálet. Když se zvedla, pohlédla směrem, kam se Sonya a dívka dívaly, a spatřila Drenu, která k nim pomalým krokem mířila.
„Hezké načasování,“ poznamenala Sonya a dál si ji nevšímala. Svou pozornost zaměřila na zachráněnou dívku. Její vlasy byly husté a černé s nádechem modři. Oči barvy hořké čokolády nejistě těkaly z jedné bojovnice na druhou. Její pleť měla snědší barvu a Sonyu napadlo, že v jejich světě by její původ pocházel od Indiánů. Při pohledu na její rty jen stěží zahnala myšlenky na to, jak asi líbají. Postavu měla štíhlou a ze zpevněného svalstva, které viděla, mohla Sonya posoudit, že jí pohyb nečiní žádné potíže.
„Děkuju za záchranu,“ promluvila dívka a její hlas Sonyu pohladil jako samet.
„Tvůj otec bude rád, že jsi naživu,“ promluvila Drena.
Sonya zamrkala.
„Její otec?“ zeptala se a byla si jistá, že u toho zní hloupě.
„Víly uspořádají slavnost na počest tvého šťastného návratu. Neměly bychom je nechat čekat,“ pokračovala Drena, jako by Sonyu ani neslyšela.
„Víly? Její otec je víla?“
Konečně se na ni podívala.
„Její otec je král víl.“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 08.11.2013, 11:39:54 Odpovědět 
   Zdravím.

Naši hrdinové jsou jako puzzle. Sice spolu drží (a možná i nějaké části chybí - mám na mysli ona prázdná místa po těch, kteří zemřeli), ale přese všechno jsou stále pospolu (bez ohledu na vášně, minulost a charaktery). Líbí se mi interakce jednotlivých postav. V této části se pořád něco děje, a to je dobře, protože ačkoliv jsi svůj pohled neupřela i na ono Zlo v Istrii, určitě také nezahálí... Zajímavé jsou i flashbacky. Na šotky jsem nekoukal, všiml jsem si však nějaké chybky v psaní ji/jí a opuštěného html tágu.

Takže, líbilo! Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Naschvál
Euridika
Posedlost
Doll
Hlad
Sonya
obr
obr obr obr
obr

Klavír 1921
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr