obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2916054 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Noc zlého osudu-kapitola 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Noc zlého osudu
 autor Bidnara publikováno: 03.12.2013, 11:01  
Ocitáme se v situaci, kde dojde k seznámení s hlavní myšlenkou celého děje
 

Nevím kolik bylo hodin, ale byla už tma. Pamatuji si, že na mě volala maminka, ať si uklidím hračky, že je čas jít spát. Když jsem šla sebrat medvídka, který ležel ve své postýlce, pod oknem, zahlédla jsem něco, z čeho jsem neměla vůbec dobrý pocit.
Venku svítila pouze pouliční lampa, která tvořila světelný kužel, který ozářil pouze malou část, kolem lampy. Všude kolem se jinak táhla tma. V tom slabě osvětleném místě, jsem spatřila dvě postavy. Ani jedné nebylo vidět do tváře. Ta první, byla vysoká asi jako můj tatínek. Neustále před tou druhou postavou ustupovala, jako by se jí bála. Nevěděla jsem, proč se neotočí zády a neutíká, co jí nohy stačí. Ona místo toho jen nemotorně couvala. Ta druhá postava, na rozdíl od té první vypadala, že je pánem situace. To ona řídila, co se bude dít dál, ona řídila strach té postavy první, ona měla pod kontrolou její pohyby. Vypadalo to, jako by si s ní hrála. Když už to vypadalo, že ji to přestává bavit, stalo se něco, na co nemohu do dneška zapomenout. Ta první postava škobrtla a svalila se na záda. Toho využil její protihráč, neuvěřitelně elegantně a zároveň rychle k ní přistoupil a sehnul se k ní. Vypadalo to, jako by jí něco šeptal do ucha, ale v tom okamžiku se ten na zemi ležící, začal různě kroutit a párkrát i vykřikl, tedy alespoň se o výkřik pokusil. Trvalo to ani ne půl minuty a ta ležící postava přestala vydávat jakýkoli pohyb nebo zvuk. Zůstala ležet na zemi, kousek od lampy. Ta druhá se elegantně zvedla a zmizela tak rychle, tiše a zároveň hrozivě, že jsem zůstala u okna stát, jako přimrazená.
Když přišla maminka do pokojíku, brečela jsem, protože jsem dostala strach. Hned ke mně přiběhla a ptala se mě, co se mi stalo. Ukázala jsem směrem k oknu. Maminka z něj vykoukla a zamžourala do tmy. Když viděla postavu, která tam ležela, zavolala na tatínka, ať zavolá na policii. Pak už se věci odvíjely moc rychle. Když policie přijela, trvala na tom, že mě musí vyslechnout, jako jediného svědka celé události. Chtěli, abych jim řekla vše, co jsem viděla a popravdě, tak jsem to udělala. Oni mi však nevěřili. Tvrdili, že mám strašně velkou fantazii. Proces vyslýchání trval několik dní, to se protáhlo do několika měsíců. Nevěřila jsem, že to někdy skončí. Po roce nám však dali pokoj. Ačkoli je to už dvanáct let, mé sny z té noci jsou pořád jako v ten osudný den. Vždycky, když se probudím z toho příšerného snu, připadám si, jako kdybych běžela maraton. Mám vždy pocit, že mi mé srdce chce vyskočit z hrudníku a po těle mám kapičky studeného potu. Takhle je to každou noc, budím se pravidelně po hodinách. Mamka mě sice dotáhla k lékaři, ale ten mi řekl, že je to normální a dál se tím nijak nezabýval. I když mám ještě půl hodiny čas, než mi zazvoní budík, nemá cenu se pokoušet spát.
Když jsem vylezla z postele, bylo kolem půl šesté. Jako každé ráno, když se probudím, jsem přešla k oknu a otevřela ho. Ve vzduchu byla cítit vlhkost, pravděpodobně do rána pršelo. Já nemám ráda takovéhle počasí. Nemám ráda podzim. Vše je totiž takové smutné, ponuré. Člověku se v takovém počasí nechce vůbec nic.
Zapomněla jsem se představit, jmenuji se Lucy Tenderová. Je mi šestnáct let a navštěvuji druhý ročník čtyřletého studia na gymnáziu. Žiji v malém městečku na severu Anglie spolu se svými rodiči. Za naším domem se rozprostírá les. Do školy chodím se svou nejlepší kamarádkou Lenou, která bydlí jen patnáct minut od nás. Já nemám sourozence. Náš domek je dvoupatrový. Dole se nachází obývací pokoj, kuchyně a koupelna se záchodem a pokoj rodičů, nahoře mám vlastní pokojík, vlastní koupelnu se záchodem a je zde i pokoj pro hosty.
Jakmile jsem vylezla z pokoje, ihned jsem zavítala do koupelny. Jako každé ráno, můj obraz v zrcadle nebyl nějak extra přitažlivý. Mé kaštanově hnědé vlasy trčely do všech stran a statečně odolávaly mému kartáči. Mé kdysi pěkné oči, které vždycky zářily na dálku svou zelenou barvou, byly obehnány černými kruhy z nevyspání, jak jinak. Umyla jsem si obličej, vyčistila zuby, pusu natřela leskem a vlasy stáhla do skřipce. Nevím, co si vzít na sebe. Začala jsem prohrabovat skříň s vědomím, že snad něco najdu, a taky že našla. Vytáhla jsem své tmavé džíny a světle fialovou košili. Když jsem přiběhla dolu, naši byli už vzhůru. Mamka stála u plotny a dělala snídani. ,,Dobré ráno.“
,,Dobré ráno, Lucy. Jak ses vyspala?“
,,Tak jako každou noc mami, příšerně. Kde je taťka?“
,,To mě mrzí, Lucy. Taťka je už v práci.“ Vím, že to mamka myslí upřímně, ale že jí to mrzí? Co jí mrzí? ,,Mrzí? Co tě mami může mrzet? Ty nemůžeš za to, že nemůžu pořádně spát.“
,,Když já si to pořád musím vyčítat, to že ti nemůžu nijak pomoci.“
,,Tak to prosím mami nedělej. Nerada bych, aby ses mi utrápila.“ Mamka se po mě podívala ustaraným pohledem a jen přikývla. Po chvíli mi nandala na talíř lívance. S chutí jsem se do nich pustila.
Když jsem se vydala na autobus, začínalo poprchávat. Už zdálky jsem ale viděla Lenu, jak na mě mává s úsměvem na tváři. Lena je strašně fajn. Známe se spolu už od základky a od té doby jsme nerozlučné. Má neustále dobrou náladu, což je strašně dobrá vlastnost. Dnes byla oblečená do pastelových barev, jak jinak. Na ní jsem snad v životě neviděla tmavou, smutnou barvu. Blonďaté lokny měla spuštěné volně kolem obličeje a modré oči svítily v kontrastu s její světlou pletí.
,,Ahoj, Lucy.“ Zašvitořila svým zpěvavým hláskem. Když se na mě ale podívala, zamračila se. Sice jen na zlomek sekundy, ale zamračila se. ,,Ahoj Leno, stalo se něco?“
,,No to teda jo. Ty jsi zase nespala, že jo?“
,,Tak jako každou noc.“
,,Takže ne. Lucy měla by sis dojít k doktorovi.“
,,To stejně nemá cenu. I když tam půjdu, zase mi řeknou to samé co kdysi. A hlavně, už jsem si na svůj spánkový režim zvykla.“
,,Zvykla? Občas mám pocit, že mluvím se zombíkem. Co až budeš mít jednou řidičák a usneš za volantem? Co pak?“
,,Pak už nic. Mohly bychom řešit něco jiného, prosím?“
,,Dobře, co budeš dělat o víkendu?“ Zbytek cesty autobusem jsme se bavily o plánech na víkend. O klucích, kosmetice. Prostě o všem, co holky řeší. Před školou už stály hloučky studentů a čekaly, až otevřou. S Lenou jsme se zastavily u Nelly a Janet. S Nelly a Janet jsme se seznámily v prváku. Obě holky jsou strašně fajn. Spolu s Lenou často podnikáme různé akce, na které poté rády vzpomínáme. ,,Ahoj holky.“
,,Ahoj, jak se máte?“
,,Celkem fajn a tady Lucy zase nespala, tak hádejte.“
,,Leno, něco jsme si řekly.“
,,Promiň Lucy, ale podle mě to není správné.“
,,Lucy nezlob se na Lenu, ona to nemyslela špatně.“
,,Vždyť já vím, vy promiňte mně.“ Já jsem strašně nerada, když dochází k nějaké i sebemenší rozepři. Taky se za to nemám ráda, protože to je většinou kvůli mně. Já vím, že to holky nemyslí špatně, ale já vždycky, když dojde na diskusi na toto téma, jsem nejradši, když se to rychle utne. První hodina se táhla tak, že to ani nebylo možné. Měli jsme angličtinu, konkrétně hodinu literatury. Učitelka nám vyprávěla něco o historii literatury, což nás všechny vážně zajímalo, a tak každý ve třídě dělal něco jiného, jenom ne to, aby vnímal vyučující.
Jakmile zazvonilo, tak jsme se všichni vyřítili ze třídy a zamířili do učebny dějepisu. To byla jedna z mála učeben, kam jsem chodila ráda. Na chodbě nás dohnal Jack. Jack je můj kluk. Chodíme spolu od léta. On je moc milý, hodný a taky hezký. Má blonďaté vlasy, které nosí ostříhané nakrátko. Když by se mě ale někdo zeptal, co je na něm to nejkrásnější, tak řeknu, že to jsou jeho modré oči. Vždycky jsem měla slabost pro kluky s modrýma očima, to už se asi nikdy nezmění. ,,Ahoj holky.“
,,No nic Lucy, necháme vás, ať si spolu můžete popovídat. Ahoj Jacku.“
,,Počkejte, vždyť nemusíte odcházet.“ Tuhle větu za nimi už Jack zavolal do prázdna, tedy spíše do hukotu školní chodby. Pak se otočil zpět ke mně. ,,Ahoj podruhé.“
,,Ahoj.“ Jack nebyl typ kluka, kterému je vše ukradené. Nepatřil mezi ty takzvané drsňáky, kteří se ničeho údajně nebojí, přitom když jde do tuhého, jsou mezi prvními, kteří mají ten největší strach a zdrhají pryč. On se nebojí ukázat, že má city a to se mi na něm líbí, protože on si nehraje na to, co není, a proto mi je s ním hezky. Nemusím mít totiž strach, že se před ním nějak ztrapním nebo něco takového, protože on to bude brát v pohodě. ,,Jak se máš?“
,,Mohlo by to být lepší, ale ujde to. A co ty?“
,,No já se mám dobře. Co budeš dělat o víkendu?“
,,Naši si vzali do hlavy, že se moje narozeniny musí pořádně oslavit. A jelikož na víkend hlásí slunečno, což bych podle dneška neřekla, tak plánují grilování na zahradě, kam pozvali nějaké příbuzné a je na mně, koho si pozvu ze školy. To mi připomíná, stavíš se zítra, že jo? Holky ani jedna nemůžou, protože Lena jede za prarodiči a Nelly s Janet mají ten zápas ve volejbale. No a tím pádem ty jsi moje jediná naděje, protože podle mě nemá cenu zvát ostatní lidi ze třídy, se kterými je komunikace vedena jen když něco potřebují. Prostě si myslím, že stačí jen pár blízkých přátel.“
,,No, tak to jsi mě zaskočila. Rád bych přišel Lucy, ale bohužel nemůžu, už něco mám.“
,,Aha, tak to nic.“ Jack byl moje poslední naděje, protože vím, že s příbuznými se ukoušu nudou.
,,To byl vtip. Jasně že přijdu, to si přece nemůžu nechat ujít. Moje
krásná holka slaví sedmnáctiny, to kdybych prošvihl, tak si to budu hodně dlouho vyčítat.“
,,Opravdu, to je super. Ani nevíš, jak jsem ráda.“ Učebna dějepisu byla až na druhé straně školy a ke všemu v patře, takže cesta tam vždy trvala déle než do ostatních učeben. Když jsme procházeli kolem třídy čtvrťáků, tak u ní bylo hlučno. Byli tam dva kluci, kolem kterých postávalo pár studentů. Vypadalo to, že se budou prát. Ani mě to nepřekvapilo, protože jeden z nich byl svou rváčskou povahou známý, ale toho druhého jsem neznala. Mohl mít tak metr osmdesát pět. Měl černé vlasy, které byly rozježené, postavu závidění hodnou, úzké rty a vysoko postavený nos, ale od čeho jsem se nemohla odtrhnout, byly jeho pomněnkově modré oči. Oči, které se nepodobaly žádným, které jsem dosud viděla. Vypadalo to, že se s tím druhým klukem kvůli něčemu hádá. V tom do něj Anthony, myslím, že se tak jmenuje, strčil. Ten nový mu ladně uhnul, ale ránu nevrátil. Kdykoli se ho Anthony pokusil udeřit, jen mu ladně uhnul. Tak ladně, až to nahánělo strach. Když už to vypadalo, že to Anthony vzdá, pokusil se udeřit naposledy. On mu však jeho ruku zarazil ve vzduchu a pevně ji zmáčkl. Bylo to tak rychlé, že jsem to málem ani nepostřehla. Anthony zasténal bolestí a zmizel pryč. Ten druhý zvedl oči od země a podíval se směrem ke mně. Přišlo mi, že se usmál, ale nebyla jsem si tím jistá. Pak se otočil a vyrazil do třídy. Dav se rozpustil a my mohli s Jackem projít. Já jsem však zůstala stát a nemohla jsem se hnout, měla jsem strach. Nevím proč, ale vybavila se mi ta noc před dvanácti lety. Všechny ty pocity, všechen ten strach. Najednou se mnou někdo zatřásl. Byl to Jack a vypadal trochu ustaraně. ,,Jsi v pohodě?“
,,Ne, tedy jo, já nevím.“ Byl to strašně divný pocit. Kdybych mohla, tak se sbalím a uteču pryč. ,,Stalo se něco?“
,,Ne. Já jen, že se mi vybavilo to, co se kdysi stalo. Bylo to až moc živé a já dostala zase strach. Stejně jako před těmi dvanácti lety. Nevím proč.“
,,To bude dobré Lucy, už je to dávno pryč. Co bylo, bylo, to už nezměníš. Už na to nemysli. Mysli na věci, které máš ráda a na věci na které se těšíš. Teď už pojď nebo to nestihneme na další hodinu.“
Po zbytek dne jsem byla jako opařená. Pořád jsem musela myslet na to, co se tu noc stalo. Na to, co poté následovalo. Nekonečné vyšetřování a vyptávání se.
Když jsem přijela ze školy domů, čekalo na mě doma překvapení. Jakmile jsem vešla do domu, už na mě volala mamka, že dneska večer budeme mít návštěvu. Prý se vedle do baráku nastěhovali noví lidé. Taky říkala, že jsou moc milí a mají syna, který je o dva roky starší než já. Fakt jsem z toho byla odvázaná, protože poslední co jsem dnes chtěla, bylo se spokojeně tvářit na lidi, které neznám. Zalezla jsem si proto do svého pokoje s doufáním, že mě mamka nebude tahat dolu.


 celkové hodnocení autora: 80.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 03.12.2013, 11:00:39 Odpovědět 
   Zdravím a omlouvám se za delší čekací lhůtu!

Nejprve začnu tím, co mě ři čtení jpadlo do oka za nedostatky, pak se dostanu k nějakému shnrutí.

- Často se objevují příliš krkolomná souvětí, jsou dlouhá a snáz se v nich udělají chyby, např. hodně v (nadbytečných) čárkách a opakujících se slovech
- Čárky jsou všeobecně problém - zkus si někde připomenout jejich psaní (jsou zde nadužívané)
- Všeobecně opakování slov je také problém - mně pomáhá číst si po sobě text nahlas
- Vyskytují se krkolomné fráze (jako např. vydávat pohyb - blbina)
- Sice používáš odstavce, ale uvést v jednom odstavci události oné noci, posléze přeskočit o rok a ještě pak o dalších několik - to by ělo být opticky oddělené
- Tohle je pouze můj názor a tak, jaks to napsala ty, je to správně, ale když už zvolíš jména ne česká, proč tam cpát to hrozné -ová?
- Navíc v momentě, kdy přesouváš děj do cizí země, měla by sis pořádně nastudovat, jak to tam vlastně funguje - tady narážím na příklad ze školství, protože jim to tam funguje jinak - neřeknu stoprocentně přesně jak, ale věkově jinak, prozkoumej to, protože jinak to ztrácí na důvěryhodnosti (nejen věkové rozřazení a typ škol, ale také způsob výuky, jak se třídí do tříd atd.)
- Přímá řeč je psána špatně - nejsou to dvě čárky, ale speciální znak, který lze na saspi napsat pouze nahoře. proto doporučuju psát text např. ve wordu (pokud už to neděláš), kde si v klidu napíše uvozovky (je to shift+ů) a hl. tě to po zapnutí automatické opravy pravopisu upozorní na zbytečné chyby, kterým se pak vyvaruješ!
- Vůbec mrkni na psaní přímé řeči, jak používat velká/malá písmena apod. - je to základ a najdeš to v každé dobré beletristické knize nebo v jakékoliv příručce češtiny nebo samozřejmě na internetu
- Co se týče rozhovorů, čti si je po sobě nahlas. Jsou místy dost neuvěřitelné a krkolomné. Určitě taky nezapomínej prokládat přímou řeč nějakým autorským uvozením (např. řekla Lucy atd.), zkus být ale i barvitější (nejen řekla, ale třeba mrkla na mě apod.), takhle se člověk strašně snadno ztratí v tom, co kdo říká


Celkově je v tom vidět potenciál, ale je vidno, že jsi autor začátečník, nevypsaný a nesečtělý (to, co říkám, neznamená, že nečteš, ale jen konstatuju, že je vidět malá zkušenost). Rozhodně doporučuju psát, psát, psát a nebát se kritiky a také samozřejmě hodně číst, abys viděla, jak píšou ostatní a zkušenější. Je to čtení pro určitou věkovou kategorii, atmosféra je řídká a v podstatě budovaná "2D" (chybí tomu propracované detaily, kterými vtáhneš čtenáře do děje), celé to působí ploše.

Když budeš dál psát, budeš vytrvalá a víc se svému textu budeš věnovat (tím mám na mysli několikrát si to po sobě přečíst, přemýšlet nad strukturou vět, nad slovní zásobou, rozvíjením atmosféry atd.), dáš to třeba i někomu přečíst, aby ti řekl svůj názor (nejlépe někomu, kdo už má se psaním nějaké zkušenosti, ne kamarádce, která ti to vychválí do nebes, aby tě neurazila) a pokusíš se něco vzít z komentů, které ti sem připíšou jiní čtenáři, pak vykročíš tou správnou cestou.

Přeju hodně múz
Nancy
 ze dne 04.12.2013, 18:02:12  
   Bidnara: Zdravím,
děkuji za názor a za upozornění na nedostatky a chyby. Alespoň vím, na co si dávat pozor a co napravit.
Bidnara
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Temný úsvit - č...
mat
ONKANÉ
Danny J
Malířka - část ...
Doll
obr
obr obr obr
obr

S láskou - Ďáblova millenka 12
Nat Danielová
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr