obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915233 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39285 příspěvků, 5723 autorů a 389278 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti VII: III - Semeniště zla 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VII - Tvář šelmy
 autor Lukaskon publikováno: 10.11.2013, 0:47  
Sakura a Kasumi pokračují v poznávací cestě napříč panstvím.
 

Sestry odešly z prostor hřbitova a prošly Warmhillskou vískou. Zde již nikdo nežil a tak se opuštěná stavení pouze rozpadala. Nebylo tu nic zajímavého k vidění a tak Sakura dovedla svoji sestru k bunkru, jež byl v lesích nedaleko odtud. Vstoupily dovnitř a sešly po schodech do podzemí. Ocitly se v sále jež byl plný prohnilých dřevěných lavic, jež vypadaly jakoby je někdo ukradl v kostele. Sakura poukázala na zaprášené a potrhané plátno velikého obrazu, na kterém byl zachycen důstojně vyhlížející muž s dlouhými černými vlasy. Působil inteligentně a moudře.
„Tohle je… ehh…“ Sakura se snažila si vzpomenout, což jí dělalo nemalé problémy. „Samuel mi to určitě říkal… hmm… jo už vím – je to Lothar Gordon. Sakra, já si všechny ty jména a místa snad budu muset někam poznamenat. Nejspíše napíšu řádného průvodce panstvím Black Mirror.“
„Ty?" divila se Kasumi. "Nějak mi to k tobě nesedí. Umíš vůbec psát?“
„Jasně, že jo! Když chci vést válku, musím mít zcela jasný přehled o bojišti, to je snad jasné!“
„Popravdě, děsím se toho, až ta tvá válka vypukne. To budeš pobíhat po panství s brokovnicí v ruce a střílet po všem, co se neohlásí jako člověk?“
„To nechej na mě, sestřičko. Já už tenhle kraj vyčistím a jak už jsem řekla - první bitvu svedu o Black Lake.“
„Tak to přeju při hledání sponzora ochotného poskytnout prostředky a finance na odčerpání vody hodně štěstí.“
„Mám to promyšlený – provedu sbírku tady ve Willow Creek a zbytek dofinancuje místní šlechta, která jistě podpoří moji snahu o vyhubení mrtvol.“
„Tak místní šlechta… Ale asi na tom něco bude. Místní šlechta se poradí, zváží všechna pro a proti a patrně poskytne nejen potřebné finance, ale i jistou výpomoc v podobě jedné vražedkyně. Teď mi ale pověz víc o Lotharovi a tomhle místě.“
„Jak si přeješ. Chodící turistický průvodce po panství, kde místo lišek dávají dobrou noc zombie, je připraven podat vyčerpávající soubor informací o tomto přiblble se tvářícím individuu.“
„Sakuro! Tvé vtípky možná někoho rozesmějí, ale mne asi ne.“
„Dobře sestřičko, takže asi takhle – Lothar před mnoha lety založil nemocnici pro duševně choré v Ashburry. Chtěl pomáhat všem těm magorům, co tam bydleli, jenže jednoho dne zmagořil a později umřel. Z Ashburry je dneska chátrající budova, kdysi sloužící jako hotel. Dnes ji vlastní tvůj přítelíček Samík.“
„To, že Lotharův obraz visí právě zde, ale nebude náhoda…“
„Jistěže ne. Někdo ho sem totiž musel přinést…“
„Sakuro…“
„Někdy mi to prostě nedá… Tadyhle se scházeli členové Řádu, který před lety opětovně zformovala Amanda Valeyová. Samuel má za to, že obraz sem pověsili proto, že stejně jako Lothar, tak i Řád bojoval proti šílenství. Přesněji proti kletbě Gordonů a ta ve svém počátku jisté šílenství způsobovala. Jako příklad můžu uvést Jamese Gordona, týpka, kterého zplodil William Gordon, což je Samuelův děd, s… hmm, těžko říct s kým, ale určitě to byla žena.“
„Jaká žena? Byla z rodiny?“
„Ne, to asi ne. Nevím, o koho šlo. Ale dnes už to bude stejně jedno.“
„Nebuď si tak jistá. Pokud šlo o nemanželské dítě Williama, pak si určitě vyhlédl nějakou mladou krásnou dívku. Dnes by jí nemuselo být ani sedmdesát let. Pravděpodobně ale bude již po smrti.“
„Proč myslíš?“
„James byl její syn! Musela se přece zajímat, co se s ním děje. I já se zajímala o svého syna… a stálo ho to život.“ Kasumi znejistěla a usadila se do jedné z lavic. Dobrá nálada z ní rázem vymizela.
„Kasumi, nebuď nešťastná,“ utěšovala sestru Sakura. Posadila se vedle ní a řekla: „Radši poslouchej, co bylo s Jamesem dál. Jamese postihlo šílenství zapříčiněné kletbou, ale u Jamese se to neprojevilo naplno, kdežto u tvého nastávajícího ano. William strčil Jamese do Ashburry a ten se tam po mnoha letech oběsil. Tedy kdyby mě někdo zavřel do Ashburry, tak se tam zaručeně zblázním, až si říkám, jestli podobné ústavy naopak nezvyšují počet bláznů místo toho, aby je snižovaly.“
„Ty už padlá na hlavu jsi, Sakuro, takže pobyt v blázinci by ti patrně neuškodil.“
„Cha, chá, žena, která se nikdy nesměje, se právě pokusila o vtip. Já tě z té apatie ještě vyléčím, sestřičko.“
„Jestli by to znamenalo, že se ti začnu podobat, tak si tu léčbu raději odpusť.“
„Ha, ha. S tebou se člověk nenudí, Kasumi. Škoda, že jsme se nepotkaly už dřív.“   
Kasumi se upřímně usmála.
„Přesně tak - je mi s tebou dobře. Možná jsi zvláštní, ale máš mě ráda a toho si cením. Když už mluvíme o Ashburry - se Samuelem jsem to také probírala a řekla mu, že promyslím, k čemu by nám ta budova mohla být. V nemocnici jsem nad využitím té budovy přemýšlela, ale nic mě nenapadá. Sem na Black Mirror nikdo jezdit nebude a nemá tedy smysl tam založit cokoli veřejného. Abych pravdu řekla – jsem v koncích. Nenapadá tě co s tím barákem dělat?“
„Co školu bojových umění?“
„Ne! Zcela jednoznačně ne!“
„Myslíš, že by nebyl zájem?“
„Jistě že byl, a jaký! Už jen kvůli mně samotné. To, co teď řeknu vyzní směšně, ale je to pravda – já místní lidi přitahuji. Jsem tajemná exotická žena a především známá jako přemožitelka démonů, což působí jako magnet. Lidi by do školy chodili už jen ze zvědavosti, jenomže já přece nebudu druhé učit tomu co umím, vždyť bych si své potenciální nepřátele akorát posilovala. Něco jiného by to bylo u lidí, kterým věřím, jako třeba u tebe. Cizí lidi ale učit ničemu nehodlám.“ Sakura si povzdechla, ale musela dát své sestře za pravdu.
„Praktičnost až za hrob, viď ségra? To tě ani trochu neláká se předvádět? To já kdybych uměla holou rukou rozlomit dřevěné prkno, cihlu nebo dokonce tenkou betonovou desku, tak bych se tím chtěla proslavit. Ty nechceš být slavná? Ani tady u nás?“
„Já chci být především živá! Sláva s sebou přináší nepřátele a to životu neprospívá.“
Sakura chvíli mlčela a jen si užívala chvíli kdy jsou se sestrou samy. Pak dostala nový nápad, co dělat s Ashburry.
„A co takhle specializovanou léčebnu, jako za starých časů? Nemyslím blázinec ale co ozdravovnu pro feťáky?“
„Chceš mít tady na panství feťáky?!“
„Ehm, jako bych nic neřekla. Možná někoho méně nebezpečného, třeba... hluchoněmé?“
„To už by bylo reálnější. Otázkou je jestli město takovou budovu potřebuje. Ta budova je uzpůsobená na takovouto funkci – je to místo, kde mohou lidé dlouhodobě bydlet, ale když máme dost peněz, nepotřebujeme ten barák pronajmout městu.“
„Asi nám ta barabizna vážně k ničemu není. Ale dobře že je naše.“

Ženy prošly již celé roky otevřenými masivními ocelovými vraty a ocitly se v jeskyni. Po levici byly schůdky vedoucí k dalším vratům. Za nimi byl bunkr.
„Tak tam jsem mučila Adriana Gordona,“ řekla Kasumi. „Nezlob se ale nechce se mi tam chodit.“
„Chápu. Samuel tvrdil, že jestli se to co se tam odehrálo dozví někdo další, tak mi zakroutí krkem.“
„Pravdu víme jen my tři a tak to zůstane. V žádném případě se o tom nikde nezmiňuj a ani v hospodě, když se opiješ, jasné?“
„Jo, jen klid. Umím si dost dobře představit, co by se stalo, kdyby mi někdo uvěřil. Slibuju, že si pravdu nechám pro sebe.“
„Cením si tvého slibu. Jen dej pozor, abys ho neporušila.“
„Jinak mě stihne podobný osud jako Adriana?“
Kasumi na to neodpověděla, ale v hloubi duše věděla, že by nedokázala Sakuru zabít jen kvůli její výřečnosti, byť by ji mohla dostat do velmi nebezpečné situace.

Sakura se shýbla nad hlubokou čtvercovou šachtou v rohu jeskynního sálu.
„Dávej pozor, ať nespadneš,“ varovala ji Kasumi.
„Neboj se. Hmm, kdybych přivázala dlouhé pevné lano tamhle k zábradlí u vrat, tak by se dalo sešplhat.“
„Raději ne. Je to nebezpečné.“
„To, že o mě máš takový strach, mě jedině těší, ale nemůžu ti slíbit, že se tam dolů jednou nepodívám. Tak teď vyrazíme dál. V lesích na jihu odsud je kamenný kruh. Ještě jsem tam nebyla a raději tam ani nepůjdu. Jednak bych mohla zabloudit, protože White Wood je zatraceně temný a hustý les a pak – v lesích žijou vlci a já s sebou nemám bouchačku. Co takhle zajít na Salles? Je tam věž.“

Kasumi nic nenamítala a tak následovala svoji sestru po cestě vedoucí k Black Mirror. Zhruba v polovině cesty mezi Warmhill a zámkem se po pravé straně zvedala uzoučká stezka, jež se držela podél skal, které tu byly. Za deště muselo být obtížné vystoupat až nahoru a neuklouznout. Kasumi se na chvíli zastavila, aby si odpočinula. Pohlédla vzhůru na vysokou skalní stěnu, která byla porostlá mechem a trsy nízké trávy. Kdyby byla Kasumi zcela zdravá, dokázala by po skále i vylézt, ovšem v tuto chvíli mohla být ráda, když se dostane nahoru alespoň po pěšině.
„Asi to nebyl dobrý nápad, co?“ zeptala se Sakura a sledovala svoji sestru, která nemohla popadnout dech.
„Potřebuju... ehh... jen chvíli oddechu.“
„Jasná věc, sestřičko.“ Zhruba po pěti minutách Kasumi vyrazila dál. Když obě sestry stanuly na vrcholu, naskytl se jim pohled na kruhovou strážní věž, jež byla vidět i z veliké dálky. Vypadala zlověstně a opuštěně. Ohromné bloky kamenů zde ležely nehnutě už celá staletí. Kolem vrcholku věže kroužili havrani a krákali jak o život.
„Ještě jsem tu nebyla,“ řekla Sakura, „ale z vršku je určitě fantastický výhled na celý kraj a výborně bude vidět i náš zámek. Sakura zabrala za kliku dřevěných vrátek vedoucích do věže. „Kurva, je to zamčený! Klíč bude nejspíš na Warmhill. Do prdele!“
„Zkusíme ty dveře vyrazit.“
„Ty ne, sestřičko. Ty odpočívej.“ Sakura se natočila bokem a vrazila do dveří. Ty se jen trochu prohnuly. „To dřevo stojí za hovno, jak je plesnivý, ale drží pevně.“ Kasumi přistoupila ke dveřím a semkla pravou ruku v pěst. „Kasumičko, neblbni,“ varovala ji sestra.
„Jen ti do dveří udělám díru, prkna vylámeš ty.“
„Zlomíš si ruku!“
„Na tomhle dřevě ne.“ Kasumi se napřáhla, zhluboka se nadechla, vztekle zařvala a vrazila pěst přímo do dveří. Dřevo prasklo a Kasumi poté jen vytáhla ruku ven.
„Fíha. S tebou se nemusím bát, když si zapomenu klíče od zámku!“
„Dřevo na dveřích našeho zámku je podstatně pevnější. Tam je mnohem jednodušší dveře vyrazit než prorazit.“ Sakura už vcelku snadno vylomila prkna dveří a vzniklým otvorem se protáhla dovnitř. Kasumi ji hned následovala. Obě stanuly v naprosto prázdné kruhové místnosti. U stěny byl žebřík do vyššího patra.
„Čekala jsem, že tu něco bude,“ řekla Kasumi a její hlas se rozléhal kolem jako ozvěna.
„Asi se to všechno už dávno vytahalo,“ řekla Sakura. „Podíváme se nahoru. Ta dřevěná podlaha v patře nás snad udrží.“ Kasumi pohlédla vzhůru a prohlížela si pevné trámy podpírající dřevěnou podlahu patra. Poté sjela pohledem dolů na nevalně vyhlížející žebřík.
„Ten žebřík nestojí za nic,“ řekla. Sakura se přesto žebříku chytila, ale jakmile se opřela nohou o první příčku, ta pod ní praskla.
„Kurva!“ vykřikla Sakura. „Ten výhled musí být úžasný. Jak jen se tam dostat? Nenapadá tě něco, ségra?“ Kasumi přešla ke stěně a přela po ní rukou. Nerovnosti tu byly jen minimální, ale Kasumi by to stačilo, aby vylezla nahoru.
„Bylo by možné vylézt po stěně.“
„Já ale nejsem Spider-man.“
„Pro tebe to není, to je pravda. Nemáš takovou sílu v rukou. Ale s vhodným náčiním to zvládneš.“
„Mám shánět horolezeckou výbavu jen pro to, že chci vylézt na věž?“
„Tak sežeň dostatečně dlouhý žebřík.“
„Víš kolik je to metrů?! Kasumi, takový žebříky se snad ani nedělaj.“
„Já vylezu nahoru a pošlu ti dolů lano. Počkej si pár dnů než mi bude zase dobře a pak ti pomůžu dostat se tam.“
„To budeš zlatá, sestřičko.“
„Kam půjdeme teď?“
„Hmm, co takhle k majáku?“     
 
Obě sestry se vrátily k Black Mirror a pokračovaly druhou cestou k vesnici. Krátce před ní zabočily do lesů a po chvíli dorazily k útesům Sharp Edge, kde stál maják.
„Tohle je hustý místo,“ řekla Sakura. „Chcípli tu dva lidi – Robert Gordon a Amanda Valleyová. Robert umřel rukou tvého nastávajícího a Amanda uhořela kvůli jeho dceři Angelině, co pak nechala zapálil náš zámek. Má štěstí, že už je po smrti, jinak bych si ji našla a stáhla z kůže.“ 
„Nemyslím, že bys na to měla žaludek. Musela bych to udělat za tebe… V tuhle dobu je tady na útesech hrozně větrno, takže návštěvu Akademie si asi odpustím.“
„Taky mi je dost zima, ale můžeme se schovat do majáku. Uvnitř by mělo být prázdno.“
„Ne! Raději budu stát na větru než riskovat, že mi na hlavu spadne kus kamene. Je to zřícenina, na rozdíl od té věže.“
„Pravda… pojď, jdeme ke klášteru. Vede tam už dávno zarostlá stezka z Willow Creek. Klášter patří řádu Cisterciáků, a přestože jsem se ptala snad už všech, co tu žijí, tak nikdo se prý nepodíval ani za zeď, co ho obklopuje.“
„Lidé nejsou zvědaví? Možná kvůli strachu...“
„Asi. My se ale nebojíme, takže vzhůru do kláštera.“

Sestry zamířily do Willow Creek. Téměř pustá vesnice vypadala v této roční době ještě mnohem prázdněji než obvykle. Sakura provedla svoji sestru několika málo ulicemi až k větší ploše sloužící jako parkoviště. Místní tu měli několik vozů, ale většina plochy zela prázdnotou. Odsud také vedla stezka nahoru na Ashburrské vrchy. Sakura se cesty držela jen okrajově, neboť se jen stěží dalo poznat, kudy dříve vedla.
„Zvládneš to stoupání?“ zeptala se Sakura, „Kdyby něco, tak si dáme pauzu, stačí říct.“ Kasumi jen pokývala hlavou a stoupala dál. Nebylo to zase tak těžké, ale kousek pod vrcholem už cítila bolesti. Přemohla se a vylezla až na vrchol. Byla tu přes dva metry vysoká zeď a za ní veliká budova kláštera, ze které však byla vidět jen střecha. Kasumi se dotkla kamenné zdi a přejela po ní rukou.
„Ta zeď je hrozně hladká a rovná. Nevypadá to, že už je stará stovky let!“
„Je to divný. Pojď, najdeme bránu.“ Kasumi následovala svoji sestru, která vyrazila podél zdi. Po necelých dvě stě metrech minula roh zdi a pokračovala dál. Přišlo jí divné, že brána tu nikde není, ale teprve, když obešla celou zeď kolem dokola, promluvila k sestře:
„Sakuro, v té zdi žádná brána není.“
„To je blbost. Ještě jsme ji neobešly celou.“
„Vidíš ty stopy před námi? Čípak asi budou?“
„No jo, kurva. Na Yettiho jsou dost malý… Musely jsme tu bránu minout.“
„Nejsem tak blbá, abych si jí nevšimla. Sakura, ta zeď je celistvá a dovnitř žádná cesta nevede. Pojď dolů do vesnice. Už se začíná stmívat.“
„Fajn, ale zítra se sem vrátíme, přelezeme zeď a konečně zjistíme, co je tohle podělaný místo zač.“
„Raději bych s tím počkala, až se oteplí a roztaje sníh a hlavně až mi bude dobře.“  
   
Sakura a Kasumi přišly do hospody U Tří soudků – prosté putyky, o kterou však bylo dobře postaráno, neboť její majitel by za ni dal ruku do ohně. Hospůdka bylo ideální místo pro všechny lidi z okolí, kteří chtěli uhasit žízeň, dobře se najíst nebo jen probrat novinky, jež se na panství udály. První, co Kasumi zarazilo po vstupu do hospody byl nepříjemný kouř z cigaret, za který byli zodpovědní čtyři starší muži, jež tu hráli karty.
„Tohle čuchat nebudu,“ řekla zcela jasně a hlavně nahlas Kasumi. „Vrátím se domů.“
„Ne, počkej,“ zarazila ji Sakura a poté zakřičela na celou hospodu: „Kasumi Sato, budoucí manželka Samuela Gordona není zvědavá na smrad, který tu vypouštíte. Takže okamžitě zvednete prdele, otevřete okna, aby se tu vyvětralo a dokud tu Kasumi bude, nikdo z vás se cigára ani nedotkne, rozumíme si?“
„Jsou čtyři... Neriskuješ trochu?“ zeptala se tiše Kasumi.
„Dokud tu jsi se mnou, tak ani v nejmenším. Takže jestli se naserou, ne aby ses zdejchla.“ Jeden z mužů vstal od stolu a přistoupil ke Kasumi. Její ruce se instinktivně semkly v pěst.
„Omlouváme se,“ řekl muž. „Nebudeme vás obtěžovat, paní Kasumi, a raději půjdeme.“ Muži se zvedli, nechali u Harryho jež byl za pultem, peníze a odešli.
„Ha, ha, to je autorita,“ řekl Harry a už naléval Sakuře pivo do zdobeného porcelánového korbele. „Vítám vás zpátky na Black Mirror slečno Kasumi. Popravdě už jsem myslel, že se vás ani nedočkám. Dáte si také pivo nebo snad něco k snědku? Mám tu buřty naložené v octu.“
„Pivo bude stačit.“ Obě sestry si odložily bundy a usedly do rohu, kde byla veliká dubová lavice. Během okamžiku už měly na stole korbely s výborným černým pivem.
„Povím vám, paní Kasumi,“ oslovil Japonku Harry, „hodně lidí vás považovalo za dávno mrtvou a odpusťte mi, že to takhle povím, ale šuškalo se, že pan Samuel je vámi dočista posedlý, jakoby si snad ani nepřipouštěl možnost, že se již nevrátíte. Upřímně jsem rád, že měl nakonec pravdu a že jste zpátky na Black Mirror, jen mi není jasné, z čeho to jeho přesvědčení pramenilo. Čtyři roky o vás nikdo ani neslyšel a pan Samuel prý také neměl žádné zprávy.“ Kasumi už věděla o Lilith a informacích, které Samuelovi předávala, ale pochopitelně nemohla něco takového říci před Harrym.
„Už před odjezdem jsem Samuelovi řekla, že až vyřídím, co potřebuji, vrátím se a to platilo. Ta záležitost mi trvala čtyři roky a ano je to dlouhá doba, jenže některé věci nejdou v zájmu bezpečnosti uspěchat. Šlo mi o život, Harry, jak už možná víte a abych zvýšila své šance na přežití, musela jsem být opatrná.“
„Jo,“ vložila se do hovoru Sakura, „Kasumi chtělo zabít spoustu zmrdů a žádný neuspěl.“
„To jsem rád. Pravdou je, že když se rozkřiklo, že plánujete svatbu, hodně lidí to nedokázalo překousnout.“
„Kvůli mému původu?“ otázala se Kasumi.
„Tak, tak. Nejste urozené krve a navíc jste cizinka. Nikdo nepamatuje, že by se kdokoli z pánů oženil s ženou, která nepochází odsud, z Británie. Nicméně podle mě záleží na tom jaká jste uvnitř a já vím, že lepšího člověka by pan Samuel jen těžko hledal. Lidi nezapomínají na to, co se tu před lety dělo, ale pomalu se jim z hlavy vykuřuje, kdo se zasloužil, aby to pominulo a tak mnohým často připomínám vaše činy. Směl bych vědět, co se na panství pod vaší, řekněme vládou, změní?“
„Mojí vládou?!“
„Myslel jsem to spíše obrazně, ale nejde popřít, že Gordonové jsou i v dnešní době důležití a ovlivňují dění na panství.“ Kasumi se napila piva a otřela si ústa od pěny.
„Nikomu nevládnu, to za prvé. A za druhé nemyslím, že by se něco zásadního změnilo. Mám ale pocit, že tak docela nechápete můj vztah ke zdejším lidem, potažmo celému panství. Nejsem a nebudu žádná ochránkyně zákona nebo spravedlnosti, nicméně budu ctít své zásady, jak to dělám už řadu let. Vše se ale vztahuje jen a jen na mě samotnou a případně na mé blízké. Uvedu vám to na příkladu, abyste to lépe pochopil. Řekněme, že někdo zavraždí kupříkladu vašeho syna.“
„To je strašná představa!“
„Pro vás určitě ano, ale tak snáz pochopíte, co vám chci sdělit. Vy budete chtít, abych vraha potrestala. Není to žádné chvástání, když řeknu, že na to budu mít velice slušné předpoklady, nicméně já se do ničeho takového zaplétat nebudu a to do té doby, dokud ten vrah neohrozí mě nebo ty, které miluji.“
„Chcete…. chcete tvrdit, že budete klidně přihlížet, jak mého Ephrama někdo vraždí? To… to je příšerné!“
„Věc názoru.“
„Jste hrozně chladná.“
„Jo, jako mrazák, sestřičko,“ poznamenala Sakura.
„Možná jsem a možná je to jen životní zkušenost, díky které vím, že není bezpečné pouštět si k tělu kdekoho.“ Harry byl z Kasuminých slov celý přešlý, což ženám neuniklo.
„Tys tomu dala, sestřičko,“ řekla Sakura a zašla k Harrymu.

Sakura usedla na barovou stoličku a dala se do vysvětlování.
„Já chápu, že si o Kasumi asi teď zrovna myslíš, že je zlá a že je to děsná mrcha.“
„Eh, ne to ne.“
„Ale jo, vidím na tobě, jak jsi z jejích slov mimo.“
„Já… čekal jsem, že nám bude pomáhat a chránit nás.“
„Svým způsobem bude.“
„Tomu nerozumím, vždyť jste ji sama slyšela.“
„Jo, ale ti parchanti, co tu kdysi strašili, jsou díky ní vyřízení. Nejde o to, jestli to udělala kvůli vám, ale hlavní je, že to udělala. Ať tak nebo tak, vděčíte za to právě jí. To, že je tady na panství nikomu slušnému neublíží. Když Kasumi nikdo nebude ubližovat, tak bude vše ok. Nicméně víte, že se na ni můžete spoléhat v omezené míře, ale to platí pro všechny, ne snad? Chápej, sestřička je holka, která se neplete do cizích věcí. Tak s ní zkuste všichni dobře vycházet, aby vás za cizí nepovažovala a bude to, jak sis přál. Stručně a jasně Harry – víš na čem jsi, tak se dle toho zařiď. Kasumi není polda, aby chránila zadky všem okolo a není ani zbožná válečnice jako Marcus Gordon. Je to ženská, která vyřídí každého, kdo s ní bude vyjebávat, ale nebude ubližovat těm, co si jí váží a dobře s ní vycházejí. Takže když se k ní lidi budou chovat mile, značně tím zvýší šanci, že se dožijí důchodu.“
„Máte asi pravdu…“ uznal Harry a přebíral si Sakuřina slova. Sakura se vrátila ke Kasumi a chvíli spolu mlčky popíjely. Asi po deseti minutách se ozval již uklidněný Harry. „Vadilo by vám hodně, kdybych se vzdálil?“ zeptal se Harry. „Kluk je nemocný, nejspíše angína a tak se o něj potřebuju postarat. Uvařit čaj, dát lék…“
„Klidně běžte,“ odvětila Kasumi.
„Dobře, vrátím se tak za čtvrt hodinky, ale kdyby něco, tak mě zavolejte.“ Po odchodu Harryho zůstaly obě ženy v místnosti samy a nedalo se říci, že by jim to vadilo. Obzvláště Kasumi měla ráda soukromí.
„Co pivo? Chutná?“ zeptala se Sakura.
„Není špatné.“
„Harry je fajn, co?“
„Moc ho neznám. Viděli jsme se… hmm… no asi jednou. Je dobře, že jsi mu to vysvětlila.“ „Vkládal do tebe velké naděje a tys ho zklamala.“
„Jeho problém.“

Do hospody vstoupil Conrad Spooner – současný inspektor policie. Conrad byl asi třicetiletý muž s krátce stříženými a pečlivě upravenými zrzavými vlasy. Ve vesnici nebyl nijak oblíbený už před lety, kdy tu vedl policii. Tehdy nahradil svého otce, uznávaného a respektovaného inspektora Colliera. Conrad se na Black Mirror však dlouho neohřál a ani o to vlastně nestál, ostatně byl sem 'odsunut' přímo z Londýna a to kvůli zpackanému případu. Když za pomoci Adriana rozlousknul případ týkající se vraždy Amandy Valleyové a založení požáru zámku, mohl se vrátit na svůj původní post. V Londýně však vydržel jen necelé dva roky a velice rád se na žádost otce vrátil zpět, kde po něm před nedávnou dobou natrvalo převzal úřad. Conrad měl na Black Mirror klid a i když neměl zdaleka takový plat jako v hlavním městě, nebyl neustále kontrolován a byl zcela svým pánem. A jak už to bývá – moc dokáže stoupnout do hlavy každému. Conrad odložil svůj drahý kabát na věšák a rozhlédl se po místnosti.
„Harry se vrátí tak za deset minut, takže jestli počkáš…“ řekla Sakura
„Počkám. Nakonec s váma se nudit nebudu. Vy budete ta slavná Kasumi Sato, že?“ zeptal se inspektor a usedl k vedlejšímu stolu.
„Nevím, jestli slavná, ale ano – jsem to já. A vy jste kdo?“
„To je Conrad Spooner,“ řekla Sakura. „Místní polda. Dokonce inspektor.“
„A co Colliere?“ zeptala se Kasumi. „Už skončil?“
„Skončil,“ odvětil Spooner, „ale bohužel ne úplně. Colliere odtáhl do své nory, ehh, do důchodu chci říct. Mezi náma, Kasumi, víte, že jste mi kurevsky zhatila plány do budoucna?“
„Vážně? Pokračujte, možná mě to potěší.“
„Celou dobu doufám, že konečně sklátím tu Parvati a vy ji odsud vyženete.“
„Tak za prvé - o vaše klácení patrně nestála a upřímně, nedivím se. Za druhé – vyhnala se sama, když se mě pokusila zabít. No a za třetí – pokud se sem vrátí, tak se dá očekávat, že ke klácení opět nedojde, jelikož ji zkusím zlikvidovat a vzhledem k tomu, jak zbaběle na to šla ona, tak mi nic nebude bránit ji klidně rozsekat katanou na kusy. Nicméně můžu vás ujistit, že o ty kousky stát nebudu, takže vám ji potom klidně přenechám a teď to nejlepší – poté už proti vašemu klácení nebude protestovat. To mi můžete věřit.“
„Ha, ha, ha,“ zasmál Conrad s notnou dávkou sarkasmu. „Zřejmě si ráda střílíte z lidí.“
„Ani ne. Já to myslím vážně.“
„Těžko – musel bych vás pak zavřít a to byste nechtěla. Hmm, možná bych mohl najít jinou ženu, kterou by stálo za to… provětrat.“
„V tom případě jsi na špatné adrese,“ řekla Sakura. Conrad si s naprostým klidem dal nohu přes nohu a pohodlně se opřel. „Co vím,“ řekla Sakura, „tak jsi Edwardovi vzal jeho snoubenku a pak jsi ji jednoduše opustil.“
„Jo, nicméně jsem to s ní myslel vážně. Pokud by se mnou tehdy odjela do Londýna, možná by náš vztah ještě pár měsíců či let fungoval.“
„Tomu říkáte vážný vztah?“ divila se Kasumi. „Pár let? Než vás omrzí?!“
„Měla si to ta husička lépe promyslet a možná by byla ještě naživu. Já bych ji dokázal ochránit, na rozdíl od toho slouhy. Ale Denise už je minulost a navíc vzdálená minulost. Já žiju přítomností, takže… co vy, Sakuro? Jste na muže zákona?“
„Na muže ano. Na tebe ne,“ odvětila Sakura.
„Něco s tím uděláme. My Angličané dovedeme být velice přitažliví, abych tak řekl. Vlastně mám pocit, že už o mě začínáte stát.“ Sakura si přesedla ke Conradovu stolu. „Vida,“ řekl inspektor. „Slušný začátek.“
„Můj začátek a tvůj konec, blbečku. Seber si saky paky a zmiz odsud nebo ti jednu vlepím.“
„Vážně? Jak by se ti líbila taková pěkná útulná cela?“
„Bude lepší ho nechat být, Sakuro,“ řekla Kasumi.
„Prosím?! To mi říkáš ty?!“
„Přesně tak. Nenech se vyprovokovat. Ty mu rozbiješ hubu a on ti bude vyhrožovat, že tě zavře, pokud s ním nebudeš mít pohlavní styk.“
Conrad se ušklíbl a řekl:
„Vypadá to, že tvoje sestra má bujnou fantazii, ale… něco na tom je. Tak do toho, dej mi facku.“
„Ségra má pravdu. Já s násilnostmi nezačnu, ale pokud ty ano, tak tě odsud odnesou nohama napřed.“
„Hůů, už se bojím, ha, ha,“ zasmál se Spooner. Sakura zase vstala ve snaze vrátit se ke Kasumi a toho Spooner využil, aby ji plácnul přes zadek. Sakura se okamžitě otočila a sledovala Spoonerův samolibý výraz v obličeji. Poté se zaměřila na Spoonerův kabát. Popadla ho a vyhodila ven do bláta. To už Spooner stál vedle ní a byl vzteky bez sebe. „Ty krávo! Víš, kolik stojí čistírna?!“ Napřáhl se ve snaze Sakuru udeřit, ale ruka mu uvízla v Kasumině dlani. Přirazila Conrada ke stěně a pohlédla mu do očí.
„Udeříš ji a budeš si po zemi sbírat zuby,“ řekla Kasumi s naprostým klidem. „Možná, že tady v Anglii jste zvyklí plácat holky po zadku, ale já na to nejsem zvědavá. Udělat to mě, dostaneš po hubě, ale to jen tak na okraj. Nicméně praštit moji sestru je skoro to samé jako praštit mě. Prašť mě a budeš v lepším případě mrzák, v horším mrtvola.“
„Co se to tu děje?“ ptal se Harry, který seshora slyšel Spoonerův křik.
„To nic,“ řekl inspektor a odkašlal si. „Jsem na odchodu. Dobrou noc.“

„Může mi to některá z vás prosím vysvětlit?“ ptal se Harry, když Spooner odešel.
Do vysvětlování se pustila Sakura.
„Jen setkání s volem, jehož ego kleslo díky sestře na bod mrazu. Víš Harry, když jsi ten starosta, co takhle vyhlásit rozhlasem, že Kasumi Sato je na Black Mirror a že by bylo lepší chovat se k ní a jejím blízkým slušně. Ono naštvat moji sestru škodí zdraví a to ne málo. Vlastně je skoro jako rakovina.“
„Opravdu úchvatné přirovnání, Sakuro,“ řekla Kasumi.
„Nech si té ironie, sestřičko, vždyť je to pravda. Jsi taky taková metla lidstva, i když v menším měřítku. Ale i tak – nedivila bych se, kdyby během pěti, deseti let klesl počet obyvatel Black Mirror na minimum.“ Obě sestry se zase posadily ke svému stolu a napily se piva. „Víš jakou mám radost z toho že ses mě zastala?“ řekla celá rozradostnělá Sakura. „Kasumi právě ukázala, že jí na mně záleží a to je super!“
„Jen klid, Sakuro,“ řekla Kasumi. „Máš ale pravdu – záleží mi na tobě.“
„Cha, chá, Harry, nalijte nám něco pořádně silného, ať to oslavíme.“
„Já nic dalšího pít nechci.“
„To nevadí, já se obětuju za tebe, sestřičko.“

Sakura se během chvíle začala nalévat kvalitní Irskou whisky. Kasumi jí několikrát říkala, aby toho už nechala, avšak Sakura neposlechla. V devět večer Kasumi zaplatila útratu a chystala se odejít. Sakura si musela podpírat hlavu, aby jí neklesla až na desku stolu.
„Jak často takhle pije?“ zeptala se Kasumi Harryho.
„Takhle se ještě nikdy nezřídila, ale jinak sem chodí pít pomalu každý druhý den. Jestli mi ale chcete zakázat jí nalévat, paní Kasumi, tak vás sice pochopím, ale nebudu moct poslechnout. Bojím se totiž, že by mohla mít sklony k násilí. Často tu vypráví historky z války, a i kdyby jen polovina z toho byla pravda, tak musím uznat, že je to velice nebezpečná a zkušená mladá žena.“
„Jo… měla těžký život.“
„K vám si ale násilnosti určitě nedovolí, že?“
„Za střízliva určitě ne, ale teď… Ožrat se jako prase neberu jako polehčující okolnost, takže jestli mě kvůli chlastu napadne, bude jí to hodně bolet.“
„Ale… nepřehnala byste to, že ne? Ono, já ji mám docela rád, přeci jen je jinak veselá a taky dokáže přilákat hodně štamgastů těmi svými příhodami.“
„Nebojte se. Řekla bych, že v nejhorším k vám příště přijde se sádrou, to když jí zlomím ruku.“ Kasumi se oblékla a chytila Sakura za paži. „Tak pojď, jdeme.“
„Có? Eh…“ Sakura se zvedla ze židle a okamžitě by padla k zemi, kdyby jí Kasumi nezachytila. „Harry… nalij mi ještě jednu… jednu ehh…“
„Drž hubu a pojď!“ zařvala Kasumi. „Věř mi, že kdyby nebyly takový mrazy, tak tě nechám venku před hospodou.“
„Nemám vám s ní pomoct?“ nabídl se Harry.
„Ne, to je dobrý. Na viděnou,“ rozloučila se Kasumi a dovlekla svoji sestru ven.
Tady byla již tma, ale díky sněhu, od kterého se odrážel měsíční svit, bylo stále dobře vidět na cestu. Sakura se musela přidržovat svojí sestry, aby se vůbec udržela na nohou.
„Kašumi… ehh… nebij mě. Já… já už budu hodná.“
„Nebudeš a takhle bychom domů nedošly ani do půlnoci.“ Kasumi si svoji sestru přehodila přes rameno a vyrazila rychlým krokem k zámku.

Na zámku už všichni spali až na Samuela, který nervózně přešlapoval v hale. Když se ve dveřích konečně objevila jeho milá, nevěděl, jestli se má radovat nebo jí vynadat.
„Kde jste byly takovou dobu a… proboha co se jí stalo? Snad ne…“
„Jen se ožrala jako prase.“
„Eh… hele, Samuel,“ hlesla Sakura. „A proč chodí po stropě?“
„Je úplně namol,“ konstatoval Samuel. „Zvládneš ji odnést nahoru do pokoje? Má ho hned naproti schodišti.“
„Já vím. Jsem docela utahaná, takže se jen osprchuji a jdu spát.“
„Počkám na tebe v ložnici.“

Kasumi vynesla sestru do patra a uložila ji na posteli v jejím pokoji. Chystala se odejít, když ji sestra zarazila.
„Eh… Kasumi… počkej.“
„Chceš něco?“
„Ehh, promiň mi to,“ kňučela smutná Sakura, která si uvědomovala svoji chybu. „Já… jsem měla takovou… radost, že… Já tě mám moc ráda a… nechci, aby ses na mě… ehh… zlobila.“
„Myslela jsem, že mám jen jedno dítě, ale ty ho dokážeš s klidem zastoupit. Kolikrát jsem ti to říkala, že máš s pitím přestat?“
„Měla… měla jsi mi jednu vrazit, ale… šetrně.“
Kasumi se na chvilku posadila k Sakuře na postel. „Víš, že taková nejsem. Nemůžu tě bít za to, že se napiješ, ale měla bys vědět, kdy přestat.“
„Je tu hrozný… vedro,“ řekla Sakura. „Proč mám pokoj ve kterým ani není okno?! Ehh, nejspíš to původně vůbec pokoj nebyl, co?“ Sakura si přetáhla přes hlavu košili. Kasumi zarazila Sakuřino zraněními poznamenané tělo.
„Ukaž se mi… Ty jizvy… nemáš kvůli tomu bolesti? Třeba na těch zádech to je vážně ošklivý.“
„Eh… od biče to bolí, ale… to je dobrý… já to zmáknu. Žádnej bič mě… nesrazí na kolena. Já jsem… jsem… kráva. Ospalá kráva.“
„Kdybys chtěla, můžeš s tím klidně za doktorem. Třeba by se to dalo spravit a nekoukej na cenu, protože my se Samuelem ti léčbu zaplatíme.“ Sakura už ale nevnímala a pouze tiše chrápala. Kasumi se v koupelně osprchovala a pak v noční košili zamířila do ložnice.

„No né…“ obdivoval Kasumi Samuel. „Tobě to vážně sluší. Vzpomínáš si, že tahle košile s drakem byl můj dárek k tvým devětadvacetinám?“
„Samozřejmě. Už je to dávno, ale stále dobře v paměti.“ Kasumi si lehla vedle Samuela, ale ještě předtím si košili rozvázala a odhalila tak svoje tělo. Oba chvíli mlčeli a pak Kasumi prolomila ticho: „Stárnu, Samueli. V listopadu mi bylo třiatřicet. Cítím, že brzy přijde zlom. Mé tělo to už neunese a bude čím dál tím obtížnější udržet se ve formě. Nejsem na to připravená a myslím, že ani nikdy nebudu. Buď svůj život radikálně změním a značně omezím nároky, které na své tělo mám, nebo se budu jen trápit. Bohužel proměnit slova v činy je někdy velice obtížné a tohle je ten případ.“ Kasumi si smutně povzdechla a dodala: „Bojím se, Samueli. Bojím se sebe sama.“
„Kasumi, prosím – nebavme se o něčem takovém. Pověz - jak se ti líbí moje… ehh tedy vlastně naše panství?“
„Je úžasné. Jsem za tu procházku ráda, i když to dopadlo takhle. Většinu těch míst už jsem tehdy navštívila, ale nebyla jsem u Black Lake, u kláštera a u věže. O jezeře mi Sakura navyprávěla dost věcí, věž se nezdá být něčím zvláštním, ale co klášter? Je obklopen vysokou zdí a nikde nejsou vrata.“
„O klášteře se toho moc neví. Nepamatuji si, že by se někdo podíval dovnitř. Na to se místní moc bojí anebo jim to nestojí za námahu. Chápu to ale tak, že ty se tam vydáš?“
„Určitě. Třeba na něco narazím.“
„Dej na sebe pozor, lásko. Ten klášter je opředen tajemnem. Kdoví na co tam natrefíš.“
„Krysy, pavouci, netopýři,… tohle mě nevyděsí. Nemívám ze zvířat strach. Každé zvíře jde zabít, stejně jako každý člověk. Místo toho abych se nechala v nebezpečných situacích ovládnout strachem, raději hledám východisko, které obvykle spočívá v usmrcení protivníka.“
„Praktické…“ Samuel svoji milou políbil a objal. Kasumi se k němu přitiskla blíž. Jasně cítil teplo jejího těla. Zahleděl se jí do klidných hnědých očí, které vyzařovaly vyrovnanost a inteligenci. Kasumi začala svého milého vášnivě líbat a krátce nato přešli k pohlavnímu styku.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.11.2013, 0:46:46 Odpovědět 
   Zdravím.

Napínavá procházka po panství, včetně setkání s nadrženým panem inspektorem. Celé to hezky uzavírá nejen opilá Sakura, ale i lehká erotika. Od všeho trochu, že ano? Ale bez legrace, mne ten klášter také zajímá! A ještě jedna věc, proč mám strach u to princeznu, které její sokyně vyrvala jazyk? Od té doby o ní není řeč...

Co se šotků týče, velmi zřídka jsem si všiml jejich práce, kupříkladu když Kasumi mluvila o Sakuře - už nevím kde přesně a namísto správného slovního tvaru: Sakoro, Sakuru - tam máš Sakura (v prvním pádě). Ale nakonec jde o prkotinu, která se v textu lehce ztratí. A abych ještě nezapomněl, pozor na užití stejných slůvek (či jejich opakování), například "jež" namísto "který" a podobně.

Hezký den a psaní zdar.

P.S. Napsáno krátce: zaujalo, rozjezd byl krapet nejistý a konec je pěkným "finišem" (zbytek textu byl napínavou směskou informací a událostí nejen z aktuálního života, ale i historie panství). Tak...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
EXPIRACE - Fáze...
Danny Jé
PENTAGRAM POP
Janir Killman
Seznamy
Marek Bouchal
obr
obr obr obr
obr

Vítkův další den
Berenika
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr