obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915232 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39285 příspěvků, 5723 autorů a 389277 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Posel smrti VII: IV - Moc krve 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VII - Tvář šelmy
 autor Lukaskon publikováno: 17.11.2013, 14:32  
Sakura má v úmyslu odhalit tajemství kláštera. Neuvědomuje si však, že za chybějící bránou na pozemek je víc než se zdá.
 

23. 12. 1998

Dalšího dne si Samuel a Kasumi užívali prvního společného rána na Black Mirror. V jejich pokoji bylo ticho. Milenci k sobě byli přitisknutí a dlouhou dobu jen tak spokojeně leželi. Samuel svoji milou šimral na břiše, což jí bylo velice příjemné. Klid narušila až Sakura, když do pokoje vtrhla ve vojenském oblečení a s brokovnicí, jež dříve patřívala Parvati.
„Proboha, vy pořád ležíte? U Samuela to chápu, ale že i ty, Kasumi… To jsi taková lemra? Už je po desáté! Já si byla zaběhat, nasnídala jsem se, pohrála si s Desem a vybavila se na akci, zatímco ty se tu válíš a vystavuješ kozy.“ Samuel a Kasumi nebyli Sakuřiným proslovem nijak zaskočeni a rozhodně to nevypadalo, že by si z toho něco dělali.
„Milá sestro,“ začala Kasumi s notnou dávkou ironie, „už včera jsem říkala, že budu odpočívat, ostatně mám to nakázané přímo od doktorů. To, že bude poledne, mě nijak nevadí a snídat dnes nehodlám. Na běhání ještě nejsem zdravá. Že sis hrála s Desem je fajn i když mě trochu děsí, jak ty vaše hry mohou vypadat, obzvláště v tvé režii. Na žádnou akci s tebou dnes nejdu. Ten klášter tam stojí už stovky let a nemyslím, že se sebere a uteče nám.“ Kasumi se protáhla a vypnula hruď. „No a prsa si můžu vystavovat, kdy chci.“
„Obzvláště, když je na ně tak pěkný pohled,“ dodal Samuel
„Taky mám hezký prsa!“ řekla Sakura a začala si rozepínat košili.
„Nekaž mi den takhle brzo, Sakuro!“ zarazil ji Samuel.
„Có? Tak abys věděl – nemůžu za to, že mám malý kozy. A co se jizev týče, tak ty jsou naopak hustý.“
„Možná hustý, ale ne hezký. A pak ten tvůj sestřih… tady nejsme v armádě, Sakuro. Co takhle si nechat narůst vlasy?“ zeptal se Samuel.
„Zvažovala jsem, že si nechám vzadu narůst ocásek a tady od temene k čelu takový úzký proužek vlasů.“
„Fajn,“ řekla Kasumi, „tak zvažuj dál a hlavně na to nespěchej. Když budeš celý den zvažovat svůj účes, nám to vadit nebude, že ne?“
„Přesně tak a nezapomeň za sebou zavřít,“ dodal Samuel.

Sakura práskla dveřmi a Samuel s Kasumi se rozesmáli.
„S tou holkou se člověk vážně nestihne nudit,“ řekl Samuel.
„A to ještě nevíš, co plánuje.“
„Raději mi to ani neříkej, ať si nekazím náladu. Místo toho mi pověz, co svatba a šaty?“
„Ptáš se pořád.“
„Bojím se, že si to rozmyslíš. Pochop, že by to byla hrozná ostuda nejít před oltář v šatech.“
„Zítra je štědrý den, tak pojedeme do města, jo? Potřebuju se postarat o dárky a spojíme to s přípravami na svatbu. A počkej, teď jsem si na něco vzpomněla – včera umřel farář.“
„Cože? Náš farář?“ divil se Samuel.
„Jo. Hrobník to chtěl tajit, ale počítám, že dnes už to musí vědět celá ves.“
„To je zlé.“
„Zlé?! Byla to svině, která tě chtěla utopit v jezeře!“
„To chtěli tehdy všichni a jsem vážně rád, že se jim za to nemstíš. Zůstali bychom na panství sami… Smrt faráře nám ale hatí plány. Doufám, že ho brzo někdo nahradí. Taky budeme muset jít na pohřeb.“
„Jakže?!“
„Je to slušnost.“
„Je slušnost poslouchat nesmyslné kecy kněze a pak sledovat rakev s mrtvolou, jak se spouští do díry v zemi?!“
„Slušnost je se tam alespoň ukázat.“
„To asi nejsem slušná… Podívej, dělej si, co chceš, ale je to blbost. Nepřijde ti lepší zůstat raději doma s rodinou, než chodit na pohřeb? Uskuteční se i bez tebe a možná ve větším klidu.“
„Hmm, to máš asi pravdu. Nakonec - na můj pohřeb taky nikdo nepřijde a když už, tak jen proto, aby plivli na rakev.“
„Vidíš to moc černě, a i kdyby, tak po smrti už ti to bude jedno. Tomu faráři je to taky jedno. Kdyby ho hodili na hnůj, mělo by to větší užitek, než ho cpát do rakve a pouštět pod zem. Pohřby se nedělají pro mrtvé, ale pro ty, kdo ještě žijí. Pozůstalí si popláčou, přestože smutnit můžou kdykoli a ti ostatní mají alespoň nějakou vzpomínku a změnu v jinak stereotypním životě. No, a pokud se potom pořádá ještě hostina, tak se všichni řádně nadlábnou na účet pozůstalých. To by taky byl jediný důvod, proč bych na ten pohřeb měla jít, ale nepředpokládám, že rodina faráře, pokud tedy vůbec nějakou má, bude pořádat smuteční hostinu.
„Zní to strašně, to co říkáš, jenomže… máš pravdu. Po smrti je člověku všechno jedno, pokud tedy umře za normálních podmínek. I tak bych si ale přál skončit po smrti v naší hrobce.“
„A kde jinde bys měl být? Na Warmhill přece máte hrobku Gordonů.“
„To sice jo, ale ta mi nepřísluší. Kdoví, co se mnou vlastně bude. Možná mě hodí do anonymního hrobu, kde jsem byl už předtím.“
„Proč anonymní hrob? Všichni přece vědí, kdo jsi.“
„To ano, jenomže já jsem vrah... a taky sebevrah. Hmm, to o sobě můžu říct jen já…“
„Podívej, jestli chceš skončit v hrobce, tak ti to zařídím.“
„Penězi nebo snad zastrašováním? Kasumi, těžko přinutíš jakéhokoli faráře, aby jednal proti svým zásadám a přikázáním.“
„Mým metodám ještě nikdy nikdo neodolal. Krom toho, hrobka Gordonů je majetkem Gordonů. Klidně tě tam uložím sama, když to nikdo jiný neudělá. Jen nebudeš mít ty klasické pohřební pindy, ale o ty asi nestojíš.“
„Ne, ale naše hrobka je pod správou farnosti a stojí na Warmhillské půdě. Mé tělo by tam dlouho nenechali.“
„Aha a čípak je Warmhillský kostel jako takový?“
„Církve. Té samé církve, co nám pravidelně posílá finance na ochranu portálů a Černého zrcadla. Přestože záznamy o naší rodině odnesl z Vatikánu tvůj přítel Cy, tak jejich peníze stále jdou do naší kapsy.“
„To je hezké, ale i my máme církev v šachu.“
„Myslíš? Povídačkám o démonech nikdo neuvěří a důkazy nemáme.“
„Co takhle udělat fotky Černého zrcadla nebo ještě lépe – Brány Pekel? Anebo ty Cyovy dokumenty, které odnesl z archivů.“
„Máš pravdu, Kasumi. Mám tu ještě originální dopis od papeže Innocenta III. Kdyby se tyhle věci dostaly ven, tak křesťanská církev bude stát před největší krizí, jakou kdy zažila.“
„No vidíš. Pokud nepřesvědčím faráře násilím, o čemž silně pochybuji, tak vytáhnu ty dokumenty a uvidíš, že dosáhnu svého.“
„Ha, ha, pro tebe není žádná překážka dost velká, co? Ale dost řečí o smrti. Na tohle ještě mám čas. Až se objeví nový duchovní, musím za ním co nejdříve zajít, abych dohodnul okolnosti svatby. Taky bys mi s tím mohla pomoct. Napsat oznámení a rozeslat ho lidem, připravit hostinu, možná něco napéct…“
„Tak já se postarám o to svatební oznámení. Napíšu to už dnes a zítra si to necháme vytisknout. Co se hostiny týče, tak můžu něco uvařit, ale doufám, že tam nechceš zvát cizí lidi.“
„Popravdě, přemýšlel jsem o tom, ale ne. Uděláme to tady na zámku a jen v rodinném kruhu, tedy včetně služebných.“
„Tak to bude nejlepší.“

Do pokoje opět vtrhla Sakura.
„Bože…“ zabědoval Samuel. „Tak co zase chceš?“
„Žebřík.“
„Ve stodole.“
„Supr. Díky.“ Sakura zase odešla a Samuel si jen povzdechl.
„Víš, co by mě zajímalo?“ zeptala se Kasumi.
„Copak, miláčku?“
„Jestli ji napadne po vylezení na zeď kolem kláštera ten žebřík přetáhnout na druhou stranu, aby se pak mohla vrátit.“
„Myšlenka, že pár dnů pobude za zdmi kláštera, není zase tak nepříjemná.“
„No… měli bychom se zvednout. Za chvíli bude poledne,“ řekla Kasumi, vstala a protáhla se.
„Tobě nedělá problém pohybovat se doma nahá, že ne?“
„Vůbec ne. Je mi to příjemné, ale nemusí to být vždy. Proč se ptáš? Snad ti to nevadí.“
„Ani v nejmenším. Málokterá žena ve třiatřiceti vypadá tak perfektně jako ty.“

Kasumi se usmála a vyrazila do koupelny, kde se osprchovala a poté se prohlédla v zrcadle. 'Vrásky...' pomyslela si. 'Prý perfektní... to určitě. Ale pořád lepší než na sebe matlat dennodenně make-up a skončit se stařeckým strhaným obličejem. Nakonec, na třiatřicet let to není nejhorší... když vezmu v potaz častou masáž pěstmi nepřátel. Mohla bych mít vymlácené zuby, pokřivený nos nebo třeba jizvy. Ty mám nakonec na celém těle jen dvě – jednu malou v obličeji a druhou větší na zádech. To není zase tak špatné!' Kasumi se nyní zaměřila na svůj hrudník... 'Jaká to je vlastně velikost? Dvojky? Nejspíš ani to ne. Rachel mívala tak velká prsa, že přes ně ani neviděla pod nohy. To, že má být hezké a přitažlivé?! Moje prsa mi alespoň nepřekáží a já přece nemám zapotřebí si hrát na něco, co nejsem! Nestydím se za své tělo, taky proč bych měla? Ne, vůbec nejsem ošklivá.' Kasumi po zhodnocení sama sebe zašla do pokoje, aby se oblékla. Samuel udělal totéž.
„Půjdu na to oznámení. Do oběda to snad stihnu,“ řekla Kasumi. „Knihovna je dole… dveře u krbu, že?“
„Přesně tak.“
„Fajn. Je to tu hrozně veliký a než si zvyknu…“
„Chápu, já se mezitím stavím u Desmonda. Měla by ses s ním sblížit. Třeba si s ním hrát nebo mu na večer přečíst pohádku.“
„Jo…“ řekla Kasumi, byť to moc odhodlaně neznělo. „Pokusím se, ale spíše by bylo lepší ho naučit něco užitečného.“
„Proč ne. Odnauč ho brát si na noc dudlík. Taky neumí smrkat a nejí maso.“
„Hmm a to jsem chtěla týden odpočívat. No nic, vrhnu se na to, ale chci volnou ruku.“
„Máš ji mít, jen doufám, že toho nebudu litovat.“
„Ještě se zeptám na to oznámení – jak by mělo vypadat?“
„Jednoduše oznámení pro lidi, že se máme rádi a chceme se vzít. Nechám to na tvé fantazii. A když k tomu přidáš pár veršů, bude to jen lepší.“
„Verše…“

V poledne se všichni sešli v jídelně, všichni až na Sakuru.
„Paní Kasumi,“ řekl Edward, „nemůžu nikde vaši sestru nalézt. Mám i přesto servírovat oběd?“
„Klidně můžete. Sestra se jen zcvokla a vyrazila ke klášteru. Čekala jsem, že půjde až po jídle, ale je to její věc. Nechte její porci v kuchyni a ona si to pak ohřeje.“
„Rozumím, paní.“ Edward odešel a Kasumi, Samuel a Desmond usedli ke stolu.
„Mám tady to oznámení,“ řekla Kasumi a předala Samuelovi list s drobným a úhledným písmem.

Dne 1. 1. 1999 se na Warmhill koná svatba Kasumi Sato a Samuela Gordona. Láska spojila tyto dva lidi rozdílné svým původem i postavením, neboť lásku neplodí moc, peníze a síla, ale porozumění, přátelství a cit.  

Šli jsme světem sami, teď na cestu jsme dva.
Bok po boku kráčíme, užívajíc si života
Svět muže a svět ženy, tak rozdílný se zdá být,
ale když se spojí poutem lásky, pak začínají žít.


„Krásné,“ řekl Samuel a Kasumi políbil na tvář. „A pak, že v sobě nemáš ani kouska romantiky. Jen... proč jsi své jméno napsala jako první? Správně by to mělo být svatba Samuela Gordona a Kasumi Sato. Muž je v této záležitosti vždycky první a stejně tak tomu bude třeba u oltáře, kde kněz bude nejprve oslovovat mě. Krom toho jsem oficiálně šlechtic a... prostě to celkově nevyznívá tak, jak by mělo.“
„Jak by mělo?! A jak to má vyznít?! Jako že ty jsi někdo a já jen bezvýznamná existence? Jakou vinu nesu na tom, že jsem se nenarodila s tou pověstnou modrou krví?! Kvůli pořadí jsem si dokonce hodila mincí, aby to bylo zcela spravedlivé a nezaujaté.“
„Jsou určitá pravidla, Kasumi. To aby každý věděl, jak to má být a nikdo se nemusel zdržovat házením mince.“
„Pravidla... Dej si tam, co chceš, Samueli. Nakonec mě je to jedno.“ Kasumi to opravdu bylo jedno, nicméně jí nebylo po chuti to, co větřila ve vzduchu. 'Je šlechtic,' pomyslela si, 'a záleží mu na tom, co si o něm myslí ostatní. Zdá se mi, jakoby chtěl, aby ten rozdíl mezi námi druzí dobře vnímali, přestože tam vlastně žádný není a vše je uměle vyvolané. Ale možná se pletu, možná se jen nemůže vymanit z těch... pravidel.'

Během chvilky již Edward přinesl oběd. Samuel měl jako obvykle dietní stravu a Kasumi vepřové s rýží, podobně jako Desmond, který ovšem neměl maso.
„Edwarde,“ řekla Kasumi, „proč má Des jen kopeček rýže a zeleninu?“
„Ehm, asi proto, že to tak pan Samuel nařídil.“
Samuel to Kasumi vysvětlil: „Desmond jí nanejvýše kuřecí maso a i to jen někdy, že jo?“ řekl a pohladil chlapce po vlasech. Kasumin výraz však nenasvědčoval tomu, že si z toho nic nedělá.
„Nemám rád maso, víš mami?“ řekl Desmond a pustil se do jídla. Kasumi mu však talíř přetáhla k sobě, odkrojila si kus vepřového a vrátila talíř Desmondovi i s masem. „Mamí! Ty to nechápeš, já maso nejím. Maso je fuj.“
„Nedá se nic dělat, Desmonde. Ti, co maso nejedí, onemocní a třeba taky umřou. To chceš? Chceš umřít?“
„Umřít?“ zeptal se Desmond, který nechápal význam toho slova.
Do hovoru se vložil Samuel:
„Kasumi, tohle přeháníš. Navíc on se z toho dostane. Jsou mu teprve čtyři. Taky jsi jedla ve čtyřech maso?“
„To nevím, ale i kdyby ne - co to mění?“
„Docela dost věcí, třeba to, že není nutné to lámat přes koleno. Co vím, tak já jsem v dětství dost vyváděl a jednou z věcí bylo, že jsem si maso vyloženě ošklivil. A dnes s tím nemám problémy.“
„Co je to umřít?“ ptal se znovu Desmond.
„To znamená, že tu s námi už nebudeš,“ odvětila Kasumi.
„Nebudu?“ vyděsil se chlapec.
„Kasumi!“ zvýšil hlas Samuel.
„Nemocní lidé často umírají a kdo nejí maso, bude nemocný, jak už jsem řekla. Protože jsem tvoje maminka, nechci abys umřel, takže to maso, co jsem ti dala na talíř do večera sníš a pokud ne, tak nedostaneš večeři.“ Desmond sice nerozuměl úplně všemu, ale přesto pochopil, co se mu Kasumi snažila sdělit. Samuel z toho však nadšený vůbec nebyl. Vstal od stolu a odešel do svého pokoje. Kasumi si s klidem dojedla své jídlo a zašla za ním.

Samuela vztek evidentně neopustil. Už když Kasumi vešla do jeho pokoje, začal na ni křičet.
„Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?! Copak ses pomátla?! Ty mu budeš vyhrožovat smrtí?!“
„Bude to asi hodina, co jsi řekl, že mi v tomhle směru dáváš volnou ruku. Nevzpomínáš si na to?“
„Přestaň mě ponižovat! Jistěže si na to pamatuji, ale tohle jsi přehnala! Říct mu, že když ten kus masa nesní, tak tu s námi nebude… Proboha, copak nemůžeš jednou v životě být trochu milá?!“
„Milá? To podle tebe znamená, že mu maso nebudeme ani dávat? Že počkáme, co to s ním udělá a pak budeme doufat, že to doktoři spraví? Takže ne, Samueli, nebudu milá.“
„Proč jsi tak chladná, tak tvrdá a tak nepřístupná jakýmkoli jiným řešením než jen těm, které sama vymyslíš?“
„A jaké řešení jsi vymyslel ty?! Nechat ho být ať si dělá, co chce?!“
„Tohle přesně je tvůj postoj k lidem – nestarat se o ně! Teď mi to vyčítáš?!“
„Jenomže ten kluk dole má být můj syn, ty pitomče! Jsou mu čtyři! Co čekáš, že z něj bude, když ho necháš být? Výchova není o tom jít dítěti na ruku a jen si s ním hrát!“
„Pitomče… no dobrý, to je vážně skvělý… Tak abys něco věděla, Kasumi – to já jsem tu s ním čtyři roky. Čtyři roky se o něj starám, čtyři roky ho vychovávám, zatímco tys byla čtyři roky pryč! A ještě něco – kolik dětí jsi vychovala, že si dovoluješ mi tu tvrdit, že má výchova je k ničemu?! Pokud vím, tak první dítě jsi zabila a to druhé odložila, tak kde bereš tu drzost mi vykládat, že já neumím vychovat vlastního syna?!“ Kasumi tohle bolelo a ne málo. Nebyl to ale smutek, co převládlo v jejím srdci, ale zlost. V koutku duše se obávala, že vztek ji ovládne natolik, že Samuelovi ublíží, ale její hrdost ji nedovolila odejít uprostřed hádky. Cítila by se poražená a dokázala tak Samuelovi, že má pravdu.
„Jsi arogantní hajzl! Víš moc dobře, proč jsem se svými dětmi tak naložila a krom toho si to stále vyčítám. Vím, že to byla chyba a lituju toho, ale každý dělá chyby, ty snad ne?! Ovšem vinit mě za ty roky, co jsem tu nebyla, je už opravdu hodně. Neříkám, že mě netěšilo vidět Tokutara mrtvého, ale především jsem to udělala pro nás dva, čili i pro tebe! Nechtěla jsem ti to říct, ale když na mě taháš takové věci, tak tedy dobrá – jsi na umření. Máš před sebou rok života a je ti jedno, co bude potom! Zbavuješ se odpovědnosti, protože se nechceš už ničím trápit. Nač se starat o to, jestli kluk jí nebo nejí maso, že? Vždyť co na tom záleží, když za pár měsíců umřeš?!“
„Takovouhle podpásovku jsem nečekal ani od tebe! Nemůžeš se dočkat, až chcípnu a tobě spadne do klína úplně všechno, co?!“
„Myslíš, že chci, abys umřel?! Vzpamatuj se, ano?! Ať už jsem, jaká jsem, tak o majetek mě nikdy nešlo! Já nestojím o hromadu peněz!“
„Dovol, abych se zasmál! Každý chce peníze, Kasumi, každý! Ty také! Jen nemáš na to si to přiznat.“
„V tom se šeredně pleteš! Radím ti dobře Samueli – uklidni se!“
„Ty mě nemáš co radit! Kašlu na tvé rady! Zato ty mě konečně začneš brát vážně a budeš mě poslouchat!“
„Chtěl jsi říct, slepě poslouchat, ne snad? Máš smůlu, Samueli, já nejsem Edward, který se klidně postaví na hlavu, když mu to nařídíš! Nebudu tvoje hračka! Catherin možná byla, ale já…“
„Catherin do toho netahej!“ zařval Samuel z plných plic a napřáhl se rukou ve snaze dát Kasumi facku.
„Zkus to… jen to zkus,“ odvětila Kasumi s klidem. „Na Catherin jsi také vztahoval ruku, když došlo k hádce? Taky ses pokoušel vydobýt si svoje násilím?!“
„Drž hubu!“
„Takže ano… docházelo k tomu. Možná v tom hrála roli kletba… ale možná taky ne. Uvědom si, že já nejsem Catherin, kterou jsi tloukl a ona držela hubu a krok. Vážně jsi takový idiot, že praštíš mě, mistryni bojových umění a budeš si myslet, že ti to nevrátím? Dej mi facku, Samueli, a do deseti vteřin toho budeš hořce litovat!“
„Mě vyhrožovat nebudeš! Tohle byla poslední kapka! Svatba se ruší, sbal se a vypadni!“
„Sviňáku!“ vykřikla Kasumi a práskla za sebou dveřmi.

Na chodbě stál celý vyděšený Desmond s prázdným talířem od oběda. Chtěl ho ukázat rodičům, aby viděli, že všechno snědl, ale teď se nezmohl vůbec na nic. Kasumi si nemínila sbalit své věci a okamžitě se odstěhovat. V hale minula ještě Edwarda, který taktéž slyšel hlasitou hádku. Nevěnovala mu pozornost a vyběhla ze zámku. To, že na sobě měla jen triko a kalhoty jí nevadilo. Pospíchala ke klášteru, kde očekávala, že najde Sakuru. Rozhodně neplánovala odejít z Black Mirror, obzvláště, když na zámku žila její sestra a tu nechtěla opustit. Byla rozhodnutá ji nejprve seznámit se situací a poté zajít za starostou a dohodnout s ním koupi domu ve vesnici. Peníze, které dostala od Kenjiho by jí na to měly bohatě stačit, alespoň v to doufala. Rovněž jí bylo jasné, že si bude muset sehnat práci a zatím nevěděla, jaká by to měla být. Na mysl jí přišlo jen to, že by mohla vyvářet a uklízet v Harryho hospodě, ale neměla zdání, jestli by ji byl ochoten zaměstnat. Když se dostala na parkoviště ve Willow Creek, myšlenky na nejistou budoucnost z hlavy vytěsnila, aby ji zbytečně nerozptylovaly a vyrazila po pěšině vzhůru ke klášteru.

Jakmile Kasumi dorazila ke zdi kláštera, všimla si žebříku opřeného o zeď. Sakura nikde v okolí nebyla, takže vylezla na zeď a žebřík přetáhla dovnitř. Poté seskočila dolů. Propletla se skrze několik holých stromů a keřů, načež stanula před nečekaně zachovalou budovou kláštera. Měl zhruba obdélníkový půdorys. Brána na nádvoří byla otevřená a tak Kasumi vstoupila dovnitř. Hlavní budovu kláštera, kterou měla Kasumi přímo před sebou, zdobila čtverhranná věž se zvonem. Věž nebyla zase tak vysoká, aby se tyčila nad okolím a byla vidět z velké dálky. Vysoká zeď a vzrostlé stromy, které klášter obklopovaly a které dokonce rostly i zde na nádvoří zabraňovaly komukoli, aby si mohl klášter dobře prohlédnout, aniž by přišel až sem k němu. Na nádvoří byla kašna, ovšem bez vody a socha krásné mladé ženy měla ulomenou hlavu. Kasumi přešla k pravému křídlu kláštera, neboť vrata dovnitř byla jako jediná pootevřená. Vstoupila a ocitla se v podlouhlé a značně široké chodbě s mnoha okny. Co však Kasumi zarazilo nejvíce, byla skutečnost, že všechny louče, které visely na zdi v pravidelných rozestupech, byly zapálené a osvětlovaly tak celou chodbu. Japonka vyrazila chodbou směrem k hlavní části budovy, neboť počítala s tím, že právě tam se její sestra snažila dostat. Ani hořící louče nedokázaly z chodby vyhnat nepříjemný chlad, který Kasumi cítila na vlastní kůži. Cestou minula čtveřici pláten, přičemž každé znázorňovalo výjevy z bible. Kasumi obrazy zběžně prohlédla a nenalezla nic zvláštního. To ovšem neplatilo pro pátý obraz, na kterém bylo notoricky známé ukřižování Ježíše Krista. Skutečnost, že obraz visel obráceně, kříž byl tak převrácený a Ježíš visel hlavou dolů, Kasumi nepřekvapovalo tolik jako fakt, že Ježíš měl zcela rozmazanou hlavu. Kasumi nad tím raději moc nepřemýšlela a pokračovala dál. Opět narazila na otevřené dveře, kterými prošla. Stála nyní v knihovně a kromě polic s rozpadajícími se svazky tu byly nepohodlné dřevěné stoly a na nich kalamáře. Kasumi jeden zvedla a naklonila. Inkoust vytekl ven. Kasumi nádobku položila a rozhlédla se okolo. Z tohohle místa měla zvláštní pocit, a čím déle tu byla, tím tíživější atmosféra na ni dopadala. Až ji překvapilo, že se nechává tak skličovat. Odsud žádné dveře nevedly, jen zapáchající kus hadru přikrýval průchod v zadní části knihovny. Kasumi jím prošla a narazila na točité schodiště vedoucí kamsi dolů. Opatrně sestupovala, přičemž se přidržovala chladných kamenů. Schody byly úzké a strmé, takže hrozilo, že uklouzne. Byla asi v polovině schodiště, když narazila na malou komůrku. Vstoupila sem a prohlédla si dalších pár polic s úhledně srolovanými pergameny. Zdálo se, že šlo o mnohem cennější spisy, než ty nahoře v knihovně. Kromě pergamenů zde byly jen štosy prázdných nepopsaných listů. Kasumi po nich přejela rukou a když si ji pak prohlédla, zjistila, že se na ní usadilo jen minimum prachu. Taktéž si uvědomila, že cestou sem neviděla jediné zvíře – krysy, pavouky ani netopýry. Vrátila se na schodiště, ale nesešla ani deset schodů a zaslechla pod sebou hlasité kroky. Zprvu chtěla Kasumi zavolat svoji sestru, neboť předpokládala, že jde o ni, ale pak si uvědomila, že hlasitost kroků nasvědčuje tomu, že je nevyvolává jen jeden člověk. Raději se opatrně vrátila a zapadla do komůrky. Přitiskla se mezi police a vyčkávala. Jakmile kroky utichly, Kasumi poznala, že něco není v pořádku. Raději přestala i dýchat a jen se zaposlouchala do okolních zvuků. Chvíli se nedělo nic a poté zaslechla, jak se k ní kdosi přibližuje. Pomalé šoupavé pohyby bezesporu nevydávala Sakura, o tom byla Kasumi přesvědčená. Litovala toho, že není ozbrojená, ale od návštěvy kláštera neočekávala konflikt s čímsi neznámým. Kasumi jasně cítila, kterak jí naskočila husí kůže. V komůrce se totiž výrazně ochladilo. Když se kroky začaly zase vzdalovat, Kasumi konečně s úlevou vydechla, ale stále neopouštěla svůj úkryt. Dle stále méně a méně hlasitých kroků poznala, že se jí skutečně podařilo se úspěšně ukrýt, přestože neměla ponětí před čím vlastně. Opatrně vyšla ven na schodiště a pokračovala v sestupu. Dole byla úzká chodba s mnoha dveřmi po stranách a jedněmi velkými vraty na jejím konci. Hned u schodiště byl nevzhledný stolek a vedle židle. Skoro se zdálo, že zde má být někdo na stráži, ale bylo tu prázdno. Soudě dle věšáku s velikými železnými klíči, Kasumi poznala, že jde pravděpodobně o vězení a klíče jsou od cel. Na věšáku bylo místo pro osm klíčů, ale bylo jich tu jen sedm. Kasumi procházela chodbou, až narazila na dveře, které měly v sobě zastrčený klíč. Kasumi si nejprve ověřila, že je zamčeno a poté otočila klíčem. Otevřela dveře do cely, ale nenalezla tu svoji sestru, jak předpokládala. Na stěně visela v okovech připoutaná bytost v šedivém hábitu. Svrasklá seschlá kůže pokrývala všechny viditelné části těla. Stvoření nemělo vlasy a mělo jen jednu oční bulvu. Kasumi se přiblížila a zjistila, že rysy v obličeji má stvoření ženské.

Tvor otevřel ústa a nečekaně hlasitě vykřikl:
„Je tady! Čerstvá krev!“ Tohle Kasumi stačilo, aby vymrštila nohu a kopla stařenu do hlavy. Očekávala, že ji umlčí, což se také stalo, ale nepředpokládala, že celou její hlavu rozmázne po zdi. Zdeformovaná hlava zůstala namáčknutá na stěně a tekla z ní hnilobou silně páchnoucí tekutina. Kasumi se vrátila na chodbu a zaposlouchala se, zdali neuslyší vzruch. Bylo jí jasné, že podobných stvoření je zde víc a že jde zřejmě o ženský klášter. Kasumi neměla v úmyslu prohledávat ostatní cely, ale zajímalo ji, co se nachází za velikými dveřmi na konci chodby. Přišla až k nim a zjistila, že dveře nemají žádnou kliku a že se zřejmě otevírají dřevěným kolem zasazeným do zdi. Jen necelá polovina kola čouhala ven, ale bylo možné s ním otáčet. Kasumi však zvažovala, jestli tím nenadělá moc hluku, neboť počítala s tím, že mechanismus ani dveře nejsou v dobrém stavu. Nejprve přitiskla hlavu ke dveřím a jen poslouchala. Zaslechla cosi jako hlasy, ale byly příliš tlumené a nešlo jim rozumět. Kasumi se alespoň snažila rozeznat jejich počet, ale i to byl problém, neboť hlasy si byly velice podobné. Všechny se brzy slily do jednoho jediného a mnohem hlasitějšího. Mnišky začaly zpívat jakýsi chorál v latině, takže Kasumi ničemu nerozuměla. Když se učívala jazyky, pomýšlela hlavně na praktičnost, a proto vybírala ty nejrozšířenější, mezi které latina, jakožto mrtvý a takřka nepoužívaný jazyk, rozhodně nepatřila.

Kasumi si nebyla jistá tím, co bude dělat. Otočila se, aby se přesvědčila, že za ní je stále klid a poté si v mysli přehrála celou cestu sem, aby byla schopná v případě nutnosti utéct. Poté se chopila kola a začala otáčet. Brzy zjistila, že kolo má nepříjemnou vlastnost – samo se otáčí zpět a dveře tak zavírá. To nutilo Kasumi neustále točit. Zpěv mnišek, naštěstí pro Kasumi, zastíral skřípání a vrzání dveří. Po chvilce byly dveře otevřeny a díky záklopce v tomto stavu zůstaly natrvalo. Kasumi se ani nezapotila, což ji těšilo, neboť počítala s tím, že nemalou dávku energie bude potřebovat na případný úprk. Velikost otevřené místnosti ji překvapila. Sál byl ohromný a přímo před sebou měla přesně šest zády otočených mnišek. Jedna další, zřejmě vyššího postavení, stála před nimi a tiše předčítala z rozevřené knihy, zatímco ostatní stále zpívaly. Kasumi velice potichu vstoupila do místnosti. Držela se u zdi a snažila se získat výhled do střední části sálu, neboť měla pocit, že přítomnost mnišek a jejich jednání není obvyklé. Prošla kolem jednoho z mnoha vysokých svícnů a konečně zahlédla svoji sestru, kterou zde hledala. Ležela připoutaná na oltáři, který zdobila hlava rohatého netvora vytesaného do kamene. Netvorovy rohy díky své velikosti s pokroucenosti přípomínaly rohy kozorožce. Sakura měla roztažené ruce i nohy a končetiny upevněné v okovech. Nemohla se ani hnout, ale nedalo se říct, že by se o to nesnažila. Škubala sebou a marně se snažila uvolnit. Svojí sestry si vůbec nevšímala, což Kasumi vyhovovalo, neboť nepotřebovala, aby ji Sakura prozradila. Kasumi si dále povšimla šestiúhelníkové prohlubně, která byla hned za oltářem. Přemýšlela, co tam dole je a doufala, že mnišky nemají v plánu tam Sakuru poslat. V sále nebylo nic, co by Kasumi mohla využít jako zbraň, ale když se pohledem zaměřila na stolek s knihou, povšimla si, že je o něj opřená krátká dvojbřitá sekera. Pro Kasumi byla zbraň nedostupná, neboť hned vedle postávala mniška. Dle bohatšího hábitu a vůdčího postavení Kasumi poznala, že se zřejmě jedná o abatyši. Chorál utichl a ona začala promlouvat k Sakuře. Její hlas nebyl tak písklavý a stařecký. Byl hluboký, pronikavý ale přesto nezněl lidsky.
„Oslavujme dne tohoto!“ vykřikla abatyše. „Po desítkách let mezi naše zdi zavítala další čerstvá krev! Děkujme démonům Pekel a vládcům temnot za potravu, jež vešla mezi nás a učinila tak největší a rovněž poslední chybu svého života.“
„Vy svině!“ zařvala z plných plic Sakura a Kasumi se ulevilo, neboť se obávala, že je Sakura něčím omámená nebo dokonce přišla o jazyk a proto nečastuje své věznitelky nadávkami, jak by u ní bylo obvyklé. Kasumi na sebe však stále neupozorňovala a plánovala osvobození svojí sestry. Vedoucí mniška pokračovala:
„Již brzy budeme hodovat, sestry. Již brzy budeme pít čerstvou lidskou krev, která nám pomůže navrátit mládí a očistí naše tělo. Budeme zase silné a po dlouhá léta budeme žít jako kdysi. Zbývá jen jediné – tělo cizinky usmrtit a pak už jen žíznivě pít elixír mládí!“ Když mniška popadla sekeru a vykročila k oltáři, Kasumi déle nečekala a přestože stále nevěděla, jak se ubrání přesile, vyběhla ze stínů.
Jedna z mnišek vykřikla: „Další čerstvá krev!“
„Bude dost pro nás všechny!“ zaradovala se další. Kasumi nabírala na rychlosti a měla jediný cíl – srazit mnišku se sekerou a zbraň si přivlastnit. Mniška však již Kasumi spatřila a jakmile se k ní přiblížila, zvedla sekeru do výše. Kolem mnišky se na zemi vytvořil zelený kruh, a jakmile ho Kasumi překročila, nečekaná síla ji odmrštila dozadu a ona dopadla na záda asi tři metry od kruhu. Mniška ukázala prstem na Kasumi.
„Chopte se jí,“ vykřikla.
„Kasumi, pozor!“ vykřikla Sakura a zcela zbytečně se snažila varovat svoji sestru, která již dávno věděla, že ji obkličuje šestice mnišek. Kasumi zůstala u země a jedním kopancem vedeným do břicha nejenže srazila příliš blízko stojící mnišku, ale ještě jí doslova prokopla tělo. Pak se Kasumi vyšvihla na nohy. Chytila další mnišku za předloktí a škubla s ním. Celá paže jí zůstala v rukou a Kasumi ji využila jako palici, když se napřáhla a třískla s ní další mnišku ze strany do hlavy. Paže byla již nadále k ničemu, neboť se rozlomila, ale hlava se skutálela z krku a dopadla na podlahu. Kasumi jediným kopancem urazila hlavu bezruké mnišky a nyní byla obklíčena již jen trojicí mnišek, které si držely odstup, když viděly, jak snadno si Asiatka poradila s jejich sestrami. Postavení mnišek Kasumi umožnilo vyzkoušet si v praxi jeden účinný kousek. Vyskočila do výšky a udělala roznožku, přičemž si dala záležet, aby zasáhla těla obou vybraných mnišek. Ty se po kopancích zhroutily na zem s promáčknutými hrudníky. Zbývala poslední, která se však již ani nebránila. Kasumi ji chytila za obě zápěstí a zvedla do výšky. Šlo to nebývale snadno, neboť mnišky nevážily ani pětadvacet kilogramů. Kasumi mnišku odhodila do díry v zemi a počítala s tím, že se doslova rozpadla na kousky. Zbývala už jen abatyše, před kterou se měla Kasumi na pozoru. Její sekera byla nebezpečná a Kasumi neměla zdání, čeho všeho je schopná.
„Už teď jsi mrtvá!“ zařvala za šíleného vzteku mniška. Poté vycenila zuby a Kasumi překvapilo, že vůbec nějaké ještě má. Abatyše se však rozeběhla pryč. Kasumi zvažovala, zda ji pronásledovat či nikoli, ale když mniška proběhla dveřmi a ty se hned nato začaly zavírat, byla rozhodnutá. Pospíchala ke dveřím, neboť se obávala, že tu zůstane uzavřená. Naštěstí pro ni si vedle dveří povšimla stejného dřevěného kola, kterým dveře otevřela. Kasumi se vracet již nechtěla, ne dříve než vyřídí ozbrojenou mnišku. Měla stále dost času proběhnout mezi dveřmi, ale jakmile se k nim přiblížila, mniška napřáhla svoji sekeru a z ní vyšel záblesk. Kasumi opět odletěla o několik metrů dál a dopadla na chladnou zem. Dveře se zabouchly a Kasumi zůstala se svojí sestrou v sále sama. Ani druhá srážka s podlahou Kasumi nikterak vážně neporanila. Měla pouze mírné bolesti zad.

„Kasumi!“ vykřikla Sakura. „Ty jsi mě zachránila!“ Kasumi přešla k oltáři a uvědomila si, že nemá jak otevřít pouta.
„Ta bestie má klíč u sebe?“
„Abatyše? Ale hovno, nechala ho támhle na stolku. Byla z tebe posraná strachy, cha cha.“ Kasumi přešla ke stolu a vzala odsud klíč. Rovněž si prohlédla knihu, která však byla v latině. Měla černé desky a na nich bylo zlatavé vyobrazení stejného rohatého netvora jako na oltáři. Poté Kasumi svoji sestru uvolnila z okovů. Sakura se posadila a protáhla si paže i nohy. Pak se vrhla své sestře kolem krku. „Díky, sestřičko! Zachránila jsi mi život a to už po druhý!“
„Jak to, že tě chytily? Neříkej mi, že sis neporadila s těmi bestiemi?“
„Vlezla jsem do knihovny, tam jich bylo jak nasráno a pak mě zezadu překvapila abatyše. Ta její sekera… to je hrozná zbraň.“
„Všechna ta moc je v té sekeře, že ano?“
„Přesně tak, ségra.“ Sakura vzala ze stolku knihu. Sice jí nerozuměla, ale zajímalo ji, co v ní stojí tak důležitého.
„To bude první kniha, kterou kdy přečteš?“ zeptala se Kasumi.
„Proč jsi tak podrážděná? Ani tuhle nepřečtu, ale zajímá mě, co v ní stojí. Kouzla a čáry… začíná to tady na Black Mirror houstnout a to pořádně.“
„Kde máš brokovnici?“
„Támhle dole. Stejně jako Valkýra.“ Kasumi přešla k díře a pohlédla dolů. Byla to asi dva metry hluboká díra a v jejím středu byl železný poklop s mnoha malými otvory. Brokovnice byla dole. Kasumi seskočila dolů a brokovnici i Valkýru podala Sakuře. „Díky… Tak teď mi podej ruku, sestřičko.“
„Nebude třeba.“ Kasumi poodstoupila dál a pak se rozeběhla proti stěně. Skočila do výšky a odrazila se od stěny nohou, aby doskočila výš. Chytila se rukama za okraj propasti a vyšvihla se nahoru.
„Kurňa, ty jseš hotová akrobatka. Pohybuješ se s takovou lehkostí…“
„Nejvyšší čas odsud odejít a ještě něco – až potkáme tu svini, zkus neminout, ok?“ Sakura si potěžkala brokovnici.
„Spolehni se, sestřičko. Ta čubka je už teď vyřízená.“ Sakura měla docela problém všechny věci pobrat, ale vyřešila to tím, že si knihu dala pod triko a pistoli zastrčila do pouzdra. Byla připravená v mžiku odhodit brokovnici, vytasit Valkýru a střílet, kdyby to bylo zapotřebí.

Sestry přešly ke dveřím a Sakura se zamyšleně dívala na kolo.
„Možná to otevřeme tím kolem.“
„To nevíš jistě?“
„Byla jsem v bezvědomí, sestřičko. Naposledy jsem byla svobodná nahoře v knihovně.“
„Takže ta uvězněná mniška v celách… to s tebou nesouvisí?“
„Podívej, ten klášter funguje dost dlouho a ty mrchy spolu zase tak dobře nevycházejí, co jsem si všimla. Byly tu ještě nějaké další, ale protože moje krev jim asi nestačila, tak je abatyše poslala pryč a vybrala jen těch šest. Ony nesouhlasily a rozhádaly se. No to víš, sestřičko, oblíbily si mě natolik, že mi každá chtěla pít krev. Abatyše to vcelku rázně vyřešila, když jim pohrozila zabitím a rovněž dala jednu mrchu, tu která dělala největší problémy, zavřít. Ta jejich velitelka je dost přísná čubka.“ Kasumi se chopila kola a začala otáčet. Šlo to ztuha a Kasumi dveře sotva rozevřela, když kolo neudržela a protočilo se do původního stavu. „Jsou tam…“ odvětila Sakura. „Zahlédla jsem jen jednu, ale určitě jich tam je víc. Řekla bych, že čtyři až pět lidí se toho kola dokáže chytit a držet ho vší silou v téhle poloze. Což znamená…“
„…že já točím a ty střílíš.“
„Tohle jsem neměla na mysli! Sama nemáš šanci, sestřičko!“ Kasumi opět uchopila kolo a pořádně se zapřela. Zhluboka se nadechla a začala otáčet. Zprvu to šlo vcelku dobře, ale nedokázala kolo otočit ani jedenkrát kolem své osy a zaznamenala sílící odpor. „Přidej, ségra. Jsou to seschlé sračky, ty tě nezastaví.“ Kasumi se nevysilovala mluvením a dál napínala svaly. Kolo se dalo do pohybu a Kasumi postupně prolomovala odpor, jež tvořila skupinka mnišek. „Jó, ségra, jen tak dál. Za chvilku se budu moct protáhnout.“
„Ne!“ vykřikla Kasumi. „Hrozilo by, že tě dveře rozmáčknou!“ Dveře nebyly otevřené ani ze čtvrtiny, když Kasumi pocítila nečekaně silný nápor. Nohy se jí podlomovaly a ruce třásly, jak se vší silou snažila své protivníky přetlačit.
„Přidej, ségra! Ještě kousek a budu na ně vidět.“ Když se Sakura ohlédla na svoji sestru, viděla znavenou ženu, které po tváři tekl pot, měla zaťaté zuby a bicepsy se jí napínaly jak se vší silou snažila mnišky přetlačit. „Ještě kousek! No tak, moje silná sestřičko, přidej!“ Kasumi však byla čím dál zoufalejší. Sakura k ní přikročila ve snaze jí pomoct.
„Ne!“ zastavila jí sestra. „Zvládnu to, udržím to a… vyčerpám je. Ty musíš… bránit dveře. Abatyše se sem nesmí dostat!“ Kasumi se nyní už nesnažila dveře otevřít, ale držela kolo ve stálé poloze a bránila mniškám, aby sál uzavřely. Dveře byly stále pootevřené jen mírně a Sakura sice tu a tam zahlédla kousek hábitu jakési mnišky, ale prostor pro střelbu nebyl. Kasumi vyčkávala a dokud cítila, že na ni tlak ze strany mnišek nepolevil, byla v mezích možností spokojená. Počítala s tím, že na druhé straně panují i kouzla, neboť náhlé ztěžknutí kola měla na svědomí bezesporu abatyše. Doufala, že kouzla nebudou trvat věčně, což se vbrzku potvrdilo. Jakmile tlak povolil, Kasumi vlila do paží veškerou sílu, kterou dokázala nastřádat a začala dveře otevírat a to značnou rychlostí.
„Překvapení!“ řekla Sakura a dvakrát vystřelila brokovnicí do skupinky mnišek, které se marně snažily Kasumi přetlačit. Čtyři mnišky skončily na zemi, ale abatyše, která zde skutečně byla, vytvořila kolem sebe jakousi modrozelenou ochrannou stěnu, která ji před broky ochránila. Poté se rozběhla pryč a to i se svým štítem, který ji neustále obklopoval. Sakura s klidem zastřelila poslední mnišku a nechala Kasumi, aby již bez problému otevřela dveře dokořán. „Mám pocit, že po naší návštěvě budou moct klášter zavřít,“ pronesla Sakura a s ústy dokořán si prohlédla potem zlitou sestru. „Obdivuhodnej výkon, sestřičko. Ta dřina v posilovně přináší ovoce…“
„Jo…“ Kasumi potřebovala popadnout dech, takže se na žádný obsáhlejší projev nezmohla. Sakura svoji sestru poplácala po rameni.
„Samík může být rád, že mu bude postýlku zahřívat takové super vytrénované tělíčko.“ Kasumi jen sklopila zrak, neboť nestála o to, aby její smutný výraz zahlédla Sakura. Počítala s tím, že jí všechno řekne, až budou venku a v bezpečí.
„Kde je abatyše?“ zeptala se Kasumi.
„Zdrhala tou chodbou a se zapnutými štíty. Zajímalo by mě, jestli jde ta sranda vůbec prostřelit a pokud jo, tak jak moc jí ten můj výstřel poškodil. Hodilo by se hlášení o stavu štítu, tak jako to má kapitán Kirk.“
„Kdože?“
„Takovej týpek, kterej se vždycky rozvalí v křesle svý vesmírný lodi, nechává se unášet strhujícím výhledem na černočerný vesmír a komanduje svý podřízený. Inspirativní osobnost…“ Kasumi vykročila do chodby a Sakura šla po jejím boku, přičemž dávala dobrý pozor na dění kolem sebe.
„Vůbec nevím, o čem jsi to mluvila. Je těžký ti porozumět.“
„Ty vůbec nekoukáš na video! Já filmy a seriály miluju a Star Trek obzvláště. Všechna ta čest, smysl pro spravedlnost, přátelství až za hrob,…“
„Jo… to jsi přesně celá ty…“
„Ale hovno! Baví mě prostě sledovat, jak jsou na sebe všichni tak hodní. Taková krásná představa budoucnosti… a ona přitom bude nejspíš stát za hovno. Víš, v Africe jsem si musela dát od videa dlouholetou pauzu. Teď to určitě doženu.“
„V první řadě se musíme dostat ven. Jsi ozbrojená, tak běž vpředu a buď připravená střílet. Na konci chodby je schodiště a po něm půjdeme nahoru. Dostaneme se do knihovny a odtamtud už to znáš.“ Sestry bez obtíží vyšly nahoru do knihovny a pokračovaly k východu. Vešly na chodbu a spolu mířily k vratům vedoucím ven. Ač to nepředpokládaly, abatyše se jim do cesty už nepostavila.

Když Kasumi vyšla na denní světlo, urychleně se rozhlédla okolo sebe.
„Nemusíš být tak opatrná, sestřičko, protože ta čubka je z nás posraná strachy.“
„Možná… ale zdržovat se tu nehodlám.“
„To já se sem určitě ještě vrátím, ovšem tentokrát jedině v tvojí přítomnosti. Možná se to nezdá, ale jsem ti fakt vděčná, ségra.“ Obě sestry zašly až ke zdi obklopující klášter a tady si Sakura všimla žebříku. „Eh, teď mě tak napadá…“
„Tvoje blbost ti zřejmě zachránila život, protože kdybych sem došla a žebřík byl z téhle strany… to už bych tě nestihla zachránit.“
„Takže to bylo vlastně geniální…“
„Ne, bylo to neuvěřitelně krátkozraké, ale měla jsi štěstí.“ Sestry vylezly na zeď a Kasumi přetáhla žebřík na druhou stranu. Zase slezly a Kasumi se posadila zády ke zdi.
„Jsi unavená, co?“ řekla Sakura a sedla si vedle Kasumi. Položila jí ruku kolem ramen a naklonila se k ní. „Nemáš to lehké, sestřičko. Potřebovala bys odpočívat a přitom se už zase biješ s nějakými sviňáky. Víš co, slibuju ti, že než budeš zcela fit, tak se na žádnou výpravu nevydám, ok?“
„Sakuro, já mám problém…“
„Fakt? No tak to nedus v sobě a pusť to ven! Jsem tvoje ségra, Kasumi a pomůžu ti, to se neboj. Tak o co jde?“
„Samuel mě vyhodil…“
Sakura se nejprve podivila a poté se rozesmála. „Dobrej fór! A já myslela, že se vážně něco děje.“
„Já to myslím vážně. Pohádali jsme se a on mě vyhodil.“
„Kasumičko, ty se moc neorientuješ v tom co je a není legrace, viď? Když se snažíš o vtip, nikdy nesmíš příliš tlačit na pilu.“
„Já si legraci nedělám!“
„Vau, hele klid, jo? Pokud to myslíš vážně… to musí bejt nedorozumění – špatně jsi ho pochopila. Ten chlápek je z tebe úplně mimo. Šel kvůli tobě do smrtelného nebezpečí, jen aby tě zachránil. Čtyři roky na tebe čekal. Ten by pro tebe skočil i do ohně, buď v klidu.“
„Ne, já jsem ho pochopila dobře. Řekl mi, ať si sbalím a vypadnu. Všechno se strhlo kvůli Desovi – já jsem ho zkusila přesvědčit, aby snědl kus masa a Samuel, že prý na to jdu moc zostra. Navzájem jsme si řekli spoustu špatných věcí a tahali na sebe špínu, no a on to pak ukončil s tím, že svatba nebude a že mám vypadnout. Vůbec nevím, co budu dělat.“
„Tak hele ségra, teď je řada na mě. Já to tomu hajzlovi ukážu! Popadni žebřík a jdeme!“ 


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.11.2013, 14:31:59 Odpovědět 
   Zdravím.

Tak, tak, rodina má držet pospolu. Uvidíme, zda se nakonec Kasumi se Samuelem neudobří, ono... oba jsou dost tvrdohlaví a neústupní (co do charakteru), nehledě na fakt, že horká krev je horká krev. Hádka to byla na ostří nože. Samuel si musí zvyknout, že Kasumi není panenkou na hraní! Návštěva v klášteře byla poutavá a tajemná, magie opět vystrčila růžky. Takže něco jako klášterní zombie v ženském podání? Nesmrtelné mrchy, jež propadly peklu? Jeden by čekal pokoj a mír až za hrob (včetně spasení) a ono ne. Namísto k bohu se holky modlily k Peklu a čekaly na příležitost, až znovu okusí horkou lidskou krev. Na práci šotků jsem nekoukal, nebyl na to vlastně ani čas, tu předmanželská hádka, tu akce v klášteře. Naši hrdinové to nemají lehké, ovšem, kdyby vše šlo jako po drátkách, možná by to bylo "nudné čtení", takto se pořád něco děje a o zvraty (v ději) zde není nouze.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 17.11.2013, 14:58:39  
   Lukaskon: Děkuji za pěkný komentář i hodnocení.
Klášter ještě určitě neřekl poslední slovo a dojde na vysvětlování ohledně 'života' mezi jeho zdmi. Přestože tady máme magii, snažím se aby nebylo vše chaotické a aby i nadpřirozeno mělo určitá pravidla.

K té hádce... Zvažoval jsem dost dlouho, jestli to nepůsobí příliš křečovitě a jestli by oba aktéři byli schopni do sebe jít tak zostra, když se mají rádi. Nakonec ale myslím, že ano. Ten společný vysněný život není ani zdaleka takový jak si ho představovali a soužití s Kasumi je pro běžného člověka v podstatě nemožné. Dle minulých sérii je vcelku jasné, že ona nikdy neustupuje a tak musí ve vztahu ustupovat druhý, jenomže... Samuel takový zkrátka není a tak je zaděláno na trvalý a hlavně neřešitelný problém v jejich vztahu. Jinými slovy skřípe jim to a bude to skřípat :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
KARNEGOVÉ
Danny Jé
Vina lásky III....
Velvet tears
Alice
kamarádka
obr
obr obr obr
obr

Je nebezpečné dotýkat se!
blazen2
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr