obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915260 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39342 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 5 ::
obr

:: Posel smrti VII: IV - Moc krve 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VII - Tvář šelmy
 autor Lukaskon publikováno: 20.11.2013, 12:20  
Kasumi a Sakura unikly z kláštera živé a mají v rukou podivnou knihu, jež byla pro mnišky velmi důležitá. Jaká je vlastně moc oné knihy a co Peklo - smíří se jeho vůdci s tím, že jejich uctívačky stihla smrt?
 

Sakura vtrhla do zámku, odložila zbraně a okamžitě vyběhla po schodišti. Kasumi dorazila chvilku po ní, poté, co uklidila žebřík. To už ale Sakura bušila na dveře Samuelova zamčeného pokoje.
„Otevři! Tyhle dveře mě nezastaví, abych se k tobě dostala! Okamžitě otevři!“ Sakura poodstoupila a rozeběhla se proti dveřím, do kterých následně vrazila. Nic se ale nestalo a ji jen rozbolelo rameno. Zkusila to znovu tentokrát v Kasumině stylu – dveře vykopnout.
„Něco si uděláš,“ řekla Kasumi, která právě vyšla nahoru. Podobně jako v Japonsku tak i tentokrát se natočila bokem a chystala se dveře vykopnout. V tu chvíli však Samuel otevřel. Sakuru to nijak nepřekvapilo a pokračovala dle svého plánu. Vtrhla dovnitř a přirazila Samuela ke stěně.
„Jsi ten největší kretén, jakého jsem kdy poznala! Tam v Africe jsem tě měla za blbečka, co vůbec nic nechápe a ničemu nerozumí. Později ses spravil anebo jsem se možná spravila já, každopádně jsem tě začala mít ráda a oceňovala tvoji lásku k sestře, kvůli které ses vrhl přímo do nebezpečí. Tady v Anglii jsem tě považovala za super kámoše, za chlapa, který mě podrží, když bude třeba a pomůže mi. Teď ses ale projevil jako neskutečná svině! Čtyři roky moje sestra dělala možné i nemožné, aby byla zase s tebou, a ty ji teď vyrazíš z domu jen proto, že ti na rovinu řekla, co si myslí? Ty arogantní sobecký parchante! Jestli Kasumi vyrazíš, tak já půjdu taky, ale ještě předtím ti rozflákám držku na takový sračky, že by tě nepoznala ani vlastní matka a všude po okolí roznesu, jaká svině vlastně jsi!“
„Pusť mě, Sakuro,“ řekl tichým hlasem Samuel. Ta poslechla a Samuel sedl na postel a sklopil hlavu.

Kasumi sem do pokoje přišla také.
„Jdu si sbalit věci,“ řekla a otevřela šatní skříň.
„Ne,“ hlesl Samuel, „prosím ne. Mrzí mě to. Strašně mě to mrzí. Já… se spletl. Měla jsi pravdu a co víc – povedlo se to ti vyřešit. Nechoďte pryč. Já vás potřebuju, obě dvě. Omlouvám se, moc se za to všechno omlouvám. Neovládl jsem se a řekl věci, které už nikdy neřeknu.“ Kasumi se posadila vedle Samuela.
„Taky jsem ti řekla dost ošklivých věcí. Přehnali jsme to oba. Nicméně se na tebe už nezlobím. Dokud nedojde k násilí, je to ještě dobrý.“
„Jo, sestřičko, protože pokud dojde k násilí, tak to někdo kurevsky odskáče, že Samueli? Když se tu a tam pohádáte, tak se pak alespoň můžete zase usmiřovat, takže to má i svý výhody. Ovšem pokud si navzájem jednu vrazíte, tak už jde do tuhýho a to není dobrý.“
„To vím. Ačkoli musím přiznat, že po tom, cos mi řekla, jsem ti chtěl jednu natáhnout, Kasumi.“
„Tak to můžeš děkovat Bohu, žes to neudělal, Samíku,“ řekla Sakura. „Des by asi nechtěl, aby jeho tatík trávil svátky v nemocnici. No nic lidi, mějte se tu dobře a já jdu študovat ty klášterní bláboly.“
„Ty umíš latinsky?“ podivila se Kasumi.
„Já neumím, ale Miranda jo. Pozvu ji do hospody na jedno a probereme to.“
„Hmm, tentokrát tam s tebou ale nebudu a pochybuju, že Miranda má dost síly, aby tě donesla až sem na zámek.“
„V klidu, kdybych se zase sťala jak hovado, tak pošlu pro tebe. Nakonec neříkej, že ti to neprospělo. Ber to jako cvičení.“
„Na cvičení mám v posilovně činky a pak… tvých pětačtyřicet kilo pro mě není žádná výzva.“
„Jo… no ale i tak. Mám to u tebe, sestřičko, protože kdyby mě nebylo, tak už si balíš kufry.“
„Asi tě zklamu, Sakuro,“ řekl Samuel, „Omluvit se a poprosit o odpuštění jsem Kasumi chtěl už krátce po tom, co odsud odešla, a já vychladl.“
„Hmm, no ale i tak jsem ráda, že se to vyřešilo. Hlavně v klidu lidi, svět je plný sviní, které nám přejí jen to nejhorší a když se navíc budeme mezi sebou hádat, dopadneme hodně špatně. Musíme táhnout za jeden provaz a pomáhat si, jinak jsme v prdeli. Tak a já jdu.“ Sakura odešla a Samuel pohlédl na Kasumi.
„Můžeš mi to všechno vůbec odpustit?“
„Ale jo, vždyť se zase tolik nestalo. Jen jsi mě odsud vyrazil a rozešel se se mnou.“
„A tomu ty říkáš, že se nic nestalo?!“ Kasumi sklopila zrak.
„Nevím, jak bych se přes to dokázala přenést. Miluju tě a nechci zase všechno ztratit. Promiň, já…“
„Jen klid, nemáš se za co omlouvat. Udělali jsme chybu, ale Sakura má pravdu – je nesmysl trávit čas hádkami, vždyť se máme rádi. Kde jste celou tu dobu byly?“
„V klášteře. Je to tam horší než bych si kdy pomyslela. Nezlob se, ale teď se mi o tom nechce mluvit. Mohlo mě to stát život…“
„Život?!“ Kasumi si sundala triko a ukázala Samuelovi odřeniny na zádech. „Proboha, vždyť tobě teče krev!“
„Jo? Půjdu si to ovázat do koupelny. Hmm, šel bys se mnou na večeři do hospody?“
„Kvůli Sakuře? Bojíš se, že se zase zřídí?“
„Spíš kvůli sobě. Mám hrozný hlad.“
„Dobře, vyrazíme už teď a ty mi cestou povíš alespoň ve stručnosti, co se stalo. O jakých textech to Sakura mluvila?“

Cestou do Willow Creek se Samuel dozvěděl, že v klášteře je živěji, než by bylo zdrávo. Dost ho to zarazilo.
„Chceš mi tvrdit, že stovky let žijí za zdmi kláštera mniši?! Jak to že o tom nikdo neví?“
„Sám jsi tvrdil, že tam nikdo nechodí a pak - populace kláštera po naší návštěvě poklesla. Nevím kolik těch čubek tam…“
„Čubek? To je ženský klášter?“
„To nevíš? Tak nad vesnicí stojí klášter a ani Gordonové nevědí, co to je zač?“
„Pokud o něm nějaké spisy kdysi byly, tak patrně shořely s Akademií. Tehdy se ztratilo spoustu svazků knih a pergamenů. O klášteru vím jen to, co všichni – patří řádu Cisterciáků, stojí tam už nejméně šest set let a obklopuje ho vysoká zeď.“
„Aha, no tak to nic moc. Je ale dobře, že jsem pár cisterciaček zabila.“
„Pár?“
„Sakura zlikvidovala čtyři a já sedm dalších, ale určitě tam minimálně jedna zbyla. Normálně bych jí asi šla po krku, ale necítím se zcela ve formě, takže jsem se raději vzdálila.“
„To je úžasný… Jen tak mimo řečí zmíníš, že jsi jich zabila hned sedm, jakoby to nic nebylo.“
„Taky že nebylo. Sice je vcelku jasně patrné, že jsou to netvoři, ale mají tak seschlou kůži a slabé kosti, že to nebyl žádný problém. Hmm, to bylo poprvé, co jsem dokázala někomu ukopnout celou hlavu.“
„Blížíme se k hospodě, takže raději se budeme bavit o něčem příjemnějším, ať si nezkazíme chuť k jídlu.“

Samuel otevřel dveře a vstoupil do hospody. Kasumi ho následovala. V hospodě si sundala svůj kabát a pověsila ho na věšák.
„Čau, ségra,“ řekla Sakura, která u stolu popíjela s Mirandou pivo. Na stole měly starou knihu získanou z kláštera.
„Zdravím,“ pozdravila všechny přítomné Kasumi.
„Dobrý den,“ pozdravil Samuel a přešel k pultu, za kterým postával Harry.
„Vítám vás a jsem moc rád, že jste moji hospůdku poctili svoji návštěvou! Budete si přát, pane Gordone a paní Sato?“
„Copak dnes máte?“
„Jen vepřové s bramborem, pane Gordon.“
„Aha… tak to nic.“
„To kvůli tvé dietě?“ zeptala se Kasumi.
„Přesně tak. Ani bys nevěřila, jak moc mě to omezuje.“
„Chtěl byste něco speciálního, pane?“ otázal se Harry. „Určitě vám budu moct nabídnout něco z vlastních zásob.“
„Neměl byste květák, brokolici, kapustu, zelí,… prostě něco takového? Vzal bych si to s tím bramborem.“
„Určitě něco najdu, pane. No a vy, paní Kasumi, si budete přát…“
„Spokojím se s vaší nabídkou.“
„Samueli, ty seš fakt chudák,“ řekla Sakura.
„Nelituj mě, Sakuro. Pak to snáším hůř. Myslím, že si dáme taky dvě piva.“ Harry okamžitě načepoval do půllitrů, zatímco Samuel a Kasumi usedli ke stolu v koutě místnosti. Harry jim donesl piva a odešel vařit.

„Mohu vědět, co to je za knihu, Mirando?“ zeptal se Samuel. Udivovalo ho, že Miranda ještě ani nepozvedla hlavu, aby si hosty prohlédla. Stále jen zírala do textů.
„Nezlob se na ni, Samíku. Miri se dozvěděla, že jsem jednou nohou v hrobě.“ Kasumi to podivilo – vstala od stolu, popadla židli a přisedla si ke své sestře.
„Mirando, můžete mi říct, co tam stojí? Latinsky vážně neumím.“ Miranda pozvedla hlavu a sundala si brýle. Byla bledá jako stěna. Sakura jí položila ruku na rameno, aby ji uklidnila
„No tak, Miri, vždyť to jsou kecy. Nemůžu umřít kvůli tomu, že jsem to ukradla!“
Miranda pohlédla na Sakuru, poté sklopila hlavu, zhluboka se nadechla a konečně se dala do řeči:
„Ta kniha je prokletá…“ hlesla tiše. Samuel, který knihovnicina slova slyšel, se zvedl a přešel ke stolu. Na rozdíl od Sakury se již střetnul s kletbou, takže Mirandiným slovům přikládal značnou váhu.
„Mirando… prosím, povězte nám vše, co jste zjistila.“
„Přeložila jsem zatím jen prvních pár stránek. Ono to není snadné, protože ta latina… je dost těžko srozumitelná. Ta kniha, zdá se, popisuje rituál, který ve výsledku prodlužuje život.“ Samuel pootevřel ústa a pohlédl na Kasumi. Ta však jen zakroutila hlavou.
„Viděla jsem ten prodloužený život… skončíš jako živoucí mrtvola lačnící po čerstvé krvi. Sice budeš mít život, ale tělo bude stárnout dál a to až do otřesné fáze, při které by byl každý člověk dávno mrtvý.“ Miranda, která vůbec nechápala Samuelův záměr, pozvedla překvapením obočí. Samuel si jejího výrazu všiml.
„Mám smrtelnou nemoc, Mirando. Rakovinu.“
„Panebože…“ hlesla Miranda.
„Byl bych rád, abyste se o tom nikomu nezmiňovala. Teď zpátky ke knize. Proč má být prokletá?“
„Stojí zde, že kniha nesmí opustit své místo, což znamená zřejmě klášter. Kdo knihu odnese, zemře.“
„Blbosti,“ dodala Sakura a napila se piva.
„Mirando,“ řekl Samuel, „můžete zjistit víc o tom rituálu?“
„Samueli!“ řekla Kasumi, kterou zájem jejího milého děsil.
„Umíš si to představit, Kasumi? Nestojím o věčný život, ale mohl bych se vymanit ze spárů smrti. Mohl bych žít s tebou dlouhá léta a pak…“
„Je to hrozně riskantní,“ varovala Samuela Kasumi. Ten na její slova nehleděl.
„Zjistěte o tom rituálu, co možná nejvíce, Mirando a já pak…“ Světla v hospodě náhle zhasla a všichni se ponořili do tmy.
„Zatraceně!“ vykřikl z kuchyně Harry a to tak hlasitě, že ho všichni slyšeli. Po chvíli se Harry vrátil s hořící svíčkou, kterou následně položil na pult. „Museli vypnout proud. Je mi líto, ale takhle nic neuvařím.“
„To nevadí, Harry,“ řekl Samuel. Kasumi přistoupila k oknu a vyhlédla ven. Byla již tma a nebylo vidět dál než na pár metrů. Obloha byla zatažená a zvedal se vítr. Kasumi neuniklo, že pouliční lampy nesvítí a ani v žádném z domů nebylo vidět světlo. Vesnice se ponořila do tmy.
„Možná spadly dráty…“ řekla Kasumi.
„A možná… možná taky ne,“ hlesla vyděšená Miranda a raději si vytáhla kapesník, neboť měla slzy na krajíčku.
„Jen se nebojte, Mirando,“ chlácholil ženu Harry. „Jen nefunguje proud, víc nic.“ Kasumi dál tiše zírala z okna. Sakura se zvedla od stolu a řekla:
„Snad abychom šli na zámek, ne? Nejprve ale doprovodíme tady Miri domů, jo? Chuděrka - celá se klepe.“ Dveře do hospody zarachotily, jakoby se někdo snažil vejít.
„Je otevřeno!“ vykřikl Harry. Nikdo se však neozval. Kasumi přešla ke dveřím a uchopila kliku. Poté prudce trhla, aby dveře otevřela. Za nimi stál starý vousatý muž s čepicí na hlavě. „To je Joseph,“ poznal muže Harry.
„Co jste zač?“ zeptala se bezdomovce Kasumi.
„Viděl jsem ho!“ začal svým typickým pisklavým hlasem Joseph. „Viděl jsem ho tady. Je to démon. Přijde si pro nás!“
„Solidní magor,“ komentovala Josepha Sakura.
Vyděšený Joseph pokračoval:
„Potřebujeme Kasumi. Zavolejte ji, najděte ji, přiveďte ji!“
„Čumíš na ni, ty vole,“ dodala Sakura a přišla blíž, aby si Josepha pořádně prohlédla. Joseph natáhl ruku a chytil Kasumi za předloktí.
„To jsi ty? Zabij ho! Zabij ho, rychle!“ Kasumi se Josephovi vytrhla, odstrčila ho a vyšla na ulici. Rozhlédla se okolo, ale neviděla nic zvláštního. Tma pohlcovala kraj a bylo jasné, že brzy nebude vidět ani na cestu.
„Musíme vyrazit,“ řekla, aby pobídla ostatní. Sakura pomohla Mirandě vstát.
„Kolik jsme dlužni?“ zeptal se Samuel a vytahoval z peněženky bankovky. „Zaplatím i za ty dvě, takže kolik to dělá celkem?“
„Nechcete to nechat na ráno, pane Gordon? Abych pravdu řekl, těžko bych tu hledal peníze nazpátek.“
„Tak dobře, pošlu sem ráno Marka, ale nezapomeňte na to.“
„To nemějte starost. A ty Josephe, běž už taky. Hospodu zamykám a jdu na kutě. Jestli vážně spadly dráty, tak to opraví nejdříve zítra za světla.“

Hosté se s Harrym rozloučili a vyšli ven před hospodu. Joseph se okamžitě rozběhl k bývalému hotelu a měl v plánu ulehnout ve staré kapličce na hřbitově, ostatně tak jako vždycky. Doufal, že strach, který ho pohlcoval, utiší lahví alkoholu.
„Jestli chcete,“ řekla Sakura, „klidně běžte. Já jenom doprovodím Mirandu k domovu a taky běžím na zámek. Venku je fakt zima… a ten vítr… Běžte se hezky zahřívat do postýlky.“ Samuel byl proti.
„Myslím, že bude lepší, když půjdeme s tebou.“ Kasumi to viděla stejně a tak vyrazili k domu Mirandy. Překročili most a zamířili k okraji vsi. Pozdní večer byl opravdu tichý a krom burácení větru nebylo skoro nic slyšet. Dokonce ani psi neštěkali, jen tu a tam se ozvalo mňoukání kočky, která zřejmě vyrazila no lov. Minuli poslední dům na okraji Willow Creek a šli po cestě, jež vedla přímo podél řeky.
„Co to je za magora, ten Jozka?“ zeptala se Sakura.
„Vesnický blázen,“ odpověděl Samuel. „Řečmi o démonech, o kletbách, no zkrátka o zlu pije lidem krev, neboť místní opravdu nestojí o strašení a připomínaní té události před lety.“
„Je neškodnej?“
„Myslím, že ano. Před lety jsem mu dokonce navrhl, aby přespával v té chátrající budově, která sloužila jako hotel, ale on místo toho raději spí na hřbitově.“
„To chce buď ranec odvahy, nebo totálně prochlastanej mozek. Vsadím se, že Jozku vystihuje to druhý.“

Rychlou chůzí dorazili brzy k Mirandinu domu – na zdejší poměry modernímu domu s verandou, zahradou vzadu a garáží s vozem. Knihovnice odemknula dveře a chystala se vejít. Ještě před tím však vrátila Sakuře knihu.
„Já tady s tou věcí nebudu,“ řekla vystrašená žena.
„Vždyť je to jen knížka,“ odvětila Sakura, ale knihu si přeci jen vzala k sobě.
„Stavte se tu ráno a já budu pokračovat v překladu.“
„Oukej,“ řekla Sakura. „Jo a přestaň mě furt vykat. Já vím, že se zrovna moc dobře neznáme, ale sakra, vždyť já tykám všem. Prostě jsem tvoje známá a hotovo.“
„No… tak dobře. Dobrou noc.“ Miranda za sebou zavřela a Sakura se otočila k ostatním.
„Tak abychom šli.“ Od domu však neušli ani padesát metrů, když se k nim z dálky dostal něčí výkřik plný děsu a bolesti. „Jozka?“ otázala se Sakura. Samuel jen pokýval hlavou na znamení souhlasu. Kasumi se otočila a vykročila směrem, odkud se k ní zvuk donesl.
„Musíme mu pomoct, třeba se zranil,“ řekl Samuel.
„Nemusíme mu pomoct,“ oponovala Kasumi. „Možná bychom raději neměli, ale… počkejte tu – já se půjdu podívat.“
„Na to zapomeň, ségra.“ Kasumi nebyla proti tomu, že její sestra i Samuel chtějí jít s ní. Výkřik se ozval znovu a tentokrát z větší dálky. Kasumi to však nepřimělo k tomu, aby přidala na rychlosti. Nechtěla jen tak bezhlavě pospíchat a nevnímat okolí a rovněž se nechtěla zbytečně vyčerpávat. Byla ráda, že ostatní jsou stejného názoru. Dlouhou dobu bylo ticho a nikdo nespatřil cokoli podezřelého. Pak ale Kasumi zahlédla u cesty jakýsi předmět. Kvůli stále rozšiřující se tmě musela přijít až k němu, aby viděla, o co se jedná. Shýbla se k zemi a zprvu chtěla předmět vzít, ale když poznala, o co se jedná, nechala to být.
„Co je to?“ ptala se Sakura. Kasumi se narovnala a rozhlédla okolo. Pátrala v temnotě před sebou i mezi stromy, které rostly u cesty, ale neviděla nic. „Tak cos to našla?“ zeptala se Sakura znovu.
„Něčí ruku…“ odvětila Kasumi. Samuelovi i Sakuře to takřka vyrazilo dech.
„Chceš říct…“ hlesla Sakura, „že tady leží Jozkova ruka?!“
„Pravděpodobně jeho, ano.“
„A… a kde je zbytek Jozky?“
„Máš s sebou pistoli, Sakuro?“
„Ne. Do hospody jsem si nebrala vůbec nic.“
„Drž se u mě. Za žádnou cenu se ode mne nevzdaluj. A to platí i pro tebe, Samueli.“ Kasumi vedla skupinku dál k hotelu. Počítala s tím, že na cestě jsou stopy krve, ale byla příliš velká tma, než aby je dokázala rozeznat.

Brzy se ze tmy vynořil obrys hotelu. Budova chátrala už téměř čtyři roky. Samuel neměl důvod, aby stavbu udržoval v dobrém stavu. Dobře si uvědomoval, co zde bylo před lety, a věřil, že bude nejlepší, když budova úplně zchátrá a časem spadne. Sanatorium Ashburry tak bude navždy pohřbeno a nikdo už nebude muset procházet mezi zdmi, kde kdysi trpěly desítky nebohých pacientů. Dnes bývalé Ashburry připomínalo dům hrůzy – vymlácená okna, popraskaná omítka a díry ve střeše kudy dovnitř zatékalo. Bylo až zvláštní jak rychle se udržovaná budova bývalého hotelu změnila. Všichni tři přišli až ke dveřím a Kasumi zabrala za kliku. Bylo však zamčeno.
„Upřímně, divím se, že ty dveře ještě nikdo nevyrazil,“ pronesl Samuel. „Nechal jsem je zamknout už před lety a stále drží. Po vesnici se vyprávějí příhody, které pramení většinou od Jozepha. Tvrdí se, že za okny se občas svítí přestože elektřina je už dávno odpojená a v okolí je za tichých nocí slyšet nářek pacientů.“ Poté všichni obešli z levé strany budovu. Minuli značně zchátralou zimní zahradu i zazděný vchod do kotelny a před sebou pod mírným svahem spatřili rozprostírající se hřbitov. Vítr nabíral na síle a stromy se hrozivě ohýbaly. Zdálo se skoro, že mnohé se musejí pod náporem větru zlomit. Vítr byl nepříjemný i pro Kasumi a její blízké. Přesto však opatrně pokračovali ke hřbitovu. Kaplička, která byla v jeho přední části, byla pootevřená. Kasumi se rozhlédla po hřbitově, ale krom mnoha náhrobků nespatřila nic. Poté se začala věnovat dveřím kapličky. Strčila do nich a ony se se skřípotem otevřely. Přímo proti nim seděl u zdi v kaluži krve Joseph. Chyběla mu pravá ruka a to až u ramene. Hlavu měl svěšenou a nebylo mu vidět do tváře. Nehýbal se a nejevil známky života.
„Jozko?“ zeptala se Sakura, aby zjistila, jestli je muž živý. On však neodpověděl. Kasumi vstoupila do kapličky a stejně tak Sakura. Samuel zůstal venku a rozhlížel se. Už když nalezli Josephovu ruku, měl za to, že na vině je vlk, který se zřejmě kvůli velkému hladu přiblížil až k Mirandině domu. Ozval se nepříjemný pronikavý šepot a Samuel zahlédl ve tmě obrys jakési malé podsadité postavy. Vyděsilo ho to a urychleně se schoval v kapličce, kde za sebou zabouchnul dveře a zamkl je klíčem, jež byl v zámku.
„Co se děje?“ ptala se Kasumi.
„Někdo tam je!“ Kasumi přistoupila ke dveřím.
„Jsou zajištěné?“ zeptala se.
„Zamkl jsem je.“ Kasumi popadla dlouhou násadu od lopaty, jež byla v koutě kapličky.
„Jozka to má za sebou,“ pronesla Sakura, když si ověřila, že muž je mrtvý. Kasumi pod vozíkem, který sloužil pro převoz mrtvol, nalezla dřevěnou bednu a v ní jednu poloprázdnou a několik zcela prázdných lahví od alkoholu. Vzala dvě a předala je Samuelovi a Sakuře.
„Zřejmě nejlepší zbraň, jaká tu je,“ dodala Kasumi.
„Nechceš jít doufám ven…“ řekl Samuel.
„To nechci. Nevíme, proti čemu vlastně stojíme a to není dobrý.“
„Venku bude brzo hrozná tma,“ upozornila Sakura.
„Já vím. Právě proto musíme zůstat tady. Ve tmě bychom se mohli snadno rozdělit a ztratit jeden druhého.“ Za kliku dveří kdosi zabral a pokusil se otevřít. Kasumi zpozorněla a pevně uchopila násadu. Zřetelně a jasně zaznělo:

„Kdo chce vládnout věčnou mocí,
musí vzdát hold pánu kostí.
Tvůj podvod byl odhalen,
a tvůj život zatracen.

Vrať mi knihu, bídná ženo
jen tak uchráníš cizí tělo.
Však to tvé je ztraceno
neb již brzy bude zabito.“

Sakura se rozklepala strachy a Samuel se jí pokoušel uklidnit.
„Sem se nedostane,“ řekl.
„Hej,“ zařvala Kasumi. „Promysli si to a pak odpověz – co chceš za to, abys nás všechny nechal být?“

„Po ničem jiném netoužím
jen krev, bolest a pomsta,
vždyť já jen a jen zabíjím
to je příkaz pána tvorstva.

Ty, bídná ženo, budeš zabita,
pak já se vrátím do Pekla.
Tam ohlásím u mého pána,
žes neunikla a jsi mrtvá." 

„Ty svině!“ zařvala z plných plic Sakura, která byla na pokraji šoku.
„Možná nevíš, s kým máš tu čest,“ začala Kasumi a jejím cílem bylo stvoření polekat. „Jsem Kasumi Sato, ta, která přemohla Samaela. Myslím, že tam u vás Pekle jsem vcelku známá a obávaná osoba, takže doporučuji zvážit, zda by nebylo v zájmu zachování tvého života, lepší na všechno zapomenout a vrátit se odkud jsi přišel! Nebojím se tě, a když se mi připleteš do cesty, zničím tě!“

„Silná slova, rozum žádný
To jest Kasumi, ta co znám ji
Samael, to hlupák velký
mým pánem on však není.

Nejsem pouhým strážcem Pekla,
jsem služebník Azazela!“

„Svoji sestru ti nevydám a nedostane ji ani Azazel osobně!“ Kasumina slova dodala Sakuře pocit bezpečí. Hřálo ji u srdce, že o ní sestra takhle mluví, ale nechtěla, aby kvůli ní třeba i zemřela.

"Je čas vstávat mrtvý muži,
čas přetnout zákon smrti.
Pusť mě dovnitř umrlče
ať tvá duše dojde pokoje."

„Kasumi,“ vykřikla Sakura a ukázala na Josepha, který se právě pohnul. Otevřel oči a trhanými pohyby se postavil. Sakura se okamžitě napřáhla lahví a roztříštila ji o Josephovu hlavu. Ostré střepy ho pořezaly do krve, ale nebyla na něm vidět žádná bolest, dokonce ani jakákoli reakce na Sakuřin čin.
„Proboha…“ zděsil se Samuel a nebyl schopen jednat. Kasumi mu vytrhla z rukou lahev a mrštila jím po Josephovi. Hned nato ho udeřila násadou lopaty do tváře a kopancem ho srazila k zemi. Joseph se již nezvedal, ale Kasumi nemínila cokoli riskovat. Dupla Josephovi na hlavu a to hned několikrát. Poté si vzala od Sakury rozbitou lahev a ostré střepy zabořila tak hluboko do Josephova krku, jak jen to šlo. Zprvu mu chtěla uříznout hlavu, ale pouhými střepy by to bylo příliš zdlouhavé. Sakura mezitím vykročila ke dveřím s knihou v ruce.
„Co to děláš?“ zeptal se jí Samuel.
„Odlákám ho a… vy zkuste utéct.“
„To ať tě ani nenapadne!“ zvýšila hlas Kasumi. „Copak chceš umřít?“
„Nechci, ale… především nechci jakkoli ublížit tobě, sestro. Nemůžu dovolit, aby tě zabil a navíc kvůli mně!“
„Uklidni se, Sakuro! Ty jsi také riskovala krk, když ses vydala do Japonska ve snaze mě zachránit. Teď je situace opačná a já ti to nevyčítám. Jsi v ohrožení života, ale to neznamená, že se z toho nemůžeme všichni dostat živí a zdraví.“
„Kasumi má pravdu,“ potvrdil její slova Samuel a stoupnul si ke dveřím. „Jsi tam ještě? Doufám, že ano, protože to, co ti teď řeknu, ti udělá zásadní čáru přes rozpočet! Nevím, co jsi zač, ale potkal jsem už hodně démonů, abych věděl, že se před nimi nemusím klepat hrůzou. Nemůžeš nám ublížit, protože za námi stojí Lilith! Já, Kasumi i její sestra jsme pod ochranou paní Černého zrcadla, vládkyní Místa moci. Azazel určitě nebude spokojen, až se na něj obrátí hněv Lilith!“ Chvíli bylo ticho a poté se ozvalo:

„Co říkáš ty podlý lháří?!
Že klečíš u Lilith na oltáři?
Možná však jsi pod její ochranou
pak musím poctít pána návštěvou.“
 
„Odešel?“ zeptala se po pár minutách ticha Sakura.
„Snad…“ odvětil Samuel.
„Nech mě jít první,“ odvětila Kasumi a pomalu otevřela dveře. Za nimi nikdo nestál a ani v okolí ne. Kasumi se rozhlédla okolo, aby se ujistila, že na hřbitově jsou sami.
„Jak dlouho bude trvat, než se vrátí?“ zeptala se Sakura.
„To kdybych věděla… doufám, že do Pekla to je daleko. Navrhuji vrátit knihu do kláštera,“ dodala Kasumi. Samuel však byl proti.
„To nemůžeš! Vždyť ten rituál je moje naděje! Kasumi, prosím tě, tohohle se přece nemůžu vzdát!“
„V první řadě stejně musíme na zámek pro zbraně. A to co nejrychleji. Poběžíme, tak se držte u mě.“

Skupina pospíchala k hotelu a dále po cestě směrem na sever. Byla hrozná tma, ale díky takřka přímé cestě nebylo zase tak těžké udržovat správný směr. Měsíc svítící na obloze zahalily temné mraky a začalo pršet. Už když míjeli vesnici, Samuel měl problémy popadnout dech. Cítil se vyčerpaný, ale byl odhodlán běžet, dokud bude moct. Celou cestu k zámku pociťovala především Sakura neustále stoupající vzrušení a strach. Bála se nejen o svůj život, ale také o život své sestry a Samuela. Když jí však na mysl přišla skutečnost, že netvor jasně řekl, že hodlá zabíjet i zcela nevinné, do záležitosti s knihou nezasvěcené lidi, vyděsilo ji to ještě víc, protože v ohrožení byli v podstatě všichni. Krom toho stále neměla ani potuchy, jak stvoření vypadá. Po úmorném vyčerpávajícím běhu, který Sakuru a především Samuela hrozivě zřídil a přivedl na pokraje sil, se před nimi zjevila silueta zámku. Samuelovi se třásly ruce natolik, že nedokázal ani otočit klíčem v zámku, takže to za něj udělala Kasumi. Branku zase urychleně zamkla a pospíchala s ostatními do zámku. I hlavní vchod za sebou zamkla, to aby se netvor nedostal dovnitř.
„Sakuro…“ řekl Samuel a snažil se popadnout dech. Když se mu to z části povedlo, pokračoval: „Vzbuď Edwarda a… ať zamkne naprosto všechny vchody do zámku! Potom… potom za námi přijď do knihovny a… vezmi s sebou baterku. Jo a ještě něco – nezapomeň na zbraně!“ Sakura s klíči v ruce pospíchala do patra a Samuel zašel do knihovny. Opřel se o zeď a ztěžka oddechoval. Byl zlitý potem a kvůli bolesti vůbec necítil nohy. „Jak je možné, že nejsi ani z poloviny tak zřízená?“ zeptal se Samuel své milé, které sice také tekl po čele pot a zrychleně dýchala, ale vypadala podstatně energičtěji, než Samuel.
„Nezlob se, Samueli, ale teď není zrovna vhodný čas řešit moji kondici. Musíme se zbavit té bestie!“
Samuel otevřel schránku a vzal odsud pozlacenou rukojeť, kterou následně otevřel v rohu knihovny cestu do podzemí. Po chvilce přiběhla Sakura s brokovnicí v ruce a Valkýrou u pasu. Baterku předala Samuelovi.
„Zařídila jsem všechno, co jsi chtěl, Samueli. Takže co máš v plánu?“
„Pojďte za mnou.“ Samuel dovedl sestry k výtahu a společně nastoupili. Kasumi se ujala otáčení kliky a během pár minut stáli všichni tři v ohromné jeskyni.

„Kurva…“ řekla obdivně Sakura. „Tohle je hustý.“
„Na prohlížení bude čas později,“ řekl Samuel a doufal, že se neplete. Zamířil známou cestou přes kamenný můstek a skrze alchymistickou laboratoř k Černému zrcadlu. Vystoupal po schůdcích až k němu a zařval z plných plic: „Lilith! Potřebujeme tě! Prosím tě ukaž se nám!“ Netrvalo dlouho a za zrcadlem se zjevila mohutná černá démonka. Sakuru to vyděsilo a okamžitě na ni namířila brokovnici. Samuelovi to neuniklo a jemně zbraň sklopil dolů. „Ona není zlá,“ dodal. Kasumi si tím tak úplně jistá nebyla, ale Sakura to přijala jako daný fakt. Vůbec nevěděla, jak s démonkou jednat a navíc byla stále vystrašená, takže raději mlčela. Do vysvětlování se dal Samuel: „Lilith, potřebuji pomoct! Sakura, Kasumina sestra, vzala z našeho kláštera knihu, týkající se jakéhosi rituálu a teď nás pronásleduje démon!“
„Samueli!“ řekla zvýšeným hlasem Lilith. „Ty za mnou vždycky přijdeš, jen když něco potřebuješ. Ani ses neobtěžoval sem přivézt Kasumi, abych ji také mohla na vlastní oči vidět a osobně jí poděkovat. Takže Kasumi – jsem ti vděčná za poražení Samaela. Skutečnost, že jsi ho vyvolala, by mě asi pořádně rozhořčila, ale vzhledem k tomu, že jsem věděla, kdy a čí rukou jeho vláda skončí, nemohu se na tebe zlobit, ba naopak. Bylo to úžasně ponižující a Samael byl tak zostuzen jako ještě nikdy. Jeho vlastní otec jím nyní pohrdá. Zkrátka - skvělá práce, za kterou jsem ti vděčná.“
„Vážně?“ otázala se Kasumi. „Takže nám s tou bestií pomůžeš?“
„To jsem neřekla. Ukrást knihu rituálů z kláštera, kde žijí uctívačky Azazela... to není dobré.“
„Nemohla jsem vědět, co to je zač!“ hájila se Sakura.
„To je možné, ale neomlouvá tě to.“
„Ta zrůda mi jde po krku. Chce tu knihu, s čímž zase takový problém nemám, ale jemu nestačí, když ji vrátím!“
„Jistěže ne! Provinila ses a musíš pykat.“
Sakuře nejprve zaslzely oči, a přestože se snažila, nedokázala se ubránit hlasitému pláči. Lilithiny slova byla vyřčena tak přesvědčivě až Sakuře sebraly veškerou naději.
„Tak vidíš, Samueli,“ hlesla Sakura, „žádná jiná možnost není. Jdu nahoru a… buď to zastřelím, nebo mě to sežere.“
„No tak, Lilith!“ naléhal Samuel. „Copak nemůžeš něco udělat?! Cokoli! Moc tě prosím!“
„Nemůžu se plést do záležitostí Azazela, je mi líto.“
„Půjdu nahoru se Sakurou,“ odvětila Kasumi. „Já nebudu nečině přihlížet, jak moje sestra jde na smrt! Počítám, že mi ani nesdělíš, proti čemu to vlastně stojíme, že ne, démonko?“
„Nechoď pryč, Kasumi!“ řekla zostra Lilith.
„Proč ne?“
„Nedovolím, abys byla zabita Azazelovým služebníkem! Vkládám do tebe obrovské naděje, Kasumi. Jsi můj nejoblíbenější člověk tam u vás, jsi moje šampionka!“ Lilith se modře rozzářily oči a ze zrcadla vyšlehly modré plameny, které okamžitě uzavřely Kasumi v kruhu. Sakura namířila na Lilith brokovnicí a byla připravená stisknout spoušť. „Je to zbytečné, Sakuro!“ řekla Lilith. „Nesnaž se mě ublížit! Skrze zrcadlo nic nepropustím.“
„Co jsi jí to provedla?!“ vyštěkla Sakura a sledovala svoji sestru obklopenou vysokými plameny.
„Uzavřela ji a tak ji uchránila před hrozící smrtí. Protože by mi však Kasumi neodpustila, kdybych vám odmítla pomoci a kdybyste nakonec byli zabiti, rozhodla jsem se změnit názor. Pomohu vám, ale nečekejte žádný zázrak – jak už jsem řekla – nemohu se otevřeně postavit Azazelovi a přinutit ho, aby tu zrůdu odvolal. Mám ale návrh – napravte, co jste způsobili. Vraťte knihu tam, kde jste ji našli, a když to bude nutné, já se za vás postavím – přesvědčím Azazelova služebníka, aby vás nechal být. Teď už ale běžte. Přítomnost Azazelova služebníka na Black Mirror necítím, to znamená, že je momentálně v pekle a zřejmě se domlouvá se svým pánem. Utíkejte, dokud máte čas!“ Samuel se otočil na Kasumi a chtěl se s ní rozloučit.
„Na co čekáš?!“ vykřikla. „Tak běžte!“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 20.11.2013, 12:09:31 Odpovědět 
   Zdravím.

Tato část bude mít zřejmě ještě pokračování (?)... Pomůže však Sakuře, když vrátí knihu zpět do kláštera? Peklo neodpouští a kdo ví, zda bude mít Lilith dost síly a diplomatických schopností, přeci jen bude stát proti přesile, pokud se Azazel a Samael proti ní spojí dohromady... Tak mne napadlo, co na to "otec všech démonů"? Neplete se do věcí svých dětí? Zajímavý díl, opět na mne dýchly věci mezi nebem a zemí (tajemno, čáry a kouzla, a děs vycházející ze samotného Pekla). Na šotky (a jejich práci) jsem nekoukal. Těším se na pokračování...

Hezký den a psaní zdar.

P.S. Mé druhé já doplňuje, že se držíš své laťky, vyprávění má styl a je stále čtivé, jak se sluší a patří... Prý že bych měl do svých komentářů také vložit více "redaktořiny" a nekomentovat jen jako pouhý čtenář, přestože vlastně (tak jako tak) jsem jen čtenářem... Ale což už. Ať se daří.
 ze dne 20.11.2013, 13:26:15  
   Šíma: Že by krapet lenivější čtenáři??? Třeba přijdou, nakouknou, něco si přečtou... A nic. Asi je to poslední dobou u všech autorů, hlavně co se textů na pokračování týče. Také nemám takřka žádné ohlasy (a reakce) u svých dlouhých pracííí... Vydržať!!! Ono se i pro jednoho autora vyplatí psát, a pokud ostatní nijak nezareagují, pak se s tím nedá nic dělat, ledaže... Reklama? ;-)
 ze dne 20.11.2013, 13:15:38  
   Lukaskon: Zdravím a děkuji za komentář.
Ano, tato kapitola má celkem tři části, takže příště pokračujeme.

S tou redaktořinou... Nevím, nemohu vám do toho mluvit, ale osobně jsem rád za komentář z pohledu čtenáře. Jste totiž jediný, kdo tady na Saspi komentuje moji tvorbu :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Dveře do času X...
sevoo
Hlas srdce
Doležal Petr
Prorok
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr

PRÝ NEZAHRAJU ÉČKO
Odváté zrnko popela
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr