|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Slzy nezastavíš ::
| :( |
| |
|
|
Netuším, jak začít tenhle článek a vlastně ani nevím, jak ho psát. Nejsem si ani jistá tím, zda budete tuhle úvahu(příběh?) číst či jestli pro Vás bude nějak zajímavá. Pro mě je však strašně moc důležitá, protože se potřebuji vypsat. Proplakala jsem hodně hodin a tohle prostě napsat musím, tak trochu tolerance, prosím.
Na tyto prázdniny jsem si naplánovala splnění svého „snu“. A to návštěvu mého přítele z Internetu, Michala(Emporeora). Znamenal pro mě opravdu strašně moc, svěřovala jsem mu svá tajemství a trápení a měla ho moc ráda. Jak moc jsem si uvědomila až nyní, když ho „nemám“.
Jela jsem za ním přes 300 km a byla s ním maximálně 10 hodin. První večer mi ho zavolal jeho táta a pak 2 dny nic. Jen ráno mi přišla omluva. Brala jsem, že měl zdravotní komplikace, ale stejně jsem tyto dny strávila ve smutku. Ach, kolik skáplo slz o večerech, které jsem si měla užít. Jak prázdné a lživé mi přišly věty z chatů typu, že slibuje, že si to užijeme a že touží po setkání se mnou. Zprávy v mobilu s textem: “Mám Tě rád“ jsem smazala. Cítila jsem se opravdu hrozně. Na jednu stranu šťastná, že mám vedle sebe holky(Kačenka – jedna z mých nej kámošek, se kterou jsem se též viděla poprvé a její kamarádka Anča) a na druhou stranu naštvaná sama na sebe, že jim tam brečím a smutním. A se prezentuji jako optimistka. V tomhle jsem opravdu zklamala.
Další den byl úplně nádherný a kdyby neskončil, tak jak skončil, dokázal by smazat předchozí pocity a smutek. Stáli jsme spolu na nádherné hoře Ještědu, já v jeho košili, a vedli jsme zajímavé rozhovory. Bylo mi krásně a cítila jsem, že jsem opravdu s tím člověkem, ke kterému jsem byla takovou dobu upnutá. Večer tenhle pocit zmizel a já se utápěla ve smutku a slzách. Chtěla jsem pouze, aby přišel za námi do stanu. Byla to má poslední noc tam. Chtěla jsem být s ním. Psali jsme si sms – on se omlouval a vymlouval a já to nějak nehodlala pochopit. V těch chvílích jsem mu nevěřila a odrážela jeho věty různými argumenty. Ve chvíli, kdy mi došla zpráva s textem, že nemá cenu, aby se přišel druhý den rozloučit, došlo i na sprostá slova a důrazný konec hádky. Do nealkoholického dětského šampaňského mi padaly slané slzy, které nedokázal osladit ani výborný dort.
Následující den byl jeden z nejhorších v mém životě. V pochmurném ránu mi o 2 minuty ujel vlak a tudíž jsme „otravovala“ Hrádek o den dýl. A večer jsem šla za ním. Měla jsem pro něj dárek a chtěla se rozloučit. Na ty jeho vážné skleněné oči, které se mi zjevovaly i ve snech, nikdy nezapomenu. „Co tady chceš? Nechceš mi něco říct?“ jakoby říkaly. Dvakrát se tak podíval a já sbírala síly k mluvení. Dala jsem mu dar, zeptala se, zda jde ven a slovy: „To mě moc mrzí, ahoj“ skončil náš vztah. Viděla jsem jak odchází můj „nerozlučný přítel“. Otočila jsem se a s prvním krokem spustila pláč. Cítila jsem se tak zbytečně a opuštěně. Mu to bylo jedno, odešel domů, zřejmě k počítači a bylo mu fajn. To já byla na pokraji zoufalství. Toužila jsem jen po tom být doma, vymazat předešlý týden a vrátit čas. Nic však nebylo možné.
Cesta domů byla pro mě také utrpením. Jako bych to nebyla já. Byla to zamračená, přemýšlející, smutná a trápící se holka. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Jen na vše, co se stalo. Přála jsem si, aby se na nějaké zastávce objevil...Nebo alespoň napsal nějakou pitomou zprávu.
Doma to se mnou nebylo o moc lepší. Naštěstí jsem u sebe následující týden měla přítele z netu, který byl a je opravdový přítel. Má mě totiž rád a dává mi to najevo. Sice jsem se při chvílích s ním asi třikrát rozplakala, ale jinak jsem se držela.
Po jeho odjezdu jsem se cítila moc sama. Věděla jsem, že je mezi mnou a Michalem konec – že se stala chyba a náprava není možná. Trápila jsem se a celkově byla v háji. Přátele mě nedokázali pochopit, protože mi někteří takové pouto s klukem z dálky odsuzovali.
Mnohokrát jsem brečela a pociťovala na vlastní kůži tento citát: „Když vám schází jeden člověk, zdá se vám celý svět vylidněný.“. On zřejmě necítil nic, nebo mi ty city nedával najevo. Z jeho chování se zdálo(a zdá), že jsem mu úplně lhostejná. Nevím, kde je pravda a ráda bych ji znala.
Drželi mě však lidé z netu, kteří zapříčinili i to, že mi on napsal. Měli jsme spolu vážný a smutný rozhovor, ve kterém jsme mimo jiné řešili vše, co se událo. Ptal se mě, co má udělat, aby mě rozveselil a měl mě zpátky. Řekla jsem na to jen, že umím odpouštět. Omlouval se, to ano, ale já bych chtěla něco víc. Třeba dopis s malým dárkem(třeba čokoládou) či jen ten dopis. Prostě nějaký důkaz – slova mi nestačí a navíc jim už příliš nevěřím. Protože se mi otevřely oči a vím, že on je opravdu „přes mobil/chat/icq úplně někdo jiný“. To mi kdysi napsal a já to „konečně“ poznala. Jen jsem tak blbá, že nedokážu jen tak otřít slzy a žít dál. :(
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 43 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
