obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915617 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39716 příspěvků, 5788 autorů a 392121 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ve znamení kordu XIV ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 23.11.2013, 23:13  
 

Benoit Crozier stál u velké brány, která obklopovala panství Audrelay. Přes plot nahlížel do zahrady a čekal, až si ho někdo všimne. Příliš se mu nechtělo upoutávat na sebe pozornost, takhle měl aspoň ještě více času zvážit, co Duboisovým řekne. Nejradši by teď byl už na cestě domů, věděl však, že setkání s Damienem je nevyhnutelné. Tolik se zaobíral myšlenkami, že si ani nevšiml černého koně, jenž zastavil kousek od něj. Až uslyšel zařehtání, teprve pak se s hrůzou otočil.
Viděl, jak vedle stojí Honoré de Dubois, jenž právě seskočil z koně. Nemyslel si, že zrovna teď narazí na někoho z Duboisových bratrů. Benoit leknutím ustoupil o pár kroků dozadu a nedokázal ze sebe dostat ani jediné slovo. A Honoré také mlčel, jen si Benoita bedlivě prohlížel.
„Ehm... Jsem tady, abych...“ snažil se Benoit vykoktat nějakou rozumnou větu.
„Abys vysvětlil ten článek?“ dokončil za něj Honoré.
Benoit zrudl. Takže už o tom teda ví? „Já... Omlouvám se!“
„Damien tě čeká vevnitř,“ pronesl Honoré a vykročil k zámku, aniž by se Benoitem dál zabýval. Novinář se vydal pom alu za ním.
Benoit kráčel se skloněnou hlavou pár kroků od Honorého a za celou dobu ani jeden z nich nepromluvil. Uvnitř zámku na sobě cítil pohledy sloužících, ale na žádného se neodvážil ohlédnout. Přál si sem nikdy nepřijít, jenže teď již bylo pozdě rozhodnout se jinak. Než se dostali až k Damienovu pokoji, připadalo Benoitovi, že uběhlo příliš mnoho času. Ta cesta po chodbách panství se mu teď zdála být nekonečná. Ale měl radost, že jej ke dveřím, za nimiž čekal Damien, Honoré dovedl. Benoit byl schopen se na panství ztratit, nebo ještě lépe by si to mohl všechno rozmyslet a vytratit se odsud dřív, než se setká s Damienem.
Honoré ode dveří poodstoupil a nechal Benoita, aby vešel první. Ten chvíli váhal a dodával si odvahy, než zaklepal a vstoupil dovnitř. Honoré ho následoval. Chtěl jejich rozhovor také slyšet.
V pokoji nebyl nikdo jiný než samotný Damien. Dokonce ani Louis zde nebyl. Ten teď nejspíš někde šermuje se Simonem, napadlo Benoita a zadíval se do Damienovy tváře. Ještě nikdy ho neviděl takhle zamračeného a zároveň smutného. A možná v jeho očích spatřil i záblesk zklamání.
Než však stačil Benoit cokoliv říct, udělal to za něj Damien: „Tak tady jsi.“
„Ano,“ přikývl novinář.
„Nebyl jsem si jist, zda se tady po tom všem objevíš.“ Jeho hlas zněl klidně.
„Ale to je samozřejmé! Musím přece vysvětlit ten...“
Damien ale Benoita přerušil. „Nemusíš. Předpokládám, že jsi pro to měl své vlastní důvody. Možná jsi jen toužil po slávě či po uznání. Mýlím se snad, Benoite?“
„Ano, já to...“
„Tak ty budeš ještě zapírat?“ Damien vstal od stolu a upřeně se na Benoita zahleděl. „A já ti tolik věřil, Benoite. Myslel jsem si, že jsi jiný než ostatní novináři. Nikdy by mě nenapadlo, že můžeš udělat něco takového.“
Benoit poslouchal ta bolestivá slova, už se nesnažil nic namítat ani vysvětlovat, jak to doopravdy bylo. Věděl, že Damien má pravdu. Přeci jen to byla Benoitova chyba.
„Opravdu se omlouvám!“
Ta věta Damiena nahněvala ještě víc. „Ty se teď omlouváš, po tom všem?!“ rozkřikl se na něj. „Už tě nechci nikdy vidět! Opravdu jsi mě hodně zklamal, Benoite. Zakazuji ti vstup na toto panství. Teď můžeš jít.“
Benoit po tomto proslovu ze sebe nedostal už ani slovo, jen se uklonil a zmizel ze dveří. Na Honorého, který nevyjádřil za celou dobu žádný názor, se ani nepodíval. Chtěl se dostat co nejdřív z tohoto panství. Z hlavního vchodu vyloženě vyběhl a namířil si to rovnou směrem k Paříži. Zadoufal, že se mu cestou podaří narazit na nějaký volný kočár, který by ho do města odvezl. V blízkosti Audrelay totiž žádný nestál a Duboisovy se o zajištění odvozu požádat neodvažoval.
Byl smutný a zdrcený. Nikdy by si nemyslel, že se Damien takto zachová. Ale chápal ho, nemohlo to dopadnout jinak.
Benoit netoužil po odpuštění, neboť věděl, že si to zaslouží. Když se nad tím zamyslel, uvědomil si, že dopadl vlastně ještě dobře, mohl skončit daleko hůř. Takhle jej Damien jen vyhodil z panství, zakázal mu tam vstup a navíc ho už nikdy nechce vidět. V tom horším případě by jej mohl přece nechat i zatknout! Benoit si oddychl, že to neskončilo jinak. Bylo mu už jedno, co si o něm budou lidé myslet, když „napsal“ takovýto článek. Nebude již řešit, zda je ten text pravdivý, či nikoliv. Ale najednou mu došlo, že teď nemá vlastně o čem psát! Nemůže přece pokračovat v článcích o Duboisových, teď už ne. Musím si najít něco jiného, rozhodl se.
Benoit procházel zrovna po stezce přes drobný lesík a krátil si tím cestu. Sice byla malá pravděpodobnost, že zde na někoho narazí, protože tahle cestička byla hodně úzká a projíždět tímhle místem kočárem znamenal risk, ale Benoitovi se nechtělo jít pěšky po hlavní cestě, když znal tuhle zkratku. Až z lesíka vyjde, tak se mu buď podaří odchytit projíždějící kočár, nebo dojde k blízkému parčíku, kde určitě nějaký stát bude.
Pofukoval mírný větřík a Benoitovi se šlo příjemně. Snažil se moc nemyslet na to, co ten den všechno zažil. Tenhle menší výlet považoval spíš za hezkou procházku. Na chvíli se zastavil a zadíval se do lesa. Napadlo ho, že by si mohl zajít i tam, ale tuhle myšlenku zahnal hned další – pomyslel si, že by se v lese brzy ztratil a už by jej určitě nikdo nikdy nenašel. Raději se rozhodl držet stezky a pokračoval v chůzi. Lesní chládek po chvilce vystřídal horký sluneční žár, když Benoit konečně vylezl z lesíka.
Cesta před ním zela prázdnotou. Nikde v dohledu nespatřil ani jediný kočár, ani jediného člověka. Povzdychl si. Vykročil podél okraje cesty, míře si to k nedalekému parku. Sledoval přitom okolí a kochal se krásnou krajinou. Byl zde klid a on se mohl nerušeně procházet tímto pěkným prostředím. Už dlouho si neudělal nějaký výlet jen tak do přírody. Vlastně ještě vůbec od doby, co žije v Paříži, proto mu tato vycházka ani trochu nevadila.
Cesta k parku mu utekla velice rychle. Vydal se alejí po vyšlapané pěšince rovnou k místu, kde obvykle stávají kočáry. Minul několik laviček, než se dostal k mýtince, kterou hledal. Překvapilo ho, že zde vidí pouze jeden kočár, ale bylo to přeci jen lepší, než kdyby tu nestál žádný. Přišel k němu blíž a zjistil, že kolem kočáru již nedočkavě postává pár dalších lidí.
„Jede tenhle kočár do Paříže?“ zeptal se Benoit zvědavě přítomných. Hned se k němu stočily pohledy ostatních postávajících, ale nikdo z nich mu neodpověděl.
Až po nepatrné chvilce vystrčil z kočáru hlavu kočí, který v něm odpočíval, dokud opět nevyrazí na cestu. „Ano, jedu přes Paříž, a pak dál k severu. Je vás tady dost, snad se dovnitř nějak vejdete. Do půl hodiny vyjíždíme, tak buďte připraveni.“
Za půl hodiny? Myslel jsem si, že to bude poněkud dřív, ale co se dá dělat... Benoit poodešel od cestujících a posadil se na nedaleký pařez. Kdyby si sedl až na lavičku, nejspíš by nedohlédl na kočár, a nerad by, kdyby mu ujel.
Dlouhou chvíli si krátil pozorováním holubů, kterých bylo v tomhle parku mnoho, a přitom přemýšlel nad dějem svého současného románu, takže to čekání mu uběhlo rychleji, než si myslel.
Naštěstí již nepřišlo více lidí, kteří potřebovali někam odvézt, proto se do kočáru všichni cestující jen tak tak vlezli. Seděli namačkáni vedle sebe, dokud se kočár nerozjel a dokud nevystoupili tři lidé na prvním zastavení, které bylo těsně před Paříží. Poté vjeli do města a asi po dvaceti minutách jízdy kočí zastavil a z kočáru vystoupila většina cestujících, včetně Benoita.
Tohle místo dosud neznal, takže nevěděl, v jaké části Paříže se vlastně nachází. Stál na rozlehlém náměstí, po jehož stranách byly vystavěny překrásné domy a také obchody. Místo, na kterém zastavili, bylo vyhrazené pro kočáry, a také se tu i pár dalších našlo. A lidí tady procházelo taky dost. Benoit raději poodešel stranou a usadil se na lavičku pod mohutným stromem.
Uvažoval, zda si nezajistit dopravu k jeho domu či aspoň na náměstí Trůnu, nebo jestli se po této části města trochu nerozhlédne. Nakonec zvolil druhou možnost. Vstal, přešel podél náměstí a zabočil do širší uličky. Chvíli jen tak bloudil pařížskými ulicemi a vůbec mu nevadilo, že nemá tušení, kde zrovna je. Však on si už nějak cestu zpátky najde.
Tohle město se mu opravdu velmi líbilo – bylo tak velké a krásné, úplně jiné než Saint-Méry. Tolik lidí na každém rohu a často kolem něj projel i nějaký ten kočár. Paříž byla plná života! Benoit rozhodně nelitoval toho, že sem odjel. Ba naopak, udělal si zde i několik přátel, a dokonce i mezi šlechtou. Pak si uvědomil, co se ten den vlastně stalo a zadoufal, že si neudělal i pár nepřátel.
Najednou se ocitl v trochu jiné části města, než dosud pobýval. Před ním se rozprostírala neudržovaná cesta s několika domky, které byly v ještě horším stavu než dům, v němž bydlel. Na toto místo nechodili šlechtici ani žádní měšťané. Tohle byla chudinská čtvrť. Podél budov postávalo či sedělo několik žebráků a kolem dokola pobíhaly malé děti a pokřikovaly na Benoita. V těchto čtvrtích žilo i spousta zlodějů, kteří se tady rádi ukrývali. Proto se většina lidí těmto místům vyhýbala, pokud mohla. Ale Benoit, ten sem zavítal úplnou náhodou, aniž by chtěl.
Toto místo se mu příliš nelíbilo, přesto se nevrátil zpátky. Došel až na konec ulice a zahnul do malé zapadlé uličky. Málem vrazil do muže, jenž právě odněkud vyběhl. Benoit se úlekem zastavil, zíraje na pootevřené dveře jakési krčmy. Bylo mu jasné, že dotyčný vyšel právě odsud.
Zvědavost ho však nenechala co nejdříve opustit toto zapadlé místo. Opatrně nakoukl do dřevěných vrzajících dveří. Nečekal, že tahle krčma bude tak odlišná od Johanky. Místnost měla čtvercový tvar a těch pár rozbitých stolů, co zde stály, byly obsazeny všemožnou cháskou z okolí. Na nízkém stropě viselo něco, co mělo nejspíš připomínat lustr. Vevnitř to tak páchlo, až se Benoit otřásl a zatoužil po odchodu. Co nejrychleji pryč odsud!
Jenže než se stačil vymotat ze dveří ven, už si ho všimli přítomní a hleděli na něj se zlobou v očích. Ti, co jedli, přestali jíst. Ti, co se bavili, najednou umlkli. A ti, co se prali, také na chvíli ukončili svou činnost. Všichni koukali na nově příchozího. Na někoho, koho tady ještě neviděli.
„Ah, kohopak to tady máme?“ zvolal jeden z nich. Dobře si Benoita prohlížel. Nikdo v takovém slušném oděvu by na tohle místo přece nikdy nevkročil.
„Já...“ začal nezvaný host s vysvětlováním, ale v tu chvíli jej nenapadlo nic, co by řekl. Dokonce se ještě více zděsil, když kolem něj prosvištěl nůž a zabodl se do dveří, u kterých Benoit stál. Úlekem couvl o pár kroků dozadu.
„Kampak?“ ozval se kdosi. Nejspíš ten, kdo hodil ten nůž.
„Kde ses tu vzal?“ zeptal se jiný.
„Co tady pohledáváš?“
„Snad ses neztratil?“
„Kdo vlastně jsi?“
Takové a ještě další otázky se na Benoita přímo hrnuly. „Já jen... procházím kolem,“ odpověděl nakonec.
„Tak procházíš?“ zasmálo se několik přítomných.
„Procházím,“ zopakoval Benoit sebejistě. O něco méně jistěji dodal: „Ale už jsem zase na odchodu.“ Věděl, že tohle pro něj bude nejlepší. Nerad by se do něčeho ještě zapletl.
„Jaká škoda. Tady by ses jistě nenudil,“ zašklebil se nejblíže sedící muž a pokýval hlavou směrem ke třem lidem, kteří se předtím rvali u vzdálenějšího stolu. Nejspíše mezi sebou řešili nějaký spor, který Benoit raději nechtěl znát.
Jeden z těch třech mužů měl v ruce nůž, kterým začal ohrožovat své dva protivníky, již se spoléhali jen na své prázdné ruce. Nového návštěvníka si nadále nevšímali a věnovali se své předchozí činnosti. Benoit jen zíral na rvačku, která se zde seběhla. U nich na vesnici nic takového jakživ neviděl! Pomalu se jal k odchodu...
Naštěstí už nikoho z přítomných nezajímal, protože měli lepší podívanou. Netrpělivě očekávali, jak rvačka dopadne. Jakmile Benoit opustil dveřní prostor krčmy, naposled se otočil dovnitř. Sám sobě si pak zanadával, že to udělal. Zrovna v té chvíli, co se jeho pohled stočil na ty tři muže, viděl, jak se ten ostrý nůž, který jeden z nich měl, zabodl do krku jeho nejbližšího protivníka. Ten sotva zalapal po dechu. Ozbrojený se zadíval na svůj zkrvavený nůž a znovu sekl po nepříteli. Ostří nože mu projelo aspoň polovinou krku. A zraněný muž padl mrtev k zemi.
Zděšený Benoit měl před očima samou krev, která zvolna stékala na podlahu ze stolu, u kterého se rvačka strhla. Nepřekvapenost ostatních mu naznačovala, že takové věci se tady musejí dít častěji než by předpokládal.
Konečně se rozhodl z tohoto prokletého místa odejít, a pokud možno se sem už nikdy nevrátit. Nikdo jej naštěstí nezdržoval. Nejspíš si ani neuvědomili, že odešel. Benoit se příliš nerozhlížel po okolí, mířil si to přímo k nejbližšímu kočáru, který zahlédl. Chtěl se už co nejdříve dostat domů.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.11.2013, 23:13:27 Odpovědět 
   Zdravím.

Poslední události budou nejspíše jakýmsi pomyslným předělem (zlomem) v životě Benoita v Paříži. U novin nejspíš nezůstane, možná by i čtenáři rádi věděli, co se vlastně stalo, a zdali může opravdu za to všechno jen roztržitost hlavního hrdiny (spolu s jeho zapomnětlivostí). Třeba mu někdo z nepřejících kolegů opravdu natolik záviděl, že si tuto situaci prostě s dalšími zapletenými osobami "domluvil", třeba i proto, že byl náš mladý novinář pro někoho trnem v oku již delší dobu... Ale dost mých spekulací, jak se mu povede, to nám zcela jistě napoví další části tohoto příběhu.

Styl vyprávění je stále stejný. Děj plyne pomalu vpřed (ne jako horská bystřina, spíše jako lenivá a široká řeka, ovšem ne nadarmo se říká, že co se vleče - neuteče). Na druhé straně nechci napsat, že je tento díl přímo uspávací, přeci jen zde došlo ke konfrontaci a jejím jasným závěrům, vyhlídky na úspěšnou kariéru novináře se zdají být ty tam, vlastně necháváš své čtenáře na pochybách, a budou si muset počkat, jak se náš hrdina zachová a zdali (třeba i čistě náhodou) také neskončí v nějaké té chudinské čtvrti Paříže, popřípadě neodjede-li domů "s ostudou", tato možnost se příčí i mně samotnému a věřím, že Benoit v sobě najde dostatek sil, aby dál pokračoval na své trnité životní stezce (viz samotný název díla: "Ve znamení kordu").

Na práci šotků jsem příliš nehleděl, přestože mi tu a tam něco málo padlo do oka. Pomůže i pozornější přečtení, nebo další pár očí navíc (betareader). Sám toto znám - autor si myslí, že zná svůj text tak dokonale, že ty případné nedostatky prostě přehlíží...

Hezký večer přeji a psaní zdar.

P.S. Mé druhá já říká, že je druhá část víceméně o popisech, ale musím se Tě zastat, ona "psychologie postav(y)" zde v celé části hraje hnedle druhé housle, protože je zde náš hrdina vypodobněn jako postava uvažující a cítící (nejde jen o obyčejnou loutku, ale o myslící bytost). Když jsem se pozastavoval nad těmi kočáry, ony kdysi plnily funkci dnešních autobusů (třeba i MHD), že ano? ;-) Než tento komentář odkliknu, napadlo mne ještě: více detailů, ale to bych již jistě zasahoval do Tvého způsobu vyprávění...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Virgoacp
(8.8.2020, 09:18)
Magdaléna Verneová
(5.8.2020, 19:54)
Vopica
(28.7.2020, 10:58)
jeewangarg
(27.7.2020, 13:46)
obr
obr obr obr
obr
Istrie - Posled...
Trenz
Klubovna rezavý...
Bob Cileček
Cesta
Theseus
obr
obr obr obr
obr

Recyklace tvého dechu
synthetic darkness
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr