» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."

George Sandová

počet přístupů: 2915820

obr

:: Na SASPI.cz je právě 39761 příspěvků, 5830 autorů a 393159 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Betonový Anděl ::

Jeff Noalsová	publikováno: 24.11.2013, 0:58


	Vstala a odešla do kuchyně udělat si svačinu do školy. Na sobě měla dlouhou halenku a jeany, tuhle kombinaci nosila už pár dní. Nikdo se jí nikdy neptal jak se cítí, nikdo v rodině se s ní nikdy normálně nebavil. Byla pro všechny jako vzduch. Matka jí občas koupila nové oblečení a nechávala jí každý týden deset liber jako kapesné. Z lednice vyndala burákové máslo a namazala si ním chléb. Zabalila ho a uložila do své školní tašky. Vyšla ze svého domova, seběhla schody a vydala se na cestu do školy. Se sklopenou hlavou procházela ulicemi, okolo ní běhalo tisíce dětí. Nikdo se jí nezeptal jak se má. Nikdo neměl potřebu ji pomoct. Všem přišlo normální, že se děvče v jejím věku nikdy nesmálo. Po příchodu do školy měla Mellisa divný pocit. Věděla, že se bude opakovat to co vždy. Sedla si do své lavice a do zvonění si kreslila barevné motýlky. "Aspoň něco bude barevné, když né můj život." zašeptala do prázdna. Vyhrnula si rukávy, aby si nezašpinili svou bílou halenku od barevných pastelek. Zazvonilo na hodinu a všichni děti si sedly do svých lavic. Každý seděl ve dvojicích, jen ona byla sama. Po pár minutách přišla do třídy jejich paní učitelka. Vedla sebou nějakého dětem neznámého chlapce. Byl drobné postavy, jeho blonďaté vlasy a pronikavé modré oči byli vskutku nádherné. Učitelka ho představila, jmenoval se Kevin a dříve bydlel v Berlíně. Řekl o sobě pár vět a posadil se vedle Mell. Učitelka začala vysvětlovat novou látku a pak zadala úkoly. Když procházela okolo lavic, nemohla si nevšimnout modřin, které pokrývali skoro celé Mellisininy paže. Neměla však odvahu zeptat se, co se ji stalo. A tak dělala, že si ničeho nevšimla a pochválila Kevina za to, že dobře vypočetl příklad. Zazvonilo na přestávku a prostý blonďáček Kevin se natočil k Mell a přátelsky se představil. "Ahoj, já jsem Kevin, ale říkej mi Kevčo nebo Keve." řekl a usmál se. "Ahoj.. Já jsem Mellisa, ale říkej mi prosím Mell nebo Melli." odpověděla koktavým hlasem. "Dobře, a jak se máš Melli?" Chvilku se zamyslela, má mu říct jak se doopravdy cítí? Ne nikomu do toho nic není. "Mám se fajn, co ty?" odpověděla s ironickým úsměvem. " Jsem trochu nervózní z toho jak mě tenhle kolektiv vezme, ale jinak se mám taky fajn. A co ráda děláš?" "Kreslím svět barevnými pastelkami, protože ten můj je černobílý." "Jak to myslíš?" zeptal se Kevin s nechápajícím výrazem ve tváři. "To nestojí za řeč." odpověděla Mell a znovu se ironicky usmála. Prohodili mezi sebou dalších pár vět a najednou jejich rozhovor přerušilo zvonění. Hodiny probíhaly všechny ve stejném duchu. na začátku se studenti pozdravili tím, že si stoupli a čekali na povel k posazení od svého vyučujícího. Poté dostali úkoly, které měli v hodině vypracovat. Ve dvanáct hodin měli pauzu na oběd. Mell si vyndala svůj chléb s burákovým máslem a posadila se na houpačku, která byla nedaleko školy na dětském hřišti. Jen tak se lehce pohupovala na houpačce a žvýkala sousto svého oběda. Pozorovala barevné listí, které poletovalo všude okolo dětí co si hrály a dostávala tak nové inspirace pro své obrázky. Měla pocit, že mezi ostatní nepatří. Občas si přála, aby se nikdy nenarodila. Byla jiná. Neměla žádné kamarády se kterými by mohla skotačit jako ostatní děti. Najednou k ní přiblěhl modrooký blonďáček a posadil se na houpačku vedlé té, na které seděla Mell. "Proč si nehraješ s ostatníma dětma ?" zeptala se ho. "Protože mám takový pocit, že ty potřebuješ rozesmát daleko víc než oni." řekl Kevin a usmál se. Mellisa seskočila z houpačky a běžela k nedalekým lavičkám a na jednu z nich si sedla. Kevin běžel za ní. "Kevčo, když jste se přistěhovali, kde bydlíš?" "Kousek od autobusové zastávky." "Jaké je vaše popisné číslo domu?" "Sto osmdesát, proč je něco špatně?" "Jsme sousedi!" vykřikla Mell a v očích se ji objevily malé hvěždičky. Měla zvláštní pocit. Takový divný hřejivý pocit okolo srdce. Nikdy s nikým takhle nemluvila. A ačkoliv si to sama sobě bála přiznat, měla Kevina ráda. Pauzu na oběd ukončilo zvonění a děti se vrátily zpět do svých tříd. Když vyučování skončilo čekal Kevin na Mell, aby mohli jít společně domů. Stál u zábradlí, kolem něj procházelo stovky lidí, ale ji nikde neviděl. Když už to chtěl vzdát, uviděl ji jak se pomalu prochází v parku vedle školní budovy. Musela jít zadem, pomyslel si a běžel za ní. Když uviděla, že za k ní někdo běží sklopila hlavu a mlčky vyčkávala. Kevin se Mell podíval do obličeje. Bylo mu jasné, že plakala. "Půjdeme domů.“ Společně.“ dodal a vydali se spolu na cestu. Šli a povídali si. O všem možném. Ona mu vyprávěla o svých snech a on jí o tom jaké to bylo žít v Německu. Bylo jim spolu dobře. Přála si, aby tahle cesta nikdy neskončila. Když došli ke svým domovům, domluvili se na tom, že zítra společně půjdou zase do školy. U poštovní schránky s číslem 180 se rozdělili. Kevin se před dveřmi ohlédl za Mellisou. Pomalu kráčela ke dveřím. Věděla, co ji čeká. Ale ten zbytek víry ve šťastný konec ji posouval vpřed. Vyndala ze své aktovky klíče a otevřela dveře. Na zemi se povalovalo oblečení všeho druhu. Prošla chodbou ke schodišti s modlitbou, že si ji nikdo nevšiml. Když došla ke schodišti zahleděla se do obývacího pokoje, na zemi leželi prázdné flašky od vína a dalších alkoholických nápojů. Pevně stiskla zábradlí a odebrala se do svého pokoje. V uličce, která oddělovala její pokoj, koupelnu a ložnici se na chvilku pozastavila. Koutkem oka se podívala do ložnice. Viděla svoji matku jak sedí u okna a kouří cigaretu. Bez jakéhokoliv upozornění na to, že je doma, šla do svého pokoje. Aktovku pohodila do rohu pokoje. Došla ke psacímu stolu, který byl v pravém rohu pokoje naproti posteli a sedla si k němu. Hlavu si položila na stůl a začala plakat. Přála si, aby se nikdy nenarodila. Najednou uslyšela ránu jako kdyby do okna vrazil pták. Podívala se ven a na druhé straně seděl na parapetu její nový modrooký soused Kevin. Usmála se a otřela si rukou slzy z tváře. Chvilku tam jen tak seděli a koukali na sebe. Najednou do pokoje vtrhl její otec. Byl opilý. Ona už věděla co ji čeká. Chytl ji za límec od košile, třásl s ní a křičel. Každý kdo tuto scénu viděl raději dělá, že se nikdy nic nestalo, stejně jako každý den. Všichni zhasínají světla. Nikdo ji nepomůže. Uhodil ji. Praštil ji tak silně že se děvčeti spustila krev z nosu. Plakala, plakala jako o život. Nemohla se nijak bránit. Její matka s tím nic nedělala, jen aby nedopadla stejně. Přes ten pláč už se pomalu ani nemohla nadechnout. Její vlastní otec ji uhodil znovu. Křičel na ni jak je neschopná. Říkal, že ji všichni nesnáší. Rozhazoval okolo její věci. Všechen svůj hněv si vybil na ni. Řval a mlátil ji. Kevinovi po téhle scéně začalo všechno docházet. Chtěl Mell pomoc, ale nevěděl jak. Jak by mohl čtrnácti letý kluk zasáhnout v něčem takovém? Odešel od okna a zhasl světlo, aby to vypadalo, že nic neviděl. Lehl si do postele a přemýšlel o tom jak se Mell cítí. Ležela schoulená na své posteli a plakala. Na těle se jí pomalu objevovaly nové modřiny. Cítila se tak strašně divně. Zadívala se na citát napsaný na zdi. "To co tebe činí šťastným, dělá mě nešťastnější." zašeptala do prázdna. Vstala a podívala se do zrcadla. Už neviděla to sebevědomé děvče jako dřív. Promnula si oči a šla do kuchyně. Slyšela jak se hádá její otec s matkou. Bylo jí to jedno. Už jí bylo jedno téměř všechno. Vysunula šuplík, otevřela lahvičku prášků a hrstku si nasypala do ruky. Chvíli se na ty tabletky jen dívala a přesypávala je z jedné ruky do druhé. Sáhla po láhvy vodky, která patřila jejímu otci. Pět tabletek si položila na jazyk a zapila je alkoholem. Takhle to opakovala pětkrát. Odešla z kuchyně a šla do koupelny. Napustila si horkou vanu. Sundala si oblečení a vlezla do horké vody. Zavřela oči a usnula. Ráno, když na ní Kevin čekal, bylo už pozdě. Dívka nebo snad anděl s odvrácenou tváří. Její jméno, které je nyní vyryto do skály a zlomené srdce, které svět zapomene.


celkové hodnocení autora: [ - ]		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 3.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Jarda	25.11.2013, 14:44:58

Dzravím. Hezké téma, hezká povídka. Šíma, si dal dost práce a výstižně uvedl, co text ruší. Určitě bych na něj dal a povídku vypiloval. Já dělám také spoustu chyb. Proto na ně neupozorňuji. Spíš se vyjadřuji, k tomu, zda mne text zaujal, či ne. Zaujal mne. V části, (o které si myslím, že je dost klíčová) kde se otec dopouští násilí na dceři a matce, bych více přidal na dramatičnosti. Více to rozvedl v detailech, aby to zahýbalo s emocemi čtenáře. Škoda, že to skončilo tragicky. Pokračování, by bylo jistě zajímavé.

Šíma	24.11.2013, 0:57:29

Zdravím a vítám na SASPI. Celý tento poměrně krátký příběh je vlastně jedním velkým mementem. Povídka postupně odhaluje celou pravdu o naší (dospívající) dívce, která žije v rodině plné násilí a hádek. Ono už od samotného začátku mají čtenáři možnost posoudit, v jakém že to prostředí vlastně žije (nikdo se s ní nebaví a nikdo se o ni nezajímá), už tento fakt může být "varující" a přimět k zamyšlení, o čem že tento textík bude... Když jsem tak pročítal tuto povídku, řekl jsem si, že by se klidně mohla odehrávat v našich luzích a hájích (nemuselo by jít o příběh ze zahraničí, vždyť podobné případy můžeme najít i v naší zemi - a společnosti, také v Česku je násilí a nesvoboda takřka na denním pořádku). Proč jsi použila cizí jména a názvy měst a ulic? Nejspíš, aby na čtenáře dýchla určitá exotika, ano, i toto lze ve svých dílech použít a občas to i zapracuje (ke kladnému vyznění celého textu). K použitému tématu, vlastně nejde o nic nového, o podobných případech můžeme slyšet dnes a denně, popřípadě o nich číst, nebo je vídat v televizi, ať už v podobě zpráv nebo jako adaptaci televizní hry, a podobně. Proč to píšu. Připadá mi, že i přes jistou naivitu (ve vlastním podání) z textu vyzařuje něco víc, než jen vyjádření oné situace, která se u naší hrdinky stále opakovala (neschopná matka vs. egoistický, sobecký a tyranský otec). Kdyby to celé nebylo o tom, co se skutečně děje, mohlo by se zdát, že tu a tam na čtenáře vylézají určitá klišátka (ať už jde o popisy děje, postav a prostředí, apod.). Jenže, tento text má i své kouzlo... Najednou tu v tom docela černobílém světě bylo něco jiného, barevnějšího (v podobě onoho chlapce), který se o naši dívku začal upřímně zajímat. Dokonce byl jejím sousedem (žil ve vedlejším domě). Ovšem události, ke kterým u Melisy docházelo dnes a denně, byly pro něj něčím novým a nečekaným (a také velmi odstrašujícím), najednou náš Kevin nevěděl, co má dělat? Možná toto napadne i samotné čtenáře: "Co by měl Kevin udělat? Říci vše svým rodičům? Vždyť tu byli noví, proč by je měli zajímat lidé v sousedství?" Jde tu tedy o strach a lhostejnost? Nevyčnívat nad ostatní? Jen ať si to ti sousedi vyřídí mezi sebou, proč bychom se měli mezi nich plést? Třeba jsi chtěla i takto oslovit své čtenáře. Ono i ti barevní motýlci mají něco do sebe a vyjadřují touhu utlačované dívky po svobodě, která nepřichází. Namísto naděje je zde smrt (v podobě sebevraždy), která je popsaná docela "zajímavým" způsobem a nevyznívá ani příliš melodramaticky, protože čtenáři nevidí to vše, co se odehrálo před tím, než jsi je položila do svého příběhu. Pohled na život Mell před těmito popisovanými událostmi by byl zajímavý, stejně tak vyústění celého příběhu (podotýkám, že do tragického konce). Takto má příběh jen podobu určité momentky, jakéhosi světélka v moři temnoty... Ona psychologie postav zde určitě hraje hlavní roli. Jen kdyby se vše neodehrálo tak příliš hrrr. Tak... Textík to není špatný, ale zasloužil by si ještě dopilovat. Takže napíšu, co se mi líbilo a nelíbilo: + vlastní dialogy - po obsahové stránce (až na maličkosti), + popisy - ve smyslu vyjádření děje a stavu našich hrdinů, + máš docela čtivý styl (přestože i na něm se dá ještě zapracovat, časem se určitě vypíšeš). Popojedem... --- pozor na odstavce, zkus text rozdělit do více bloků (podle popisovaných událostí, hlavní myšlenky, apod.): Vstala a odešla do kuchyně udělat si svačinu do školy. Z lednice vyndala burákové máslo a namazala si ním chléb. Zabalila ho a uložila do své školní tašky. Na sobě měla dlouhou halenku a jeany, tuhle kombinaci nosila už pár dní. Matka jí občas koupila nové oblečení a nechávala jí každý týden deset liber jako kapesné. Nikdo se jí nikdy neptal jak se cítí, nikdo v rodině se s ní nikdy normálně nebavil. Byla pro všechny jako vzduch. Vyšla ze svého domova, seběhla schody a vydala se na cestu do školy. (rozdělil jsem text do tří odstavců a trochu pomíchal jeho obsah, aby všechny předkládané informace k sobě alespoň trochu pasovaly a ty jsi neskákala od tématu k tématu - hala-bala) --- přímá řeč - jukni do pravidel, na net, nebo do lepší knížky (jak na ni, jaký je vztah mezi znaménky na konci přímé řeči a velikosti počátečního písmene u uvozovací věty, která na přímou řeč navazuje, pozor také na to, aby nebyl dialog hrdinů v jednom chumlu (tedy odstavci), ale pokud to jde, začínala každá nová přímá řeč vždy na novém řádku, ono občas přímá řeč navazuje na popisný text, takže musí pokračovat za textem před ní, kupříkladu po dvojtečce, ale pokud jde jen o klasický dialog dvou osob, je dobré vždy každou novou repliku odsadit na nový řádek - a to nejen pro přehlednost): a) původní text: "Ahoj, já jsem Kevin, ale říkej mi Kevčo nebo Keve." řekl a usmál se. "Ahoj.. Já jsem Mellisa, ale říkej mi prosím Mell nebo Melli." odpověděla koktavým hlasem. "Dobře, a jak se máš Melli?" Chvilku se zamyslela, má mu říct jak se doopravdy cítí? Ne nikomu do toho nic není. "Mám se fajn, co ty?" odpověděla s ironickým úsměvem. " Jsem trochu nervózní z toho jak mě tenhle kolektiv vezme, ale jinak se mám taky fajn. A co ráda děláš?" "Kreslím svět barevnými pastelkami, protože ten můj je černobílý." "Jak to myslíš?" zeptal se Kevin s nechápajícím výrazem ve tváři. "To nestojí za řeč." odpověděla Mell a znovu se ironicky usmála. b) upravená verze: "Ahoj, já jsem Kevin, ale říkej mi Kevčo nebo Keve," řekl a usmál se. "Ahoj... Já jsem Mellisa, ale říkej mi, prosím, Mell nebo Melli," odpověděla koktavým hlasem. "Dobře, a jak se máš, Melli?" Chvilku se zamyslela, má mu říct jak se doopravdy cítí? Ne nikomu do toho nic není. "Mám se fajn, co ty?" odpověděla s ironickým úsměvem. "Jsem trochu nervózní z toho jak mě tenhle kolektiv vezme, ale jinak se mám taky fajn. A co ráda děláš?" "Kreslím svět barevnými pastelkami, protože ten můj je černobílý." "Jak to myslíš?" zeptal se Kevin s nechápajícím výrazem ve tváři. "To nestojí za řeč," odpověděla Mell a znovu se ironicky usmála. Pozor na správná znaménka na konci přímé řeči, napoví následující odkazy: http://fabulator.cz/prima-rec-a-jak-ji-nezmrvit/ http://www.latrine.cz/pravidla-psani-prime-reci http://baranika.blog.cz/0905/jak-psat-primou-rec http://pravopisne.cz/2012/10/pravidla-jak-se-pise-prima-rec/ c) jukni na tento dialog: "Kevčo, když jste se přistěhovali, kde bydlíš?" "Kousek od autobusové zastávky." "Jaké je vaše popisné číslo domu?" "Sto osmdesát, proč je něco špatně?" "Jsme sousedi!" vykřikla Mell a v očích se ji objevily malé hvěždičky. d) po mírné úpravě je mnohem čitelnější (čtenáři se v něm již nemusí ztrácet): "Kevčo, když jste se přistěhovali, kde bydlíš?" "Kousek od autobusové zastávky." "Jaké je vaše popisné číslo domu?" "Sto osmdesát, proč je něco špatně?" "Jsme sousedi!" vykřikla Mell a v očích se jí objevily malé hvězdičky. (Víš, co mne u dialogů ještě napadlo? Že ta děcka vždy nemluví, jak jim zobáčky narostly... Prostě moc odborně a spisovně: viz číslo popisné, kolektiv a podobně, zkus to "okecat" - číslo baráku, děcka - parta dětí.) ---- tu a tam lze v textu najít i další práci šotků Překlepníčků, ať už jde o překlepy a nedoklepy (chybějící či nadbytečné uvozovky - není to na první pohled jasné, nadbytečné mezery, nebo chybky ve psaní ji/jí). ---- když jsem u psaní správné koncovky u používaného zájmena (ženského rodu), zkus si za "ji" a "jí" dosadit: TU - za krátké JI - Viděl ji poprvé. - (TU dívku) TÉ - za dlouhé JÍ - Řekl jí, že je krásná. - (TÉ dívce) (Mezi námi, použil jsem své vlastní příklady, nechce se mi hledat místa v textu, kde mne ono užití ji/jí krapet zatahalo za oči.) Snad jsem hlavní nedostatky vypsal všechny, pro jistotu je ještě jednou zopakuji: - odstavce, - přímá řeč, - užití zájmen, - drobné přehlédnuté nedostatky v textu. Pomůže pozornější pročtení nebo další pár očí navíc (betareader). Hezký večer a psaní zdar. P.S. Možná jsem zapomněl na čárky (obecně), mé druhé já mne kope do nohy, že bych Ti to měl připomenout, ale to bych si musel text ještě jednou pročíst... ono, vlastně... Povídku lze číst i vícekrát, to když nevíme, která bije (oč zde běží) a pak, když už to víme (a vše vidíme v docela jiném světle).