obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392511 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Cena odvahy - 31. kapitola (2. část) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Cena odvahy
 autor Anne Leyyd publikováno: 25.11.2013, 13:09  
Nepříjemné pravdy
 

Pokrčil rameny: „Nejspíš mi spadl kámen na nohu.“
„Nebo ti na ni někdo dupnul?“
„Upřímně, Caro? Nevím. Kdybych si to měl pamatovat všechno tak…“ zavrtěl hlavou.
Cara na okamžik zavřela oči a zatnula zuby. Hned se zařekla, že nebude brečet, protože tím by mu nepomohla a ji už nebavilo vypadat tak slabě a zranitelně. Zatlačila slzy zpátky a dala se do práce.
Jeremyho čtvrtý prst a malíček na levé noze byly rudočerné od krve a okolí kůže modrofialové. Nehty měl rozdrcené, a když mu Cara otírala zaschlou krev a dotkla se prstů trochu víc, přísahala by, že se cítila, jak se mu pohnuly kůstky. Kousla se ale do jazyka a rozhodla se neříkat mu, že je má nejspíš zlomené nebo nalomené. Určitě to věděl sám.
Jen co mu nohu očistila, vytáhla zpoza opasku Jeremyho dýku, kterou jí dal, a nařezala z kusu látky, kterou ho předtím utřela, malé úzké proužky a těmi mu prsty ovázala, aby je zpevnila. Potom mu pomohla dostat nohu zpátky do boty.
Zeptala se ho, jestli má ještě někde nějaké zranění, a když jí odpřísáhl, že ne, věřila mu. Potom mu pomohla obléct si košili, kterou mu donesla. Šlo to ztěžka, protože měl rozbolavělá záda, ramena i paže, ale nakonec se do ní dostal.
Poté se pečlivě rozhlédla, jestli někde na blízku není strážný. Nebyl, a tak z další kapsy pláště vytáhla kus uvařeného studeného masa zabaleného do látky a další kus chleba. Rozdělila maso na dvě poloviny. Jednu dala Jeremymu a tu druhou pečlivě zabalila zpátky a schovala do nejzazšího koutu cely pod silnou vrstvu slámy. Věděla, že déle než do zítřka mu nevydrží a doufala, že bude mít aspoň chvíli, aby si to mohl sníst. K masu pak přidala podstatně více chleba, protože ten vydržel déle, a i když ztvrdnul, dal se jíst. Pár jablek mu schovala do druhého rohu, aby všechno neměl pohromadě.
Trpělivě potom čekala, dokud všechno pomalu nesnědl a hlídala, jestli nejde strážný. Když se neobjevil, tak sotva Jeremy dojedl, zavolala na něj, aby si donesla další vědro vody.
Muž vypadal značně podrážděně a rozezleně, že pořád dokola musí otevírat a zase zavírat cely, avšak když mu Cara připomněla Benjaminovo jméno, ztichnul jako ptáci před bouří.
Jak se vrátila zpátky do Jeremyho cely, všimla si, že se hlavou unaveně opírá o zeď. Avšak jen co ji spatřil, narovnal se.
Nejprve nic neříkala a dala mu pořádně napít. Když mu držela vědro u úst, pohlédla na malou prázdnou misku od vody, která ležela v koutě na opačné straně vedle brány do cely.
„Dávají vám… vůbec dost pít nebo jen ten drobek do misky?“ zeptala se, když položila vědro na zem.
„Přes den… přes den tady stejně nejsme,“ odpověděl opatrně. „A v kamenolomu můžeme pít víc.“
Cara přikývla a pozorně jej přitom sledovala, jako by ho chtěla obvinit ze lži. Ničeho podezřelého si však nevšimla a tak mlčela. Tiše uvažovala o tom, zda se ho zeptat na kamenolom a práci v něm. Posléze opět zvítězila její hrůza z nejistoty, a proto se zeptala.
Jeremy sklopil oči a vzal ji za ruku. Zdvihl hlavu a unaveně řekl: „Neptej se mě na to a já ti nebudu muset lhát.“
Cara stiskla čelist, a ačkoliv chtěla znát pravdu, poslechla ho. Několikrát krátce přikývla a poté na něj vážně pohlédla a řekla: „Dobře, tak se nebudu ptát. Teď se ovšem vyspíš.“
„Ne,“ zavrtěl hned hlavou a zatřepal jí, aby se probral. „Nebudu teď spát, když jsi tady.“
Cara si k němu sedla a mírně se usmála: „Ale zjevně… když tady nejsem, tak se taky skoro nevyspíš. Promluvím si o tom s velitelem…“
„Ne!“ vyhrknul Jeremy a najednou byl úplně vzhůru. „Caro, k tomu… k tomu chlapovi se nepřibližuj ani na krok, rozumíš mi?“
„K veliteli Drakeovi?“ zeptala se.
„Ne, já… nevím. Nevím, jak se jmenuje, ale je hodně velký a má sílu jako nikdo, koho znám.“
Cara zavrtěla hlavou: „Tak to musí být ten druhý… Handrix. Drake mi pomohl. Jen díky němu s tím mučením na hradě přestali. Nebýt jeho, tak by mě vyhodili ven.“
Jeremy zavrtěl hlavou: „Caro, nechoď za nikým. Nepotkal jsem tady nikoho, kdo by se k nám choval… Prostě… za nikým nechoď.“
Cara kývla hlavou, ale jen proto, aby ho uklidnila.
„Teď si ale pojď lehnout a trochu se vyspat, potřebuješ to.“
„Ne.“
„Jeremy, budu tady, až se probudíš. A… potřebuješ se vyspat, prosím,“ řekla a upřela na něj své velké zelené oči.
„Nechci strávit čas, když jsi tady tím, že budu spát. To je přece nesmysl,“ zavrtěl hlavou.
„Ne, nesmysl je to, že se nechceš vyspat, když to potřebuješ. Musíš nabrat sílu. Jestli chceš, tak tě za pár hodin probudím, pokud se neprobudíš sám,“ navrhla mu a pousmála se.
Jeremy to chvíli zvažoval. Opravdu byl hrozně unavený a tak si nakonec povzdechl a podvolil se: „Dobře, ale za pár hodin mě vzbuď. Prosím… nechci tě vidět jen těchhle pár minut a potom jen ještě na dalších pár.“
„Slibuju,“ přikývla, stáhla si plášť a opřela se o zeď.
Potom sledovala, jak se Jeremy pomalu natahuje na záda vedle ní do slámy. Na vteřinu zaváhala, avšak pak ho zadržela – lehce mu stiskla paži, a když na ni pohlédl, s bušícím srdcem natáhla nohy a lehce ho přitáhla k sobě. Jeremy se na ni pozorně zadíval a ani na okamžik z ní nespustil oči, jak pomalu hlavou klesal do jejího klína.
Cara přes něj opatrně přehodila svůj plášť, aby nerozbila věci, které v něm měla a zakryla ho až po ramena. Nevěděla kam s očima, a proto mu plášť upravovala, dokud ji Jeremy nevzal za ruku a nepřitáhl si ji zase na hruď. Díval se na ni a ona mu už nyní pohled oplácela. Druhou ruku pak pomalu vztáhla k němu a začala ho hladit po vlasech. Když uslyšela jeho blažený povzdech, musela se usmát a uvolnila se. Stiskla mu ruku a dál ho hladila. Pořád z ní ale nespouštěl oči a tak nakonec zašeptala: „Spi, prosím.“
Jeremy pomalu přikývnul a víčka mu po pár minutách začala klesat, až se zavřela docela. Její ruku nepustil, i když jeho stisk trochu povolil, jak usnul.


Dvě hodiny zůstala Cara vzhůru, dokonale ostražitá a bdělá. Sledovala Jeremyho tvář, dál se ho jemně dotýkala a hladila ho, zatímco klidně spal a ani se nepohnul. Po další hodině s úsměvem zdvihla oči k Peterovi, jen co uslyšela, jak se zakousnul do jablka, které mu nechala Katie v cele.


Jak žalářník prošel kolem cel potřetí, dívka si uvědomila, že na obchůzky chodí asi každou hodinu. Pokaždé nakouknul do obou cel a chvíli u nich postál. Nikdy se na něj při tom nepodívala a dělala, že jej nevidí, aby si nemyslel, že ho provokuje. Byla neskutečně ráda, sotva odešel a nechal jim soukromí. Napadlo ji, že by se měla Benjamina zeptat, co mu řekl, že byl najednou tak ochotný.
Když se dál nic nedělo a bylo ticho, rušené jen slabými zvuky projíždějících koní venku na ulici, začala jí víčka klesat dolů a chvílemi se propadla do slabého spánku.
Jednou, jak oči na okamžik pootevřela, měla dojem, že někoho zahlédla u mříží. Nějakou rozmazanou postavu. Jelikož ale postava nic neudělala a dál bylo ticho, nezatěžovala se tím a opět oči zavřela. Napadlo ji, že to bude nejspíš žalářník.
Mýlila se. Nebyl to žalářník, nýbrž Benjamin, který se pár minut před polednem zastavil podívat, zda je všechno v pořádku tak, jak Caře slíbil. Jak ji tam viděl, klidnou a na prahu blaženého bezvědomí, s Jeremyho hlavou v klíně a jejich propletenými prsty na jeho hrudi, naplnila ho zvláštní směsice smutku, lítosti, bolesti a závisti.
Chvíli je mlčky sledoval, načež se otočil a vyšel ven.


Cara se probrala, když uslyšela kostelní zvon odbíjet poledne. Pravou rukou si přejela po obličeji, zatímco palcem levé lehce pohladila Jeremyho po ruce, kterou jí stále svíral a držel na své hrudi. Jeho oči byly dosud zavřené a dech klidný. Věděla, že mu slíbila, že jej po pár hodinách vzbudí, jenže nemohla. Chladná kamenná zeď ji studila do zad, ale řekla si, že to vydrží.
Další hodinu bez hnutí seděla, sledovala jeho tvář a uvažovala. V hlavě se jí honily všelijaké myšlenky – od vzpomínek, přes to, co se stalo s Henrym, to, jak Jeremyho ošetřovala a úvah, co bude dál.
Posléze se o slovo opět začala hlásit myšlenka, která jí předtím připadala otravná jako moucha. Tentokrát se o její pozornost hlásila ještě silněji. Nabírala na síle čím dál víc, zatímco si Cara prohlížela celu a zbytek kobky. Předkládala jí před oči skutečnost, která byla horší, než mohla čekat. Pár minut nato trhla hlavou a tvrdohlavě odmítala nahlédnout do míst, k nimž ji ona myšlenka vedla.
Zírala nyní na jedno místo na mříži a vůbec nepostřehla, že se Jeremy probral a dívá se na ni. Hleděl na ni velmi dlouho, několik minut, než se Cara pohnula a povzdechla si.
„Slíbilas, že mě za pár hodin vzbudíš,“ zašeptal a musel se usmát, jak sebou škubla a střelila k němu očima.
„Ah, no, já vím, ale… nedomluvili jsme se, kolik hodin je podle tebe ‚pár‘, takže…“ pokrčila Cara nejistě rameny.
Jeremy lehce zavrtěl hlavou: „Už jsem ti někdy řekl, že bych se s tebou nechtěl o něčem přít?“
„Myslím, že ano,“ odvětila pozvolna a ústy jí projel náznak úsměvu.
Natáhla se pak pro vědro vody a oba se napili. Vzápětí kolem prošel žalářník a jen co zase zmizel, vytáhla Cara z pláště jablko a dýkou ho rozkrojila na čtyři díly. Sama si okrojila jen kousek z jednoho dílku a zbytek donutila sníst Jeremyho. Pokusil se protestovat, ale na to, že ona si může sníst jablek a všeho dalšího kolik chce, jen co přijede domů a že právě nemá hlad, nemohl nic říct a tak se opět podvolil.
Zbytky z jablka potom strčila do jedné kapsy pláště a dýku zatím nechala položenou na slámě, kdyby ji ještě potřebovala.
Sotva Jeremy dojedl, stáhla ho Cara opatrně zpátky na svůj klín a nechala si svírat ruku v jeho zraněných dlaních.
Chvilku se na sebe mlčky dívali a pak se zeptal: „Myslím, že jsem tady viděl nějakého muže… když jsem se na chvilku probral. A mluvila jsi předtím o… Benjaminovi? To je ten…“
„Ano, ten, co byl na hradě,“ přikývla. „Henry… domluvili se, že tam bude jako zvěd a až by vypuknul zmatek, měl nás dostat pryč.“
„Tak to jsem mu zhatil plány,“ řekl Jeremy naoko lítostivě.
„To ano. Měl jsi to skvěle načasované,“ přisvědčila.
„Přijel s tebou?“
„Ano, musel. Henry mě nechtěl pustit samotnou a… no, kvůli tomu všemu jsme se pohádali. On neustoupil, já neustoupila a tak se Benjamin nabídnul, že pojede tam i zpátky se mnou, protože bychom se s Henrym mohli cestou zabít. Kdybych sem odjela sama, tak by za mnou poslal menší družinu, takže… tohle byla nejschůdnější cesta.“
Jeremy o tom chvíli uvažoval. „Na jednu stranu jsem rád, že nejezdíš sama. V tom má pravdu,“ přiznal neochotně.
Cara se zamračila: „Vážně? Ještě ty s tím začínej. Nevíš snad, že se o sebe umím postarat sama?“
„Já vím, že umíš,“ usmál se, „ale byl bych raději, kdybys nemusela.“
Cara přimhouřila oči a sklonila se k jeho tváři: „Víš, vy všichni… muži kolem mě, máte pár… vlastně hodně věcí společných.“
„Myslíš třeba strach o tvůj život? To… máme společné, myslím. Ale chtěla jsi po mně, abych zůstal naživu. Nemyslíš, že po tobě můžu chtít to samé?“
Cara sklonila bradu na prsa a pak ji zase zdvihla: „Jeremy, já přece neobcházím nějaké krčmy a nevyvolávám rvačky nebo nechodím…“
„Zachraňovat mladší dívky před lupiči a násilníky?“
Cara stáhla obočí: „Jak to víš? Vždyť jsi tam nebyl…“
„Byl jsem zvědavý a snažil jsem se o tobě něco dozvědět. A mezi muži se o tom, co jsi udělala ve městě, povídalo. Stačilo jen poslouchat,“ pokrčil rameny. „Divoženko,“ dodal, ztěžka se zasmál a dotknul se její tváře.
Cara zavrtěla hlavou, ale zasmála se také.
Jeremy se vzápětí rozkašlal, a tak mu Cara zase dala napít. Jen co položil svou hlavu zpátky do jejího klína, oba na pár minut utichli.
Dívka si v mysli znovu projížděla celý ten den, kdy jejich město napadli a vtom si uvědomila, co jí vrtalo hlavou. Rychle na Jeremyho pohlédla, s obavou, zda se má odvážit zeptat a zda vůbec chce znát pravdu. Jeremy se na ni díval skoro neustále a tak mu změna v jejím výrazu neunikla. Dlouho mlčel, jenže nakonec to už nevydržel.
„Děje se něco?“
Pohlédla na něj a srdce v hrudi se jí roztřáslo.
Čeho se vlastně bojím víc? – zeptala se sama sebe. Toho, že budu znát pravdu nebo toho, že budu dál v nejistotě a pořád na to budu myslet?
Jednoznačně určila, že mnohem horší, ne-li nejhorší, je pro ni nejistota. Nadechla se tedy a pomalu, skoro šeptem řekla: „Já bych… chtěla bych se tě na něco zeptat.“
Jeremy ztuhnul a upřeně na ni hleděl.
„Chtěla bych, abys… abys mi řekl pravdu, Jeremy. Ať bude jakákoliv. Dobře?“ Upřela na něj své upřímné zelené oči a čekala.
Jeremy zaváhal jen na vteřinu: „Dobře, slibuju, že ti řeknu pravdu. Ale… musíš počítat s tím, že se ti nebude líbit to, co můžeš slyšet.“
„Já vím,“ přikývla a ulevilo se jí. Věřila, že jí řekne pravdu, ať bude, jaká bude.
„Dobře, tak se ptej,“ pobídnul ji jemně a v očekávání toho nejhoršího, aniž věděl, co by to vlastně mohlo být. Věděla o něm všechno. Už před ní nic netajil. Možná se bál toho, že si to nakonec rozmyslela. Nezlobil by se na ni proto. Chápal by to. Jen by musel přijít na to, jak s tím žít.
Cara se znovu zhluboka nadechla.
„Když jsi byl v našem městě…“ začala a Jeremy ucítil, sotva znatelně, jak se její ruka v jeho zachvěla, „zabil… zabil jsi tam někoho?“
Hruď mu ztěžkla, jakoby mu ji někdo naplnil olovem. Zavřel oči a vydechnul.
Cara se oproti tomu znovu nadechla a vydechla. To, že zavřel oči, jí bohatě stačilo proto, aby si odpověď domyslela. Avšak přece ji zamrazilo, jakmile otevřel oči, pohlédl do jejích a řekl: „Ano.“
Jeremy chvíli čekal, zda na to něco řekne, nějak se pohne nebo z jejího výrazu pozná, na co myslí, ale dívka se nepohnula, neřekla ani slovo a oči upírala na jednu z děr v jeho košili.
„Nevím, kdo to byl. Pamatuju si jen to, že měl delší knír a lepší oblečení než nějaký trhovec,“ řekl posléze bezbarvým hlasem. „Bil se s Brendem a vypadalo to na dlouho, protože Brend je lepší lučištník než šermíř a tak jsem… ho odstrčil a řekl, ať si jde po svých, že to dokončím. Já jsem… nemusel jsem ho zabíjet. Mohl jsem ho jen omráčit. Jenže jsem to… neudělal. Bylo mi to jedno. Byl jen… překážkou, nic víc.“
Cara stiskla čelist a oči zavrtala do země vedle Jeremyho ramene. Nevěděla, jak se cítí nebo by se měla cítit. Byla ráda, že jí řekl pravdu, ale na rozdíl od něj věděla, koho zabil.
Jeremy pozorně sledoval její výraz a neuniklo mu, že v něm proběhlo něco, čeho se bál. Srdce se mu sevřelo, ale řekl si, že bude silný a udělá to, co by udělat měl. Povolil sevření Cařiny ruky, kdyby jí to nebylo příjemné a nechtěla se jej už dotýkat. Pak se nadechnul a zeptal se: „Rozmyslela nebo… rozmýšlíš si to?“
Trhla hlavou a zmateně se na něj podívala: „Co… co si mám rozmyslet?“
„Nás,“ odvětil prostě.
Cara vytřeštila oči: „Co? Ne! Jak bych mohla? Ty… předtím… nevěděl jsi, kdo to je a byl jsi… jiný.“
Nevěděla, zda tím utěšuje sebe nebo jeho.
„Znala jsi ho?“
Pomalu přikývla: „Ano. Jen od vidění, mockrát jsme spolu nemluvili. Vlastně…“ pokrčila rameny a povzdechla si, „upřímně jsem ho neměla moc ráda, protože se mě snažil zasnoubit se svým synem.“
Jeremy se zamyslel, poněvadž v jeho nitru se rozhořel silný plamen žárlivosti. Cítil vinu, cítil zlost sám na sebe, že tohle všechno způsobil, že byl takový, jaký byl a teď se s tím musela smiřovat a vyrovnávat ještě Cara. Nikdy nechtěl, aby za jeho chyby trpěl někdo jiný. Jenže sotva Cara vyslovila to, co vyslovila, vina a lítost ustoupily do pozadí. Věděl, že na to nemá právo, a že i kdyby mu za rok řekla, že už ho nemiluje, neřekl by proti tomu ani slovo – nebo v to doufal, že by dokázal udržet jazyk za zuby. Nicméně nyní, nyní žárlil. Hrozně moc. Caře bezmezně věřil, jen si nechtěl představovat, že zatímco on bude zaživa hnít tady, ona kolem sebe bude mít tucty a tucty jiných, kteří se budou moci svobodně pohybovat, mluvit s ní, být jí na blízku…
A tak nakonec dřív, než si to mohl řádně rozmyslet, pronesl: „Vypadá to, že jsi… neměla o nápadníky nouzi.“
Cara opřela hlavu o kámen a zadívala se ke stropu. Sevřela Jeremyho dlaň, ale byla tak ponořená do vlastních myšlenek, že ani nepocítila, jak jí stiskl ruku na oplátku a s jakou úlevou na ni pohlédl, že ho dál držela, když se bál, že ho pustí.
„Ne,“ řekla po chvilce, jen co se probrala ze zamyšlení, „to neměla. Nikdy,“ smutně se pousmála a nevědomky přejížděla palcem po hřbetu Jeremyho ruky.
Jeremy se trochu zamračil. Nemohl říct, že by byl rád, kdyby mu řekla, že už byla zasnoubená nebo se s někým sem tam vídala, jenže musel přiznat, že mu to bylo trochu divné. Nedovedl si představit, že žádný z těch, co se kolem ní točili, ji nezaujal.
Kromě Henryho.
„Říkáš to smutně,“ pronesl velmi mírně a potichu, jak jí chtěl dát najevo, že pokud nechce, nemusí o tom mluvit. „Většina by byla ráda, kdyby…“
„Kdyby o ně byl zájem?“ doplnila ho a pohlédla na něj. „No, to ano. U nás je spousta dívek, které mě už od mých deseti let nesnáší proto, že se o mě zajímá tolik mladíků a mužů… Vlastně jsem už hodně stará a pořád mě nesnáší,“ nakrčila čelo a stiskla rty.
Jeremy na ni nechápavě hleděl a už se chystal něco říct, když pokračovala: „Už dávno jsem měla být vdaná, už jsem měla mít tři nebo čtyři děti. Už když mi bylo čtrnáct, tak všichni čekali na to, koho si vezmu, jenže… v té době to bylo ještě tak blízko od matčiny smrti, že jsem… No, neměla na tohle myšlenky. A můj otec naštěstí taky ne. Obchod mu vynášel a vynáší dobře, takže nejsem taková přítěž. Navíc mu pomáhám, i Katie, šiju nebo pomáhám jinde, kde je třeba. Díky tomu mě… nenutil, abych se vdala. Tedy nutil, ale ne tak jako jiní otcové. A taky myslím, že to nedělal kvůli mé matce. Pamatuje si, jak to bylo s ní a s ním,“ Cara se pousmála a cítila, že nejhorší otřes, který prožila, jak se nyní dozvěděla pravdu, už minul.
Co bylo, bylo. Udělal spoustu špatných rozhodnutí a věcí, ale… to já taky. Každý je udělal. Jen… něčí chyby byly třeba menší, ty jeho jsou větší… Můžu ho snad soudit? Můžu na něj hledět svrchu po tom, co udělal pro mě, pro Sáru a Selenu, po tom, kde je teď? Po tom všem, čím si v životě prošel? Jak můžu vědět, že bych se na jeho místě nechovala stejně nebo podobně?
Jedna malá část uvnitř ní jí říkala, že se ho jen snaží omlouvat, avšak sotva se nad těmi důvody pořádně a hluboce zamyslela, uvědomila si, že nejsou bezpředmětné a nic neříkající. Říkaly toho hodně a toho se rozhodla držet.
Jeremy se na ni díval a připadal si šťastný i zahanbený zároveň. Šťastný, protože Cara byla u něj, protože chtěla být s ním, udělala všechno, co bylo v jejích silách a mnohem víc jen proto, aby jej zachránila a dala mu naději, že touhle celou, ranami, bitím a ponižováním jeho život neskončí. A zahanbený proto, že věděl a uvědomoval si čím dál jasněji, že si ji nezaslouží.
Za celých téměř již pět dní, které tu strávil, ho bezpočtukrát napadlo, zda se nemá znovu pokusit Caru přesvědčit, aby na něj nečekala, aby se na něj snažila zapomenout a žít běžný život, který by mohla mít. Jenže teď, když s hlavou v jejím klíně vzhlížel k její tváři a k jejím očím, viděl, jak se na něj dívá a každý její dotek pro něj znamenal další ujištění o tom, co k němu cítí a její neústupnost se podle všeho nezměnila ani omylem, nedovedl to vyslovit. Bolelo ho všechno, každá část těla, na níž si vzpomněl, ale přesto by za nic na světě nevyměnil tenhle okamžik.
Nakonec se pousmál, protože věděl, že Cara je ten poslední člověk, který si zaslouží být v nejistotě a pochybnostech z jeho strany, a řekl: „Za prvé, Caro – nejsi stará a říkej si, co chceš. A za druhé…“ na chvíli zaváhal, než pokračoval, „víš, připadne mi jako zázrak… pro mě… že ještě nejsi…“ Nedokázal ta slova dostat z úst, a proto jí opatrně přejel špičkou ukazováčku přes prsteníček na levé ruce a zdvihnul oči k její tváři.
Caře se rozbušilo srdce a cítila, že se jí do tváří žene horkost. Poté zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla: „Není to zázrak, víš. Vůbec ne.“
„Ale je,“ trval si Jeremy na svém a dál svíral její ruku ve svých.
„Ne,“ zavrtěla hlavou znovu, „ne, není.“
Podívala se na mříže a pak zpátky na něj.
„Jen si… zkus si představit, že o tebe stojí všichni. Jdeš po ulici nebo do krámu, chceš být sám, ale nemůžeš. Každý se ti snaží zalichotit a nejdřív se ti to možná trochu líbí, ale potom, jen co si uvědomíš… Skoro všichni si tě chtějí vzít, nemůžeš s nikým pořádně mluvit, aniž by to nebral jako pobídku k tomu, že ho uháníš. Jenže oni to nedělají kvůli tobě. Dělají to… chtějí si tě vzít proto, že se jim líbí, jak vypadáš, myslí si, že když se s tebou ožení, tak tím stoupnou v očích druhých, proto, že když si tě vezmou, tak díky tobě získají tučné věno. A to je všechno. Nic o tobě neví. Vůbec nic. Jen to, jak vypadáš, jak se jmenuješ, kde bydlíš a možná, při nejlepším, jakou barvu mají tvoje oči…
A víš to naprosto jistě, protože vidíš, jak se na tebe dívají. Jako na zástavu, jako na kus toho nejlepšího masa v řeznictví. A teď… teď když vypadám takhle, tak se za mnou neotočí nikdo. Tedy vlastně ano – nechutí a hrůzou. Ne, že by mi to vadilo. Tohle… to, že nejsem… to není zázrak. To bylo štěstí a snaha vyhnout se něčemu… někomu, koho jsem nechtěla mít vedle sebe. Životu, který jsem nechtěla vést. Já jsem jen… když jsem viděla moje rodiče, tak jsem… už jako malá jsem chtěla něco takového, jako měli oni… Abych se na někoho podívala a v tom pohledu, mém i jeho, bylo…“
Ztichla, protože se podívala na Jeremyho a trhavě se nadechla, když viděla, jak se na ni dívá. Zavřela ústa, protože se lekla, že by jí srdce mohlo vyskočit krkem ven. Připadalo jí, že jeho oči jsou všude kolem. Nedovedla se podívat jinam a najednou si uvědomila, že se z jejího klína zvednul a jeho tvář je jen kousek od její.
Díval se na ni a srdce mu bilo podobně jako jí. Vztáhnul ruku k její tváři a pohladil ji po čelisti, až se jeho prsty zanořily do jejích vlasů.
„Tohle?“ zeptal se a upřel na ni pronikavý pohled, než se k ní sklonil ještě blíž.
„Tohle,“ vydechla, zavřela oči a pootevřela ústa, aby se vzápětí spojila s Jeremyho. Cítila zranění na jeho rtech, a proto mu polibky oplácela něžně a jemně, aby mu neublížila a nepůsobila mu bolest. Vnímala, jak se k ní jeho tělo lehce tiskne a na okamžik zatoužila být zpátky na louce, přitisknutá ke kmenu stromu s Jeremyho pažemi pevně obtočenými kolem těla, když se ještě nemusela bát o jeho život tak moc jako nyní.
Jen co se od ní potom odklonil a Cara otevřela oči, spatřila, že on je má ještě stále zavřené. Zraněnými dlaněmi držel její tvář, hruď se mu prudce zvedala a ona tušila, že přemáhá bolest. Chtěla mu říct, ať si lehne, jenže jak se nadechla, všimla si, že se chystá něco říct.
„Tvoje oči,“ zašeptal a pořád držel víčka dole, „jsou sytě zelené jako tráva. Těsně předtím než se zasměješ tak na okamžik stiskneš rty. V dlani pravé ruky máš malou jizvu, která vypadá jako ‚V‘. Na dolním rtu vpravo máš…“
„Jeremy… přestaň,“ zarazila jej Cara mírně.
Otevřel oči: „Proč?“
Cařina tvář byla uzarděná a na okamžik sklopila zrak dolů, protože se jí těžko mluvilo, jak hleděla do jeho obličeje z takové blízkosti.
„Protože… protože mi nemusíš dokazovat, že o mně víš…“
„Pár malých střípků, kterých jsem si zatím všimnul?“
Cara vydechla a pousmála se, sepjala ruce v klíně a propletla si prsty.
Jeremy sklopil oči a položil svou velkou dlaň na její ruce.
„Když jsi neklidná,“ začal zase potichu, „tak si… proplétáš prsty, brní tě ruce, chceš něco dělat.“
Zavrtěla hlavou a zasmála se.
„A nevím… co se stalo, ale když jsem tě líbal předtím, tak jsi mi vždycky zatínala prsty do zad. Chybí mi to,“ posteskl si.
„No,“ stiskla rty a pohlédla mu zpříma do očí, ačkoliv cítila, jak se jí přes tvář přelévají vlny horka, „možná sis toho nevšiml, ale tvoje záda jsou… dost zničená. Nechci ti přidávat ještě další jizvy.“
„Ty by mi nevadily,“ pokrčil opatrně rameny. Rozpletl jí prsty od sebe a vzal její ruce do svých. Přejížděl jí palci přes hřbety rukou a pak zvedl oči zpátky k ní.
„Byl bych rád, kdybys na to zapomněla, ale… pamatuješ na tu noc, kdy jsem tě nechal… přivléct do svého pokoje? Když jsi mě… prosila, abych tě nechal jít za Sárou?“
Cara přikývla a stiskla mu ruce, chtíc mu dát najevo, že na to nevzpomíná s bolestí nebo nenávistí.
„Když jsem se ti tehdy podíval do očí, bylo to… připadal jsem si, jako bys mě… uhranula. Dívala ses na mě tak… upřímně, jako léta nikdo. Prosilas mě za ni a na sebe jsi ani nepomyslela. Dívala ses na mě, jako bys věřila v to, že se nad tebou slituju.“
„Věřila,“ zašeptala sotva slyšitelně.
„A když jsem tě našel v mučírně… když jsem myslel, že jsi… mrtvá, ale ty ses probrala. Na chvíli. Tak ses… dívala ses na mě tak, jako bys byla ráda, že mě vidíš, jako by sis mě přála vidět… Usmála ses,“ řekl a oči se mu zamlžily vzpomínkou, „jako bys doufala, že tě najdu, že tam přijdu.“
Cara stěží postřehnutelně přikývla: „Taky jsem doufala.“
Jeremyho výraz se stal zase přítomným, poté co se zraněnými rty pousmál. Zatnul zuby a přisednul si k ní blíž.
„A před pěti dny na té louce, když jsme se loučili… Jak jsem se otočil, tak jsem chtěl tu část mě, která neviděla nic jiného než tebe a to, co jsme prožili, nechat umřít. Ale ty ses vrátila a bojovala tam, kde jsem se já vzdal. Protože jsi bojovnice. A jak ses… na mě dívala a říkala to všechno, tak jsi… rozmetala každou hradbu a zábranu, co jsem si proti tobě postavil, až nezbyla žádná. Když jsi pak řekla, že mě miluješ, tak jsem… na to chtěl zapomenout. Zapomenout, jak to znělo, ale nešlo to.“
Cara ztěžka polkla a nedovedla odtrhnout oči od jeho tváře.
„Pořád si myslím, že to, že jsem s tebou souhlasil a co všechno jsem ti řekl, byla ta nejsobečtější věc, kterou jsem kdy mohl udělat. Nebo udělám. Jenže po tom všem… když jsem tě konečně mohl držet, dotýkat se tě… když jsem tě líbal…“
„Jeremy…“ přerušila ho Cara a zavřela oči. Prsty se chytila jeho předloktí, protože rukama opět držel její tvář, a snažila se jen dýchat, jelikož jí srdce bolestně tlouklo v prsou. Měla pocit, že chce vyskočit. Dostat se z kostěných spárů jejích žeber a ukrýt se v Jeremyho dlaních.
Jeremy se usmál a hladil ji po tváři tak dlouho, dokud opět neotevřela oči a nepodívala se na něj.
„Co se ti tím ale tady tak neohrabaně snažím říct, je to, že tě… neznám, Caro. Neznám tě ani z mála tak, jak bych chtěl. Za ty tři týdny si pamatuju všechno… co jsi udělala, nebo co jsi říkala, ale i tak je to skoro nic. Co ale znám dobře, tak je tvůj pohled. Ten tvůj… upřímný, jasný, čistý, tvrdohlavý pohled. To, jak se díváš… to nemůže změnit nic. Tohle taky bylo to první, co…“ Jeremy se zarazil.
Chvíli uvažoval, zda má říct to, co měl na srdci už hodně dlouho. Zničehonic si připadal hloupě. Zase si připadal jako by byl nahý zevnitř. Nechtěl se cítit zranitelný, a tak váhal, zda má pokračovat nebo ne. Dál se díval na Caru a díky tomu, co v její tváři viděl, nakonec sebral odvahu: „Tvůj pohled byl to první, co mě tu noc na hradě zastavilo a na té louce to poslední, co mě přimělo udělat ten krok zpátky k tobě. Takže… tohle je to, co o tobě znám. Není toho moc,“ smutně se pousmál.
„A chtěl bych, abys věděla ty o mně, že nic… ani lidé, kteří tě nutí… kvůli kterým musíš nosit ten hloupý čepec, tvoje vlasy,“ jak to říkal, pohladil ji po nich prsty, „nebo jizvy… na ničem z toho nezáleží. Mě ne,“ vydechnul a přitáhl si ji k sobě.
Namáhavě obtočil paže kolem Cařiných ramen a zad a tiskl ji k sobě. Ona mu dlaně zlehka položila na boky hrudi, a i když si přála se k němu silně přimknout, odolala tomu, aby mu nepůsobila víc bolesti.
„A jestli chceš něco vědět,“ dodal po chvíli a Cara ucítila jeho teplý dech na krku, „tak já se za tebou otočím vždycky.“
Zasmála se a zavrtěla hlavou.
„Jeremy, dobře víš, že o tohle mi nejde…“
„Já vím,“ přikývl a pomalu se od ní odtáhnul, aby jí mohl pohlédnout do tváře. „Ale stejně.“
Cara znovu zavrtěla hlavou, avšak tentokrát na to neřekla nic. Chvíli bez hnutí seděla a čelila Jeremyho pohledu, který na ni upíral.
Jen se na ni díval, bloudil očima po její tváři, až nakonec pomalu zdvihl pravou ruku a špičkami prstů se dotknul okraje rány na jejím čele. Sjel po jejím spánku pod oko a přes tvář k dolnímu rtu, na němž se ještě docela nezatáhla jedna z ranek.
„Nezáleží na tom, ale i tak…“ zašeptal a objel okraj její brady a pokračoval dál ke krku, kde měla další jizvy, „bych ti chtěl… každou jednu… jizvu… slíbat z těla,“ dořekl a špičkami prstů se zastavil na jejím dekoltu a zlehka se dotýkal přísně rovné dlouhé jizvy, kterou jí způsobil Marcus dýkou.
Cara ztěžka polkla a dech se jí na chvíli zadrhnul. Cítila, jak jí hoří tváře a srdce v hrudi bije jako zvon. Přesto pomalu natáhla ruku, přikryla jí Jeremyho dlaň a přitiskla si ji na prsa, takže sám mohl cítit, co její srdce provádí.


Po pár minutách Jeremy zase ležel s hlavou na Cařině klíně. Donutila jej k tomu, poněvadž jí neuniklo, že se snaží přemáhat bolest, která byla horší, když seděl.
Oba si uvědomovali, že se neděle – čas, kdy mohou být spolu, pomalu ale jistě chýlí ke konci. Ani jeden z nich se o tom nezmínil, jenže oba poznali, že myslí na tu samou věc, když se jejich ruce spojily a propletené prsty se svíraly kolem sebe, jakoby chtěly, aby tak zůstaly napořád.


Hodinu v celách panovalo ticho. Neozvalo se nic, kromě šouravých kroků stráženého, který se uličkou mezi celami prošel a nakouknul k nim. Potom zase zmizel, takže si mohli užívat klidu.
Peter ve druhé cele střídal spánek s tím, kdy seděl opřený o mříže a hrál si se stébly slámy, která splétal dohromady.
Jeremy posledních několik desítek minut ležel se zavřenýma očima, ale nespal. Nepřestával přejíždět prsty po hřbetu Cařiny ruky a poslouchat, jak dýchá. Pokaždé si při tom snažil představit, že jsou někde jinde. Jenže ani sebelepší představě se nepodařilo zahnat zimu, chlad, zatuchlinu a bolest – tělesnou i duševní, kterou cítil po celou dobu.
Nakonec už měl ticha plné zuby, chtěl zaměstnat mysl něčím jiným, a proto promluvil: „Caro, mohla bys mi něco vyprávět?“
Cara sklonila hlavu k němu a nejistě přikývla: „Dobře, ale… co?“
Jeremy zaváhal jen na okamžik.
„No,“ začal a snažil se neusmívat, „třeba o tom, jak jsi přemohla Horatia?“
Cara otevřela ústa údivem, avšak vzápětí podezřívavě přimhouřila oči: „Ale to už jsi přece slyšel, ne? Jak jsi dělal, že spíš a nespal, hm, co?“
Jeremy zavrtěl hlavou: „No ano, ale už si hodně věcí nevybavuju. Vlastně myslím, že jsem to celé zapomněl.“
„Jsi hrozný lhář,“ stiskla rty, aby se nesmála.
„Ne tak hrozný,“ nesouhlasil a v očích mu zajiskřilo. „Lžu jen tehdy, když vím, že to poznáš,“ pousmál se.


A tak mu Cara vyprávěla historku o tom, jak ‚přemohla‘ Horatia. Jeremy se pak pažemi objal kolem hrudi, aby ho tolik nebolela žebra, protože to nevydržel a začal se smát.
Chvíli nato přišel strážný – nejdříve pro Petera a jak se s ním vrátil zpátky, tak i pro Jeremyho. Odvedl je dozadu za vězení, aby si mohli odskočit.
Než se vrátil s Jeremym, tak se Cara napila, jelikož měla strašnou žízeň. Měla i hlad, ale nedovedla do sebe dostat víc, než jedno sousto chleba, který měla pro Jeremyho. Připadalo jí, že se pozvrací.
Když si vybavila, jak sledovala Jeremyho, který pomalými namáhavými kroky, přičemž trochu napadal na levou zraněnou nohu, odchází se strážným a viděla jeho obličej stažený bolestí, najednou jí jako blesk projela hlavou myšlenka, která se k ní dobývala už od rána. Odháněla ji tak dlouho, až už nemohla a musela sledovat, co jí chce ukázat.
Ukázala jí skutečnost a vlastní naivitu. Ačkoliv byla ještě před čtyřmi dny plná naděje a odhodlaná čekat deset let, najednou si vůbec nebyla jistá, zda je v Jeremyho (nebo kterýchkoliv lidských) silách něco takového přežít. Sotva se držel na nohou a to tu byl čtyři dny! Jak bude vypadat za další týden? Bude mít zlomené obě ruce, všechna žebra a rozdrcených dalších pár prstů?
Sotva na to pomyslela, musela se zvednout a jít se projít po cele. Zuřivě mrkala a natahovala krk vzhůru, aby se nepozvracela.
Když zaslechla, že se Jeremy se strážným vrací, rychle si přejela rukama po tváři a ulevilo se jí, sotva postřehla, že jde o maličko líp. Sice ne o moc, ale jeho krok byl o trochu sebejistější. Jedině díky tomu si dovedla další děsivé myšlenky vytěsnit z hlavy a nezačít panikařit. Vzpomněla si taky na slova otce Anthonyho a rozhodla se jim věřit – rozhodla se věřit Bohu, ačkoliv by byla raději a přála by si, aby o Jeremyho osudu mohla rozhodnout sama.
Věř, že On ví, co dělá. On vidí mnohem dál než ty nebo já. Dál než všichni.
Dokola si ta slova opakovala, až se uklidnila. Došlo jí, že stejně nemůže dělat nic jiného. Musí věřit a musí doufat… že touhle cestou má jít.
Sledovala, jak žalářník za Jeremym celu opět zavřel a napadlo ji, že je docela zvláštní, že s ním šel jen on sám. Kdyby Jeremy nebo Peter chtěli, mohli by ho snadno přeprat a utéct. Muž totiž nevypadal jako někdo, kdo umí zacházet se zbraní, ale spíš jako někdo, kdo většinu času vysedává někde v krčmě. Pak si ale všimla, jak se vzadu v uličce mezi celami mihnula nějaká postava a došlo jí, že žalářník tady není sám.


Zbytek doby než se slunce přiblížilo k západu, si povídali. Jeremy chtěl slyšet ještě další historky z Cařina života a tak si hlavu položil zase do jejího klína, držel ji za ruku a poslouchal. Nakonec zavřel oči a soustředil se jen na její hlas.
Sotva to Cara postřehla, utichla, protože si myslela, že usnul. On však ihned otevřel oči a ptal se, co se stalo dál. Když mu navrhla, aby se raději vyspal, mávnutím ruky to zamítl a řekl, že chce poslouchat a že na spaní nemá ani pomyšlení. To nebyla tak docela pravda. Kdyby tady Cara nebyla, usnul by tvrdě jako špalek, ale vidina toho, že už nemají moc společného času, jej držela vzhůru líp než cokoliv jiného.
A tak mluvila dál, a když už si na žádnou historku nemohla vzpomenout, vyprávěla mu o svém životě. O tom, jaké to bylo, když ještě žila její matka. Popisovala mu jejich dům, zahradu, věci, které ji oba rodiče učili. Popisovala mu rvačky s kluky ve městě, které vyhrála a ty, kterým se vyhnula, když tušila, že by je vyhrát nemohla. Vyprávěla mu, jak se spřátelila s Katie a jak se z nich staly nejlepší přítelkyně. Vyprávěla mu o místech, která měla obzvláště ráda a kde si často hrávala, o věcech, které měla ráda a které zase ne. Mluvila také o některých lidech ve městě, o Sáře a její rodině, o Seleně, o Rebecce a Marii, o kovářově rodině a dalších.
Jeremy pak otevřel oči a sledoval její tvář, která byla plná života a radosti, které jí vzpomínky přinesly. Měl pocit, že snad zapomněla, kde je. Dívala se nahoru do tmavého stropu kobky a on věděl, že přitom vidí modré nebe.
Jak se tak na ni díval, pozoroval její tvář, naslouchal jejímu hlasu a držel její ruku ve své, cítil, že ji začíná milovat silněji a silněji. Připadalo mu, jakoby se z jeho srdce táhly stovky vláken a všechna se snažila přiblížit k jejímu srdci, přitáhnout ji k tomu jeho. Chtěl ji navždy ukrýt v sobě, schovat ji ve svém náručí a nedovolit nikomu a ničemu, aby mu ji vzal, aby se museli loučit. Jenže jako obvykle – toho, po čem toužil, dosáhnout nemohl. Rozhodně ne dnes.


Když Cara odcházela a šla studenou uličkou mezi celami, nutila se neotočit a ještě jednou nepohlédnout na Jeremyho, o kterém věděla, že se na ni skrz mříže dívá. Věděla, že kdyby se obrátila, bylo by pro ni mnohem horší se otočit k odchodu podruhé. Kousala se do rtů a držela slzy, aby jí nesklouzly z očí. Snažila se utěšit myšlenkou, že ho za sedm dní zase uvidí a na víc nemyslet. S ničím menším se nehodlala smířit a tu myšlenku, která se k ní stále vracela, ignorovala, jak nejlépe uměla.
Sotva vyšla po schůdcích a strážný za ní zaprásknul dřevěnou bránu k celám, musela se chytit stěny, protože se jí silně točila hlava, jelikož toho za den moc nesnědla ani nevypila. Strážný, který byl za ní, si něco bručel pod vousy a pomalu se loudal do místnosti, která byla naproti vchodovým dveřím. Na Caru se ani neohlédl a prásknul za sebou dveřmi.
Dívka chvíli zhluboka dýchala a jen co se jí přestala točit hlava, rozešla se ke vstupním dveřím. Odsunula závoru a otevřela. Závan čerstvého večerního vzduchu ji trochu probral a pomohl jí vzpamatovat se.
Už za sebou zavřela, když si všimla postavy, která se k ní z pravé strany podél zdi vězení rychle blížila.
Cara udiveně zamžourala do tváře velitele Drakea, který vypadal, že odněkud právě přijel nebo přiběhl. Plášť, který měl přehozený přes hnědou košili, mu visel jen přes jedno rameno a tmavé vlasy měl rozcuchané.
„Ah, zdravím vás. Napadlo mě, že tady ještě budete,“ kývl na ni a pousmál se.
„Dobrý večer,“ odvětila a chystala se kolem něj projít dál, protože neměla náladu na mluvení.
Všimla si, že se velitel nadechuje, jakoby se chystal něco říct, když vtom si něco uvědomila. Došlo jí, že jestli je velitelem, bude mít zajisté nějaké pravomoci a ty nebudou malé. Nebo aspoň ne tak malé, aby nemohl něco udělat s tím, aby s Jeremym a Peterem lépe zacházeli. Sice nezapomněla, co po ní Jeremy chtěl – aby se všem velitelům vyhýbala, ale tohle bylo pro jeho dobro, ne-li pro záchranu jeho života. Rozhodla se zkusit štěstí a promluvit s ním.
„Víte,“ začala, nadechla se a obrátila se čelem k němu, „potřebovala bych… totiž… měl byste chvilku čas? Chtěla bych si s vámi o něčem promluvit.“
Najednou ji napadlo, jestli nedělá hloupost. Co když s tím, jak s nimi ostatní zacházeli, souhlasí? Co jestli taky přidal ruku k dílu?
Ale proč by mi potom pomáhal? Proč by se postavil na mou stranu? Přece by pro něj bylo mnohem jednoduší, kdyby mě, pokud by je chtěl dál mučit, vyhodil z mučírny a neotravoval se se mnou.
Drake vypadal překvapeně, ale jen na okamžik.
„Jistě, mám dnes mít noční službu za jednoho strážného, kterému onemocnělo dítě. Je vdovec, takže… klidně pojďte zase zpátky,“ pokynul rukou k vězení.
„Ale nechci vás zdržovat. Vypadáte, že odněkud jedete,“ nejistě zdvihla obočí.
„Musel jsem teď pár dní projíždět okolí, dneska naposledy, takže… Nic se neděje, jen běžte dál,“ pokynul k vězení podruhé.
„Dobře, tak děkuju,“ pousmála se Cara a trochu se jí ulevilo.
Podle všeho se jeho ochota, kterou projevil na hradě, nevytratila. Rozhodla se tedy, že se jí bude snažit využít, jak nejvíce to půjde.
Drake jí přidržel dveře a počkal, až vejde dovnitř. Potom zavřel a ukázal jí rukou směrem k místnosti, v níž předtím zmizel žalářník.


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ellien 09.12.2013, 21:40:01 Odpovědět 
   Ahoj,
pěkná kapitolka. Plná emocí. Jen mi nesedí to s těmi zlámanými žebry. Myslím, že kdyby byl Jeremy skutečně takto zraněný, nebyl by prostě schopen spousty Tebou popsaných pohybů. O ohrožení plic a zhoršeném dýchání nemluvě. :-)
Měj se krásně.
 ze dne 22.12.2013, 23:29:30  
   Anne Leyyd: ahoj,

o těch žebrech máš samozřejmě pravdu, nicméně jsem asi mohla líp popsat, že se jednalo o poslední (volná) žebra, která se léčí v podstatě jen analgetiky podle potřeby a případným stažením obvazem. rozsah pohybu se taky odvozuje od konkrétního člověka, takže zase takový nesmysl to není.

díky Pánu Bohu jsem zlomená žebra neměla, tudíž nemůžu podat více hlubší a autentičtější pohled, tak jsem se snažila držet literatury. ale rozhodně děkuju za připomínku. ještě si k tomu něco najdu a kdyžtak bych to změnila ;-)

měj se moc hezky a díky za komentář i přečtení ;-)
 Šíma 25.11.2013, 13:09:26 Odpovědět 
   Zdravím.

Což takhle ještě 3. část této kapitoly? Jak Cara pořídí u velitele. Pro Jeremyho není současný stav věcí k přežití, stejně tak pro Petera. Mezi námi, ne že by nebyly všechny události uvěřitelné, ale pekelně to natahuješ!!! ;-) Dočetl jsem do konce této části a myslel na to, co bude příště. Naše hrdinka má mnohdy z pekla štěstí, avšak neříká se, že štěstí přeje nejen odvážným, ale i připraveným? Stačí jen jednat a stát si za svým Ovšem pořád musím myslet na to, jaká za to vše bude cena, protože ani v životě není nic zadarmo! Na šotky jsem nekoukal.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 25.11.2013, 14:45:39  
   Anne Leyyd: zdravím a děkuji za publikaci.

no, přesně – původně měla takhle kapitola skončit někde úplně jinde, měla být vcelku spolu s kapitolou 32. jenže vzhledem k tomu, co se bude dít dál, by bylo nemožné to dostat pod 50 stran. čili jsme to na Literu rozdělila do kapitol dvou a zde, bohužel budu muset dělit 4x, takže… :-/

natahování rozhodně není to, co jsem plánovala a nedělám to z principu. pokud se ti to zdá natažené, pak je to proto, že pro celek příběhu je nutné tam dát více věcí, aby to mělo smysl. ale rozhodně plánuju po skončení příběhu udělat rozsáhlou korekturu, takže je možné, že toho spoustu vypustím. jenže momentálně mám určitou představu jak a kam chci příběh směrovat, tudíž všechno, co se stane, má své místo a je tam z nějakého důvodu. jo! a taky – ehm, jsem romantička ;) to asi mluví za vše ;)

sice se snažím o reálnost a uvěřitelnost, ale je mi jasné, že mi to vždycky nevyjde a nepodaří se mi to. ale protože jsi napsal o té uvěřitelnosti až v této části, tak by mě opravdu zajímalo, co ti na tom nereálné přijde, abych to případně mohla přehodnotit a napsat lépe. určitě to znovu nečti a nezkoumej nějak detailně! to ne! vím, že toho máš spoustu. jen třeba jednu věc, kdybys napsal, abych měla představu, víc to neřeš ;) a opravdu pokud můžeš, klidně se do mě opři a upřímně mi napiš, co se ti nelíbilo. nejsem typ, co by se kvůli oprávněné a objektivní kritice naštval. ale samozřejmě jen pokud se ti chce a máš na to čas, jinak to neřeš ;)

díky moc a přeji pěkný den!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Duše ve sklepen...
Nikis
Země Ea - Pouť ...
J.K
Posel smrti IV:...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr