obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915733 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39654 příspěvků, 5807 autorů a 392676 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Drekinie I ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 30.11.2013, 0:37  
 

Byla temná deštivá noc. Silná vichřice narážela do stromů a vlny lesního jezírka nepřestávaly vyskakovat. Druhý oddíl Drekinské armády se v zoufalství pokoušel zabít obrovské monstrum. Tihle vojáci k tomu neměli vhodné podmínky, ani vybavení. Nečekali, že Parniusus, jak se monstrum nazývalo, bude až takhle silný. Jindy by s ním neměli takové problémy, ale celou situaci dost zhoršilo strašlivé počasí, které se znenadání objevilo. Nebyla tu už možnost ústupu. Navíc v tomhle boji ztratili již několik svých lidí a neustále ztráceli další. Někteří začali propadat panice, čímž se vše jen zhoršovalo. Jiní zase ztratili odvahu a raději se někde schovávali nebo utíkali. Tenhle boj byl dopředu prohraný. Hrozilo, že tímhle tempem zničí monstrum komplet celou jednotku. Ale kapitán oddílu, Gibeon, se nechtěl vzdát až do konce. Když došli až takhle daleko a ztratili tolik lidí, nedokázal zavelet na ústup. Věděl, že někteří sami utekli, ale bylo mu to jedno. Ať se zachrání aspoň někdo, ale on neodejde, dokud toho netvora neporazí. Kapitán tady měl několik věrných a oddaných vojáků, kteří by ho nikdy neopustili. Všichni tady bojovali společně. I kapitánův zástupce Gallio věděl, že tohle je možná jejich poslední bitva. Nikomu se nechtělo ale věřit, že jediné monstrum může takhle zřídit celou vojenskou jednotku. Ale vojsko mělo k dispozici pouze meče, tenhle oddíl neměl mnoho zkušeností s magií, proto se mohli spoléhat hlavně na chladné zbraně. Specializovali se na boj z blízka.
Parniusus byl mohutný netvor tyčící se do výšky zhruba deseti metrů. Měl obrovské tlapy s ostrými a velkými drápy, kterými se rozmáchal kolem sebe. Chvilka nepozornosti a opět mohl někdo přijít o život. V tlamě mělo monstrum asi metrové zuby. Není divu, že plno vojáků ztratilo odvahu jen při pohledu na tu bestii. Jak ji jen porazit, říkali si. Obyčejným mečem tuhle stvůru těžko zabijí. Tahle mise byla vhodná spíš pro třetí oddíl, který se specializoval na magické útoky. Se svými dovednostmi by jistě dokázali Parniuse porazit. Jenže nikdo netušil, že tenhle bude stokrát silnější než obvykle Parniusus bývá.
Mezi Gibeonovy věrné vojáky a plně oddané svému oddílu patřila i Ziri. Svého kapitána by vždy poslechla. Zrzavý Gibeon byl pro ni něco jako vzor. Většinou vždycky bojovala v jeho blízkosti. I teď. Nebyl od ní daleko, sledovala jak se usilovně snaží obludu porazit. I ona sama vrážela svůj meč do Parniuse, ale marně. Na něj to nemělo skoro žádné účinky. Každou chvíli přicházeli o další a další vojáky, kteří se stále snažili bojovat, jak jen to šlo. Z celkového počtu sto osmdesáti lidí jich tu zůstalo už jen kolem padesáti, kteří se dosud nevzdávali naděje.
„Taková porážka!“ zařval najednou Gibeon. Jeho hlas přeřval dokonce i silné burácení bouřky. „Už toho mám dost! Jediná šance.... Jediná šance jak ho porazit....“ začal trochu tišit hlas, tak že jej slyšeli jen ti v jeho blízkém okolí. „Musím se dostat k jeho hlavě.“
„Kapitáne! Ale to je naprosto šílené!“ protestoval Gallio.
Ziri se zastavila a sledovala ten rozhovor. Také dobře věděla, že tenhle nápad je bláznovství. Uznala, že je to zřejmě jediná šance zvítězit, ale bylo to dost riskantní.
„Já vím, ale nemám na výběr,“ odpověděl kapitán a otočil se k ostatním, kteří ho mohli slyšet. „Pokud to bude možné, kryjte mě.“
„Ne.... Ne, to nedovolím.“ Ziri přistoupila blíž. „Jestliže je to jediná šance, jak jej porazit, pak půjdu já. Ale nedovolím, abyste tam šel vy, kapitáne!“
„A já zase nedovolím, abych vystavil takovému nebezpečí někoho z mých vojáků.“
„Ale, já...“
„Dost! Už jsem řekl, půjdu já. Vy ostatní mě budete krýt. Je to rozkaz.“ Poslední slovo Gibeon tak zdůraznil a hodil na Ziri přísný pohled, že už raději mlčela a jen přikývla, i když s jeho rozhodnutím silně nesouhlasila. Ale rozkaz je rozkaz a Gibeonovy rozkazy se rozhodla plnit, ať už byly jakékoliv. Smutně se dívala za kapitánem, který se za pomocí dvou dýk snaží vylézt na Parniuse. Přála si, aby se mu to povedlo. On byl jejich jedinou nadějí. Gallio stál pod kapitánem a dával na něj pozor, aby se v pořádku dostal až nahoru několikametrového monstra. Netvor po chvíli zřejmě začal pociťovat drobné záryvy dýk do jeho těla. Začal svýma tlapama máchat okolo a hrozilo, že kapitána shodí dolů, nebo rovnou rozmáčkne. Gallio, Ziri i další vojáci se snažili svými zbraněmi zaměstnat monstrum tak, aby si nevšímalo Gibeona. Ale moc to nepomáhalo.
„Jestli si kapitán nepospíší, tak...“ Ziri nedopověděla. Nechtěla ani myslet na to, co by se mohlo stát.
Kapitán sice málem sletěl dolů, ale podařilo se mu díky dýkám udržet. Chvíli tam tak nehnutě visel, ale brzy pokračoval dál. Už mu toho moc nezbývalo. Byl už skoro až nahoře, u hlavy. Ale i tak měl strach, bál se jestli se mu to nepovede. Naděje mu dodávala odvahu. Věřil, že tuhle misi zvládne. Chtěl pomstít ty vojáky, které nestvůra už zabila. Myslel jen na vítězství. I Gallio začínal věřit, že boj bude konečně u konce. Ale Ziri byla stále v obavách, přeci jen ještě není konec.
Gibeon se dostal k Parniusově tlamě. Spatřil ty jeho obrovské bílé tesáky, které by určitě neměly problém prokousnout jeho tělo. Musel být opatrný. Dýky nechal zabodlé v netvorově krku a vytáhl svůj meč, který měl za pasem. Napřáhl se a chystal se udeřit netvorovi poslední ránu. Když v tom monstrum sebou pořádně škublo, Gibeon ztratil rovnováhu a začal se řítit dolů. Ale nedopadl. Nestvůra byla rozmáchnutá jednou tlapou, na kterou se Gibeon právě hnal. Všichni se zatajeným dechem pozorovali, jak se jejich kapitán nabodl celým tělem na drápy monstra, jež měli zabít.
Parniusus odhodil zkrvaveného Gibeona na zem. Kapitán druhého oddílu byl mrtvý. Jeho vojáci se seběhli kolem něj.
„Kapitáne! Kapitáne!“ volali všichni okolo. „Kapitáne!!!“
Teď, když ztratili svého vůdce a s ním i poslední jejich naději, byli naprosto bezradní. Nevěděli co dělat. Měli tu ale ještě kapitánova zástupce. Gallio se rychle rozhodl. Zavelel na ústup, nechtěl ztratit ještě další lidi. Většina byla za tenhle rozkaz ráda a poslušně se začali stahovat. Ale bylo tu pár těch, kterým na Gibeonovi hodně záleželo a nechtěli se za žádnou cenu vzdát. Galliův rozkaz jim byl jedno, jakmile ztratili kapitána, na ničem jim už nezáleželo. Rozdělili se tedy na dvě skupinky – na ty, co se rozhodli zůstat a ty, co raději zbaběle utíkali. Ti co zůstali, věděli moc dobře, do čeho jdou a že je velmi pravděpodobné, že nepřežijí. Nebyl čas zabývat se mrtvým kapitánem, museli pohotově jednat.
Ziri se rozhodla. Dokončí to, co kapitán začal. Pomstí jeho i všechny ostatní, kteří padli. Otočila se k ostatním, co zůstali. I když chtěli zůstat, nikdo z nich bez kapitána nevěděl, co by měl dělat. Potřebovali někoho, kdo by je vedl. „Poslouchejte, všichni! Uděláme to, co chtěl náš kapitán! Teď na to monstrum polezu já a zabiju ho! Pomstíme kapitána! Nedopustím naši porážku!“ Tato slova dodala zbytku oddílu trochu naděje.
Gallio jen zavrtěl hlavou nad těmi blázny, co se o tohle chtějí znovu pokusit. Věděl už od začátku, že to nebude mít úspěch, jen si to nechtěl přiznat. Kapitánovi věřil a doufal, že to dokáže. Ale pokud to nedokázal někdo jako byl Gibeon, tak to nemůže dokázat už nikdo. Ve svých úvahách přestal dávat pozor na okolí, a to byla velká chyba. Příliš pozdě zpozoroval, že se na něj řítí tlapa netvora. A přes prudký déšť neslyšel ani varovné hlasy vojáků. Gallio nestihl už ani vytáhnout meč nebo utéct. Skončil rozplácnutý pod Parniusovou nohou. Ti zbabělí vojáci, kteří se předtím dali na ústup, se teď zděšeně rozprchli co nejdál od všeho dění. Chtěli se dostat na základnu a podat hlášení generálovi i ostatním čtyřem oddílům. Přišli najednou o kapitána i jeho zástupce! Co teď jen bude s jejich oddílem?
Ziri i ostatní byli ještě naštvanější. Tohle se nemělo stát! Chystala se na výstup, když v tom ucítila na svém rameni něčí ruku. Otočila se a spatřila hubeného černovlasého vojáka, jehož neznala. Přeci jen jich bylo v oddíle tolik, že nemohla znát každého.
„To bude dobré,“ pravil. „Věřím ti. My všichni ti věříme. Tak, pojďme to skončit. Pomůžu ti.“ Vojákovi mohlo být kolem osmnácti let, byl ještě mladší než Ziri. Ta jen na jeho nabídku přikývla a popošla ještě blíž k monstru, kterého se chytila a chtěla začít lézt. Ještě se ale nakonec otočila k vojákovi a zeptala se na jeho jméno. Zjistila, že se jmenuje Hamoth. Zatímco se Ziri chystala na dokončení mise, začal dávat Hamoth rozkazy ostatním vojákům. Teď jim to totiž už musí vyjít.
Rozhodnutá a vedená pomstou se Ziri pomalu škrábala nahoru. Neměla žádnou dýku, a pomáhat si mečem moc nešlo. Proto se spoléhala jen na své horolezecké schopnosti. Snažila se na netvorovi udržet jen pomocí síly a zarývání svých prstů do jeho těla. Příšera sebou smýkala, takže udržet se na ní nebylo nic lehkého, ale Ziri se nehodlala pustit. Nechtěla skončit jako kapitán a další. Pomalu stoupala čím dál výš. Podařilo se jí dostat se až na místo, kde Gibeon zanechal své dvě dýky. Jednu z nich vytáhla z Parniusova krku a zasunula za svůj pas. Tu druhou využila, aby se za ni mohla zachytit a vytáhnout se do netvorovy tlamy. Musela si dávat dobrý pozor na ty jeho tesáky – jeden špatný pohyb a mohla by jimi být probodnuta.
Tak a teď to rychle skončit, pomyslela si.
Neměla zaváhat, Parniusus sebou tak prudce trhl, až Ziri spadla. Naštěstí byla v jeho tlamě, takže nevypadla až úplně dolů. Zase se pomalu postavila na nohy a pozdvihla svůj meč. Natočila ho čepelí svisle dolů a bez váhání pořádně zabodla do příšery. Monstrum vydalo ohlušující řev a začalo sebou škubat. Ziri měla co dělat, aby nevypadla. Meč opět vytáhla a znovu a znovu zabodávala. Nepřestala, dokud se Parniusus nezřítil v bolestech na zem. Tam se na něj vrhli ostatní vojáci a mstili se za mrtvé přátele. Parniusus byl konečně poražen.
Vyčerpaná Ziri, potřísněná netvorovou krví, se vydala na místo, kde předtím dopadlo kapitánovo tělo. Za sílicího deště se sesunula vedle něj. Už nebyla schopna cokoliv udělat, zabila monstrum a tím všechny pomstila. Jenže to nestačilo, necítila klid v srdci. Bez kapitána a jeho zástupce... co teď bude? Už nevnímala okolí, teď jí bylo vše jedno. Neslyšela ani hlasy zbylých vojáků, kteří na ni volali a pak se pomalu vydávali pryč z lesa. Jen Hamoth zůstal. Popošel blíž a stál nehnutě pár metrů od Ziri a kapitána.
„Ziri...“ zašeptal a dál postával na místě.
Nevěděla, kolik času uplynulo; jak dlouho tam tak klečela. Ale začínalo svítat a s východem Slunce ustával i déšť. Když přestalo pršet úplně, Ziri vstala. Nebyla už od krvi, kterou smyl déšť, teď byla špinavá od bláta, ve kterém klečením strávila celkem dlouhou dobu. Se smutnou tváří se otočila. Hamoth byl jediný žijící voják, kterého spatřila.
„Půjdeme?“ zeptal se Hamoth opatrně.
Ziri přikývla. Rozhodli se, že s sebou na základnu vezmou těla kapitána Gibeona a zástupce Gallia. Nedalo se nic dělat, Ziri bez nich nikam jít nechtěla. Na základně Drekinské armády už všichni jistě ví, co se stalo. Všichni přeživší se již vrátili – určitě o tom stačili informovat generála a ostatní oddíly. Ziri s Hamothem se podivili, že sem zatím nikdo ze základny nepřišel. Ale vždyť to bylo jedno – misi splnili, i když s tak obrovskými ztrátami. Už to vidí na pořádný nábor nováčků. Ale kde teď vezmou nějakého vhodného kapitána?
„Já... končím. U armády,“ prohodila Ziri v průběhu cesty.
Hamoth se zastavil. „To snad... Jsi si jistá?“
„Jsem. Já... opravdu už dál takhle nemůžu...“
Po zbytek cesty už spolu raději nepromluvili ani slovo.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.11.2013, 0:37:23 Odpovědět 
   Zdravím.

Omlouvám se za prodlení v publikaci... Po pravdě jsem chtěl tento text předhodit kolegům, kteří jsou v tomto oboru zdatnější (kupříkladu Ekyelka), ale protože každý z redaktorů bojuje s volným časem po svém, rozhodl jsem se, že tento text "vystřelím"...

Prosím, nechci Tě urazit, ale tento textík vyznívá dost začátečnicky a třeba Tvé sérii "Ve znamení kordu" nesahá ani po kolena. Možná jde o jeden ze Tvých prvních textů, možná jde o prvotní skicu, která ještě nebyla převedena "k dokonalosti" (tedy řádně opečována). Tak trochu mi připadá, jako bys byla česky píšící autorka, která žije někde v zahraničí, ale toto je nejspíše jen mé zdání (viz jistý boj s rodnou řečí, kupříkladu proto, že máš matku či otce z jiné země). Ale dost už... Popojedem.

Představ si to. Desetimetrové monstrum... Příšera, na kterou narazí naše jednotka o počtu sto osmdesáti členů. To je docela dost. I deset metrů na výšku je dost - a to nepočítám váhu toho drobka, určitě váží i několik desítek tun. Nemám jen představu jak asi vypadá, spíše jako drak? Nebo jako nějaký hybrid s ocasem a čtyřma nohama? Má dračí tlamu, nebo spíše psí a podobně? Chtělo by to více detailů, aby si čtenář mohl udělat nějaký obrázek. Na jedné straně máme příšeru a na druhé vojenský oddíl s velitelem, boj může začít...

Samotná bitva působí docela chaoticky. Ono možná takto chaoticky opravdu probíhala, byť se toto může zdát až komické, určitě při tom umírali lidé, kteří měli vzhledem k příšeře docela nepatrnou výšku a hmotnost, museli lítat všude kolem, pokud nebyli rovnou zašlápnuti či rozmačkáni. Kámen úrazu popisu celého zápasu bude nejspíše v tom, že si tuto bitvu nedovedeš představit ani Ty sama (jako autorka) před svým vnitřním zrakem. Ono přepsání celé události na papír je už další věc... Zkus se vžít do příšery a zároveň i do oněch vojáků. Ta příšera nejspíš nebyla úplně blbá, nejspíš měla (minimálně) rozum nějakého chytřejšího zvířete. Takže nejen lidé, ale i ona (třeba i omezeně) uměla taktizovat a překvapovat naše hrdiny, kteří se ji snažili (stůj co stůj) zabít - ať už to stojí co chce... Navzdory všemu se jedné osobě (naší hrdince) podařilo příšeru přeci jen porazit (a to po vzoru velitelova příkladu). Vlézt jí do tlamy a probodnout ji hlavu zespodu (či zevnitř), to chce opravdu notnou dávku odvahy a sebezapření. Ona uvěřitelnosti zde krapet skřípe, ale v rámci daného žánru... Čistému vše čisté...

Další vadou na kráse jsou dialogy. Působí až komicky. Přeci jen. Náš velitel měl své rozkazy. Měl své nástupce a určitě tam musely být (v posloupnosti velení) i další podřízení, kteří by mohli převzít velení nad zbytkem oddílu. Ono, na jedné straně (díky chaosu se není co divit) není rozdělení přeživších do dvou skupin nečekané, stáli proti obludě, kterou nebylo lehké porazit (napadá mne slovní spojení - mission impossible). Na nějaké rozkecávání se zde nejspíše nebyl čas... Vteřiny utíkali a lidé umírali. Ano, rozhovory v tomto příběhu se mi zdají být trochu klišátkové - napsané na efekt, aby působily na čtenáře právě tak, jak působí. Podobné příklady můžeme vidět všude kolem sebe - ve filmech či knihách - bez ohledu na žánr, ať už dané repliky vyznívají jakkoliv, nejspíše se i ostatní autoři drží onoho rčení: "účel světí prostředky" a když to funguje jinde, proč toto nepoužít i tady? Opět pomůže vcítění se do příběhových postav...

Uvěřitelnost zde musí hrát hlavní roli. Proč vlastně došlo k tomuto boji? Jakou hrozbu tato příšera (a další jí podobné) pro naše hrdiny představovala? Hodila jsi své čtenáře do příběhu, hrubým perem vykreslila atmosféru a tradá... Jdeme na příšery! Mezi námi, pokoušel jsem se to celé v duchu představit a vyšlo mi jediné - kdybych tam byl - mezi vojáky - nejspíš bych byl prvním, kdo by myslel na to, jak co nejrychleji utéci a zachránit si alespoň zdravou kůži (polní soud a další kázeňské věci bych bral v potaz až později).

Abych toto příliš neokecával. Text působí nedotaženě, chaoticky, je vyloženě nedopilovaný, zasloužil by si větší opečování (pohrát si s popisy, dějem i dialogy, aby byla celá událost blíže ke čtenářům). Já to příliš nebaštil, ale uvidíme, co řeknou další čtenáři. Pozor také na práci šotků překlepníčků, ať už jde o gramatické nedostatky, tak o slovosled (i vlastní stylistiku). Ale nebudu se k tomuto vyjadřovat, už tak je můj komentář trochu dlouhý (více než obvykle). Pomůže čtení nahlas, popřípadě hodně pozorné pročtení, další pár očí navíc (betareader) - čím více, tím lépe, a také kontrola pravopisu... A hlavně, vědět o čem píšeš a jakou formou chceš vše (o čem píšeš) přednést svým čtenářům... A vo tom to je! ;-)

Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
Taková normální...
Radher
NATTY - 1. kapi...
Lillian Bann
Temný zvuk
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Ježeček
Lara
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr