obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915053 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38954 příspěvků, 5685 autorů a 387173 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Slučák po pěti letech ::

 autor Lucy Straw publikováno: 28.11.2013, 14:47  
Monika se na gymnáziu zamilovala do svého spolužáka. Snaha dát se s ním dohromady skončila fiaskem. Po pěti letech od maturity je čeká setkání na třídním srazu. Jak se k němu oba postaví?
 

Po pěti letech od předání maturitního vysvědčení se konečně sejdeme ve skoro původním počtu. Už dva měsíce dopředu jsem se na to setkání těšila jak malá. Když jsem se dozvěděla, že možnou účast potvrdila i jedna pro mě stále velice důležitá osoba, byla jsem v sedmém nebi. Neviděla jsem HO takovou dobu. Jak bude vypadat, co bude mít na sobě, všimne si mě, pozdraví mě, jak se bude tvářit? Takové a jiné jim podobné otázky se mi míhaly hlavou. Nedokázala jsem od té doby myslet na nic jiného, než na to, že si ten večer náležitě užiju. Při pomyšlení na NĚJ jsem vždycky měla zvláštní pocit. Poslední dobou jsem na NĚJ moc nepomyslela, protože je to už hodně dlouho, co jsme spolu mluvili a taky jsem potkala svou druhou velkou lásku, se kterou jsem už skoro šest let. Říká se, že první láska přetrvává navěky. Teď tomu věřím. ON byl moje první velká láska v tom smyslu, že jsem se do NĚJ zamilovala až po uši. Drželo se mě to skoro tři roky. Bohužel mé city nebyly opětovány způsobem, který jsem si z hloubi duše přála a tak zamilovanost a láska k NĚMU upadaly a upadaly. Poté, co Iveta napsala na Facebook, že ON potvrdil možnou účast, začalo to nanovo. Myslím na něj, i kdybych neměla. Co se stane, až ho uvidím?

ON na mě samozřejmě takhle nemyslí. Určitě na mě zcela zapomněl. Zapomněl, že existuju, protože od té doby mi od něj nepřišla ani jediná SMS. Já JEHO číslo vymazala ze svého mobilu. Zapomněl na to, jak MU moje kamarádky řekly, že jsem do NĚHO blázen. Zapomněl na to, jak jsem se na NĚJ dívala, jak se na NĚJ usmívala, jak jsem s NÍM mluvila. Prostě na všechno. Nebo ne?

K myšlenkám na NĚJ mi také dopomohla sentimentální nálada a návrat pomocí mého smutného a provzdychaného deníku, se kterým jsem se posunula o pár let zpátky a prožila svou lásku i zklamání znovu. Jak jsem byla tenkrát bláhová a pitomá. Možná kdybych se tak nestyděla a nebála, mohlo dopadnout všechno jinak. A co kdyby to dopadlo stejně tak i tak? To už se nikdy nedozvím. Můžu jen doufat a očekávat, že se teď něco stane. Ale proč něco očekávám?

Je tu den D. Už od rána jsem nervózní jako kdybych měla jít na státní zkoušku a neuměla ani slovíčko. Duševně se připravuju hned, jak jsem došla z práce domů. Je pozdní odpoledne a nejvyšší čas se jít připravit. Koupila jsem si krásné šaty a k tomu střevíčky na podpatku. V zrcadle se prohlížím, jak mi to sekne. Přidám módní doplňky, jako jsou náušnice, řetízek a náramek. Hodinky, u kterých jsem si nechala vyměnit baterku, si připnu na úzké předloktí. Lehce se nalíčím, urovnám svůj nový střih, který mi vytvořila předešlý den moje kadeřnice a můžu jít. Nasadím svůj optimistický a pozitivní výraz a úsměv a vyrážím vstříc začínajícímu pátečnímu večeru. Nohy se mi celou cestu klepou nervozitou, že mám občas obavy, zda přijdu včas, než se zábava pořádně rozproudí. Nakonec dopadne cesta dobře a já stojím před vchodem.

Chvíli tam jen tak stojím a odhodlávám se jít dál. Nevidím dovnitř, tudíž nevím, kdo už je uvnitř a kdo bude čekat za pár minut před dveřmi jako já. Zadívám se do kabelky na čas, a zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych aspoň trošku ztlumila tlukot bušícího srdce.

„Moniko, to jsi ty?“, ozve se za mnou cvrlikavým hlasem, který bych bezpečně poznala kdekoliv. Olga. Otočím se a jí div nevypadnou oči z důlků.
„Páni“, vydechne nadšeně: „Tobě to dneska teda sluší!“ Usměju se a v tu ránu ze mě padá nervozita.
„Ty nezaostáváš ani o minutu, děvče“, řeknu a obejmeme se. Opodál stojí Klára, se kterou se také obejmu. Společně všichni tři vejdeme do podniku.

U stolů již sedí Norbert, Roman, Marta, Uršula, Renáta, Beáta, Kamil, Nina a pár lidí, které neznám. Když vzhlédnou na nově příchozí, což jsme my tři, tak se jim rozlije úsměv na rtech a začíná velká vstávačka a objímačka. Poté, co se uklidní atmosféra, přisedneme si k nim ke stolu a objednáme si pití. Každý má spoustu nových zážitků a zajímavostí, že nevím koho dřív poslouchat. Postupně přicházejí i učitelé, další spolužáci a jejich kámoši. Všichni jsou fajn, ale já netrpělivě čekám, až přijde ON. Co když se těším zbytečně a on se na to vykašle? Růženka si na mně všimne, že jsem nějaká neposedná a očima se mě táže, co se děje. Zavrtím hlavou, že nic, že je vše ok. Přemítám, jestli to na mě poznala. Jestli někdo vůbec poznal, z těch co věděli, že jsem byla do NĚHO zakoukaná, že se se mnou něco děje.

Pokud někdo přemýšlel o dramatičnosti a překvapení v jednom, tak jedině ON a Robert. Robert vešel jako první a ON za ním. V náruči měl kytici červených růží. Pro koho to může být? Byla moje první otázka. A tajně jsem doufala, že je dostanu právě já. Ale ON pokývnutím hlavy pozdravil všechny okolo a šel k číšníkovi. U něj si vyžádal vázu a růže dal do vody. Prozatím je nikomu nedal. Podivné. Široko daleko nikde nebylo místo a tak chvíli postál u našeho stolu. Očima se na jednu malinkou chvíli zastavil i u mě. Visela jsem na NĚM pohledem celou dobu a hypnotizovala HO. Když se naše oči střetly, pousmál se na mě, tak jak to umí jen ON a já MU úsměv oplatila. Nevím, jestli jsem nejednala moc odvážně, ale rychle uhnul pohledem a tváře se MU trošičku začervenaly. Zbrkle hledal místo k sezení. Pak už jsem na NĚJ neviděla.

Mimochodem tu kromě pití a jídla byla možnost tancovat. Když už jsme měli v sobě nějaký ten alkohol a byli docela v náladě, ti nejodvážnější vyšli na parket. Šla jsem taky. Přišla jsem si užít, tak do sytosti. Pouštěly rychlé písničky, takže se dalo trsat, co hrdlo ráčí. V zápalu zábavy a tance jsem očima náhodou spočinula na NĚM, jenž seděl opodál u stolečku a živě diskutoval s Robertem a Norbertem. Jako by můj pohled vycítil a podíval se mým směrem. Nahrnulo se mi horko do hlavy a rychle jsem uhnula. Dělala jsem jako by nic. Ale cítila jsem JEHO pohled na mém těle.

Celý večer se neodvážil ke mně přiblížit a říct mi ahoj. Tak jsem si řekla, že vezmu osud do svých rukou. Když nejde Mohamed k hoře, musí jít hora za Mohamedem. Tento večer mi stojí za to, abych se odvážila promluvit s ním pár slov. I kdybych se měla ztrapnit. Nechala jsem holky na parketu a vydala se k jejich stolku. Mezitím Robert odešel a bylo tam volné místo k sezení. Jako kdyby čekalo na mě. Sedla jsem si k nim a podívala se na Norberta a koutkem oka na NĚJ. Lidé o mně říkají, že vyzařuji sympatičnost, pozitivní energii a že se cítí příjemně v mé společnosti. Jsem si toho vědoma už dávno a rozhodla jsem se v tento osudný okamžik toho náležitě využít. Pousmála jsem se na ně.
„Ahoj“, řekla jsem něžným hlasem. „Jak se máte kluci?“ V duchu jsem si nadávala za tak pitomou otázku. Norbert mi odpověděl, že dobře a ON mi stále uhýbal očima. Nestojím MU ani za to, aby se na mě podíval.
„Ahoj“, zamumlal, že MU bylo stěží rozumět. Vnitřně jsem se naštvala. Budu ho ignorovat. S Norbertem jsme se dali do řeči a zavzpomínali na staré časy. ON se chvílemi debaty zúčastnil. Pak k nám vlítnul Robert a vyžadoval, aby hned TEĎ s ním Norbert šel.

Ocitli jsme se na okamžik sami. Pohlédla jsem na něj a podotkla, že je škoda, že skončil s medicínou, že by z něj byl výborný doktor. Podíval se mi do očí a řekl: „Zjistil jsem, že to pro mě není perspektivní. Rozhodl jsem se lidem pomoci jinak.“
Přitakala jsem, že mu rozumím. „Duchovní stránka je také důležitá, jako ta fyzická. Obdivuji tě“, dodala jsem nesměle. Usmál se na mě.
„Chceš něco k pití?“, zeptal se mě.
„Ne, díky. Moje pití se někde toulá“, vysvětlila jsem mu. Začali hrát pomalou písničku. Tak holka, vezmi příležitost za pačesy a už ji nepusť. Zeptala jsem se s nadějí v hlase: „Zatancuješ si se mnou?“ Nenechal mě ve štychu.

Vzal mě za ruku. Páni, já se HO vlastně nikdy pořádně nedotýkala. Ve škole jsme se možná při nějaké hře drželi za ruku, ale to bylo výjimečně. Je to příjemné. Má teplou a hebkou dlaň. Cítím se jako ve snu. Kéž by ten sen nikdy neskončil. Do reality mě vrátí moje spolužačky, které si všimnou, že jsme spolu na parketu. Iveta se na mě šklebí, stejně tak Nina. Nic se přece neděje. Jdeme si jenom zatancovat. Pravou ruku mi jemně vloží do své levé, a druhou mě vezme kolem pasu. Už jsem zapomněla jak je vysoký a štíhlý. Zvednu hlavu a zadívám se na něj. Naše oči se znovu střetnou. V jeho očích si všimnu jiskřiček. Má tak krásné oči. Vždycky jsem letěla na modré oči. Hodili bychom se k sobě, bleskne mi hlavou. Jako by telepaticky vycítil, na co myslím a rozhodl se odvést pozornost. Rozpovídá se a já jsem v sedmém nebi. Vždycky z něj vyzařovala inteligence. Byla všude. V JEHO výrazu, v JEHO gestech, v JEHO mimice. Všude. Nemusel by ani promluvit, abych poznala, že není takový ten puberťák, co se honí za každou sukní, kašle na učení a neumí slušně mluvit. On měl všechno, po čem jsem toužila. Akorát mi nedal své srdce.

Napětí povolilo a my se spolu bavili jako staří známí a to jsme se tolik let neviděli. Písničky mi hrály do karet, samé pomalé ploužáky, mohla jsem si vychutnat JEHO přítomnost. Naše „flirtování“ utnul vyhlášený přípitek. Robert a Norbert se chopili příležitosti a předvedli krásnou a dojemnou řeč o tom, jak jsme se tu ve zdraví a radosti sešli, že jsme jako třída spolu leccos zažili, na což do smrti nikdo nikdy nezapomene a že se těší na příští setkání. Měla jsem slzy v očích, jako když měli členové vědecké rady proslov na mojí promoci. Zamrkala jsem, abych neuronila slzu. ON stál opodál a bylo na NĚM vidět, že je také dojatý. Poté jsme si všichni přiťukli, objali a dál se bavili jako by to byl náš poslední večer. Noc teprve začínala.

Očima jsem HO chtěla opět vyhledat, ale zmizel mi z dohledu. Řekla jsem si, že tomu nechám volný průběh. Dostávalo se mi víc, než jsem původně očekávala, za což jsem velmi vděčná a budu na to ráda vzpomínat. Šla jsem na čerstvý vzduch. Podzimní večer už nebyl tak horký jako v létě. Opřela jsem se o zeď a pohlédla na oblohu. Tmavě modrá obloha bez jediného mráčku a na ní spousta hvězd. Taková romantika a já jsem smutná. Proč? Mám přece Martina. A tajně toužím po JEHO pozornosti. Jsem blázen. Proč mě tak přitahuje na NĚJ pořád myslet? Je to jen tenhle večer a pak už HO zase na dlouhou dobu neuvidím. Tak proč se chovám jak malá holka? Zatracuji všechno, na čem mi záleží. Co se to se mnou děje? Raději to zapiju, pomyslím si a chystám se jít dovnitř.

V tom mi vstoupí do cesty ON. Kolena se mi podlomí a já tam stojím jak dřevo. Nervózně se pousměji. Úsměv mi oplatí. Poodstoupím zpátky a ON se opře vedle mě.
„Docela jsem si oddychl“, spustí. „Když jsem tě uvnitř neviděl, myslel jsem, že jsi odešla.“
„To ne“, začnu už uvolněně: „jen jsem chtěla jít na chvíli na čerstvý vzduch.“ Chápavě pokývne hlavou a obrátí se na mě.
„Víš, pro koho jsem přinesl ty růže?“, zeptá se mě. Zavrtím hlavou a visím MU na rtech. Zpod zad vytáhne pugét růží a podá mi je.
„Jsou pro tebe“. Rozbuší se mi srdce.
Ztěžka polknu: „Proč?“
Dá mi růže do ruky: „Plánoval jsem, že je dám holce, která mě dneska nejvíce mile překvapí a vyhrála jsi TY“. Skloním se nad nimi a nasaju jejich vůni.
„Děkuju. To mě potěšilo.“
„Nemáš zač. Zasloužíš si to.“

Chvíli tam jen tak sedíme a koukáme na hvězdy. Navrhne mi, jestli se nechci na chvíli jít projít. Souhlasím. Květiny mi odnese zpátky dovnitř, ponoří je do vázy s vodou, aby nezvadly, a nabídne mi rámě. Pobaveně jej přijmu. Cítím se jako princezna.

Moc nevnímám, co mi říká, protože si neustále přehrávám JEHO slova, že jsem HO nejvíc překvapila já. Proč tak najednou? Má výčitky svědomí z toho, co bylo mezi námi na gymplu? Má výčitky svědomí, že mě odmítl a teď toho lituje? Chce mi to tímhle způsobem vynahradit?

Na konci chodníku se zastavíme. Otočí se na mě a zadívá se mi do očí. Páni, zase panikařím.
„Moni, ty víš, že jsi vždycky byla prima holka, řekl jsem ti to tenkrát a říkám to i dnes.“ Nevěřím svým vlastním uším. „A dneska jsi k tomu všemu ještě překrásná. Když jsem tě spatřil, úplně mi to vyrazilo dech. Je na tobě vidět jak jsi zkrásněla, zmoudřela a dospěla. Jsem v šoku. Nečekal jsem to. Omlouvám se, že jsem byl tenkrát hloupý…“
„Myslím, že nebyl, každý jsme šli jinou cestou. V tom jsi měl pravdu. Měla jsem si najít někoho mému srdci bližšího, a to se stalo, ale první láska bude vždycky ta nejbližší.“
Smutně se na mě podívá: „Slyšel jsem, že máš přítele už šest let“.
Sklopím oči: „Ano to mám. Ale je to něco jiného. Víš, do tebe jsem byla hodně zamilovaná…“, zvednu oči: „ a bylo to poprvé, co jsem tohle k někomu cítila. Na to se nezapomíná. A taky mě to dost ranilo. Ta tvoje odpověď…“ Odmlčím se. Zvedne ruku a pohladí mě po tváři.
„Já vím, všiml jsem si toho potom. Nechtěl jsem tě takhle trápit, a proto jsem se ve třeťáku rozhodl odjet pryč. Nesnesl jsem pomyšlení, že někomu ubližuji. Já to tak necítil, ale potěšilo mě to… Proto jsi nejela na tu vodu ve druháku? Kvůli mně? Abych ti nebyl na očích?“
Pozvednu koutky úst: „Možná…Ale pak jsem se zamilovala podruhé, aspoň jsem si to myslela, ale poslední dobou jsem zmatená a nevím, co vlastně k Martinovi cítím.“ Zastrčí mi pramínek vlasů za ucho. Má tak příjemný dotek.
Nadechne se a opatrně se zeptá: „A víš, co cítíš ke mně?“ Tváře mi zčervenají. Kolikrát jsem si v duchu představovala, co bych odpověděla, kdyby k takovéto situaci došlo. A teď najednou nevím, co odpovědět. Nervózně polknu. Vezme do rukou můj obličej a skloní se nade mnou.
„Nemusíš nic říkat, poznal jsem to na tvých očích.“
Přiblíží se svými rty k mým a něžně, zlehka mě políbí, jako by se bál mojí reakce. Zavřu oči. Chci si tento okamžik vrýt do paměti na zbytek svého života. Má tak hebké rty. Mým tělem projede blesk, až mě zamrazí. Páni, tohle jsem dlouho necítila. Svými rty se pomalu oddálí a vychutnává si ten okamžik, který asi navždy změní naše životy, spolu se mnou. Cítím na tváři JEHO horký dech.
Nakloní se k mému uchu a zašeptá mi do něj: „Mám tě rád!“
Nohy se mi podlomí. Ztrácím pevnou půdu pod nohama. Rukama mě obejme a přitiskne ke SVÉMU hrudníku. Cítím JEHO bušící srdce. Tak se mi to nezdá. Je to pravda. Jak dlouho jsem čekala na ta tři slova. Srdce mi také hlasitě buší. Okolo žaludku mi lítají motýlci. Zažívám to znovu. Znovu se do toho propadám, i když jsem si přísahala, že na NĚJ zapomenu. Chtěla jsem, aby ON litoval, že mě nechtěl, aby trpěl a měl výčitky svědomí, že přišel o takovou skvělou holku, jakou jsem já. Ale dnes je všechno jinak. Odpustila bych MU cokoli. Pořád mám ten samý pocit jako tenkrát ve škole. Stále HO mám ráda. A nemůžu srdci a hlavě poručit, aby přestaly. Aby HO už nechaly být.

Ustaraně se mi zadívá do očí. Mám v nich slzy. Slzy štěstí a radosti.
„Jsi v pořádku?“
Horlivě přikývnu. Přivřu oči a po tváři mi skápne slza. Lehce ji palcem setře.
„Nechtěl jsem tě zaskočit“, omlouvá se mi a stále mě drží v náruči.
„Ne, to je dobrý. Jsem dojatá. Nečekala jsem, že se něco takového stane.“ Vezme mě za ruku a hlavou kývne směrem k lavičce. Sedneme si a já se na NĚJ otočím. Láskyplně můj pohled opětuje.
„Za ty roky jsem pochopil, co je v životě opravdu důležité. A bez lásky to nejde. Naučil jsem se vnímat detaily. A bez detailů nelze vidět celek. Pochopil jsem, že jsem propásl velkou šanci utvořit si život, jaký jsem vždycky chtěl mít, ale nikdy jsem si to nepřiznal. A když jsem tě potkal v té Praze, začal jsem o tom přemýšlet. Zdála ses mi šťastná a vyzařovala z tebe taková pozitivní energie, že jsem si řekl, že s tím musím něco udělat. Ale neměl jsem odvahu. Neměl jsem odvahu, abych ti napsal, něco udělal. Ale dneska jsi mi tu odvahu dala. Nemohl jsem ani dospat. Byl jsem v očekávání a jsem rád, že jsem tady. Původně jsem nechtěl ani přijít, bál jsem se.“ Stisknu MU ruku.
„U mě to bylo naopak. Těšila jsem se, že tě konečně uvidím. Tak dlouho jsem tě neviděla. Přemýšlela jsem o tom, jak se asi máš, co děláš. Byla jsem nervózní. Říkala jsem si, že mě možná ani nepozdravíš, natož aby ses se mnou bavil. Jsem potěšilá.“ Usměju se. ON můj úsměv opětuje.
„Ne nejsi. Jsi bezvadná holka.“ Do tváří se mi rozlije červeň. Už zase. Cítím se jako puberťačka, která zažívá první lásku. Ale ON moje první láska byl a vždycky bude.

Podívá se na hodinky. „Asi bychom měli jít, ostatní se budou strachovat, kde jsme. Aby nevzniklo nějaké podezření.“
Zvednu se: „Myslíš, že si toho všimnou? Jsou tak zaneprázdnění, že určitě ne.“ Ale v duchu si přemítám náš tanec a to, jak si toho holky všimly. Jestli budou mít nějaké narážky, tak uvidí. Nic jim stejně neřeknu. To je jen naše věc.

Vezme mě něžně za ruku a políbí mi ji. Jaký to gentleman.
„Tak pojď moje princezno.“ Opravdu řekl moje princezno?! Je to takový romantik. Srdce se mi štěstím zatetelilo a v hlavě mi nastal ještě větší zmatek, než který jsem měla na začátku srazu. Zpátky mezi ostatní se mi vůbec nechtělo. Nejraději bych zůstala zbytek noci s NÍM a povídala si s ním o smyslu života a lásce. Každý krok byl těžší a těžší, čím víc jsme se blížili k místu naší třídní slučky. Před vchodem mi dal letmou pusu na tvář a vstoupil jako první. Na JEHO úsměv nikdy nezapomenu. Je v něm něco tajemného a laskavého. Pokoušela jsem se na sobě nedávat nic znát, ale Iveta to na mně poznala. Na záchodě se mnou zapředla vyzvídací rozhovor.
„Tys byla s Erikem venku?“
Začervenám se: „Jo byla.“
„A co tak najednou?“
Pokrčím rameny: „Prostě si chtěl popovídat. Zavzpomínat na starý časy a tak.“ Iveta se na mě spiklenecky pousměje.
„Chováš se nějak jinak. Stalo se něco?“ Horlivě zavrtím hlavou. Nic jí neřeknu. Je to moje tajemství.
„Nestalo. To se ti zdá. Jsem šťastná, že jsme se všichni takhle sešli.“
„Já taky,“ obejme mě.
Zbytek večera už probíhal uvolněně. Aspoň podle mého mínění. Zábrany byly překonány. Užili jsme si zábavy, že se nikomu nechtělo jít domů. Postupně spolužáci odpadávali a odcházeli domů. ON se na mě koutkem oka díval a z JEHO pohledu byl poznat ten obdiv, jakým si mě cení. Pokaždé mi z toho hučelo v uších. Nespouštěl ze mě oči. Odcházela jsem mezi posledníma. ON taky. Nepozorovaně jsem si vzala růže, s láskou k nim přičichla a vyklouzla jsem ven do začátku nového dne. Za pár hodin bude svítat. Ranní slunce probudí k životu vše spící, a možná taky něco jiného.

Pomalu jsem se loudala náměstím domů. Růže jsem nesla v náruči. Každou chvíli jsem se zastavila, abych jejich vůni mohla vstřebat každým nádechem. Kolemjdoucí, kdyby nějací byli, by si mysleli, že jsem blázen. A co když jsem? Život je přece krásný. Někdo mi zakryl oči. Ten dotek bych poznala i za padesát let. ON! Otočila jsem se k NĚMU a vpadla MU nechtěně do náruče.
„Nemůžu tě nechat jen tak odejít“, vdechnul mi do vlasů. Zavřu oči a vnímám JEHO blízkost.
„Třeba není jiná možnost“, řeknu.
Stáhne se: „Vždycky je jiná možnost. Vím, trvalo mi sedm let, než jsem na to přišel. Ale chci tě požádat o druhou šanci.“ Neříkám nic.
Nakloní se nade mnou: „Dáš mi ještě šanci to všechno napravit?“ Uhnu očima. Co mám dělat?
„Kdybych byla sama, všechno by bylo o dost snazší. Kdybych byla sama, tak bych ti řekla, že jsem celou tu dobu čekala jenom na tebe. Ale…“ Zadrhne se mi hlas. Nechci, aby poznal, že jsem roztřesená.
„Ale?“
„Ale teď jsem zadaná a upřímně nevím, co dělat. V obou případech tě, ale mám ráda. A vždycky budu, ať se stane cokoli.“
V očích MU proběhne jiskra naděje a odhodlání. Vezme mě za ruce a skloní se nade mnou. Políbí mě. Znovu. Tentokrát vášnivě. Roztřesou se mi z toho kolena a stoupne mi horkost do tváří. Srdce mi začne bít na poplach. Nestačí MU jeden polibek. Chce mi ukázat jak moc mě má rád a jak moc mě chce, abych byla JEHO. Tohle jsem si vždycky přála, když jsem se do NĚHO zamilovala a kdybych k NĚMU nic necítila, tak se mnou JEHO polibky nedělaly to, co dělají. Obejme mě a líbá mě, jako by to mělo být naposledy. Nejdříve se nechám, ale pak MU polibky opětuji. Podlehla jsem JEHO kouzlu. Nemohu odolat. Jsem učarovaná. Je to vůbec skutečné? Určitě sním. Probudím se a ocitnu se doma v posteli. Líbá mě po tvářích. Cítím JEHO horký dech. Procitám. Tohle přece nemůžu. Miluju někoho jiného. Nebo si to jen namlouvám? Je možné milovat dva kluky najednou? Odtáhnu se.
„Já…půjdu asi domů. Potřebuju přemýšlet. Potřebuju být sama“, zakoktám. Seberu ze země kabelku a růže, které mi ve víru lásky spadly na zem a obejdu HO.
„Můžu tě doprovodit?“
Nerozhodně přikývnu. Řeknu mu, kde bydlím. Je to kousek. Chvíli nikdo z nás nic neříká. V duchu si promítám, co se vlastně stalo. Není dotčený? Co se stane, jestli MU dám šanci? Rozejdu se s Martinem a dám se dohromady s NÍM? Je ON pro mě ten pravý? Neměla bych to poznat? Co se stane, pokud odmítnu? Budeme nešťastní oba?

Pár metrů před domem se pokusí o kontakt: „Nechci na tebe naléhat. Víš, co k tobě cítím. A poznal jsem, co cítíš ty ke mně. Lásce neporučíš. A z mé strany je to láska jako trám, to ti mohu dokázat. Rozhodni se sama. Když se rozhodneš pro mě, tak ztratíš šestiletý vztah a možná fajn kluka, se kterým jsi. Neznám ho, ale musí být hodný, když jsi s ním. Udělala jsi ho šťastným. Nebudu sobec. Moje víra to nedovoluje. Můžu ti nabídnout svoje srdce, svoji lásku. Budu tě vroucně milovat až do skonání světa, zahrnovat tě láskou a radostí. A pokud by ses nerozhodla pro mě, pochopím to a chtěl bych, abychom zůstali přátelé a pravidelně se stýkali. Chci, abys v obou případech byla součástí mého života. Vnesla jsi světlo do mého srdce a takový dar nemá každý.“
Nejkrásnější vyznání lásky, které jsem kdy slyšela. Páni. To nemůže být pravda, že by se tak krásná věc stala zrovna mně a zrovna v tuto méně vhodnou dobu.
Sklíčeně si povzdechnu a postavím se vedle vchodu před bytem, kde bydlím: „Proč jsi to neřekl před těmi sedmi lety? Ušetřila bych si spoustu starostí. Oba bychom si ušetřili starosti a možná i zklamání.“ Opře se rukou o zeď a přiblíží se SVÝM obličejem k mému.
„Chybovat je lidské a já udělal chybu. Velkou chybu a teď upřímně lituji. Odpusť mi to, prosím.“
„Odpouštím. Jen jestli není pozdě.“
„Nikdy není pozdě, aby nemohlo být ještě později.“
Hluboce se mi zahledí do očí. Má tak dlouhé řasy. A místo očí dvě modré studánky. A pak řekne dvě nejkrásnější slova na světě: „Miluji tě.“
Nečeká na odpověď a rozloučí se se mnou krátkým, ale láskyplným polibkem. Na papírek mi načmárá svoje telefonní číslo a jemně mi ho vtiskne do dlaně. Poděkuju mu a jako omámená otevřu dveře. Projdu jimi a čekám, až se za mnou zavřou. Poté pokračuju dál v cestě. Vyjít těch pár schůdků mi dělá takový problém, že se nejistě zastavím a opřu zády o zašedlou zeď se zvonky. Kdyby mě teď někdo viděl, určitě by myslel, že jsem opilá nebo omámená nějakou drogou. Ale ve skutečnosti jsem jen do čista z toho všeho paf a musím si celý večer v hlavě přemítat znovu a znovu. Jak se mám rozhodnout? Není to jen chvilkové pobláznění nebo opravdu k NĚMU něco cítím než jen přitažlivost? Víc zmatená jsem ještě nikdy nebyla. Nerozhodná jsem snad ve všem, než něco udělám, musím si sepsat pro a proti, ale tentokrát je to jiné. Cítím, že pokud se rozhodnu tak, nebo tak, stejně udělám osudovou chybu a už to nepůjde vzít zpět. Mám se rozhodnout srdcem nebo hlavou? Kdyby mi tak někdo mohl poradit.

Neodpustím si tu drzost, a těsně před usnutím, MU pošlu děkovnou SMS za hezký a převratný večer. Obratem mi pošle odpověď: „Jsi anděl. Já děkuji za to, že jsem mohl s tebou být. Doufám, že jsem ti aspoň trochu vynahradil ta ztracená léta. Ale ten krásnější zbytek života máme teprve před sebou. Dobrou noc a krásné sny. Nechávám si o tobě zdát.“

THE END


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.11.2013, 14:44:25 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Happyend? Nic proti, sám jsem byl zvědavý, jak to (oba) naši hrdinové rozchodí a ustojí. Přestože i sám život občas tropí hlouposti (bez ohledu na to, že právě sám život píše ty nejlepší příběhy - tak se to alespoň říká) mi tato povídka připadá trochu "pohádkově", jako bych (jako čtenář) tomuto sám nevěřil, že měla jejich vzájemná neopětovaná láska tak šťatný konec (spíše bych čekal, že si nezavolají nebo ty SMS-ky nenapíšou, a opět se minou, jak tomu bývá, ona druhá šance přichází opravdu jen zřídka). Na druhé straně by jejich "minutí se" možná vyznělo více klišátkovitěji, než právě tento dobrý konec... (přestože čtenáři nemají možnost poznat, jak oba nakonec dopadli a zdali spolu vůbec začali něco mít).

Takže... Suma sumárum jde o příběh ve stylu "psychologické prózy", kdy se povídka zaobírá prožitky a pocity hlavních hrdinů, kteří k sobě opět hledají cestu. Možná za to může samotný rozsah, mezi námi, do tak krátkého textu nelze narvat (či nasoukat) nějaké ty zápletky - aby byl text čtivější a zajímavější - ať už toto dílko i krapet vyznívá jako "telenovela" (ve zkratce), pokud bychom však alespoň v koutku duše nevěřili na "dobré konce", v co bychom měli věřit (umírá-li naděje jako poslední)? Hrátky s uvěřitelností jsou ta správná slůvka, abych se však také zastal Tvé povídky, mé druhá já tiše syčí: "Proč ne? Jak moc se mnohdy naše fiktivní realita liší od té naší skutečné?" Nejspíš jen v rámci autorského záměru a jeho nahlížení na svět...

Po stránce gramatické, pozor na interpunkci, tu schází, tu zase nadbývá. Jukni do pravidel nebo na net, jak je to s:

- oslovením a čárkami ve větách a souvětích,
- psaním přímé řeči, kde se znaménka vkládají a kam nepatří,

Ještě mne napadlo: ono zvýrazňování zájmen nemusí být to pravé ořechové, ale také to občas používám, jen to chce jistou střídmost!

Několik příkladu ohledně interpunkce:

-- „Moniko, to jsi ty?“, ozve se za mnou cvrlikavým hlasem, který bych bezpečně poznala kdekoliv. -- „Moniko, to jsi ty?“ ozve se za mnou cvrlikavým hlasem, který bych bezpečně poznala kdekoliv.

-- „Páni“, vydechne nadšeně: „Tobě to dneska teda sluší!“ -- „Páni,“ vydechne nadšeně, „tobě to dneska teda sluší!“

-- „Chceš něco k pití?“, zeptal se mě. -- „Chceš něco k pití?“ zeptal se mě.

-- Dá mi růže do ruky: „Plánoval jsem, že je dám holce, která mě dneska nejvíce mile překvapí a vyhrála jsi TY“. -- Dá mi růže do ruky: „Plánoval jsem, že je dám holce, která mě dneska nejvíce mile překvapí a vyhrála jsi TY.“

-- Sklopím oči: „Ano to mám. Ale je to něco jiného. Víš, do tebe jsem byla hodně zamilovaná…“, zvednu oči: „ a bylo to poprvé, co jsem tohle k někomu cítila. Na to se nezapomíná. A taky mě to dost ranilo. Ta tvoje odpověď…“ -- (proč tak složitě?) -- „Ano to mám. Ale je to něco jiného. Víš, do tebe jsem byla hodně zamilovaná…“ řeknu stydlivě a doufám, že se nezačnu červenat, „a bylo to poprvé, co jsem tohle k někomu cítila. Na to se nezapomíná. A taky mě to dost ranilo. Ta tvoje odpověď…“

Hezký den, múzám zdar a ať se daří!

P.S. Odkaz na přímou řeč:

http://fabulator.cz/prima-rec-a-jak-ji-nezmrvit/

http://pravopisne.cz/2012/10/pravidla-jak-se-pise-prima-rec/
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Peter Lacey
(22.1.2019, 19:24)
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
obr
obr obr obr
obr
Strýček Věrek X...
Oskar
Zajatci kruhu -...
Sakora
Čarověník III. ...
Maruška
obr
obr obr obr
obr

Obskurníci aneb z Nových pověs...
čuk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr