obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392455 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Istrie - Poslední boj:Život je křehká věc ::

 autor Trenz publikováno: 28.11.2013, 21:16  
 

Kapitola čtrnáctá
Život je křehká věc

Sonya přeskakovala pohledem mezi dívkou a Drenou a nelíbila se jí představa, že by se jí dívka ztratila z očí. Věděla, že by to pro ni bylo to nejlepší, ale připadala si hrozně osamělá. Nemohla si pomoct. Nezastavila své rty v pohybu, když navrhovaly, že ji doprovodí.
„To nebude nutné,“ odvětila jí Drena chladně a Sonya pracně přemýšlela, jak ji přesvědčit o opaku, když Meranis promluvila: „Možná by nám to mohlo pomoct v boji proti Universe. Král víl zná kouzla, o které by se jistě podělil, pokud mu jeho dceru přivedeme živou a zdravou.“
„Váš boj nemá smysl. Stejně jednou prohrajete,“ odtušila Drena, ale pak vyjádřila souhlas k tomu, aby je celá skupinka doprovázela.
Cestou se dívka představila.
„Jmenuju se Liandra. A ty?“
„Sonya a tohle je Meranis,“ ukázala na hnědovlasou bojovnici, která si provizorně zavázala krvácející ránu částí košile, kterou rozpárala jednomu z mrtvých mužů.
„A ta mrzutá?“
Sonye se do tváře vloudil úsměv.
„Jmenuje se Drena. Nevyhrála by zrovna miss Sympatie, ale umí to skvěle se zbraněmi, a i když se na to netváří, já věřím, že uvnitř je to dobrý člověk. Jen by potřebovala, aby jí to někdo připomněl,“ usoudila Sonya.
Dorazili k ostatním. Argon byl Dreninou přítomností lehce překvapen.
„Myslel jsem, že už tě Reptile zabil.“
„A já si myslela, že Universe již vystavuje tvou hlavu před vstupní branou do paláce,“ odvětila mu ve stejném duchu.
Za to Adam by ji radši neviděl vůbec. Jako by nestačil ten zástup mrtvých, co se tlačil kolem Argona. Teď se ještě zjevovaly u Dreny, která počtem snadno převyšovala Argona. Argon měl možná na svědomí smrt několika tisíců Istrianů, ale jeho rukama jich zemřelo jen několik desítek, zatímco u Dreny se dalo mluvit o stovkách. Nedržely se jich všechny duše, ale i ty, co se vznášely ve stínech, stačily, aby měl z jejich naříkajících hlasů pořádný bolehlav. Proto raději cestoval sám.
„Tohle je Liandra. Ona a Drena s námi teď budou chvíli cestovat. Liandro. Tohle je… naše skupinka,“ Sonya váhala, zda je nemá nazvat přáteli, ale když spatřila, jak se Williams šklebí, rychle se rozmyslela a postupně je představila. Viděla, jak Williams přejel Liandru jen tak povrchně a chystal se k nějaké poznámce, když do něj Rick drcl, aby si ji nechal pro sebe. Sonya mu v duchu poděkovala.
Lily při pohledu na Drenu projevila nadšení za ně za všechny a sdělila jí, že ji moc ráda zase vidí. Zároveň vyjádřil přání, že by ráda, kdyby s nimi zůstala i poté, co Liandru bezpečně dopraví domů.
„Tohle není můj boj,“ odvětila jí Drena.
„Mýlíš se. Je to boj nás všech,“ nedala se Lily.
„Když už nechceš vládnout svému lidu, aspoň bys mohla pomoct nám,“ pokračovala, doufajíc, že na ni svou upřímností zapůsobí.
Drena na ni několik dlouhých vteřin mlčky hleděla a poté řekla: „Uvidím, jestli nedostanu lepší nabídku.“
„To mi stačí,“ přikývla Lily.
Drena se od ní odvrátila a řekla: „Následujte mě.“
Aniž by čekala na reakci, vyrazila vpřed.
„Jo. Milá jako vždy,“ podotkl Sean a skupinka se dala do pohybu.
„Kdo je ta Drena?“ otázal se Rick Seana, když ujeli pár desítek metrů.
„Jo, aha. Tys vlastně umřel dřív, než jsme ji poznali,“ svitlo Seanovi po chvíli.
„Ano. Opět jsi předvedl svůj nesmírný takt.“
„To máš za to pošťuchování při mém tréninku,“ odvětil mu Sean škodolibě. Rick se zašklebil.
„Dobře. Beru zpět. Začni vysvětlovat.“
„Je to krapet komplikovaný příběh.“
„Času máme dost.“
„Dobrá tedy,“ řekl Sean a začal od začátku: „Drenu jsme poznali jako ženu, která nás lovila. Doslovně. Byla žoldnéřem a platil ji Armageddon. Pamatuješ si na něj? Temný mág s děsivým vzhledem. Zabil vévodovu dceru…“
„Ano. Toho si pamatuju,“ odkýval mu Rick.
„Zřejmě se Drena rozhodla ukončit pracovní poměr a přidala se k nám. Jak jsme později zjistili, nebylo to z dobrého srdce, Bez tak pochybuju, že nějaké má.“
„A co za tím stálo?“
„Reptile. Zaplatil ji, aby špehovala. Až u propasti Zapomnění se nám přiznala. Aspoň co jsem tak slyšel. V té době jsem s nimi už nebyl.“

Sonya jela po boku Liandry a snažila se dívat na cestu a ne na ni. Aby přišla na jiné myšlenky, zeptala se: „Jak ses dostala tak daleko od domova?“
„Byla jsem unesena ghúly.“
Sonya vykulila oči.
„Kým že?“
„Ghúly. Odporná šupinatá stvoření s ostrými drápy. Ty je neznáš?“
Sonya zavrtěla hlavou.
„S touhle částí Istrie jsem se ještě nesetkala.“
„Snažíme se držet stranou od okolního světa a na oplátku se o nás nikdo nezajímá. Dokonce ani Universe ne. Kdyby mě neunesli ghúlové, ani bychom se nesetkaly.“
„Jo. Jste jako Vatikán, který je státem ve státě.“
Liandra se na Sonyu udiveně podívala.
„To nic. Jen přemýšlím nahlas.“
Letmo na Liandru pohlédla a viděla, jak se usmívá. Sonya cítila, jak ji mrazí po celém těle. Přála si, aby tady byla Eris s ní a ona se mohla soustředit jen na ni. Najednou si říkala, že možná měl Rick nechat Williamse, aby měl řeči. Jistě by zchladily její rozpálenou touhu.

„Víš něco o Zetě?“ zeptala se Meranis Dreny.
„Je mrtvá,“ odvětila Drena suše.
Meranis vypadala otřeseně.
„Kdy se to stalo?“
„Když chránila toho dobrodruha, co mu Nadran umučil manželku a on ho pak poslal do pekla za jeho tatíčkem Arsenem. On se nepochlubil?“
„Mně ne.“
„Ostatně co je ti do toho. Ty máš jen poslouchat příkazy své paní,“ rýpla si Drena. Meranis semkla rty.
„Eris se aspoň snaží. Rozhodně je to víc, než děláš ty!“ odsekla jí. Dreniny rty zvlnil cynický úsměv.
„Vida, komu od posledního setkání narostly drápky. Já jsem Apokalypsa, Meranis. Zkus to již ve svém květinami prorostlém mozečku pochopit. Já jsem vychována k zabíjení, nikoliv k vládnutí.“
Meranis si z té urážky nic nedělala a namítla: „Ale pro Reptile už nepracuješ.“
„To ale neznamená, že jsem přestala zabíjet pro peníze.“
„Pokud tě ale Květinové děti nezajímají, proč jsi nás zachránila? Proč jsi nám pomohla proti Reptileovým mužům?“
„Protože jsem nechtěla, aby Reptile vyhrál.“
Drena vypadala, že víc už neřekne, ale posléze znova promluvila: „A bylo to přání Zety. Žádala mě, abych vás ochránila. Ačkoliv nás výchova rozdělila, stále to byla má sestra. A to je vše, co k tomu řeknu,“ uzavřela jejich rozhovor Drena a pobídla koně, aby se dostala do čela skupinky.

Útok přišel znenadání a zaskočil je téměř nepřipravené. Dvanáct ohavných ghúlů zaútočilo na jejich koně, aby je ochromili. Další tři se vrhli na Drenu, kterou považovali za největší hrozbu. Jednomu z nich Drena usekla hlavu dřív, než se k ní dostal. Podařilo se jí sklouznout z koně ještě předtím, než mu jeden z útočníků svými dlouhými drápy rozpáral hrdlo. Druhému ghúlovy zarazila meč do břicha a projela jím až k hrudnímu koši. Téměř okamžitě se vyvalily jeho odporně zapáchající vnitřnosti. Třetímu se podařilo ji škrábnout přes klíční kost, než mu Adam svým šípem provrtal oko. Drena dokončila dílo rozpůlením ghúlovy lebky. Poté se otočila, aby pomohla ostatním, avšak ti už se svými protivníky vypořádali. Pohledem přelétla jejich zranění, ale kromě mrtvých koní se zdáli být všichni v pořádku.
„Tenhle útok možná nebyl poslední. Jak daleko je to ke tvému otci?“ zeptala se Sonya s obavami v hlase.
„Ne moc daleko. Musíme jen projít lesem a hned za kopcem se rozkládá jeho království.“
„Koně tu nechte. Divoká zvěř se o ně postará,“ sdělila jim Drena a bez dalších řečí vyrazila vpřed.
„Ta ženská snad jede na Duracell,“ zabrblal Sean a s hlubokým povzdechem si otřel meč, zasunul ho do pochvy a pokračoval v cestě. Totéž udělali i ostatní, nezapomínaje se rozhlížet kolem, aby tentokrát byli lépe připraveni. Avšak zbytek cesty proběhl bez dalších útoků a všichni brzy stanuli před králem víl, který je vřele uvítal a sdělil jim, že za záchranu jeho dcery se jim štědře odmění. Než se rozhodnou, jak by jejich odměna měla vypadat, doporučil jim zúčastnit se oslav a užít si pobyt v jejich zahradách.

Liandra zavedla Sonyu do zahrad. Společně prošly kolem rozkvetlých tulipánů a růží, zahnuly u zurčící fontány a dorazily k záhonku, kde již květy usychaly. Liandra si k nim přiklekla a začala je vytrhávat. Sonya se k ní připojila a pomáhala jí, ačkoliv jí rozum napovídal, že by se měla držet dál. Avšak jak jí její přítel Rodrigo říkával, když vášeň rozrazí dveře, rozum se vrhá z okna. Kdyby byla schopna si to uvědomit, dopadlo by vše zcela jinak. Avšak když vášeň zaplnila celou místnost, rozum již byl v trapu.
Jakmile všechny mrtvé květy otrhaly, Liandra vzala již připravenou konev a hlínu zalila. Poté po hlíně přejela dlaní a z té začaly pomalu klíčit stonky, kterým narostly kvítky, jejichž poupata se rozevřela a Sonya hleděla na rozvinuté bíločervené květy. Sonya se nikdy nepovažovala za citlivku, ale tento malý zázrak přírody jí vehnal slzy do očí. Liandra ji pohladila po paži a zašeptala: „To je jen zlomek toho, co ti můžu ukázat. Stačí si jenom říct.“
Každý část její mysli křičela ne, nicméně Sonya už dávno podlehla vílím svodům, a proto souhlasila. Liandra se potěšeně usmála a řekla, že jí to během hostině ukáže. Sonya se zatvářila zklamaně, avšak uklidnil ji Liandrin slib, že se jí čekání vyplatí.

Drena se převlékla do nového oblečení, když si všimla, že škrábanec na jejím rameni je rudý a naběhlý. Dotkla se ho a sykla. Rána byla citlivá a velmi bolestivá. Nechtěla však chodit k vílí ranhojičce. Jejich bylinky omamovaly smysly a jejich kouzla se snadno dostala pod kůži a podmanila si, koho chtěla. Přetáhla si tuniku přes hlavu, ignorující bolest táhnoucí se od ramene k šíji a mířící dolů přes páteř a končící u bederního kříže. Reptileovi učitelé ji učili, jak necítit bolest, avšak ona se naučila, jak ji potlačit. Uzavřela ji ve své mysli a zabývala se jí až tehdy, když se dostala k ranhojiči, kterému důvěřovala. Nenapočítala jich mnoho, ale dost na přežití. Tato schopnost potlačení bolesti jí v boji mnohokrát zachránila život.
Vyšla z pokoje a zamířila do hodovního sálu, kde končily přípravy na slavnostní večer. Kolem stolu s délkou patnáct metrů stálo po obou stranách patnáct židlí se saténovým polstrováním. Na stole u každé židle leželo několik příborů a Drenu pobavila představa, jak dobrodruzi zápasí s kodexem správného stolování. Vedle příborů byly postaveny pohárky na víno a sklenice na vodu. Uprostřed stolu a na okrajích stály vázy s rozkvetlými květy a lustr byl spletený z lián, které tvořilo patnáct konečků s patnácti svíčkami. A takových stolů se v sále nacházelo patnáct. Pomyslela si, že se bude muset obrnit velkou trpělivostí, aby ten šrumec přežila, aniž by je nechtěla všechny pozabíjet.
Proč jen musí mít patnáct dcer? Pomyslela si a vyrazila na čerstvý vzduch.

Cirkis krátce před oslavou požádal vílího krále o audienci. Ten mu ji udělil a brzy spolu popíjeli nektar, který by Cirkis barvou přiřadil k broskvi, ale chuťově mu to přišlo mnohem sladší.
„Řekni mi, Cirkisi. Již víš, jakou odměnu si za záchranu mé dcery vyžádáš?“
„Vaše Veličenstvo. Vím, že se víly nezapojují do okolního dění světa,“ začal Cirkis obšírně a čekal, jak se bude král tvářit. Jeho výraz zůstával laskavý, což Cirkise povzbudilo.
„Také vím, že znáte mnoho kouzel. Kdybyste mě mohl naučit jedno, které by nám pomohlo v boji proti Universe, byli bychom vám neskonale vděční.“
Zdálo se, že král o jeho slovech přemýšlí, neboť dlouho neodpovídal. Nakonec řekl: „Nemohl jsem si nevšimnout jisté nesnášenlivosti, která panuje mezi těmi, kterými říkáte Sean a Sonya a Adam a Drena. Mohu ti dát kouzlo, které vám může pomoct ukončit nesváry, které se mezi vámi dějí, díky čemuž se stanete silnější. To je odměna, kterou vám dám. Věřím, že to shledáte užitečným.“
Vstal a Cirkis vstal s ním.
„A nyní mě omluv. Musím se připravit na oslavu. Ve svém pokoji najdeš vhodné oblečení.“
Cirkis se uklonil a odešel. Hlavou mu vrtalo, jakým způsobem chce mezi ně vnést mír, ale nakonec to nechal plavat, neboť věděl, že to stejně nevymyslí, a šel se převléct.

„Mám pocit, že je v tom víc, než mi říkáš,“ osočil Rick Seana, když scházeli ze schodů a mířili na slavnost.
„Netuším, o čem to mluvíš,“ odvětil mu Sean, i když tušil, že se z tohohle nevykroutí.
„Ty a Drena. Je v tom víc než to, že vás lovila.“
„A jak jsi na to přišel?“
„Nazývej to třeba instinktem.“
„Aha. Takže někdo žvanil.“
Rick se pousmál a pokrčil rameny.
„No tak dobře. Vím, jak zatraceně neodbytný umíš být, když chceš. Zdávalo se mi o ní.“
Rick hvízdl.
„To ses nepochlubil.“
„Protože jsem to hned zapomněl. Veritas mi ukázal, proč k ní chovám takovou nevraživost. Celé ty roky, kdy mě trápily noční můry, na které jsem si ani nepamatoval, jsem čekal na setkání s ní. Ačkoliv netuším, k čemu je to dobré. Veritas říkal, že ji přivedu ze scestí, ale začínám si myslet, že i mistr Prorok jednou vyvěstí špatně.“
Rick už na to nic neřekl a společně vešli do hodovního sálu, kde už většina obyvatelstva seděla a vesele štěbetala.
„Asi budu potřebovat špunty,“ prohlásil Sean a jeho zdrcený výraz Ricka rozesmál.

Sonya na oslavě příliš dlouho nezůstala. Poslechla si králův proslov, snědla několik soust, vypila víc pohárů vína než sklenic vody a poté se společně s Liandrou vytratila. Už neviděla, jak k Meranis přistoupila víla a něco jí pošeptala do ucha. Neviděla, jak Meranis vstala a někam odešla. Stejně jako jí uniklo, že si Sean a Rick vyměnili pohled a Meranis následovali.
Místo toho se s Liandrou procházela po zahradách, které byly plné vílek, které zářily nejrůznějšími barvami. Sonyu z toho oči až přecházely. Liandra zavedla Sonyu na trávník a tam se posadily. Když Sonya vzhlédla a spatřila oblohu plnou hvězd, na okamžik ji blesklo hlavou, co to dělá, když na ni v království Květinových dětí čeká její Eris. Liandra zachytila její nepřítomný pohled a postarala se o to, aby jí vyhnala všechny myšlenky na Eris z hlavy. Přejela jí rukou po paži a zamířila po rameni k vlasům, které odhrnula, aby mohla Sonyu políbila na krk. Sonya měla ucuknout, ale neudělala to. Nechala se líbat na krku a na rtech. Dovolila Liandře strčit jí jazyk do úst a dotýkat se jí na místech, která po nějaký čas náležela jen Eris. A když ji Liandra přivedla k vyvrcholení svým hbitým jazykem a šikovnými prsty, Sonya si vůbec neuvědomila, že právě zradila ženu, která ji milovala nadevše. Netušila, že cena, kterou bude muset zaplatit za odpuštění, bude příliš vysoká.

Meranis seděla u stolu a snažila se tvářit neutrálně, avšak vůbec se jí nelíbilo, co před chvílí viděla. Sonya, královnina vyvolená, se zvedla od stolu a odešla s vílou, kterou zachránily. Meranis znala ten pohled, kterým Sonya zírala na tu vílu. Vídávala je u žen, které toužily po fyzické blízkosti a neměly stud si o ni říct.
V tom k ní přistoupila víla a něco jí pošeptala. To už se Meranis neudržela a zamračila se. Vstala, uklonila se vílímu králi a odešla. Rick a Sean si vyměnili pohled, jako jeden se zvedli a šli za ní. Dostihli ji na chodbě.
„Co se děje?“ otázal se Rick a v jeho hlase zněla opravdová starost.
„Drena. Podle vílí ošetřovatelky umírá.“
„Jak by mohla? Nevypadala, že by jí něco bylo,“ podivil se Sean.
„Ten škrábanec,“ rozvzpomněl si Rick a Meranis přikývla.
„Ghúlové si před bojem namáčejí nehty do jedu. Měla jsem to vědět. Měla jsem ji donutit jít za tou ošetřovatelkou,“ vyčítala si Meranis.
„Copak už se nedá nic dělat?“ zeptal se Rick.
„Kdyby se rána vypálila, dokud byla čerstvá a potřela se léčivou mastí, dalo by se ještě něco dělat, ale jed už se rozšířil po celém těle. Je mi líto, ale není v našich možnostech ji zachránit,“ sdělila jim s lítostí v hlase vílí ošetřovatelka, která vyšla pokoje, kde Drena ležela, a zapojila se do jejich rozhovoru.
„Můžete za ní,“ pobídla je, když viděla, jak Meranis váhá.
Meranis vstoupila do pokoje a zamířila rovnou k posteli, na které ležela Drena. Byla bledá a zároveň z ní sálalo horko. Škrábanec na rameni byl dvakrát takový, než si Meranis pamatovala.
„Dreno. Slyšíš mě?“ promluvila na ni, ale Drena jen něco zamumlala. Meranis věděla, co musí udělat. Ani nad tím nepřemýšlela. Řídila se instinktem, který jí říkal, že Drena musí přežít za každou cenu. I když o tom nechtěla ani slyšet, byla její královna a bylo Meranisinou povinností se o svou královnu postarat. Vyšla z jejího pokoje a rychlou chůzí vyrazila k tomu svému.
„Zůstaň s Drenou,“ požádal Rick Seana a běžel za Meranis. Sean nechápavě zakroutil hlavou, ale šel dovnitř za Drenou, jak ho Rick požádal.

Meranis vytáhla zpod postele brašnu, chvíli se v ní přehrabovala a poté vyložila amulet, který získala na tržišti a který byl původně určen pro záchranu Sonyi, ale Drena ho teď potřebovala víc.
„Co si myslíš, že chceš dělat?“ uslyšela za sebou Rickův hlas. Otočila se a Rick při pohledu do jejích očí věděl, že ať řekne cokoliv, nepřesvědčí ji.
„Já to musím udělat, Ricku,“ řekla a její hlas zněl odhodlaně.
„Její život za tvůj? Kde v tom je spravedlnost?“
Meranis zavrtěla hlavou.
„Není. Ale ona musí žít. Květinové děti potřebují svou královnu.“
„Vždyť ona nechce ani vládnout!“ namítl Rick rozzlobeně. Nechtěl přijít o přítelkyni, kterou si překvapivě našel právě v Meranis.
„A co tvoje sestra? Opustíš ji?“ zkusil to ještě.
„Aranis to pochopí.“
Rick zakroutil hlavou.
„Nechápu to. Jak můžeš být loajální k někomu, kdo s vámi nechce mít nic společného?“
„Protože jí to dlužím. Ona nás zachránila a já zachráním ji.“
„Ale jí to nestálo život.“
„Ale mohlo. Mohla při tom klidně umřít a neváhala.“
Rick už neměl nic, čím by tento argument přebil, a proto s hlasitým povzdechem rezignoval. Meranis se na něj smutně pousmála a Rick si pomyslel, že je to poprvé, co jí vidí aspoň trochu usmívat. Meranis cítila, že je tu ještě něco, co musí říct: „Jednou jsi mi řekl, že si nikdo nezaslouží, aby za něj druhý zemřel. Zmýlil ses. Ona si to zaslouží, i když to ještě nevidíš.“
„Alespoň mi dovol být s tebou.“
Přikývla a společně se vrátili do pokoje Dreny.
Sean stál v pokoji a opíral se o stěnu.
„Zatímco jste tady nebyli, něco blábolila, ale moc jsem tomu nerozuměl. Něco o ztrátě sestry a lítosti, ale to z ní mluví ta horečka a ne svědomí.“
„Seane. Mohl bys, prosím, počkat venku?“ otázal se ho Rick tiše.
„Proč? Co se děje? Nechystáte se udělat nějakou blbost, že ne?“ ujišťoval se.
„Pak ti to vysvětlím.“
„To není odpověď na mou otázku.“
„Seane. Prosím,“ Rick na něj upřel prosebný pohled. Sean se podíval na Drenu, pak na Meranis a nakonec na Ricka.
„Budu venku,“ řekl jen a vyšel. Rick za ním zavřel dveře.
„Vím, jaká bude odpověď, ale stejně se musím zeptat. Jsi si jistá, že to chceš?“
Meranis přikývla.
„Ano, jsem.“
Vypadala, že ještě něco dodá, ale nakonec poklekla k posteli a vzala Drenu za ruku. Druhou rukou pevně stiskla amulet a ten se rozzářil. Jeho zář se přelila do Meranis a z Meranis do Dreny. Rick sledoval, jak se škrábanec začal hojit, až zmizel úplně a Dreně se vrátila zdravá barva. Meranis pustila její ruku a vyčerpáním se zhroutila na zem.
Rick se k ní vrhl a vzal ji do náruče.
„Nikdy jsem si nemyslela, že by ses mohl stát mým přítelem. Nikdy jsem si nemyslela, že se na tebe budu dívat bez nenávisti.“
Rick na to nereagoval. Nemohl, aniž by se nerozbrečel jako malý kluk. Místo toho se zeptal: „Co jí mám říct, když se zeptá, proč ses za ni obětovala?“
„Řekni jí…řekni jí…,“ pro Meranis začínalo být těžké mluvit.
„Řekni jí, že v ni věřím,“ zašeptala z posledních sil a poté Rickovi zemřela v náruči.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.11.2013, 21:14:46 Odpovědět 
   Zdravím.

Co dodat? Další čtivý díl... Na práci šotků jsem dnes nekoukal a také mne nic neplesklo do tváře (na žádnou kaňku jsem nenarazil).

Vyprávění se drží své laťky, kdybych neznal Tvůj styl, řekl bych si o více detailů, ale na druhé straně, ať se čtenáři také krapet "potrápí" (nakonec jako autoři jim přeci nemusíme vše servírovat až pod nos).

Hezký večer přeji a múzám zdar.

P.S. Ani v Istrii si smrt nevybírá. Uvidíme, zda bude oběť naší hrdinky stát za to a zda jí bude Drena hodna... Jeden nikdy neví!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Cestomoří - 1.
(Ne)Spisovatelka
DÍVKA ZE SOUHVĚ...
Danny J
Studna
Jindřiška
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr