obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915732 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39651 příspěvků, 5807 autorů a 392671 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Mrtví kráčí po zemi (5. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Mrtví kráčí po zemi
 autor kaylin publikováno: 29.11.2013, 23:48  
Tak projekt na vydání knihy se bohužel nezafinancoval, tak aspoň vydání touto cestou. Tady je pátá kapitola románu mrtví kráčí po zemi.
 

Jsme jak Don Quijote a Sancho Panza. Akorát nevím, kterej z nás je kterej. A taky si nejsem jistej, že by se Don Quijote se Sanchou kdy líbal. Ale Cervantes nepsal o všem, co se tenkrát dělo.
Stává se z nás docela dobrá dvojka. Já nic nedělám a Em se o všechno stará. Ne, že by mi to zrovna dvakrát vyhovovalo. Zlomená noha je pořádnej zmetek, navíc ta moje se zlomila opravdu pěkně. Zdá se ale, že ničeho jinýho se bát nemusím. Infekce ve škrábancích ustoupila. Z krvavejch ran zbyly jenom nevzhledný strupy. Začíná se blejskat na lepší časy.
Město se vylidnilo. Zdá se to neskutečný, ale na vlastní oči jsem sledoval, jak se skupinka čítající několik desítek pochodujících zbabělců vzdaluje od Bostonu pryč. Jejich nejistá kolíbavá chůze mě nemohla svést na scestí. Proč asi odcházej? Správná otázka, kterou bych si měl hned položit, zní: Před čím utíkají?
Připadám si jak kachna, která si plave v lavoru a kolem stojí stovka myslivců s rukama za zády. Možná si kachna myslí, že je v bezpečí, ale kdyby věděla, že ty parchanti maj za zádama kulovnice, asi by se chovala jinak. Ale možná je nesvá. Já jsem hodně nesvůj. Normálně jsem denně na pochodu. Odvykl jsem si ležet. Vím dobře proč. Když se naskytne možnost, snažím se postavit, ale musím hodně pomalu. Seznamuju se s myšlenkou, že si pořídím kolečkový křeslo. Oprava, přemýšlím o tom, že mi Em pořídí kolečkový křeslo. Mohl bych se aspoň částečně hejbat.
Ale Em mě předběhne. Jeden den odejde, pak se vrátí a přitáhne s sebou nablejskanou kriplkáru.
„Paráda! Moje nový fáro? Jaký to má zrychlení z nuly na sto?“
„Jestli tě v tom někdo vyhodí z letadla, tak úchvatný.“
„Kdes to vzala?“
„V nemocnici. Je tam toho ještě hodně.“
„Nějakej skutečnej felčar by tam nebyl?“
„Pár jich tam je, ale daly by se použít spíš jako rekvizity do domu hrůzy.“
„Kde ses naučila takový hlášky?“
„Mám dobrýho učitele?“
„Jasný. Teď mi prosím tě pomoz do mýho Rollse.“
Pořád se zvedám hodně těžko, ale musím. Nejen proto, abych si vyzkoušel možnosti dopravy v roce šest po katastrofě, ale taky proto, aby mi maso neodcházelo v rámci terapie proleženin. Cejtím se po pár dnech podstatně líp, ale bez morfia, který pořád tvrdohlavě odmítám, si stejně připadám jak Ježíš na kříži. Sice trpím jako pes, ale nehodlám skončit jak nějaká smažka, co potřebuje další Vicodin. Ne proto, že to bolí, ale proto, že je fajn do sebe něco rvát. Jak říkám, chlast a drogy nejsou v tomhle světě zrovna to pravý pro přežití.
Em nabírá na svalový hmotě. Tahat se se mnou, to je lepší posilovna než činky a kliky. Nejsem žádnej tlusťoch, to si nemyslete, ale za těch šest let jsem svalstvo posbíral. Tělo mi dost ztvrdlo. S mojí vejškou bych se nedivil, kdybych vážil už devadesát kilo. Prostě Kovboj. Jenom mý gatě i košile dostaly pořádně na frak – dny teď trávím v kovbojských kraťasech a tričku s nápisem „Oklahoma, to je ráj“.
„Skvělý, i s držákem, na tu mojí pitomou nohu!“ Když se konečně usadím a přestanu mít pocit, že začnu bolestí zvracet, zeptám se Em na jednu zásadní věc: „Když už ses myla, proč sis sakra nesehnala nějaký nový hadry? Chodíš ven pořád.“
„Myslela jsem, že půjdeme společně. Sehnat zásoby a tak, než odsud vyrazíme.“
My vyrazíme. Jo, holčičce hodně rychle došlo, která bije. Ale mám jí to mít za zlý? Nechce myslet v jednotným čísle. Já se pořád kloním k ich formě, ale wir forma se v posledních dnech zdá přijatelnější. Jsem na tu blbku pitomou, co mi tu zachraňuje kejhák, prostě zvyklej. A že se ten návyk zrodil snadno. Bůh mi to nějak svinsky vrátí, ale aspoň s tím budu počítat, když nic jinýho. Jakmile se v tomhle báječným světě člověk odkloní od pravidel, který si sám stanovil a který mu zajišťovaly přežití, pošlou ho po hlavě do zadku takovým švunkem, že někomu vyleze chlebárnou.
„Není špatnej nápad. Teď by mě zajímala ještě jedna věc. Za celou dobu, co chodíš ven, náhodou jsi nepotkala svojí partu?“
Em se nad tím zamyslí, až překvapivě dlouho.
„Ne, vlastně ne. Úplně jsem na ně...“
„Zapomněla. Jo, je mi to jasný. Ani se nedivím. Za tu sviňárnu, co ti předvedli, je stejně asi moc v lásce nemáš.“
„Ne to nemám... Svině!“
„Teď nevím... Byl to plurál?“
Zamračí se na mě a řekne: „Hádej.“
„Co myslíš, že se s nima stalo? Nesledujou tě?“
„Nevím, asi ne. Jsme prostě jenom děcka. Jestli tam někde jsou, tak se schovávají. Stejně, jestli ta bouře dokázala odnést domy, odnesla i je.“ Při posledních slovech ji viditelně zamrazí.
„To je asi pravda. No, myslím, že je na čase, abysme z tohohle úkrytu vylezli ven oba dva. Už jsem tu dost dlouho a potřebuju taky ven.“
„Fajn, ale jsem zvědavá, jak to zvládneš na svý káře po schodech.“
Em je protivná a já si uvědomím, čím to asi bude. Dostala to. Teď nemyslím kulku, ale něco jinýho, víc ženskýho. Něco, po čem se chlapům stahujou koule, jen to slovo zaslechnou nahlas vyřčený. Mně se to neprotiví, ale její nálada se nedá pokládat za famfárovou.
Nakonec se nám s pořádnejma obtížema a s neuvěřitelnou bolestí podaří dostat do přízemí, kde se okamžitě rozhodnu, že další stanoviště si uděláme někde, kde nejsou schody anebo kde jsou výtahy. Pravda, druhá možnost pravděpodobně odpadá, protože si nevybavuju, že by ještě někde zaváděli výtahy na samopohon. Člověk aby v tomhle vymakaným hi-tech světě kladku pohledal.
„Sakra!“ Musím zavřít oči před světlem. Dny v přítmí si vybíraj svojí daň. Moje sítnice, holka jedna unavená, si toho vyzkoušela dost a tohle se jí ani trochu nelíbí.
„Paráda!“ zahalekám nad městem, který až teď konečně vidím v celý jeho kráse. V posledních dnech jsem neměl zrovna moc prostoru k tomu, abych se prošel a obdivoval zajímavosti čtvrti, kterou srovnala zelená hodinová bouře století se zemí
„Drsný, co? Já už si na to docela zvykla, ale stejně... Tohle je prostě hrozný. Boston byl krásnej.“
„Jo, já vím. Párkrát jsem tu byl. Kdysi...“
„Já jsem tu žila celej život.“
„To mi došlo...“
„No nic. Tak kam se podíváme?“
Odpověď je jasná. Potřebujem zásoby, a tak si pro něco dojedem. Na Em už se nemůžu ani dívat, vypadá jak reklama na chudobu. Přitom je všude kolem tolik oblečení a dalších věcí. Stačí si jenom vzít. Sám potřebuju něco čistýho, protože krev zanechává poměrně nepříjemné stopy. Kdyby o nás někdo natočil dokumentární film, vyhrál by určitě spoustu cen. Nejspíš by se to jmenovalo nějak jako „Poslední pistolník a Pocahontas“.
„A hele, hele,“ dívám se směrem, kterým se k nám trmácí neznámá, ale přesto povědomá postava. Není možný si ji s ničím splíst. „Hádám, že tohohle jsi předtím nepotkala.“
„Asi opozdilec. Možná zabloudil.“
„To je jedno. Dej mi pistoli.“
„Cože?“
„Pistoli. Takovou tu věc, co ti udělá díru do těla a přitom nadělá randálu jak tchýně na Vánoce.“
„Já žádnou nemám.“
„A kdo ji teda má?“
„Asi tvoje tchýně!“
Jenom tejden a bude zase normální. Jenom tejden a bude zase normální. Jenom tejden a bude zase normální!
„Takže pistoli nemáme?“
„Jestli ji nemáš zastrčenou v prdeli, tak ne.“
„Fajn, tak mi prosím tě podej tamtu dlažební kostku.“
„To není dlažební kostka, to jsou trosky bývalý parfumerie,“ upřesní Em, když odchází pro kus sutin.
„Víš co, přines mi radši dvě. A nemusíš chvátat, on počká.“
Em donese jeden kámen. Zombík rozhazuje rukama, jak kdyby se snažil pochytat vzduch, a chrčí u toho, jak chameleon v říji. Už nějakou dobu je na dostřel, ale to bych si nesměl hrát na veterána z Vietnamu. Vyčkávám, až se dostane do vzdálenosti pro invalidy a potom se rozpřáhnu, jak mi křeslo dovoluje. Vyšlu gotickej projektil. Trefím přesně. Jenom ke svý smůle dopravní značku „Přechod pro chodce“. Zadrnčí jak gong.
„Tos jako myslel, že ho vylekáš?“
„Připomeň mi, že ti chci koupit dárek. Roubík. A teď mi radši podej munici. A když říkám munici, myslím tím zase kus parfumérie. Děkuju pěkně.“
Druhá rána už míří blíž, ale můj cíl se ani neohlídne.
„Mám ti ho podržet?“
„Radši ne. V návalu adrenalinu bych nechtěně trefil tebe.“
„Toho bych se ani nebála. Mimochodem, jestli i teď mineš, tak tě tu nechám.“
„Klid, tahle rána bude zacílená s dokonalostí odstřelovače.“
A taky že je. Přistane mu na čele, překoná ohradu lebky a zaboří se rovnou do mozku, kterej kdysi možná sloužil jako úžasnej zdroj vědění na místní univerzitě, ale teď stejně dobře zachytí mnou hozenej kámen.
„Zásah za sto bodů!“
„Jo, ale zbyl ti už jenom jeden život.“
Ženský. Nemůžeme bez nich žít, ale když jsme s nima, chceme je zabít.
Em odběhne pro pistole a já zatím čekám s kamením připraveným v klíně. Ale tohle byl vážně jeden z posledních zbloudilců, který v Bostonu zůstávaj. Teď je to už bez debat město mrtvých. Rozjedeme se po rušný ulici, která se rozprostírá od nevidím do nevidím. Z Bostonu se stala placka, něco jako hodně obrovská pizza bez všech přísad. Jenom obyčejný těsto, chuť nic moc.
„Kde budem dneska nakupovat? Je to ještě daleko?“
„Proč? Bolí tě svaly z toho, jak tě tlačím?“
„Ne, spíš jsem myslel, jestli tu je ještě nějakej fajnovej obchod, kde seženeme něco užitečnýho. A kdyby tam měli kovbojský hadry, budu ti vděčnej.“
„Myslím, že tu ještě zůstala jedna půjčovna kostýmů.“
Pokrčím rameny. „Ta by mi stačila.“
„Nejblíž je Prudential Center, to ještě stojí a výběr tam bude dost velkej. I v přízemí.“
„Fajn, veď mě dál, moje milá kobylko.“
Za tuhle větu si vysloužím několik facek a nadávek, ale nakonec Em přemluvím, ať mě tlačí dál. Pomáhám jí. Musím říct, že nakonec není tak hrozný tlačit sám sebe, navíc ruce zas pracujou. Potřebujou se hejbat. Za pár dní už budou střílet. No, možná za pár týdnů, noha se ještě bude nějakej čásek dávat dohromady, ale to neznamená, že z toho všeho vypadnu. Vždy připraven! Už mi chybí jenom šátek kolem krku, trapnej klobouk a šerpa, na kterou si budu moct připíchávat bobříky.
Boston je město po katastrofě. Nikdy jsem neviděl jiný město, který by líp vyjadřovalo, co se stalo. Prostě konec světa, konec lidstva. Žádná budoucnost před náma, všechno, co jsme budovali generace od pračlověka, je pryč, stejně jak americká rozpínavost. Zbyly jenom trosky a ani ty ne. Boston je město duchů a my dva jsme jediný, kdo to dokáže ocenit. Někdo by nás měl namalovat, jak se tu držíme kolem ramen a zubíme se od ucha k uchu. Dovolená za všechny prachy. Lepší než Grand Canyon.
„A jsme tady,“ zastaví se můj průvodce.
„Já myslel, že jsi říkala, že tohle centrum ještě stojí.“
„A nestojí?“
„Jo, ale tak nějak mu chybí střecha.“
„Ber to jako baseballovej stadion. Ten je taky otevřenej.“
„Hm, a seš si jistá, že tam není nic, co by na nás mohlo spadnout, zavalit nás nebo nás třeba zakousnout?“
„Je to v pohodě. Včera jsem to prozkoumávala. Zdi jsou trochu zprohejbaný, ale vevnitř je to docela dobrý. Skoro jako kdyby to tak bylo vždycky.“
„Fajn, jak myslíš, ale jestli se nám něco stane, budu tě žalovat.“
Em si odfrkne, ani neuzná za vhodný reagovat. Dotlačí mě ke vchodu a já ocením, že ho někdo dávno vysklil. Vevnitř mi stačí jedinej pohled, abych pochopil, že zas tolik na výběr mít nebudem. Centrum se stalo obětí rabování jako asi všechny obchody v Americe. Něco přece jenom zůstalo. Teda kromě mrtvol, který se válej všude kolem.
„Hm, zajímavý, že na ulicích jich tolik není. Člověk se musí proplejtat mezi autama, ale o chcíplinu skoro nezakopne.“
Podám Em ruku, aby se zvedla, protože o jedno tělo právě přepadla.
„Jak dlouho ti trvalo, než sis na tenhle pohled zvykla?“ snažím se její faux pas rychle zamluvit. Mám pocit, že kdybych se o zaškobrtnutí zmínil, odsekne mi nohu u zadku.
„Nevím, zvykla jsem si rychle. Lidí kolem mě umíralo tolik, že se to stalo naprosto normální. Asi jako dojít si na záchod.“
Neřekl bych to líp. Člověk si prostě zvykne, protože to má všude kolem sebe. Smrad mrtvol, kterej už nezmizí, odér hnijícího masa, kterej zůstává v nozdrách napořád. Navíc v tomhle období, kdy je slunce pořád na nebi a svítí, jak kdyby to mělo bejt naposled, to se teprv smrad rozjíždí na plný obrátky. Hniloba se urychluje, mouchy to přitahuje, člověk sem tam zašavluje, ale pak si prostě zvykneme. Na to mě rým nenapadl. Je to podobný, jako když si má člověk zvyknout, že každej den dostane po držce, protože ve škole zrovna není oblíbenej. Nemá obličej jak Brad Pitt, ani svaly jak Hulk Hogan, navíc vzhledem se spíš podobá záchodovýmu prkýnku. Prostě nemůže čekat nic jinýho než, že se se záchodem bude hodně kamarádit. Člověk si zvykne, že dostává denně nakládačku, člověk si zvykne, že má každej den jídlo, a člověk si taky zvykne, že všude kolem jsou mrtvý lidi, ty skutečně mrtvý, s otevřenejma panděrama, vyvalenýma vnitřnostma a srdcem na dlani. Sem tam na tebe jukne urvaná hlava, sem tam jenom očíčko. Tohle je prostě naše životní prostředí. Kašleme na ozónovou díru, kašlememe na globální oteplování a kašleme i na to, že se brodíme v lidskejch vnitřnostech. Jestli si myslíš, že je dost trapný vyjít z hajzlu a mít na podpatku přilepenej toaleťák, tak si zkus vylízt na ulici se střevem omotaným kolem kotníku. Navíc doufej, že to střevo není tvý vlastní.
Ani nemluvím o tom, že v poslední době se všechno pomalu rozkládá. Rozklad, to je věc, která se taky zastavila. I po letech nacházím mrtvoly, který jsou zachovalý, i když by se na nás dávno měly zubit odhalenou lebkou. Svět se pohnul, Stephene, a je to vidět.
„Kam jdeš?“ zeptám se Em. Hodlá mě podle všeho nechat na místě a nakupovat sama.
„Musím si něco zařídit. Chvíli vydržíš bez dozoru, ne?“
„Jasně, a když už budeš v drogérce, tak mi vezmi nějakou pěnu na holení a žiletky. Anebo nůžky, kdybys je našla. Musím si zachovat svůj drsnej výraz.“
Její zavrčení, ne nepodobný tomu, co vydávaj zombie, mi stačí, abych zmlknul a rozjel se po svejch záležitostech. Je pravda, že slalom na kolečkovým křesle mezi mrtvolama není zrovna olympijská disciplína, ale kdyby byla, patřil bych mezi favority. Asi by mi strhli pár bodů za přejetý prsty, ale to bych nasbíral na rychlosti.
Šampion se dostává do prvního obchodu s oblečením. Musím říct, že začínám hodně přemejšlet o změně image. Možná by nebylo od věci vyměnit kovbojský kraťasy bez třásní za něco normálnějšího. Kovbojové taky nosili džíny, no ne? Sice je na sebe ještě nějakou dobu nenavlíknu, ale do zásoby si jich pár vzít můžu. Ale kovbojskejch bot se nevzdám! Jenom si budu muset sehnat jiný, trochu míň odpudivý. No jo, ještě před tejdnem bych na ně nedal dopustit, ale jak na člověka spadne barák, hned mění svý hodnoty. Mimochodem, jakou mám vlastně velikost? Jindy bych se zeptal svý ženy, ale mám neodbytnej pocit, že jsem ji nechal s děravou hlavou doma v LA.
No nic, třeba si vzpomenu, až tu potřebnou velikost uvidím. Ale budu chtít modrý džíny, to je jediná chlapská barva. Ostatní jsou zženštilý. Jedině modrá by Johnu Waynovi přišla vhod. Vsadím se, že i on v některejch svejch filmech nosil modrý džíny. A utíral si do nich svůj zkrvavenej nůž. Když teda zrovna nestřílel. Bože, já jsem holčička! Nikdy jsem neviděl jedinej film s Waynem! Co já vím, mohl na sobě klidně mít legíny! Vzhledem k tomu, že tady není žádnej větší macho, kterej by mě obvinil z toho, že vypadám jak pouťová atrakce, je jedno, co na sobě budu mít. Je fakt, že džíny jsem měl vždycky radši, i když v tom mám dost fest napasovaný náčiní.
Když teď nad tím tak přemejšlím, k dokonalosti mi asi chybí ještě hodně. Nějak si nedovedu představit kovboje, kterej by nedokázal kouřit. Já, když potáhnu z cigára, tak se zebleju jak cápek na maturáku. Nevím, čím to, ale prostě to v plicích nesnesu. Je docela fajn, že tady není John Wayne nebo Marlboro Man, aby se mi za to vysmáli. Navíc by u toho šlukovali o sto šest, aby mi ukázali, jakej jsem přizdisráč. Ale já mám nad klukama na vrch. Jsem na rozdíl od nich naživu. Teď jsem já ten největší frajer od východu na západ. Miluju tenhle život. I z pitomýho úředníčka se může stát vládce světa. To už se dostávám moc daleko. Jestli něčemu vládnu, tak akorát svýmu svěrači. Ale zase jsem týpek, co dokázal přežít takový zvěrstva, který většina populace na Zemi nezvládla. Důkazů se kolem válí spousta.
„Tak cos objevila, princezno moje krásná a něžná?“
Zamává přede mnou něčím, co v těch rychlých pohybech ani nepoznám. „Tuhle břitvu!“ řekne dostatečně výhružně, aby mi dala najevo, že s vlkodlakem se při úplňku nešpásuje.
„A ještě něco pěknýho?“
„Jo! Tenhle šmejd pro tebe, aby sis tím zhyzdil držku!“ Hodí po mně holícím gelem, kterej mi málem obratně přistane v obličeji.
„Co jsem řekl?“
Zavrčení svědčí o tom, že proměna je skoro kompletní. „A na cos narazil ty?“
Rozhodím rukama. „Hádej.“
„Hm, vybral sis něco?“ Na klíně mi přistane několik balení čehosi, co jsem v životě nemusel použít.
Em se prochází obchodem s oblečením, jehož jméno mi říká asi tolik jako matikářce Black Eyed Peas.
„Nějaký džíny. Radši jsem si jich vzal víc, pro všechny případy. Dál jsem se nedostal. Trochu jsem se zasnil.“
„A nad čím? Jaký by to bylo, nevypadat jak opelíchanej kohout?“
„Do hajzlu, ještě že nejsem ženská. Mít tyhle nálady každej měsíc, asi se zabiju. Je ti patnáct, žiješ ve světě, kde máš minimální šanci dožít se třicítky, tak co ti sakra vadí?“
„Pár dní se do mě nenavážej a budu zase v pohodě. Někdy mám v tomhle období nálady prostě... no prostě na nic! A mimochodem, je mi šestnáct.“
Vida, aspoň vím, kolik tady slečně je. V jejím věku by si normálně vykuřovala hlavu trávou, rozdávala si to s klukama na záchodkách a místo krve by darovala líh. Ale ona zatím tvrdne s kriplem a snaží se přežít další den bez toho, aby ji cokoli nahlodalo.
„Co nějaká košile nebo triko? Nechceš něco takovýho?“
„To ne, to bych si chtěl koupit někde jinde.“
„Jo, to mi připomíná,“ vrátí se ke mně a bez jedinýho pohledu a bez zastavení mi hodí leták. Helen’s Leather.
„Co to je? Sadomaso salón? Nemusela ses obtěžovat, já zažívám bolesti tolik, a nemusím za to ani platit.“
Zase se mi nedostane odpovědi, a tak se na leták podívám líp. Paráda! Tohle je přesně obchod, co potřebuju. Kožený zboží pro kovboje a podle toho, co je na fotkách, budou mít i košile, vesty a kabáty.
„Kde to je? Je to daleko?“
„Kus dál směrem na North End. Normálně je to asi tak deset patnáct minut chůze. Ale s tebou... Viděla bych to spíš na celodenní vejlet.“
A to jsem si první den v úžasným Bostonu myslel, že tahle holka má úctu k autoritám. Hovno má. Ryje do mě jak prase do pomejí. Budu doufat, že je to těma jejíma krámama, pardon, jejím specifickým obdobím. Ale můžu si za to sám. Teď ve mně asi těžko vidí hrdinu, akorát tak idiota, co se ani kamenem netrefí do malátnýho chodce.
„Budu potřebovat nějaký spodní prádlo.“
„To si najdi sám, na to sahat nebudu.“
„Chci čistý, ne použitý, taky už. Ještě chvíli a sám se umlátím dlažební kostkou!“
Ani mě neopraví, dál se klidně prochází mezi ženským oblečením. Její velikost tu mají všude. Patří postavou k těm, co na sebe můžou navlíknout šatičky vlastní barbíny. Ale abych jí nekřivdil, je vyšší a má širší zadek, což se neodvážím říct nahlas.
Nakupování se vydařilo. Oblečení máme dost, i když kovbojský hadry budeme muset nabrat jindy.. Chtěl jsem sehnat ještě něco užitečnějšího jako třeba náboje, ale člověk nemůže mít v jeden den všechno, hlavně když si to drandí na kolečkovým křesle a město už není, co bývalo, v přístupu k invalidům. Pohyb bez bariér je hudbou minulosti.
Večer se můžu konečně oholit, trochu umejt ve vodě, kterou sem Em průběžně nosila, a navlíknout se do novýho trika. Říkám mu nemocenský.
Večer si s Em sednem k romantický večeři. Já zapálím hřbitovní svíčky, ona na plynovým vařiči ohřeje dvě konzervy fazolí. K pití si dovolíme jednu sklenku vína, já si ho pro jistotu ředím. Po večeři si přejedu k oknu, který se se sklem rozloučilo při zelený bouři, a sleduju hvězdy. Nebe je v poslední době bez mraku i v noci, a tak člověk může vidět hvězdy takový, jaký dřív nikdy nespatřil. Pouliční osvětlení dávno nefunguje, a tak je nebe hvězdnou mapou. Ne, nevidím na tom nic romantickýho, ale říkám si, že když tu může bejt takhle pěkná scenérie, ještě stojí za to žít. Em se ke mně připojí. Sedne si na zem a opře se zády o mojí zdravou nohu. Nic neřekne. Vlastně jsem rád, že mlčí. Padla na ni únava a chce si odpočinout. Nic nedělat, jen sedět.
Položím jí ruku na rameno a její dlaň si lehne na mý prsty. Nakloní hlavu a tváří spočine na propojení našich prstů. Mlčí. Ani já nemám co říct. Vychutnávám si ten moment klidu ve městě, který se vyzombilo. Nepamatuju se, kdy jsem se naposled cejtil tak relativně bezpečně. I zombieland umí bejt krásným místem pro život. Pořád je to ta jediná Země, která na nás zbyla.
Zanechám sofistikovanýho filosofování a zrak zaměřím na město a na jeho trosky. Vypadá neskutečně opuštěně. Ještě hůř než štěně v psím útulku zavřený v kleci s prázdnou miskou, kde na podlaze schne krev předchozího obyvatele. Zelená bouře se některejm domům vyhnula, ale tam, kde se prohnala, zanechala nesmazatelný zářezy. Jako když si chlápek ufikne ruku na cirkulárce. Nějaký cáry masa, kostí a kůže mu přece zůstanou. Boston se proměnil v poničenej pahýl. Nemrtví zmizeli z ulic. Měli bysme zmizet i my. Tady už nemá nikdo co pohledávat. Najdeme posledních pár potřebnejch věcí a vypadneme odsud. Poručím svojí noze, kdyby se vzpouzela. Rozhodně tu nechci zůstávat dýl, než je třeba.
„Měli jsme jít do jinýho pokoje, tady není výhled na moře,“ promluví do ticha Em. Skoro ji nevnímám. Očima dál přejíždím po novém Bostonu. Pak to uvidím. Ještě dřív, než na to Em ukáže.
„Co to je?“ zeptá se mě, jako kdybych byl vševědoucí.
„Nemám zdání, ale řekl bych, že tahle otázka je dost zásadní.“
„Proč myslíš?“
„Začínám mít takovej pocit, že ty nemrtvý bestie odsud neodcházely proto, že neměly co žrát. Řekl bych, že odcházely proto, že je tu něco ještě horšího.“
„Čeho se bojí bubák?“
„Hodně velkýho, zeleně světýlkujícího bubáka.“
Jestli mám pravdu a chodci opustili tohle město ze strachu, tak včera bylo pozdě na odchod. Začnem rychle balit a já přemejšlím, jestli existuje nějaká možnost, jak se odsaď hodně rychle dostat. A nejlíp živý a vcelku.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 29.11.2013, 23:47:49 Odpovědět 
   Zdravím.

Mé fandovské druhé já napíše prostě jen: "Líbí!"

Tak a teď se do toho pustím já sám... Ehm, asi napíšu to samé, což příliš profesionálně nezní, že ano? Ano, text je čtivý, držíš se své "pomyslné laťky", při čtení jsem stále myslel na to, jak že se z toho města náš hrdina se zlomenou nohou a šestnáctiletou holkou dostane... A hlavně: před čím ti zombáci utíkali? Jsou nemrtví! Nemyslí! Nemají pocity, prostě jen fungují, a přesto zdrhli. Něco hodně ošklivého a děsivého obchází městem, otázkou je, kdy na to naši hrdinové narazí (či naopak, kdy to narazí na ně). Na práci šotků jsem dnes nehleděl, vychutnával jsem si napínavou atmosféru a vtipné hlášky...

Hezký večer přeji a múzám zdar.

P.S. Těším se na další díl a držím palce, ať se Ti povede najít další možnost, jak svou knihu vydat (a přednést širší čtenářské obci), což vlastně jde i tady na SASPI, byť by se tento server stal jen Tvým odrazovým můstkem! Ať se daří. ;-)
 ze dne 30.11.2013, 9:15:49  
   kaylin: Díky moc! Jsem rád, že se líbí. Vzhledem k tomu, že už jsem do knihy vložil celkem velké úsilí, určitě bych ji rád zkusil vydat, nejspíš asi cestou vlastního nákladu, ale uvidíme. Určitě budu informovat :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
Už tu se mnou n...
laneida
VVálečné srdce ...
vanísek
Kuchařka - část...
Lenka
obr
obr obr obr
obr

Láska není pro všechny
feelMorefreedom
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr