obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915818 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39759 příspěvků, 5830 autorů a 393154 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Posel smrti VII: V - Ve službách Boha 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VII - Tvář šelmy
 autor Lukaskon publikováno: 01.12.2013, 19:33  
Panstvo z Black Mirror čeká návštěva z Vatikánu. Kasumi se ale nikdy netajila svými enormě chladnými vztahy k náboženství. Přesto je jejím cílem stát se Strážcem - církví ustanoveným ochráncem Černého zrcadla.
 

24. 12. 1998

Krátce před polednem přivezl Edward Samuela a Kasumi k zámku. Vezli s sebou mnoho věcí, které zakoupili v Ipswichi. Před bránou zámku postával starý muž v červeném kardinálském rouchu. Tato skutečnost Edwarda velice udivila. Zastavil před bránou, ostatně to by musel udělat v každém případě, a vystoupil z vozu stejně jako Samuel a Kasumi. Samuel okamžitě přišel ke kardinálovi a podal mu ruku.
„Vítám vás na Black Mirror. Jsem Lord Samuel Gordon, přesněji hrabě, pokud na to přijde, ale já si na tituly nijak nepotrpím. Samozřejmě jsem majitel zdejšího zámku a okolních pozemků, včetně několika hektarů polí, luk a lesů. Omluvte mě, že jste musel čekat venku, ale jak vidíte, právě jsem přijel z města. Snad jste očekával kočár a spřežení, ale musíme jít s dobou a ani šlechtici se pokroku nevyhnou.“
„Plně rozumím, lorde.“
„Stačí, když mě budete oslovovat příjmením – nerad si hraji na něco víc a tituly využívám jen zřídkakdy.“
„Abych byl upřímný, pane Gordone – vaše nepřítomnost vás samozřejmě omlouvá, ale co se týče vaší… snad služebné, tak její chování omluvitelné není. Poté co jsem zazvonil, vyšla ven a dosti nevybíravým způsobem mi sdělila, že mě dál nepustí, jelikož ani vy a ani slečna Kasumi není přítomna. A co víc – řekla, že jestli ještě jednou zazvoním, tak mi prý cituji: ‚rozbije hubu na sračku, protože ji už takhle hlava bolí jako střep.‘ Nehorázné chování, to vám musím říct! Ehh, ta dívka mě tak pohoršila, že jsem se ještě ani nepředstavil – jsem kardinál Alonso de Luca a jak jistě víte, jsem tu, abych důkladně prošetřil jistou záležitost….“
„Ano… Ehm, Edwarde zavezte vůz k zámku a ať vám Mark pomůže vyklidit z něj věci. Jo a ujistěte se, že si ničeho nevšimne Desmond.“
„Spolehněte se, pane.“ Edward otevřel bránu, nastoupil do vozu a odjel.
„Ech, asi jste mě nepochopil, pane Gordone. Tato záležitost je nadmíru delikátní a nikdo jiný by neměl být přítomen.“
„Nikdo jiný kromě mě a kandidáta na Strážce. No a tím kandidátem je moje přítelkyně Kasumi.“ Alonso si Kasumi prohlédnul a bylo na něm jasně patrné, že z ní není vůbec nadšený. „Pojďte dovnitř, kardinále. Probereme vše tam.“

Samuel doprovodil kardinála do společenské místnosti a nabídl mu místo k sezení.
„Budete si něco přát? Kávu, čaj,… nebo snad víno?“
„Vínem bych rozhodně nepohrdnul, pane Gordone.“
„Osobně pro něj zajdu do sklepa a vyberu to nejlepší.“ Samuel odešel a nechal Kasumi s kardinálem o samotě.
„Také musím teď odejít,“ řekla Kasumi. „Chci vidět sestru.“
„Cože? Vám přijde na úrovni jen tak odejít kvůli… sestře? Ona bez vás snad těch pár hodin vydrží, ne? Snad jsem přijel kvůli vám, takže bych očekával…“ Kasumi zvýšila hlas, neboť už teď jí kardinál lezl na nervy.
„Tam nahoře je moje sestra, které už ráno nebylo dobře a já se půjdu podívat, jak jí je!“
„Ale…“
„Vy ani z poloviny nejste tak důležitý jako moje sestra!“ vykřikla Kasumi. „Jestli chcete, můžete klidně vypadnout! Na plnění úlohy Strážce vás nepotřebuji.“

Kasumi odešla a vyběhla po schodech. Otevřela do Sakuřina pokoje, ale ten byl prázdný. Zašla tedy do koupelny, kde konečně svoji sestru nalezla. Skláněla se nad toaletní mísou a zvracela. V obličeji byla nezvykle bledá.
„Pořád ti není líp?“ otázala se Kasumi a usedla na okraj vany. Sakura si otřela ústa.
„Ne, Kasumičko – mám pocit, že jsem se už vyzvracela z podoby, nezdá se ti? Furt mi je mizerně.“
„Bojím se o tebe. Nemůžu se zbavit pocitu, že to souvisí s démonem.“
„Toho se neobávej, sestřičko. Můžu tě ujistit, že ten s tím nemá nic společnýho.“
„Kde bereš tu jistotu?“
„No… prostě… prostě to vím.“
„Sakuro, kde bereš tu jistotu?!“ Sakura vstala a pohlédla na svoji sestru. Poté přešla ke koši, otevřela ho a vytáhla odtud těhotenský test. Byl pozitivní.
„Jsem v tom, ségra. Čekám haranta.“ Kasumi se usmála a svoji sestru objala.
„Tak to gratuluju. Samozřejmě počítej s mojí pomocí.“
„Jo…“ Sakura však nijak nadšená nebyla a toho si Kasumi všimla.
„Ty nemáš radost?“
„Umíš si mě představit jako matku?!“
„Ani jedna z nás na tu roli není zrovna připravena, ale nějak to zvládneme. Navzájem si můžeme vypomoct. Už o tom ví Mark?“
„Mark?!“
„Počkej… chceš říct… to není jeho?!“
„S Markem jsme ještě ani neměli šukačku.“
„Takže kdo je otec?“
„Já nevím…“
„Nelži mi.“
„Vážně nevím.“
„Sakuro! Já se v lidech vyznám a ty navíc neumíš přesvědčivě lhát.“
„Nechám si to jméno pro sebe, beztak ti nic neřekne.“
„Jak myslíš. Půjdu o tom říct Samuelovi…“
„Ne!“ vykřikla náhle Sakura. „Já… já bych mu to ráda řekla sama. Někdy.“
„Ty to chceš utajit, že? Bojíš se, co bude, až se o tom dozví Mark. Co ale chceš dělat, vždyť se to stejně dozví. I kdybyste teď měli sex, tak co pak? Tvrdit, že dítě je jeho, když bude mít tmavou pleť… Ehh, máš to s černochem, že ano?“
„Jo…“ Sakura si smutně povzdechla. „Kasumičko, co takhle zajít k Abaye, koupit čokoládovou zmrzku a večer, až bude klid a Desík bude spát, se tu zastavit na takovou sesterskou poradu?“
„Já ti ohledně mateřství moc neporadím. Ale… tobě jde o něco jiného…“
„Já nejsem stavěná na to držet v sobě tajemství… takže večer a… zkus se během dne nijak nenasrat, jo?“

Kasumi nechtěla na sestru tlačit, ale neměla z toho všeho dobrý pocit. Přišlo jí, jakoby byla Sakura bezradná a hledala pomocnou ruku. Prozatím to nechala plavat a vrátila se dolů, kde již byl i Samuel a právě naléval víno do sklenek.
„Vezmeš si taky, že ano?“ zeptal se Samuel.
„Možná…“ odvětila Kasumi a bez ostychů se natáhla na pohovku. Alonsa to dost udivilo. „Od doktorů mám nařízeno odpočívat,“ vysvětlila Kasumi.
„Dobře, ale… já jsem přijel až z Vatikánu! Jsem kardinál! Očekával bych důstojné jednání a ne…“
„To já jsem přijela až z Japonska a jsem kandidát na Strážce. V noci jsem skoro nespala, dnes jsem byla ve městě na nákupech, před pár týdny mě ošklivě zranili a ještě se zotavuju – prostě odpočívám, a jelikož jsem tu doma, tak si to mohu dovolit!“ Alonso jen zůstal zírat s otevřenými ústy, neboť jednání Kasumi ho dost pohoršovalo. „Povězte mi, jak to vidíte? Dostanu tu funkci?“ otázala se s klidem Kasumi a rozepnula si kabát – ne proto, že by tím něco sledovala, ale začínalo jí být teplo.
„Takhle rychle to nejde posoudit,“ řekl Alonso. „Uvědomte si, že nepocházíte z rodu Gordonů! Všichni dosavadní Strážci z něj pocházeli.“
„Za pár dnů mám se Samuelem svatbu. Pak už do rodiny patřit budu.“
„Ale nikoli pokrevně! Nebude vám v žilách kolovat krev Marcuse Gordona.“
„Zvládnu tu úlohu plnit i s vlastní krví. Tak už přejděte k věci, kardinále. Víte o tom, že jsou svátky? Přijel jste čtyřiadvacátého prosince! Ne, že by mi to kdovíjak vadilo, ale mám teď spoustu jiných starostí.“
„Pan Gordon naléhal, abych se dostavil co možná nejdříve. Ale máte pravdu – není na co čekat.“ Alonso se s chutí napil vína a musel uznat, že je opravdu výborné. „Neměl byste být u toho, pane Gordone, ale jelikož slečna Kasumi není z vašeho rodu a nemá potřebné informace, bude lepší, když se vše dozvíte taktéž. Pokud však nebudete tázán, pomlčíte, ano?“
„Ano, kardinále.“
„Výborně. Začneme s historií rodu Gordonů, slečno. Začněte vyprávět a pamatujte si, že vám jde post Strážce. Takže očekávám, že mě zahltíte spoustou informací.“
„To byste byl rád, co?“ ozvala se Kasumi. „Spíše by mě zajímalo, kolik toho víte o Gordonech vy. Vsadila bych se, že toho moc nebude.“
„Eh, co si to dovolujete, slečno? Vaše chování je vskutku hrubé!“
„Pokud se nemýlím, tak se spisy ohledně rodu Gordonů z Vatikánských tajných archivů kamsi vytratily. Jste v koncích, protože o historii Black Mirror nevíte ani zbla, ale byl byste samozřejmě moc rád, kdyby se vám podařilo něco zjistit.“
„Tak vy si myslíte, že o historii nic nevím?!“
„Jistěže, protože kdo by se měl tam od vás zaobírat historií, navíc tak utajené záležitosti? Oba dobře víme o co na Black Mirror jde a počítám s tím, že v církvi jde o to nejutajovanější tajemství, naprosté tabu, které když vyjde na světlo, může zatřást se samotnou církví. Jediný, kdo byl opravdu v obraze, byla ta… ta Antoliniová, říkám to správně?“
„Ano, Valentina Antoliniová!“ dodal Samuel.
„Jo… no zkrátka, ta věděla o Black Mirror dost, ale pak se zabila. Vy víte jen útržky asi tak jako já, ale řekla bych, že z těch všech lidí, kteří jsou do záležitosti Black Mirror zasvěceni víte nejvíc, proto jste zde vy. Vraťme se ale k těm ztraceným spisům – nepopřete mi, že je kdosi odnesl, že ne?“
„To… to ne, totiž – ano, jistý Cy McCall odtamtud cosi odnesl. Jak to, že o tom víte?“
„Cy McCall mi to řekl.“
„To znamená… vy víte, kde ty dokumenty jsou?“
„Ne, to opravdu nevím,“ lhala Kasumi. „A i kdybych to věděla, není náhodou úlohou Strážce chránit Black Mirror a snažit se, aby o zdejších tajemstvích vědělo co nejméně lidí? Myslím, že kdybych ty spisy čirou náhodou našla, nechám si je u sebe.“ Alonso na to nic neřekl a pouze litoval toho, že před lety Cyovi ony spisy předal. Když se objevila Samuelova žádost o prošetření nového Strážce, urychleně se postaral, aby případ dostal na starost, neboť mu bylo jasné, že co nevidět někdo půjde do archivů a bude chtít rod Gordonů prostudovat, aby byl na nadcházející posuzování připraven. Úmrtí arcibiskupa, se kterým byla dlouhá léta v kontaktu Valentina se Alonsovi náramně hodilo, neboť nyní byl opravdu ten, kdož věděl o Black Mirror nejvíce. Přesto měl skutečně jen velmi kusé informace a vděčil za ně svému dávnému zájmu o to, co že to vlastně Cyovi předal.
„Eh, historii tedy vynechejme, nakonec pan Gordon vás s ní jistě velmi dobře seznámí.“ „Přesně tak,“ odvětil Samuel.
„Strážcem se nemůže stát kdekdo, ale je třeba dokázat, že je toho dotyčný hoden. Projdeme si postupně všechny body. Prvním bodem, který nepatří do té nejdůležitější trojice, je zájem pomáhat nezištně druhým osobám v jejich životních strastech.“ Kasumi se podivila nad Alonsovými slovy a řekla:
„Jaksi mi unikají souvislosti, ale dobrá - není to tak dlouho, co jsem zabila chlapa, který vedl zločineckou organizaci. Svým způsobem jsem pomohla desítkám lidí, které by mohl ohrožovat. Jestli chcete důkaz, kontaktujte Kenjiho Kimuru, šéfa úřadu pro boj s organizovaným zločinem v Tokiu. Takže první podmínka je splněná.“
„Neřekl jsem, že jde o podmínky, ačkoli… svým způsobem ano. Další bod – takzvanou v pořadí třetí ctností strážce je milosrdenství…“
„Upřímně, čekala jsem, že úloha Strážce je tak důležitá, že kolem toho nebude církev dělat takové ty běžné šaškárny spojené s dobrotou srdce, vírou a podobnými nesmysly. Víte vůbec o tom, že tady hrozí reálné nebezpečí?! Dokonce jsem se o tom přesvědčila osobně! Tohle není nějaká hra na ideály, žádný boj dobra se zlem jak z pohádek! Co má co dělat milosrdenství s ochranou portálů? Mám se snad slitovat nad každým hajzlem, který bude chtít portály zneužít a ublížit druhým?! Proč, když mým cílem má být portály chránit a zabraňovat případnému zlu?! Máte vůbec ponětí o tom, co má takový Strážce na starosti? Ještě jsem to od vás ani neslyšela a to jsem si myslela, že to bude první věc, se kterou začnete!“
„Pokud byste byla zvolena, pak by vám vaše úkoly samozřejmě byly zcela přesně vysvětleny. O vašem zvolení však začínám silně pochybovat. Co mi řeknete k další ctnosti – naději?“
„Souvislost s ochranou portálů mi opět uniká, ale k věci – naděje mi nechybí. Ne nadarmo se říká, že naděje umírá poslední, ale je to zčásti nadhodnocené, protože naděje sama o sobě ničemu nepomůže a jsou situace, kdy ona naděje je spíše na překážku. Naděje je dvojsečná zbraň, jelikož může pro mnohé být jen slepou záchranou z jinak neřešitelné situace.“
„Co víra v Boha a sebe sama? Ta je ostatně nejdůležitější ctností Strážce.“
„Nejdůležitější?! V sebe věřím, ostatně kdybych nemohla věřit své mysli a svým schopnostem, těžko bych dokázala normálně žít.“
„A co víra v našeho Boha? Jste z dálného východu…“
„No a?“
„Tam naše víra proniká jen pozvolna.“
„Možná proto, že tamní lidé nejsou takoví idioti.“
„Kasumi…“ ozval se Samuel.
„No dobře, i u nás je spousta idiotů, ale málo křesťanů, což je příjemné. Nejsem věřící, Bůh je jen pojem, kterým se ohánějí slabí, a já slabá nejsem – dokážu si přiznat své chyby, dokážu se vyrovnat se svými činy a nebojím se toho, co bude, až zemřu. Především nemám zapotřebí se upínat v jakési bludy, které si lidé vytvořili už před tisíci lety. Jsem racionálně uvažující člověk, nikoli hlupačka, jež si nedokáže uvědomit realitu a upadá do snů a prostých představ.“ Kasumi během proslovu sledovala neustále rudnoucí tváře Alonsa, který s sebou začal mírně škubat. „Odmítám víru ve vašeho Boha,“ pokračovala Kasumi. „Nikdo mi ji vnucovat nebude, a jestli mi řeknete kupříkladu to, že k postu Strážce musím políbit váš kříž, co máte na krku, povím vám, ať si ho narvete do prdele.“ Alonsovi již škubaly koutky rtů a nehty se zarýval do opěradel. Kasumi nemínila přestat. „Nepotřebuji vašeho Boha. Žádná výhra to totiž není. Každý si konec konců může vytvořit vlastní představu o Bohu, ale kupříkladu vy křesťané jste ostatní stavěli před jasnou věc, aniž byste věděli více než druzí. Vždyť vy vlastně nevíte o tom údajném Bohu zhola nic – všechno jsou jen výmysly, které podkládáte dalšími výmysly až se zdá, že nakonec máte pravdu. Vsadila bych se, že ani mnozí kněží v Boha nevěří. Třeba nedávno jsem v novinách četla cosi o odhalení kněžích, jež se ve velké míře dopouštěli pedofilie. Vážně tihle lidé mohou věřit v Boha, když se dopouštějí takových zvěrstev? Vždyť vy se dovedete chovat hůře než zvířata a to si říkáte služebníci Boží. Jaký pak musí být onen Bůh, když mezi svými lidmi ponechává odporné zrůdy?!“
„A dost!“ vykřikl Alonso a vstal tak prudce, až si převrhl sklenku s vínem a pošpinil si roucho. „Ty bezbožná zrůdo!“ vykřikl Alonso a ukázal prstem na Kasumi. Ta se zvedla a pohlédla Alonsovi zpříma do očí. „Jsi zatracena, bídná ženo! Z tvých úst mluví neznalost a pýcha, ale zažiješ pád až na samotné dno, to si pamatuj.“ Kasumi se nahnula a chytila Alonsa za oblek. „Pusť mě, hříšnice!“
„Vrátíš se do Vatikánu s tím, že nejsem hodna na post Strážce?“
„Jistěže! Zasloužíš si smažit se v pekle!“
„Ty víš o ztrátě těch spisů… ale pochybuji, že o tom vědí všichni. A krom toho… Black Mirror skrývá věci, které by se asi neměly dostat mezi veřejnost. Co kdybych svoji úlohu Strážce pojala zcela opačně? Co kdybych naopak vynesla na světlo to, co má zůstat skryto? Kdo mě zastaví, když žádný skutečný Strážce není? Takže co Alonso, jak moc máš rád svého ‚Boha‘?“
„Z tebe snad mluví sám Satan…“
„A z tebe senilita. Jestliže překročíš práh mého domu a já nebudu oficiálně Strážce, čekají tě krušné časy a jsem zvědavá, jak to papež vysvětlí světu.“
„Dobrá… dobrá tak… tak dobrá - možná by to šlo.“
„No vida. Přeci jen se na ten post hodím. Už jsem začala pochybovat…“ Kasumi Alonsa pustila a napila se trošky vína.
„Já jsem jen posuzovatel, nemohu vás oficiálně jmenovat do funkce. Musíte se mnou do Vatikánu.“
„Adrian Strážcem byl a ve Vatikánu nikdy nebyl,“ upozornil Samuel.
„To ano, ale Adrian byl Gordon a měl to v krvi. Cizince musí do tohoto postu jmenovat sám Svatý otec. To on vám dá sílu a vůli, abyste odolala mocnostem Pekelným a svůj úřad plnila s nejlepším vědomím a svědomím.“
„Mám jet až do Vatikánu? Co takhle kdyby se papež stavil tady?“
„Žertujete?“
„Pravda… přilákalo by to veřejnost. Tak dobře, poletím s vámi. Kdy si na mě udělá papež čas?“
„Ihned. O možnosti volby nového Strážce již ví. Poletíme okamžitě.“
„Dnes se mi to nehodí. Papež musí počkat.“
„Kasumi…“ řekl Samuel. „Možná bys měla jet.“
„Vrátím se nejdříve pozdě v noci! Dnes jsme chtěli mít pěkný večer.“
„Já vím, ale ta funkce je důležitá…“
„Ne tak jako večer s rodinou, ale dobrá.“ Kasumi se se Samuelem objala a dali si pusu. „Půjdu si sbalit věci.“

Kasumi odešla do pokoje a Samuel si s Alonsem potřásl rukou.
„To, co jste jí řekl, jste přehnal, kardinále a doporučuji vám se uklidnit. Vím, že Kasumi je zvláštní, ale tady jde o ten post a jsem přesvědčen, že není nikdo lepší než ona. Možná vám to bude připadat jako bláznovství, ale dle mého názoru je to dokonalý člověk pro ten post. Snažte se ji zbytečně neprovokovat, v zájmu vašeho zdraví.“
„Věřte mi, pane Gordone, že tady nejde o ni. Nezvolím ji na post Strážce kvůli jejím pochybným kvalitám, ale kvůli bezpečí obyčejných lidí.“
„Chtěl jste říct, bezpečí církve… O lidi vám nejde, ale o svoje koryto ano.“
„Ještě něco – pokud si myslíte, že je ta žena dokonalá, pak si vás omotala kolem prstu svými lži nebo vás snad zlákala svým tělem. Žena je obecně služebnicí ďábla a ta vaše Kasumi je, velice slušně řečeno, lehkou děvou, které v žilách koluje krev démonů a jejím jediným cílem je svádět a omamovat čestné muže, za kterého vás považuji. Z toho důvodu na vás apeluji pane Gordone – dejte na tu prostopášnou ženu pozor.“
Samuel ukázal prstem ven ze dveří a řekl:
„Ještě jednou o mé přítelkyni řeknete, že je děvka, tak vás odsud násilím vyvedu a bude mi jedno, že jste starý, vetchý a ještě k tomu kardinál! Okamžitě odsud vypadněte a pamatujte si jedno, Alonso – nedovolím, abyste špinil čest mé nastávající. Je to stejné jako kdybyste špinil čest mé rodiny a čest Marcuse Gordona, zakladatele rodu.“ Alonso se déle nezdržoval a odešel.

Samuel byl rozčílený a to opravdu hodně. Věděl, že Kasumi svým osobitým jednáním hranici slušnosti překonala už po pár větách, ale nesnížila se k tomu, co Alonso. Samuel sice myslel, že vydrží jednat s kardinálem maximálně vlídně, ale co je moc, to je moc. Zašel nahoru do ložnice. Kasumi si zde právě brala svoji peněženku a ukládala si do ní peníze na cestu.
„Vem si kolik potřebuješ.“
„Jo vezmu. Mám svých peněz vcelku hodně.“
„Majetek včetně financí budeme mít společný, takže se neostýchej sáhnout i do mých peněz. Vím, že nejsi rozhazovačná a že dokážeš naši pokladnu dobře spravovat.“
„Mrzí mě, že tu nebudu na večeři.“
„Zvládneme to i bez tebe. Ještě tě chci upozornit – Black Mirror je velké tajemství, a pokud se máš setkat přímo s papežem pak je dost pravděpodobné, že se to odehraje v soukromí. Snaž se o hladký průběh, moc tě prosím.“ Kasumi k Samuelovi přistoupila a dala mu pusu.
„Nejsem tak tupá, abych papeže napadla a riskovala kriminál.“
„To jsem rád,“ usmál se Samuel.
„Půjdu se ještě rozloučit s Desem.“

Kasumi přešla do vedlejšího pokoje. Desmond seděl a hrál si s míčem – snažil se ho trefit do obruče umístěné nade dveřmi. Kasumi míček chytila a shýbla se k chlapci.
„Ahoj Desi. Vyspal ses dobře?“
„Jo… ale tetě ráno nebylo dobře, tak si se mnou ani nehrála. Budeme se strefovat míčkem do košíku?“
„Ne. Budu muset zase odjet.“
„Ale… teď jsi přijela!“
„To jo, ale mám spoustu práce. Nejspíš se nevrátím ani do večera.“
„Mamí! Santa ti nenadělí dárky!“
„Myslíš? To je ale škoda. Od Santy to není hezké…“
„Co když nedá dárky ani mě?“ strachoval se chlapec.
„Pokud ne, tak mu dárky vezmu a rozdáme si je. Dárky by si přece měli rozdávat lidé mezi sebou a ne čekat na Santu, vždyť Santa tu s námi nežije, tak ani neví, co si kdo přeje.“
„Ale ví – psal jsem dopis.“
„Ty jsi psal dopis?“
„Vlastně… psal ho Eda. Ale Santa ví, co si přeju.“
„Možná, že maminka to ví taky… Tak já už budu muset jít. Ahoj a tetu nezlob, když jí není dobře.“
„Ahoj, mamí.“ Kasumi vstala, odměřila si vzdálenost od koše a snadno jím prohodila míček.
„Zítra si spolu zahrajeme.“ S těmito slovy Kasumi odešla z pokoje a byla připravená se připojit ke kardinálovi a zamířit na letiště.

Miranda ležela ve svém domě na posteli a s napětím očekávala, kdy ji navštíví Sakura a přinese knihu z kláštera. V duchu si přála, aby si mladá Asiatka uvědomila, že dnes je čtyřiadvacátého prosince a nechala ji být. Ne snad, že by Miranda nechtěla pomoct, ale nechtěla si kazit zrovna dnešní den obtížným překladem. Někdo zazvonil a Miranda zabědovala. Urychleně se zvedla a pospíchala na chodbu ke dveřím. Otevřela a ke svému překvapení zjistila, že za dveřmi stojí Abaya. Třicetiletá žena s indiánskými kořeny vypadala neobvykle vesele. V rukou nesla zabalený dárek.
„Ahoj,“ pozdravila Abaya. „Můžu dál?“
„Jasně, že jo – jen pojď.“ Miranda za svojí kamarádkou zavřela dveře a pozvala ji ke stolu v kuchyni. Urychleně dala vařit vodu na čaj a připravila si mátové listy, neboť dobře věděla, že právě mátový čaj má Abaya nejraději.
„Mám tu něco malého pro tebe,“ řekla Abaya a položila dáreček na stůl. Mirandin úšklebek nevyjadřoval ani tak radost, jako spíše obavy o to, jak se Abaya zatváří, až se dozví, že tu pro ni žádný dárek nečeká.
„To jsi vůbec nemusela,“ řekla Miranda a usedla ke stolu.
„Jen si to vezmi. Jsme přece kamarádky.“
„Jo? Myslela jsem, že tu nikoho blízkého nemám – snad jedině Sakuru.“ Abaya sklopila zrak a bylo na ní vidět, že si cosi vyčítá.
„Promiň, já jsem prostě nemohla sledovat, jak se stýkáš s tou Parvati. Když vezmu v potaz, jak vypadá a jak se chová… ty její sklony k násilí a snaha se předvádět… lezlo mi to krkem.“
„Aha, takže když už je Parvati pryč, tak je zase všechno při starém…“
„Ale takhle jsem to nemyslela.“ Abaya vypadala hodně sklesle, a aby ji Miranda trochu povzbudila, chytila ji za ruku a řekla:
„Já chápu, že jsem se v Parvati spletla – nebyla taková přítelkyně jako jsi ty. Zpočátku byla moc fajn, ale v posledních dvou letech veškerá naše setkání spočívala v tom, že se předváděla a vyprávěla mi, jak na ni lidi civí a obdivují ji. To Sakura je alespoň zábavná a ty její příhody dokážou pobavit celou putyku. Ovšem obvykle v těch příbězích není nouze o potoky krve.“
„Brr, Sakura je taky hrozný exot.“
„To je, ale vůbec není namyšlená. Povím ti, že si vedle ní připadám jako mladá, nezkušená husa. Jí je dvaadvacet, mě táhne na pětatřicítku a přesto zažila věci, o kterých se mi může jen zdát. Nebyla ještě ani plnoletá, když se dostala k ochrance nějaké podezřelé americké raketové základny v tichomoří a to nemluvím o tom, že si prošla válkou v Africe.“
„Musela to mít v životě těžký…“
„To jo. Vedle ní i moje problémy s Carlem, Ildou a dalšími nestojí za řeč. Ale přestože si prošla tím vším, tak je veselá a plná elánu.“
„To je tím mládím.“

Miranda vstala od stolu, neboť voda na čaj již byla uvařená a zalila jím lístky máty, jež byly ve dvou hrnečkách. Oba pak přenesla na stůl.
„Víš, co se mi honí hlavou, Abayo? Říkám si, jestli vůbec je co slavit? Jsou Vánoce a blíží se konec roku, ale na co oslavovat příchod toho dalšího? Stejně nic dobrého nepřinese.“
„To máš pravdu, ale takhle pesimisticky se na to dívat nesmíme. Co ta tvá Sakura? Taky si to takhle bere?“
„Určitě ne. Asi se jí budu muset přeptat na recept pro dobrou náladu.“ Abaya se rozesmála.
„Doufám, že až ho budeš mít, podělíš se se mnou.“ Miranda pohlédla z okna, neboť si povšimla, že začalo hustě sněžit.
„Jak je na tom asi Joseph? Musí mu být hrozná zima a my si tu sedíme hezky v teple. Když si to tak vezmu – jsme jako sousedé, vždyť mezi mým domem a hotelem už žádné stavení není.“
„Snad bys mu nechtěla poskytnout azyl?“
„Aspoň bych tu nebyla sama.“
„Pořád lepší sama než s bezdomovcem.“
„Asi máš pravdu ale stejně, někdy je mi toho chlapa hrozně líto. Nikdo ani pořádně neví, čím si v životě prošel. Zatímco Sakura v hospodě žvaní jak může, tak Joseph, když už přijde, tak tam jen posedává a pije. Jakoby se za svůj život styděl. Asi půjdu za ním na hřbitov. Dám mu alespoň nějaké teplé oblečení.“
„Ehh, počkej Mirando, nikam nechoď.“
„Proč ne? Půjdeme spolu, jo?“
„Já jsem ti to nechtěla říkat, ale… když sem k ránu přijeli ti chlapi na opravu spadlého vedení, tak si u mě kolem poledne kupovali svačinu, protože Harry má dnes zavřeno, a vyprávěli mi, že když hledali, kde to spadlo, motali se v blízkosti hotelu a našli tam na zemi stopy od krve.“
„Cože? Od krve?!“
„Jo… samozřejmě to ještě před tím nahlásili na policii a tak jsem hned šla na stanici. Inspektor říkal, že to nejspíš bude Joseph, protože velkou kaluž krve našli i v kapličce.“
„Proboha! A… a tělo?“
„Tělo neobjevili.“
„Takže… vražda?“
„Vražda?! To snad ne. Kdo by chtěl Josefa zabít?! Conrad říkal, že v kapličce bylo krve hodně, ale že to ještě neznamená, že tam Joseph umřel. Našli se tam střepy od krve a tak je prý možné, že se chtěl Joseph zabít. Možná skončil v řece, protože ho nikde nenašli.“
„Panebože… Co když… možná, si to neudělal sám!“
„Děsíš mě Mirando! Ty snad něco víš?“ Miranda nechtěla mluvit o knize, kterou Sakura našla v klášteře, takže raději Abayino podezření utnula:
„Ne, nic nevím, jen mě to tak napadlo. Já budu muset na zámek.“
„Teď? Proč zrovna teď?“
„Měla jsem se Sakurou domluvenou schůzku a úplně na to zapomněla. Nezlob se, ale už teď mám přes hodinu zpoždění.“
„Jo… jasně, tak já jdu. A zítra ráno až si rozbalíš dárek se za mnou určitě stav a řekni mi, co si o tom myslíš.“
„Jasně a… chceš do vesnice svézt?“
„Ne, to nemá cenu – vždyť je to jen pár desítek minut cesty.“ Miranda Abayu vyprovodila a urychleně si oblékla svetr a teplou bundu. Poté vyrazila ven a usedla do svého auta. Za normálních okolností by si udělala procházku a k zámku šla pěšky, ale měla jednak naspěch a navíc se nechtěla příliš zdržovat venku v zimě.

Miranda zastavila před bránou zámku, vystoupila z vozu a zazvonila. Netrvalo dlouho a k bráně přišel Mark. Knihovnice se cítila nesvá, jelikož o setkání s mužem, kterého před pár lety podvedla s jiným, nikterak nestála.
„Eh, ahoj,“ pozdravila Miranda.
„Potřebuješ něco?“ otázal se suše Mark.
„Na zámku je všechno v pořádku?“
„Proč by nemělo být? Pan Samuel je šťastný, paní Kasumi taky a stejně tak její sestra. Všechno je v naprostém pořádku.“
„Víš o tom, že zemřel Joseph?“
„Už se to ke mně doneslo. Smrt toho bezdomovce mi náladu nepokazí a paní Kasumi a její sestře už tuplem ne.“
„Víš, čekala jsem, že mě dnes ráno Sakura navštíví a přinese mi knihu, co chtěla přeložit. Napadlo mě, že mi nechtěli kazit sváteční den, ale pan Samuel na překladu tak lpěl… nezmiňoval se o ničem?“
„O žádné knize nemám ani ponětí. Pochop už, že jsem tady jako zaměstnanec a ne rodinný přítel – nesvěřují se mi se vším, co se kde šustne a nevadí mi to, jestli se chceš zeptat.“
„Mohl bys mě pustit dál? Promluvím si se Sakurou.“
„Sakuře nebylo dnes dobře. Nejspíš se ani teď necítí plně v pořádku, takže máš smůlu.“
„Se mnou si třeba promluvit chce. Zajdi se jí alespoň zeptat, prosím.“
„Jak chceš.“ Mak odešel a Miranda před bránou osaměla.

Po necelých pěti minutách vyšla ze zámku Sakura a seběhla po schodech dolů k bráně.
„Čau, Miri,“ pozdravila svoji kamarádku.
„Ahoj. Nechci tě zbytečně obtěžovat, když ti není dobře a…“
„Ale ne, už je to lepší. Hele, zrovna v hale strojíme s Desem stromeček. Nepřidáš se?“
„Stromeček? Ale ne, kdepak. Když jsem já naposledy strojila stromeček, tak jsem bydlela ještě u našich v Glasgow a bylo mi asi dvanáct.“
„To seš na tom líp než já. U nás v Japonsku pochopitelně žádný křesťanský svátky nijak zvlášť neslavíme, zato oslavy konce roku stojí za to. Určitě to rozpoutám i tady, cha, cha. Bude to nářez! Správná hospodyňka musí navařit kupu jídla a to na tři dny dopředu, takže Kasumi čeká pořádná fuška, ale já jí samozřejmě pomůžu. Určitě vyzkouším i moči – jídlo, kde hrozí ohromná úmrtnost konzumentů – větší než u jedovaté ryby Fugu.“
„Úmrtnost?!“ vyděsila se Miranda.
„No jasně – úmrtnost. Moči jsou vlastně rýžové placky, které jsou ale kvůli své lepkavosti tak nebezpečné, že hrozí udušení. Dám ti ochutnat, jo?“
„Ne! To… to určitě ne! Díky ale nechci. To máte všechny sváteční jídla tak nebezpečný?“
„To zase ne. Připravujeme třeba proslulé trojbarevné jídlo – žlutá rybí vajíčka pro plodnost, červené vařené fazole pro zdraví a zelené mořské řasy pro štěstí.“
„Plodnost, zdraví, štěstí…“ 
„Přesně tak. Je to symbolický a nijak zvlášť dobrý. Ale určitě ti dám aspoň lahev saké. Ráno jich Kasumi a Samuel přivezli hned pět. To bude chlastačka!“
„Saké si nechám líbit.“
„Aby ne!“ usmála se Sakura. „Pověz mi – na svátky budeš sama? Nepřijedou ti přátelé nebo rodiče?“
„Já přátel moc nemám a rodiče... Oni se už dávno přestali starat o to, jak se má jejich dcera. Radši tě nebudu moc dlouho rušit, Sakuro. Jde mi jen o jednu věc – co ten překlad?“
„Už nebude potřeba a žádného prokletí se taky neobávej. Kniha je v podstatě zpátky v klášteře, takže je vše v naprostém pořádku.“
„Počkej… ty ses vážně vylekala… Bále ses kletby a proto ji vrátila?“
„Heh, dá se říct, že máš pravdu – raději jsem nechtěla riskovat. Jenomže pozor – pořád zůstávám plná elánu ničit ty potvory, co tu žijí. Klášter byla první destinace a ne poslední. Což mi připomíná, držíš naše tajemství?“
„Myslíš mlčet o těch stvořeních? To se vsaď. Nechci nikoho strašit. Krom toho, když už je po nich, je zbytečné se o tom kdekoli zmiňovat a navíc by mi nikdo nevěřil. I mě to hrozně vyděsilo… vždyť žili kousek od vsi… Víš, obdivuju tě, že chceš v tom boji pokračovat. Jsi odvážná…“
„To se ví, taky jsem už leccos zažila. Jsem zvyklá žít život plný nebezpečí a ukousala bych se tu nudou, kdybych měla žít tak usedle, jako třeba ty. Podle mě potřebuješ víc adrenalinu v krvi. Nechceš se třeba naučit střílet? Mohli bychom pak chodit na lov, třeba do lesa.“
„Ne, to raději ne. Ještě bych si ublížila.“
„Anebo, co takhle se naučit prát? Osamělá žena jako seš ty by to měla umět. Co kdyby tě přepadl nějaký nadržený šílenec a chtěl tě znásilnit?“
„Mě?!“
„No… pro některý holky co znám, by to byla spíš pocta, ale ty seš pěkná. Myslím to vážně.“
„Možná… možná to není špatný nápad. Někdy se tam doma dost bojím. Kdyby mě tam někdo přepadl, neuslyší mě nikdo z okolí.“
„Moje řeč. Jo, ale nečekej, že z tebe udělám druhou Kasumi. Ségra je dokonalost sama.“ Miranda se usmála, neboť jí přišlo krásné, jak Sakura svoji sestru obdivuje. Knihovnice si ale rovněž uvědomovala, že Sakura nemluví jen tak do větru, vždyť už na první pohled, který se Mirandě naskytl včera v hospodě bylo patrné, že Kasumi je velice odvážná, hrdá i inteligentní žena.
„Tak já to ještě promyslím,“ řekla Miranda, „a po Novém roce se nějak dohodneme.“
„Oukej, tak se měj, Miri.“
„Ty taky a pěkný svátky.“ Miranda se vrátila do auta, nastartovala, otočila se a vyrazila domů.

Před Mirandiným domem seděl na lavičce asi čtyřicetiletý muž s krátkými rozcuchanými hnědými vlasy. Vypadal hodně sklesle. Miranda nemohla zajet do garáže, neboť před ní stálo auto onoho muže. Zastavila proto už na silnici a vystoupila z vozu. Až nyní poznala, kdo to sedí před jejím domem. Byl to její bývalý přítel Carl.
„To snad…“ hlesla Miranda. Carl vstal a popadl kytici byť umělých, ale velice pěkných orchidejí.
„To je pro tebe,“ řekl a předal květiny Mirandě. Ta si je chvějící se rukou vzala.
„Co tu děláš, Carle?“ Muž sklopil zrak a řekl:
„Mohl bych u tebe pár dnů zůstat?“
„Tady u mě?! Před lety jsi odsud odešel a vůbec ses o mě nezajímal!“
„Jo… ale to jsem byl idiot, který neviděl, co má vedle sebe. Povím ti, Mirando, že jsem za ty roky navázal vztah s jinými ženami a ani jedna nebyla jako ty. Neměl jsem tě opouštět.“
„Už se stalo.“
„Co ty? Zvonil jsem, ale nikdo neotevřel a teď jsi přijela sama. Copak nemáš muže?“
„Ne…“
„Jsi stále svobodná?“
„Stále…“
„A bezdětná?“
„O co ti jde, Carle?“
„O nic. Nezlob se na mě. Já jen… přišel jsem o práci a moje přítelkyně mě odkopla jako kus hadru.“
„Tak jako jsi ty odkopl mě?“ Carl si povzdechl a obrátil oči v sloup.
„Už je to dávno, Mirando.“
„Ale nepřestalo to bolet!“
„Mě to mrzí. Podívej, nechci od tebe víc než azyl alespoň na pár dnů. Alespoň tu přes svátky nebudeš sama.“
„Hmm.“
„Nebudu ti překážet. Slibuju. No tak, Miri, jsou Vánoce a lidi by si měli odpouštět.“
„Tak jo. Na pár dnů. Ale odjeď si s autem, ať můžu zajet do garáže.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 01.12.2013, 19:32:43 Odpovědět 
   Zdravím.

Víceméně se stále držíš své laťky. Text je čtivý, dialogy hezky "úderné" (jen co je pravda)... S hodnocením si počkám na zbytek této části.

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Mám takový pocit, zdali Kasumi ve Vatikánu nečekají nějaké ty trable. Otázkou je, co církev ví o pekle a jeho realitě? ;-)
 ze dne 01.12.2013, 19:35:08  
   Šíma: Poznámka: občas jsem narazil na práci šotků, bij je ohnivým bičem a posílej do Pekla za Samaelem!!!! Ať se daří.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Proste jsem
(27.2.2021, 20:22)
Týnuš
(8.2.2021, 18:37)
Sivanah
(7.2.2021, 21:40)
black dragon
(2.2.2021, 14:52)
obr
obr obr obr
obr
Zakázaná láska ...
Petra Vávrová
Býval jsem fraj...
Karel Fialka
Povodeň
Ezio Dorian
obr
obr obr obr
obr

Dobrý Den
Phaare Euzic
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr