obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915053 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38954 příspěvků, 5685 autorů a 387173 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VII: V - Ve službách Boha 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VII - Tvář šelmy
 autor Lukaskon publikováno: 06.12.2013, 13:01  
Zatímco je Kasumi pryč, Samuel zařizuje blížící se svatbu. Ne každý je však nadšený z toho, že pán zámku má krátce před svatbou.
 

Velká Británie – Anglie - Venkov

Samuel krátce po odjezdu Kasumi nařídil Edwardovi, aby ho zavezl na osamocenou farmu, jež stála necelých pět mil západně od panství Black Mirror. Když byli na místě, Samuel vystoupil z vozu a prohlížel si zděné stavení na mírném svahu. Kolem domu nebyl žádný plot, takže přišel až ke dveřím a zaklepal na ně. Dlouhou dobu se nic nedělo a Samuel se rozhodl stavení obhlédnout. Obešel dům zprava, přičemž minul studnu a stodolu přeplněnou senem a slámou. Vzadu za domem byl veliký chlév a hned vedle stáje, odkud se ozývalo ržání koní. „Je tu někdo?!“ zakřičel Samuel. Z chléva pomalým krokem vyšel prošedivělý muž s viditelnou fyzickou vadou – svoji pravou nohu sotva dokázal zvednout ze země a tak ji za sebou spíše jen vláčel.
„Pan Gordon?!“ podivil se muž, ve kterém Samuel poznal Morise - muže, jež před dvaceti lety pracoval na Black Mirror jako podkoní.
„Ano, jsem to já,“ řekl Samuel. „Jsem Samuel Gordon z hradu Black Mirror.“
„Takže je pravda, co se ke mně doneslo – nespáchal jste sebevraždu, jak se říkalo.“
„Nespáchal, ale kvůli minulosti tu nejsem. Poslyšte Morisi, vím, že tu chováte koně, ostatně je to slyšet a já bych koně potřeboval.“
„Na Black Mirror se už nikdy nevrátím, pane!“ zdůraznil Moris a Samuel si všiml, že se muži začaly třást ruce.
„Nechci, abyste se vrátil. Chci jen toho koně. Jste jediný, koho znám a kdo koně chová. Počítám, že mi budete schopen poradit nějakého jiného chovatele, pokud u vás neuspěji.“
„Mám tu teď šest koní, pravda, jeden je vážně nemocný – má koliku. Zkusil jsem snad všechno možné, ale ty křeče jsou už tak strašné, že se ucpávají střeva. Nejdéle pozítří má přijet veterinář, který ho, pokud se to nějakým zázrakem nezlepší, pravděpodobně utratí.“
„Ušetřte mě detailů. Potřebuji zcela zdravého jezdeckého koně pro svoji nastávající. Takového koně, který bude stavěný na zdejší chladné podnebí. Nechci tudíž žádnou hubenou chudinku vhodnou na dostihy a stejně tak nestojím o malého zakrslého poníka.“
„Možná by se tu něco našlo. A s cenou si určitě nemusíte lámat hlavu, pane – nechci za něj peníze.“
„Nechcete?! Nezlobte se, ale to skoro vypadá, že se mi pokusíte vnutit nějakou nemocnou herku.“
„Kdepak, pane – to bych si nedovolil. S tou nohou jsem na tom hrozně a poslední měsíce je to horší a horší – už dlouho nevydržím, to mi věřte. Letos na jaře jsem prodal krávy, abych měl méně práce a teď na podzim i ovce. Jen koně si stále nechávám, nakonec mám je ze všech zvířat nejraději, ale už se ani neudržím v sedle. Nemám nikoho, kdo by to po mě převzal, takže se zbavím všeho, co tu mám a pak… Nevím, ale nechci se dožít toho, kdy nebudu schopen ani chodit. No nic, pane, pojďte se podívat na toho koně.“

Moris zavedl Samuela do stájí a zastavil se u statného hřebce - zcela černého vraníka. Vzal z misky trochu cukru a nabídl to koni, který velice rád pamlsek snědl.
„Jsou mu čtyři roky a jmenuje se Taranis. Starám se o něj velice dobře, můžete mi věřit. Je to zdravý a energický hřebec zvyklý na jezdce, ačkoli už téměř tři měsíce jsem na něm neseděl. Klidně vám ho vyvedu ven a osedlám, abyste se mohl projet.“
„Eh, to snad raději ne – v životě jsem na hřbetě koně neseděl. Taky o nich nic moc nevím… Povím vám to takhle – koně chci jako dar pro svoji nastávající a přestože nepůjde o překvapení, nechci, aby sem musela vyrazit a projet se – bylo by to divné. Má přítelkyně má asi pětašedesát kilo, takže ten kůň s ní nebude mít problémy, otázkou je, jestli ho zvládne ona.“
„Pro nováčka ten kůň rozhodně není!“
„Kasumi už kdysi jezdila a nemyslím, že by zapomněla, jak na to, nebo že by se koně bála. Víte co, já ho prostě beru a uvidíme. Zařídím si odvoz sám – pošlu sem Marka, aby s koněm odjel k nám a to ještě dnes. Zatím nashledanou, Morisi, a moc vám děkuji.“ Samuel odešel vcelku spokojený. Pospíchal k autu a nasedl.
„Edwarde,“ řekl ještě dřív, než vůbec zavřel dveře, „právě jsem sehnal pro Kasumi koně. Chci, aby ještě dnes, než se Kasumi vrátí, byl kůň ve stájích. Teď, když je Kasumi pryč, je ideální příležitost ji překvapit a o to mi jde. Dovezte mě k nám ke kostelu, potom dovezete Marka sem a řeknete mu, aby s koněm odjel k nám. Co vím, tak Mark kdysi jezdíval. Odsud to není zase tak daleko, nicméně do večera musí být kůň u nás, rozumíte mi?“
„Dokonale, pane.“


 
Velká Británie – Anglie - Black Mirror

Edward vyložil Samuela před Warmhillským kostelem, a pokračoval dál na Black Mirror. Samuel prošel bránou na hřbitov a namířil si to rovnou k postrannímu vchodu do kostela. Otevřel dveře a vešel. Rozhlédl se okolo, ale nikoho neviděl. Přistoupil až k oltáři, jež byl pokrytý zlatavým rounem a stál na něm kříž.
„Je tu někdo?“ zvolal Samuel. Nebyl si jistý, jestli se už na panství dostavil nový duchovní, takže tahle návštěva kostela byla spíše jen jakýmsi pokusem, než cílenou konfrontací s knězem. Samuel se vydal zpět ke vchodu do kostela a měl v plánu navštívit ještě faru. Všimnul si však otevřené mříže do zadní části kostela. Překvapilo ho to, neboť zvonice nebyla veřejnosti nikdy přístupná. Prošel mříží a stanul v místnosti, která sloužila pro odkládání nepotřebných nebo rozbitých předmětů. Byly tu poškozené rámy obrazů, potrhané koberce i zašlé svícny. Dveře odsud ven byly zapečetěny zvenku a vedly na zadní hřbitov, kde byly ty nejstarší hroby ze všech. Samuela nejvíce zaujalo staré dřevěné schodiště vedoucí nahoru do věže se zvonem.
„Marku? Jste tu někde?!“ zeptal se Samuel. Chvíli se nic nedělo, poté zavrzala prkna schodiště a ozvalo se:
„Asi vás zklamu, pane, ale Mark tady nikde není! Já jsem Silas!“
„Nový duchovní?! Toho právě hledám! Jsem Samuel Gordon!“
„Vážně?!“ Silas se rozeběhl po schodech dolů, neboť návštěva ze zámku mu přišla velice důležitá.
„Raději tak nespěchejte!“ vykřikl Samuel.
„Přece bych vás nenechal čekat!“ Silas se konečně objevil Samuelovi před očima, ale krátce na to se pod ním prolomila prkna a on propadl níž. Zůstal zaklíněný asi dva metry nad zemí. Samuel vyběhl nahoru, aby mu pomohl. Podal Silasovi ruku a vytáhl ho ven.
„Dávejte pozor!“ zdůraznil Samuel. „Zvonice se už dlouhá léta nevyužívá – to ovšem neznamená, že zvon nezvoní…“
„Ehh… Díky, pane Gordone. Bylo by blbý, kdybych tu takhle zůstal třeba až do večera.“ Samuel sešel zase dolů a stejně tak Silas, kterého si mohl konečně dobře prohlédnout. Byl to mladý charismatický muž. Měl husté černé vlasy a plnovous. Netypické bylo jeho oblečení – obyčejné triko, tepláky a na hlavě obrácená kšiltovka.
„Opravdu jste kněz?“ podivoval se Samuel.
„Samozřejmě a čerstvě vystudovaný.“ Silas si se Samuelem podal ruku. „Silas Quinn Mahoney, ale říkejte mi jen Silasi. Jinak jsem původem z Irska přesněji z Drumcliffu.“
„Hrabství Sligo?“ podivil Samuel. „Ne, to snad není možné - tam to znám. Já jsem kdysi žil u městečka Grange. Sotva pár mil od Ben Bulbenu.“
„Jó Ben Bulben, to je podle mě nejkrásnější hora v celém Irsku. To takhle přijdete k té skále večer a když je obloha zatažená, podíváte se na Ben Bulben v celé své kráse a když vidíte tu jasnou zelenavou trávu, jak kontrastuje s tmavou břidlicí nebo naopak takřka bílým vápencem… to je pohled, který se nezapomíná. Hra barev, pane Gordone, je to o hře barev a vůni čerstvého vzduchu. Ani bych nespočítal, kolikrát jsem shlížel na krajinu z vršku té hory. A co vy, pane - kolikrát jste vylezl až nahoru, ehh tedy počítám, že jste tam byl.“
„Byl….“ hlesl Samuel a dobrá nálada se z něj v mžiku vytratila. „Byl jsem tam mnohokrát… pokaždé ze stejného důvodu…“

Samuel stál na vrcholku Ben Bulbenu a v rukou žmoulal starou zašlou fotografii. Hleděl do dálky směrem na jihovýchod. Někde tam v dáli za dlouhými lány luk, za mnoha silnicemi a vesnicemi ležel Dublin a za ním Irské moře, které omývalo břehy Anglie. Dále tím směrem byl Liverpool, Leicester, Cambridge a nakonec Ipswiche, od kterého byl jeho pravý domov vzdálen jen necelou hodinu cesty autem. ‚Brzy to bude již deset let, co jsem odešel… ne, vlastně utekl! Deset let od domova, deset dlouhých let plných výčitek a žalu za osud nevinných lidí, kterým jsem tak ublížil.‘ Samuel nasál do plic čerstvý vzduch a pohlédl k nebesům. Stahovala se bouřková mračna. ‚Lidé jako já si nezaslouží žít a pokud ano, pak jen pro to, aby trpěli. Deset let trpím za své hříchy, deset let si vyčítám požár, jež jsem z nějakého podivného důvodu, který ani já neznám, založil. V těch hrozných plamenech nezůstala jen má Catherin, ale i všechno to, pro co mělo cenu žít. Tak moc bych si přál zapomenout… ale srdce mě neposlouchá.‘ Samuel narovnal fotografii a díval se na ni. Byla to stará fotka zachycující jeho a Catherin krátce poté, co jako novomanželé vyšli z kostela. Ač byla fotka černobílá a zežloutlá časem, Samuel si celou scénu dokázal naprosto přesně a do posledních detailů představit v barvě a naživo. Bylo to, jakoby se oba novomanželé na fotce hýbali, jakoby byli živí a jakoby se to nestalo před mnoha lety, ale sotva včera. ‚Odpusť mi, Catherin,‘ řekl si Samuel v duchu a poté vykřikl:
„Odpusť mi, má drahá!“ Zavřel oči a fotografii uložil do kapsy. Stále se zavřenýma očima udělal krok vpřed, poté další a ještě jeden. Oči otevřel ale ještě než tak učinil, uvědomil si, že stojí na samotném okraji kopce a že pod ním je strmý sráz. ‚Deset let bolesti a utrpení. Deset let marné snahy se vším skoncovat. Desítky a desítky výstupů na Ben Bulben. Tenhle byl ale poslední! Mě už v životě nečeká víc než smutek. Po deseti letech to vím naprosto přesně. Neexistuje člověk, který by mi mohl odpustit, není nikoho, kdo by se nade mnou slitoval. Pro každého, kdo zjistí, co jsem provedl, budu jen vrahem. Budu tím špatným, tím, kdo si zaslouží trpět.‘ Samuel zavřel oči a tiše pronesl:
„Každý si své břímě minulosti nese sám. Jako sběratel nabírá novou a novou zátěž a s postupem let břímě roste a nabírá na váze. Hřbet se ohýbá a drtí stárnoucí kosti. Někdo má ale tu smůlu, že jeho břemeno těžkne rychleji a pak se stane, že ho nedokáže nést dál. Jenomže vzpomínky není možné nechat ležet u cesty a minulost se táhne za člověkem vždy a všude, jako stín. A tak je osudem takového člověka, padnout k zemi pod strašlivou vahou vlastní minulosti.“ Samuel vykročil do prázdna a přepadl přes okraj hory.

„Pokaždé jsem byl na Ben Bulbenu ze stejného důvodu – pokaždé jsem tam chtěl vyřešit své problémy. Jednou se mi to málem povedlo. Našli mě dole pod svahem, kam jsem se skutálel. Zlomená ruka i obě nohy, přeražená žebra, poškozená pánev, úraz hlavy… Dávali mě dohromady déle než rok a málokdo by si tehdy vsadil na to, že se ještě někdy postavím na nohy a co víc – že budu v pořádku.“ Samuel své myšlenky dál nahlas raději nevyslovoval: ‚Jenomže… já v pořádku nebyl. Možná fyzicky, ale nikoli duševně. Tehdy začalo to, čeho jsem se zbavil odjezdem z panství – časté bolesti hlavy, změny v chování, halucinace. Kdybych tehdy věděl, že si mě kletba opět našla…‘
„Jestli tomu dobře rozumím,“ řekl Silas a přerušil tak Samuelovy myšlenky, „tak jste to tehdy vzdal. Vzdal jste celý život.“
„Ano. A víte, co je na tom nejhorší?“
„Povídejte, pane Gordone.“
„Po pár letech jsem ho vzdal znovu a… a opět jsem měl, dalo by se říci, štěstí. Jenomže teď jsem v situaci, kdy život nechci vzdát ani za nic.“
„Našel jste smysl života, přestože jste v něj tehdy nevěřil?“
„Přesně tak. Našel jsem smysl života a nikdy by mě už nenapadlo se všeho tak hloupě vzdát, jenomže… teď už to nejsem já, kdo má můj osud v rukou. Ironií osudu stojím opět na pokraji propasti, a přestože se chci otočit a udělat krok zpět, nejde to, neboť mě cosi tlačí vpřed.“
„Myslím, že vám teď nerozumím.“
„To, co vám teď řeknu tady na panství ví jen pár lidí a bude lepší, když to tak zůstane. Já umírám, pane Silasi. Mám rakovinu, nádor na mozku, a přestože se zdá, že mi z čistého nebe padá záchranné lano, nechci se k němu upírat, abych pak náhodou nezjistil, že je moc krátké.“
„Objevil se snad nějaký lék na rakovinu?! Neslyšel jsem o něm.“
„Nemluvím teď o žádném léku. Spíš… jde… jde o pocit, že jsem zdravý. Jen o oponu, která tu propast přikryje.“
„Hmm, neurazte se, pane Gordone, ale než jsem vás potkal, měl jsem mnohem lepší náladu. Obzvláště úžasný výhled z věže mi ji řádně zvednul a pak přijdete vy a povíte mi, že máte rakovinu… Je mi to líto, pane, opravdu líto. Vlastně jsem se těšil, až uvidím Gordona a myslel, že mě čeká setkání s člověkem, ze kterého bude vyzařovat sebejistota, klid v duši a snad i taková ta přirozená nadřazenost, jež přímo číší z některých mocných lidí. Místo toho před sebou mám obyčejného člověka, se kterým se osud opravdu nemazlil, pokud mohu soudit.“
„Lhal bych, kdybych řekl, že se necítím šťastný, Silasi. Jde jen o to, že jsem se v myšlenkách vrátil do dob, kdy jsem šťastný rozhodně nebyl. Nejvyšší čas vzpomínky odehnat...“ Samuel si odkašlal a zhluboka se nadechl, aby odechnal chmury.

„Silasi, prvního ledna mám mít tady v kostele v deset hodin svatbu se svojí přítelkyní Kasumi Sato. Vašemu předchůdci jsem všechno již vysvětlil, ale… no, zkrátka, dobře poslouchejte – ani já a ani moje přítelkyně nevěříme v Boha. Jsme spíše ateisté, abych to upřesnil. Z toho důvodu nechci během obřadu žádné řeči o Bohu – prostě ho úplně vypusťte.“
„Chápu. To nebude problém.“
„Nebude?!“ podivil se Samuel. „Když jsem tohle řekl otci Furasovi, snažil se mě snad deset minut přemlouvat, abych si to ještě řádně promyslel.“
„Já nejsem jako otec Furas. Je mi 25 let, pane Gordone. Dokončil jsem školu, pak začal hledat práci, což se nijak nevedlo. A když jsem se doslechl o zdejším panství a především o mizerném zdravotním stavu pana Furase, okamžitě jsem vyjádřil svůj zájem. Pravda, o tohle místo nejevil zájem nikdo jiný. Bylo mi řečeno, že čtyři mí kolegové, které za života oslovil sám Furas a chtěl je jako své následovníky, ho sice se vší slušností, ale přece jen odmítli. Já byl nadšen, když jsem to místo dostal a jsem za to rád i přesto, že jsem sem musel odcestovat zrovna na Vánoce. Nemám žádnou jinou praxi, vlastně tady svoji dráhu katolického kněze začínám, ale už na školách jsem se naučil jedno – stojíme na prahu nového tisíciletí, vývoj postupuje závratnou rychlostí a přitom mí kolegové trčí ještě kdesi v devatenáctém století, někteří snad ještě ve středověku. Křesťanství už není povinnost, je to jen volba, jen směr, kterým se lidé vydat mohou a nemusí. Nemělo by se to brát tak vážně a já to tak rozhodně brát nebudu. Pokud nechcete během obřadu žádné citáty z bible, žádné proslovy, žádné příběhy a podobné blbo… ehh podobné věci, tak je mít nebudete. Církev nechápe základní věc – my jsme tu pro lidi a ne lidi pro nás. Tak, co dál pane Gordone?“
„Prsteny si navzájem dáme jen symbolicky a ještě vám je sem dodám. Žádnou předem připravenou řeč, kterou bych od vás chtěl slyšet nemám, zato bych byl rád, abyste mi umožnil říct pár vět, ještě než si řekneme ano.“
„Vaše přítelkyně má také něco připraveného?“ otázal se Silas.
„Ne, to asi nemá.“
„Vypadalo by to lépe, kdyby i ona pronesla pár slov.“
„Nemyslím, že by si chtěla něco připravit, Silasi. Možná něco pronese z patra.“
„Improvizace působí nejvěrohodněji. Pokud se ovšem vaše paní nebude stydět před lidmi.“ „Nebude, to mi věřte. Také vám musím říct, že Kasumi je hrozně zásadová a… vím, že to bude znít podivně, ale ona zkrátka nikdy nedá slib, když si není jistá tím, že ho dodrží. To slovo – slib nebo přísaha, pro ni má neskutečnou váhu a já bych nerad, abyste po nás chtěl například slíbit věrnost.“
„Věrnost?! Ta se ale dá předpokládat, když… jo počkat – už to asi chápu. Opravte mě, pokud se pletu pane, ale ta vaše přítelkyně si není jistá naprostou věrností, protože co my víme, že? Může se stát cokoli, třeba, že ji… sakra teď jsem chtěl říct něco hodně neslušného a…“
„Měl jste na mysli, že ji já budu nevěrný a tak mě ona třeba opustí?!“ zvýšil hlas Samuel.
Silas se zarazil a nevydal ze sebe jediné smysluplné slovo. Bál se, že dostane od Samuela ránu pěstí. Ten však byl v klidu. Ne snad proto, že by mu Silasova slova nepřipadala jako urážka, ale spíše kvůli potřebě vyjít s knězem maximálně po dobrém.

„Silasi,“ pokračoval Samuel, „Kasumi si zakládá na tom, že sebe má dokonale pod kontrolou a to samé očekává od ostatních. Otázkou ale je, nakolik se dokáže kontrolovat zdejší hrobník. Je znám svými rasistickými sklony a nechci, aby jakkoli zasáhnul do obřadu. Rovněž nechci, aby byl u toho, až budeme vycházet z kostela.“
„Můžu mu to vyřídit, ale to je asi tak všechno, co zmůžu.“
„To nestačí, Silasi! Povím vám to takhle – Kasumi umí být velmi nebezpečná. Pokud ji Mark rozčílí… možná vaší první starostí bude sehnat nového hrobníka.“
„To bude mým prvním cílem i tak, kvůli Markově stáří. Myslím… myslím, že dohodnu se starostou jeho propuštění a to již brzy. Nemusíte se ho obávat. Do obřadu bude propuštěn.“
„Stavím se tu do konce týdne a donesu prsteny. Možná si ještě na něco vzpomenu. Ehh a ještě něco - hostů bude nanejvýše šedesát, protože chci pozvat skoro všechny. Počítám, že většina stejně nepřijde ale kdyby ano, bude kapacita kostela stačit?“
„V nejhorším sem dodám pár židlí nebo malých dřevěných lavic. Něco jsem viděl ve zvonici – neměl by být problém.“
„Výborně, moc vám děkuji.“
„To nemáte zač. A… ehh, ještě než se rozloučíme, pane Gordone, bych na vás měl prosbu.“
„O co jde?“
„Můj předchůdce mi nechal dopis. Našel jsem ho na faře, přečetl ho a vůbec tomu nerozumím. Chtěl jsem jít dnes za starostou, aby mi to pomohl vysvětlit. Můžete mi říct, kde přesně bych ho našel? Slyšel jsem, že má hospodu…“
„Ehm, co takhle kdybych se tu zdržel a s vysvětlením dopisu vám pomohl?“
„To byste udělal?“
„Ano, ale slibte mi, že se postaráte o Marka.“
„Ehh, slíbit… Ta vaše Kasumi je inspirující… Můžu slíbit, že se vynasnažím, ale to je asi tak vše.“

Silas i Samuel vyšli ze zvonice, přičemž ji kněz zamknul a poté pokračovali před kostel. Brankou u vysoké zdi se dostali až k budově fary. Silas odemknul dveře a vpustil Samuela dovnitř. V hlavní místnosti byl veliký stůl i pohovka, kam si Samuel na pokyn Silase sednul.
„Byl bych vám šel uvařit kafe nebo čaj, ale všechny zásoby, co tu jsou, zbyli po otci Furasovi a abych pravdu řekl… nechci to sám pít ani vám to nabízet.“
„To chápu. V obci je ale obchod. Kávu a čaj tam mají určitě. Když budete chtít, stavte se tam.“
„Ale dnes asi otevřeno nemají…“
„K večeru určitě ne. Kde máte ten dopis?“
Silas odešel do pracovny a vrátil se během okamžiku. V rukou nesl obálku s popsaným listem. Samuel list vytáhnul a dal se do čtení.
 
Pro mého nástupce
Jsem už starý, nemocný a vím, že na tomto světě nebudu dlouho. Black Mirror se stane mým hrobem stejně, jako v případě mého bratra Fredericka, kterýžto zahynul v zimě roku 1993 během vymítání ďábla. Přestože jsem utrpěl mozkovou příhodu a jsem tak starý, netrpím senilitou a to, co zde napíši, myslím zcela vážně a stojím si za tím navzdory tomu, jak nevěrohodně to zní.
Protože se necítím dobře a v posledních měsících mívám značné potíže s krátkodobou pamětí, raději vše napíši dle jednotlivých bodů a budu doufat, že jsem na nic důležitého nezapomněl.

Samuel Gordon
Samuel je tou nejzvláštnější osobou, jakou jsem kdy poznal. Za tímto člověkem stojí neuvěřitelné tajemství, které samo o sobě nepopíratelně dokazuje existenci našeho Pána. Samuel Gordon vstal z mrtvých! Na Black Mirror žije stále mnoho těch, kteří pamatují události roku 1981, kdy pan Gordon spáchal sebevraždu skokem z věže svého hradu. Byť jsem u toho nemohl být, jsem přesvědčen, že nejde o žádný podvod. Ve zdejším muzeu (jež však již nefunguje) bylo svého času mnoho podkladů, dle kterých není pochyb o tom, že Samuel Gordon zahynul. Proč tedy opět chodí mezi živými? Odpověď najdete v dalším bodě.

Útok démonů
V květnu roku 1994 se obloha na panství na několik dnů zcela zatáhla, započal hustý déšť, vítr ohýbající větve stromů a bouře, kterou jsem nikdy nezažil. Na panství se z ničeho nic zjevili démoni z Pekla. Nevymýšlím si – každý vám to jen potvrdí. Právě Samuel Gordon a jeho přítelkyně Kasumi (o které bude ještě řeč) se postarali ve velké míře o to, aby démoni zahynuli. Je tedy nad míru jasné, že to sám náš pán svolil a navrátil Samuela Gordona do světa živých, aby odčinil své hříchy. Nepohlížejte tedy na pana Gordona jako na zákeřného vraha, jelikož své vraždy spáchal pod vlivem všeobecně známé kletby Gordonů, ale jako na muže, který si je vědom svých hříchů, lituje jich a rozhodl se je napravit.

Útok draka
V lednu roku 1995 napadl naše panství drak, jež bezesporu opět unikl z Pekla. Zpustošil a zapálil vesnici, kde uhořelo nebo se udusilo mnoho zbožných lidí. Ten den, co se drak zjevil nad panstvím, se Samuel a Kasumi vrátili a nedlouho poté se drak rozplynul. Opět není pochyb a tom, že o porážku draka se postarali oni dva. Od té doby se již nikdy nestalo, že by se panství ocitlo pod útokem mocností Pekelných.

Kasumi Sato
Kasumi byla Samuelova společnice a pomohla mu v boji s démony. Je pravděpodobné, že největší zásluhy má právě ona (alespoň se to proslýchá). Tato žena na dlouhá léta z panství odjela, ale zaslechl jsem, že se má konečně vrátit. Je nanejvýše důležité, aby bylo o Kasumi dobře postaráno a aby byla zcela ve formě. Určitě chápete, že my jsme jako pastýři, kteří se starají o svá stáda. Pastýř ale potřebuje hlídacího psa, který bude stádo chránit a oním psem je bezesporu Kasumi. Berte toto přirovnání s velkou nadsázkou, neboť Kasumi se zdá být velice hrdou ženou, které není možné poroučet. Dávejte na ni pozor a v zájmu našeho panství se postarejte o to, aby byla v bezpečí.

Black Mirrorská tajemství
Na našem panství se nachází mnoho tajemných míst, o kterých byste měl dobře vědět, protože i v legendách, jež se na panství vyprávějí, je více než jen zrnko pravdy. Na panství jsem nepůsobil ani deset let a proto doporučuji vyzpovídat hrobníka Marka, který vám poví víc.

Zvonice
O jedné věci se však zmínit musím již nyní. Jedná se o zvon ve věži našeho kostela. Přestože na něj dlouhá léta nikdo nezvoní, zvon se vždy rozezní sám, aby ohlásil danou hodinu. Je to zvláštní, možná více než zvláštní, ale věřte mi – nejde o žádný podvod a děje se tak již od nepaměti. Nikdo neví, čím je to způsobeno, ale proslýchá se, že když se před mnoha lety přestalo zvonit, zvon jakoby sám ožil a to prý vinou dobrého ducha Marcuse Gordona, zakladatele rodu Gordonů a ochránce panství našeho, jež je pohřben v kryptě pod kostelem. Zdá se, že svůj lid chrání nadále i po staletích a odměřuje nám čas.

        
Samuel list vložil do obálky a tu položil na stůl.
„Tak, co si o tom myslíte, pane Gordone? Je to žert nebo byl pan Furas navzdory tomu, co v dopise tvrdí, natolik nemocný, že nerozeznával realitu?“
Samuel byl přesvědčen, že Silas nic z toho nepovažuje za pravdu, jinak by se k němu rozhodně nechoval tak vlídně. Nemohl mu ale lhát, vždyť každý kdo tu žije, by mu potvrdil Furasova slova.
„Ani jedno, Silasi. Furas se neplete. A to v ničem.“
„Ale… ne, to není možné!“ kroutil hlavou farář.
„Ale ano, je. V podstatě nemám, co bych k tomu dodal, snad jen, že ze svého pobytu v říši mrtvých nemám žádné vzpomínky,“ zalhal Samuel. „Vzpomínám si, že jsem spadl z věže, potom dlouho nic a pak jsem byl zase živý a zdravý. Nechtějte po mě tedy vědět jaké to je v záhrobí. Myslím, že už raději půjdu.“ Silas chvíli nezaujatě zíral do zdi a poté konečně zareagoval.
„Vyprovodím vás,“ řekl a vyšel se Samuelem před dům.
„Ještě něco, Silasi,“ řekl Samuel, když stáli před domem na verandě, „oficiálně jsem nikdy nezemřel a taktéž nevraždil. Black Mirror je tak izolované, že o tom, co se zde skutečně odehrálo a odehrává, ví jen minimum lidí zvenku. Když půjdete do zdejší hospody a začnete mluvit o mě jakožto o vrahovi, všichni vám budou jen přitakávat, když ale půjdete třeba do Ipswiche, budou vás považovat za blázna, neboť o Samuelu Gordonovi se tam ví maximálně to, že byl podezřelý z vražd a byl jistou dobu prohlášen za mrtvého, ale ve skutečnosti je živý a nevinný. Jinými slovy, když budete prohlašovat kdekoli jinde, co se tady na panství děje, budou se vám všichni jen smát a ťukat si na čelo. Budete jen sám proti sobě, takže si ve vlastním zájmu nechte vše pro sebe a svěřujte se nanejvýše lidem, jež tu žijí.“
„Chápu… tedy… snažím se chápat. Nashledanou, pane.“
„Sbohem,“ odvětil Samuel a skoro slyšel, jak si Silas oddechnul. Samuel opustil Warmhill a nechal za sebou zděšeného kněze, který byl přesvědčen o jedné věci – v žádném případě se neplést Samuelovi Gordonovi do cesty.

Když přišel Samuel do zámku, zahlédl v hale nejen veliký živý stromeček, na jehož vrcholku byla zlatavá hvězda, ale i Sakuru, která ležela na pohovce. Samuel k ní přišel a prohlížel si ozdobený stromeček, na kterém nechyběly barevné řetězy i skleněné koule.
„Hezký, co?“ zeptala se Sakura.
„Myslel jsem, že spíš.“
„Jen se válím. Edward a Mark jeli Kasumi pro koně… To je hustý. Povím ti, Mark neměl zrovna radost, že musí pracovat, když má dnes volno.“
„Dám mu prémie, to se nemusí bát. Kde je Desmond?“
„U sebe v pokoji. Nemůže se dočkat Santy, no hlavně dárků. Taky něco dostanu?“ usmála se šibalsky Sakura.
„Pokud jsi nezlobila…“
„Dobrý, tak mám dárek jistej.“
„Sakuro…“
„A nemusí to být nic extra. I kdybych dostala třeba čokoládičku, tak budu spokojená. Tady jde o tu skutečnost, že mi někdo dá jen tak sám od sebe dárek… fantastická představa.“
„Myslím, že budeš mít větší radost než z čokoládičky. Pověz mi jedno – už je ti líp než ráno?“ „Jasně, že jo. Už mi je fajnově. Hodně se těšíš na dítě, co budeš mít s Kasumi?“
„Jistě, že jo, ale zatím nejspíše ani nepočala.“
„Kasumi před lety porodila dvojčata, takže je dost možný, že je bude mít zase. Nebudou dvě děti moc?“
„Ha, ha,“ zasmál se Samuel, „i kdyby měla čtyřčata, tak budu štěstím bez sebe!“
„To je dobře. Moc dobře...“
„Půjdu teď za Lilith, jestli neví víc o Rachel. Až přijede Edward, ať jde hned připravovat večeři, zatímco Mark ustájí koně. Byl bych rád, kdybys Edwardovi pomohla, ať to všechno stihneme.“
„Aha… a nemohla bych raději pomoct Markovi? Ten kůň mě vážně zajímá.“
„No tak jo – proč ne. Já Edwardovi pomůžu s vařením.“ Samuel odešel do knihovny a pomocí speciální rukojeti dýky si otevřel v rohu místnosti dvířka. Sešel po schodech, nastoupil do výtahu, sjel do jeskyně a poté už pospíchal k Černému zrcadlu.

„Lilith!“ zvolal Samuel, jakmile se ocitl před zrcadlem. Trvalo jen chviličku, než se na opačné straně zjevila démonka.
„Stále nic, Samueli a je to ještě horší.“
„Jak horší?!“ děsil se Samuel.
„Před pár hodinami si nasadila černé brýle, podobné, jaké používají slepci. Nevidím skrze ně absolutně nic.“
„Počkat… tomu nerozumím – vždyť bys měla vidět vše, co vidí ona, ne?“
„Přesně tak a Rachel teď vidí jen tmu, stejně jako já.“
„Je slepá… proč by si měla hrát na slepou?“
„Protože se přesouvá.“
„Pravda. Takhle nemáš šanci zjistit, kam jde. Ta mrcha je neuvěřitelně vychytralá. Sleduj ji dál, Lilith. Stavím se tu zase zítra ráno.“

Silas byl u sebe na faře a stále si prohlížel Furasův dopis. Připadalo mu to tak zvláštní… Nikdy nevěřil na nadpřirozeno, ale tady zjevně bylo. Těžko tomu vůbec dokázal uvěřit. Nakonec čtení dopisu nechal a přešel do pokoje, kde byla televize. Skutečnost, že zde nechybělo video, Silase těšila, neboť si krom mnoha knih, hygienických potřeb, oblečení a jídla vzal s sebou videokazety s filmy, které měl rád. Nestačil však ani z obalu vytáhnout kazetu, neboť na dveře fary zaklepal Mark. Silas doufal, že s hrobníkem nebude muset dnes už jednat. Když se s ním potkal krátce po svém příjezdu, měl Mark spoustu řečí ohledně Silasova věku i způsobu oblékání. Silas otevřel dveře a s nechutí zíral na Marka.
„Na ten zítřejší pohřeb přijde dozajista celá ves,“ začal Mark, „takže doufám, že otci Furasovi prokážete dostatečnou úctu, jinak si mě nepřejte.“
„Víte co, Marku? Dejte mi pokoj. Od vás jsem čekal, že mi spíše pomůžete se tu zabydlet a seznámit s okolím, ale místo toho dáváte najevo, že mě máte za úplně hovno!“
„Hovno?! V životě jsem neslyšel, aby otec Furas řekl takové slovo!“
„Asi proto, že já nejsem otec Furas! Podívejte, řeknu vám to hned i když jsem chtěl počkat alespoň přes svátky – tady končíte. Zítra jdu za Harrym a požádám ho, aby vás propustil. On je starosta, a de facto je váš zaměstnavatel, protože to vesnice vám platí za vaše služby, že mám pravdu?“ Mark nejprve otevřel překvapením ústa a poté zrudnul zlostí.
„Nemůžete mě propustit!“
„Ale můžu. Jste starý a hrobničina je fyzicky náročná práce. Tohle není první hřbitov, který jsem kdy navštívil, ale je to první hřbitov, ze kterého mám pocit, jakoby se tu čas zastavil. Proč nejsou mezi hroby cestičky se štěrkem? Proč je velká část hrobů tám vzadu u zdi naprosto neudržovaná? Jak je možné, že přední zeď u hrobek Gordonů se kácí? A mohl bych pokračovat ještě dlouho. Přiznejte si to Marku – už na to nestačíte. Seženu si jiného hrobníka, vás potřebovat nebudu. Předpokládám, že ta chatka, kde bydlíte je pod mojí správou a patří k faře, takže vás z ní vystěhuji. Půjdete do důchodu, Marku, a to v nejvyšší čas.“
„Vy… vy bastarde!“
„Uklidněte se, já to s vámi myslím dobře. Do prvního ledna ať jste z Warmhillu pryč, rozumíme si? Pan Gordon nestojí o to, abyste mu narušoval svatbu!“
„Tak ‚pan Gordon‘… To kvůli němu mě vyhazujete, protože ‚pan Gordon‘ si to poručil!“
„Nejen kvůli tomu, Marku. Vždyť jsem vám to vysvětloval.“ Zbrunátnělý Mark už neposlouchal a odešel ke svému domku, načež vstoupil dovnitř. Neustále si nahlas opakoval: 'Pan Gordon' a neskrýval při tom pohrdání. Během okamžiku vyšel z domu s loveckou puškou v ruce. „Co to děláte?!“ podivil se Silas.
„Pan Gordon žádnou svatbu mít nebude, za to mu budete vystrojovat pohřeb. Jemu, i těm dvou šikmookým kurvám, co si sem přitáhl!“
„Uklidněte se, Marku!“ Mark však již nereagoval a rychlým krokem pospíchal k zámku. Silas neměl odvahu jít za ním a snažit se ho déle přemlouvat, neboť se bál, že ho Mark zastřelí. Silasovi připadalo, že se hrobník zbláznil. Urychleně zašel do domu a volal policii. Během chvíle byl přepojen sem do Willow Creek.

Conrad Spooner seděl na policejní stanici, nohy měl na stole a rozbaloval si pytlík s koblihami. Nijak mu nevadilo, že je na stanici a ne doma, jelikož počítal s tím, že by se za ním stavil otec, kterého však Conrad nenáviděl. Na centrálu přišla zpráva a Conrad natáhnul ruku, aby stiskl knoflík pro přepojení volajícího.
„Tady Silas Mahoney, nový duchovní z Warmhill. Pan Samuel Gordon je v ohrožení života!“
„Vážně?“ otázal se s posměchem Conrad. „Zaskočila mu kostička?“
„Na zámek jde hrobník Mark a chce pana Gordona i Kasumi a její sestru zastřelit. Všechny je zabije!“
„Jo?! Tak on Santa vážně existuje. Totiž... chci říct, že se na to mrknu.“ Conrad dalším knoflíkem vypnul hovor a pohodlně se natáhl, načež se zakousl do koblihy.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 06.12.2013, 13:01:18 Odpovědět 
   Zdravím.

Nový farář mne docela překvapil. Možná má Tvá románová postava pravdu, co když je církev jako dinosaurus? Co když nekráčí s dobou? Jen přešlapuje, lpí na tradicích a dogmatech? Ale pšt, aby to nevypadalo, že se rouhám... Uvidíme, jak pořídí hrobník s puškou a jak si povede Kasumi ve Vatikánu. Stále jsme na panství Black Mirror a stále na nás (čtenáře) dýchá nadpřirozeno. Peklo je v tomto příběhu více než pověst. Je skutečné. Lidé zde komunikují s démony a bojují s těmi, kteří jim přišli z Pekla ublížit. Jakoby se boj tam "dole" přenesl i na zemi (protože jen ony znepřátelené strany vědí, co všechno je v sázce). Tak mne napadlo, kdyby snad (nedej bože) do dění ve Tvém příběhu zasáhl bůh (jako další postava), nejspíše by se vyprávění posunulo docela jiným směrem. Proto zde není pro nebe a anděly místo. Jen pro těžké životní osudy a souboj s věčným zlem a zatracením. A pravda, ta je kdesi venku. Držím palec nejen Tobě, ale i jednotlivým postavám. Přestože vzhledem k psychologii postav si čtenáři mohou být jistí, že už své hrdiny "znají", stále je mohou překvapovat! A vo tom to je. Tví hrdinové jsou myslící bytosti z masa a kostí, se svými náladami, sny a nočními můrami. A jeden nikdy neví, jak se zachovají příště, přestože charakter a geny nepustí, je budoucí vývoj stále nejistý a nevypočitatelný... A vůbec, asi jsem se příliš rozpovídal. Chtěl jsem jen napsat, že předvídavost a jistota zde může být pro čtenáře na škodu, ovšem na druhé straně mohou být i překvapeni dalším vývojem v ději. Co se mne týče, mám rád příběhy, jejichž děj není přímočarý a stále se v nich něco děje a jeden neví, na čem je.

Toto mne plesklo do tváře:

-- ale všechny zásoby, co tu jsou, zbyli po otci Furasovi a abych pravdu řekl… -- zbyly (TY zásoby)

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Bude ještě třetí část této kapitoly, nebo přijde další kapitolka? ;-)
 ze dne 06.12.2013, 17:04:36  
   Šíma: Zdarec.

S tou nepředvídatelností... Myslím, že máš část pravdy... (pokud účel nesvětí prostředky a nejedná se o autorský záměr - viz nepředvídatelnost postavy) Kupříkladu v krimi žánru, kdy hrdina klame tělem, nebo je ve stresu... ;-))) Mezi námi, Tvé postavy jsem si oblíbil, ale pšt!
 ze dne 06.12.2013, 14:53:30  
   Lukaskon: Ještě jsem zapomněl...
Snažím se, aby čtenář ty nejdůležitější hrdiny dobře poznal a aby dokázal odhadnout, jak za určitých okolností zareagují. Zvraty v ději jsou způsobeny především vlivy zvenku, než nějakým nečekaným činem hlavních postav. Myslím, že čtenář se nedokáže sžít s postavou, která jedná nepředvídatelně.
 ze dne 06.12.2013, 14:34:30  
   Lukaskon: Děkuji za pěkný komentář a hodnocení.
Nikdy jsem neplánoval a ani plánovat nebudu zapojení Boha nebo jakýchkoli jiných entit z Nebe. Vlastně se celým příběhem táhne jakási myšlenka, že člověk nemůže čekat záchranu shůry a musí se v bahně, jemuž se říká život, brodit sám.

V příběhu je Peklo sice obecně špatné, nicméně nejde o ultimátní zlo ničící vše kolem sebe. To by ani nemohlo fungovat, protože zatímco v pomyslné straně dobra mohou všichni spolupracovat, tak na opačné straně už jen podstata samotného zla neumožňuje, aby zlo táhlo za jeden provaz. A právě díky nejednotě nám mohou bytosti z Pekla inklinovat k dobru nebo alespoň jakési neutrálnosti. Lidé a démoni spolupracují, když se jim to hodí, nebo si minimálně nejdou vždy po krku. Už to docela natahuju, takže ve zkratce - chci aby i ti potvoráci působili na čtenáře jako lidi, ne jako zlé nestvůry zasluhujíc si za každou cenu smrt.

PS: Třetí část kapitoly bude krátká ale bude :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Peter Lacey
(22.1.2019, 19:24)
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
obr
obr obr obr
obr
Dvě slůvka
hurtvl
Ctnosti v úplno...
fossil
Seznamy
Marek Bouchal
obr
obr obr obr
obr

Obskurníci aneb z Nových pověs...
čuk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr