obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915323 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389997 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Na svatého Mikuláše ::

Příspěvek je součásti workshopu: Na sv. Mikuláše
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 11.12.2013, 12:47  
Zdravím všechny workshopáky. Původně jsem měl strach, zda ze mne něco vyleze, přestože byl Mikuláš můj nápad. Tak jej tu máte hned 3x (slovy: třikrát). Plně doufám, že se budou povídky líbit a loučím se se svým obligátním: "Šotkům zdar!"
 

Na sv. Mikuláše

      Není to lehké být Mikulášem... Ano, jde již o poměrně provařené téma: postava v bílém hábitu s mitrou na hlavě a holí, která má zakroucený konec. V druhé ruce koš s dárky pro hodné děti... Ale jak k tomu přijdou ty zlobivé? Kdo se má s těma bramborama a koksem tahat! Ale abych neodbíhal od tématu, co bylo kdysi, není dnes. Je jiná doba!

      Mnohdy si připadám jako opuštěný pes, který chodí dům od domu a namísto aby lidem rozdával lásku a samá pozitiva, každý jen čeká s nataženou rukou, co ode mne dostane. Copak jsem Ježíšek nebo dobročinný ústav? Jsem svatý, no a co? Ale také mám jen jedny nervy, Bůh mi odpusť. A pokud se ptáte, kam se poděli mí čerti a andělé... Nechtějte to vědět.

      Tak až mne uvidíte, zkuste mne také něčím obdarovat a nečekejte jen na mou vlastní iniciativu, která vyplývá z moci mého úřadu. Nejsem žádná slibotechna, ale také nejsem armádou Spásy. Vřelý a srdečný úsměv, nějaká báseň či písnička, to vše mne potěší a zahřeje u srdíčka. Pokud budete stále kráčet po té stezce sobectví, pak ze svého domku nevylezu, bez ohledu na stížnosti. Ať si třeba Nebe a Peklo puknou zlostí.

      Já svatý Mikuláš, člověk pokoje a míru a dobrého srdce, jsem sice na rozdávání, ale nejsem jen čokoládovou figurkou! A nakonec bych si vyprosil, abyste si mě pletli s Dědou Mrázem nebo Santou! S nima kšefty nesdílím! Ať vám tedy Bůh dá ranec hojnosti, lásky a porozumění... To nejhorší, co jeden může vidět, je, malá postavička zabalená v celofánu či hliníkové fólii. Co vy o tom víte!

***


Mikuláš, co mi dáš?

      Nikdy se nesázejte! A pokud ano, pak vám radím vyhrávat! Proč? Rok je příliš krátká doba na to, aby jeden zapomněl, jaká příkoří mu dokáže život přinést, zvláště, pokud dotyčný nemá rozum a bezhlavě se vrhá do různých sázek.

      Bylo zrovna Mikuláše. Že to neznáte? Vy nevíte kdo byl ten Mikuláš a proč se slaví? Svatý muž, jen co je pravda! Opravdu! Chodil mezi chudé a obdarovával je jídlem a pitím. Pomáhal jim v nouzi a prostě žil pro druhé. A tady vznikl malý problém. Ne však s onou historickou postavou, která skutečně žila, ale s docela jinou věcí...

      „Já ti říkám, Jardo, že na to nemáš!“ bouchl do stolu Jirka. Také byl značně pod parou. Smál se na celé kolo, mával přitom rukama jako větrný mlýn a houpal se na židli tak silně, že jsme všichni u stolu čekali, kdy se odporoučí k zemi.

      „Nemáš na to, má pravdu,“ souhlasil Franta. „Nemáš na to...“

      Byl večer. Venku foukal studený vítr. Drobně sněžilo. Lidi už pomalu začínali zdobit své příbytky či vchodové dveře do panelových bytů různými věnci a stromečky, a na mne začal pomalu, ale jistě, padat splín a vánoční migréna. Jak já nesnáším Vánoce. A to nebylo ještě ani Mikuláše. Kalendář na stěně hlásal, že je pátého prosince a počasí venku souhlasně studilo a sypalo všem za límec sněhovou nadílku.

      „Ne... Nemáš na to!“ dodal Ota, poslední z naší svaté čtveřice. Drželi jsme pospolu po celý rok a občas si dělali naschvály. Svorně jsme se napili a bouchli prázdnými půllitry na špinavý ubrus. Stůl pod naší salvou krapet zapraskal, ale ustál to. Kolem se protočila prdelatá servírka a přinesla další várku. Než ji kdokoliv z nás stačil plesknout po pozadí, zmizela mezi stoly u Jindřicha, našeho výčepního a šéfa zdejší hospody, která nesla až prapodivný název: U Mikuláše. No, slyšeli jste někdy něco podobného? Pff...

      „Tak co?“ zeptal se mne Jirka. „Jestli... Jestli to uděláš, budu ti příští rok platit všechna piva!“

      „Ty vole,“ řekl Ota uznale. „Ber to, vole, ber to!“

      „Jo, jo,“ pokýval Franta hlavou.

      Nastala chvíle pravdy. Dlouze jsem se zamyslel, div nám nespadla pěna z piva.

      „Tak jo,“ řekl jsem chlapsky, ale jen když mi Ota bude dělat anděla a tady Franta ďábla!“

      „E-e,“ řekli oba svorně.

      „Platí,“ rozesmál se Jirka.

      A bylo vymalováno. Musím podotknout, že mi pivní přátele byli docela tuctovými muži, prostě chlapi do nepohody, sice už jsme měli všichni bříško, ale není pravdou, že pivní bříško dělá chlapy? Na detailech nezáleží, důležité je to, jaká máme srdce a charaktery! Mezi námi, todle se nemělo stát!

      Slovo dalo slovo a den uběhl jako voda. Někteří chodí po Mikuláši ještě den předem. Každá ves má jinou tradici. Někteří Mikuláši jezdí na saních jako Santa Claus, jiní jen chodí po svých s čertem a ďáblem, další chodí jako Tři králové, ale řekněte, už jste viděli tři Mikuláše vedle sebe? To se jeden hned zamyslí, zda je příčetný a není pod vlivem... alkoholu nebo jiných omamných látek.

      Byl večer. Zima se ozývala ještě s větší silou než minulý den. Sice jsme měli pod těmi převleky svetry, kalhoty a kaťata – neříká se jim podvlíkačky? - , ale i tak s námi třásla zima a hlavně tréma. Chodil jsem s falešnými vousy mezi domy jako sám pánbůh, z jedné strany anděl a z druhé čert s řetězy. Dárky jsme brzy rozdali a tak jsme se chystali domů, jenže... byla tu ještě ta sázka. Nejraději bych toho Jirku předhodil lvům, jak to dělali Římani s prvními křesťany, ale lvy jsem neměl zrovna po ruce. Věděl jsem, že nás buďto sleduje, nebo na to má své lidi, a tak jsme se vydali pomalu do zdejšího gheta jako ovce mezi vlky...

      Těžko říci, zda naše menšina věří na Mikuláše. Košík jsme měli neutěšeně prázdný. Čekali jsme, kdy se na nás všichni ti haranti sesypou, ale ulice byly až neutěšeně prázdné. Nikdo zde na nás nečekal, jen pokročilý večer s vánicí a mrazivým větrem. Po pravdě jsme si oddechli. Prošli jsme hlavní ulicí tam a zpátky, občas se odhrnul závěs v nějakém tom okně a zamávalo na nás dítě snědé pleti. Ale nikdo nevylezl z domu.

      Když už jsme ostražitě dorazili zpět ke křižovatce, která oddělovala ghetto od zbytku města, přiběhlo k nám jedno dítě. Bylo spíše neoblečené než oblečené, jako chytrá horákyně, ovšem bez koloběžky. Bodře a nezištně se na nás usmálo a řeklo se slovenským přízvukem: „Mikuláš, čo mi dáš?“

      Krve by se v nás nedořezal. Opravdu jsme u sebe už toho moc neměli. Vlastně nic, co bychom mohli dát dítěti. Jen náš čert měl u sebe pleskačku rumu. Chvíli jsme se na sebe nerozhodně dívali a pak naše pohledy zůstaly na onom děcku, které jak se zdálo, u sebe nemělo žádného dospělého.

      „Kde bydlíš?“ zeptal jsem se.

      „Tady všude,“ řeklo děcko. „Povětšinou u strejdy..“

      „A básničku nebo písničku umíš?“

      „Umím,“ řeklo cikáně odhodlaně. „A co mi za to dáš?“

      Musím se přiznat, že to dítě už dávno vědělo, jak to na světě chodí. Čert do mne nenápadně strčil a podal mi pleskačku, která byla sice již poloprázdná, ale nakonec proč ne? Na vyhlášku o podávání alkoholu nezletilým jsme v tu dobu nemysleli.

      „Tak se ukaž!“ řekl čert a zachrastil řetězy.

      „Strejda má lepší,“ řeklo dítě pohrdavě.

      „A co dělá?“ zeptal se jej anděl.

      „Co vám po tom? Tak chcete tu písničku, nebo ne?“

      „Tož začni!“ řekl jsem a čekal, co z toho sviště vyleze.

      „Mikuláši, Mikuláši, tobě už v té hlavě straší! Chodíš s andělem a čerty, a děláš si z nás žerty. My už na tě nevěříme, jsi už přežitek! Naval sem nějaký dárek, cigára nebo chlast, jinak zařveš za svou mikulášskou vlast! Fousy ti zapálíme, držku ti oholíme a čerta s andělem...“

      „To stačí,“ přerušil jej čert, aby nás to robě nestrčilo rovnou do zadnice. Dostalo řetězy a pleskačku rumu. Cigarety jsme neměli. Chvíli jsem se dívali, jak pomalu kráčí k jednomu z domů a ukazuje svou výslužku komusi v okně. Kolik mu bylo let? Tak deset, možná víc...

      „Ty vole!“ řekl Ota. Nic jiného se od něj nedalo čekat. „Viděli jste to?“

      „Viděli,“ řekli jsme my zbylí svorně.

      „Jdem,“ řekl jsem, „než si to ostatní rozmyslí a taky po nás budou něco chtít...“

      A šlo se. Byla kosa a já dodnes pevně věřím, že by nás ta děcka svlíkla do naha. A má výhra? Nic mne tak nehřálo, jak pít celý rok zadara. Je Jirka se při tom krapet prohnul. Neplatil rundy jen mě, ale mým kolegům: čertovi a andělovi. Ono ho to odnaučilo se sázet! A co se Mikuláše týče, od té doby se na svátky nesázíme vůbec, a to ani na Velikonoce, co kdyby někdo z nás musel dělat velikonoční vejce?

***


Mikulášská...

      Toho roku byla zima mírná. Což oceňuji, aspoň mi tolik nemrzly kulky. Ono to není žádný med chodit jen tak, jak vás pánbůh stvořil, ulicí a hledat něco k snědku. To se potom jednomu to tělo pronese, nehledě na fakt, že od toho děsně zebou tlapky!

      Opět byl ten Mikuláš. Lidi mají občas podivné záliby. Jeden by tomu nevěřil, co všechno si dovedou vymyslet, aby se pobavili a zkrátili si volnou chvíli. Ty směšné převleky? Kdo to kdy viděl? Všechno je to jedna velká opičárna...

      Prostě jsem ten večer, kdy se s těmi podivnými postavičkami roztrhl pytel zase jen tak kráčel ulicí a myslel na to, kde dneska hlavu složím. Jsem sice němá tvář, ale nejsem žádným houmelesákem! Do lidí mi nenadávejte, mám svou čest a hrdost! Jenže... Dneska byl podivný večer.

      „Hele, kdo to kráčí ulicí?“ zeptal se anděl čerta. Mikuláš se nejspíš někde zdržel, protože oba se až podivně opírali jeden o druhého, a divně šněrovali silnici, jako by jim pod nohama ujížděla a oni hledali pevný bod, aby pohnuli i zeměkoulí.

      „To je pes nebo kočka?“ zamračil se čert.

      „Je to... Je to němá tvář,“ řekl anděl a hlasitě škytl.

      „Ně... Ně... Němá tvááááář!“ zakuckal se čert. „Nebude k jídlu?“

      „Blázníš,“ šťouchl jej anděl, „dyť je samá kost a kůže!“

      „Tak ho prodáme do školy, ať si ho... vyc... vycpou! Než vypelichá...“ mávl čert rukou.

      Obejít je nešlo, tak jsem kráčel hrdě ulicí. Uvidí se, co bude.

      „Hele, nechceš jít s náma?“ zeptal se mne čert.

      Zatvářil jsem se nechápavě.

      „Ty ho děsíš!“ zamračil se anděl a přiklekl. „Jak ti říkají?“

      Nevydal jsem ze sebe ani hlásku a čekal, co se bude dít. Anděl vytáhl z kapsy kus párku a dal mi ho pod nos. Na chvíli jsem se mu zahleděl do jeho hlubokých a bodrých očí a opatrně si párek vzal. Než by oba řekli švec, byl jsem v šeru nejbližšího rohu a rychle jej sežral, co kdyby se tu náhle objevila konkurence? Poděkoval jsem zamáváním ocasu a několikrát se kolem nich otočil.

      „Vidíš ho?“ zeptal se anděl čerta. „Vidíš ho, jak má radost? Vole? A tys ho chtěl sežrat!“

      „Když ty musíš furt dělat dobré skutky,“ naštval se čert a odplivl si. Na asfaltu se na chvíli objevil malý ohníček a pak zhasl. Když tu se oba rázem rozplynuli. Nejspíš si šel každý z nich po svém. A potom věřte na pohádky. Jen ten párek, který mě celou noc hřál v žaludku, mi pořád nejde do hlavy. A vůbec, kam se poděl ten jejich... Mikuláš?


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 20 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 26 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Charlotte Cole 27.09.2014, 19:14:05 Odpovědět 
   Hmmm… chtěla jsem se zdržet hodnocení (nápad bezvadný!, ale ti šotci… v případě zájmu můžu projít znovu a vypsat), nicméně poslední povídka mi změnila názor. :) První byla k zamyšlení, druhá pobavila (pozitivně i negativně), ale ta třetí se mi líbila opravdu nejvíc. Příjemné jednohubky. :)
 ze dne 27.09.2014, 20:15:15  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík. I upozornění na šotky, zlobivé skřety nepozorných a přisleplých autorů! ;-)))
 Kondrakar 09.08.2014, 14:47:57 Odpovědět 
   Bezvadné, i když mi ta první povídka přišla trochu slabší oproti svým kolegyním. Druhá byla nejlepší. Jo, chlapi a sázky v opilosti.
 ze dne 09.08.2014, 14:57:21  
   Šíma: Jsem rád, že se líbilo, dík za zastvení a komentík.
 Dandy518 01.08.2014, 2:40:13 Odpovědět 
   31. 07. 2014
Druhá minipovídka vykouzlila úsměv na rtech. A třetí ušla.
 ze dne 01.08.2014, 12:24:06  
   Šíma: Jsem rád, že se líbilo... Spousta komentářů ještě čeká! ;-)))
 salvator 15.12.2013, 23:49:32 Odpovědět 
   Šíma se rozjel a hned třikrát, gratuluji! Třetí byla nejlepší, to se samo sebou rozumí. Šímovsky Šímová. D.
 ze dne 16.12.2013, 10:54:25  
   Šíma: Šíma děkuje a klaní se. ;-)
 Dědek 14.12.2013, 10:35:59 Odpovědět 
   Mikulášský trojboj je bezvadný.
 ze dne 14.12.2013, 11:13:30  
   Šíma: Děkuji. ;-)
 javavia 13.12.2013, 20:43:40 Odpovědět 
   Ahojky, všechny tři povídky jsou pěkně a s vtipem napsané, na každé je něco, co zaujme a člověk se nad tím zamyslí. S pohledu pejska je to moc dobře zachyceno, kdo ví, co si nad tím vším, ve skutečnosti, co lidé vymýšlí říká.-))
 ze dne 13.12.2013, 20:48:18  
   Šíma: Děkuji za zastavení a jsem rád, že se líbilo. ;-)
 Apolenka 13.12.2013, 1:03:07 Odpovědět 
   Mikuláš třikrát jinak - dobrý nápad. Všechny jsem přečetla se zájmem, žádná z nich nezklamala (ani náhodou), takže tvá předpověď se naplnila - líbí se.
 ze dne 13.12.2013, 10:38:39  
   Šíma: Děkuji za zastavení a komentář! ;-)
 čuk 12.12.2013, 12:29:43 Odpovědět 
   Mikulášovská tradice už zevšedněla, nemá to kouzlo. Snad proto, že už nejsme dětmi, a snad i proto, že dospělí jsou unavení, otrávení, bez fantazie a nadšení Povídka se dívá pod povrch a její vtip je trochu satirický, trochu smířený a smutný.
 ze dne 12.12.2013, 14:08:01  
   Šíma: Díky za zastavení, čuku, napadá mne slůvko: komerce... Jakoby všechny svátky v roce (Mikuláše nevyjímaje) byly jen proto, aby lidi více nakupovali... Hezký den.
 Jujacek 11.12.2013, 16:56:56 Odpovědět 
   Ahojky :) Taky se mi nejvíce líbí ta třetí :) U druhé, si to dokážu živě představit, a tak trochu mě to děsí :D :) A na první taky něco bude, lidé obecně by jen více braly... Každopádně nemám nějak kolem sebe děti, takže nevím, jak to teď s Mikulášem chodí :)
 ze dne 11.12.2013, 17:03:51  
   Šíma: Děkuji za zastavení a jsem rád, že se líbilo! ;-)
 MichaelaKrálová 11.12.2013, 13:23:30 Odpovědět 
   Moc hezké povídky. Nejvíc se mi líbila ta třetí - typicky šímovská.:-)) Vánoční migréna...:-))))))) To mě rozesmálo. A k tomu Mikuláši v celofánu, normálně letos jsem nevěřila vlastním očím, syn si rozbalil z nadílky Mikuláše a pod celofánem čokoládový čert. Tak nevím, jestli čokoládovny šetří na formě nebo je to průnik inferna do České republiky...:-))))))
 ze dne 11.12.2013, 14:10:17  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík. Čerti prý nikdy nespí a není jim rady! ;-)))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Pro nejkrásnějš...
Tobi
Zrada - část 11...
ivanka.suhinka
Nanoboti kat a ...
Tomáš Marák
obr
obr obr obr
obr

PRIEPASŤ
Devona
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr