obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915172 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39166 příspěvků, 5709 autorů a 388599 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Martyrium života ::

 autor Limpidité publikováno: 11.12.2013, 11:11  
Po dlouhých měsících a dlouhém váhání jsem se rozhodla zveřejnit část příběhu. Vychází z velké části z vlastních prožitků. Těším se na kritiku, protože potřebuji znát náhled i z nezávislých řad. Děkuji
 

„Na koho tu čekáš?“ „Na naději.“ „Tak mě tu máš, jsem rád, že nejdu nevhod.“

Kdybych tenkrát věděla, jak pravdivá jsou tvá slova, byla bych se jim nesmála, ne, to určitě ne, ale kdo mohl tušit, že zrovna ty, který mi tolik ublížil, se stane mým jediným přívětivým výhledem do budoucna, mou jedinou nadějí na lepší zítřky?

Ležím opřená o předloktí, hlavu mírně zakloněnou, na krku mě lechtají dlouhá stébla trávy, ale nevadí mi to. Líbí se mi cítit jejich dotek, důvěrně známý a stále trochu nepředvídatelný, závislý na nezávislém větru. Vlasy mi splývají v bledém vodopádu, slévají se se zemí a odrážejí záři úplňku. Miluji středové noci lunárního putování, jsou silné, plné příslibů, ozářené věčnou mírovou světlicí, zrcadlem Slunce s vlastní tváří. Věřím v jejich magičnost, věřím v to, že jen jejich kouzlo dokáže všechno změnit, že bez toho aniž by jim musel napomáhat osud, Bůh, či pouhá shoda okolností ukážou realitu v jiném úhlu a pravda je najednou zcela jiným pojmem. Jen škoda, že s rozedněním ji už pak nechceme vidět, děláme, jako bychom o ní nikdy ani neslyšeli a opět víříme v reji pozemské přetvářky jako by žádné předtím nebylo, jakoby žádná slova věčnosti nikdy nezazněla.

„Co chceš?“ „Tebe.“ „Proč mě nenecháš být?“ „Právě jsem ti odpověděl. Je to málo?“ „Vypadni! Vypadni! Jdi pryč!“

Kroužíš nade mnou jako sup s odporným samolibým úšklebkem na rtech. Proč musíš kazit každou chvilku, která se začne přibližovat dokonalosti? Začínám pociťovat chlad a nechuť, je mi zle z toho, že dýcháme stejný vzduch, žijeme ve stejné době a, co je nejhorší, sdílíme stejné vzpomínky. Vyšlapáváš kolem kruhy, oběma směry a já mám pocit, že tvé stopy září a vyrůstá z nich zeď. Jsem jí obehnaná, vstávám a chci odejít, utéct pryč, daleko od tebe, ale nemůžu. Proč mi to zase děláš? Nikdy jsem ti přeci neprovedla nic tak strašného, aby ses mi musel takhle mstít! A co tvé sliby o věčné lásce, tvá vyznání? Nic to neznamenalo? A teď se mi jen vysmíváš, mojí beznaději, mému strachu. Zajal jsi mě tu. Pusť mě! Nechci propadat panice, vyvolávat veřejné pozdvižení, ale jsi pořád blíž a blíž, systematicky zmenšuješ prostor kolem mě, cítím tě uvnitř sebe, slyším v hlavě tvůj hlas, odráží se od stěn lebeční kosti, rezonuje silou kostelního zvonu. NE! Blíž už nesmíš! Snažím se zůstat tváří k tobě a přitom se vyhnout pohledu do očí. Jsou temnější než kdy jindy, jen černé díry, propasti do tvojí zkažené duše, snažíš se mě pohltit a vtáhnout dovnitř, shodit mě do hlubin. Už stojím na okraji propasti – no tak mi někdo pomozte! Slyšíte? Pomoc! Bráním se pádu jen silou vůle. Zase se ti to povedlo. Proč sem nikdo nepřijde a neodtáhne tě pryč? Všichni raději odvrací zraky a jdou dál, přeci se jich to netýká, co na tom, že mě ohrožuješ, nikoho nezajímá, že jsi nebezpečný, že mohou být další na řadě. Ne, jistě, poznají, že chceš jenom mě, možná tě dokonce slyšeli, jak jsi to řekl, díváš se na mě hladově, div ti neukapávají sliny. Tak na co pořád čekáš? Proč už to tedy prostě neskončíš? Máš ideální příležitost, tak pojď!

Je mi zima. Tisíce jehliček se mi zabodávají do kůže, paralyzují mě, zabraňují svalům vykonávat jejich práci. Celé tělo se mi neovladatelně třese. Pomalu otáčím hlavou ze strany na stranu, vůbec nevím, kde jsem, co se stalo. Do zad mě tlačí ulomená větev, pramen vlasů se mi namotal do bodláčí, všude je tma a ticho. Po pravé straně bíle září plastový kelímek páchnoucí od piva a to je všechno, pak už jsem tu jenom já. Přinutím se se posadit, z náhlého pohybu se se mnou roztočí svět. Pila jsem něco? Pomalu vstávám, s podivným pocitem kolem žaludku, jakoby mě někdo sledoval, ale jsem na otevřeném prostranství opravdu sama. Jsem slabá, ne to není to správné slovo, vysílená, naprosto vydaná ze svých sil. Jak se mohlo stát, že jsem tu takhle zůstala? Bylo tu přeci tolik lidí, není možné, že by všichni byli tak zaslepení a sobečtí, že by si nevšimli ležícího člověka vprostřed pohybujícího se davu. Ale co by nebylo. Vždyť jsem toho byla kolikrát sama svědkem, mohli si myslet, že jsem jen další z ubohých zoufalců, kteří to přehnali s alkoholem nebo jedna z těch zfetovaných krasavic, které tu celou noc, kvůli troše svého zapomnění, nabízejí svá těla ke zneužití. Musím jít. Ztracenou paměť už tu nejspíš nepotkám a nerada bych potkala něco jiného. Nutím své údy k pohybu, domů mi odsud zbývá asi dva tisíce kroků, téměř nepřekonatelná vzdálenost dohánějící mě k slzám. Ale musím jít kupředu, pokouším se udat si rytmus pro pravidelný posun vpřed, ale cesta se přede mnou zvedá, čím dál tím ostřeji, prokluzuje mi pod nohama a nečekaně mění směr a tak se ztrácím v místech, kde už jsem byla miliónkrát a znovu a znovu se pokouším hledat cestu.

Z tvé dlaně sálá teplo, konečky prstů mi opatrně hladíš hřbet ruky. Neboj se, já se ti nerozpustím, budu tu pořád s tebou. Jdeme vstříc každé vteřině, konečně víme co je to žít, milujeme každý další nádech, krok, dotek, polibek, všechno se zdá býti nové, fascinující a naplňující. „Někde by tu měla být cesta.“ říkáš a zmateně se rozhlížíš kolem sebe. Jdeme už několik hodin, ale nikam se neposunujeme. Slunce nám brzy přestane být nápomocno a my nevíme, kde necháme rozletět naše sny. „Vždycky jsem tudy chodil!“ začínáš se rozčilovat. Přesně vím, jaká použiješ gesta, že pustíš moji ruku a začneš pokřikovat a šermovat kolem sebe. Musím se usmívat nad tvojí nejistotou, vždyť je to jen cesta, nejdeme ji s ránem, neboj se, nezáleží na tom, že nejsme tam, kde jsme měli být, záleží na tom, že jsme spolu. „Promiň.“ Vydechuješ a objímáš mě. Ztraceni uprostřed neznáma, stáváme se součástí lesa, srůstáme s ním a vkládáme svá slova do jeho šepotu. „Miluji Tě.“ „Já Tebe.“ A cítíme chvějící se listí, ohýbáme se větrem, protahujeme své stíny loučíce se Apollonovým vozem. Nepotřebujeme jít dál, tady je naše místo, vpouštíme kořeny hluboko do země a čerpáme sílu ze žhnoucího jádra, prolínáme se a naplňujeme naše poslání, jestli kdy nějaké bylo, křičíme do světa, že jsme si určili směr a tím půjdou naše kroky, navzdory slovům ba i činům našich protivníků, my se posouváme, my jsme síla.

Víčka mi přivírá únava a první sluneční paprsky. Na několikátý pokus se mi daří otočit klíčkem v zámku, tak konečně vstupuji do komnat mého království. Doléhá na mě moje osamění, není tu nikdo, kdo by mě vzal kolem ramen a pohladil po vlasech. Nebyla jsem přece vždycky tolik sama nebo ano? Pamatuji si spousty tváří kolem sebe, spousty hlasů vyslovujících moje jméno, ale nepamatuji si oči, jejich výrazy. Tak málo jsem se dívala, tak málo vnímala věci kolem sebe, spoléhala jsem, že je budou vnímat ostatní, ale to byla hloupost. Nikdo přeci nedokáže vidět svět mým pohledem. Mnozí se tak tváří, ale jen se mi snaží nacpat jejich vlastní vjemy a já je přijímala, žila jsem v sebeklamu. Ale není lepší žít ve spokojeném sebeklamu než v osamělém procitnutí? Vše se mi slévá v neurčitou beztvarou změť barev a jediné skutečné projevy lidství mi stékají po tvářích. Byli jsme, nejsme již a nebudeme zítra, ano milý Publie, teprve teď začínám chápat význam tvých slov. Možná kdysi jsme byli, ale s naším prvním nádechem jsme udusili vlastní duši, zabili jsme ji dřív, než se snažila projevit, právě proto, abychom nezemřeli a jakýkoli její pokus o znovuožití nás tak mocně strhává k zemi a nedává nám vstát. Proč to snášíme a nevzbouříme se? Máme strach? Ano, ano, ano! Jistěže máme strach, umíráme hrůzou, že bychom snad objevili svatý grál, tajemství života a museli se proto vzdát svého pozemského působiště! Ale já to nehodlám snášet! Ne sama! Není egoistické ani sobecké, že chci další nevinné zatahovat do svého utrpení? Nemyslím si to. Vždyť oni trpí úplně stejným způsobem, jen si to z nepochopitelných důvodů dokážou mnohdy i užívat. Proč jsem musela znovu skončit na tomto bohapustém místě? Vezměte mě pryč za jakoukoli cenu! Duši jsem zaprodala, vezměte si život, týrejte mě bolestí, umořte bídou, nechte mě zešílet! Jen pryč! Prosím…

„Snad se nerouháš?“ „Co ti je do toho.“ „Myslela jsi na nás, vzpomínala jsi.“ „Co tu vlastně děláš?“ „Čekal jsem, až přijdeš, až se vypotácíš ze své tragikomické sebelítosti.“ „Drž hubu.“ „Ale ale, myslela jsi na to, jak jsem tě líbal, přede mnou se nemusíš snažit lhát, na to tě znám až moc dobře.“ „Drž hubu!“ „Můžeme si to zopakovat, když budeš chtít.“ „Běž, běž už proboha pryč!“

Objala nás temnota. Možná, že bychom se měli bát, alespoň trošku, ale ne, propadnout se do nicoty je jako vrátit se domů po dlouhém putování, tím, že se vzdáváme zraku, můžeme všechno lépe vnímat, neovlivňuje nás klam, obrazy, které vůbec nemusí být skutečné, mozaiky barev, jež se každému jeví jinak a přitom zcela stejně. Po hmatu tě hledám ve tmě. Vím, že tu jsi, i kdybys nedýchal a nehýbal se, cítila bych tvoji přítomnost. Ukazováčkem přejíždím linii tvého obličeje, přenáším jeho obraz na plátno, mezi prsty nechávám proklouznout jemně se vlnící prameny tvých vlasů a sjíždím něžně níž, hřbetem záprstí po vnější straně krku, nabíráš dech, jakoby ses vynořil z vody a chystal se znovu potopit, ale teď mě stahuješ s sebou, celým tělem se propadám do hlubin, ztracena v nenávratnu, dýchám jen tvůj dech, planu z tvého nitra, nejsi tu, jsi mnou, ale nejsem ani já, jsme jen součástí pulzujícího života všude kolem, kolabujícího systému dokonalosti a umíráme…jen mě teď neopouštěj, ještě ne, prosím, zůstaň a dej mi pocit lži, to přeci dobře umíš, neodcházej, pojď blíž a neztrácej čas, vezmi si všechno, vezmi si mě, pokračuj lásko, těch pár chvil snadno zmizí, zůstanou jen v nás a jen, když budeme chtít. Můžeš zapomenout, ale teď ne, rozpouštíš můj chlad, roztékám se a rozplývám, jen mě drž, já nechci zmizet, ne teď, když jsem tu s tebou, v tajemných končinách neznámých světů, horkost tvých rtů mě posouvá vždy o krok blíž k něčemu, po čem toužím, k něčemu tajemnému a zakázanému, jež mě vábí zvláštní mocí. Slyšíš tu hudbu? Ty něžné tóny aulu? Však s každým povolením otěží našemu chtíči přecházejí do úderů v klávesy varhan, opatrná sonáta pěti prstů, vyťukávání libé melodie ministrantským učněm, a tvé dlaně opisující na mém těle hrané tóny, beze spěchu klouzající po notových řádcích, vyčkávající na příchod nového taktu. A pak, najednou, očekávané však stejně náhlé a stagnující hřmění píšťal, rostoucí napětí naší symfonie, kakofonie tvého dechu a bušení srdcí, úderem k úderu, láskou k milování, chtíčem k rozhřešení, navždy. Slova jsou zbytečná, myšlenky neexistují, přes hladinu se šíří doznívající výkřik ticha a tříští se o rozmazané hrany našich vznášejících se těl. Na prahu vstupu do jiných světů se ptáme, proč bychom se měli vracet? Na hranici lidství a božství, nádherného osvícení jsme klidní a vyrovnaní jako v posledním okamžiku bytí. Mohl by přijít poslední výdech a snad bychom si jej i přáli, leč plíce neúnavně vstřebávají svět, vše co z něj zbylo a je ochoten nám dát. Blízko sebe, už ne svojí součástí, teplo těla se mísí s chladem země. Pevné objetí, už ne vydávající, umdlévající dech a vánek ve větvích. Podivné shluky hlásek, už ne rozechvívající, nesrozumitelné věty a šustot listí. A jsme tu, zase o kousek blíž věčnosti. Tak vidíš, lásko, že jsme nakonec tu cestu našli…


 celkové hodnocení autora: 96.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 11.12.2013, 11:10:34 Odpovědět 
   Zdravím!

Začnu nejprve tím, co mě při čtení textu uhodilo do oka:

- Přímou řeč rozhodně vždy na nový řádek.
- Příliš dlouhá souvětí bych rozhodně zkrátila, působí krkolomně a při čtení dost unavují, protože vyžadují hodně pozornosti. Chápu je jako záměr (dokážou prodloužit okamžik), ale jejich nadbytečné množství škodí.
- Pozor na čárky.
- Pozor na překlepy (minimální množství).
- Taky by neuškodilo občas přidat další odstavec pro přehlednost a plynulejší čtení.

Musí se nechat, že máš rozhodně smysl pro detail. Jakým způsobem dokážeš popsat některé věci, je až pozoruhodné. Občas ale přílišná detailnost může škodit. Nezapomínej, že čtenář je někdy líný číst toho nadbytek a může ho to unavit. Text také působí místy dost chaoticky (především proto, že často splývá text tam, kde by měly být odstavce pro lepší přehlednost a plynulost).

Svým až filozofickým zaměřením to není čtivé pro každého. Sama tápu, kdo byl tím jejím společníkem. Je to "nečitelné" naschvál? Necháváš mě tápat a ve mně se probouzí nejistota, zvědavost.

Když ponechám stranou obsah (pro mě těžc čitelný) a budu si všímat textu holého, hru se slovy ovládáš na vysoké úrovni.

Zdraví
Nancy
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Nikorost Niedermayer
(19.5.2019, 12:02)
SANDRA51
(16.5.2019, 02:59)
sbobet asiap
(15.5.2019, 14:37)
Romana ČERNÁ
(3.5.2019, 15:29)
obr
obr obr obr
obr
Strýček Věrek X...
Oskar
BARIKA
Danny Jé
Dermatha - II. ...
Thorpe
obr
obr obr obr
obr

Milostný dopis
Bos Mutus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr