obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915580 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39859 příspěvků, 5778 autorů a 391981 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ve znamení kordu XVI ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 10.12.2013, 12:09  
 

Eulaire vykoukla z okna pokoje. Pršelo. Déšť bubnoval na okenní rám a pomalu stékal po okně dolů. Nepotrvá dlouho a zabrání jí ve výhledu na okolní krajinu.
Usoudila, že je už nejvyšší čas vyrazit, aby stihla začátek projevu. Musí být neustále připravena, neví, kdy může dojít k útoku. Na sebe si vzala svůj obvyklý venkovský šat a přes něj přehodila plášť. Bude se hodit jak do deště, tak ke skrytí její identity. Nerada by, kdyby si jí někdo z Nathanových mužů všiml.
Když se oblékla, přistoupila k masivní skříni v rohu místnosti. Měla v ní většinu svých šatů i jiných drobností, ale také zde byla její tajná skrýš. Věci, u kterých nemohla připustit, aby někdo objevil. Rukou nahmatala spodní část skříně a poodsunula víko zakrývající úschovný prostor. Něco z něj vytáhla a víkem opět skrýš schovala. Napřímila se, ruce spuštěné podél těla. V dlani tiskla bambitku, jež neopustila skříň už spoustu let. Ale teď je načase, aby Eulaire pomohla.
Pomyslela si, co by se asi stalo, kdyby se Nathan dozvěděl, jak nebezpečnou zbraň ukrývá ve svém pokoji. Ale to se nikdy dozvědět nesmí... Bambitku tady má pro všechny možné případy, kdyby opravdu byl někdo z jejích blízkých v nebezpečí. Pro jistotu si ji na dnešní proslov vezme. Kdoví, co se může stát.
Bambitku si zastrčila pod plášť, upevnila si ji za pás k šatům. Byla si jistá, že vévoda do města nepůjde, ani Eulaire nebude vyhledávat. Proto si o Nathana nedělala přílišné starosti. Proklouznout nenápadně z panství pro ni problém nepředstavuje.
Nakonec si k šatům připevnila ještě svou rodovou dýku. Přeci jen netušila, kterou z těch zbraní může potřebovat víc. A mohla vyrazit.

Damien de Dubois si to mířil na svém koni přímo doprostřed náměstí Trůnu. Přívalového deště si příliš nevšímal. Sice předpokládal, že kvůli tomuto počasí sem mnoho lidí nepřijde, ale nemohl svůj proslov odložit. Věděl, že si tuhle událost nenechají ujít alespoň novináři. Určitě se o něm objeví článek v novinách, kde si jeho proslov budou moci přečíst i ti, co se sem dnes nedostaví.
Lidé se rozestoupili, aby Damien mohl projet. Seskočil z koně a rozhlédl se po náměstí, aby zjistil, kolik osob zde dorazilo i přes nepřízeň počasí. V měsíci říjnu nebývá zrovna teplo každý den. Nepotrvá dlouho a začne zima.
K Damienovu překvapení se zde shromáždilo víc než jen pár lidí. Všichni napjatě čekali na jeho slova.
„Přátelé!“ zvolal konečně Damien. „Jsem poctěn vaší přítomností. Děkuji vám, že jste si udělali čas a i v tomto dešti se dostavili na můj proslov.“
Dav s napětím poslouchal. Většina příchozích hltala každé Damienovo slovo. Zajímalo je, co řekne. Co všechno je pravda na Benoitovém článku. Samozřejmě to Damien mohl vše popřít, i kdyby ty noviny nelhaly. Ale chtěli si ho vyslechnout, dát mu šanci.
„Všichni určitě víte, proč se tento proslov koná. Jinak byste tu zřejmě nebyli.“
Mezi přihlížejícími nechyběli ani Damienovi bratři, Simon, Zita, Anne. Jean-Michela tohle nezajímalo, měl daleko důležitější věci na práci. Také zde stálo pár novinářů z Journal de Paris, včetně Benoita. I ten chtěl slyšet, jak se Damien obhájí. Kdyby musel, klidně by si stoupnul vedle něj a vzal všechno na sebe. Řekl by, že nic z toho není pravda, že si vše vymyslel. Proč by lid měl věřit obyčejnému novináři víc než nejžádanějšímu šlechtici ve městě?
I Eulaire postávala na náměstí. Dost vzadu na to, aby si jí nikdo nevšímal. A aby ona měla přehled o tom, kde kdo stojí. Netrpělivě se rozhlížela po příchozích a hledala jakékoliv podezřelé muže. Naneštěstí neznala všechny Nathanovy poskoky, takže netušila, koho to vlastně vévoda pověřil tímto úkolem. Navíc kvůli dešti se jí špatně někoho hledalo.
„Jak jste si mohli v novinách Journal de Paris přečíst,“ pokračoval Damien, „vyšel o mně jeden ne zrovna slušný článek.“
Obecenstvo jen souhlasně přikyvovalo. Chtěli si co nejdříve proslov vyslechnout a odejít. Prostý lid se třásl zimou, měšťané měli na sobě teplé oblečení a šlechticů tady mnoho nebylo.
„Nevím, kde se novináři Benoitovi Crozierovi dostalo takových informací poškozující mou osobu. Dnes jsem tady, abych očistil své jméno. Ti, co tomu článku uvěřili, se nemusí bát. A ti, kteří mu nestačili uvěřit, si mohou oddychnout. Žádné spiknutí jsem nikdy neplánoval ani plánovat nebudu. Zrádcem nejsem já, ale osoba, která nechala ten článek vydat. Mezi námi je nejspíš někdo, kdo mě chce zničit. Je jen na vás, jak se k mému proslovu postavíte.“
Eulaire sotva vnímala Damienovu řeč. Zmateně těkala očima ze strany na stranu, doufajíc že se jí podaří odhalit někoho, kdo má na něj spadeno. Proslov už bude brzy u konce a já stále nemám žádnou stopu! Co když se mi nepodaří nic podniknout dřív než bude pozdě? Eulaire byla čím dál nervóznější. Neklidně přešlapovala sem a tam. Plášť i šaty měla už úplně promočené, ani kapuce ji příliš neuchránila před vlhkými vlasy. I když jí bylo chladno, nevadilo jí to. Nevěnovala tomu pozornost. Měla důležitější poslání.
Otočila se právě ve chvíli, kdy kousek od sebe spatřila dva muže, jak se skrývají za rohem jedné budovy. Už na první pohled vypadali jako lumpové, a když si Eulaire všimla, že jeden z nich má vytaženou bambitku, hned se jí dostalo jistoty, že oni jsou ti dva bandité, které Nathan pověřil vraždou Damiena. Okamžitě k nim vystartovala. Tak, aby ji nestačili zpozorovat.
Bleskovou rychlostí se dostala za bandity. Zpod pláště vytáhla svou bambitku a namířila ji na oba muže. „Co chcete dělat?“ vyhrkla na ně tichým hlasem.
Banditi úlekem nadskočili. Nečekali, že je tady někdo objeví, když většina lidí sledovala Damienův proslov. S vyrušením vůbec nepočítali. Když však za sebou spatřili zahalenou ženu se zbraní v ruce, začali se smát.
„Kdo sakra jsi?“ zeptal se ten, co držel v ruce bambitku a na hlavě měl naražený klobouk.
„To není důležité. Důležitější je to, že vás nenechám udělat to, co máte v plánu.“
„Ty o tom nerozhoduješ,“ přidal se druhý muž. „My máme své rozkazy a ty taky splníme. A teď odsud rychle zmiz, nebo skončíš v kaluži krve stejně jako za chvíli tamten šlechtic.“
„Tak vy mi nerozumíte?“ Eulaire začala mít dojem, že to nepůjde tak lehce.
„Hele, musíme si pohnout než ten proslov skončí,“ pravil zase muž v klobouku, „a ne se zdržovat planými výhružkami od nějaký slepice, Roberte.“
„No jo, tak ho teda oddělej, já zatím zabavím tu ženskou, Amaude.“
I když se Eulaiřiny ruce třásly, nedávala to na sobě znát. Viděla, jak se muž zvaný Amaud otočil zpátky k náměstí a připravoval se splnit úkol, zatímco se Robert pomalu přibližoval k ní.
„To ne!“ Eulaire začínala být zoufalejší. Když už to vypadalo, že není žádné východisko, přistoupila ke kroku, kterému se chtěla raději vyhnout.
Zmáčkla spoušť. Dřív, než to stačil udělat Amaud. Okolím se roznesl tlumený výstřel. A Amaud se skácel k zemi.
Všichni přítomní se zalekli. Někteří zmateně pobíhali okolo a snažili se skrýt před neznámým nebezpečím. Jiní zase stáli na místě a uvažovali, co se to vlastně děje. Damien se pokoušel lid uklidnit ještě víc než svým obhajujícím proslovem. Očima pátral po náměstí, zda nezahlédne cokoliv v nepořádku. Honoré s Louisem a se Simonem se rozeběhli, chtějíce chytit toho, jenž vystřelil.
Eulaire byla také vyděšená. Zírala na polomrtvého banditu zmítajícího se v křečích. Umíral. Eulaire neztrácela čas a co nejrychleji se vypařila z onoho místa. O druhého banditu se nestarala, ten už byl taky dávno pryč.
Ve zmatku, který nastal, se vmísila mezi dav. Alespoň na chvíli, než se to uklidní. Nebylo příliš bezpečné se teď vzdalovat z náměstí. Mohl by ji někdo poznat, což by se jí pak špatně vysvětlovalo. Hlavně jak by objasnila tenhle svůj prostý oděv? V davu aspoň zapadne mezi obyčejný lid.
Tolik byla zaměstnaná tím, aby si jí nikdo nevšímal, a možná i díky tomu dešti jí nedošlo, jak moc se přiblížila k Damienovi. Najednou mu stanula tváří v tvář.
Damien nejprve nevěřícně zamrkal. Zdálo se mu to? Nebo opravdu spatřil Eulair de Petit? Tady, na náměstí Trůnu, na jeho proslovu? Než stačil cokoliv říct nebo se vůbec vzpamatovat, byla již pryč. Co by tady dělala? Ne, to se mi jen něco zdálo... To nemohla být ona. Damien zavrtěl hlavou a vydal se směrem, odkud předtím slyšel ten výstřel. Třeba se mu podaří najít nějakou stopu...
Eulaire se zadýchaně drala davem. Proč narazila zrovna na něj? Jakmile si situaci uvědomila, okamžitě pádila z dosahu Damienových očí. Doufala, že ji nepoznal. Když už byla dostatečně daleko od celého dění, zastavila se. Vypadalo to, že se lidé konečně uklidnili. A pravděpodobně objevili i Amaudovu mrtvolu. No, nebylo zbytí, musela jsem ho zabít... Abych zachránila Damiena. Teď už by neměl být problém vrátit se zase nepozorovaně zpátky na zámek Rupeleux.

Louis se skláněl nad tělem mrtvého muže. Honoré se Simonem stáli vedle něj a Damien byl raději pár kroků za nimi. Tohle vidět nepotřeboval... Spíš jej trápila myšlenka, kdo to udělal...?
„Někdo ho zastřelil,“ oznámil Louis po chvilce ticha. „Byl to jen nějaký bandita. Takových je v kraji plno.“
„Dobře. Postarejte se o něj. Myslím, že z toho žádné problémy nevzejdou, lid jej postrádat nebude.“ Damien se napřímil a pomalu se vzdaloval od místa činu.
Naštěstí se lidé brzy rozutekli poté, co se trochu uklidnili, takže Duboisovi měli klid na řešení nastalé situace.
Co se to tady asi muselo stát?“ zamumlal Simon. „Vždyť ten chlap má u ruky bambitku... Že by sebeobrana? Třeba chtěl někoho zastřelit.“
„To se už asi nedozvíme. Teda pokud nenajdeme toho pachatele,“ zauvažoval Louis.
Nikdo z nich si ani nevšimnul, že se k nim přiblížila jedna postava. Benoit.
„Mohu vám nějak pomoct?“
Jak Honoré viděl, kdo to k nim přišel, tak se radši vydal zpátky na panství. Teď s tímhle novinářem mluvit nechtěl. Pořád si nebyl jistý, co si o něm má myslet.
„No vida! Tebe jsme tu potřebovali,“ usmál se Louis. „Chtěli jsme si s tebou promluvit.“
Benoit si povzdychl. „Chápu. Z tohoto průšvihu se asi jen tak nedostanu.“
„Ba naopak,“ poznamenal Simon. „My ti chceme právěže pomoci. Nevěříme tomu, co si myslí Damien a ostatní. My budeme věřit tomu, co nám řekneš ty.“
„Vážně? To mě sice těší, ale raději to nechte tak jak to je. Nemusíte se do toho plést.“
„Nic takového nechceme slyšet.“ Louis přenechal mrtvého banditu odborníkům a se Simonem se mohli začít plně věnovat Benoitovi. Vzali ho mezi sebe a odvedli podél náměstí Trůnu na jednu zastřešenou lavičku u jakéhosi obchůdku, aby nestáli na tom dešti.
„No tak, Benoite,“ naléhal Louis. „Řekni nám pravdu. My víme, že tyhle informace nebyly z tvé hlavy. Od koho je máš?“
„Já je otisknout nechtěl, přísahám!“ bránil se novinář. „Jen jsem dostal nějaké spisy, ale zapomněl jsem je v redakci na stole. A náhodou je našel kolega a nechal otisknout pod mým jménem. To je vše, opravdu.“
„Kdo ti je dal?“ přidal se Simon ve vyzvídání.
„To nemohu říct...“
„Proč ne? Ty snad té osobě věříš víc než nám?“
„To ne, vždyť ji ani neznám... Jen jsem si ty informace chtěl ověřit, zda jsou pravdivé či nikoliv.“
„Mohu tě ujistit, že Damien by ničeho takového nebyl schopen. Ty informace jsou naprosto falešné,“ ujistil ho Louis.
Benoit jen němě zíral do země. Nevěděl co v této situaci říct. Uznal, že Louis se Simonem mají pravdu, neměl by hned věřit každému koho potká.
„Takže? Kdo je ten, kdo chce náš rod poničit? Hmm, Benoite?“
„La... Larirra de Moreau...“ přiznal Benoit nakonec.
„Larissa?!“ Louis strnul úžasem. „Jak ta by mohla něco takového udělat?“
„Mě se neptej jak. Já jsem byl jen její oběť.“
„Určitě za to může Larissa? Víš to jistě?“ Louis stále nechápal, proč by to dělala.
„Vždyť jsem s ní mluvil... Osobně mi dala ty spisy.“
Louis se zamyšleně procházel sem a tam. „Takže? Co tedy navrhuješ, Simone? Přece nemůžeme jít proti Larisse.“
„Proč bychom nemohli? Protože je to šlechtična? Protože má v Paříži velký vliv?“ Simon byl duší revolucionář, nic pro něj neznamenalo překážku. Ani když šlo o šlechtice.
„Tak nějak. Můžou z toho vzniknout problémy.“
„A to jsem si myslel, že do toho rád půjdeš. Hlavně, když se bude něco dít, ne?“
„Fajn. Je to pro záchranu Benoita. A taky pro mého bratra i pro náš rod.“ Louis zazíval. Doufal, že dělá správné rozhodnutí. A že se jim za to Larissa nebude mstít. „Tak čím začneme?“
„Co takhle zjištěním Larissina motivu?“ navrh Simon.
„A jak ho chceš zjistit?“
„Přes Benoita. Larissa je určitě nadšená, že jí vyšel její plán. Třeba se z ní podaří Benoitovi něco vytáhnout. Je to přece novinář.“
„Takže mě chcete využít?“ ozval se Benoit.
„Ne využít, ale...“ chtěl Simon novináře uklidnit, ale Louis mu skočil do řeči.
„Zavinil sis to sám, milý Benoite, tím že jsi uvěřil takovým očividným lžím.“
„Dobrá. Uznávám, že je to moje vina. A s tou Larissou se teda spojím. Uvidím, co se dá dělat,“ souhlasil Benoit.

Bandita Robert měl namířeno na Rupeleux za Nathanem. Tak tak unikl před smrtí! Ta šílená ženská by jej určitě také zabila, kdyby nevzal nohy na ramena. Předpokládal, že mu vévoda poskytne úkryt, aspoň do doby, než se situace vyřeší. Sice ho mrzelo, že přišel o svého partnera, ale nemohl nic dělat. Alespoň jemu se podařilo zachránit.
Oddechl si, když se bez problému dostal na panství. Nathan jej už očekával.
„Vévodo...“
„Kde je ten druhý?“ zeptal se Nathan, aniž by nechal Roberta domluvit. Stál u stolu a očima probodával banditu stojícího kousek od dveří. Blíž se asi přijít neodvážil.
„On... je... mrtvý.“
„Kdo ho zabil?“
„Nějaká žena, pane. Zastřelila ho.“
„Žena? Jak k tomu mohlo dojít? A co se stalo s Duboisem?“
„No... Právěže nám chtěla zabránit ve splnění úkolu. Nedovolila nám Damiena zabít. Nakonec to schytal Amaud.“
„A ty jsi utekl? A té ženě se podařilo také vytratit, nemám pravdu?“
Bandita přikývl.
„Vy jste ale hlupáci! To si nedokážete ani poradit se ženou?“ vztekal se Nathan. „A to jsem vám dal tak jednoduchý úkol!“
„Omlouvám se. Dejte mi ještě šanci...“
„Šanci? Co si představuješ, že bude dál?“
„No,“ zapřemýšlel Robert. „Rád bych zůstal pod vaší ochranou, pane vévodo. Budu vám sloužit, jak jen budu moct.“
„Lidí jako ty mám víc než dost. Tebe už nepotřebuju.“
„To mě propouštíte?“ zděsil se bandita.
„Ne. To jsi mě asi nepochopil.“
Nathan popošel blíže k banditovi, zpod kabátu vytáhl bambitku a namířil ji na Roberta. „Takhle končí ti, co nedokáží správně plnit úkoly.“
„Ne... To přece nemůžete.“ Robert nevěřil vlastním očím. „Vy mě jen chcete postrašit, že ano?“
„Opravdu si to myslíš?“ Nathanovi už došla trpělivost. Nečekal na banditovu odpověď, vystřelil. Zasáhl ho přímo do srdce.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.12.2013, 11:56:26 Odpovědět 
   Zdravím.

Benoit se pomalu (ale jistě) zaplétá do sítě intrik a nástrah. Na jedné straně je šlechtic, kterého nechtěně urazil (stále jsou zde jen indicie, kdo že dal k tisku onen článek), na straně druhé ona šlechtična, a aby toho nebylo málo, je zde ještě jeden rod, který má za cíl rovnou našeho hlavního šlechtického hrdinu rovnou sprovodit ze světa. O akci zde není nouze. Na začátku této části jsi docela povedeně vytvořila atmosféru deštivého dne. Ani projev není nezajímavý, napadlo mne, že kdysi nebylo rádio ani televize, jak jinak se mohli lidé obhájit z nepravosti? Na druhé straně, opravdu měli šlechtici potřebu řečnit na náměstí, nestačil by další článek v novinách, který by dementoval ten předešlý? Ale kdo ví, protože, kdyby nedošlo k proslovu, nedošlo by ani k tomu, aby naše žena s dýkou a bambitkou v ruce (podotýkám, že také modré krve) zachraňovala řečnícího muže. Další části budou určitě zajímavé, protože se kolotoč událostí pomalu (ale jistě) rozjíždí! Na šotky jsem nekoukal.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
Zimní noc
Jan Václav Znojemský
Odi et amo 2
Mon
Soší život
Loretten
obr
obr obr obr
obr

Květina Malého prince
Calimë
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr