obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5737 autorů a 390281 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Istrie - Poslední boj:Vyrovnání sil ::

 autor Trenz publikováno: 15.12.2013, 11:53  
 

Kapitola patnáctá
Vyrovnání sil

Rick stál u okna a pozoroval, jak venku prší. Nedaleko se zahřmělo a oblohu pročísl blesk následovaný dalším hřměním. Ještě stále na sobě měl smuteční oblek, který mu poskytly víly. Účast na pohřbu nebyla velká, ale Meranis by tam určitě nechtěla bandu cizích lidí. Přišla celá jejich skupina, král a jeho patnáct dcer, aby jí vzdali čest. Jeho vybrali, aby o Meranis řekl pár slov. Sean to odůvodnil tím, že ji možná znal nejkratší dobu, ale za to nejlépe.

Rick se postavil k hrobu Meranis čelem k zúčastněným.
„Někteří si myslí, že já jsem ten, který by měl o Meranis něco říct. Já bych měl být ten, který vyřkne slova rozloučení. Meranis byla bojovnice, která věřila ve svou královnu. Byla to žena, která ve svém bolestí zatvrdlém srdci našla odpuštění, a stala se mou přítelkyní. Obětovala se v naději, že to nebude zbytečné,“ jeho pohled padl na Drenu, než pokračoval: „Meranis zemřela, neboť věřila, že i zdánlivě ztracené se může nalézt.“
Viděl, jak se Drena otočila a odchází pryč. V duchu si povzdechl a dokončil svou řeč: „Nemůžu mluvit za ostatní, ale za sebe můžu říct, že na tebe nikdy nezapomenu.“


Do reality ho vrátilo další zahřmění. Odvrátil se od okna a pohlédl na spícího Seana. Věděl, že by měl taky spát, neboť je čekala dlouhá cesta vedoucí přes Údolí duchů k zemi Půlnočního slunce, avšak nedokázal přestat přemýšlet nad tím, že osud, který potkal Meranis, potká i Seana. Obdivoval Seana, že nad tím nepřemýšlí, nebo tak aspoň vypadá. A možná to opravdu neřešil. Sean si nikdy nelámal hlavu s událostmi, dokud se nestaly. Jenže Sean nebude ten, který to přežije.

Rick nebyl jediný, kdo toho večera nemohl spát. Sonya se převalovala v posteli s myšlenkami na dnešní ráno, kdy se probudila ze snu, za který by se nestyděla, kdyby ovšem ženou, se kterou se milovala, byla Eris a ne Liandra. Ačkoliv jí sen připadal velice realistický, vzbudila se ve své posteli a hlavně oblečená. To jediné jí dodávalo útěchu a poskytovalo jistotu, že Eris nepodvedla doopravdy. Když se dozvěděla, že Meranis zemřela, aby Drena mohla žít, litovala, že toho na oslavě vypila tolik a nemohla být s ní. Rickova slova na pohřbu Sonyu dojala. Williams měl pravdu. Znal ji jen pár týdnů, ale rozuměl jí lépe než ona, která ji znala přes rok. Pro ni byla jen bojovnice, která dělá, co jí Eris řekne. Nikdy si neuvědomila, že má Meranis své vlastní city a nyní se za to hluboce styděla. Avšak na nápravu už bylo pozdě.

Ráno již všichni vyjma Cirkise seděli v sedlech svých koní, které dostali darem od vílího krále a čekali, až se k nim Cirkis přidá. Ten se loučil s králem a děkoval mu za jeho pohostinství i za to, že jim umožnil pohřbít Meranis v jejich posvátné půdě. Král jeho slova přijal s přikývnutím a vlídným úsměvem, a když Cirkis skončil, sám promluvil: „Kdykoliv jste tu srdečně vítáni. Kouzlo, které tvým přátelům otevře oči a možná jim pomůže překonat jejich neshody, začne účinkovat během dnešní noci. Opatrujte se.“
Cirkis znovu poděkoval a poté se odebral ke svému koni.
Sonya pohlédla na místo, kde ještě před chvílí stála Liandra, ale ta už tam nebyla. Když se nad tím zamyslela, ani jí to moc nevadilo, neboť si nebyla jistá, jestli by si při pohledu na ni nevzpomněla na ten barvitý sen a nečervenala se. Věděla, jak Williams umí být všímavý a šťouravý a o jeho přihlouplé poznámky nestála. Proto raději obrátila koně a mlasknutím ho pobídla ke kroku. Ostatní udělali to samé a skupinka se dala znovu na cestu.

Liandra stála vedle svého otce a dívala se, jak se chystají na cestu. Pohlédla na Sonyu, která právě nasedala na koně a vybavila si předminulou noc, kdy jí svedla, a napadlo ji, jestli to bude někdy schopna sama sobě odpustit. Ucítila na sobě něčí pohled. Byl tak pronikavý, že měla pocit, jako by jí propaloval kůži. Ohlédla se a spatřila Universe. Rozhlédla se po ostatních, ale nezdálo se, že by si jí všiml ještě někdo jiný. Viděla, jak se Universe otočila a odchází stranou od ostatních směrem do zahrad, ve kterých se Liandra milovala se Sonyou. Znovu ji bodly výčitky. Zhluboka se nadechla a s výdechem Universe následovala.
Ta na ni čekala u jedné ze zurčících fontán.
„Udělala jsi to?“ zeptala se ji dychtivě.
„Přesně jak si chtěla,“ odvětila jí Liandra, překvapena, jak znechuceně zní.
„Teď dodrž své slovo a nech můj národ být.“
„Ještě ne,“ opáčila jí Universe klidně.
„Ještě ne? Ale řekla jsi…“
„Já rozhodnu, kdy bude tvůj dluh splacen!“ zasyčela Universe.
„Co tedy chceš?“
„Půjdeš za královnou Květinových dětí a řekneš jí, co se stalo mezi tebou a její láskou.“
Liandra zbledla.
„To neudělám. Eris je má přítelkyně.“
„Svést její milenku ti nevadilo,“ odvětila Universe s ironickým úsměvem.
„Ty víš, proč jsem to udělala!“ vyštěkla Liandra.
„Ano, já to vím, a dokonce to i chápu, ale pochopí to i Eris? Zrazena milenkou i přítelkyní?“
Universe se posměšně rozesmála a její smích zněl Liandře v uších i dlouho poté, co Universe zmizela.

První zástavku uskutečnili krátce po poledni. Sesedli z koní, aby je nechali odpočinout a napást a sami se usadili, aby pojedli ze zásob, které získali od vílího krále jako dar na cestu. Seděli pospolu, jen Drena seděla opodál. Rick viděl Corru, jak něco šeptá Argonovi. Ten nejprve zakroutil hlavou, ale Corra v šepotu pokračovala, dokud Argon neprotočil oči, nevstal a nezamířil k Dreně. Navzdory jejímu nepřátelskému pohledu se posadil vedle ní.
„Ta ženská tě musí mít hezky omotaného kolem prstu, když ji posloucháš na slovo,“ utrousila Drena.
„Umí být vytrvalá,“ odvětil jí Argon s lehkým úsměvem.
„K čemu tě přesvědčila? Víš moc dobře, že společnost nepotřebuju. Vystačím si docela dobře sama se sebou.“
Argon na ni mrkl.
„Ale kdybys chtěla společnost na večer, Corra by se třeba nechala přesvědčit.“
Drena se na něj znechuceně podívala.
„Jako někdo, kdo si mě najímal, bys měl vědět, že tohle mě neláká.“
„Ach ano. To je ta výchova Apokalyps.“
„Ano, to bude tím,“ utrousila.
„Jaký je to pocit?“
„Co? Nechtít sex?“
Argon se pobaveně zasmál.
„Ne. Jaké to je vědět, že za tebe někdo dobrovolně obětoval život?“
Drena otevřela ústa, aby Argona odpálkovala, ale pak pohledem zavadila o Adama, a zalapala po dechu. Argon svraštil obočí.
„Něco mi uniká?“
Drena na Adama dál zírala, zaskočena svými pocity, které se při pohledu na něj náhle vynořily.
Argon zalouskal prsty před jejím obličejem a Drena s sebou trhla a na Argona se zmateně podívala.
„Co tady děláš?!“ zeptala se ho ostře.
Argon zvedl obočí.
„Ještě před chvílí jsme spolu mluvili.“
Drena se zarazila.
„Ano. Už si vzpomínám. A odpověď na tvou otázku? Meranis byla hloupá, když obětovala svůj život, abych já žila. Nikdy nebudu, co ze mě chtěla mít.“
„Víš, co se říká, modroočko. Nikdy neříkej nikdy,“ poté vstal a vrátil se ke Corře. Drena se jen ušklíbla a dojedla svou porci. Pohledu na Adama se však už vyhýbala. Nevěděla, co se to s ní děje a pro jistotu to ani vědět nechtěla. Brzy všichni dojedli a pokračovali v cestě.

Universe se objevila ve svém paláci a zamířila do své ložnice. Ani ji nepřekvapilo, když spatřila, jak Reptile stojí u okna a shlíží na nádvoří.
„Měl jsi pravdu,“ řekla, zatímco se začala svlékat z cestovních šatů.
„Samozřejmě, že jsem měl pravdu,“ odvětil, aniž by se na ni podíval. Universe ho jako žena vůbec nepřitahovala. Bral ji spíš jako dceru, kterou ztratil, když byla ještě dítě.
„Myslíš, že její strach o její národ je tak velký, že půjde za Eris a všechno jí řekne?“
„O tom nepochybuj. Raději bude riskovat ztrátu přítelkyně, než smrt svých poddaných. Jednou z ní bude dobrá královna.“
„Víš toho hodně o povaze druhých,“ nadhodila a upravila si právě oblečené šaty.
„Při nesmrtelnosti se začneš časem nudit,“ pokrčil Reptile rameny a otočil se k ní čelem.
„Koruna ti bude slušet,“ zhodnotil ji.
„Jsi tak sebejistý. A já si k vládnutí nepřipadám o nic blíž než před několika týdny.“
„Trpělivost je klíčem ke všemu, Universe. Stále ses to nenaučila.“
„To bude tím, že postrádám tu nesmrtelnost.“
Reptile se uchechtl.
„Už tak je na světě špatně. Nemusí být ještě hůř,“ poznamenal a zmizel dřív, než se Universe stihla urazit.

Portálem, který mohly používat pouze víly, se dostala ke Květinovým dětem a s těžkým srdcem zamířila do trůnního sálu Květinových dětí, neboť věděla, že setkání s Eris zlomí srdce nejen její přítelkyně, ale i jí samotné. Eris jí tohle neodpustí, ani kdyby ji nechala všechno vysvětlit. Ona sama by neodpustila.
Eris ji uvítala se zářícíma očima. Už to bylo několik let, co ji neviděla. Květinové děti dříve patřily k vílímu národu, a proto oplývaly mimořádnou krásou. Okolní svět jim však nebyl lhostejný, a proto se od vílího národa odtrhly a staly se samostatným společenstvím. Liandra a Eris se znaly již od dětství a pravidelně se navštěvovaly. Liandra byla pro Eris velkou oporou, když Drenu unesli. O několik let později se Eris rozhodla, že se stane lidskou bytostí, aby je lépe poznaly, a od té doby se nesetkaly. A Liandra k ní teď přicházela se zprávou, která ji šťastnou rozhodně neudělá.
Eris chtěla Liandru obejmout, ale ta ucukla. Eris se stáhla a zatvářila se zmateně.
„Přináším špatné zprávy, Eris.“
Eris zbledla.
„Co se stalo? Je něco se Sonyou?“ obávala se nejhoršího.
„Ne, Sonya je v pořádku. Stalo se něco jiného.“
Najednou se to Liandrě zdálo příliš těžké. O své přesvědčenosti začala pochybovat. Copak to může Eris udělat? Ale co její lidé? Nepochybovala o tom, že Universe své slovo dodrží a pokusí se je zničit. A pravděpodobně se jí to i podaří. Víly se neuměly bránit. Neměly ani kam jít. Podívala se na Eris, který na ni hleděla s rozevřenýma očima s tichým naléháním a rozhodla se.
„Meranis zemřela,“ sdělila jí tiše.
„Jak?“ zeptala se přiškrceně. Nikdy si s Meranis nebyly příliš blízké, neboť Meranis v ní vždy viděla jen královnu a ona se s ní ani nikdy nepokoušela spřátelit, ale přesto to byl někdo, komu důvěřovala. Někdo, komu do ruky svěřila Sonyiin život. A pak dostala chuť si za tyhle myšlenky nafackovat. Umřel někdo, kdo k ní choval loajalitu až za hrob a ona myslí jen na Sonyu? Ačkoliv ji milovala nadevše, nemohla na ni myslet. Ne teď. Musela se soustředit na to, co jí Liandra říká.
„Drena byla zraněna v souboji s ghúly. Umírala a Meranis se rozhodla vyměnit svůj život za její.“
Eris se zapotácela, jako kdyby ji někdo udeřil do žaludku. Liandra ji zachytila a doprovodila k trůnu, na který se Eris posadila a skryla hlavu v dlaních. Setrvala tak několik dlouhých minut a Liandra nevěděla, jestli odejít, nebo zůstat. Než se stačila rozhodnout, Eris zvedla hlavu a zlomeným hlasem zašeptala: „To je moje vina.“
„Proč by to měla být tvá vina? Meranis se rozhodla sama.“
„Je to má vina, neboť to já jsem jí řekla, kde vzít amulet, který přenáší život,“ vzlykla. Teď to nebyla královna, ale žena, která si právě uvědomila důsledky svého jednání a cenu, kterou za to zaplatil někdo jiný.
Liandra ji objala a konejšivě tiskla k sobě.
„Není to tvá vina. Nemohlas vědět, jak se věci vyvinou. Je pochopitelné, že jsi chtěla udržet Sonyu v bezpečí.“
„Jak jsem to ale mohla chtít za každou cenu?“
Liandra neodpověděla. Moc dobře věděla, co znamená provést něco strašného, aby ochránila ty, které miluje nejvíce.
„Eris. Je tu ještě něco, co ti musím říct,“ začala váhavě, ale veškerá odvaha ji opustila, když k ní Eris zvedla uslzený obličej. Liandra zavrtěla hlavou.
„Vlastně to ani není moc důležité. Měla bych se vrátit zpátky k otci.“
Ať využiju ten čas, který nám zbývá, pomyslela si smutně. Ještě jednou Eris pevně objala a poté odešla.

Už když prošla portálem nazpět do vílí říše, věděla, že něco není v pořádku. Stoupající kouř viděla už z dálky a pach smrti se k ní donesl ještě dřív, než se vůbec vydala k paláci. Žaludek se jí změnil v kostku ledu, nohy ztěžkly a odmítly poslouchat. Přinutila se jít. Postupovala krůček po krůčku. První rozervaná těla na sebe nenechala dlouho čekat. Spatřila své přátelé ve stavu, ve kterém nikdy nechtěla. Krev byla všude a vsakovala se do země. Zvedl se jí žaludek, ale potlačila nutkání zvracet. Věděla, že k tomu dojde, ale netušila, že se to stane tak brzo. Zakryla si nos a pokračovala v cestě. Prošla branou a na nádvoří se zastavila. Koutkem oka zahlédla plavé vlasy své nejmladší sestry zbarvené její vlastní krví, vytékající z proříznutého hrdla. Ti, co to udělali, nebyli vrazi, ale řezníci. Liandra udělala několik kroků k jejímu tělu, když jí nohy vypověděly službu, a ona klesla na kolena. Tělem jí projela křeč a vzápětí se držela za břicho a zvracela. Skončila teprve tehdy, když v ní zbyla jen voda.
Někdo k ní natáhl ruku, ve které držel kapesník. Zvedla hlavu, ale kvůli slunci neviděla muži do tváře. Z jejího pohledu vypadal jako obr, ačkoliv jím nebyl.
„Všichni nezemřeli,“ oznámil ji, sklonil se k ní a druhou rukou ji vytáhl na nohy. Vzala si od něj kapesník a utřela si ústa.
„Už mi ho nemusíš vracet,“ řekl jí, když Liandra nevěděla, co si s ním počít dál.
„Kdo jsi?“ otázala se. Překvapilo ji, jak její hlas zní ochraptěle.
„Jmenuju se Lugh. Pojď se mnou. Vezmu tě ke zbytku tvé rodiny.“
„Oni žijou,“ byla to napůl otázka a napůl vydechnutí doprovázené úlevou.
„Někteří.“
„Ale jak? My se neumíme bránit.“
Hned jí to došlo.
„To ty. Tys nám pomohl. Zabils všechny ty…muže,“ dokončila větu, i když si nebyla jistá, jestli taková monstra může nazvat muži.
„Neměli právo přijít do vašeho světa,“ odvětil a vykročil. Liandra se cítila slabá, ale šla za ním, neboť ji posilovala naděje, že aspoň někdo z její rodiny přežil.
Prošli ještě kolem několika mrtvých, než dorazili do polozbořeného sálu, ve kterém se shromáždil zbytek vílí rasy. Viděla několik svých dalších sester a mezi nimi otce. Ještě nikdy ho neviděla raději.
„Otče!“ vykřikla a vrhla se mu do náruče.
„Liandro,“ zašeptal a objal ji způsobem, jako by ji už nikdy nechtěl pustit.
„Myslela jsem, že jste všichni mrtví. Je mi to tak líto. Můžeš mi odpustit? Je mi to tak líto,“ vzlykala v jeho sevření.
„Není to tvá vina, holčičko. Není to ničí vina,“ utěšoval ji její otec.
„Kdybych vám o Universe řekla…“
„Našla by si jinou záminku, proč vás zničit,“ ozval se Lugh a špičkou boty otočil muže před sebou na záda. Přes tvář mu přelétl stín hněvu.
„Tentokrát to Luis přehnal.“
Liandra se natočila v otcově náruči a tázavě se na Lugha podívala.
„Můj bratr. To jsou jeho muži.“
„Ale tvůj bratr je…“ začal vílí král, ale Lugh ho zdvořile přerušil: „Ano, to je on. Věděl jsem, že ze spojení s Universe nevzejde nic dobrého, ale tohle je příliš.“
Zaťal ruce v pěst. Jakmile našel své ztracené sebeovládání, zeptal se: „Máte kam jít?“
„Mohli bychom k Eris,“ navrhla Liandra.
„Aspoň než si najdeme něco jiného,“ dodala rychle, když se její otec chystal něco namítnout. Chvíli nad jejími slovy přemýšlel a pak přikývl na souhlas. Poté svou pozornost obrátil zpět k Lughovi.
„Nevím, jak se vám odvděčíme.“
„Řekněte mi, kam odešli,“ ani nemusel vysvětlovat, o kom mluví. Vílí král pochopil.
„Odešli na jih k Údolí duchů.“
Lugh přikývl a obrátil se k odchodu, když za ním Liandra ještě zavolala: „Řekněte Sonye, že toho lituju. Ona už bude vědět.“
Lugh přikývl a odešel.

Universe zuřila. Mrštila pohárem plným vína o zeď a víno se rozstříklo po stěně. Pohár při dopadu zarachotil o mramorovou podlahu. Vázu postavenou na stolku následoval stejný osud.
„Bavíš se dobře?“ otázal se Reptile za jejími zády. Vztekle se k němu otočila a litovala, že už nemá nic, co by po něm hodila.
„Lhal jsi mi!“ osočila ho.
Pokrčil rameny.
„Nikdy nepodceňuj sílu pravého přátelství.“
„A tví neschopní muži ani nedokázali povraždit vílí národ!“
„Můj bratr byl nečekané překvapení.“
Reptileův stoický hlas přiváděl Universe k nepříčetnosti.
„Jak ti to může nevadit?!“
„Neřekl jsem, že mi to nevadí.“
„Proč jsi tedy nezasáhl?!“ rozkřikla se na něj a pak jí svitlo: „Ty se ho bojíš, že ano? Bojíš se Lugha! Jsi zbabělec!“
Ani nezaregistrovala, jak se to stalo, ale náhle visela přišpendlená ke zdi a magie jí tlačila na hrudník a omezovala ji v dýchání. Reptile k ní pomalu kráčel a v očích mu tančily plamínky hněvu.
„Nebojím se ho. Jen se nepouštím do boje s někým, o kom vím, že mě porazí!“ zasyčel. Universe na něj hleděla s rozšířenýma očima. Ještě nikdy ho neviděla rozhněvaného a musela přiznat, že z něj jde strach.
„Ještě jednou mě nazveš zbabělcem a budu si muset najít novou královnu,“ sdělil jí ledovým hlasem. Poté luskl prsty a Universe sjela dolů.
„Pamatuj na má slova,“ poradil jí ještě a zmizel. Universe se mimoděk otřásla. Poprvé si uvědomila, že se zapletla s někým, kdo byl nad její síly. Upravila si šaty, které se jí vlivem Reptileovy magie pomuchlaly a odebrala se do mučírny, aby si zlepšila náladu.

Sonye se zdál sen, ve kterém jela na koni s rozevlátými vlasy a po boku jí cválala Eris. Obě vypadaly šťastné a smály se. Zničehonic do jejího snu začal pronikat nějaký hlas, který ji nazýval Seanem. Netušila, co to znamená. Vzápětí se probudila a spatřila Ricka, který se nad ní skláněl.
„Co se děje, Ricku? Zrovna jsem měla krásný sen. Cválala jsem…“
„Měla?“ podivil se Rick. Sonya se posadila a rozhlédla se kolem. Viděla, jak na ni Rick se Cirkisem udiveně zírají.
„Provedla jsem něco?“
„Ehm. Jsi v pořádku, Seane?“
Sonya zpozorněla.
„Ricku. Proč mi říkáš Seane?“ optala se ho a uvědomila si, že její hlas zní jinak. Rozhodně ne žensky.
„Ano, Ricku. Proč jí říkáš Seane, když to jsem já?“ ozvalo se z protější strany tábora a Sonya viděla sama sebe, jak si sedá.
Cirkis chvíli střídal pohledy mezi Seanem a Sonyou a hned nato mu to došlo.
„A sakra.“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 15.12.2013, 11:52:36 Odpovědět 
   Zdravím.

Přituhuje. Něco mi říká, že umírání a bolesti ještě nebude konec. Pozor na chybky v psaní ji/jí a místy by si textík (třeba i nějaká ta replika) zasloužil dopilovat. Co se děje (popisů) a rozhovorů týče, Ty víš, vo čem je řeč, čtenáři ne a mohou tápat! ;-)

-- Nedaleko se zahřmělo a oblohu pročísl blesk následovaný dalším hřměním. -- (stylistika)

-- „Můj bratr byl nečekané překvapení.“ -- (tady jsem vteřinu visel na odpovědi našeho čaroděje, než mi to došlo)

(atd. Nebudu vše vypisovat...)

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 15.12.2013, 18:56:48  
   Trenz: Jo, já pořád zapomínám, že mi čtenáři do hlavy nevidí:) Díky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Cena odvahy - 1...
Anne Leyyd
Krize středního...
KranadLesnár
Srdce ženy / 11...
Rebekka
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr