obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915262 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39344 příspěvků, 5725 autorů a 389598 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VII: VII - Ve službách ďábla 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VII - Tvář šelmy
 autor Lukaskon publikováno: 25.12.2013, 23:17  
Kasumi se nemíní smířit s porážkou - nechce si přiznat skutečnost, že její milovaný je odsouzen k smrti. Dokáže mu pomoci nebo čeká Japonku jen boj s větrnými mlýny?
 

26. 12. 1998

Sakura se probudila už brzy ráno. Opatrně nakoukla na vedlejší postel, jestli Desmond spí, a když zjistila že ano, tiše vyklouzla z pokoje. Zašla do koupelny, aby se opláchla a poté si ze šatní skříně ve svém pokoji vzala oblečení – zelenou maskáčovou košili a kalhoty. Měla tu i nahnědlou pouštní, bílou sněžnou a šedivou městskou verzi. Vojenské oblečení nosila ráda a mělo to i svoji výhodu – maskáčové vojenské oblečení působilo na lidi stejně jako pověstný doktorský plášť – respekt, úcta a také nejistota až strach. Sakuře to vyhovovalo, ale neměla problém na sebe obléct i obyčejnou košili a tepláky. Dnes však zatoužila po méně obvyklém oblečení. Vzala si i Valkýru, dostatek nábojů a vyrazila na chodbu. Tady ji překvapil Samuel.
„Kam jdeš?“ zeptal se jí.
„Najít svoji sestru. Počítám, že se nevrátila.“
„Ne.“
„Měl bys být první, kdo se po ní bude shánět.“
„To ano…“
„Proč nic neděláš?“ Samuel se odmlčel, protože mu bylo stydno říct to, co měl na jazyku. Nakonec však neodolal:
„Bojím se jí. Nevím, jak bude reagovat. Nikdy by mě nenapadlo, že se prostě sebere a odejde.“
„Cos čekal?! Vrátil si ji tam, kde byla před pár dny – v přesvědčení, že po rocích plných námahy a nebezpečí bude s tebou jen rok, než umřeš…“
„Nemusíš mi to dávat tak sežrat! Myslíš, že toho nelituju?“
„Lítost tě rakoviny nezbaví!“

Sakura se déle se Samuelem nevybavovala a sešla do přízemí. Nedošla ani k hlavním dveřím, když se otevřely a mezi nimi stála Kasumi.
„Vítej, sestřičko!“ zvolala Sakura. „Kde jsi celou noc byla? Bála jsem se o tebe.“
„Všichni jsme se báli!“ dodal Samuel, jež právě scházel ze schodů. Vyšel své milé naproti, ta ho však zarazila.
„Nestojím o žádný polibek na uvítanou! Sakuro, kdybych chtěla vyhodit Černé zrcadlo do vzduchu, jak bych na to měla jít?“
„Jsi čím dál drsnější, Kasumičko, ale vážně myslíš, že to je dobrý nápad? Za tím zrcadlem jsou prý nějaké Stíny a Samuel říkal, že jsou zlé. Jestli tomu dobře rozumím, Stín je jako duch a pokud vím, tak zbraně, které mají krotitelé duchů, ještě nevymysleli. Asi se těžko shání subjekty na testování.“
„Nechci zrcadlo zničit, ale chci vydírat Lilith a k tomu potřebuji pádný důvod. Potřebuji výbušninu, kterou je možné v případě potřeby odpálit na dálku, protože pokud zrcadlo opravdu zničím, určitě nebudu stát poblíž a riskovat útok Stínů. Takže co navrhuješ, Sakuro?“
„Promiň, ale nejsem zrovna demoliční expertka. Tady žádné výbušniny nemám šanci sehnat, rozhodně ne tak silné. Ale napadá mě dynamit z dolů.“
„Ty jsou zasypané. Mou vinou. Nicméně vede tam díra v bunkru. Nějaký dynamit by tam snad být mohl. Zřejmě velice nestabilní, ale jsem ochotna to risknout.“
„Chceš risknout svůj život?“
„Kvůli vyléčení muže, kterého miluji? Ano! Taky kvůli pomstě. Půjdeš se mnou?“
„Spolehni se. Potřebujeme pevná lana, baterky, nejlépe helmu s baterkou a taky batoh pro dynamity.“
„Taky potřebujeme silnou vůli.“
„A dávku štěstí…“ dodala Sakura.
„Mluvím o něčem, co je životně důležité. Slyšela jsi o Armunderovi?“
„Duch z dolů? Jasně, že jo – znám tu každý kout, tedy… pokud ho zná i Samík. Zpovídala jsem ho tak podrobně, jak jen to šlo.“
„Armunder ovládá symboly smrti.“
„Na to je expert Samík, co?“
„Byl expert… Já Armunderovi odolám, ale nevím, co ty. Chce to soustředěnost a naprostý klid v mysli. Pro mě jako člověka, který mnohdy medituje, to není až tak těžké, ale co ty?“ „Zmáknu to.“
„Půjdu taky!“ pronesl Samuel.
„Ani náhodou!“ odvětily sestry takřka současně.

Po necelé hodině byly obě sestry vybavené, jak jen to šlo. Samuel s Edwardovou pomocí sehnal nejen dlouhá lana se skobou, ale i dvě funkční baterky a pro jistotu zapalovač a petrolejovou lampu. Sakura se krom své pistole vybavila velikým armádním nožem a Kasumi si vzala na záda batoh a také dlouhý úzký provázek, kterým měla v plánu si připevnit baterku k hlavě. Samuel vyprovodil sestry k bráně a musel se hodně přemáhat, aby se jim to nepokusil rozmluvit. V hloubi duše však doufal, že uspějí a navíc věděl, že minimálně Kasumi od pokusu sehnat dynamit neodradí.
„Možná by ses měla vrátit…“ pronesla Kasumi už cestou k bunkru.
„Vrátit?! Proč? Sama jsi chtěla, abych šla s tebou.“ Kasumi se na chvíli zastavila a sledovala potemnělý les ve kterém byl bunkr.
„Nechci, aby se ti něco stalo, Sakuro. Jasně, že budu radši, když mi budeš nablízku, ale… čekáš Samuelovo dítě a pokud k něčemu dojde…“
„K hovnu dojde! Kasumičko klid – všechno je v pohodě. Toho Armundera zmáknu!“

Bunkr byl tak jako vždycky opuštěný. Sestry vešly dovnitř a zastavily se u veliké čtvercové šachty vedoucí hluboko pod zem. Složily lana a Sakura je uvázala k sobě.
„Ták, tenhle Sakuřin speciální uzel nikdo nerozváže.“
„Co je na něm speciálního? Je obyčejný námořní.“
„Ach jo, ty prostě musíš vědět všechno, co?“ Sakura přešla k zábradlí jež bylo u velikých masivních dveří vedoucích do hlavní části bunkru. Protáhla skobu skrze otvory v zábradlí a zahákla do ní lano. „Ani se to nehne. Stejně ale polezeme po jedné.“
„Nejprve chci dolů spustit lampu. Musíme vědět, jak je to hluboké.“ Kasumi zapálila petrolejku, přivázala ji ke konci lana a začala ji pomalu spouštět dolů.
„Už je to zase tady!“ pronesla Sakura plná nadšení. „Už zase adrenalin v krvi, napětí a nebezpečí. Jako v Africe!“
„Samuel mi v nemocnici vyprávěl, co s tebou zažil a prý ani netušil, jak mohou být ženy drsné. Sice na mě působíš jako odvážná holka, která si nenechá nic líbit a umí se s každým vypořádat, ale nepřijdeš mi tak drsná jak tě Samuel popisoval. Prý jsi chladnokrevně vraždila, pouštěla se do sebevražedných akcí, urážela a ponižovala jsi kdekoho, ale tady se zdá, jako bys zmírnila.“
„Jednak nejsem ve válce a můj život není dennodenně v ohrožení a pak si zvykám na klid, zázemí i přátele. Je to úplně jiný život, než jaký jsem v Africe vedla a logicky nemůžu být stejná. V akci se ale dokážu rychle proměnit na ostrou a nebezpečnou Kálí. Ehh, to je moje přezdívka, kterou jsem používala v Africe. Trvalá proměna na krvežíznivou bestii však už nehrozí.“
„O to mi právě jde – nebojíš se, že ti to bude chybět? Afrika, válka, vedro, černoši… Popravdě se bojím, že tu dlouho nevydržíš a odjedeš za dobrodružstvím. Jsi člověk, o kterého se mohu opřít a vím, že mi pomůžeš. Mám tě ráda a nechci tě ztratit!“ Sakuřin úsměv dával tušit, že jí Kasumina slova udělala ohromnou radost.
„Nemusíš se bát, Kasumičko. Afriku jsem vystřídala za Evropu, vedro za neustálý slejváky a negry za démony – nic mi nechybí. Snad jen ta válka a ta je teď v nedohlednu, protože jsem těhotná.“
„Zatím to na tobě ani není vidět. Pohybově omezená být nemůžeš a ty podle mě nejseš typ, který by přehnaně dbal na své bezpečí, potažmo bezpečí dítěte. Klidně můžeš jít do té války s démony, jak jsi plánovala.“
„Máš recht, ale nedokážu to. Toužím po tom zmasakrovat pár sviní a udělat naše panství bezpečnější, ale čekám Samuelovo dítě! Kdyby to dítě bylo někoho cizího, ale ono je Samuela! Nemůžu ohrožovat dítě svýho nejlepšího kámoše, vždyť se o něj taky zasloužil. Sice ne moc, ale přece. Stejně je to ale nespravedlivý – chlapům stačí jedna malá okem neviditelná mrška a mají po starostech, kdežto my ženský se s harantem devět měsíců dennodenně vláčíme a ještě ho musíme porodit. Pro chlapy to je jako přijít na pole a něco zasít. Pak se měsíce nestarají a jenom sklidí, co uzrálo.“
„V lepším případě ano, ale je mnoho těch, kteří když uvidí, že jim neuzrálo to, co chtěli, prostě odejdou zasévat jinam.“
„Jako že když chlap chce kluka a narodí se holka, tak ho to nasere?“
„Mám na mysli spíše postižené děti. Cy mi kdysi vyprávěl, že někdy v sedmdesátých letech si v Thajsku našel mladou krásnou dívku, se kterou počal dítě. Doktoři u té ženy zjistili, že čeká dvojčata, ale že děti jsou spojeny k sobě hlavičkami. Cy to nepřekousl a doufal, že se děti narodí mrtvé, ale to se nestalo. Utekl z porodnice, jakmile se dozvěděl, že je otcem Siamských dvojčat. Nikdy nenašel odvahu se za svojí milenkou stavit a zjistit, jak se mají jeho děti. Skutečnost, že té ženě posílal ohromné množství peněz a zajistil jí bydlení v USA dávala tušit, že mu to není zcela lhostejné, ale vsadím se, že to pro tu ženu byla jen slabá útěcha. Ty děti žily asi dva nebo tři roky. Cy měl poté příležitost se ke své milence vrátit, ale neměl na to odvahu. Věděl, že je slaboch a nebyl schopen se své lásce ani podívat do očí.“
„A co ty, sestřičko, co budeš dělat, když porodíš něco podobného? Samuel s tím takové problémy mít nebude, o tom jsem přesvědčená, ale co ty?“
„Nevím… Možná… možná, že bych postižené dítě odložila… Záleželo by samozřejmě na dané nemoci, ale… je těžké vychovávat dítě, o kterém dopředu vím, že bude mít krušný a možná i velice krátký život. Nechtěla bych si přidělat takové starosti a místo klidného života se neustále strachovat o zdraví svého dítěte. Něco podobného zažívám i se Samuelem, protože to není tak snadné – nejde zapomenout na to, že umírá, není možné se o to nestarat. Pokládat před sebe ty samé starosti a obavy znovu ale nedokážu. Prostě… zřekla bych se vážně postiženého dítěte. Říkám strašné věci, co?“
„To jo, ale já tě chápu. Láska někdy není tak silná jako rozum a touha po štěstí. Samuel je ale zatím v pohodě. Občas bolesti hlavy, ale jinak v pohodě, a i když nám tohle třeba nevyjde, buď v klidu a užívej si s ním života.“
„To budu. Dokud se rakovina nijak zvlášť neprojeví, je vše v po… Už jsem dole.“ Kasumi poznala, že konec provazu již nic netáhne dolů a pohlédla přes okraj šachty. Její ostrý zrak dokázal rozeznat nepatrné světélko hluboko ve tmě.
„Kurva, jak je to hluboký?“ podivila se Sakura, když si uvědomila, že z téměř patnáctimetrového lana jim nahoře zůstal jen necelý metr navíc. „Tohle bude hustý, sestřičko. Určitě se na to cejtíš? Máš bolavé rameno!“
„Zvládnu to. Snad… Podej mi baterku a zůstaň tady.“
„Jasně, polezeš první.“
„Ne, polezu jako jediná. Zůstaneš tady a budeš hlídat a jistit mě.“
„Ale…“
„Žádné ale! Nebudu tě zbytečně ohrožovat!“ Kasumi si baterku přivázala ze strany k hlavě. „Vypadáš strašně a určitě tě to tlačí!“ komentovala Sakura.
„Potřebuju volné ruce. Na pohodlí není čas.“
„Až příště pojedeme do Ipswiche, připomeň mi, ať koupíme takové ty moderní kompaktní svítilny, co stačí připevnit k opasku.“ Kasumi již neodpovídala, chytila se lana a postavila se zády k okraji propasti. „Měla ses zajistit. Chtělo by to pořádné popruhy a nejlépe horolezeckou výbavu a…“
„Jen klid. Doly musí být hrozně rozlehlé, tak mi dej dvě hodiny, a když se neozvu, jsem patrně zavalená nebo mrtvá.“
„Na tyhle chmurný scénáře jsou katastrofické filmy. Ty to zvládneš. Drž se ségra a hodně štěstí.“ Kasumi pokývla hlavou a vkročila do prázdna. Ne však nadlouho, neboť se okamžitě zapřela nohama o téměř rovnou stěnu šachty. Při sestupu se snažila udržet pokud možno vertikální polohu těla. Nohy tudíž sloužily jen pro nepatrnou oporu a celé tělo držela jen na rukách. Zprvu byl sestup snadný, ale s narůstající hloubkou se to povážlivě měnilo. Po deseti metrech byla Kasumi v naprosté tmě a rameno jí hrozivě bolelo. Uvědomovala si, že cesta vzhůru, navíc se zátěží z dynamitů, bude mnohem obtížnější. Doufala, že dokáže nasbírat dost sil, ale nyní myslela jen na to, jak se dostat dolů. Kasumi nikdy netrpěla fobií z tmavých stísněných prostor, ale sestup jí rozhodně do duše klid nepřinášel. Na necelých dvanácti metrech si dovolila pohled dolů, a když zahlédla petrolejkou osvětlující okolí, zjistila, že už je u konce. Poslední metry byly podstatně snazší. Kasumi konečně dopadla na tvrdou zem a hned pod ní cosi zapraskalo. Pohlédla pod sebe a uvědomila si, že stojí na kusu lidské lebky. Přemýšlela, komu patří. Měla hned tři tipy, ale neměla šanci se dozvědět pravdu. Vlastně o ni ani nestála. Odsud vedla jen jedna jediná chodba, kterou se žena vydala.

Zhruba po dvě stě metrech narazila na hromádku popraskaných kostí. Vypadaly, že patří jednomu člověku. Kasumi dobře věděla o incidentu před lety, kdy Nancy skočila s dynamitem do šachty ve snaze zabít Earla, který zde skončil kvůli netvorovi. Bylo tedy pravděpodobné, že to, co bylo na dně šachty, byly kosti těch dvou a tyto zřejmě patřily Adrianu Gordonovi, kterého spořádal netvor. Nijak ji to nevzrušovalo a vydala se chodbou dál. Zdálo se, že tohle je jen jakási vedlejší šachta určená k přívodu čerstvého vzduchu, nebo spíše únikový tunel napojený na doly, který by v případě invaze Němců na ostrovy a útoku na bunkr využili Britští vojáci k úniku. Kasumi ani na moment neuvažovala nad tím, že by kosti vynesla nahoru a nechala je řádně pohřbít. Připomínat Samuelovi Adriana a jeho skon nebylo nejvhodnější. Žena pokračovala jedinou možnou chodbou dál a doufala, že narazí na hlavní část dolů. Cesta dolem byla dlouhá a jediné, co dokázalo rozehnat černočernou tmu byla Kasumina svítilna. Napadlo ji, co by dělala, kdyby se kupříkladu vybila baterie. Zůstala by zde uvězněná a jediné, na co by se při zpáteční cestě mohla spolehnout by byl chabý plamínek zapalovače.

Kasumi se ocitla na samotném dnu hlavní výtahové šachty. Níž už se nikdy nikdo neprokopal. Byl tu masivní řetěz, jež vedl kamsi vzhůru. Kasumi neměla dost sil, aby se pustila do šplhání a tak se zaměřila na dvě chodby, jež vedly dál. Jednu vybrala a pokračovala tmou vpřed. Netrvalo dlouho a narazila na hrubou stěnu. Cesta dál nevedla. Horníci se zřejmě nikdy dál nedokopali. Kasumi se už už chtěla otočit a vydat zpět k šachtě, když jí na rameno dopadla čísi ruka. Žena se v mžiku otočila a ustoupila stranou. Její překvapený výraz a otevřená ústa hovořila za vše. Před ní stála bezesporu lidská kostra. Byla takřka neporušená až na pár žeber, které chyběly. Kasumi přejela rukou po stěně ve snaze nalézt uvolněný kámen, kterým by se mohla bránit. Kostra, přestože ani nepohnula čelistí, promluvila:
„Nechtěl jsem tě vylekat, nicméně půjdeš se mnou. Buď po dobrém, nebo po zlém.“
„Beru třetí možnost.“ pronesla chladně Kasumi a udeřila kostru do lebky špičatým kamenem. Lebka sice nepraskla, ale kostlivec se zhroutil k zemi. Kasumi nemínila zjišťovat, zdali je kostlivec doopravdy vyřízený a pospíchala pryč. Nestála o to, aby ji tu přepadly další stvůry. Doběhla k hlavní výtahové šachtě a tady narazila na celou skupinu šesti oživlých lidských koster. Jedna z nich měla v ruce starý rezavý meč a na sobě tmavý plášť. Kasumi se urychleně otočila, neboť věděla, že v úzké chodbě má větší šanci kostlivcům čelit. Za ní však stál kostlivec, jehož před chvilkou přemohla.
„Uklidněte se, prosím!“ pronesl kostlivec v plášti. Kasumi uvažovala nad tím, zdali by si dokázala proklestit cestu k východu, ale dno šachty se postupně zaplňovalo dalšímu kostlivci, jež přicházeli z jiné chodby. Další kostlivci pak slézali po řetězu a to s neobvyklou lehkostí. Kasumi byla brzy obklíčená téměř dvěma desítkami bytostí, jež by měly již celá léta ležet ve svých hrobech. Kasumi kámen z ruky pustila a na mysl jí přišel řetěz. 'Dokázala bych po něm vyšplhat výš a uniknout tak?' Kostlivec v plášti vystoupil z davu a postavil se před Kasumi. Ta zauvažovala nad další možností a to vytrhnout kostlivci meč a pustit se do boje. Nikdy takovým mečem nebojovala, neuměla se dobře pohybovat, ani správně krýt, ale žádný jiný kostlivec ozbrojený nebyl. Přesto, kdyby se na Kasumi všichni vrhli, těžko by se dokázala ubránit. Spíše by ji dříve či později strhli k zemi. Kostlivec v plášti promluvil a vytrhl tak Kasumi z myšlenek:
„Je úžasné vidět po staletích živého člověka… Proč jste zavítala mezi nás?“
„Ovlivní moje odpověď vaši snahu mě zabít?“ zeptala se Kasumi, která necítila strach, neboť již věděla, že existují temné síly, obzvláště na Black Mirror.
„Snahu vás zabít?!“ pronesl kostlivec a v jeho hlase byl znát údiv. „Nemáme v plánu vám jakkoli ublížit, pokud nechcete ublížit vy nám, přirozeně.“
„Udeřila mne, můj pane!“ ozval se jiný kostlivec. Kostlivec v plášti vzal připomínku na vědomí a Kasumi se zeptal:
„Můžete to vysvětlit?“ Kasumi zvažovala, jestli vůbec odpovídat, ale rozhodla se prozatím spolupracovat.
„Překvapil mne a já myslela, že mě chce zabít. Není ostatně divu, vždyť kdo kdy viděl oživlé kostlivce.“
„Ano, máte svatou pravdu. Vaše reakce byla pochopitelná a z útoku vás rozhodně neviním. Omlouvám se za naše jednání, které nebylo uvážlivé. Přijmete moji omluvu?“ Kasumi nevycházela z údivu.
„Co jste zač? Čestní kostlivci? To těžko…“
„Byli jsme přivedeni zpět do života před více než čtyřmi lety. Na vině je netvor, snad démon z Pekla, jež zde uvízl a nemohl ven. Hledal někoho, kdo mu poradí, jak odsud uniknout. Uvězněné duše, jež bloudily v dolech, svojí mocí svázal s našimi těly, pokud to tedy bylo možné, a přivedl nás k životu. V první fázi to byli horníci, kteří zde zahynuli před mnoha lety. Poté neopatrní dobrodruzi, jež se vypravili do dolů po jejich uzavření a zemřeli tu. Nakonec já, současný vůdce této skupiny, ale nikdo neznal žádnou cestu pryč. Životy všech těchto lidí, které tu vidíte, má na svědomí především Armunder, který je již mrtvý, stejně jako netvor. Ohromný výbuch zničil oba dva najednou a poté způsobil, že se podzemí otřáslo a staré nestabilní podpěry se zlomily, načež se celý kopec sesunul a uvěznil nás zde. Nemůžeme ven, neboť nedokážeme šplhat po hladké stěně šachty a jiná cesta tu není. Snad portál, ovšem ten je neaktivní a já se na to místo již nikdy nechci vracet. Raději setrvám zde v temnotách, než abych znovu vstoupil do té prokleté komnaty.“
„Říkal jste, že Armunder je mrtvý. Máte na mysli i Damiena?“
„Ano i jeho duše byla zničena. Nevím, zdali je to pro něj lepší, či nikoli. Ten chlapec měl krátký a dozajista krušný život.“
„To vám řekl?“
„Ne, ale vím to. Můj bratr byl netvor v lidské podobě a je mi jasné, že jeho syn jen a jen trpěl.“
„Damien byl Mordredův syn… To ale znamená…“
„Ano, je tomu tak – jsem Marcus Gordon.“
„Marcus…“ Kasumi chvíli trvalo, než se uklidnila a srovnala si myšlenky. Stále necítila strach, ale přesto se jí hrdlo svíralo. „Přes osm staletí a stále jste zde?! Bylo mi řečeno, že duše každého člověka končí buď v Pekle, nebo se rozpadne.“
„Je mnoho duší, na Black Mirror obzvláště, které po smrti nedojdou klidu. Zůstanou uvězněné na tomto světě a nemohou odejít.“
„Proč?“
„Sám nevím. Snad to může být způsobeno chmurnou či nevyřešenou událostí v životě onoho člověka nebo nepřirozenou smrtí. Tito lidé byli v dolech zavražděni a to ohavným nelidským způsobem.“
„A vy?“
„Já byl zavražděn druhorozeným synem Geofrym. Smutná událost… Toho večera, byl jsem již velmi stár, se konala na Black Mirror svatba. Můj vnuk Albert si tehdy bral za ženu mladou a krásnou Margery z uznávaného šlechtického rodu Sallesů. Ta dívka ho milovala, což se ukázalo i tím, že již před svatbou mu porodila potomka. Tak brzy to nebylo žádoucí, ale alespoň bylo patrné, že je plodná. Můj syn Geofrey měl na Margery zálusk též, přesto, že byl téměř o generaci starší než ona. Ale i neopětovaná láska prý dělá divy… a přivádí lidi k zoufalství. Geofrey tedy chtěl svého synovce otrávit vínem během přípitku na počátku hostiny. Vidím to před sebou jako dnes… Margery svůj pohár nešťastnou náhodou převrhla a málem si polila šaty. Albert čekal, až sluha rozlité víno otře a přinese nový pohár. Nové víno však již nebylo to nejlepší a nejsladší z našich sklepů. Byl to jiný ročník, jiná odrůda, jiné víno. Albert nabídl Margery svůj pohár. Ona přijala. Geofrey to nezaregistroval. Margery se napila a… během chvíle jí od úst šly pěnivé sliny. Židle se převrátila. Padla na zem. Geofrey se hrozivě vyděsil. Přiběhl k ní a neustále opakoval: ‚To jsem nechtěl udělat, to jsem nechtěl…‘ Tvrdil, že ho k ohavnému činu donutily hlasy... že mu našeptávaly, aby Alberta zabil, že jen tak získá svou lásku a on se tomu nebránil. Již tehdy má rodina propadla šílenství, které dozajista zapříčinil Mordred. Nařídil jsem strážím, aby syna okamžitě zavřeli do žaláře. Geofrey vytáhl zpoza pláště dýku a vrazil mi ji do prsou. Padl jsem k zemi, chroptěl a z úst mi tekla krev… Na víc si nevzpomínám.“
„Tvrdí se, že jste zemřel stářím…“
„Zní to lépe, než že jsem byl zavražděn mým šíleným synem během svatební hostiny, nemyslíte? Lidé ke mně vždycky chovali možná až přehnanou úctu a já je nikdy nechtěl zklamat. Možná kvůli té vraždě jsem zde anebo kvůli panství, které jsem nade vše miloval a všemožně ochraňoval, stejně jako své poddané. Bohužel svůj rod jsem před zlými silami ochránit nedokázal.“
„Margery Sallesová… má něco společného s kopcem, jež nese stejné jméno?“
„Ano, to má. Výhled na krajinu z toho kopce milovala. Celý kraj byl jako na dlani, všechny ty lesy, louky, pole… Chodívala tam s Albertem tuze ráda. A on kopec pojmenoval podle ní a nechal tam postavit strážní věž, odkud musel být dozajista fascinující výhled na okolí. Věž byla na strategickém místě, a tudíž nešlo jen o ‚pouhý‘ projev lásky a dobré vůle.“
Kasumi se odmlčela, aby se mohla zamyslet. Poté ukázala směrem k východu a řekla:
„Na něco se zeptám – tam vzadu, odkud jsem přišla, jsou tři kostry. Proč nežijí jako vy?“
„Dva lidé tam zahynuli až po smrti netvora. Viděli jsme ohromný výbuch… Ten třetí byl netvorem téměř celý sežrán a duše se patrně nezachovala. Snad je teď tomu ubožákovi lépe...“
„Slyšela jsem, že vaše duše způsobuje zvonění na Warmhill…“
„Ano. Má duše zůstala na tomto světě, a když lidé přestali zvonit, staral jsem se o to sám. Dokážu rozeznívat zvon i nyní a snadno.“
„Proč zvon?“
„Lidé musejí znát denní dobu. Odměřuji jim čas a prokazuji službu. Navíc to já dal kostel na Warmhill postavit a když došly kameny pro stavbu věže, rozebral jsem část svého hradu. Je nezbytné, aby naše panství bylo co nejblíže Bohu, neboť na Black Mirror od nepaměti převládá temnota plná děsu a hrůz. Dost ale o mě, ctěná dámo. Povězte, s kým mám tu čest a co vás sem přivedlo?“
„Jmenuji se Kasumi Sato a žiju na zámku Black Mirror.“
„Black Mirror… tak rád bych zase jednou viděl svůj hrad.“
„Dnes je to spíše zámek.“
„Ano, moji lidé mi vyprávěli. Nejčerstvější informace ale pochopitelně nemám. Poslední, co vím je, že zámek patřil mému vzdálenému potomku Williamu Gordonovi. Dnes je tedy rod Gordonů nenávratně pryč a zámek vlastníte vy?“
„Ne tak docela. Zámek patří Samuelu Gordonovi, vnukovi Williama. Já se za něj brzy provdám.“
„Skvělá zpráva! Tedy rod Gordonů překonal všechna ta těžká období a náš rodový strom nadále roste do síly. Musím vás ale varovat před kletbou…“
„Ta již byla zlomena. Postaral se o to Samuelův syn.“
„Opravdu?! Můj bratr tedy prohrál… Nadobro prohrál?!“ Přestože kostlivec jen stěží dokázal projevit hlasem emoce, nyní bylo zřejmé, že je skutečně šťastný a že mu ze srdce spadl kámen, jež ho tížil celá staletí. „Tolik dobrých zpráv! A co Černé zrcadlo, co portály? Chrání je někdo? Existuje Strážce?“
„Já jím jsem.“
„Vy?!“
„Ano, jmenoval mě sám papež před pár dny. O zdejším panství vím mnoho, a protože tu žiju, je logické se o všechna tajemství starat. Ten výbuch, který zničil netvora i Armundera byla moje práce.“
„Ach, dobrý bože. Ještě jednou odpusťte, že jsme vás vylekali, přijměte moji upřímnou omluvu a vězte, že vám pomohu s čímkoli bude třeba. Jakožto Strážce jste nejdůležitější člověk na panství, jste vykonavatelka vůle Boží a my všichni vás uznáváme za svoji paní, lady Kasumi.“
„Nepřehánějte. Nechci si hrát na žádnou paní a lady ze mě ještě není.“
„Oficiálně možná ne, ale samotné oslovení je projevem úcty, kterou si zasluhujete.“
„Když myslíte… Tam nahoře čeká moje sestra a je určitě celá netrpělivá. Takže bych ráda přešla k tomu, proč tu jsem, vyřešila to a mohla odejít. Přišla jsem si pro dynamit.“
„Dynamit?! Myslím, že to není dobrý nápad, ale pojďte za mnou, něco vám ukážu.“

Marcus provedl Kasumi druhou chodbou do většího sálu. Bylo tu mnoho dřevěných podpěr, jež přidržovaly strop, ale jinak žádný pozůstatek po hornících. V rohu byla veliká hromada beden a sudů s olejem. Na hnijící dece byla naskládaná řada dynamitů, jež byl narovnán na sebe a to velice pečlivě.
„Skladujete tu dynamit?“ divila se Kasumi. „Proč?“
„Jsme uvězněni a to celé roky. Žijeme v temnotě a osamění. Jsme nelidské bytosti, které nevěří tomu, že se jejich život zlepší, že může být jiný. Mnozí z nás touží po klidu a myslí, že když se jejich kosti rozmetají, toho klidu dosáhnou. Já o nic takového nestojím, a přestože se to možná nezdá, moje pozice vůdce není příliš stabilní. Moji muži se bouří a chtějí být zničeni. Příkazy ani přemlouvání na ně zabírá čím dál tím méně. Nevím, co se stane s doly, až ta hromada vybuchne a může se to stát každým okamžikem, vždyť dynamit je již velmi starý a i když toto prostředí zapříčiňuje, že je uskladněný relativně bezpečně, už teď se na špachtlích srážejí kapičky nitroglycerinu. Ehh, doufám, že to říkám správně. Víc by vám řekli profesionálové, čili horníci. Každopádně výbuch o obrovském rozsahu hrozí každým okamžikem. Vím, že to bude znít jako špatný vtip, ale já nechci podruhé zemřít. Mám teď cosi jako své tělo. Disponuji kouzelnou mocí a mohu hovořit s lidmi, dokonce vnímám svět, jako bych měl oči. Ano, nepřijímám potravu, nikdy se neunavím, nepotřebuji spánek a moje emoce je těžké jakkoli projevit, ale stále to jsem já a stále cítím, že je mojí povinností žít na Black Mirror a ochraňovat ho, je-li to možné.“
„Jestli to chápu dobře, chcete ven.“
„Byl by to můj sen. Musela jste sem po něčem sešplhat…“
„Ano, je tam uvázané lano.“
„Oni si to buď neuvědomují, nebo počítají s tím, že vás přesvědčím, abyste nás vzala na povrch.“
„Armáda kostlivců tam venku? To nezní dobře.“
„Máte pravdu. Bylo by to příliš nebezpečné. Mám tedy návrh. Jsem na rozdíl od vás postradatelný, a proto vezmu ten nestabilní dynamit a doručím ho, kam budete chtít. Můj osud pak bude čistě na vás, ale sem dolů se již nevrátím.“
Kasumi nevěděla, co by pro ni bylo lepší, jestli riskovat manipulaci s dynamitem nebo přivézt na povrch prvního z rodu Gordonů.
„Co ostatní?“ zeptala se. „Necháte je zde? Zradíte je?“
„V zájmu bezpečnosti vaší i celého panství, ano.“
„Dohodnuto.“ Kasumi sundala batoh a předala ho Marcusovi. „Vyberte řekněme osm špachtlí, které vypadají, že vydrží nejdéle. Já půjdu nahoru.“

Kasumi se vrátila k výtahové šachtě a plánovala odejít. V cestě jí stáli dva kostlivci. Vypadali odhodlaně...
„Nepustíme vás dál, promiňte. Marcus nás vyvede z temnoty nahoru a potom budete moci i vy vyšplhat na povrch.“
„Tam nahoře čeká moje sestra. Je to válečná veteránka a je tu, aby mě ochránila před nebezpečím. V rukou má veliký kulomet, je opásaná náboji, u pasu se jí houpou granáty a ostrým nožem, co má u sebe se vrtala v desítkách lidských těl. Co udělá, až uvidí z šachty vylézat kostlivce? Myslíte, že vezme nohy na ramena? To ji ještě neznáte…“
„To zní až neuvěřitelně.“
„Až budete zírat do hlavně její zbraně, uvěříte. Po úmorných letech čekání přece nechcete kvůli nedočkavosti zemřít. Nechte mě projít, já jí vše vysvětlím, potom nahoru vyleze Marcus, který ji se vším důkladně seznámí a pak bude řada na vás. Marcus s tím návrhem souhlasí a jemu přece můžete věřit.“
„Dobrá… povězte vaši sestře, že nejsme zlí. Možná jsme ohavné bytosti z hlubin, ale nejsme zlí.“ Kostlivci ustoupili a Kasumi přišla k lanu.
„Sakuro!“ vykřikla. „Jdu nahoru!“ Poté se Kasumi chytila lana a začala šplhat. Šlo to těžko a pomalu, přesto nepolevovala. Kasumino čelo se orosilo potem, tep se jí zrychlil a rameno začalo silně bolet, ale přesto dosáhla vrcholu, aniž by byla fyzicky zcela vyčerpaná. 
         
Sakura podala své sestře ruku a pomohla jí vytáhnout se nahoru.
„Supr, že jsi živá a zdravá, sestřičko. Bála jsem se o tebe. Ale… bágl nemáš, takže dynamity tam nebyly, co?“ Kasumi velice ráda odvázala baterku a předala ji Sakuře.
„Dynamity jsem našla a krom nich i něco, co brzy vyleze nahoru. Našla jsem oživlou kostru Marcuse Gordona.“ Sakuřin výraz nejprve zvážněl, ale poté se jí na tváři objevil úsměv.
„Tvůj humor nikdy nepochopím.“
„Sakuro, já si srandu nedělám. Zachovej chladnou hlavu a netahej na něj pistoli.“
„To jako fakt? První Gordon, de facto zakladatel rodu poleze sem nahoru?“
„Má vcelku zachovalou kostru a umí mluvit. Ehh, spíše budeš vnímat, že ti cosi říká – je v tom magie.“
„Ne, vážně?! Kdo by to řekl…“
„Marcuse a další celistvé kostry tam dole oživil netvor, kterého jsem zde kdysi zabila. Udělal to proto, aby mu pomohli najít cestu ven.“ Kasumi sotva domluvila a z šachty vylezl Marcus. „Jsou hned za mnou…“ vykřikl. „Nešlo to jinak.“
„Sakuro přeřízni to lano!“ nakázala Kasumi. Sakura bez řečí poslechla a její nabroušený armádní nůž projel lanem jako nůž máslem. Kostlivci lezoucí po laně se zhroutili dolů, kde se rozbili na hromádky kostí. Marcus přistoupil k Sakuře a poklekl. „Být zcela živý, políbil bych vám ručku, krásná dámo a to nejen jako výraz díků. Doufám, že jako projev úcty vám bude stačit toto gesto.“
„V životě přede mnou nikdo dobrovolně nepoklekl, natož, aby mě nazval krásnou dámou.“ Marcus se narovnal a promluvil:
„Pokud jsou ty výbušniny opravdu tak nestabilní, měly byste se ode mne držet co možná nejdál. Nejrozumnější bude napřed dopravit výbušniny, kam potřebujete a poté si můžeme pohovořit.“ Marcus se ohlédl k šachtě. „Nechal jsem zabít své lidi a ty zbylé podvedl a opustil. To vše kvůli mé touze dostat se ven… Žil jsem zbožný život... ale jakoby motlitby mnou vyslané, nedolehly k uším našeho Pána. A teď jsem ovládnutý touhou a pokušením. Dopouštím se hrozivých hříchů... Jsem zatracený...“
„Ne tak docela,“ odvětila Kasumi. „Jak chcete volit, když každá možnost má své klady a ty nejde sloučit dohromady? Daleko více jste věrný svému rodu, ne? Tak považujte to, co jste provedl za správné. Teď už ale půjdeme. Vyhneme se cestám a vezmeme to lesem. Sakura nás povede, já se budu držet s ní a vy buďte na dohled, ale držte si značný odstup.“

Pro Marcuse byla už jen samotná cesta lesem úžasná záležitost. Znovu, po celých staletích stál na půdě, která kdysi patřila jemu. Hrozně se těšil, až spatří Black Mirror. Když skrze stromy zahlédl siluetu zámku, zastavil se a snažil se vnímat okolí. Marcus neměl zcela normální pohled na svět. Viděl ho značně potemněle a v odstínu rudé barvy. Nebyl schopen řádně zaostřit, tak jako lidé, ale zase byl mnohem vnímavější – nebyl omezen zorným polem a viděl vše kolem sebe. Kasumi přispěchala k brance zámku a urychleně vpustila Marcuse na pozemek, přičemž dávala dobrý pozor na to, zda ji někdo nesleduje. Postavili se za zeď, aby na ně nebylo vidět.
„Vezmu si ten dynamit,“ řekla Kasumi. „Nebudu otálet a využiju ho okamžitě. Vy Marcusi počkáte ve skleníku.“
„Hrozně rád bych viděl interiéry Black Mirror.“
„Později. Dynamit je nestabilní a nebudu ho tu skladovat. Sakuro, ty na Marcuse dohlédni.“
„Nemusíte se obávat, lady. Udělám, co mi nařídíte – nebudou se mnou problémy. Už teď jste pro mne obě udělaly až příliš. Splatím vám svůj dluh naprostou oddaností. Už to nejsem já, kdo vládne Black Mirror, nyní jste to vy, Kasumi.“
„Sakuro, doprovoď tedy Marcuse do skleníku a poté vyhledej Samuela a Edwarda a všechno jim řekni. Já si jdu promluvit s Lilith.“ Kasumi vešla do zámku a okamžitě pokračovala známou cestou k zrcadlu.

Kasumi se postavila k oltáři a všimla si, že zrcadlo již není tak zamlžené a neprůhledné jako včera večer.
„Lilith! Neschovávej se, ty podlá čubko! Mám tu pro tebe dáreček!“ Na opačné straně zrcadla se opravdu objevila démonka a hned na to se kolem Kasumi zvedly modré plameny. „Ohraný trik,“ pronesla Kasumi a zvedla batoh s dynamity. „Mám tu přesně osm špachtlí nestabilního dynamitu, ze kterého doslova vytekl nitroglycerín. Ta tvoje bariéra je možná zajímavá, ale ne dost vysoká. Přehodím ji a zasáhnu zrcadlo. Co myslíš Lilith, co se stane?“
„Polož ten dynamit, Kasumi. Zrcadlo je nezničitelné, nepomůžeš si.“ Kasumi se zúžily oči a jen se usmála. Poté se s batohem napřáhla. „Neblázni, Kasumi! Přece nechceš umřít! Ta bariéra tě neochrání před explozí.“
„Dostala jsi Curu, ale Samuela jsi nevyléčila. Naprav to a já výbušninu nepoužiju.“
„To neuděláš ani tak – máš ráda svůj život.“
„K čemu život, když muž, kterého miluji, umírá? Řekla bych, že víš, co všechno jsem podstoupila, abychom mohli být spolu a v bezpečí.“
„Přemýšlej, Kasumi, tohle není řešení. Mrzí mne můj podvod, ale nech si to v klidu vys…“
„Drž hubu, ty černá bestie! Nestojím o tvé omluvy ani vysvětlování. Stavím tě před hotovou věc. Vím, že lžeš, vím, že si nemůžeš být jistá nezničitelností zrcadla. To přece vzniklo před tisíci, možná miliony lety a v tu dobu žádné výbušniny nebyly. Bude to zajímavé… Pokud zrcadlo vydrží, já zemřu, pokud povolí, zemřu také, ale Stíny uniknou ven, nemám pravdu? Zbavím tě moci, stejně jako tvého bratra. Vyrovnáš se s tím?“ Nastalo ticho, které nenarušovalo absolutně nic. Kasumi na tváři zahrál falešný úsměv. Krátce poté bariéra kolem ní zmizela.
„Chceš vědět, proč jsem vás zradila, Kasumi? Já Samuelovi nemůžu pomoct. V jeho žilách koluje krev Samaela a možná, že ta krev již nemá moc jako kdysi, stále je to jeho krev. Stejně jako nemohu svými kouzly ovlivnit svého bratra, nemohu působit ani na Samuela. Vědomě jsem vás obelhala, protože jsem věděla, že pro jeho záchranu uděláš cokoli. Bála jsem se o ženu, kterou miluji. A bála jsem se o ni ještě mnohem víc, když ji sem Samuel včera donesl a já viděla, že je na pokraji smrti. Vím, že kdybych vám to řekla, nevěřila bys mi a postarala by ses, abych Curu nikdy nedostala. Samuelova důvěra ve mně té dívce zřejmě zachránila život.“
„Nevěřím ti. Pokud je to, co říkáš pravda, mohla jsi ji sdělit hned, jakmile byla Cura u tebe. Místo toho jsi utekla.“
„Neutekla. Je to bezpečnostní opatření zrcadla. Propustí jen jednoho člověka, poté na zhruba šest hodin potemní a stane se neprůhledným a nepropustným. Čekala jsem tady celých šest hodin a chtěla vám to říct, vy jste však odešli. Mluvím pravdu, Kasumi. Věř mi.“
„V tom případě sem přiveď Samaela. Pokud je Samuel jeho krve, může ho vyléčit on.“
„To ano, ale on to nikdy neudělá.“
„Mě to nezajímá, prostě ho přiveď! Jinak… víš co se stane.“
„Kasumi!“ zoufala si Lilith.
„Přiveď ho sem!“
„Dobrá… dobrá, pokud si to přeješ, udělám to. Stav se tu večer.“
„Fajn…“ Kasumi položila batoh s dynamity na oltář.
„Raději je vyhoď, Kasumi.“
„Proč mě tak podceňuješ? Myslíš, že jsem tak blbá?!“
„Přísahám ti, že sem Samaela přivedu. Ten dynamit je nebezpečný, vyhoď ho prosím tě o to.“ Kasumi poslechla a hodila celý batoh do hlubin.
„Tam v dolech je dynamitu ještě spousta. Podvedeš mě znovu a zrcadlo zničím, ať uděláš cokoli. Se mnou není dobré si zahrávat. Ví to už Samael a tebe o tom přesvědčím taky.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.12.2013, 23:16:14 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh je stále napínavý, kostlivci mne překvapili, spíše jsem čekal, že se Kasumi bude muset bránit, ovšem opak byl pravdou. Pomoc ze strany mrtvého pána hradu rodu Gordonů byl zajímavým obratem, zachoval si čest a smysl pro spravedlnost (a také povinnost). Zajímavé. Kasumi nelení, jsem zvědav, jak pořídí se Samaelem a zda nebude muset za život svého milého vyměnit život svůj (jako oběť). Lilith by jistě byla proti, má přeci jen s Kasumi své plány, bez ohledu na to, jak moc chce Samael tělo i duši Kasumi (za to, co mu provedla). Pokračování bude určitě zajímavé (kupříkladu i v "politické a diplomatické rovině"). Uvidíme...

Hezký večer a múzám zdar.

P.S. Další část této kapitoly určitě napoví (viz nadpis: Ve službách ďábla).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Pro Jasmina
DaBone
Som blázon
aegitalos
Blázni
aegitalos
obr
obr obr obr
obr

Myš Lenka
Werika
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr